33 A 41/2020

Rubrum

33 A 41/2020-25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: K. S., st. př. X trvale bytem X zastoupen JUDr. Petrem Novotným advokátem se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, P.O. Box 78, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 10. 7. 2020, č. j. CPR-45732-2/ČJ-2019-930310- V230, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci pokračování 2 č. j. 33 A 41/2020 1. Žalobce se svou žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 7. 2020, č. j. CPR-45732-2/ČJ-2019-930310-V230 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 8. 11. 2019, č. j. KRPZ-109293-23/ČJ-2019-150026-SV (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o správním vyhoštění“). Změna spočívala v upřesnění, že žalobci se stanovuje doba k vycestování z území všech členských států Evropské unie, přičemž doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na dané území se počítá od okamžiku, kdy uplyne doba k vycestování.

2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu šest měsíců. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla stanovena doba k vycestování z území České republiky v délce 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Na žalobce se nevztahují důvody znemožňující vycestování.

3. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla následující skutečnost. Při kontrole provedené dne 25. 9. 2019 policisty Odboru cizinecké policie Krajského ředitelství policie Zlínského kraje a pracovníky Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj Státního úřadu inspekce práce ve společnosti L. s.r.o., se sídlem X, IČ: X (dále jen „společnost L.“), byl žalobce spolu s dalšími cizinci kontrolován při pracovní činnosti při výrobě dveří, přičemž na výzvu předložil cestovní pas Ukrajiny č. X, ve kterém měl vyznačeno jednotné schengenské vízum České republiky za účelem zaměstnání č. X platné od 28. 8. 2019 do 21. 11. 2019, kterého ho však opravňovalo pouze k výkonu práce pro jiného zaměstnavatele.

II. Napadené rozhodnutí

4. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah správního spisu. Dále žalovaná uvedla, že za účelem dodržení zákonných podmínek přistoupila ke změně výroku prvostupňového rozhodnutí podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to upřesněním podmínek pro vycestování žalobce a stanovení počátku běhu doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.

5. K odvolacím námitkám žalovaná předně uvedla, že namítaná procesní pochybení prvostupňového správního orgánu (nedodržením základních zásad správního řízení) nebyla nijak upřesněna. Ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci a jeho právní kvalifikaci je podle žalované podstatné, že jednání žalobce naplnilo znaky nelegální práce podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců. pokračování 3 č. j. 33 A 41/2020 6. V této souvislosti žalovaná považovala za spolehlivě prokázané, že žalobce vykonával u společnosti L. závislou práci, aniž by disponoval příslušným povolením k zaměstnání. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobci bylo rozhodnutím krajské pobočky Úřadu práce v Příbrami ze dne 2. 10. 2019 uděleno povolení k zaměstnání, neboť to bylo omezeno pouze na zaměstnání u jiného zaměstnavatele, na pozici pracovníka v rostlinné výrobě, a to s místem výkonu práce v k.ú. C., D., Ch., S. (okres M.).

7. Žalobce však od svého příjezdu na území České republiky pracoval na základě rámcové smlouvy pro společnost L., a to jako pomocný pracovník při výrobě dveří. Na uvedenou činnost se proto vydané povolení k zaměstnání nevztahuje.

8. Co se týče namítané nemožnosti vycestování žalobce zpět na Ukrajinu, a to v důsledku přetrvávajícího ozbrojeného konfliktu, žalovaná doplnila, že domovská země žalobce je podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb. považována za bezpečnou zemi původu. Výjimkou jsou pouze Doněcká a Luhanská oblast, jak ostatně vyplývá také z ustálené judikatury a žalované z úřední činnosti známé Informace OAMP – Ukrajina – Situace v zemi ze dne 25. 4. 2019. Žalobce však pochází z oblasti, která není ozbrojeným konfliktem dotčena, přičemž do protokolu vypověděl, že mu v případě návratu žádné nebezpečí nehrozí.

9. Podle názoru žalované tak byly v případě žalobce splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. V tomto ohledu prvostupňový správní orgán dostatečně zohlednil jak soukromé a rodinné poměry žalobce, tak požadavek přiměřenosti stanovení délky doby, po kterou je cizinci v důsledku správního vyhoštění znemožněn vstup na území členských států Evropské unie.

III. Žaloba

10. V žalobě žalobce v obecné rovině namítal, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, nepřihlédly k individuálním okolnostem případu a neopatřily si dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí. K tomu žalobce doplnil, že ve společnosti L. pracoval na základě rozhodnutí svého zaměstnavatele, a to společnosti P. s.r.o., se sídlem X, M., IČ: X (dále jen „společnost P.“). Nejednalo se tak o výkon nelegální práce.

11. Kromě toho žalobce namítal, že ozbrojený konflikt na Ukrajině v současné době nepolevuje a naopak jsou z daného místa hlášeny oběti jak na straně příslušníků vojenských jednotek, tak místních obyvatel. Tento závěr podle žalobce vyplývá rovněž z informací OAMP, které uvádějí, že ozbrojený konflikt se soustřeďuje v Doněcké a Luhanské oblasti, přičemž má za následek nestabilitu na celém území Ukrajiny.

12. Na základě výše uvedeného žalobce krajskému soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů soudního řízení.

IV. Vyjádření žalované

13. Ve svém vyjádření žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a to při respektování požadavku na přezkoumatelnost rozhodnutí a přiměřenost správního vyhoštění ve vztahu k zásahu do soukromého a rodinného pokračování 4 č. j. 33 A 41/2020 života cizince. Proto žalovaná krajskému soudu navrhla, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

14. Ve správním spisu se nachází zejména úřední záznam o provedené kontrole ve společnosti L. ze dne 26. 9. 2019 a výsledky lustrace žalobce v cizineckém systému. Na základě těchto podkladů bylo zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění.

15. Následně prvostupňový správní orgán provedl dokazování listinnými důkazy, a to také kopií ukrajinského cestovního pasu žalobce č. X (vyznačeno jednotné schengenské vízum České republiky za účelem zaměstnání č. X platné od 28. 8. 2019 do 21. 11. 2019); rámcovou smlouvou o dílo ze dne 31. 3. 2017, uzavřenou mezi společností L. a společností P.; přehledem docházky žalobce u společnosti L. za období září 2019; pracovní smlouvou ze dne 12. 6. 2019, uzavřenou mezi žalobcem a společností P.; rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Příbrami ze dne 12. 8. 2019, č. j. MEA-1512/2019-za, kterým bylo žalobci vydáno povolení k zaměstnání u společnosti P. na pozici pomocného pracovníka v rostlinné výrobě, a to s místem výkonu práce v k.ú. C., D., Ch., S. (dále jen „povolení k zaměstnání“).

16. Kromě toho byl do správního spisu založen protokol o výslechu žalobce jako účastníka řízení ze dne 27. 9. 2019. K dotazům prvostupňového správního orgánu žalobce mimo jiné uvedl, že do České republiky přicestoval dne 5. 9. 2019 z Ukrajiny za účelem výkonu závislé práce, kterou mu spolu s potřebnými dokumenty obstaral pan P. M., a to za úplatu ve výši 250 USD. Původně měl žalobce pracovat v Praze v oblasti zemědělství. V průběhu cesty však došlo ke změně a žalobce dne 6. 9. 2019 nastoupil k výkonu práce u společnosti L., kde vykonával různé práce související s výrobou dveří.

17. Současně žalobce vypověděl, že měl po dohodě pracovat ve společnosti L. až do skončení platnosti víza. Pracoval od pondělí do pátku, a to v době od 6:00 do 18:00 hod. Docházka byla evidována pomocí otisku prstů. V místě uvedeném v povolení k zaměstnání, tedy u obce M., žalobce nikdy nepracoval. Stejně tak žalobce nevěděl, čím se společnost P. zabývá. Veškeré dokumenty dostal od pana M., který mu dával pracovní pokyny a kontroloval vykonanou práci. Tato osoba mu také vyplatila tři zálohy v souhrnné výši 3 000 Kč. Žalobce nemá na území České republiky žádné vazby a v návratu na Ukrajinu mu nic nebrání.

18. Po seznámení žalobce s podklady pro rozhodnutí bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti kterému se žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odvolal. Následně bylo vydáno napadené rozhodnutí, které je v současné době předmětem soudního přezkumu.

VI. Posouzení věci krajským soudem

19. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

20. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž pokračování 5 č. j. 33 A 41/2020 vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

21. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili výslovný nesouhlas) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

22. Žaloba není důvodná.

23. Krajský soud předně připomíná, že žalobce v žalobě pouze obecně namítal nesprávný postup správních orgánů ve vztahu ke zjišťování a právnímu hodnocení skutkového stavu věci. Jako konkrétní důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí poté žalobce označil skutečnost, že jeho výkon práce ve společnosti L. nelze považovat za nelegální, protože u dané společnosti působil z vůle svého zaměstnavatele (společnost P.), u něhož byl zaměstnán na základě povolení k zaměstnání. Současně žalobce namítal, že závěr správních orgánů o možnosti jeho vycestování zpět do vlasti je nesprávný, a to s odkazem na přetrvávající ozbrojený konflikt ve východních oblastech, který se projevuje v nestabilitě na celém území Ukrajiny.

24. Pokud se jedná o výkon práce žalobce u společnosti L., při které byl dne 25. 9. 2019 kontrolován, krajský soud se ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že se jednalo o činnost nelegální, resp. v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání. Tento závěr jednoznačně vyplývá z důkazů, které byly ve správním řízení provedeny. Předně je třeba vycházet ze samotného povolení k zaměstnání, ze kterého jednoznačně vyplývá, že žalobci bylo vydáno za podmínek ust. § 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, výhradně ke konkrétnímu zaměstnavateli (společnost P.), na pracovní pozici pomocného pracovníka v rostlinné výrobě, a to s místem výkonu práce v okrese M..

25. V této souvislosti žalobce nerozporoval, že byl při výkonu práce ze strany příslušných orgánů veřejné moci kontrolován u jiného zaměstnavatele (společnost L.), a to se sídlem a místem provozu v obci Koryčany, která se nachází od M. a ve vzdálenosti několika set kilometrů. Kromě toho žalobce do protokolu o výslechu účastníka správního řízení dne 27. 5. 2019 uvedl, že ve společnosti L. prováděl práce související s výrobou dveří, což nelze považovat za náplň práce pomocného pracovníka v rostlinné výrobě, která byla v povolení k zaměstnání jasně vymezena. Jinými slovy, pracovní činnost žalobce byla v rozporu hned s několika podmínkami, za kterých bylo povolení k zaměstnání příslušnou pobočkou Úřadu práce ČR uděleno.

26. Krajský soud dále nepřisvědčil v odvolání a následně v žalobě uplatněné argumentaci spočívající v tom, že žalobce měl být ke společnosti L. vyslán svým zaměstnavatelem pouze na pracovní cestu, a to za účelem plnění zakázky na základě rámcové smlouvy mezi společností P. a společností L. ze dne 31. 3. 2017, která byla do správního spisu založena.

27. Podle názoru zdejšího soudu je totiž z okolností případu zřejmé, že společnost P. fungovala přinejmenším ve vztahu k žalobci na principu agenturního zaměstnávání. O tom svědčí zejména samotná výpověď žalobce, který sám uvedl, že k uzavření jeho pracovní smlouvy a vyřízení všech potřebných dokladů došlo již na území Ukrajiny, a to za úplatu za pomocí pana M., kterého žalobce opakovaně označil za svého zaměstnavatele, resp. osobu, která mu zaměstnání v České republice zajistila. Žádnými pokračování 6 č. j. 33 A 41/2020 dalšími informacemi o personálním složení či předmětu činnosti společnosti P. však žalobce nedisponoval.

28. Ačkoliv měl žalobce původně pracovat v Praze (popř. blízkém okolí), a to v oblasti zemědělství, byl během cesty do ČR instruován tak, aby přijel přímo do obce Bučovice, která se nachází v blízkosti obce Koryčany (místo provedené kontroly). Žalobce začal ve společnosti L. pracovat ode dne 6. 9. 2019, tedy den po svém příjezdu na území ČR. Pracoval v pravidelných směnách od pondělí do pátku, které byly evidovány přímo ve společnosti L., a to za pomocí elektronického docházkového systému (viz záznamy docházky žalobce za měsíc září 2019). Mzdu za odvedenou práci žalobce doposud neobdržel.

29. Stejně tak je z výpovědi žalobce zřejmé, že měl práci ve společnosti L. vykonávat až do skončení platnosti povolení k zaměstnání. Jinými slovy, žalobce neměl v úmyslu „vrátit“ se zpět ke svému zaměstnavateli, kterým měl být vyslán na pracovní cestu toliko za účelem splnění konkrétní smluvní zakázky.

30. Žalobce pak nebyl k dotazu prvostupňového správního orgánu schopen předložit cestovní příkaz či jiný doklad, na základě kterého měl být na údajnou pracovní cestu ke společnosti L. vyslán. Z uvedených okolností vyplývá, že žalobce pro společnost P. fakticky nikdy nepracoval. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani dílčí a svou povahou obecné tvrzení žalobce o tom, že měl práci vykonávat pod dohledem pana M., popř. skutečnost, že s ostatními (kmenovými) zaměstnanci společnosti L. na pracovišti nekomunikoval. Ve zbývajících ohledech lze totiž na činnost žalobce u společnosti L. nahlížet jako na výkon závislé práce ve smyslu ust. § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

31. Podle názoru krajského soudu byla rámcová smlouva mezi společností P. a společností L. uzavřena pouze účelově, a to s cílem obcházet jednoznačně stanovené podmínky, za kterých bylo žalobci vydáno časově omezené povolení k zaměstnání, vázané na ohlášené a volné pracovní místo, které bylo v daném povolení jednoznačně vymezeno, a to jak z hlediska konkrétního zaměstnavatele, tak místa výkonu práce a pracovní pozice.

32. Správní orgány shromáždily v řízení dostatek podkladů, ze kterých spolehlivě vyplývá, že žalobce u společnosti L. vykonával svou povahou závislou práci bez potřebného povolení k zaměstnání, v důsledku čehož byly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců.

33. Co se dále týče námitky žalobce ohledně nemožnosti vycestování zpět do vlasti, krajský soud předně uvádí, že sám žalobce nijak nezpochybňuje závěr správních orgánů spočívající v tom, že ozbrojený konflikt na Ukrajině se dlouhodobě koncentruje pouze na tzv. linii dotyku, tedy v Doněcké a Luhanské oblasti. Zbývající oblasti jsou pod kontrolou centrální vlády a nejsou ozbrojeným konfliktem bezprostředně dotčeny. Podle ustálené judikatury pak nelze opomenout ani možnost vnitřního přesídlení, a to dokonce u osob, které pocházejí přímo z postižených (východních) částí Ukrajiny (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 5 Azs 232/2019 – 22, a ze dne 2. 7. 2020, č. j. 4 Azs 76/2020 – 35; všechna odkazovaná rozhodnutí jsou dostupné na www.nssoud.cz). pokračování 7 č. j. 33 A 41/2020 34. Žalobce pochází z Charkovské oblasti, která není v současné době ozbrojeným konfliktem přímo dotčena. Přestože nelze zpochybnit, že ekonomická a sociální situace na Ukrajině může být existencí ozbrojeného konfliktu, byť izolovaného, negativně ovlivněna, nejedná se o okolnost, která by vytvářela překážku vycestování cizince, a to zejména s ohledem na žalovanou odkazovanou vyhlášku Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů. Na základě daného prováděcího právního předpisu je totiž Ukrajina považována za bezpečnou zemi původu, a to s výjimkou poloostrova Krym a částí Doněcké a Luhanské oblasti, které jsou pod kontrolou proruských separatistů.

35. Ve vztahu k obecně namítanému neopatření všech podkladů nezbytných pro rozhodnutí o správním vyhoštění pak krajský soud nad rámec uvedeného dodává, že nevyžádání závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince ze strany prvostupňového správního orgánu výslovně umožňuje ust. § 120a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které stanovuje, že: „Policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko9b) ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, pochází-li cizinec z bezpečné země původu podle jiného právního předpisu a neuvedl-li skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven skutečnému nebezpečí podle § 179.“ 36. Jak již bylo uvedeno, Ukrajina (konkrétně také Charkovská oblast) je Českou republikou považována za bezpečnou zemi původu, přičemž sám žalobce neuvedl žádné konkrétní důvody, na základě kterých by bylo možné uvažovat o tom, že mu v případě návratu do vlasti hrozí vážná újma podle § 179 zákona o pobytu cizinců. Naopak žalobce ve správním řízení vypověděl, že mu při návratu do země původu nic nehrozí. Postup správních orgánů spočívající v nevyžádání závazného stanoviska tak byl v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 2 Azs 436/2018 – 20).

VII. Závěr a náklady řízení

37. Ze všech shora uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

38. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadovala, pročež se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. pokračování 8 č. j. 33 A 41/2020 V Brně dne 17. září 2020 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: K. M.