38 Co 144/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobkyně: právnická osoba, IČO Anonymizováno IČO sídlem adresa zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozená Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 64 006,94 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2025, č. j. 6 C 222/2024-480

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od datum (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 656,94 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 49 350 Kč od datum do dne vyhlášení rozsudku (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 1 287,80 Kč (výrok IV.) a žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 112,20 Kč (výrok V.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, skutkově odůvodněné tím, že žalovaná dne datum podala elektronickou přihlášku ke studiu u žalobkyně, dostavila se na sjednaný termín pohovoru a dne datum uzavřela se žalobkyní smlouvu o studiu upravující vzájemná práva a povinnosti účastníků při zabezpečení výuky v bakalářském studijním programu v oboru veřejná politika se zahájením studia v akademickém roce rok/rok. Dne datum žalobkyně informovala žalovanou, že tento obor nebude otevřen. Na základě písemné komunikace strany uzavřely dne datum dodatek ke smlouvě, jímž byl změněn sjednaný obor na bezpečnostní management v prezenční formě. Školné bylo ve smlouvě i dodatku sjednáno ve výši 65 800 Kč za akademický rok. Rozhodnutím rektorky ze dne datum byla žalovaná přijata ke studiu, rozhodnutí bylo vloženo do informačního systému žalobkyně dne datum, doručeno dne datum a žalovaná se s ním seznámila dne datum; dne datum byla žalovaná zapsána do studia. Žalovaná požádala o rozložení školného do měsíčních splátek, kterému žalobkyně vyhověla a žalovaná uhradila první tři splátky v měsících měsíc až měsíc v celkové výši 29 610 Kč, další splátky již neuhradila. Dne datum oznámila žalobkyni, že chce studium ukončit k datum, tak aby nemusela hradit další měsíční školné, uvedla, že studium oboru bezpečnostní management, zaměření kriminalistika a kriminologie, není nic pro ni, měla zájem spíš o studium se zaměřením na právo. Studium bylo ukončeno ke dni datum; žalovaná e-mailem z téhož dne žádala o potvrzení studia do konce roku rok. Žalobkyně poté vyčíslila žalované dosud neuhrazené školné v částce 49 350 Kč a následně ji vyzvala k zaplacení dlužné částky včetně smluvní pokuty.

3. Po právní stránce soud uzavřel, že mezi účastnicemi byla uzavřena platná nepojmenovaná smlouva podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2013 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.“) a že žalovaná se stala studentkou žalobkyně, neboť z jejího následného chování bylo zřejmé, že vůli studovat u žalobkyně projevila. Současně soud dovodil, že vztah mezi účastnicemi je vztahem spotřebitelským a smlouva o studiu smlouvou adhezní. Námitku žalované, že žalobkyně neměla školné řádně upraveno ve svých vnitřních předpisech, soud neshledal důvodnou, neboť zákon o vysokých školách podle jeho názoru vyžaduje ve vnitřním předpisu úpravu druhu poplatků, nikoli jejich konkrétní výše. Pokud jde o uplatněný nárok na dosud nezaplacené školné, soud uzavřel, že nejde o nepřípustnou sankci za ukončení studia, ale o kompenzaci nákladů žalobkyně, která financuje svou činnost ze školného a musí zajistit personální a materiální podmínky výuky bez ohledu na to, zda student ve studiu setrvá po celý akademický rok. Proto žalobě v části o zaplacení částky 49 350 Kč s úrokem z prodlení vyhověl. Naproti tomu ujednání o smluvní pokutě posoudil jako relativně neplatné a současně jako zneužívající ujednání ve spotřebitelské smlouvě, neboť zakládá významnou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitele; žalobu v této části proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměrného úspěchu účastnic s tím, že žádné z nich právo na náhradu nákladů nepřiznal, a obdobně rozdělil i náhradu nákladů státu.

4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II., III. a IV. a namítla nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasila zejména se závěrem, že smlouva o studiu uzavřená mezi účastnicemi je smlouvou spotřebitelskou a současně smlouvou adhezní. Tvrdila, že soukromou vysokou školu nelze bez dalšího považovat za podnikatele v běžném smyslu § 433 o. z., žalovanou nelze považovat za slabší stranu a nebylo prokázáno ani zneužití hospodářského postavení či odbornosti žalobkyně. Žalovaná měla možnost se se smlouvou seznámit, navrhovat její změny, smlouvu vůbec neuzavřít a případně využít právní pomoci advokáta. Ve stejné souvislosti žalobkyně obsáhle brojila proti závěru soudu, že smlouva o studiu byla uzavřena adhezním způsobem. Namítala, že předpoklady § 1798 a násl. o. z. splněny nebyly, neboť žalovaná měla skutečnou možnost obsah smlouvy ovlivnit, a nadto nebyla v postavení slabší strany. Zdůraznila, že smlouva o studiu neobsahuje žádná obtížně čitelná, nesrozumitelná ani překvapivá ustanovení a neobsahuje ani doložku zvlášť nevýhodnou bez rozumného důvodu.

5. Dále žalobkyně namítla nesprávný závěr soudu I. stupně o nedůvodnosti nároku na smluvní pokutu. Soud I. stupně podle žalobkyně nesprávně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě je vůči žalované jako údajné slabší straně zvláště nevýhodné, relativně neplatné, případně že jde o zneužívající ujednání ve spotřebitelské smlouvě, k němuž se podle § 1815 o. z. nepřihlíží. Žalobkyně uvedla, že ujednání o smluvní pokutě bylo ve smlouvě formulováno jasně, srozumitelně, čitelně a nepřekvapivě, žalované bylo známo a bylo zcela přiměřené. Posouzení přiměřenost smluvní pokuty musí být provedeno v kontextu celé smlouvy, jejího účelu, všech okolností uzavření a charakteru plnění. Žalobkyně akcentovala, že v případě soukromé vysoké školy je pravidelná a včasná úhrada školného zcela zásadní, neboť soukromá vysoká škola není financována z veřejných rozpočtů a musí sama zajistit prostředky na dlouhodobé plnění všech povinností spojených s poskytováním vzdělávání, včetně personálního, organizačního a materiálního zabezpečení studia. Žalobkyně dále poukazovala na to, že smluvní pokuta byla sjednána procentní denní sazbou z dlužné částky, a její přiměřenost tak nelze posuzovat jen podle její výsledné celkové výše při dlouhodobém prodlení. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu. Z výše uvedených důvodů navrhovala, aby odvolací soud napadené výroky změnil a jejímu nároku v plném rozsahu vyhověl, případně aby ve vazbě na nové meritorní rozhodnutí nově rozhodl i o nákladech řízení před soudem I. stupně a o náhradě nákladů státu.

6. Žalovaná napadla rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I., III. a V. s tím, že soud nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc rovněž nesprávně právně posoudil. Především namítala, že soud se nevypořádal se dvěma podle jejího názoru zásadními otázkami, a sice zda se žalovaná vůbec de iure stala studentkou žalobkyně a zda byly poplatky spojené se studiem řádně upraveny ve vnitřních předpisech žalobkyně. V této souvislosti žalovaná tvrdila, že přijímací řízení bylo zahájeno již podáním první přihlášky dne datum, že souhlas s elektronickým doručováním nebyl udělen způsobem odpovídajícím zákonu o vysokých školách a že rozhodnutí o přijetí ke studiu jí nebylo řádně doručeno, nemohlo proto nabýt právních účinků a nemohlo založit ani právo na zápis do studia. Za protiprávní označila i samotný zápis do studia provedený žalobkyní automaticky prostřednictvím jejího informačního systému, bez osobní a aktivní účasti žalované, a dovozovala, že se z tohoto důvodu studentkou žalobkyně nikdy nestala. Namítala dále, že soud nesprávně vycházel z printscreenů z informačního systému žalobkyně a z výpovědi svědkyně jméno FO, která si konkrétní případ žalované nepamatovala, zatímco pominul žalovanou navržené důkazy, zejména podklady a stanoviska Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a další rozhodnutí obecných soudů, která podle žalované podporují její právní názor.

7. Žalovaná dále zpochybňovala samotný právní titul uplatněného nároku s tím, že smlouva o studiu je bez předchozího splnění veřejnoprávních podmínek podle zákona o vysokých školách právně irelevantní, popřípadě absolutně neplatná. Namítala, že žalobkyně neměla ve svých registrovaných vnitřních předpisech ve smyslu § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, řádně upraveny poplatky spojené se studiem, přičemž tento nedostatek nelze nahradit smluvním ujednáním ani opatřením rektorky, které není vnitřním předpisem ve smyslu zákona a nebylo ani součástí smlouvy. V tomto směru poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i soudů nižších stupňů, z níž podle ní plyne, že absence právní úpravy poplatků ve vnitřních předpisech způsobuje neplatnost smlouvy nebo alespoň znemožňuje žalobkyni úspěšně dovozovat nárok na plnění. Dále zdůraznila, že vztah mezi účastnicemi je třeba posoudit jako vztah spotřebitelský a smlouvu jako smlouvu adhezní, z čehož dovozovala další důsledky ve vztahu k neplatnosti či neúčinnosti ujednání o školném a dalších poplatcích.

8. Konečně žalovaná namítala, že žalobkyni nebylo možno přiznat částku 49 350 Kč ani z věcného hlediska, neboť žalovaná na školu prakticky nedocházela, nečerpala reálné plnění, neměla zápočty ani nekonala zkoušky, přičemž za období, v němž mělo být plnění poskytováno, již uhradila částku 29 610 Kč. Tvrdila, že žalobkyně ji původně získala ke studiu na obor, který posléze neotevřela, a následně ji navedla ke změně oboru, čímž podle žalované jednala manipulativně, nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy. Uplatněný nárok na další školné označila za nárok sankční povahy, fakticky postihující výkon práva žalované ukončit studium či již ve fázi přijímacího řízení do studia nenastoupit, což je podle jejího názoru nepřípustné. Namítala, že žalobkyně na ni přenáší své podnikatelské riziko, aniž by jí za požadované plnění poskytla odpovídající protiplnění, a že požadované částky proto představují bezdůvodné obohacení žalobkyně. Současně vytýkala soudu I. stupně, že neprovedl její účastnický výslech a další navržené důkazy, které mohly objasnit rozsah skutečně poskytnutého plnění, okolnosti ukončení vztahu mezi účastnicemi i otázku přiměřenosti žalobkyní uplatněného nároku. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení částky 49 350 Kč s příslušenstvím a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

9. Ve vyjádření k odvolání žalovaná navrhla potvrzení zamítavého výroku ohledně smluvní pokuty. Zopakovala, že smlouva o studiu je spotřebitelská a adhezní; žalobkyně je podnikatelem a žalovaná slabší stranou. Ujednání ukládající povinnost hradit školné či smluvní pokutu i bez odpovídajícího plnění, po ukončení studia nebo bez řádného vzniku statusu studentky, považuje za zneužívající a zvlášť nevýhodná. Smluvní pokutu 0,3 % denně pokládá za nepřiměřenou a za nepřípustné přenesení podnikatelského rizika školy na studentku. Žalovaná dále zopakovala argumentaci týkající se nedostatku souhlasu s elektronickým doručením, nezákonnosti automatického zápisu, zápisu nedostatku úpravy poplatků spojených se studiem v registrovaných vnitřních předpisech. S rozhodnutími, na něž v rámci svého vyjádření žalobkyně odkazovala, vyslovila nesouhlas, protože podle ní nevypořádala otázky přijetí, doručení, zápisu a úpravy poplatků ve vnitřních předpisech; proti některým byla podána dovolání.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované setrvala na stanovisku, že nárok na školné i smluvní pokutu je po právu, a zdůraznila, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2694/24 plyne relativní samostatnost soukromoprávního a veřejnoprávního vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem, takže případné porušení veřejnoprávních pravidel samo o sobě nevede bez dalšího k neplatnosti soukromoprávního jednání; současně poukazovala na princip preference platnosti právních jednání. Dále namítla, že ani v případě, že by byl vztah mezi účastnicemi posouzen jako spotřebitelský, nemůže být ochrana spotřebitele absolutní, neboť žalovaná jako uchazečka o vysokoškolské studium musela být schopna se s obsahem smlouvy seznámit a porozumět mu, přičemž sama smlouvu uzavřela a převzala povinnost hradit školné i poplatky spojené se studiem. Ve vztahu ke smluvní pokutě žalobkyně uvedla, že její sjednání není ve spotřebitelských vztazích vyloučeno, její přiměřenost je potřeba posuzovat podle konkrétních okolností. Včasná úhrada školného je pro fungování soukromé vysoké školy zásadní, zajišťuje ekonomickou stabilitu školy.

11. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobkyně i žalované (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že není důvodné.

12. Odvolací soud především uzavírá, že rozhodnutí soudu I. stupně neshledal nepřezkoumatelným. Soud I. stupně při odůvodnění rozhodnutí postupoval v souladu s § 157 o. s. ř., podrobně uvedl, jaké skutečnosti, z jakého konkrétního důkazu zjistil, jak provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, k jakým dospěl závěrům o skutkovém stavu a jak tento zjištěný skutkový stav právně posoudil, přičemž v rozhodnutí popsal, jakými úvahami se řídil. Pokud některé důkazy neprovedl, jejich neprovedení logicky odůvodnil. Odvolací soud má rovněž za to, že se soud I. stupně dostatečně vypořádal s veškerými stěžejními námitkami účastníků, tak jak byly v průběhu řízení vzneseny. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces přitom neplyne povinnost soudu vyvracet každou jednotlivou námitku účastníka; postačuje, jestliže soud založí své rozhodnutí na uceleném a logicky vyloženém argumentačním systému (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 2655/2023).

13. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu I. stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu I. stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem číslo Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná byla schopna na rozsudek soudu I. stupně podrobně reagovat a jednotlivé závěry soudu napadnout; je proto zřejmé, že způsob odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně nebyl překážkou formulace jejích odvolacích námitek.

14. Nedůvodná je rovněž námitka neúplného a nesprávného zjištění skutkového stavu. Soud I. stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování a s jednotlivými důkazy se v odůvodnění řádně vypořádal. Námitky žalované směřují především k neprovedení účastnického výslechu žalované a důkazů stanovisky MŠMT. Soud I. stupně se však s neprovedením těchto důkazů v odůvodnění vypořádal a odvolací soud s jeho závěry souhlasí. Stanoviska MŠMT nejsou pro rozhodnutí určující, neboť představují právní názor správního orgánu na výklad předpisů upravujících fungování soukromých vysokých škol.

15. Odvolací soud je rovněž ve shodě se soudem I. stupně ohledně nadbytečnosti provedení důkazu výslechem žalované. Tímto důkazem mělo být prokázáno, že žalobkyně služeb žalované nevyužívala a že byla do studia v jiném oboru vmanipulována. Jak správně uzavřel soud I. stupně z provedeného dokazování vyplývají odlišné závěry o skutkovém stavu. Z e- mailové komunikace ve dnech datum, datum -datum je zřejmé, že žalovaná projevila o studium zájem. Po sdělení, že se obor neotevře z důvodu nenaplnění kapacity, aniž by taková povinnost vyplývala z uzavřené smlouvy o studiu, reagovala na e-mail žalobkyně ze dne datum, který jí mimo jiné nabízel alternativy k neotevřenému studiu, sdělením, že uvažuje o studiu bezpečnostní management. Pokud by si žalovaná žádnou alternativu nezvolila, nehrozila jí z uzavřené smlouvy o studiu žádná sankce, žádná povinnost k platbě apod. Přesto po zaslání dodatku ke smlouvě o studiu tento podepsala a žalobkyni zaslala. Z jejího následného chování, tj. z odpovědi na doložení maturitního vysvědčení, úhrady tří splátek školného i s uvedením oboru studia, žádosti o ukončení studia, uvedení, že obor bezpečnostní managment, zaměření kriminalistika a kriminologie není nic pro ni, žádosti o potvrzení o studiu, je zřejmé, že měla zájem se studentkou stát, následně se za ni považovala a měla možnost se na výukovém programu účastnit. Výslech účastníka řízení přitom byl a je posuzován jako důkaz podpůrný, který má své místo tam, kde skutečnost, jež má být předmětem důkazního řízení, nelze prokázat provedením jiného důkazu. Současně pak platí, že výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení. Žalovaná konkrétní způsob, jímž měla být manipulována do uzavření dodatku ke smlouvě o studiu, netvrdila, nebylo tak v tomto ohledu na místě ani provádět další dokazování. Účastnická výpověď žalobkyně ohledně rozsahu čerpaného plnění od žalobkyně (navštěvování přednášek, skládání zkoušek a zápočtů) nemohla (s ohledem na závěry uvedené v bodě číslo. tohoto odůvodnění) vést k prokázání skutečností, jež by byly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

16. Účastníci v řízení před soudem I. stupně i v odvolacím řízení odkázali na řadu rozhodnutí soudů I. a druhého stupně ve věcech, v nichž žalobkyně uplatňovala nároky vůči studentům. Odvolací soud se s jejich argumentací založenou na těchto rozhodnutích vypořádal v rozsahu významném pro posouzení projednávané věci. Jednotlivá rozhodnutí, jež nebyla vydána v této věci a nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů, však nemají bez dalšího precedenční závaznost; jejich případná použitelnost se odvíjí od shody rozhodných skutkových okolností a řešené právní otázky. Jelikož účastníci poukazovali na rozdílné právní závěry soudů v obdobných věcech, odvolací soud posoudil věc podle jejího zjištěného skutkového stavu a v dalším odůvodnění uvádí právní úvahy, na nichž své rozhodnutí založil.

17. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Podle odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

18. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Podle odst. 2 o. z. ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha projevu vůle nebo zákon.

20. Podle § 1746 odst. 1 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Podle odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

21. Podle § 1798 odst. 1 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Podle odst. 2 o. z. použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

22. Podle § 1813 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (odstavec 1). Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí (odstavec 2).

23. Podle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

24. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

25. Podle § 17 odst. 1 zákona o vysokých školách vnitřními předpisy veřejné vysoké školy jsou a) statut veřejné vysoké školy, b) volební řád akademického senátu veřejné vysoké školy, c) jednací řád akademického senátu veřejné vysoké školy, d) vnitřní mzdový předpis, e) jednací řád vědecké rady veřejné vysoké školy, f) řád výběrového řízení pro obsazování míst akademických pracovníků, g) studijní a zkušební řád, h) stipendijní řád, i) disciplinární řád pro studenty, j) pravidla systému zajišťování kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností a vnitřního hodnocení kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností veřejné vysoké školy, k) další předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy.

26. Podle § 36 odst. 1 zákona o vysokých školách vnitřní předpisy veřejné vysoké školy podléhají registraci ministerstvem. Žádost o registraci podává ministerstvu rektor. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odporuje-li vnitřní předpis veřejné vysoké školy zákonu nebo jinému právnímu předpisu, ministerstvo žádost o registraci rozhodnutím zamítne. Podle odst. 4 tohoto ustanovení vnitřní předpis nabývá platnosti registrací. Podle odst. 5 ustanovení odstavců 1 až 4 platí i pro změny vnitřních předpisů.

27. Podle § 40 odst. 1 zákona o vysokých školách, právnická osoba, která získala oprávnění působit jako soukromá vysoká škola, je povinna zajistit finanční prostředky pro vzdělávací a tvůrčí činnost. Podle § 41 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 31. 8. 2025, vnitřní předpisy soukromé vysoké školy stanoví, které orgány vykonávají působnost podle části čtvrté až jedenácté tohoto zákona. Pro registraci vnitřních předpisů soukromé vysoké školy a jejich změn platí § 36 obdobně.

28. Podle § 51 odst. 1 zákona o vysokých školách, ve znění účinném do 28. 2. 2025, sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu vzniká uchazeči právo na zápis do studia. Uchazeči se zapisují ve lhůtě stanovené vysokou školou nebo její součástí. Podle odst. 2 se zápis koná na vysoké škole nebo její součásti, která uskutečňuje příslušný studijní program.

29. Podle § 59 zákona o vysokých školách poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu.

30. Odvolací soud předesílá, že mezi stranami sporná otázka, zda má smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky spotřebitelský charakter, jež byla řešena nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, č. j. IV. ÚS 2093/24, jehož závěry označila žalobkyně v odvolání za recentní, byla v mezidobí vyřešena rovněž rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, v němž Nejvyšší soud změnil dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, když uvedl, že pro smlouvy, jejichž předmětem je poskytování vzdělávání, není určující toliko sama povaha osob, které smlouvu uzavírají, ale i to, zda se jedná o smlouvu o poskytování služeb, čímž se míní jakákoliv smlouva jiná než kupní, na jejímž základě podnikatel poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě. Jednalo se přitom o řízení, v němž se totožná žalobkyně domáhala vůči studentovi úhrady peněžité částky ze smlouvy o studiu.

31. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud uvedl, že „za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic je třeba považovat i smlouvu o poskytování vzdělávání, a to za předpokladu, že spotřebitel (student, žák či jeho rodič) hradí cenu této služby. Jinak řečeno, je-li poskytované vzdělávání převážně financováno školným placeným studentem (žákem či jeho rodičem), jde o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic (a studenta, žáka či jeho rodiče je třeba považovat za spotřebitele). Naopak, je-li poskytované vzdělávání převážně hrazeno z jiných zdrojů (zpravidla veřejnoprávních) a hrazené školné nepředstavuje cenu poskytované služby (je např. toliko drobným příspěvkem na administrativní náklady), nelze smlouvu o poskytování vzdělávání považovat za smlouvu o poskytování služeb ve smyslu směrnic. I v takovém případě však mohou tuto povahu mít vedlejší či doplňková plnění poskytovaná zařízením zajišťujícím vzdělávání (viz rozsudek Soudního dvora ze dne datum, Anonymizováno.).“ 32. Na uvedené rozhodnutí navazuje další rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která opakovaně potvrzuje spotřebitelský charakter smluv o studiu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 601/2025).

33. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně, že právním základem závazkového vztahu účastnic byla smlouva o studiu ze dne datum ve znění dodatku ze dne datum, tedy nepojmenovaná smlouva podle § 1746 odst. 2 o. z., která má charakter smlouvy spotřebitelské (srov. § 1810 a násl. o. z.). Žalovaná jako studentka je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani povolání, a je proto spotřebitelkou. Žalobkyně je naopak akciovou společností, jejímž předmětem podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělávání financovaného z podstatné části školným. Poplatky spojené se studiem jsou zdrojem finančních prostředků pro vzdělávací, vědeckou, vývojovou i provozní činnost žalobkyně. Uzavření smlouvy o studiu se proto uskutečnilo v rámci podnikatelské činnosti žalobkyně a sledovalo její podnikatelský záměr spočívající v poskytování vysokoškolského vzdělávání za úplatu.

34. Odvolací soud považuje za správný i závěr soudu I. stupně, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. Byla sjednána na formuláři žalobkyně, odkazuje na její vnitřní předpisy a upravuje práva a povinnosti smluvních stran rovněž v návaznosti na zákon o vysokých školách. Žalobkyně měla při její přípravě postavení profesionála, kdežto žalovaná byla v době uzavření smlouvy uchazečkou o studium. Samotná okolnost, že žalobkyně umožnila žalované se s textem smlouvy seznámit, případně jej konzultovat s právním zástupcem, nevylučuje závěr o adhezním způsobu uzavření smlouvy. Podle § 1798 odst. 1 o. z. je rozhodné, zda žalovaná měla skutečnou, a nikoli pouze formální možnost ovlivnit základní smluvní podmínky, tedy navrhnout a reálně prosadit změnu jednotlivých ujednání. Možnost smlouvu prostudovat, vyhledat právní pomoc nebo ji jako celek přijmout či odmítnout takovou možnost sama o sobě nezakládá. S ohledem na postavení smluvních stran a formulářovou povahu smlouvy odvolací soud neshledal, že by žalovaná měla reálnou možnost její základní ustanovení individuálně vyjednávat.

35. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2694/24 se Ústavní soud vyjádřil k vztahu soukromého a veřejného práva, principu autonomie vůle a ochraně slabší strany. Uvedl, že právní poměr sjednaný mezi soukromou vysokou školou jako akciovou společností a studentem či studentkou, jehož předmětem je poskytování vzdělávání za úplatu, je především vztahem dvou osob v soukromoprávním styku. To nevylučuje existenci jejich vzájemných veřejnoprávních vztahů majících základ v zákoně o vysokých školách, popřípadě v dalších právních předpisech. Soukromé a veřejné právo jsou však relativně svébytnými částmi jednotného právního řádu. S ohledem na nezávislost uplatňování soukromého práva na právu veřejném, vyjádřenou mimo jiné v § 1 odst. 1 o. z., je při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy veřejného práva nutné zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby porušení veřejnoprávní povinnosti mělo za následek i neplatnost soukromoprávního jednání (§ 580 občanského zákoníku). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi upřednostňuje svobodnou vůli jednajících a preferenci platnosti právních jednání před jejich neplatností.

36. K otázce regulace poplatků za studium se Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2694/24 vyjádřil v tom smyslu, že § 41 zákona o vysokých školách stanoví, že vnitřní předpisy soukromé vysoké školy určí orgány vykonávající působnost podle tohoto zákona a že pro jejich registraci, včetně změn, se obdobně použije § 36 téhož zákona. Zákon o vysokých školách však obsahuje legální definici vnitřních předpisů veřejné vysoké školy, které vyjmenovává v § 17. Pouze tyto pro fungování vysoké školy nejdůležitější vnitřní předpisy podléhají povinné registraci ministerstvem. Je proto zřejmé, že ne každý interní předpis vydaný v rámci organizace a řízení veřejné vysoké školy, například nařízení rektora nebo organizační předpis, je vnitřním předpisem podléhajícím registraci. Vedle předpisů vyjmenovaných v § 17 zákon umožňuje vysoké škole určit statutem i další vnitřní předpisy. Tyto závěry lze podle Ústavního soudu argumentem a simili vztáhnout rovněž na vnitřní předpisy soukromé vysoké školy.

37. Ve vztahu k právním následkům případného nesplnění veřejnoprávní povinnosti registrace pro soukromoprávní poměr založený smlouvou mezi soukromou vysokou školou a studentem či studentkou Ústavní soud zdůraznil nutnost respektovat primát smluvní volnosti a preferenci platnosti právního jednání před jeho neplatností. Obsahuje-li smlouva uzavřená mezi soukromou vysokou školou a uchazečem či uchazečkou o studium odkaz na vnitřní předpis stanovící výši poplatků za studium, popřípadě na jiné vnitřní předpisy upravující práva a povinnosti smluvních stran, lze na takový předpis materiálně nahlížet i jako na obchodní podmínky ve smyslu soukromého práva. Není proto vyloučeno, aby byla smluvní povinnost hradit úplatu za studium určena odkazem na dokument odlišný od vlastní smlouvy, zde administrativní ceník. V takovém případě nemusí být pro platnost smlouvou založených závazků rozhodné, zda byl tento dokument registrován ministerstvem či nikoli.

38. Po zopakování důkazu Statutem právnická osoba, ve znění registrovaném dne datum a jejím název ve znění registrovaném dne datum, jakož i Statutem právnická osoba, ve znění registrovaném dne datum a jejím název ve znění registrovaném dne datum, odvolací soud vzal za prokázané, že statut účinný od datum v článku číslo upravoval studium za úplatu. Výši poplatků spojených se studiem škola podle tohoto statutu oznamovala každoročně do konce dubna pro zimní semestr následujícího akademického roku a do konce října pro letní semestr stávajícího akademického roku. Výši školného, způsob a termíny jeho úhrady stanovila smlouva o zajištění výuky uzavíraná s uchazečem před zápisem do studia.

39. Studijní a zkušební řád účinný od datum v článku číslo upravoval povinnost uhradit příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem, označovaný jako školné, a to v souladu se smlouvou o studiu, tímto vnitřním předpisem a předpisem rektora o poplatcích. Upravoval též povinnost hradit administrativní poplatky související se studiem.

40. Ze statutu účinného od datum odvolací soud zjistil, že žalobkyně v článku číslo vymezila poplatky spojené se studiem jako školné a dále specifikované administrativní poplatky; ve vztahu k jejich výši statut odkazoval na opatření rektora. Současně článek číslo Statutu, nazvaný „název“, vymezuje vnitřní předpisy žalobkyně podle § 41 zákona o vysokých školách a stanoví, že rektor a další oprávněné osoby mohou v mezích své působnosti vydávat zvláštní interní předpisy (směrnice a opatření), kterými podrobně upraví postupy při jednotlivých činnostech v souladu se Statutem a ostatními vnitřními předpisy žalobkyně. Studijní a zkušební řád účinný od datum v článku číslo výslovně stanovil povinnost studenta hradit v souladu se smlouvou o studiu, zákonem o vysokých školách a článkem číslo statutu poplatky spojené se studiem. Ty rozlišoval na příspěvek na pokrytí nákladů souvisejících se studiem a administrativní poplatky; o jejich konkrétní výši rozhodoval rektor před začátkem příslušného semestru. Současně odkazoval na smlouvu o studiu, pokud jde o podrobnosti úhrady poplatků.

41. Z opatření rektorky č. číslo odvolací soud zjistil, že bylo účinné od datum do datum a stanovilo podmínky přijetí ke studiu i způsob doručování rozhodnutí o přijetí a nepřijetí. Podle tohoto opatření vzniklo uchazeči sdělením rozhodnutí o přijetí ke studiu právo na zápis do studia. Článek číslo opatření stanovil povinnost studenta hradit školné ve výši a ve lhůtě určené předpisem žalobkyně o poplatcích spojených se studiem ve spojení se smlouvou o studiu. Výše školného pro akademický rok rok/rok byla pro jednotlivé studijní programy a formy studia uvedena v příloze č. číslo. Ta pro studijní program název stanovila školné ve výši 65 800 Kč za akademický rok.

42. Z uvedených listin vyplývá, že žalobkyně měla jak v době uzavření smlouvy o studiu, tak v době uzavření jejího dodatku upravenu povinnost hradit poplatky spojené se studiem, včetně školného, ve vnitřních předpisech vyjmenovaných v § 17 zákona o vysokých školách (byť toto ustanovení dopadá na veřejné vysoké školy a pro soukromé vysoké školy nebyla otázka výčtu vnitřních předpisů řešena), přičemž současně určovala způsob stanovení jejich výše (čl. číslo Statutu ve spojení s čl. číslo bod. číslo název ve znění účinném od roku rok, čl. číslo Statutu ve spojení s čl. číslo, číslo Studijního a zkušebního řádu, ve znění účinném od měsíc, rok). Odvolací soud má za to, že takto byl dodržen požadavek § 59 zákona o vysokých školách, podle něhož musí být poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole stanoveny vnitřním předpisem, neboť výslovný požadavek na určení konkrétní výše poplatků ve vnitřních předpisech zákon nestanovil. Pokud žalobkyně upravila, jaké druhy úhrad je student povinen hradit a kde je stanovena jejich výše, dostatečně tím zabezpečila naplnění účelu § 59 zákona o vysokých školách. Takovému výkladu ostatně nasvědčuje i novela zákona o vysokých školách, účinná od 1. 9. 2025 (zákon č. 52/2025 Sb.), když nově stanovila, že druhy úhrad spojených se studiem na soukromé vysoké škole, pravidla pro stanovení jejich výše, formu placení a splatnost stanoví soukromá vysoká škola ve svém řádu úhrad spojených se studiem, který je dle novelizovaného ustanovení § 41 vnitřním předpisem soukromé vysoké školy.

43. Z dokazování soudu I. stupně přitom vyplývá, že smlouva o studiu jednoznačně stanovila povinnost žalované uhradit školné, podmínky jeho splatnosti, a stanovovala i konkrétní výši tohoto školného pro akademický rok rok/rok. Ačkoli odkazovala ohledně druhů a výše poplatků za studium na vnitřní předpis žalobkyně, současně ve smlouvě uváděla konkrétní částku školného v tabulce v bodě číslo smlouvy, která obsahovala odkaz na stanovení částky školného v opatření rektorky. Tato nepřesnost v použití termínu vnitřní předpis však dle odvolacího soudu založit neplatnost smlouvy nemůže. Žalované bylo od počátku zřejmé, že vzdělávání je poskytováno za úplatu, že tato úplata má podobu školného a naprosto jednoznačně byla určena i jeho výše, která odpovídala i výši, tak jak byla pro rok rok stanovena v opatření rektorky. Odvolací soud proto považuje tento způsob určení výše školného za určitý, souladný se zákonem a neodporující dobrým mravům ani zásadě poctivosti.

44. Námitky žalované, že poplatky za studium nebyla povinna hradit, neboť se studentkou žalobkyně nikdy nestala (smlouva o studiu je irelevantní pro rozpor s veřejným právem, žalobkyně jejím podpisem v rozporu s veřejným právem podmiňuje zápis ke studiu, rozhodnutí o přijetí ke studiu nebylo žalované řádně doručeno a její zápis ke studiu byl proveden žalobkyní v rozporu s § 51 zákona o vysokých školách bez osobní účasti žalované a před uplynutím lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí), odvolací soud nepovažoval za důvodné. Žalovaná dne datum podala u žalobkyně elektronicky přihlášku ke studiu, rezervovala si termín pohovoru, který absolvovala, a dne datum uzavřela s žalobkyní smlouvu o studiu. Dodatkem ze dne datum se strany dohodly na změně studijního oboru. Zákon o vysokých školách uzavření takovéto soukromoprávní smlouvy, v níž budou upraveny závazky uchazeče o studium pro případ jeho budoucího studia na soukromé vysoké škole včetně platby školného, ještě před rozhodnutím o přijetí do studia nezakazuje a jako s běžnou součástí soukromoprávního vztahu student – vysoká škola s ním počítá i rozhodovací praxe (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24). Uzavření smlouvy chrání ekonomické zájmy žalobkyně – soukromé vysoké školy – financované výlučně z vlastních zdrojů, která placením školného podmiňuje poskytování svých služeb, spočívajících v poskytnutí vzdělání, žalovaná pak uzavřením smlouvy také deklarovala svůj vážný zájem o budoucí studium za předem stanovených podmínek. Skutečnost, že přijetí na soukromou vysokou školu je podmíněno uzavřením smlouvy o studiu, tak nelze považovat za rozporné s veřejným právem.

45. Žalovaná se stala studentkou žalobkyně na základě rozhodnutí o přijetí ke studiu ze dne datum, které bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem (rektorkou viz článek číslo název datum). Možnost doručení kladného rozhodnutí o přijetí prostřednictvím elektronického systému žalobkyně bylo upraveno v opatření rektorky č. číslo. Mezi stranami bylo sporu o tom, zda žalovaná vyslovila s elektronickým doručováním souhlas a zda bylo opatření rektorky vnitřním předpisem dle § 69a zákona o vysokých školách. Soud I. stupně však správně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum, č. j. číslo jednací dospěl k závěru, že je-li adresát s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do rukou adresáta (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum, sp. zn. sp. zn.).

46. Z výpisu z informačního systému žalobkyně vzal soud I. stupně za prokázané, že rozhodnutí o přijetí bylo založeno dne datum, dne datum bylo doručeno prostřednictvím informačního systému a žalovaná se s tím seznámila dne datum. Přestože žalovaná pravost údajů v informačním systému zpochybňovala, odvolací soud nemá důvod pochybovat o jejich správnosti, zejména za situace, kdy žalovaná poté hradila splátky školného, žádala o ukončení studia a o vydání potvrzení o studiu; její následné jednání tedy potvrzuje, že s přijetím a studiem byla srozuměna.

47. K zápisu žalované do studia pak nedošlo jednostranně žalobkyní bez projevené vůle žalované, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve smlouvě o studiu a tento způsob zápisu byl upraven nejen ve smlouvě o studiu, ale rovněž ve název (čl. číslo). Zápis ke studiu nemusí být proveden pouze osobně zapisujícím se studentem, taková povinnost ze zákona o vysokých školách nevyplývá, zcela běžnou praxí jsou online zápisy bez nutnosti osobní přítomnosti uchazeče (srov. jména Zákon o vysokých školách. Komentář. číslo. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025). Žalovaná byla oprávněna pro tento úkon zmocnit jinou osobu a zmocnění přímo ve smlouvě o studiu je pro tento účel zcela dostačující, zejména za situace, kdy strany tím sledovaly společný cíl, a to zajistit studium žalované u žalobkyně. Tento společný cíl strany projevily již v uzavřené smlouvě o studiu.

48. Neplatnost zápisu nemůže dle odvolacího soudu založit ani skutečnost, že zápis byl proveden již ke dni datum, tedy dříve, než se žalovaná s rozhodnutím seznámila, a současně dle žalované v rozporu se Studijním a zkušebním řádem, který právo studenta na zápis vázal na právní moc rozhodnutí o studiu. V tomto ohledu může mít zápis před nabytím právní moci rozhodnutí o přijetí vliv maximálně na otázku posouzení okamžiku, kdy nabyl zápis o studiu účinnosti, nikoli na samotnou platnost tohoto zápisu. Namítá-li žalovaná, že ji tím byla odebrána možnost se proti rozhodnutí o přijetí odvolat, je třeba uvést, že rozhodnutím o přijetí bylo vyhověno její žádosti o přijetí, lze tedy stěží založit subjektivní přípustnost takového odvolání. Zákon o vysokých školách po novele provedené zákonem č. 52/2025 Sb., účinné od 1. 3. 2025 výslovně zakotvil možnost zápisu do studia před uplynutím lhůty k odvolání do rozhodnutí o přijetí ke studiu. Ačkoliv znění účinné v roce rok takový text neobsahovalo, nelze pouze z tohoto důvodu považovat zápis žalované za neúčinný, pokud tomu odpovídala vůle žalované, kterou lze z jejího následného chování dovodit.

49. Zjištěné okolnosti přijetí a zápisu žalované ke studiu tak nemůžou mít vliv na vznik a platnost uvedeného soukromoprávního vztahu mezi stranami založeného platně uzavřenou smlouvou, pokud bylo zjištěno, že žalovaná o přijetí ke studiu požádala, projevila vůli stát se studentkou žalobkyně a uzavřela tomu odpovídající platnou smlouvu, žalobkyně žalované účast ve sjednaném vzdělávacím programu zajistila, za což žalovaná uhradila 3 splátky školného a poté požádala o ukončení studia a o vystavení potvrzení o studiu.

50. Z uvedeného tak odvolací soud v souladu se závěry soudu I. stupně uzavírá, že žalovaná se stala studentku žalobkyně, uzavřela smlouvu o studiu a vznikly jí s tím spojená práva a povinnosti studenta této vysoké školy, mimo jiné závazek platit žalobkyni sjednané školné. Tomuto závazku odpovídal závazek žalobkyně poskytnout žalované službu spočívající v možnosti (nikoliv povinnosti) studia v jí zvoleném oboru. Pokud žalovaná tuto službu nečerpala (nevyužívala možnosti studia, které jí žalobkyně byla připravena poskytnout, neskládala zápočty a zkoušky), nelze v tom spatřovat důvod zániku její platební povinnosti.

51. Ujednání o povinnosti hradit školné za celý akademický rok, přestože k ukončení studia došlo v jeho průběhu, vyplývá ze smlouvy o studiu. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o zneužívající ujednání ve smyslu § 1813 o. z. ani o ujednání rozporné s dobrými mravy. Sjednaná úplata je protiplněním za zajištění možnosti účasti ve studijním programu a za zabezpečení výuky v rámci akademického roku; nejde tedy bez dalšího o sankci za ukončení studia. Soukromá vysoká škola zajišťuje výuku po stránce materiální i personální a její náklady jsou spojeny s přípravou a zajištěním studijního programu pro celý akademický rok. Odvolací soud proto nepovažuje samotnou okolnost, že žalovaná studium předčasně ukončila, za důvod zániku její povinnosti uhradit sjednané roční školné. Takovýto postup je v oblasti služeb vcelku běžný (kurzy plavání, roční permanentky do fitness center apod.), skutečnost, že v tomto případě je službou zabezpečení vysokoškolského vzdělávání nemůže sama o sobě nepřípustnost takového ujednání založit.

52. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěry soudu I. stupně o nedůvodnosti nároku žalobkyně na smluvní pokutu. Soud I. stupně správně posuzoval přiměřenost ujednání o smluvní pokutě, a po porovnání vzájemných práv a povinností vyplývajících ze smlouvy dospěl k závěru o zjevné nerovnováze v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.

53. Požadavek přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách znamená absenci ujednání, zakládajících v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech, a to vzhledem ke všem okolnostem případu. Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. Soudní dvůr vyložil v rozsudku ze dne datum ve věci věc, že článek číslo směrnice číslo musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Považuje-li soud takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne datum ve věci ve věci věc, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. číslo nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015 nebo ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017).

54. V projednávané věci byla smluvní pokuta sjednána ve výši 0,3 % denně z dlužné částky školného, tj. 197,40 Kč denně při základu 65 800 Kč; v ročním vyjádření by dosáhla 72 051 Kč, tedy 109,5 % této částky. Sjednaná sazba tak bez stanovení horního limitu může v relativně krátké době převýšit samotnou zajišťovanou povinnost. Jako podpůrné srovnávací hledisko může sloužit např. § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, jenž umožňuje sjednat se spotřebitelem smluvní pokutu pouze do výše 0,1 % denně z dlužné částky, se současným maximálním limitem ve výši poloviny poskytnutého spotřebitelského úvěru (tedy hodnoty poskytnuté služby). Smlouva o studiu přitom nestanoví srovnatelnou sankci pro případ porušení základních povinností žalobkyně (např. v případě povinnosti vrátit již uhrazené školné, neotevření sjednaného oboru). Tato jednostrannost spolu s výší smluvní pokuty zakládá významnou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitelky.

55. Ekonomická závislost žalobkyně na úhradě školného tuto nerovnováhu neodstraňuje, zejména když žalobkyni podle smlouvy náleží školné za celý akademický rok i při předčasném ukončení studia. Ke zneužívajícímu ujednání se podle § 1815 o. z. nepřihlíží, dovolá-li se spotřebitel jeho neplatnosti; žalovaná tak v řízení učinila. Ujednání proto nelze moderovat podle § 2051 o. z., protože nejde o platně sjednanou smluvní pokutu, jejíž výše by byla toliko nepřiměřená, nýbrž o zneužívající ujednání, k němuž se nepřihlíží.

56. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správných výroků o nákladech řízení.

57. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Rozdíl v poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic byl nepatrný, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení proto nebylo přiznáno žádnému z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].