38 Co 78/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Milana Čečotky a soudců JUDr. Josefa Růžičky a JUDr. Ireny Vitovské ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A ., IČ IČO žalobce A sídlem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B c) Jméno žalobce C , narozený Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce C zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: instituce sídlem adresa za niž jedná instituce , instituce sídlem Adresa žalované o zadostiučinění v penězích, o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2023 č. j. 29 C 94/2021 129

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobci a), b), c) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1.800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobci a), b), c) jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům a), b), c) každému částku 160.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od , datum, do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobcům a), b), c), aby každý z nich zaplatil žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podali žalobci v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) odvolání, v němž navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 160.000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. od , datum, do zaplacení, ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku ve výši 160.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od , datum, do zaplacení, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, žalovaná je povinna zaplatit žalobci c) částku ve výši 160.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky od , datum, do zaplacení, ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku a žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právní zástupkyně. Žalobci uplatnili odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Soud I. stupně především podle odvolatelů dospěl k nesprávnému závěru, že v daném případě se nejednalo o nepřiměřeně dlouhé řízení. Do celkové délky řízení bylo především třeba zahrnout i řízení o předběžném opatření, neboť toto řízení se týkalo ochrany stejných práv žalobců a bylo skutkově i právně provázáno s řízením o věci samé. Celý spor tak trval plných , počet let, let, od podání návrhu na nařízení předběžného opatření dne , datum, do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, které nabylo právní moci , datum, . Odvolatelé dále projevili nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že řízení bylo výrazně složité. Tento svůj závěr podle odvolatelů soud I. stupně nedostatečně odůvodnil a argumenty uvedené v odůvodnění rozsudku jsou nekonkrétní, nesprávné a zavádějící. Žalobní petit obsahoval celkem 4 body, z toho 2 představovaly nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, v poslední fázi řízení pak byly předmětem pouze 3 žalobní body, neboť ohledně zdržovacího nároku byla žaloba částečně odmítnuta. Není zřejmé, co je míněno vadami žaloby, nedostatečným vylíčením rozhodujících skutečností a důkazy velkého rozsahu, když důkazy znaleckými posudky vůbec nebyly prováděny. Změna žaloby byla učiněna pouze jedna, a pokud jde o řízení ve věci podjatosti soudce, pak pokud tato podjatost byla shledána, odpovídá za tento průtah v řízení stát. V době podání žaloby řízení nebylo vůbec složité, zkomplikovala jej až situace zaviněná žalovaným, když vyrobil plagiát Libreta žalobců, přičemž návrh na změnu žaloby byl vyvolán tímto chováním žalovaného. Soud I. stupně meritorně rozhodoval na základě totožných skutkových tvrzení a na základě totožných důkazů jako v řízení o předběžném opatření. Zatímco však k vyhodnocení návrhu na nařízení předběžného opatření potřeboval Vrchní soud v Olomouci časový prostor v řádu týdnů, tak meritorní řízení trvalo od , datum, do , datum, , resp. až do , datum, , kdy bylo žalobcům doručeno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Soudy se po celou dobu řízení zabývaly stejným rozsahem skutkových tvrzení a listinných důkazů, s výjimkou tvrzení žalovaného o „novém“ Libretu, kterým se však Krajský soud v Brně již na počátku řízení odmítl zabývat. Odvolatelé dále jednoznačně odmítli, že by přispěli k vzniklým průtahům v předmětném řízení. Žalobci setrvali na tom, že se na průtazích v řízení nijak nepodíleli (s výjimkou jedné žádosti o odročení jednání v , datum, ) a veškeré úkony prováděli ve stanovených lhůtách. Žalobci dále poukázali na to, že k zásadní prodlevě v řízení došlo tím, že žaloba podaná dne , datum, byla poprvé meritorně projednávána až , datum, , tj. až po téměř 2 letech a 7 měsících po podání žaloby. Postup soudů v předmětném řízení měl podle žalobců negativní vliv na celkovou délku řízení, a pokud soud I. stupně dospěl k opačnému závěru, neuvedl k jeho odůvodnění žádné konkrétní argumenty. Pokud jde o srovnání délky podobných řízení, lze podle odvolatelů orientačně vycházet ze statistických údajů, které soudu I. stupně poskytli. Soud I. stupně měl správně zjistit, že v agendě, pod kterou posuzovaný spor spadá, jsou tyto spory vyřizovány průměrně v době tří let. Zcela neodůvodněný a nepřezkoumatelný je závěr soudu I. stupně o tom, že posuzovaný spor by měl trvat 4,5 – 7,5 roku. Toto časové rozmezí vytváří prostor pro závěr, že posuzovaný spor byl nepřiměřeně dlouhý, neboť mohl být vyřízen za 4,5 roku. Žalobci v odvolání rovněž zdůraznili, že v daném případě se výše nemajetkové újmy neprokazuje a nemajetková újma vzniká samotným porušením základních práv a svobod. Poukázali na nález Ústavního soudu ČR II.ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020. Podle žalobců by tak každému z nich měla být vyplacena částka ve výši 20.000 Kč za každý započatý rok trvání sporu, tedy každému částka 160.000 Kč.

3. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. U jednání odvolacího soudu navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, jakož i jemu předcházející řízení (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a aniž doplňoval či opakoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně odvolací soud učinil závěr, že soud I. stupně v této věci provedl úplné dokazování, provedené důkazy odpovídajícím způsobem zhodnotil ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný závěr o skutkovém stavu věci, s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud tak v zásadě souhlasí se skutkovými závěry soudu I. stupně, s výjimkou uvedenou níže. Soud I. stupně při dokazování vycházel správně především z obou připojených spisů Krajského soudu v Brně (sp. zn. 23 Nc 52/2013 a 23 C 195/2013), přičemž skutková zjištění učiněná z uvedených připojených spisů jsou podrobně popsána v odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud k nim nemá zásadních připomínek.

6. Na základě skutkových zjištění učiněných především z připojených spisů posuzoval soud I. stupně jednotlivé nároky žalobců uplatněné v této věci podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění. Vycházel přitom především ze zásad formulovaných ve stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.

7. Jak již bylo výše konstatováno, odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými závěry soudu I. stupně včetně toho, že řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 195/2013 trvalo celkem 7 let a 5 měsíců, tedy od podání žaloby ve věci samé , datum, do právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání dne , datum, . Do celkové délky řízení soud I. stupně správně nezapočetl dobu trvání řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 Nc 52/2013 o návrhu na nařízení předběžného opatření, které trvalo od , datum, do právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v odvolacím řízení, která nastala , datum, . Jednalo se totiž o samostatné řízení předcházející řízení o věci samé, kde byla žaloba podána právě na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o předběžném opatření, a to , datum, . V řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření bylo postupováno bez průtahů, a proto není žádný důvod připočítat dobu trvání tohoto řízení k době trvání řízení o věci samé.

8. Z výše uvedeného časového vymezení pak soud I. stupně vycházel při posuzování, zda v daném případě bylo v projednávané věci rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě. Ve smyslu výše citovaného stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu posuzoval soud I. stupně celkovou délku řízení, jeho složitost, otázku, zda žalobci nějakým způsobem přispěli k průtahům v řízení a zda využili dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy, postup orgánů veřejné moci během řízení i význam předmětu řízení pro žalobce.

9. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že soud I. stupně posuzoval přiměřenost délky posuzovaného řízení individuálně, s přihlédnutím ke všem jeho specifikům. Odvolací soud má za to, že soud I. stupně po zvážení všech shora uvedených kritérií dospěl ke správnému závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Soud I. stupně správně, na základě dostupných podkladů, učinil závěr, že posuzované řízení bylo složité jak po stránce procesní, tak po stránce posouzení podle hmotného práva. V dané věci byly uplatněny nároky třemi žalobci, opakovaně se řešily otázky odstraňování vad žaloby, připuštění změny žaloby, podjatost soudce, to vše s využíváním opravných prostředků. Řízení o věci samé probíhalo dvakrát u soudu I. stupně, dvakrát u soudu odvolacího a jedenkrát jakožto dovolací řízení u Nejvyššího soudu. Všechny tyto faktory negativně ovlivnily průběh řízení a jeho celkovou délku, přičemž i odvolací soud zastává názor, že v daném konkrétním případě je celková délka řízení v trvání 7 let a 5 měsíců ještě ospravedlnitelná. Za nešťastnou pokládá odvolací soud pasáž odůvodnění napadeného rozsudku, v níž soud I. stupně uvádí, že posuzované řízení by obvykle mělo trvat cca 4,5 – 7,5 roku. I z tohoto poněkud nešikovného vyjádření je však možno vyrozumět, že délka řízení ve věcech srovnatelných s řízením v posuzované věci by se podle prvoinstančního soudu měla pohybovat v uvedeném časovém rozmezí, přičemž údaj 7,5 roku znamená, že podle soudu I. stupně řízení, které trvalo 7 roků a 5 měsíců, do stanoveného časového limitu ještě spadá.

10. Správný je podle odvolacího soudu i závěr soudu I. stupně o tom, že jednání samotných žalobců mělo v určitém směru negativní vliv na celkovou délku předmětného řízení. Jednalo se především o odstraňování vad žaloby, předkládání důkazů, změnu žaloby, která ovšem byla prakticky vynucena jednáním protistrany. Soudy všech stupňů pak v posuzované věci činily úkony v přiměřených lhůtách, a proto i odvolací soud, v souladu se závěrem soudu I. stupně, dovodil, že ve věci se zásadní, dlouhotrvající neodůvodněné průtahy v řízení, zaviněné orgány veřejné moci, nevyskytly. Co se týče významu řízení pro žalobce, pak z konstatování soudu I. stupně, že význam předmětu řízení byl něčím mírně zvýšený a zároveň něčím mírně snížený, plyne, že se v podstatě jednalo o sporné řízení, které žalobci vedli ve snaze dosáhnout ochrany autorských práv a také odškodnění a toto řízení nelze zařadit mezi řízení s dopředu prezumovaným vysokým významem pro žalobce. Měla-li pak být posuzována délka předmětného řízení ve srovnání s řízeními jinými, pak soud I. stupně správně uzavřel, že se jednalo o řízení značně specifické a nebylo objektivně možné získat údaje z většího počtu řízení řešících totožné procesní a hmotněprávní otázky, aby bylo možno zodpovědně délku předmětného řízení porovnat s jinými obdobnými řízeními.

11. Z výše uvedených závěrů odvolacího soudu plyne, že rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé je v daném případě věcně správné, nároky žalobců nebyly shledány oprávněnými a jejich žaloba byla zamítnuta. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

12. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení sice soud I. stupně aplikoval správné ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, pochybil však při stanovení její výše. Žalované vznikly v řízení před soudem I. stupně náklady v celkové výši 1.800 Kč za 6 paušálních náhrad po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., soud I. stupně ovšem uložil povinnost nahradit tuto částku žalované každému ze žalobců. Pro takovýto postup není žádný důvod, neboť je zřejmé, že částka 1.800 Kč představuje celkové náklady řízení žalované vzniklé v řízení před soudem I. stupně, a proto je třeba uložit povinnost k náhradě této částky všem třem žalobcům solidárně. Proto byl výrok II. rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem změněn (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) tak, že žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1.800 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

13. Výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšné žalované vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 300 Kč za paušální náhradu jednoho úkonu, a proto bylo neúspěšným žalobcům uloženo nahradit tyto náklady žalované společně a nerozdílně ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.