38 Co 23/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudců JUDr. Jitky Levové a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: instituce , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným výkonem veřejné moci o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. října 2024, č. j. 21 C 37/2024-230

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. o věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. o nákladech řízení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21 946,88 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 7 124,09 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 000 Kč od , datum, do , datum, a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 60 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.), žaloba byla zamítnuta ohledně zaplacení částky 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok II.) a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 40 763,15 Kč (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce, příslušník , instituce, zařazený coby , pracovní zařazení, , byl po dobu necelých , počet, měsíců trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Tento přečin měl spočívat v neoprávněném vykazování pracovní činnosti příslušníků , instituce, během pandemického období na přelomu let , rok, a , rok, . Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, . Obžaloba byla podána státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, u Okresního soudu ve Znojmě, přičemž byl navržen podmíněný trest odnětí svobody v , číslo, zákonné sazby. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 1 T 52/2022 byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s právní mocí dne , datum, . V průběhu řízení bylo prošetřováno , počet, dílčích skutků, jež se týkaly různých situací a různých osob, spis přesahoval , počet, stran, byly provedeny dvě desítky podaných vysvětlení a následně další výslechy osob v řízení před soudem. Ve věci se konala dvě hlavní líčení. Průtahy z obsahu spisu nebyly zjištěny. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobce nebyl omezen na svobodě, nebyl omezen v dosavadním výkonu svého zaměstnání, věc nebyla medializována, vědomost o ní se však rozšířila na pracovišti žalobce ve , instituce, , a to i mezi , Anonymizováno, , jakož i na sousední , instituce, . Trestní stíhání se projevilo silným zásahem do psychické pohody žalobce, narušením spánku, ztrátou radosti, stresem, omezením volnočasových aktivit, vznikem bariéry k ostatním lidem, ztrátou radosti z rodinného života a obavami o budoucnost, zejména o ztrátu zaměstnání a výsluhy. Z důvodu trestního stíhání se žalobce neúčastnil výběrového řízení, v němž měl – coby jediný uchazeč s 27letým profesním působením ve , instituce, a dobrým hodnocením – subjektivně uspět, neboť byl nadřízeným upozorněn na to, že jakožto osoba trestně stíhaná nemůže počítat s povýšením. V důsledku stresu žalobce vzal informaci na vědomí a výběrového řízení se neúčastnil.

3. Po právní stránce soud I. stupně postupoval dle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a 2, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“), § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž dospěl k závěru, že v případě žalobce, který byl nezákonně trestně stíhán, trestní stíhání nijak nezavinil, poskytnutá omluva nevyvažuje intenzitu zásahu do práv žalobce. V rámci určení výše této náhrady považoval za relevantní pro srovnání rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 289/2021-181, o nějž opřel své hodnocení, když částku v tomto řízení přiznanou (50 000 Kč) považoval za minimální základ náhrady za újmu a tuto modifikoval s ohledem na zjištěný skutkový stav. Na základě odlišností pak považoval za adekvátní výši náhrady částku 100 000 Kč. Jelikož žalovaný po zahájení řízení zaplatil žalobci částku 40 000 Kč, soud I. stupně žalobě vyhověl ohledně částky 60 000 Kč. Současně přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty po zaslání písemné výzvy k úhradě, přičemž současně zohlednil částečné plnění žalovaného (40 000 Kč). Ve zbývající části nároku ve výši 100 000 Kč žalobu zamítl. Žalobu rovněž zamítl ohledně žalobcem uplatněného nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 60 000 Kč, neboť dospěl k závěru, že trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, odpovídalo složitosti věci, nebyl patrný jakýkoliv záměr osob vystupujících za orgány činné v trestním řízení nezákonně prodlužovat trestní stíhání žalobce, důvodnost důkazních návrhů byla vyhodnocována na základě skutkových a právních úvah a při vědomí, že těžiště dokazování je v řízení před soudem. Náklady řízení pak žalobci byly přiznány dle § 142 odst. 3 o. s. ř. v plné výši s tím, že výše přiznané náhrady závisela na úvaze soudu a přiznání nekrácené výše náhrady je adekvátní s ohledem na charakter věci.

4. Proti tomuto rozsudku ve výroku II. a III. podal odvolání žalobce. Namítl, že soud nezahrnul do svých úvah žalobcem navržené rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 30 Co 133/2021-470, ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 26/2021-215, ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co 284/2021-217, či rozsudky vedené pod sp. zn. 70 Co 211/2021 a sp. zn. 20 Co 134/2021, a to s odůvodněním, že se týkaly odlišné délky trestního stíhání, jiné trestné činnosti a odlišného postavení poškozených (zastupitelé města), a proto nejsou s případem žalobce porovnatelné. Žalobce má za to, že délka trestního řízení se má promítat především do nároku na náhradu za nepřiměřenou délku řízení; jelikož mu však soud žádnou náhradu z tohoto titulu nepřiznal, nelze podle něj touto okolností odůvodnit nesrovnatelnost případů ve vztahu k nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání. Dále namítl, že jeho případ je ve srovnání s předkládanými případy závažnější co do hrozících následků (vyšší trestní postih, specifické důsledky pro příslušníka bezpečnostního sboru, včetně hrozby nuceného odchodu ze služby a ztráty výsluhových náležitostí, s dopadem na životní úroveň a případně i do budoucích důchodových poměrů). Srovnatelnost pak spatřuje v tom, že jak zastupitelé, tak příslušníci bezpečnostních sborů vykonávají funkce spojené s prosazováním veřejného zájmu a trestní stíhání souviselo s výkonem jejich funkce; přesto u něj byly potenciální dopady intenzivnější. Soud podle žalobce nedostatečně zohlednil mimořádně závažné dopady trestního stíhání do jeho osobního, rodinného a profesního života. Žalobce poukázal na své dlouholeté bezproblémové služební působení, očekávaný kariérní postup (faktické zastupování nadřízeného a perspektiva vedoucí pozice), který byl zmařen postupem vedení , instituce, a nerespektováním presumpce neviny. Uvedl, že po zproštění obžaloby nedošlo k omluvě ani k nápravě, ztratil důvěru ve vedení a následně požádal o ukončení služebního poměru; tento odchod tak byl fakticky vynucený okolnostmi souvisejícími s trestním stíháním. Popsal negativní psychické dopady (včetně zátěže plynoucí z výkonu , pracovní zařazení, za situace, kdy o jeho stíhání vědělo okolí), přičemž psychiatrickou péči nevyhledal i z obavy z negativních důsledků pro služební poměr. Dále namítl, že v důsledku trestního stíhání ztratil důvěru ve státní moc a fungování spravedlnosti. Poukázal na rozdíly mezi odškodňováním zásahů veřejné moci a odškodňováním vůči soukromým subjektům. Ve vztahu k nepřiznané náhradě za nepřiměřenou délku řízení namítl, že se soud relevantně nevypořádal s jeho argumentací k tomuto nároku. Odkázal na metodiku obsaženou v manuálu k aplikaci zákona o odpovědnosti za škodu s tím, že v jeho případě jsou splněna kritéria pro navýšení. Současně namítl, že při stanovení částek je nutno reflektovat pokles reálné hodnoty částek v důsledku inflace a za tím účelem provedl vlastní výpočet. Žalobce dále nesouhlasil s výší přiznaných nákladů řízení, a to s ohledem na krácení této náhrady o úkony jeho zástupce (ze dne , datum, , , datum, a , datum, ), které soud považoval fakticky za jediný úkon, a proto nepřiznal náhradu nákladů za každý z nich samostatně. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náklady řízení před soudy obou stupňů tak, jak je v řízení uplatnil.

5. Žalovaný odvoláním napadl výrok I. a III. rozsudku. Namítl, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění o vzniku a zejména intenzitě nemajetkové újmy žalobce z nezákonného trestního stíhání, když podle žalovaného nebylo prokázáno výrazné zhoršení zdravotního stavu ani potřeba odborné léčby, dopad do rodinného života měl být tvrzen jen obecně a z výpovědi manželky mělo vyplývat, že o stíhání věděla v rodině pouze ona a vztahy zůstaly zachovány, přičemž mimo pracoviště nemělo být prokázáno širší povědomí o stíhání (věc nebyla medializována); současně žalovaný zpochybnil zásadní pracovní dopady a označil tvrzení o zastavení kariérního postupu za neprokázané a spekulativní (žalobce se ani nepřihlásil do výběrového řízení a nelze presumovat jeho povýšení). Dále žalovaný vytkl, že ačkoli soud jako přiléhavé východisko použil srovnávací rozhodnutí, v němž mělo být přiznáno 50 000 Kč, neodůvodnil, proč žalobci přiznal částku dvojnásobnou, ani v čem konkrétně spočívala „specifická situace“ žalobce. Žalovaný dále namítl, že soud nepřiléhavě zohlednil inflaci, když podle judikatury Nejvyššího soudu znehodnocení měny na přiměřenost zadostiučinění nedopadá. Konečně žalovaný napadl výrok o nákladech řízení s tím, že byly uplatněny dva samostatné nároky, žalobce byl úspěšný jen v jednom z nich, a proto mělo být rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud žalobu o zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím zamítl a nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

6. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že námitka žalovaného ve vztahu k intenzitě újmy je v rozporu s provedeným dokazováním. Svědek potvrdil, že se o stíhání ve , instituce, vědělo obecně, včetně odsouzených, a žalobce denně čelil psychicky mimořádně zatěžující situaci příslušníka , instituce, služby vyšetřovaného , instituce, . Absenci psychiatrické péče vysvětlil obavou o udržení služební způsobilosti a ztrátu možnosti výkonu služby (včetně držení zbraně), přičemž neexistence lékařské zprávy neznamená neexistenci újmy, a poukázal na svědecky popsané stresové projevy. Ohledně kariérního dopadu uvedl, že mu nadřízení sdělili, že s takovým obviněním nemůže s povýšením počítat, což vedlo ke stagnaci příjmu promítající se i do výsluhových nároků. Nesouhlasil s použitím srovnávaného rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 289/2021 - 181, který dle žalobce nepostihuje specifika jeho situace (výkon služby přímo ve , instituce, a kvalitativně vyšší obavy z případného odsouzení a umístění mezi osoby dříve střežené). Poukázal na to, že soud prvního stupně vzal z tohoto rozsudku částku jako minimální základ a navýšil ji s ohledem na popsaná specifika a prokázaný psychický dopad. Zdůraznil i význam poklesu reálné hodnoty peněz a to, že částka 100 000 Kč za cca , počet, měsíců nezákonného stíhání a zásah do profesní reputace po dlouholeté službě není nepřiměřeně vysoká. Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzením žalovaného o „částečném úspěchu“ a návrhem, aby náklady nebyly přiznány nikomu. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění je výše plnění typicky určována úvahou soudu (§ 136 o. s. ř.), a rozdíl mezi žalovanou a přiznanou částkou proto nelze mechanicky pojímat jako neúspěch; rozhodující je úspěch v základu (odpovědnost státu, existence újmy) a potřeba vést spor kvůli nedostatečnému plnění. I případný neúspěch v dílčím okruhu (nepřiměřená délka řízení) dle něj může vést nejvýše k poměrné korekci, nikoli k popření práva na náhradu nákladů jako celku. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud odvolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.

7. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustná odvolání žalobce a žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

9. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení soud prvního stupně z obsahu trestního spisu učinil správná skutková zjištění o průběhu posuzovaného trestního stíhání, tato zjištění právně správně vyhodnotil a své závěry logicky, přesvědčivě a úplně rozvedl v odůvodnění rozsudku, zejména v bodech , číslo, . Postupoval přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která vychází z toho, že nepřiměřenost délky trestního stíhání nelze posuzovat mechanicky podle samotného časového údaje, ale vždy podle okolností konkrétní věci. Rozhodná jsou zejména kritéria celkové délky řízení, složitosti věci, chování obviněného, postupu orgánů činných v trestním řízení a významu věci pro obviněného (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2424/2021). Soud prvního stupně přitom správně zjistil počátek i konec řízení a řádně posoudil i složitost věci, když dospěl k závěru, že šlo o věc skutkově složitější, týkající se dvou obviněných a podezření ze spáchání téměř , číslo, dílčích skutků. Přezkoumatelně se zabýval rovněž postupem orgánů činných v trestním řízení, a to i ve vztahu k žalobcem namítanému neprovedení jím navrhovaného doplnění dokazování, přičemž neshledal žádné průtahy ani pochybení, jež by vedly k neodůvodněnému prodloužení řízení, a to při vědomí zvýšeného významu trestního řízení pro žalobce jako obžalovaného. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožňuje.

10. Nelze přitom přehlédnout, že žalobce požádal o doplnění výslechu osob dne , datum, , tento návrh byl policejním orgánem zamítnut dne , datum, , následná žádost žalobce o přezkum ze dne , datum, byla nadřízeným orgánem (dne , datum, ) posouzena tak, že postup policejního orgánu byl shledán dostačujícím, a dne , datum, byla ve věci podána obžaloba. Již z této časové posloupnosti je zřejmé, že vyřízení tohoto procesního návrhu proběhlo plynule a bez jakékoli prodlevy způsobilé ovlivnit celkovou délku řízení. Neprovedení navrženého doplnění dokazování v přípravném řízení samo o sobě nepředstavuje průtah, nýbrž procesní rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Pro posouzení nepřiměřené délky řízení je rozhodné, zda takový postup vedl k neodůvodněnému prodloužení řízení jako celku, což se v projednávané věci nestalo. Žalobce navíc dne , datum, navrhl v řízení před soudem provedení obdobných důkazů, hlavní líčení se konalo dne , datum, a dne , datum, byl žalobce obžaloby zproštěn, přičemž tito svědci byli před soudem vyslechnuti. Žalobci tedy nebyla odňata možnost obhajoby ani možnost, aby soud tyto důkazy přímo provedl a vyhodnotil.

11. Na uvedeném závěru nic nemění ani argumentace žalobce, že pokud by bylo jeho návrhu na doplnění dokazování v přípravném řízení vyhověno, mohlo trestní řízení skončit již v této fázi. Taková úvaha je však pouze hypotetická a spekulativní. Pro posouzení, zda došlo k nepřiměřené délce trestního stíhání, není rozhodné, zda by při zpětném pohledu bylo možno uvažovat o jiném procesním postupu, který by potenciálně mohl vést k dřívějšímu skončení věci, nýbrž to, zda skutečný postup orgánů činných v trestním řízení vedl k neodůvodněným prodlevám v řízení jako celku. O takový případ se zde nejedná. Nadto ani případné provedení žalobcem navrhovaných důkazů v přípravném řízení samo o sobě neznamená, že by věc musela skončit již v tomto stadiu, neboť by i nadále záleželo na skutkovém a právním hodnocení policejního orgánu a státního zástupce. Skutečnost, že soud prvního stupně následně i na podkladě těchto výpovědí dospěl k závěru, že jednání žalobce není trestným činem, vypovídá o výsledku dokazování, nikoli o tom, že by postup policejního orgánu způsobil nepřiměřenou délku trestního stíhání. Nelze proto dovodit příčinnou souvislost mezi neprovedením žalobcem navrhovaného doplnění výslechů v přípravném řízení a tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání.

12. I ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání vycházel odvolací soud ze skutkového stavu správně zjištěného soudem I. stupně správně. Namítá-li žalovaný, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům ohledně dopadů trestního stíhání do soukromého i profesního života žalobce, neshledal odvolací soud tuto námitku důvodnou. Dospěl-li soud I. stupně k závěru, že trestní stíhání mělo vliv na psychickou pohodu žalobce, vedlo k narušení spánku, ztrátě radosti, stresu, omezení volnočasových aktivit, vytvoření bariéry vůči ostatním lidem, ztrátě radosti z rodinného života, obavám o budoucnost, a myšlenkám na jeho neprofesní pobyt za mřížemi, pak tyto závěry vycházejí z provedeného dokazování, zejména z výpovědi žalobce a svědků , jméno FO, a manželky žalobce. Svědek , jméno FO, popsal změny v chování a vzezření žalobce v průběhu trestního stíhání a situaci výslovně hodnotil tak, že žalobce během roku „zešedivěl“ (bod , číslo, . odůvodnění). Manželka žalobce ve své svědecké výpovědi rovněž popsala psychické obtíže žalobce, ztrátu aktivity, uzavírání se do sebe, omezení kontaktů s okolím, ztrátu radosti z rodinného života, projevy stresu, jako poruchy spánku či pocení. Tyto skutečnosti se promítly i do významných rodinných událostí jako byla svatba dcery žalobce či oslava jeho padesátých narozenin, a došlo rovněž k omezení dovolených (bod , číslo, . odůvodnění). Z provedených důkazů tedy plyne dopad nezákonného trestního stíhání do rodinného a společenského života žalobce. Skutečnost, že nebyla předložena lékařská zpráva, neboť žalobce nevyhledal odborného lékaře, sama o sobě neznamená, že trestní stíhání nemělo výrazný dopad na jeho psychickou pohodu. Žalobce přitom logicky vysvětlil, proč odbornou pomoc nevyhledal. Svědecky popsané projevy jeho chování, které korespondují s popisem situace v jeho účastnické výpovědi (viz bod , číslo, . odůvodnění), představují dostatečný podklad pro závěr, že probíhající trestní stíhání významně zasáhlo do psychického stavu žalobci i do jeho rodinného a společenského života. Namítá-li žalovaný, že z dokazování nevyplynulo, že by o stíhání žalobce věděly jiné osoby z okruhu soukromého života žalobce, pak žalobce toto ani netvrdil. Svými skutkovými tvrzeními i výpovědí, v souladu s výpověďmi slyšených svědků, naopak prokázal, že o existenci trestního stíhání věděli ostatní zaměstnanci , instituce, , zaměstnanci , instituce, i odsouzení vykonávající trest odnětí svobody ve , instituce, , kde žalobce působil. Tento závěr ostatně vyplývá i ze zjištění učiněných z trestního spisu, z něhož je zřejmé, že byli vyslýcháni žalobcovi spolupracovníci i jeho nadřízení. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce žalovaného, že nebylo ničím prokázáno, že trestní stíhání mělo vliv na kariérní postup žalobce. Tato skutečnost vyplývá z výpovědi žalobce i svědka , jméno FO, . Ačkoliv žalovanému nelze přičítat případné porušení zásady presumpce neviny ze strany žalobcových nadřízených, sama povaha žalobcovy profese fakticky vylučovala, aby bylo za probíhajícího trestního stíhání vhodné ucházet se o vedoucí pozici (a uspět ve výběrovém řízení). Neúčast žalobce ve výběrovém řízení tak byla logickým důsledkem probíhajícího trestního stíhání. Lze proto přisvědčit žalobci, že v jeho důsledku byly zmařeny vyhlídky na subjektivně očekávanou úspěšnou účast ve výběrovém řízení, což mělo významný dopad do jeho profesního života i do jeho příjmových poměrů.

13. Soud I. stupně posoudil skutkový stav správně podle zákona o odpovědnosti za škodu a správně dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií, a to z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012).

14. V projednávané věci byl žalobce stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, za který mu mohl být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody až na dva roky nebo zákaz činnosti, přičemž státní zástupce navrhoval trest odnětí svobody v ¼ zákonné sazby, tedy , počet, měsíců. Zásah do osobnostní sféry žalobce trval , počet, měsíců. Trestní stíhání mělo dopady do soukromé sféry, zejména do jeho rodinného života a odrazilo se i na jeho psychickém stavu. Vedle psychosomatických projevů jako bylo pocení, nespavost a stres, žalobce prožíval i ztrátu chuti ke společným aktivitám, vyhýbal se přátelům a ztratil radost z rodinného života. Trestní stíhání se promítlo rovněž do jeho prožívání významných a neopakovatelných životních událostí, jako byla oslava padesátých narozenin a svatba dcery. Přestože nebyl postaven mimo službu, musel nadále vykonávat práci v prostředí, kde bylo o jeho trestním stíhání známo. Šlo přitom o specifické prostředí, v němž na jedné straně pracoval s , osobami, a na straně druhé přicházel do styku se , personálem, . Denně tak byl konfrontován se světem trestně stíhaných a odsouzených osob a nutně se musel vnitřně vyrovnávat s možností, že se – byť pravděpodobnost uložení nepodmíněného trestu byla malá - může ocitnout v obdobné situaci. Současně byl vystaven obavám z budoucnosti, neboť mu jako příslušníku , instituce, v souvislosti s případným odsouzením hrozila ztráta zaměstnání i výsluhových nároků. To vše za situace, kdy tuto profesi vykonával , počet, let, profesně se v ní profiloval a po tak dlouhé době by pro něj nebylo snadné hledat zaměstnání mimo tento obor. Jak již odvolací soud uvedl výše, bylo v řízení prokázáno také to, že v důsledku trestního stíhání byly zmařeny jeho naděje na profesní postup, bez ohledu na to, zda by k povýšení skutečně došlo. Závěr soudu I. stupně, že poskytnutá omluva nevyvažuje intenzitu zásahu do práv žalobce, je tedy správný.

15. Pokud jde o určení výše náhrady nemajetkové újmy, soud prvního stupně správně provedl srovnání se skutkově obdobnými případy a za relevantní považoval rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 289/2021-181. V tomto případě šlo o poškozeného, který působil u , instituce, po dobu , počet, let a vykonával funkci vedoucího odboru , obor, . Trestní stíhání trvalo , doba, , žalobci hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí , počet, let a v důsledku trestního řízení mu současně hrozilo zproštění funkce i ukončení služebního poměru. Bylo dovozováno, že vedení trestního řízení zasáhlo do jeho služební i osobní pověsti, dobrého jména, cti, důstojnosti a profesní pověsti, a že nemajetkovou újmu prohlubovala rovněž obava ze ztráty funkce a výhod plynoucích ze služby u policie. Za přiměřené zadostiučinění byla v uvedené věci považována částka 50 000 Kč. Soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, v čem spatřuje srovnatelnost obou věcí, a správně z tohoto rozhodnutí vyšel jako z významného východiska, neboť i v nyní projednávané věci jde o příslušníka bezpečnostního sboru, jemuž v důsledku trestního stíhání hrozily závažné profesní dopady včetně ztráty služebního postavení a výsluhových nároků. Současně však soud prvního stupně přiléhavě zohlednil, že v projednávané věci byly oproti uvedenému srovnávacímu případu prokázány i další specifické dopady, zejména zásah do rodinného života, každodenní konfrontace žalobce s důsledky trestního stíhání při výkonu služby ve , instituce, a negativní vliv na jeho profesní postup, a z těchto důvodů nepřevzal částku 50 000 Kč mechanicky, nýbrž ji vzal jako základ pro další úvahu. Jím zvolený srovnávací případ je tedy projednávané věci skutkově blízký a odůvodnění soudu je v tomto směru srozumitelné a logické, přičemž je z něj zřejmé, jak při posouzení věci postupoval a jakými úvahami se řídil. Námitka žalovaného, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil výši přiznané částky, když nevyložil, v čem spočívala specifická situace žalobce, proto důvodná není.

16. Namítá-li žalovaný, že soud prvního stupně nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna měnového kurzu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), nepovažuje odvolací soud tuto námitku za důvodnou. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž nevyplývá, že by soud prvního stupně přistoupil k mechanickému navyšování zadostiučinění z důvodu inflace nebo že by základní částku valorizoval podle obecného cenového vývoje. Uvedl-li soud prvního stupně, že částku 100 000 Kč nelze považovat za neadekvátní ani z hlediska žalobcem namítané, v průběhu více než dvou desetiletí mimořádné ztráty hodnoty peněz, nevyjádřil tím odklon od ustálené judikatury, nýbrž toliko reagoval na argumentaci žalobce uplatněnou v rámci komparace s dřívějšími rozhodnutími. Jinými slovy, soud prvního stupně nevycházel z inflace jako ze samostatného valorizačního kritéria určujícího výši zadostiučinění, ale pouze konstatoval, že částka, k níž dospěl na základě posouzení všech relevantních okolností věci a porovnání s obdobnými případy, obstojí i při zohlednění časového odstupu od starších srovnávaných rozhodnutí. Z jeho odůvodnění nelze dovodit, že by provedl matematický přepočet dříve přiznávaných částek podle míry inflace, natož že by přiznanou náhradu navýšil o konkrétní inflační hodnoty uváděné žalobcem za jednotlivé roky. Takový postup by byl s citovanou judikaturou skutečně neslučitelný; o takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Odvolací soud tímto považuje rovněž za vypořádanou námitku žalobce ohledně nedostatečného zohlednění ztráty hodnoty peněz.

17. Namítal-li žalobce, že soud I. stupně měl ke srovnání použít rovněž jím označená rozhodnutí, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 26/2021-215, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 70 Co 211/2021 a ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 Co 134/2021-165 či rozsudek Městského soudu ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 21 Co 284/2021, neboť i tyto případy jsou srovnatelné, byť se netýkají příslušníků , instituce, , a naopak následky trestního stíhání byly v jeho případě závažnější, odvolací soud tato rozhodnutí ke srovnání rovněž zohlednil. Má sice za to, že komparaci je třeba primárně provádět s případy skutkově co nejpodobnějšími, jak učinil již soud I. prvního stupně, nicméně pokud takových případů není dostatek, je namístě srovnání i s věcmi, které se projednávané věci alespoň v podstatných znacích blíží. V žalobcem označených rozhodnutích se nejednalo o příslušníky bezpečnostních sborů, a nebylo tudíž možno zohlednit specifické postavení těchto osob při určování výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Současně však odvolací soud považuje za potřebné provést i určitou zpětnou kontrolu porovnáním s věcmi, které se shodují jen v některých znacích, a to za účelem ověření přiměřenosti výsledné částky tak, aby v rámci určité profese či druhu trestné činnosti nedocházelo k neodůvodněným rozdílům ve výši přiznávaného zadostiučinění, ať již směrem nahoru či dolů. Právě z tohoto důvodu odvolací soud přistoupil ke komparaci i s těmito rozhodnutími.

18. V rozsudku ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 21 Co 284/2021 Městský soud v Praze rozhodoval o žalobě na náhradu nemajetkové újmy žalobce, který byl trestně stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání trvalo , počet, roky a necelých , počet, měsíců a žalobci hrozil trest odnětí svobody až na , počet, měsíců či zákaz činnosti. Věc byla medializovaná, což však nebylo možno klást k tíži žalovaného, neboť nešlo o medializaci v podobě veřejného vyjadřování orgánů činných v trestním řízení. Soud dále konstatoval zásah do rodinného života žalobce a zhoršení jeho zdravotního stavu, žalobce byl v době trestního stíhání veřejně činnou osobou (, funkce, ), tedy osobou vykonávající funkci spojenou s vyšší prestiží. Za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy byla považována částka 110 000 Kč, přičemž oproti ostatním spoluobviněným, jimž bylo jinak za obdobných skutkových okolností přiznáno zadostiučinění ve výši 80 000 Kč, byla tomuto žalobci přiznána náhrada vyšší právě s ohledem na jeho specifické postavení.

19. V rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 26/2021-215, ze dne 1. 7. 2021, č. j. 70 Co 211/2021 a ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 Co 134/2021-165 bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy žalobců, kteří byli spolu se žalobcem ve věci sp. zn. 21 Co 284/2021, trestně stíháni pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání všech tří žalobců trvalo přibližně stejnou dobu, a to , počet, roky a , počet, až , počet, měsíců. Všem žalobcům hrozil trest odnětí svobody až na 6 měsíců nebo trest zákazu činnosti. Ve všech těchto případech, které měly v zásadě totožný skutkový základ a lišily se jen v nepodstatných nuancích, bylo finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 80 000 Kč, které žalovaný žalobcům poskytl, soudy obou stupňů shledáno zcela dostačujícím. Žalobci trpěli zdravotními obtížemi, stresem a nespavostí a o jejich trestním stíhání se vědělo v širokém okolí.

20. Uvedená rozhodnutí se shodují v povaze trestné činnosti, ačkoli v projednávané věci bylo žalobci kladeno za vinu úmyslné jednání, nikoli jednání z nedbalosti; trest, který mu hrozil, byl však v zásadě obdobný. V porovnávaných věcech byly dopady do rodinného života i zdravotního stavu žalobců do značné míry podobné, na straně žalobce byly vyšší ve vztahu k prožívání významných událostí. Rozdíl spočívá zejména v tom, že žalobci v těchto věcech vykonávali funkce , funkce, , případně , funkce, , a ačkoli šlo o osoby veřejně činné, nebyli ohroženi ztrátou civilního zaměstnání ani vystaveni obdobné existenční nejistotě, zatímco žalobci v nyní projednávané věci hrozila ztráta zaměstnání i výsluhových nároků, což nepochybně představovalo mnohem větší zátěž. Z porovnávaných rozhodnutí navíc nevyplývá, že by trestní stíhání zasáhlo do dalšího profesního života žalobců. Naopak, i během jeho trvání došlo k opakovanému zvolení do veřejné funkce a z obsahu srovnávaných rozhodnutí nejsou patrné žádné dopady do jejich civilních zaměstnání. Další odlišnost spočívá v širším povědomí o jejich trestním stíhání. Odvolací soud však tuto okolnost považuje za v zásadě srovnatelnou se situací žalobce v nyní projednávané věci, který musel čelit dotazům , Anonymizováno, a zaměstnanců , instituce, i , instituce, , tedy v prostředí, kde se při výkonu své pracovní činnosti pohyboval.

21. Další rozdíl spočíval v délce trestního stíhání. V porovnávaných případech trvalo trestní stíhání téměř dvojnásobně dlouho. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou námitku žalobce, že délka trestního řízení se má promítat především do nároku na náhradu za nepřiměřenou délku řízení a že v případě nepřiznání náhrady z tohoto titulu, nelze touto okolností odůvodnit nesrovnatelnost případů ve vztahu k nemajetkové újmě za nezákonné trestní stíhání. Délka trestního stíhání je totiž jedním z kritérií, které slouží při stanovení formy či výše zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012). Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). Kritériem délky trestního stíhání se přitom zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu tento zásah do osobnostní sféry poškozeného trval. Je-li tedy čas jedním z kritérií pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, je třeba k němu přihlížet i při komparaci jednotlivých rozhodnutí.

22. Odvolací soud uzavírá, že při porovnání výše uvedených rozhodnutí je v projednávané věci namístě považovat za přiměřené zadostiučinění částku 100 000 Kč. Tento závěr vyplývá jednak ze srovnání s věcí Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 289/2021-181, jednak ze zpětné kontroly přiměřenosti provedené porovnáním s věcmi uvedenými v bodech , číslo, a , číslo, tohoto odůvodnění.

23. Ve vztahu k věci Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 289/2021-181, odvolací soud odkazuje již na závěry uvedené v bodě , číslo, tohoto odůvodnění. Uvedená věc je projednávanému případu nejbližší zejména z hlediska postavení poškozeného jako příslušníka , instituce, a z hlediska profesních důsledků trestního stíhání. Přiznaná částka 50 000 Kč proto představuje vhodné základní srovnávací východisko.

24. Oproti uvedené věci však byly v nyní projednávaném případě prokázány i další významné okolnosti zvyšující intenzitu újmy, zejména výraznější dopady do rodinného života žalobce, negativní vliv na jeho profesní postup a každodenní konfrontace s důsledky trestního stíhání při výkonu služby ve , instituce, . Proto částka 50 000 Kč nemůže být převzata mechanicky, nýbrž pouze jako výchozí základ pro další úvahu o výši přiměřeného zadostiučinění.

25. Odvolací soud dále přihlédl i k porovnání s věcmi uvedenými v bodech , číslo, a , číslo, , v nichž bylo žalobcům přiznáno zadostiučinění ve výši 80 000 Kč, resp. 110 000 Kč. Tyto případy slouží jako korektiv a zpětná kontrola přiměřenosti výsledné částky. Oproti žalobcům uvedeným v bodě , číslo, byl žalobce v nynější věci vystaven závažnějším následkům ve vztahu k výkonu svého povolání i k majetkovému a existenčnímu zajištění. Na rozdíl od nich mu totiž v důsledku případného odsouzení hrozila nejen újma na pověsti či výkonu veřejné funkce, ale i ztráta služebního místa a výsluhových nároků, tedy zásah do dlouhodobě budovaného profesního a hmotného zázemí. Tato okolnost je o to významnější, že žalobce vykonával službu po dobu , počet, let, a případná ztráta služebního poměru by pro něj neznamenala pouze běžnou profesní komplikaci, nýbrž zásadní zásah do životní stability a odborné identity. Oproti žalobcům uvedeným v bodě , číslo, . byl navíc žalobce vystaven specifické každodenní pracovní konfrontaci s důsledky trestního stíhání v prostředí , instituce, a současně mu byly reálně zmařeny vyhlídky na další profesní postup. Tyto okolnosti odůvodňují, aby přiznané zadostiučinění bylo vyšší než 80 000 Kč, přestože trestní stíhání v nynější věci trvalo kratší dobu.

26. Na druhé straně odvolací soud zohlednil i okolnosti, které brání tomu, aby žalobci byla přiznána částka odpovídající nebo převyšující zadostiučinění přiznané ve věci uvedené v bodě , číslo, , tedy 110 000 Kč. V uvedené věci šlo o delší trestní stíhání, žalobce byl veřejně činnou osobou s vyšší veřejnou prestiží, a tedy i širším dopadem do veřejného postavení. Takové okolnosti v nyní projednávané věci dány nebyly. Právě tyto okolnosti odůvodňují závěr, že výše zadostiučinění nemá dosahovat úrovně případů ještě závažnějších.

27. Odvolací soud tak při celkovém zhodnocení uzavírá, že projednávaná věc stojí svou závažností nad případem č. j. 15 Co 289/2021-181, neboť zde byly prokázány další významné dopady do rodinného života, profesního postupu i každodenního výkonu služby, a současně je závažnější i než případy uvedené v bodě , číslo, , neboť žalobce čelil bezprostřednější a citelnější profesní a existenční nejistotě. Současně však nedosahuje intenzity věci uvedené v bodě , číslo, . Z tohoto důvodu je částka 100 000 Kč částkou, která zachovává proporcionalitu vůči porovnávaným případům a současně odpovídá konkrétním skutkovým okolnostem projednávané věci.

28. Rozdíl mezi částkou 50 000 Kč přiznanou ve věci č. j. 15 Co 289/2021-181, částkou 80 000 Kč přiznanou žalobcům v případech uvedených v bodě , číslo, a částkou 100 000 Kč přiznanou v nynější věci proto nepředstavuje nepřiměřené nebo excesivní navýšení, ale logické a přiměřené odstupňování výše zadostiučinění podle intenzity zásahu do osobnostní sféry poškozeného. Přiznání pouze částky 50 000 Kč či 80 000 Kč by specifické dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, jeho profesní perspektivy a každodenního výkonu služby nepostihovalo v plném rozsahu; naopak přiznání částky vyšší by již neodpovídalo kratší délce trestního stíhání a absenci dalších zvlášť přitěžujících okolností. Částka 100 000 Kč je proto i podle názoru odvolacího soudu částkou spravedlivou a přiměřenou. Vzhledem k tomu, že žalovaný zaplatil (byť po zahájení řízení) žalobci dobrovolně částku 40 000 Kč (ohledně níž bylo řízení zastaveno), soud I. stupně rozhodl správně, pokud žalovanému uložil žalobci zaplatit 60 000 Kč a ve zbývající části uplatněného nároku žalobu zamítl.

29. Poukazuje-li žalobce na rozdílnost odškodňování zásahů veřejné moci a zásahů soukromoprávních, pak je třeba uvést, že jde o odlišné právní režimy s odlišnou funkcí a kritérii: podle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu je peněžité zadostiučinění zvláštní, subsidiární a v rámci tohoto režimu „maximální“ formou satisfakce, jejíž výše se určuje podle závažnosti újmy, konkrétních okolností případu, srovnání s obdobnými věcmi a s ohledem na ekonomickou realitu, nikoli sankčně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3768/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 898/2024). Naproti tomu v soukromoprávní sféře může peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv plnit vedle satisfakční také preventivně-sankční funkci a soud přihlíží i k úmyslu škůdce, veřejnému šíření zásahu či jeho majetkovému prospěchu, což může odůvodnit vyšší částky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. I. ÚS 428/23). Je třeba rovněž dodat, že Ústavní soud připouští, aby soudy při úvaze o výši zadostiučinění podle zákona o odpovědnosti za škodu nezůstaly od nové soukromoprávní úpravy zcela izolované a zohlednily její hodnotová východiska k odčinění nemajetkové újmy (nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15), sám žalobce však v této otázce zůstal pouze v rovině polemiky; žádná konkrétní tvrzení či srovnání konkrétních (srovnatelných) případů neprovedl.

30. Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku žalobce, že mu soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřiznal samostatně odměnu za podání ze dne , datum, , , datum, a , datum, , nýbrž tato podání posoudil toliko jako jeden úkon právní služby. Žalobce namítal, že podáním ze dne , datum, reagoval na výzvu soudu, za tím účelem musel vyhledat a předložit příslušná rozhodnutí, a toto podání navíc obsahovalo i další doplnění a komentář k soudním rozhodnutím; podáním ze dne , datum, pak reagoval na požadavek soudu na předložení rozhodnutí relevantních pro věc a podáním ze dne , datum, doplnil další rozhodnutí a vyjádřil se rovněž k nároku na náhradu za nepřiměřenou délku řízení a k jeho vyčíslení.

31. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že při jednání konaném dne , datum, byl žalobce podle § 118a odst. 1 o. s. ř. poučen o potřebě konkretizovat srovnání projednávané věci s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v nichž došlo k zásahu do stejných či obdobných práv. Jednání bylo následně odročeno na den , datum, . Na toto poučení žalobce reagoval podáním ze dne , datum, , v němž doplnil svá skutková tvrzení a provedl srovnání s jinými rozhodnutími týkajícími se přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Podáním ze dne , datum, pak toto srovnání dále doplnil, odkázal na Manuál pro aplikaci zákona o odpovědnosti za škodu a rozvedl svou argumentaci k požadavku zohlednění inflace. Přípisem ze dne , datum, soud prvního stupně žalobci sdělil, že nedisponuje rozsudky, na něž žalobce odkazuje, a že s ohledem na blížící se termín jednání již nelze tato rozhodnutí před jednáním opatřit, a proto jej vyzval k jejich předložení. Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne , datum, , v němž opětovně odkázal na rozhodnutí již uvedená v podání ze dne , datum, , znovu provedl jejich srovnání s nyní projednávanou věcí, zopakoval argumentaci týkající se potřeby zohlednit kumulovanou inflaci a v příloze předložil navrhovaná rozhodnutí.

32. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně posoudil věc správně, pokud za účelně vynaložený náklad řízení považoval v této souvislosti pouze jeden úkon právní služby. Po poučení soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. bylo povinností žalobce doplnit skutková tvrzení a přednést konkrétní komparaci projednávané věci s jinými rozhodnutími, což představovalo jeden obsahově související procesní úkon. Jestliže žalobce tuto argumentaci rozdělil do dvou samostatných podání ze dne , datum, a , datum, , nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalovaného ani ji promítnout do zvýšení náhrady nákladů řízení. Totéž platí i pro podání ze dne , datum, . Ačkoli tímto podáním žalobce formálně reagoval na výzvu soudu, tato výzva byla vyvolána tím, že žalobce ke svým předchozím podáním nepřipojil rozhodnutí, jichž se dovolával, ačkoli právě jejich předložení bylo nezbytné pro posouzení jím uplatněné srovnávací argumentace. Žalobce přitom reagoval na poučení soudu až s časovým odstupem téměř jednoho měsíce, a navíc teprve krátce před nařízeným jednáním. Za této procesní situace nebylo reálně možné, aby si soud prvního stupně potřebná rozhodnutí obstaral vlastní činností. Podáním ze dne , datum, tak žalobce v podstatě pouze dodatečně splnil to, co mělo být součástí již jeho prvotní reakce na poučení soudu. Nadto argumentace obsažená v tomto podání nebyla obsahově nová, neboť v podstatných rysech jen opakovala a rozvíjela to, co žalobce uvedl již v podáních ze dne , datum, a , datum, . Nic přitom nebránilo tomu, aby žalobce tuto argumentaci, včetně předložení označených rozhodnutí, soustředil do jediného podání. Odvolací soud proto shrnuje, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v této části pouze za jeden úkon právní služby.

33. Odvolací soud naproti tomu shledal částečně důvodnou námitku žalovaného ve vztahu k výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. Soud I. stupně rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci přiznal navzdory částečnému neúspěchu plnou náhradu nákladů řízení. Žalobce v projednávané věci uplatnil dva samostatné nároky podle zákona o odpovědnosti za škodu, a to nárok z titulu nezákonného rozhodnutí a nárok z titulu nesprávného úředního postupu. Tyto nároky jsou založeny na odlišných právních předpokladech a zpravidla i na odlišném skutkovém základu, a je proto třeba je i při rozhodování o náhradě nákladů řízení posuzovat samostatně. V nyní projednávané věci byl žalobce úspěšný co do základu pouze ve vztahu k nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, zatímco s nárokem na náhradu újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení úspěšný nebyl. Tato skutečnost nevede k závěru, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nýbrž je třeba poměřit jejich procesní úspěch a neúspěch.

34. V projednávané věci žalobce podanou žalobou uplatnil nárok na zaplacení částky 200 000 Kč jako zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a částku 60 000 Kč jako náhradu újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení. Ve vztahu k prvnímu z těchto nároků byl žalobce co do existence nemajetkové újmy úspěšný. V tomto případě tak je namístě aplikovat v souladu s ustálenou judikaturou § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí o výši nároku záviselo na úvaze soudu (§ 136 o. s. ř.). Žalovaný navíc po podání žaloby a uplynutí zákonné lhůty (§ 15 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu) dobrovolně plnil na tento nárok žalobci částku 40 000 Kč. K návrhu žalobce proto bylo ohledně částky 40 000 Kč řízení zastaveno a žalobci tak v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. náleží náhrada nákladů řízení v této části, neboť žaloba byla podána důvodně a řízení bylo zastaveno s ohledem na chování žalovaného, který po podání žaloby dlužnou částku zaplatil. Lze tak hovořit o úspěchu žalobce. Naproti tomu ohledně částky 60 000 Kč byl žalobce zcela neúspěšný, neboť tento nárok nebyl shledán důvodným ani co do základu. Ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. tak odvolací soud považuje za úspěch na straně žalobce v řízení před soudem I. stupně částku 200 000 Kč, byť fakticky byla žalobci přiznána pouze částka 60 000 Kč (po částečném zpětvzetí ohledně zaplacené částky 40 000 Kč). Žalobce tak byl úspěšný v 76,92 %, žalovaný v 23,08 %. Žalobci proto náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 větou druhou a § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení z 53,84 %.

35. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně vyčíslil náklady řízení žalobce částkou ve výši 40 763,15 Kč a tyto řádně odůvodnil, včetně nepřiznání náhrady za úkony advokáta žalobce ze dne , datum, a , datum, (bod 41. odůvodnění). Odvolací soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje. Vzhledem k částečnému úspěchu žalobce z pohledu obou uplatněných nároků mu z této částky náleží částka 21 946,88 Kč. Žalovanému bylo uloženo zaplatit tuto částku na náhradě nákladů řízení žalobce v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce v zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

36. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. jako věcně správný potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, tak jak je uvedeno v bodě , číslo, . tohoto odůvodnění.

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení byla částka 220 000 Kč. Ve vztahu k nároku na náhradu újmy za nezákonné trestní stíhání byl žalobce procesně úspěšný, neboť základ tohoto nároku byl dán. Ačkoli nedošlo ke zvýšení výše přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu, je třeba ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. považovat žalobce za úspěšného ohledně částky 160 000 Kč (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 3252/24). Naproti tomu neúspěšný byl ve vztahu k nároku na zaplacení částky 60 000 Kč, představující náhradu újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení. Po vzájemném poměření úspěchu a neúspěchu tak žalobci náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 45,45 %.

38. Tyto náklady jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a odměnou a paušální náhradou nákladů advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby (dále jen „advokátní tarif“). Advokát žalobce učinil ve věci tři úkony právní služby, a to podání odvolání ze dne , datum, , vyjádření k odvolání žalovaného ze dne , datum, a účast při jednání dne , datum, dle § 11 odst. 1 písm. k), d) a g) advokátního tarifu. Za úkon ze dne , datum, náleží advokátu žalobce odměna ve výši 3 100 Kč dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do , datum, (při tarifní hodnotě 50 000 Kč) a paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za úkony ze dne , datum, a , datum, náleží advokátu žalobce odměna ve výši 2 x 3 500 Kč dle § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (při tarifní hodnotě 60 000 Kč – výše přiznaného plnění) a paušální náhrada nákladů ve výši 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinném od 1. 1. 2025. Tyto částky se v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. zvyšují o částku 2 373 Kč, představující daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalobce je plátcem této daně, která patří k nákladům řízení. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobce činí 15 673 Kč. Z této částky náleží žalobci 45,45 %, tedy částka 7 124,09 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení k rukám jeho zástupce ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.