32 A 46/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: E. D., nar. ………., státní příslušnost U., v České republice bytem ……………, právně zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 04. 2015, č.j. CPR-3950-2/ČJ-2015-930310-V237, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22.04.2015, č.j. CPR-3950-2/ČJ-2015-930310-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend ze dne 16.01.2014, č.j. KRPB-251910-25/ČJ-2014-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jehož zrušení žalobce rovněž navrhuje. Napadeným rozhodnutím žalovaná v souladu s ustanovením § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu část výroku ve znění „…neboť cizinec se zdržoval na území bez víza…“ změnila na „…neboť cizinec se zdržoval na území České republiky bez víz…“, část výroku ve znění „…se doba k vycestování z území stanovuje na 30 dnů…“ změnila na „se doba k vycestování z území České republiky stanovuje na 30 dnů“. Ve zbylé části podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu potvrdila prvostupňové rozhodnutí a odvolání žalobce zamítla. Žalobci bylo správním orgánem I. stupně dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí s tím, že se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že žalobce naplnil důvody uvedené v ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť na území ČR pobýval od 26.09.2014 do 14.10.2014 bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Nepříslušelo mu pak ani jiné oprávnění k pobytu. Dle zjištění správního orgánu I. stupně žalobce na území ČR pobýval na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu s platností od 03.05.2012 do 02.11.2012. Dne 10.10.2012 si podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu. Tato žádost mu byla rozhodnutím ze dne 28.02.2014 zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24.07.2014. Žalobci byl následně vydán v souladu s ustanovením § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců výjezdní příkaz č. GA0252517 s platností do 25.09.2014. Dne 10.02.2014 podal z důvodů uvedených v ustanovení § 68 a v ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Řízení o této žádosti bylo rozhodnutím ze dne 15.09.2014, č.j. MV-51352- 4/SO-2014, z důvodu dle ustanovení § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců zastaveno. Dále dne 25.09.2014 podal žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) a ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Dne 17.10.2014 byla správnímu orgánu I. stupně doručena odpověď na uvedenou žádost o stanovisko od Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytu cizinců Jihomoravský kraj ze dne 16.10.2014, č.j. MV-131803-2/OAM-2014, kde bylo uvedeno, že podáním žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území fikce pobytu ve smyslu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců nevznikla. Správní orgán I. stupně dále v souladu se stanoviskem Ministerstva vnitra uvedl, že o žádosti žalobce ze dne 25.09.2014 nebylo v době zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění pravomocně rozhodnuto, ale tato žádost jej neopravňovala pobývat na území ČR do jejího pravomocného rozhodnutí. Žalobce byl tedy naposled oprávněn pobývat na území ČR na základě výjezdního příkazu č. GA0252517 s platností do 25.09.2014 a tímto dnem skončilo jeho oprávnění pobývat na území. V napadeném rozhodnutí žalovaná zejména uvedla, že pobyt cizince na území ČR na výjezdní příkaz jej neopravňoval k podání žádosti, neboť výjezdní příkaz není oprávněním k pobytu dle požadavku ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná ani správní orgán I. stupně nemají jakýkoliv důvod odchýlit se od ustálené judikatury prezentované v uvedeném ohledu Nejvyšším správním soudem. K námitce vztahující se k nepřípadnosti použití rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25.09.2013, č.j. 8 As 119/2013-32, žalovaná uvedla, že žalobce svou žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců podal v době, kdy na území ČR pobýval již jen z titulu uděleného výjezdního příkazu, což je přesně případ, který popisuje Nejvyšší správní soud. Skutečnost, že se žalobce na území ČR v období od 26.09.2014 do 14.10.2014 zdržoval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, i bez platného oprávnění k pobytu, byla tedy v řízení řádně prokázána a spisovým materiálem rovněž doložena. II. Žaloba Žalobce namítal, že v ČR pobýval oprávněně v režimu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť v době platnosti oprávnění k pobytu na základě výjezdního příkazu podal žádost o vízum za účelem strpění pobytu podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Z tohoto důvodu mu po skončení platnosti výjezdního příkazu vzniklo právo pobytu na základě fikce existence víza uzákoněné v ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně i žalovaná ve svých rozhodnutích konstatují, že výjezdní příkaz není oprávnění k pobytu cizince na území a oprávnění k pobytu dle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců tedy nevzniká, ačkoliv k tomu názoru neuvádějí žádnou právní argumentaci a pouze odkazují na závěry Nejvyššího správního soudu ze dne 25.09.2013, č.j. 8 As 119/2012-32. Právní zástupce žalobce se s uvedeným rozhodnutím seznámil a ani argumentace v tomto rozsudku neobsahuje nic, co by zpochybňovalo oprávněnost žalobce k pobytu v režimu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců v době od 26.09.2014 do vydání rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění. Dle žalobce jsou některé závěry Nejvyššího správního soudu překvapující a bez podkladu v zákoně. Nepovažuje za správnou argumentaci Nejvyššího správního soudu v odstavci 25 rozhodnutí, protože jako podmínku pro aplikaci ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců uvádí skutečnost, která není v daném ustanovení obsažena. Není proto zřejmé, z jakého ustanovení ji dovodil. Žalobce přitom v zákoně skutečně obsažené podmínky splňuje. Žádost o vízum podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců podal v době platnosti oprávnění k pobytu na výjezdní příkaz, který nelze prodloužit a o jeho žádosti o toto vízum nebylo do konce platnosti výjezdního příkazu rozhodnuto. Podmínkám zákona tedy vyhověl. Žalobce dále namítá, že dle Nejvyššího správního soud výjezdní příkaz není pobytovým oprávněním, ačkoliv na druhou stranu tvrdí, že výjezdní příkaz je doklad, který opravňuje cizince k pobytu. Tvrzení, že výjezdní příkaz není oprávněním k pobytu a zároveň je dokladem, který cizince k pobytu opravňuje, postrádá dle žalobce logiku. Nejvyšší správní soud dále neuvádí, co pojem pobytové oprávnění zahrnuje, neboť tento pojem nemá zákonnou definici. Dle žalobce nejsou úvahy Nejvyššího správního soudu správné. Oprávněním k pobytu dle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je cokoliv, co cizince opravňuje k pobytu na území ČR. Výjezdní příkaz je nepochybně oprávněním k pobytu, protože cizinec s výjezdním příkazem, který mu byl udělen z moci úřední, pobývá na území oprávněně. Pokud by se týž cizinec pro výjezdní příkaz nedostavil, pak by byl jeho pobyt neoprávněný. Jedná se tedy o individuální právní akt, který je oprávněním k pobytu uvedeným v ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Uvedenou argumentaci žalobce uplatnil již ve svém odvolání. Žalovaná se však s jeho argumentací vypořádala tak, že judikatura přispívá předvídatelnosti soudního rozhodování, avšak s konkrétními argumenty se konkrétně nevypořádala. Tento není správný, neboť správní orgány jsou povinny se s argumentací žalobce konkrétně a přezkoumatelně vypořádat. Pokud ustanovení § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvádí, že výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území, vyžaduje si tvrzení, že výjezdní příkaz i přes použití slova „opravňuje“ není oprávněním k pobytu, podrobné a srozumitelné odůvodnění. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především odkázala na své rozhodnutí, spisový materiál a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. IV. Jednání před soudem Žalobce při jednání především odkázal na skutečnosti uvedené v žalobě. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19.07.2016, č.j. 31 A 63/2014-54, ve kterém se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 15.09.2014, č.j. MV-51352-4/SO-2014. Zdejší soud zrušil rozhodnutí Komise a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V posuzovaném případě byla řešena otázka oprávněnosti podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, přičemž krajský soud dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu oprávněně v době trvání fikce dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žádost tedy byla podána v době této fikce a následovala fikce podle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců tak, jak je uváděno v písemné žalobě. Nebyly proto splněny podmínky pro vydání správního vyhoštění, pokud se žalobce v inkriminované době nacházel na území ČR legálně na základě platného oprávnění. Právní zástupkyně žalobce k důkazu navrhla připojení soudního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 31 A 63/2014. Žalovaná se z nařízeného jednání omluvila a odkázala na své písemné vyjádření k žalobě. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit, požádal na území o vydání povolení k trvalému pobytu, pokud je k tomu podle § 69 oprávněn a o této žádosti nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území Podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, který podal žalobu proti rozhodnutí ministerstva, kterým byla zrušena platnost víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu anebo byla zamítnuta žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o povolení k trvalému pobytu, za podmínky, že současně podal návrh na přiznání odkladného účinku této žaloby. Podle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, cizinec podal žádost v době platnosti oprávnění k pobytu a byl podle § 69 oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti; v této době není cizinec oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštěn cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačních systémů smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Při posouzení věci soud vycházel ze skutečností zjevných ze správního spisu vedeného v předmětném řízení o správním vyhoštění žalobce. Je třeba podotknout, že většinu podkladů založených ve správním spisu, které vypovídají o vývoji pobytového statusu žalobce, tvoří tiskové sestavy dokumentů vygenerovaných z cizineckého informačního systému, z nichž některé informace jsou patrné pouze z útržkovitých zkratek či poznámek na kartě žalobce, které jsou pro osoby neznalé významu těchto zkratek či poznámek pouze obtížně srozumitelné. V obecné rovině tedy je třeba apelovat na žalovanou, aby správní spis vedený ve věci správního vyhoštění obsahoval i kopie jednotlivých rozhodnutí týkajících se pobytu žalobce na území ČR, případně rovněž systematicky zpracovaný a především ucelený soupis vývoje jednotlivých události ve věci pobytového statusu osoby. Soud nicméně neshledal, že by tento způsobem vedení správního spisu způsobil v předmětné věci nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí či představoval rozpor v podkladech či že by skutkový stav zjištěný správními orgány vyžadoval rozsáhlé nebo zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s.). Ostatně žalobce ani ve vztahu k vedení správního spisu nic takového nenamítal. Soud předně neshledává důvodnou námitku žalobce, že v ČR pobýval oprávněně v režimu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť v době platnosti oprávnění k pobytu na základě výjezdního příkazu podal žádost o vízum za účelem strpění pobytu podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a proto mu vzniklo po skončení platnosti výjezdního příkazu právo pobytu na základě fikce existence víza uzákoněné v ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. K tomu soud uvádí následující. Jak je uvedeno výše, žalobce v době podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy ke dni 25.09.2014, pobýval na území ČR pouze v režimu výjezdního příkazu s platností do 25.09.2014. Soud v tomto směru podotýká, že ne každé podání žádosti podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakládá možnost legálního setrvání na území. Dobrodiní zákona obsažené v ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum za účelem strpění držitelem platného oprávnění k pobytu, přičemž je oprávněn podat žádost o trvalý pobyt na území ČR a současně, kdy příslušní správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě. Žalobce požádal o získání tohoto víza poslední den platnosti výjezdního příkazu. Předmětem soudního přezkumu tak bylo mj. posouzení, zda žalovaná a správní orgán I. stupně učinili správný právní názor ohledně charakteru výjezdního příkazu, jenž byl – což není mezi účastníky řízení sporné – v době podání této žádosti žalobce platným. Dle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území. Z právní úpravy proto vyplývá, že výjezdní příkaz je toliko nutno považovat za doklad, který cizince opravňuje k přechodnému pobytu po nezbytnou dobu do jeho vycestování. Doklad opravňující k přechodnému pobytu však nemá charakter povolení k přechodnému pobytu. Žalobce tedy dne 25.09.2014 nedisponoval platným pobytovým oprávněním a setrvával na území ČR toliko na základě výjezdního příkazu, dle kterého byl oprávněn přechodně pobývat na území ČR po dobu, která byla nezbytná k provedení neodkladných úkonů a k vycestování z tohoto území. Zákonodárce v tomto směru zcela jasně vymezil prostor, v němž se cizinec po udělení výjezdního příkazu nachází, a tím je pouze provedení neodkladných úkonů a následně samotné vycestování. Vzhledem k povaze výjezdního příkazu je zřejmé, že těmito neodkladnými úkony jsou úkony směřující k naplnění cíle výjezdního příkazu, kterým je vycestování z území ČR. Lze dovodit, že zákonodárce takto formulovaným znění ustanovení § 50 odst. 3 zamýšlel například obstarání jízdních dokladů, vyřízení nezbytných formalit k opuštění území ČR aj. Za úkon směřující k vycestování z ČR však nelze považovat podání žádostí za účelem prodloužit pobyt v ČR, jak tomu bylo v případě žalobce. Nadto soud poznamenává, že žalovaná i správní orgán I. stupně zcela správně odkázaly na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 25.09.2013, č.j. 8 As 119/2012-32, kdy tento uvedl: „Nikoli každé podání žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zakládá možnost legálně setrvat na území. Domněnka, že nebylo-li o uvedené žádosti rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti (§ 60 odst. 7 téhož zákona), se uplatní pouze tehdy, pokud je cizinec v okamžiku podání žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu. Pokud žádost podává cizinec, který pobývá na území České republiky na základě výjezdního příkazu, tato domněnka se neuplatní.“ Dle názoru soudu je tento závěr Nejvyššího správního soudu zcela aplikovatelný na posuzovaný případ a navzdory přesvědčení žalobce zcela zpochybňuje jeho tvrzení o oprávněnosti k pobytu v režimu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců na základě podání žádosti dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Soud neshledal důvod se od této konstantní judikatury odchýlit. Žalovaná, resp. správní orgán I. stupně, zcela správně vyhodnotila, že podání žádosti o udělení víza k pobytu za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců dne 25.09.2014 pro něj nezaložilo možnost legálního setrvání na území ČR na základě fikce dle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odkaz žalobce na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 19.07.2016, č.j. 31 A 63/2014-54, kterým soud zrušil rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) ze dne 15.09.2014, č.j. MV- 51352-4/SO-2014. Komise řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu žalobce zastavila podle ustanovení § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců z důvodu neoprávněného podání žádosti o povolení k trvalému pobytu na území ČR. Zdejší soud v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce splňoval podmínku pro podání žádosti o trvalý pobyt na ministerstvu, jak podle ustanovení § 69 odst. 2, tak dle ustanovení § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, neboť v době podání měl platné vízum a jeho platnost byla prodloužena zákonnou fikcí dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců do doby, než je pravomocně rozhodnuto o žádosti o dlouhodobý pobyt. S ohledem na ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je nutno na cizince, na něhož se vztahuje fikce oprávněnosti pobytu dle tohoto ustanovení, nahlížet jako na cizince, který pobývá na území na základě uděleného víza k pobytu nad 90 dnů. Soud k výše zmíněnému rozsudku uvádí, že správní orgány v řízení o správním vyhoštění nikterak nezpochybňovaly oprávněnost podání žádosti žalobce o trvalý pobyt na území ČR. Otázkou řízení ve věci pobytu žalobce se správní orgány zabývaly, nicméně jim nepřísluší postupy v řízení ve věci pobytu jakkoli přezkoumávat. Tento názor je zcela v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 30.04.2012, č.j. 4 As 5/2012-22, dle kterého „… v řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele uloženého z důvodu neoprávněného pobytu na území České republiky nelze podrobit přezkumu předcházející rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu. I přes vzájemnou obsahovou návaznost se tato rozhodnutí vyznačují odlišným předmětem a obsahem, řízení k jejich vydání jsou prováděna v intencích jiných právních norem a jejich vyústěním je vydání dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 a § 75 odst. 2 s. ř. s.).“ Tyto závěry obdobně dopadají i na nyní projednávaný případ. Žalobce podal dne 10.10.2012, tedy v době platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území s platností do 02.11.2012, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění, přičemž tímto podáním se platnost jeho víza dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců prodloužila do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. V době této fikce, dne 10.02.2014, podal dále žádost k trvalému pobytu dle ustanovení § 66 zákona o pobytu cizinců. K tomu však soud uvádí, že podáním žádosti k trvalému pobytu žalobci samo o sobě nevzniklo jakékoliv další oprávnění či fikce oprávněnosti pobytu na území ČR, nýbrž se na území ČR nacházel oprávněně pouze ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v souvislosti s podanou žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění ze dne 10.10.2012. Žádost žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění ze dne 10.10.2012 však byla rozhodnutím ze dne 28.02.2014 zamítnuta, přičemž rozhodnutí o zamítnutí nabylo právní moci ke dni 24.07.2014. Další pobyt žalobce na území ČR byl tedy následně oprávněný pouze v návaznosti na výjezdní příkaz, jež byl žalobci vydán, a to s platností do 25.09.2014. I když zdejší soud rozhodnutím ze dne 19.07.2016, č.j. 31 A 63/2014-54, zrušil rozhodnutí Komise ve věci žádosti žalobce k trvalému pobytu, tak to pro žalobce neznamená žádnou fikci oprávněnosti pobytu v době podání žádosti vyplývající z ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců ze dne 25.09.2014, neboť řízení o žádosti o trvalý pobyt samo o sobě žádnou fikci oprávněnosti pobytu nezpůsobuje. Soud znovu upozorňuje, že výjezdní příkaz, na základě kterého se žalobce na území ČR pohyboval, není ani vízem, ani pobytovým oprávněním, kdy by bylo možné aplikovat ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Soud by nemohl rozhodnutí žalované, resp. správního orgánu I. stupně, přisvědčit pouze za předpokladu, kdy by žalobce v době platnosti oprávnění k pobytu na území ČR (v případě žalobce ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), tj. nejpozději do 24.07.2014, následně po podání žádosti o trvalý pobyt, podal žádost o dlouhodobé vízum za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Pak by totiž bylo zřejmé, že o této žádosti o trvalý pobyt nebude rozhodnuto v době platnosti oprávnění pobytu žalobce na území ČR. V takovém případě by se na žalobce vztahovala fikce oprávněnosti pobytu dle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Oprávněnost pobytu žalobce by se tedy dala odvozovat za daných okolností pouze od takovéto žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, nicméně této možnosti žalobce nevyužil. Dle názoru soudu je tedy správný závěr žalované, resp. správního orgánu I. stupně, že žádostí žalobce ze dne 25.09.2014 o udělení víza k pobytu za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců mu nevznikla žádná možnost legálního setrvání na území ČR na základě fikce dle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť v této době již nepobýval na území ČR na základě žádného platného oprávnění k pobytu, nýbrž pouze na základě výjezdního příkazu. Soud tedy souhlasí se žalovaným i správním orgánem I. stupně v tom, že podáním žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ze dne 25.09.2014 žalobci nevznikla fikce pobytu, vyplývající z ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť tato fikce se vztahuje toliko na žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) (při splnění podmínky podání žádosti v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území) a nikoliv písm. d) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobce podal v době pobytu na území ČR na základě výjezdního příkazu žádost o udělení víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, nezakládala pro něj možnost dovolávat se dobrodiní ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Žalobci totiž nezávisle na trvání řízení o jeho žádosti skončila oprávněnost jeho pobytu na území ČR spolu s koncem platnosti výjezdního příkazu, tedy dne 25.09.2014 a tudíž byl skutečně jeho pobyt od této chvíle na území ČR neoprávněný. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, předpokladem pro uložení správního vyhoštění podle tohoto ustanovení je pobyt bez víza. Při zkoumání naplnění této skutkové podstaty se správní orgán nezabývá zaviněním, tj. zda se tak stalo úmyslně či z nedbalosti. Správnímu orgánu nelze vytknout, že by v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil nesprávné právní závěry, či by skutkový stav neměl oporu ve správním spise, jak v obecné rovině namítal žalobce. Soud k věci dále uvádí, že ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců umožňuje uložení správního vyhoštění až na dobu 3 let. Žalobci byla doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovena ve spodní hranici zákonné sazby, a to v délce trvání 6 měsíců. Žalovaná při určení této doby přihlédla k polehčujícím okolnostem, tj. zejména k délce pobytu bez platného oprávnění k pobytu a taktéž k možným dopadům do soukromého a rodinného života žalobce. Nelze tudíž dospět k závěru, že by se správní orgány nezabývaly posouzením všech podstatných skutečností a naopak při stanovení doby trvání správního vyhoštění zohlednily okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Poslední vízum, které žalobce opravňovalo k legálnímu pobytu na území ČR, byl výjezdní příkaz č. GA0252517 s platností do 25.09.2014. Žalobce však výjezdní příkaz nerespektoval a ve stanoveném období z ČR nevycestoval a tudíž by jeho pobyt na území ČR v období od 26.09.2014 do 14.10.2014 neoprávněný. Tak byla naplněna skutková podstata správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud závěrem konstatuje, že postup žalované považuje za zcela legitimní, neboť má za to, že správní orgán I. stupně, resp. žalovaná, shromáždila pro vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí dostatečné podklady, které svědčily o správnosti závěru prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně ani žalovaná při vydávání svých rozhodnutí nepochybili, neboť pro závěry, ke kterým dospěli, měli dostatek podkladů, na které současně ve svých rozhodnutích odkázali a své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně zdůvodnili. Současně nelze správnímu orgánu I. stupně či žalované vytýkat postup ve správním řízení, který by měl vliv na zákonnost a správnost jejich rozhodnutí. Pokud žalobce namítá, že žalovaná nepřesvědčivě vysvětlila důvody, které ji vedly k napadenému rozhodnutí a taktéž se nepřesvědčivě vypořádala s návrhy, námitkami a vyjádřeními žalobce, je třeba připomenout, že žalované žádný právní předpis nestanoví povinnost vypořádávat námitky ve stejné struktuře, v jaké podal žalobce odvolání či jednotlivé námitky. Soud k tomuto uvádí, že nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.10.2009, č.j. 7 Afs 107/2009-166). Žádnou takovou vadu však napadené rozhodnutí nevykazuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelné a současně jsou z něj seznatelné úvahy, jimiž se žalovaná řídila, a obsahuje vypořádání odvolacích námitek. Je pouze na žalované, aby odvolací námitky vypořádala, logicky odůvodnila a argumentovala s uvedením skutkových a právních důvodů. To se ve zde projednávaném případě nepochybně stalo a soud proto nemůže ani zde přisvědčit žalobci v této námitce. Žalovaná se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřila ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenula. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaná jasně a důkladně zdůvodnila a srozumitelně uvedla, co ji vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Soud tedy i tuto námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou. VI. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 22. listopadu 2016 JUDr. Petr Polách, v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová