37 CO 133/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Jiřího Sýkory a Mgr. Miluše Pěchové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným:

1. MVDr. jméno příjmení bytem adresa, ulice republika země zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa 2. Ing. jméno příjmení bytem adresa 3. MVDr. jméno příjmení bytem adresa, anonymizováno konfederace zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o určení neexistence zástavního práva o odvolání 3. žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 2. 2021, č.j. 6 C 282/2019-83 I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

1. V záhlaví citovaným rozsudkem soud I. stupně určil neexistenci práva odpovídajícího zástavnímu právu zapsanému v katastru nemovitostí u anonymizováno úřadu pro anonymizováno, stát. instituce, jako zástavní právo smluvní zatěžující nemovitost p. č. st. anonymizováno – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 246 m2 zapsanou na list vlastnictví, katastrální území a územní celek (dále jen„ předmětná nemovitost“) zřízené na základě Dohody o omezení převodu nemovitostí anonymizováno číslo ze dne 25. 3. 1992, registrováno ke dni 27. 3. 1992, (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání 3. žalovaný, jenž namítal, že žalobce ve svých tvrzeních ztotožňuje pojmy„ promlčení“ a„ zánik“ zástavního práva. Zpochybnil, že by v průběhu řízení bylo žalobcem prokázáno, že nájem zanikl v roce 1995, od jakého data a na základě jaké skutečnosti začala plynout promlčecí doba, žalobce dokonce ani netvrdil a neprokázal, že by pohledávka na placení nájemného zanikla. Dále 3. žalovaný zpochybnil skutková zjištění i právní závěr soudu I. stupně a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. 3. 1. žalovaný prostřednictvím jmenovaného opatrovníka k odvolání 3. žalovaného uvedl, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný. Žalobu na určení neexistence zástavního práva nelze zamítnout jen proto, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva. Dále je minimálně sporná existence pohledávky, kterou má zástavní právo zajišťovat, ostatně existence takové pohledávky v průběhu řízení ani nebyla tvrzena a prokázána. 1. žalovaný proto navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen.

4. Žalobce a 2. žalovaný se k odvolání 3. žalovaného nevyjádřili.

5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a po doplnění tvrzení žalobce a doplnění dokazování výpovědí svědka jméno příjmení dospěl k závěru, že odvolání 3. žalovaného není důvodné.

6. V posuzované věci je předmětem sporu určení neexistence zástavního práva k předmětným nemovitostem, jež bylo na základě dohody o omezení převodu nemovitostí, uzavřené mezi jméno příjmení a žalovanými, zřízeno k zajištění případných pohledávek vzniklých ze smlouvy o nájmu nemovitostí na adrese adresa, a protože nejpozději v uvedeném roce mohlo dojít ke vzniku pohledávky žalovaných z nájemní smlouvy, nejpozději ke konci roku 1995 mohlo dojít k počátku běhu promlčecí doby zástavního práva, jejímž uplynutím pak zástavní právo zaniklo nejpozději dne 31. 12. 1998.

7. Odvolací soud, poté co přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu i řízení jeho vydání předcházející, shledává správným závěr soudu I. stupně, že na požadovaném určení neexistence zástavního práva k nemovitosti, jež se zapisuje do katastru nemovitostí, je dán naléhavý právní zájem. Platí totiž, že naléhavý právní zájem je dán vždy, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí (§ 171 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2012, dále jen„ obč. zák.“) a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem v katastru nemovitostí zapsaným. Splněna je i podmínka aktivní a pasivní legitimace účastníků.

8. Odvolací soud nemá připomínek ke skutkovým zjištěném soudu I. stupně, že žalobce kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2019 s právními účinky zápisu ke dni 9. 4. 2019 nabyl od předcházejícího vlastníka jméno příjmení vlastnictví k předmětné nemovitosti (pozemku p.č. st. anonymizováno o výměře 246 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba objektu k bydlení, zapsaného na listu vlastnictví číslo vedeném anonymizováno úřadem pro anonymizováno, stát. instituce pro obec a k.ú. obec), jež je zatížena zástavním právem. To bylo zřízeno na základě dohody o omezení převodu nemovitostí registrované Státním notářstvím v obec dne 27. 3. 1992, číslo jednací anonymizováno číslo, ve prospěch žalovaných za účelem zajištění pohledávek až do výše 360.575 Kč vzniklých z nájemní smlouvy uzavřené dne mezi jméno příjmení (nájemcem) a žalovanými (pronajímateli) o nájmu nemovitostí na adrese ulice a číslo v obec.

9. Zánik zástavního práva, jak správně uvedl soud I. stupně, upravuje ustanovení § 170 odst. 1 obč. zák., jež důvody pro zánik zástavního práva shledává v a) zániku zajištěné pohledávky, b) zániku zástavy, c) vzdání se zástavního práva jednostranným písemným úkonem zástavního věřitele, d) uplynutí doby, na niž bylo zřízeno, e) složení obvyklé ceny zástavy zástavnímu věřiteli zástavním dlužníkem nebo zástavcem, f) uzavřením písemné smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem, g) případech stanovených zvláštními právními předpisy. Dle § 170 odst. 2 obč. zák. pak promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.

10. Odvolací soud se nemohl ztotožnit s právním závěrem soudu I. stupně, že předmětné zástavní právo zaniklo v návaznosti na zánik uvedeného nájemního vztahu v roce 1995, neboť takovému závěru soudu I. stupně nesvědčí žádný z taxativně vypočtených způsobů zániku zástavního práva (§ 170 odst. 1 obč. zák.). Již při jednání před soudem I. stupně dne 5. 2. 2021 opatrovník 3. žalovaného výslovně uvedl, že důvody svědčící zániku zástavního práva nebyly účastníky tvrzeny ani prokázány. Ostatně skutkové zjištění soudu I. stupně o tom, že shora uvedený nájemní vztah zanikl v roce 1995, se neopírá o žádný z provedených důkazů, a ani z obsahu spisu odvolací soud nezjistil, že by účastníci učinili nesporným tvrzení žalobce o zániku nájemního vztahu, jak správně namítal ve svém odvolání 3. žalovaný. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 170 odst. 2 obč. zák. shledává důvodnou i odvolací námitku 3. žalovaného, že soud I. stupně nesprávně ztotožňuje uplynutí promlčecí doby pohledávky z nájemního vztahu se zánikem zástavního práva.

11. Žalobce poté, co byl odvolacím soudem vyzván, doplnil svá tvrzení tak, že na základě výpovědi došlo ke konci roku 1995 k zániku předmětného nájemního vztahu mezi žalovanými a jméno příjmení, přičemž ke konci nájemního vztahu neměl jméno příjmení na nájemném žádný dluh, z titulu nájemného neexistuje žádná pohledávka ani o takovém nároku není vedeno žádné řízení. K uvedeným tvrzením žalobce navrhl, jako již v samotné žalobě, doplnit dokazování výpovědí svědka jméno příjmení.

12. Z výpovědi svědka jméno příjmení, z důvodu jeho zdravotního omezení slyšeného před dožádaným soudem, vzal odvolací soud za prokázané, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 26. 3. 1992 mezi žalovanými, pronajímateli, a jméno příjmení, nájemcem, byl ukončen dohodou, smluvní strany neměly vůči sobě navzájem žádné pohledávky a„ vše bylo řádně vyrovnáno“. Neexistovala proto logicky ani pohledávka žalovaných za jméno příjmení z titulu dlužného nájemného. K výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí nedošlo po ukončení nájemního vztahu z důvodu indispozice 2. žalovaného, jenž byl po vážné dopravní nehodě imobilní. Výpověď svědka odvolací soud hodnotil jako věrohodnou, svědek si vzpomněl v obecných rysech na okolnosti zániku nájemního vztahu a věrohodně působí i skutečnost, kdy si po téměř třiceti letech na přesné datum ukončení nájemního vztahu nepamatuje.

13. Odvolací soud po takto doplněném dokazování na základě uvedených skutkových zjištění učinil skutkový závěr, že došlo k zániku nájemního vztahu mezi nájemcem jméno příjmení (zástavním dlužníkem) a pronajímateli, žalovanými (zástavními věřiteli), přičemž současně k okamžiku zániku nájemního vztahu již neexistovala pohledávka pronajímatelů (žalovaných) za nájemcem z titulu nájemného zajišťovaná zástavním právem, neboť byla zaplacena.

14. Zajišťovaná pohledávka zanikla splněním a v důsledku toho došlo ve smyslu § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. i k zániku zástavního práva. V kontextu uvedeného je pak posouzení případného žalobcem tvrzeného promlčení zástavního práva logicky nadbytečné.

15. Veden těmito úvahami odvolací soud za užití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. jako věcně správný potvrdil. Správným byl shledán i výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, které podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přísluší v řízení před soudem I. stupně úspěšnému žalobci, který se však práva na jejich náhradu výslovně vzdal.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení zcela úspěšný žalobce na náhradě nákladů řízení ničeho nepožadoval. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvém stupni, přičemž dovolání bude přípustné při splnění podmínek obsažených v § 237 o. s. ř.