41 A 26/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: M. H. státní příslušnost: X X zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem Lidická 960/81, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 5. 2026, čj. MV-61764-4/SO-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalobce přijel do Česka za manželkou. Byla občankou České republiky. Díky ní dostal povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Manželství ale vydrželo krátce. Manželé se rozešli ještě předtím, než se jim narodila dcera, a v srpnu 2023 se rozvedli. Žalobce přesto zůstal na území v pobytovém režimu, který se od toho manželství odvíjel. Trvalo to skoro tři roky. Teprve když mu pobyt skončil, požádal o zaměstnaneckou kartu. Nedostal ji. Správní orgány v jeho počínání shledaly tzv. jinou závažnou překážku jeho pobytu. Soud se s jejich pohledem na věc nakonec ztotožnil. Nedopustily se ani vady s dopadem na zákonnost rozhodnutí, pokud jde o posouzení nejlepšího zájmu dcery žalobce.

II. Rozhodnutí správních orgánů

2. Žalobce se v září 2019 v Tunisku oženil s občankou České republiky. Do Česka přicestoval koncem října 2021. Dne 28. 2. 2022 mu Ministerstvo vnitra (ministerstvo) vydalo povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU s platností do 28. 2. 2025. Soužití manželů ale netrvalo dlouho. V návrhu na rozvod, který manželka podala 13. 9. 2022, se uvádí, že poslední společnou domácnost vedli právě do konce února 2022. Sama bývalá manželka žalobce pak vypověděla, že se v únoru 2022 odstěhovala ke své matce o patro níž. V X se jim narodila dcera. Dne 2. 11. 2022 si žalobce nahlásil novou adresu pobytu v X. Manželství bylo rozvedeno k 5. 8. 2023. A dcera byla svěřena do výlučné péče matky. Žalobce na tento vývoj v rovině svého pobytového statusu nijak nereagoval. O jiné pobytové oprávnění nepožádal. Změnu osobního stavu ministerstvu neoznámil. V cizineckém informačním systému se objevila až 27. 9. 2023.

3. V lednu 2025 žalobce podal žádost o trvalý pobyt. Nově se v ní označil za rodinného příslušníka své dcery (k výslechu v řízení o trvalém pobytu se ale nedostavil, a proto bylo řízení zastaveno). V únoru 2025 ze stejného důvodu požádal o prodloužení platnosti dosavadní pobytové karty rodinného příslušníka občana EU. Ministerstvo tehdy vyslechlo alespoň bývalou manželku žalobce. Ta vypověděla, že se žalobce s dcerou vídá zhruba jednou za tři až čtyři měsíce, pokaždé asi na dvacet minut, a to v bytě její matky. Dcera prý otce nezná a bojí se ho. Výživné 4 000 Kč měsíčně platí pravidelně. O její zdraví ani vývoj se nezajímá. Ministerstvo proto v květnu 2025 žádost o prodloužení pobytové karty zamítlo. Skutečnou péči o dceru žalobce neprokázal, a přestal proto splňovat podmínky postavení rodinného příslušníka občana EU. Ministerstvo současně stanovilo žalobci lhůtu 60 dní k vycestování (§ 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále ve vztahu k řízení, které je předmětem této věci, také žalovaná) to potvrdila rozhodnutím, které nabylo právní moci 26. 9. 2025.

4. Žalobce dne 7. 10. 2025 požádal o zaměstnaneckou kartu. Chtěl pracovat jako pomocný kuchař. Ministerstvo si do spisu vložilo podklady z předchozích řízení. Mezi nimi i protokol o výpovědi bývalé manželky žalobce. Jeho samotného pak předvolalo k výslechu na 25. 11. 2025. Chtělo zjistit, zda plnil účel svého dosavadního pobytu. K výslechu ale nedošlo. Žalobce byl ve vazbě a jeho zástupce ho omluvil a požádal o přerušení řízení. Ministerstvo řízení nepřerušilo a výslech už nikdy neprovedlo.

5. Zástupce žalobce se poté seznámil s podklady. Ve vyjádření z 26. 1. 2026 navrhl jediný důkaz v podobě výslechu matky dcery přímo v tomto řízení, aby jí žalobce mohl klást otázky. Ministerstvo návrh odmítlo. Výpověď už jednou zazněla, od té doby uplynula krátká doba, opakovaný výslech by matku zbytečně zatížil. To by se mohlo přenést i na dceru, na jejíž nejlepší zájem musí ministerstvo brát zřetel.

6. Rozhodnutím ze dne 24. 2. 2026, čj. OAM-66648-23/ZM-2025 (rozhodnutí ministerstva), pak ministerstvo žádost zamítlo podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, protože shledalo tzv. jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ve smyslu druhého uvedeného ustanovení. Spatřovalo ji v tom, že žalobce nejméně od 2. 11. 2022 do 7. 10. 2025 vědomě nesplňoval postavení rodinného příslušníka občana EU a své pobytové oprávnění pak využil k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce věnovalo několik stran. Vztah žalobce s dcerou podle ministerstva spočívá jen v placení výživného a krátkých návštěvách. Dceru může navštěvovat na krátkodobé vízum a být s ní v kontaktu na dálku.

7. Žalobce se odvolal. Neplnění účelu přechodného pobytu podle něj nelze bez dalšího považovat za závažnou překážku. Zákon o pobytu cizinců pracuje s neplněním účelu jen u dlouhodobých pobytů v § 45 odst.

1. U přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU tato konstrukce chybí. Ministerstvo navíc rezignovalo na výslech, který samo původně označilo za klíčový. Nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného života žalobce v odvolání nenamítal.

8. Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 5. 2026, čj. MV-61764-4/SO-2026 (rozhodnutí žalované), odvolání zamítla. Žalobce podle ní plnil účel pobytu jen osm měsíců. Nesplnil přitom povinnost oznámit změnu osobního stavu. K přiměřenosti rozhodnutí vůči soukromému a rodinnému životu žalobce žalovaná odkázala na strany 8 až 12 rozhodnutí ministerstva a dodala, že žalobce k tomuto tématu v odvolání nic nenamítal.

III. Žaloba a vyjádření žalované

9. Žalobce opakuje odvolací argumentaci o rozdílné konstrukci dlouhodobého a přechodného pobytu, pokud jde o neplnění účelu pobytu. Zdůrazňuje, že § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců mu podat žádost na území výslovně dovoluje. Vytýkat mu, že tuto možnost využil, znamená vyprázdnit ji. Dále namítá, že správní orgány nepostavily najisto, odkdy měl žalobce účel pobytu přestat plnit — střídají únor 2022, listopad 2022 a datum rozvodu. Vytýká jim, že si dobu neplnění účelu vytvořily samy vlastní nečinností, pokud o rozvodu věděly a řízení o ukončení pobytu nezahájily.

10. Žalobce také napadá skutková zjištění o vztahu k jeho dceři. Stojí prý výhradně na výpovědi matky z jiného řízení, které nemohl oponovat. Nikdo nezkoumal, proč je jeho kontakt s dcerou tak řídký. K žalobě proto přikládá výpisy své komunikace s matkou, z nichž má plynout, že o styk usiloval a matka mu v něm bránila. Konečně namítá, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí a nejlepší zájem dcery. Navrhuje provést výpisy komunikace, svůj výslech a výslech matky dcery.

11. Žalovaná odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a na správní spis. Žaloba podle ní nepřináší novou relevantní argumentaci.

IV. Hodnocení soudu

12. Žaloba není důvodná. a. Neplnění účelu přechodného pobytu může být tzv. jinou závažnou překážkou pobytu cizince 13. Podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v § 56 téhož zákona. Jedním z nich je zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území [§ 56 odst. 1 písm. j)]. Jde o neurčitý právní pojem. Zákon ho nedefinuje. Správní orgán proto musí pokaždé vymezit, v jakém konkrétním jednání překážku spatřuje, a vysvětlit, proč právě to jednání dosahuje intenzity překážky závažné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, čj. 9 As 80/2011-69).

14. Neplnění účelu dřívějšího pobytu pod tento pojem podřadit lze. Ne však automaticky. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že závěr o neplnění účelu sám o sobě existenci závažné překážky neprokazuje. Vždy je třeba vážit konkrétní okolnosti a intenzitu jednání (viz obdobně rozsudky ze dne 18. 8. 2015, čj. 8 Azs 145/2014-97, ze dne 16. 9. 2019, čj. 5 Azs 166/2019-27, body 21 až 27, a ze dne 26. 2. 2021, čj. 2 Azs 325/2020-33, body 15 až 21).

15. Žalobce namítá, že tuto judikaturu na jeho případ použít nelze. Vznikla prý u dlouhodobých pobytů. Tam zákon v § 45 odst. 1 sám ukládá cizinci požádat o nové povolení, pokud chce na území pobývat za jiným účelem, a sám počítá s následky neplnění dřívějšího účelu pobytu. U přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie nic takového není. Zákon tu má vlastní režim — § 87f. A ten cizinci v odstavci 5 výslovně dovoluje podat na území žádost o dlouhodobý pobyt. Podle soudu však tato argumentace neobstojí.

16. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců není nijak odvozené od § 45, stojí samostatně. Na žádost o zaměstnaneckou kartu dopadá přes § 46 odst. 6 písm. a) bez ohledu na to, jaké pobytové oprávnění měl žadatel předtím. Zákon nikde neříká, že by se u bývalých rodinných příslušníků občana Evropské unie neuplatnil.

17. Věta o neplnění účelu se do § 45 odst. 1 dostala až s účinností od 15. 8. 2017 (na základě zákona č. 222/2017 Sb.). Nejvyšší správní soud přitom například ve věci řešené rozsudkem čj. 5 Azs 166/2019-27 (na nějž žalobce mj. odkazuje) rozhodoval právě ve starém režimu § 45 odst. 1, který ještě s konstrukcí neplnění účelu nepočítal. A Nejvyšší správní soud v něm výslovně konstatoval, že § 56 odst. 1 písm. j) neplnění účelu jako důvod neuvádí (bod 22). Jeho podřazení pod závažnou překážku přesto akceptoval. Tím spíše to platí i po doplnění pravidla o neplnění účelu pobytu do § 45 odst.

1. Tento krok podle soudu nelze vykládat tak, že u jiných pobytových oprávnění, než je povolení k dlouhodobému pobytu, není možné tuto konstrukci využít a že ji zákonodárce chtěl zapovědět i pro použití na poli konceptu tzv. jiné závažné překážky pobytu podle § 56 odst. 1 písm. j).

18. V reakci na argument žalobce opřený o § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců je pak třeba uvést, že toto ustanovení dává cizinci procesní možnost. Ne hmotněprávní nárok. Říká, kde a kdy smí žádost podat. Neříká, že se jí musí vyhovět. Přesně tak funguje i § 45 odst. 1 věta první. Dovoluje požádat o změnu účelu. Přesto se u takové žádosti zkoumají všechny negativní podmínky. Správní orgány žalobci nevytýkají, že žádost podal. Vytýkají mu to, co jejímu podání předcházelo. Smysl § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců tím nemizí.

19. Zákonodárce přitom se situací rozvedeného rodinného příslušníka počítal. V § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců sám určil, komu se po rozvodu přechodný pobyt neukončí. Nabízí tři alternativy a žalobce nesplňoval ani jednu z nich. Dcera mu nebyla svěřena do péče a nebylo mu přiznáno ani právo pravidelného osobního styku s ní pouze na území (bod 1). Manželství uzavřené 20. 9. 2019 (těsně) netrvalo do zahájení řízení o rozvodu návrhem (podaným dne 13. 9. 2022) tři roky, takže nebyla splněna první z podmínek bodu 2, které musí být splněny současně. A obzvláště obtížné okolnosti, zejména to, že by se stal obětí domácího násilí, žalobce netvrdil (bod 3).

20. K obdobným závěrům jako soud v této věci dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 7. 2025, čj. 1 A 15/2025-48 (body 32 až 40; proti tomuto rozsudku byla podána kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek, ale doposud o ní finálně nerozhodl – vede o ní řízení pod sp. zn. 9 Azs 131/2025). Šlo o cizince, jehož partnerka se provdala za jiného muže, on přesto v pobytovém režimu rodinného příslušníka setrval více než rok a poté podle § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců požádal o dlouhodobý pobyt. Městský soud obdobnou argumentaci, jakou nyní uplatňuje žalobce, taktéž neshledal důvodnou.

21. Soud proto uzavírá, že dlouhodobé neplnění účelu přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie v konkrétních okolnostech této věci představovalo jinou závažnou překážku pobytu podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Obecně však nejde o automatický následek samotného zániku statusu. Je vždy nezbytné hodnotit délku a povahu neplnění účelu, vědomost cizince, jeho aktivitu při řešení pobytové situace, splnění oznamovacích povinností a existenci případných objektivních ospravedlňujících důvodů. Související žalobní námitky proto nejsou důvodné. b. Doba, po kterou žalobce účel neplnil, je zjištěná dostatečně 22. Žalobce dále namítá, že správní orgány nepostavily najisto, odkdy účel pobytu neplnil. To je zčásti pravda. Rozhodnutí ministerstva pracuje se třemi okamžiky: únorem 2022 (faktické odloučení podle výpovědi matky), 2. 11. 2022 (změna hlášené adresy) a 5. 8. 2023 (rozvod). Ministerstvo také na jednom místě nepřesně uvedlo, že žalobce neplnil účel pobytu, „jímž byla péče o nezletilou dceru“. Účelem přechodného pobytu bylo přitom soužití s manželkou. Určité rozpory tedy rozhodnutí ministerstva vykazuje a soud je nezastírá.

23. Na výsledku to vše ale nic nemění. Povolený pobyt trval od 28. 2. 2022 do 28. 2. 2025, tedy 1 096 dnů. Kdyby soud pracoval s únorem 2022, žalobce by účel neplnil vůbec. Kdyby vyšel z 2. 11. 2022, plnil by ho 247 dnů, tedy necelou čtvrtinu. A kdyby vyšel z data rozvodu, tedy z varianty pro žalobce nejpříznivější, plnil by ho 523 dnů. To je pořád méně než polovina.

24. V případě kteréhokoliv z těchto dat tedy platí totéž. Žalobce neplnil účel povoleného pobytu po jeho převážnou dobu. Přesně tu situaci judikatura pod závažnou překážku podřazuje (rozsudek čj. 5 Azs 166/2019-27, bod 26). Námitka proto není důvodná.

25. Neobstojí ani výtka, že si správní orgány tu dobu vytvořily samy svou nečinností. K obdobnému argumentu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku čj. 2 Azs 325/2020-33 (bod 21). Průtahy správního orgánu nejdou cizinci k tíži. To, že proti nim cizinec nic nepodnikl, ale naopak leccos vypovídá o jeho vlastních pohnutkách. Žalobce navíc měl vlastní povinnost — oznámit změnu osobního stavu podle § 103 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Pro posouzení otázky, zda tu vznikla tzv. jiná závažná překážka pobytu cizince na území, je každopádně nosná už jen délka neplnění účelu přechodného pobytu žalobce. Na její existenci tyto dílčí okolnosti nemají vliv. Ze stejného důvodu nehraje roli, že správní orgány bez dostatečné opory podsouvají žalobci, že jednal účelově.

26. Související žalobní námitky tedy nejsou důvodné. Popsané nepřesnosti ani nezakládají nepřezkoumatelnost. Ta je vyhrazena jen těm nejzávažnějším vadám, jakými rozpory v rozhodnutí ministerstva ještě podle soudu nejsou.

27. Z hlediska právního základu pro nevyhovění žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu tedy rozhodnutí správních orgánů obstojí. Zbývá posoudit, zda obstojí i tváří v tvář nejlepším zájmům dítěte žalobce. c. Správní orgány posoudily nejlepší zájem dítěte dostatečně 28. Soud úvodem předesílá, že je třeba rozlišovat dvě věci, které správní orgány i žalobce splétají dohromady. První je právo žalobce na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Druhá je nejlepší zájem jeho dcery podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jde o dva různé závazky, dvě různá práva a dva různé nositele těchto práv. U prvního je nositelem žalobce. U druhého jeho dcera. Ta v řízení nevystupuje a rozhoduje se o ní jen zprostředkovaně. Právě proto se u obou uplatní jiná pravidla o tom, kdo má co tvrdit a kdo co zjišťovat.

29. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nedávno v rozsudku ze dne 5. 11. 2025, čj. 8 Azs 99/2023-65 (bod 41), uzavřel, že přiměřenost vůči soukromému a rodinnému životu cizince správní orgán posuzuje vždy, je-li možnost zásahu patrná (a) z okolností věci, (b) ze spisu, anebo (c) ji cizinec tvrdí. Ministerstvo přiměřenost podle soudu dostatečně posoudilo. Věnovalo jí několik stran, přestože žalobce okolnosti relevantní v tomto směru v průběhu správního řízení prakticky neuvedl. Ve vyjádření k podkladům se o dceři nezmínil jediným slovem. V odvolání pak k přiměřenosti nenamítal vůbec nic. Je to přitom právě on, kdo zná svůj soukromý a rodinný život nejlépe (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2020, čj. 4 Azs 171/2019-25, bod 19). Výpisy komunikace, kterými nyní argumentuje, měl celou dobu k dispozici a předložil je až soudu (k tomu dále viz bod 48 níže).

30. Pokud tedy jde o zásah do soukromého a rodinného života žalobce, tak soud neshledává vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

31. Pokud jde o nejlepší zájem žalobcovy dcery, tak je třeba vyjít z toho, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být „zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“. Obecná východiska k práci s nejlepším zájmem dítěte přehledně shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2023, čj. 10 Azs 234/2023-51 (body 12 až 15): „[12] (…) Je na žadateli o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnanecké karty), aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života: právě na žadateli totiž leží břemeno tvrzení (a primárně i břemeno důkazní).

13. Od správního orgánu lze však žádat zvýšenou aktivitu při zjišťování skutkových okolností tehdy, jde-li (také) o zájem nezletilého dítěte (…). ESLP tomuto hledisku přisuzuje zásadní procesní význam: posuzuje, zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny v konkrétní věci definovat, a případným konkurujícím veřejným zájmem; a zda tuto úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily (…). [14] (…) Hledisko nejlepšího zájmu tedy není rozhodujícím či zásadním kritériem; přesto je ale jedním z vícero významných kritérií (…).

15. K tomu, aby bylo možno zájem nezletilého dítěte učinit jedním z kritérií při rozhodování o pobytovém statusu jeho rodiče, je potřeba tento zájem nejprve vymezit. Je tedy nutné o dítěti získat informace, jinak řečeno, ve vztahu k němu dostatečně zjistit skutkový stav. A to i tehdy, zůstávají-li tvrzení rodiče-cizince jenom v obecné rovině (…). Základním nástrojem k dostatečnému zjištění skutkového stavu je výslech cizince a druhého rodiče nezletilých dětí (…). Vyžádat si lze i stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí a zvážit lze (mimo jiné s ohledem na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte) i citlivě vedený výslech nezletilých dětí (…).“ 32. Splnění této povinnosti plně nezávisí na aktivitě cizince. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2025, čj. 9 Azs 133/2025-30 (bod 28): „Skutečnost, že se v tomto řízení (…) posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince přímo na základě čl. 8 Úmluvy, avšak jen k jeho námitce, nemění nic na tom, že povinnost zohlednit nejlepší zájem dítěte je dána bez ohledu na jeho procesní aktivitu. (…) Není podstatné, že cizinec tuto skutečnost nenamítal, případně k ní sdělil jen obecná tvrzení (…).“ 33. V tom, co soud říká o čl. 8 Úmluvy a o čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, tedy není žádný rozpor. Jde o dva různé závazky, dva různé nositele práv a dvě různá rozložení procesních povinností. U čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je rozhodující, co správní orgán ví o dítěti. Pasivita žalobce tedy ministerstvo povinnosti zabývat se nejlepším zájmem jeho dcery nezbavila. Zbývá tedy odpovědět na otázku, zda ministerstvo této povinnosti dostálo. Podle soudu ano.

34. Judikatura žádá, aby měl správní orgán dostatek informací k tomu, aby mohl nejlepší zájem dítěte vymezit a poměřit. K tomu obecně slouží výslech obou rodičů a stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2026, čj. 10 Azs 10/2026-49, bod 9). Nejsou to ale podmínky, bez jejichž splnění by rozhodnutí padlo vždy a bez ohledu na to, co už je ve spise. Ostatně sám Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgán může vyjít i z jiných podkladů, jestliže by umožňovaly zjistit zájem nezletilého dítěte (rozsudek čj. 9 Azs 133/2025-30, bod 23).

35. Rozhodné tedy je, co vše ministerstvo o dceři žalobce zjistilo. Znalo její věk, státní občanství i bydliště. Mělo rozhodnutí soudu, kterým byla svěřena do výlučné péče matky. Mělo výpisy z účtu dokládající placení výživného a fotografie. Mělo výsledek pobytové kontroly v místě pobytu žalobce. A především mělo protokol o zhruba půlhodinové svědecké výpovědi bývalé manželky žalobce, pořízené pod poučením o následcích nepravdivé výpovědi. Ta výpověď se netýkala okrajových věcí. Pokrývá přesně to, co judikatura žádá zjistit – jak často se otec s dcerou vídá, jak dlouho a kde, jak na něj dcera reaguje, v jakém jazyce spolu mluví, zda zná její ošetřující lékařku, zda ví o jejích nemocech, jak proběhly Vánoce a narozeniny, zda jí vozí dárky, jak je to s výživným a co by pro dceru znamenalo, kdyby otec pobytové oprávnění nedostal. A podle soudu tyto informace představují dostatečný základ pro posouzení nejlepšího zájmu žalobcovy dcery. O tyto informace se pak ministerstvo v náležité míře opřelo.

36. Jde tedy o jinou situaci, než kterou řešil rozsudek čj. 9 Azs 133/2025-30. Tam správní orgán o dítěti neuvedl „žádné konkrétní skutečnosti, a to ani ty, které mu mohou být známy z úředních evidencí (např. věk nezletilého dítěte nebo délka pobytu jeho matky na území)“ (bod 26). O takové skutkové vzduchoprázdno tu nejde.

37. Jde také o odlišnou situaci od věcí řešených zdejším soudem v rozsudcích ze dne 26. 11. 2025, čj. 41 A 24/2025-63, ze dne 19. 5. 2026, čj. 41 A 6/2026-40, a ze dne 22. 6. 2026, čj. 41 A 12/2026-38. V těchto věcech soud vytkl správnímu orgánu, že přes existující indicie o společném soužití dětí s cizincem a o významu jeho péče či příjmu nezjistil dostatečně konkrétně jejich skutečné životní poměry a dopady rozhodnutí na ně. V první z uvedených věcí byl pobyt dětí dokonce přímo navázán na pobyt otce. V nynější věci však takové konkrétní indicie ani tvrzení nejsou.

38. Žalobcova dcera je občankou České republiky. V Česku zůstane a její pobytové oprávnění na žalobci nezávisí. Společný život s otcem prakticky nepoznala — žalobce se odstěhoval, když jí nebyly ani tři měsíce. Byla a je ve výlučné péči matky, občanky České republiky, která o ni pečuje. Styk otce s dcerou nebyl soudem nikdy upraven. Dopad rozhodnutí na žalobcovu dceru je tedy zprostředkovaný a slabý. A čím menší a zprostředkovanější dopad na dítě je, tím větší prostor se otevírá pro upřednostnění jiného zájmu (nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, body 52 a 53). Tomu odpovídá i to, jak podrobné zjišťování lze po správním orgánu žádat. Míra a intenzita poměřování se totiž odvíjí od množství a kvality informací, které má k dispozici (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, čj. 5 Azs 314/2020-52).

39. Ministerstvo na tomto základě nejlepší zájem žalobcovy dcery vymezilo. Věnovalo mu samostatnou část, v níž vyšlo z nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, zařadilo věc do kategorií podle něj, pracovalo s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a uzavřelo, že rozhodnutí není v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Dcera žalobce totiž zůstane v prostředí, které zná, u matky, která o ni pečuje. Její právní postavení se rozhodnutím nemění. Kontakt s otcem v té podobě, v jaké dosud probíhal, může pokračovat. A výživné jí žalobce může platit i ze zahraničí. Právě proto ministerstvo nepředpokládalo, že by odjezd žalobce musel její situaci zásadněji změnit. To je konkrétní úvaha o konkrétním dítěti, ne obecná fráze. Odpovídá požadavku, aby správní orgán své závěry podložil „srozumitelným vyjádřením příslušných skutkových zjištění vztahujících se k nezletilému dítěti a jejich následným posouzením“ (rozsudek čj. 9 Azs 133/2025-30, bod 24).

40. I po stránce nejlepšího zájmu dítěte tedy rozhodnutí ministerstva (a na něj navazující rozhodnutí žalované) obstojí. Soud u nich vadu odůvodňující jejich zrušení neshledal. Proto vyhodnotil i související žalobní námitky jako nedůvodné.

41. Soud má přesto vůči rozhodnutím správních orgánů několik kritických výtek, u nichž samozřejmě vysvětlí, proč na výsledku nic nemění.

42. První je odmítnutí návrhu na výslech matky dcery v tomto řízení. Ministerstvo ho zamítlo třemi důvody a dva z nich jsou slabé. Argument, že výpověď už jednou zazněla, míjí podstatu návrhu. Žalobce nenavrhoval výslech proto, že by se okolnosti změnily, ale proto, aby mohl svědkyni klást otázky. To v předchozím řízení nemohl. A třetí důvod — že by opakovaný výslech zatížil matku a přeneseně dceru, na jejíž nejlepší zájem musí ministerstvo brát zřetel — je vnitřně rozporný. Nejlepší zájem dítěte není štít proti dokazování. Je to hledisko, které se má nejprve zjistit, potom vymezit a teprve pak vážit.

43. To vše ale nemohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Čemu měl výslech sloužit, vysvětlil žalobce sám. Chtěl svědkyni položit otázky k jejímu podílu na tom, proč je jeho kontakt s dcerou tak řídký. O tom by se sice správní orgány mohly dozvědět něco bližšího, ale na postavení žalobcovy dcery by to i podle soudu nic nezměnilo. Pořád by platilo, že jí v době rozhodování správních orgánů byly tři roky, že je ve výlučné péči matky, že s otcem prakticky nikdy nežila, že ho podle nezpochybněné výpovědi nezná a že v Česku zůstane bez ohledu na výsledek tohoto řízení. Nejlepší zájem dítěte se posuzuje z pohledu dítěte. Ne podle toho, kdo z rodičů nese větší díl viny na tom, jak vztah vypadá. Žalobce přitom ani netvrdí, že by výše uvedené skutkové závěry neplatily.

44. Soud pak také nesouhlasí s argumentem, že žalobce může dceru navštěvovat na krátkodobé vízum. Krátkodobé vízum je nenárokové, jeho udělení závisí na správním uvážení a rozhodnutí o jeho neudělení je vyloučeno ze soudního přezkumu [§ 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Na omezenou hodnotu takového argumentu upozornil Nejvyšší správní soud už v rozsudku čj. 4 Azs 171/2019-25 (bod 24). Posouzení nejlepšího zájmu dítěte nelze odsouvat na takovou možnost. Z výše popsaných důvodů ale rozhodnutí správních orgánů obstojí, i pokud by soud tento argument dal bokem. Dcera žalobce zůstává v péči matky v Česku a rozhodnutí správních orgánů na tom nic nemění.

45. Nosná zjištění o postavení žalobcovy dcery — občanství, věk, výlučná péče matky, jen krátké soužití s otcem v prvních měsících jejího života, chybějící soudní úprava styku — plynou z listin a z úředních evidencí. A žalobce je skutkově nezpochybňuje. Zjištění o četnosti a délce styku sice plynou ze svědecké výpovědi, u níž žalobce nebyl. Žalobce ale měl opakovanou možnost na tuto výpověď zareagovat a ani v žalobě netvrdí, že by se s dcerou vídal častěji nebo déle, než matka uvedla. Tvrdí něco jiného — že za to nemůže.

46. Soud proto uzavírá, že se ministerstvo nejlepším zájmem žalobcovy dcery zabývalo, mělo pro to dostatečný skutkový základ a jeho závěr obstojí. Nejlepší zájem dítěte je předním hlediskem. Není hlediskem jediným a není trumfem, který přebije všechno ostatní (rozsudek čj. 10 Azs 234/2023-51, bod 14). Na druhé misce vah tu stojí zájem na tom, aby zaměstnaneckou kartu nezískal cizinec, který téměř tři roky nenaplňoval účel svého pobytového oprávnění, svou situaci neřešil a změnu osobního stavu neoznámil. Tento zájem podle soudu převažuje. d. K důkazům, které žalobce navrhl soudu 47. Žalobce v žalobě navrhl provést výpisy své komunikace s matkou dcery, svůj výslech a výslech své bývalé manželky. Soud tyto důkazy neprovedl.

48. Soud přezkoumává rozhodnutí podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). Výpisy komunikace ve správním spise nejsou. Žalobce je měl po celou dobu k dispozici a správním orgánům je nepředložil, ačkoli k tomu měl příležitost ve vyjádření k podkladům i v odvolání. Především ale platí totéž, co soud uvedl výše. I kdyby z nich plynulo přesně to, co žalobce tvrdí — že o styk usiloval a matka mu v něm bránila — na postavení jeho dcery a na výsledku poměřování by to nic nezměnilo. Provádět je proto bylo nadbytečné. Ze stejného důvodu soud neprovedl ani navržené výslechy.

V. Závěr a náklady řízení

49. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 soudního řádu správního).

50. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobce ve věci úspěch neměl, a právo na jejich náhradu mu proto nevzniklo. Žalované, která byla úspěšná, žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Soud jí proto jejich náhradu nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. Brno, 31. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce