38 Co 301/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Růžičky a soudkyň JUDr. Jitky Levové a JUDr. Ireny Vitovské ve věci žalobkyně: instituce IČO IČO sídlem adresa jednající prostřednictvím Jméno žalobkyně, sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 49.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2024, č. j. 14 C 101/2023 – 35 ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 30. 9. 2024, č. j. 14 C 101/2023 – 43

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Městský soud v Brně jako soud I. stupně uložil v záhlaví označeným rozhodnutím žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 49.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49.000 Kč od datum do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení nahradit částku ve výši 1.500 Kč (výrok II.), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Usnesením ze dne 30. 9. 2024, č. j. 14 C 101/2023 – 43 soud I. stupně doplnil výše uvedený rozsudek o další výrok, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na soudním poplatku 2.450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Městského soudu v Brně a současně v souvislosti s vydáním doplňujícího rozhodnutí rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pokud žalovaný vydal 3 exekuční příkazy postihující účty jméno FO, manželky povinného jméno FO, přestože rozsah jejich společného jmění byl smluvně modifikován zúžením takového jmění, tak postupoval v rozporu s ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu, resp. § 262a odst. 4 o. s. ř. a dopustil se nesprávného úředního postupu. Tímto jednáním vznikla manželce povinného škoda spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 40.000 Kč, kterou jí nahradil stát mající podle § 16 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu následně proti exekutorovi regresní nárok, neboť žalovaný nesprávným úředním postupem škodu způsobil. Pro účely regresní odpovědnosti zákon formu zavinění nestanoví, postačuje, je-li prokázáno zavinění protiprávního jednání ve formě nevědomé nedbalosti. jméno FO upravili svůj majetkový režim zúžením rozsahu společného jmění manželů rozsudkem, který nabyl právní moci dne datum zapsaným dne datum do Seznam...... Ke vzniku pohledávky došlo uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek dne datum, tedy v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Do datum nebylo možné vůbec postihnout účet manžela povinného přikázáním pohledávky. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4368/2015 a sp. zn. 20 Cdo 1642/2004. Zákonem č. 396/2012 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2013, byl do § 255 o. s. ř. vložen odstavec 3, podle kterého manžel povinného je účastníkem řízení také tehdy, jsou-li k vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů, nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy majetkové hodnoty manžela povinného. Stejnou novelou byl do ustanovení § 262a o. s. ř. vložen odst. 3, podle kterého výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného, lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který patří do společného jmění manželů. Musí se tedy jednat o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů. Tedy nevznikají zde pochybnosti o tom, že uvedený dluh do společného jmění manželů nenáleží a ani se nejedná o dluh, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů. Nad rámec výše uvedeného nutno podotknout, že rozsudek o zúžení SJM byl vložen do Seznam..... datum. Takový zápis byl možný až s účinností zákona č. 303/2013 Sb., od 1. 1. 2014. Žalobkyně uhradila manželce povinného celkem částku ve výši 49.000 Kč (odškodnění za majetkovou újmu 40.000 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 9.000 Kč). Žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1.500 Kč. Doplňujícím rozhodnutím soud rozhodl o povinnosti žalované k zaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním tohoto rozhodnutí.

3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu I. stupně žalovaný podal do celého jeho rozsahu odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a žalobkyni uloží povinnost k náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně nesprávně posoudil právní otázku, konkrétně otázku subjektivní odpovědnosti soudního exekutora ve vztahu k povinnosti regresní úhrady dle § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V době vydání a provádění exekuce dle exekučních příkazů přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného č. j. 137 EX 11256/18 – 99, 100 a 101 ze dne 23. 7. 2020 žalovaný vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 736/2012, zejména sp. zn. 20 Cdo 1701/2016 a na to navazující sp. zn. 20 Cdo 1442/2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019 a sp. zn. 20 Cdo 522/2019. Ačkoliv v roce rok neexistoval Seznam....., nelze se dovolávat zúžení SJM, pokud tato skutečnost nebyla věřiteli známa. Tento fakt vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, ze které soudní exekutor při vydání výše uvedených exekučních příkazů vycházel. Jako příklad uvedl rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 522/2019 – 215, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012, sp. zn. 20 Cdo 1701/2016, sp. zn. 20 Cdo 3106/2018. Postup exekutora byl v souladu s nejaktuálnější judikaturou Nejvyššího soudu ČR v době skutku. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1701/2016, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, sp. zn. 20 Cdo 736/2012, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015, podle nichž měl právo legitimně očekávat, že soud vyhodnotí právní případ obdobně tak, jak to plyne z dikce § 13 občanského zákoníku. K této předložené důkazní judikatuře soud I. stupně nepřihlížel. Žalovaný jako soudní exekutor před provedením exekuce v souladu s § 42 exekučního řádu zjistil, že listina prokazující zúžení společného jmění manželů byla publikována v Seznam..... dne datum, tedy až po vzniku závazku (datum). Dle výše uvedené judikatury, zejména dle rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1701/2016 bylo tedy možné vydat exekuční příkazy. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku (odst. 49 odůvodnění) snad usuzuje, že se žalovaný nezabýval otázkou, zda je v Seznam..... evidována listina upravující rozsah společného jmění manželů. Tento závěr ovšem není správný. Soudní exekutor do Seznam..... nahlédl. Vydáním exekučních příkazů postihujících účet manžela povinného soudní exekutor jednoznačně v době skutku postupoval v souladu se zákony tehdejší ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, což ostatně konstatuje i prvoinstanční soud. Na straně soudního exekutora nebyla porušena žádná zákonná povinnost, ba naopak soudní exekutor svoje závěry a zákonnost postupu v době skutku podložil judikaturou Nejvyššího soudu a postupoval tak dle svého nejlepšího vědomí a svědomí lege artis. Soud I. stupně si ve svém odůvodnění počíná velmi diskrepantně až nekonzistentně, když např. s ohledem na odůvodnění odst. 45 a 46 nejprve hodnotí zavinění exekutora jako objektivní a pak připouští, že v takovém případě se má jednat o subjektivní zavinění. Nicméně v celém kontextu rozhodnutí jako by snad zapomněl, vychází z odpovědnosti objektivní, neboť (parafrázovaně) byla jednáním způsobena škoda a tím ztratil liberační důvod a v důsledku objektivní odpovědnosti také přikázal žalovanému povinnost. Takové tvrzení nemá žádný logický význam. Soud ve svém rozhodnutí zcela ignoroval dikci ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého je ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu, povinen prokázat zavinění. Soud potvrzuje, že žalovaný jako exekutor postupoval v souladu s judikaturou a je nutné prokázat subjektivní odpovědnost soudního exekutora, ale zároveň to svým výkladem a finálním výrokem rozporuje, když hodnotí odpovědnost jako objektivní a jen proto, že vzniklá škoda se nemůže exekutorovi nikterak liberovat. Taková interpretace práva není dle názoru žalovaného za žádných okolností možná. V doplnění odvolání pak žalovaný odkázal na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to sp. zn. 20 Cdo 281/2023, sp. zn. 20 Cdo 2318/2022, sp. zn. 20 Cdo 1015/2022 a sp. zn. 20 Cdo 4160/2019.

4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdl jako věcně správný a ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že právní závěr, který žalovaný dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1701/2016 nevyplývá. Podstatný závěr tohoto rozhodnutí je ten, že „při posuzování oprávněnosti vylučovací žaloby se soud v souladu s § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) musí zabývat mj. tím, zda byl oprávněnému v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah dohody (či rozhodnutí soudu) o zúžení SJM a jeho vypořádání“. To se ale nijak netýká nyní projednávané věci, ve které jde o exekuční příkazy vydané v roce rok podle odlišné procesní úpravy. Nadto rozhodnutí se týkalo žaloby na vyloučení majetku z exekuce (naplnění jejich podmínek), nikoliv správnosti postupu exekutora při postihu majetku jednoho z manželů. Napadené rozhodnutí je založené na tom, že v době vydání exekučních příkazů zde byla právní úprava a také četná judikatura Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, z níž mělo být žalovanému zřejmé, že v této konkrétní věci nemůže postupovat tak, jak postupoval a pokud tak postupoval, postupoval nesprávně a jednal zaviněně.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací, na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o.s.ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném opravným prostředkem, stejně jako řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Ze spisu soudu I. stupně sp. zn. 14 C 101/2023 odvolací soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 2. 2005, č. j. 11 C 248/2004 – 17, který nabyl právní moci dne datum bylo společné jmění manželů jméno FO a jméno FO zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Rozsudek byl zapsán do Seznam..... dne datum. Exekuční řízení bylo na základě exekučního titulu zahájeno ve věci povinného jméno FO dne datum a datum. Dne datum nařídil žalovaný jako soudní exekutor exekučním příkazem číslo exekuci přikázáním pohledávky z účtů manželky povinného u peněžních ústavů. Ke vzniku pohledávky vymáhané v exekučním řízení došlo dne datum. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 31 EXE 1483/2018 se jméno FO domohla zastavení exekuce vedené na základě exekučního příkazu soudního exekutora ze dne datum, č. j. 137 EX 11256/18 – 099, č. j. 137 EX 11256/18 – 100 a č. j. 137 EX 11256/18 – 101 přikázáním pohledávky z jejích účtů. Žalobkyně přiznala a zaplatila jméno FO celkem částku 49.000 Kč jako odškodnění za majetkovou újmu ve výši 40.000 Kč a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 9.000 Kč, když dospěla k závěru, že byly splněny podmínky zákona č. 82/1998 Sb., neboť orgán veřejné moci vydal nezákonné rozhodnutí, které bylo příčinou vzniku majetkové a nemajetkové újmy původní poškozené.

7. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.

8. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.

9. Podle § 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.

10. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a se závěrem, že do datum nebylo možno postihnout účet manžela povinného přikázáním pohledávky (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 174/99, 20 Cdo 1642/2004, sp. zn. 21 Cdo 1774/99). V řízení bylo prokázáno, že vymáhaná pohledávka z dluhů jméno FO vznikla datum tj. po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů jméno FO a nebyla dluhem patřícím do jejich společného jmění. Vymáhaný dluh vznikl v době do datum tj. za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a k jeho vzniku došlo po pravomocném skončení řízení o zúžení společného jmění manželů povinného jméno FO a jeho manželky jméno FO. Dluh, který vznikl datum, tak součástí jejich společného jmění manželů není. Vzhledem k tomu, že předmětný dluh do společného jmění manželů nepatří, není možno, jak správně uvedl soud I. stupě, dovodit splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 exekučního řádu, resp. § 262a odst. 4 o. s. ř. pro vydání exekučního příkazu na majetek ve společném jmění manželů. Zjištění soudu I. stupně, že dluh, z něhož byl zavázán pouze povinný jméno FO, do společného jmění manželů nenáleží, a že se nejedná o dluh, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, má odvolací soud za správné. Pokud žalovaný jako soudní exekutor vydal v předmětném zahájeném exekučním řízení exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtů manželky povinného, dopustil se nesprávného úředního postupu, jímž vznikla manželce povinného škoda spočívající v nákladech právního zastoupení v řízení vedeném u Okresního sudu ve Vsetíně pod sp. zn. 31 EXE 1483/2018 a další nemajetková újma, kterou žalobkyně odškodnila ve výši 9.000 Kč.

11. Odpovědnost státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění) byla v dané věci založena po kumulativním splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí (§ 5 písm. a), § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění), případně nesprávného úředního postupu (§ 5 písm. b), § 13 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění), vznik újmy a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé. Zaplacením žalované částky manželce povinného vzniklo žalobkyni právo žádat regresní úhradu na úřední osobě (žalovaném), která škodu způsobila (§ 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Regresní úhrada je založena na odpovědnosti za zavinění a vzniká tehdy, jsou-li splněny následující předpoklady, a to porušení právní povinnosti, vznik újmy, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem újmy a zavinění. Zákon č. 82/1998 Sb. v platném znění pak nestanoví, která forma zavinění je pro účely regresu požadována (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2441/2010). Zavinění je povinen prokázat ten, kdo nárok na regresní úhradu uplatňuje (§ 18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Ze skutkových zjištění vyplývá, že při provádění exekuce vedené proti jméno FO, žalovaný jako soudní exekutor jednal v rozporu s ustanoveními § 42 odst. 4 exekučního řádu resp. § 262 a odst. 4 o. s. ř. a svým protiprávním postupem zavinil vznik škody, kterou žalobkyně jméno FO podle shora uvedených rozhodnutí nahradila. S tím, že protiprávní jednání může vést ke vzniku jeho odpovědnosti za škodu, byl, s ohledem na postavení exekutora, které zastával, žalovaný srozuměn. Povinností žalovaného jako exekutora bylo při výkonu exekuční činnosti jednat s odbornou péčí (§ 4 odst. 2 a§ 5 odst. 1 občanského zákoníku) a pokud tak neučinil, jde to k jeho tíži. Předpoklad zavinění pro vznik regresní úhrady dle § 18 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění, byl tedy rovněž prokázán.

12. Odvolací soud poznamenává, že žalovaným uváděnou judikaturu zná, a je si vědom, že postupem času se soudní praxe vyvíjí, nicméně v dané věci má za to, že je namístě postupovat v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, podle něhož právní vztahy vzniklé do datum je třeba posuzovat podle právního režimu, který existoval ke dni vzniku dluhu, tj. k datum, neboť je třeba respektovat právní předpis (režim), který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného jméno FO, který byl předmětem exekuce. Za situace, kdy odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, k judikatuře, na kterou žalovaný odkazoval v řízení před soudem I. stupně i v řízení odvolacím, nepřihlížel. K odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně ohledně výše přiznané částky 40.000 Kč (škoda) a částky 9.000 Kč (nemajetková újma), odvolací soud výhrady nemá.

13. Na základě shora uvedených skutečností a s přihlédnutím k právnímu posouzení věci, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil v celém rozsahu jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.). Na správné odůvodnění výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odvolací soud odkazuje.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přiznal právo na náhradu jeho nákladů v částce celkem 900 Kč sestávající se z nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na vyhlášku č. 254/2015 Sb. (paušální náhrada 3 x 300 Kč dle § 2 odst. 3 výše citované vyhlášky - vyjádření k odvolání žalovaného, příprava na jednání u odvolacího soudu, účast na jednání před odvolacím soudem).

15. Lhůtu k náhradě nákladů odvolacího řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné.