38 CO 181/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Čečotky a soudců JUDr. Nadi Kovářové a JUDr. Ireny Vitovské ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 285.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 6. 2021 č. j. 13 C 468/2019 – 279 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. 8. 2021 č. j. 13 C 468/2019 - 285

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení 11.810 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 285.000 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 18. 5. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil dále povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 107.684,78 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] (výrok II.) a žalovanému též uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení částku, jejíž konkrétní výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok III.).

2. Doplňujícím usnesením ze dne 9. 8. 2021 č. j. 13 C 468/2019 – 285 bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení 14.382 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a žalovanému se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně namítl, že pokud žalobce popisuje v odstoupení od smlouvy vady tak,„ že jde o vady, které vám klient vytkl, k jejichž odstranění do dnešní doby nedošlo“, a„ vady, které jsou nesporné“, pak se jedná o naprosto neurčité vymezení vad. V okamžiku odstoupení od smlouvy byla drtivá většina vad odstraněna a odkazovat na vady vytčené je i z tohoto pohledu neurčité. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1711/2009, podle něhož musí být každá vada skutečně vadou, měla by být samostatně reklamována a z každé takové vady by měl být uplatněn samostatný nárok. V rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4520/2007 pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací, je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Dále poukázal na to, že žalobce v podané žalobě konkretizuje jednu vadu spočívající v netěsnosti všech oken na exteriérové straně proti vnikání dešťové a zkondenzované vody. Ve světle uvedených zásad však mělo být tvrzeno, kdy žalobce vady zjistil, kdy se tyto vady objevily, zda to bylo při převzetí díla nebo v průběhu záruční lhůty nebo po ní, zda, kdy a jak vady reklamoval, jaké z nich uplatnil nároky, kdy a zda byly tyto vady odstraněny nebo zda byl ze strany zhotovitele učiněn pokus o jejich odstranění, a kdy žalobce změnil provedenou volbu nároku z nároku na opravu na nárok na odstoupení od smlouvy a jestli měl ohledně takové vady právo od smlouvy odstoupit. Přestože žalobce některé nedostatky ve skutkových tvrzeních odstranil, další se objevily a podle žalovaného není nadále jasné, jakou mají tyto vady návaznost na vady původní, uvedené v předávacím protokole, zda jsou to vady, ohledně nichž od smlouvy odstoupil nebo se jedná o vady nově vzniklé. Není ani jasné, jak se tyto vady staly předmětem řízení, jednalo-li se o nějaké nové vady, nebyla v tomto směru žaloba rozšířena. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1014/2003, v němž bylo vysvětleno, že mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Pokud tedy žalobce v daném případě rozhodné skutečnosti vůbec netvrdil, prováděl soud I. stupně důkazy, které ze skutkových tvrzení nevyplývaly, a šel nad rámec skutkových tvrzení. Na základě takto provedeného dokazování nemohl být skutkový stav správně zjištěn. Nalézací soud tak ve svém rozhodnutí vycházel z důkazů, které neměly se skutkovými tvrzeními souvislost. Předmětem dokazování nebyly skutečnosti, které jsou pro přiznání nároku vyplývajícího z odpovědnosti za vady rozhodující. Měl to být žalobce, kdo měl prokazovat včasnost uplatnění nároku. Žalobce ani v tomto rozsahu neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Mezi daty 18. 10. 2017 a 9. 5. 2019 vznikla relativně dlouhá doba, z níž lze nepochybně učinit závěr, že žalobce od smlouvy odstoupil opožděně. Žalovaný dále odkázal na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 496/2013 a stran posuzování vad znalcem vyjádřil názor, že znalec měl posuzovat jen ty vady, které byly specifikovány v odstoupení od smlouvy o dílo, a které v okamžiku odstoupení existovaly. Sedm vad popsaných v rozšíření žaloby ani jedno z těchto kritérií nesplňuje, nebo to žalobce alespoň netvrdí. Znalecký posudek tedy má nejasný vztah k vadám, na základě nichž mělo být od smlouvy odstoupeno. Napadený rozsudek je tak postaven na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávných právních závěrech.

4. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznil, že vady vždy velmi konkrétně specifikoval a soud I. stupně provedl důkaz rozsáhlou korespondencí mezi účastníky, v níž byly vady notifikovány. Každou vadu velmi detailně popsal i zdokumentoval, přičemž byl v postavení spotřebitele a učinil ještě více, než byl povinen. Žalovaný pak o vadách dobře věděl a nezabýval se jimi. Žalobce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 182/01, v němž je uvedeno, že„ bylo-li možné od smlouvy odstoupit, pak uvedení důvodu odstoupení je nepodstatné a není nezbytnou náležitostí takového jednostranného úkonu. Pro účinnost odstoupení je podstatný fakt, zda oprávněný důvod v okamžiku odstoupení existoval; nikoliv, zda byl v právním jednání uveden“. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že vady nebyly odstraněny, přičemž v případě oken bylo zcela legitimní, že žalobce odstoupil ohledně celého plnění, protože po něm nelze požadovat, aby v domě měl různé typy oken. Pro posouzení věci je tedy rozhodné, zda existoval oprávněný důvod k odstoupení od smlouvy a proto také znalec posuzoval veškeré vady a problémy, které předcházely odstoupení.

5. Z podaného odvolání je patrno, že bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci, proto odvolací soud, v souladu s ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. vyzval účastníky ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání a zároveň je upozornil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít za to, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. K vyjádření byla účastníkům odvolacím soudem stanovena lhůta 15 dnů od doručení výzvy. Žalobce se k výzvě odvolacího soudu vyjádřil tak, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, žalovaný na výzvu, která mu byla doručena dne 27. 4. 2022, nikterak nereagoval. Odvolací soud tedy v souladu s ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. shledal, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí i žalovaný.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i jemu předcházející řízení (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a aniž opakoval či doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Odvolací soud má za to, že soud I. stupně v předmětné věci provedl dostatečné dokazování, provedené důkazy zhodnotil jak každý jednotlivě, tak i všechny ve vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), jeho skutkové závěry v logické návaznosti vyplývají z provedených důkazů a skutkový nález soudu I. stupně je podle odvolacího soudu správný. Z takto zjištěného skutkového stavu proto vycházel i odvolací soud, když v odvolacím řízení nebyly tvrzeny žádné nové skutečnosti a nebyly navrženy ani provedeny žádné nové důkazy.

8. Podle odvolacího soudu tak bylo zcela jednoznačně prokázáno, že mezi účastníky byla dne 31. 3. 2017 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výroba a montáž oken Quattro na stavbě rodinného domu žalobce a k předání díla zhotoveného na základě uvedené smlouvy došlo dne 18. 10. 2017. Již při předání díla byly zjištěny některé vady, které následně žalobce řádně specifikoval a vytkl, což bylo prokázáno korespondencí mezi účastníky řízení. Z komunikace mezi účastníky je rovněž patrno, že žalobce požadoval odstranění vytčených vad, přičemž žalovaný, byť se značnou časovou prodlevou, se o odstranění vad pokusil. Z následné korespondence účastníků je ovšem jasně patrno, že žalobce všechny vytčené vady za odstraněné nepovažoval, což bylo následně potvrzeno i závěry znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., Ing. Paed., prezentovanými jak ve znaleckém posudku, tak i ve výpovědi znalce před soudem. V okamžiku odstoupení od smlouvy, učiněném dne 9. 5. 2019, tedy existovaly vady, které žalobce žalovanému vytkl a které nebyly žalovaným odstraněny. Podle znalce šlo o vady plynoucí ze skutečnosti, že dodaná okna svým konstrukčním provedením neodpovídají vlastnostem deklarovaným protokolem ze zkušebny a jsou konstrukčně vadná, přičemž v důsledku této vady se do konstrukce oken dostává voda, která se zde hromadí. Znalec ve svém posudku konstatoval existenci řady konkrétních vad, které jsou ve znaleckém posudku detailně popsány, a které byly žalobcem řádně vytčeny. Z uvedených zjištění pak plyne logicky zcela správný skutkový závěr soudu I. stupně o tom, že dodané dílo vykazovalo větší množství vad, byť v některých případech se jedná o vady odstranitelné. Navrhoval-li žalovaný doplnění dokazování o výslech jednatele společnosti a dále zaměstnance Ing. [jméno] [příjmení], pak soud I. stupně zcela správně dovodil, že tyto důkazy nemají žádný podstatný význam pro zjištění skutkového stavu věci a na skutkovém nálezu by nebyly způsobilé ničeho podstatného změnit.

9. Vedle správných skutkových závěrů soudu I. stupně se odvolací soud ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Předně je třeba konstatovat, že soud I. stupně správně dovodil, že žalobce je vůči žalovanému v postavení spotřebitele a na předmětnou věc je tak třeba aplikovat ustanovení zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a rovněž tak ust. § 1810 a násl. o. z. o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Zde soud I. stupně správně poukazuje na ust. § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. v platném znění, podle něhož reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Marné uplynutí této lhůty se považuje za podstatné porušení smlouvy. Jak bylo prokázáno, žalovaný se některé z vytčených vad pokusil odstranit, což vyplývá z obsahu záručních a dodělávkových listů ze dne 27. 8. 2018 a 6. 11. 2018. Nicméně je zcela jednoznačné, že některé z vytčených vad (zatékání dešťové vody do zasklívacího prostoru, poškození ze zatékání z netěsnosti mezi sklem a thermowoodem i z netěsnosti mezi sklem a okapnicí) ve stanovené lhůtě nevyřídil a všechny vytčené vady neodstranil. Stejné porušení zákona je pak možno konstatovat i u vad spočívajících v chybném kování a netěsnícím půdním vstupu.

10. Soud I. stupně tedy správně konstatuje, že žalobce byl ve smyslu ust. § 2106 odst. 1 písm. d), odst. 2, event. i § 2107 odst. 3 o. z. oprávněn od smlouvy odstoupit a pokud z počátku volil jiné právo, mohl svoji volbu následně změnit. Bylo prokázáno podstatné porušení smlouvy ze strany žalovaného a bylo zjištěno, že žalovaný vytčené vady neodstranil. Právo na odstoupení od smlouvy pak vyplývá i z ust. § 2169 odst. 2 o. z., neboť je nepochybné, že žalobce nemůže dodaná okna řádně užívat pro větší počet jejich vad. Ze skutkových zjištění je zjevné, že byť žalobce zpočátku volil variantu odstranění zjištěných vad zhotovitelem, tyto vady nebyly v plném rozsahu zhotovitelem odstraněny v přiměřené lhůtě, respektive některé vady zhotovitel odmítl odstranit. Žalobce tedy provedenou volbu práva mohl změnit (§ 2106 odst. 2 in fine o. z.).

11. Rovněž správně se soud I. stupně vypořádal s námitkou vrácení vzájemného plnění uplatněnou žalovaným, neboť z provedeného dokazování, zejména ze závěrů znaleckého posudku, plyne, že plnění poskytnuté ze strany žalovaného nemá pro žalobce žádný ekonomický význam (§ 2004 odst. 2 věta druhá o. z.).

12. Z výše uvedených skutečností plyne závěr, že soud I. stupně rozhodl zcela správně, pokud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 285.000 Kč, kterou prokazatelně na základě zaniklé smlouvy o dílo žalobce žalovanému uhradil, a to včetně zákonného příslušenství, neboť žalovaný je se zaplacením žalované částky od 18. 5. 2019 v prodlení (§ 1970 o. z.) Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

13. Věcně správnými byly shledány i výroky II. a III. (ve znění doplňujícího usnesení) rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a o náhradě nákladů řízení státu (§ 148 odst. 1 o. s. ř.), a proto byly i tyto výroky odvolacím soudem potvrzeny (§ 219 o. s. ř.).

14. Výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 11.810 Kč (odměna za 1 úkon právní služby ve výši 9.460 Kč, paušální náhrada hotových výloh ve výši 300 Kč, to vše s DPH 21 %), a proto bylo neúspěšnému žalovanému uloženo nahradit žalobci uvedenou částku do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].