41 Ad 22/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: X X zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Nádeníčkem Průchodní 377/2, 602 00 Brno proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2026, č. j. X, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalobkyně provozuje penzion. Její jednatelka za žalobkyni uzavřela „sama se sebou“ pracovní smlouvu a přihlásila se k nemocenskému pojištění. Když se ve společnosti změnilo vedení, začala žalobkyně tvrdit, že žádný pracovní poměr nikdy platně nevznikl. Po správě sociálního zabezpečení proto chtěla vrátit všechno pojistné, které za jednatelku odvedla, celkem 244 895 Kč. Ale neuspěla. Soud loni už jednou rozhodnutí žalované zrušil, protože se nevypořádala se dvěma stěžejními námitkami žalobkyně. Ve druhém kole už na ně ale žalovaná odpověděla. Dokonce uznala, že pracovní smlouva platně nezaložila pracovní poměr. Přesto rozhodla, že jednatelka nemocensky pojištěná byla, tentokrát proto, že pro penzion fakticky vykonávala práci. Soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nyní srozumitelné i zákonné, a proto žalobu zamítl.

II. Skutkový základ věci a první rozhodnutí žalované

2. Žalobkyně se dne 19. 3. 2024 obrátila na správu sociálního zabezpečení s oznámením o „domnělém pracovním poměru“ mezi ní a paní S. M., která byla její jednatelkou. Vysvětlovala, že pracovní poměr, který administrativně trval od 1. 6. 2021 do 22. 2. 2024, ve skutečnosti nikdy nevznikl. Jednatelka totiž uzavřela pracovní smlouvu sama se sebou, aniž o tom podle § 55 zákona o obchodních korporacích uvědomila valnou hromadu. To je podle žalobkyně střet zájmů, kvůli kterému nemohla společnost zastupovat, takže smlouva byla od počátku neplatná. Žalobkyně proto žádala storno všech souvisejících kroků a vrácení celého odvedeného pojistného.

3. Jednatelka to viděla opačně. Pracovní poměr považovala za platný a stále trvající. Při jednání dne 15. 4. 2024 předložila pracovní smlouvu ze dne 31. 5. 2021 (s datem nástupu 1. 6. 2021 a se sjednaným druhem práce „účetní služby“), mzdové listy za roky 2021 až 2024 a podrobně popsala, co pro penzion dělala. Komunikovala s hosty, spravovala rezervační systémy Previo a Booking, vystavovala faktury, ubytovávala hosty, měla službu na recepci a vedla účetnictví i zajišťování revizních zpráv.

4. Územní správa sociálního zabezpečení pro Kraj Vysočina, Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav (ÚSSZ) si opatřila i další podklady od inspektorátu práce, zdravotní pojišťovny a finančního úřadu, který potvrdil, že příjem paní M. danil jako příjem ze závislé činnosti. Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025 pak ÚSSZ rozhodla, že jednatelka byla v období od 1. 6. 2021 do 22. 2. 2024 účastna nemocenského pojištění.

5. Žalobkyně se odvolala. Žalovaná ale odvolání zamítla rozhodnutím ze dne 21. 5. 2025 a rozhodnutí ÚSSZ potvrdila. V zásadě uvedla, že orgán sociálního zabezpečení není oprávněn posuzovat platnost pracovněprávních vztahů, to přísluší jen soudu. Jednatelka pro žalobkyni fakticky pracovala, byla za to odměňována a k pojištění byla přihlášena z titulu pracovního poměru.

6. Toto rozhodnutí žalované soud zrušil rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 41 Ad 17/2025-27 (první rozsudek krajského soudu), pro nepřezkoumatelnost. Vytkl žalované, že se nevypořádala se dvěma námitkami, které míří na samotné jádro věci. První byla námitka, že otázku platnosti pracovní smlouvy nemusí řešit jen soud, protože si ji správní orgán může posoudit jako předběžnou otázku podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu. Druhá nevypořádaná námitka byla, že jednatelku smlouva uzavřená ve střetu zájmů nezavazuje. Žalovaná odkázala jen na blíže neurčenou judikaturu a na § 48 zákona o obchodních korporacích, s vlastními argumenty žalobkyně se ale nevypořádala, a navíc si protiřečila. Soud jí proto uložil, aby si nejprve poctivě odpověděla, zda si platnost smlouvy může posoudit sama. Pokud by si odpověděla, že ne, věc by tím končila a žalobkyně by nemohla uspět. Pokud by si odpověděla, že ano, musela by se náležitě vypořádat s judikaturou, na kterou žalobkyně odkazuje.

7. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 26. 9. 2025 zrušila prvostupňové rozhodnutí ÚSSZ a věc jí vrátila. ÚSSZ novým rozhodnutím ze dne 29. 1. 2026 opět rozhodla, že jednatelka byla ve sporném období pojištěná. Platnost smlouvy přitom nepovažovala za rozhodnou a vyšla z toho, že pojištění vzniká faktickým nástupem do práce. Žalobkyně se znovu odvolala.

8. Žalovaná poté rozhodnutím ze dne 8. 4. 2026, č. j. X (rozhodnutí žalované), odvolání zamítla a rozhodnutí ÚSSZ potvrdila. Právě toto rozhodnutí je předmětem nynější žaloby. Oproti prvnímu kolu se ale žalovaná k oběma otázkám postavila jinak. K první otázce žalovaná uvedla, že posouzení platnosti pracovní smlouvy je předběžnou otázkou podle § 57 odst. 1 správního řádu a že si o ní může učinit vlastní úsudek (nejde totiž o otázku trestného činu ani osobního stavu, které jsou vyhrazeny jiným orgánům).

9. K druhé otázce žalovaná platnost smlouvy skutečně posoudila a dala žalobkyni za pravdu, že smlouva odporuje zákonu. Ne ale proto, že ji jednatelka sjednala „sama se sebou“. Důvod je jiný. Jako druh práce se ve smlouvě uvádí „účetní služby“, jenže vedení účetnictví je podle § 196 zákona o obchodních korporacích zákonnou povinností jednatele, a na výkon vlastní funkce pracovní smlouvu uzavřít nelze (žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2379/2010). Žalovaná uznala i to, že funkci jednatelky vykonávala paní M. bezplatně, protože neměla smlouvu o výkonu funkce. Přesto dovodila, že jednatelka byla nemocensky pojištěná na základě takzvaného faktického pracovního poměru podle § 5 písm. a) bodu 15 zákona o nemocenském pojištění. Ten měla zakládat práce, která s výkonem funkce jednatelky nesouvisí, tedy zejména služba na recepci, komunikace s hosty, obsluha rezervačních systémů a v obdobích, kdy penzion neměl jiné pracovníky, i úklid a příprava snídaní. O této práci zaměstnavatel věděl.

III. Žaloba a vyjádření žalované

10. Žalobkyně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí ve třech okruzích. Zaprvé tvrdí, že nelze dovodit vědomost společnosti jako zaměstnavatele o konané práci, a faktický pracovní poměr tak nemohl vzniknout. Vědomost většinového společníka podle ní společnosti přičíst nelze. Přičitatelná je jen vědomost jednatele. Jedinou jednatelkou byla paní M., jejíž vědomost ale společnosti také přičíst nelze, protože jednala ve střetu zájmů (žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1640/2022 a na odbornou literaturu).

11. Poté žalobkyně namítá, že závěr o rozsahu vykonávaných činností nemá oporu ve spise a že převážnou část prací dělali jiní zaměstnanci. K tomu dodává, že zastoupení společnosti navenek podle § 164 odst. 1 občanského zákoníku zahrnuje všechny záležitosti, takže činnosti jako komunikace s hosty nelze vyčlenit z působnosti jednatelky.

12. A následně žalobkyně namítá, že žalovaná dostatečně nezohlednila, že protiprávní stav vyvolala sama jednatelka. Nikdo přitom nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání.

13. Žalovaná námitku o vědomosti považuje za ryze formalistickou. Většinový společník, který ve společnosti drží 70 % podílu, o výkonu práce věděl. Pokud s tímto stavem po dobu téměř tří let nic nedělal, mlčky s ním souhlasil, a jeho vědomost je proto společnosti přičitatelná. K rozsahu činností žalovaná uvádí, že provoz penzionu vyžaduje řadu prací. Ostatní čtyři pracovníci dělali jen úklid a snídaně, takže zbývající provozní činnosti musela zajišťovat jednatelka. Zastoupení podle § 164 odst. 1 občanského zákoníku míří jen na právní jednání. Běžné provozní úkony typu recepce obvykle zajišťují zaměstnanci. K námitce o těžení z bezpráví žalovaná uvádí, že jednatelka z ničeho netěžila, práci fakticky odvedla ve prospěch společnosti, žádné dávky nečerpala a platí u ní domněnka poctivého jednání podle § 7 občanského zákoníku.

IV. Posouzení věci

14. Žaloba není důvodná.

15. Žalovanou zavazoval právní názor, který soud vyslovil ve svém prvním rozsudku (§ 78 odst. 5 soudního řádu správního). Soud proto nejprve ověřil, zda žalovaná odstranila obě vady, které jí v něm vytkl. Dospěl k závěru, že ano.

16. První vadu žalovaná odstranila. Zatímco dříve byla toho názoru, že platnost smlouvy může posoudit pouze soud, nyní srozumitelně vysvětlila, že jde o předběžnou otázku podle § 57 odst. 1 správního řádu a že si o ní může učinit vlastní úsudek. Na danou námitku, tak dala jasnou kladnou odpověď.

17. Žalovaná odstranila i druhou vadu. Platnost smlouvy skutečně posoudila a dospěla k závěru, že odporuje zákonu, tedy k výsledku, jehož se domáhala sama žalobkyně. Učinila tak ovšem z jiného důvodu, než žalobkyně namítala. Tím se podrobné vypořádání judikatury, na níž žalobkyně odkazovala, stalo nadbytečným. Závěr o neplatnosti smlouvy svědčí žalobkyni a soud nemá důvod jej zpochybňovat. Že k němu žalovaná došla prostřednictvím jiného zákonného ustanovení, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost. Zmizel i vnitřní rozpor předchozího rozhodnutí, protože žalovaná už netvrdí zároveň, že se platností smlouvy zabývat nesmí i že se jí zabývá. Napadené rozhodnutí je proto srozumitelné a přezkoumatelné. Zbývá posoudit, zda je také zákonné.

18. Klíčové je, že žalovaná účast na pojištění neopřela o platnou pracovní smlouvu, ale o faktický pracovní poměr podle § 5 písm. a) bodu 15 zákona o nemocenském pojištění. Smysl tohoto ustanovení je jednoduchý – pojištění nevzniká jen tehdy, když je smlouva v pořádku, ale i tehdy, když člověk pro zaměstnavatele skutečně pracuje, přestože pracovní poměr platně nevznikl. Rozhodující je fakticita, tedy zda práce reálně probíhala a plynul z ní zdanitelný příjem. Že o zdanitelný příjem ze závislé činnosti šlo, zde ostatně potvrdil i finanční úřad.

19. Takový výklad odpovídá judikatuře. Nejvyšší správní soud v obdobné věci, v níž měl statutární orgán současně pracovní smlouvu, v rozsudku ze dne 13. 5. 2015, č. j. 6 Ads 136/2012-72, uvedl, že pokud byla pracovní smlouva neplatná, vzniká dané osobě účast na pojištění podle § 5 písm. a) bodu 15 zákona o nemocenském pojištění, „to ovšem za podmínky, že přes formální neplatnost pracovní smlouvy byla daná osoba pro svého zaměstnavatele vskutku činná“. Zdůraznil přitom, že i člověk ve funkci statutárního orgánu může být v pracovněprávním vztahu pro činnosti, které s výkonem této funkce nesouvisejí, a že veřejné právo chrání skutečné postavení zaměstnance a „povyšuje fakticitu pracovněprávního vztahu nad jeho (soukromoprávní) normativitu“. Přesně tento rámec žalovaná v napadeném rozhodnutí použila.

20. Přechod od běžného pracovního poměru k faktickému pracovnímu poměru není nepřípustně překvapující. Otázka faktického výkonu práce se ve správním řízení řešila a účastníci se k ní vyjadřovali. Ostatně sama žalobkyně existenci faktického pracovního poměru opakovaně zpochybňovala. Rozhodnutí žalované navíc tvoří s prvostupňovým rozhodnutím jeden celek a může právní kvalifikaci upřesnit.

21. Pokud jde o vědomost zaměstnavatele (první žalobní bod), tak soud uvádí, že faktický pracovní poměr nevyžaduje formální souhlas statutárního orgánu, ale vědomí zaměstnavatele o výkonu práce a její skutečné konání. Výklad, který nabízí žalobkyně, přitom vede k neudržitelnému závěru – společnost, jejímž jediným jednatelem je osoba ve střetu zájmů, by nikdy nemohla „vědět“ o provozu vlastního penzionu, a faktický pracovní poměr by u ní nikdy nemohl vzniknout. Vědomost zaměstnavatele o konané práci v této věci plyne hned z několika okolností. Společnost práci jednatelky téměř tři roky přijímala, vyplácela za ni mzdu, přihlásila ji k pojištění a odváděla pojistné. O výkonu práce věděl i většinový společník, který přes rozsáhlá kontrolní oprávnění dlouhodobě nezasáhl. Nejvýmluvnější je ale dopis, jímž nový jednatel jménem společnosti dne 22. 2. 2024 zrušil pracovní poměr paní M. s odůvodněním, že přestala vykonávat práci. Z toho je zřejmé, že společnost o její práci věděla a počítala s tím, že bude pokračovat i po zániku funkce. Tato námitka proto není důvodná.

22. Ani druhý žalobní bod, který se týká rozsahu a povahy činností, není důvodný. Závěr žalované o výkonu činností nesouvisejících s funkcí jednatelky má oporu ve spise, zejména v (1) e-mailové korespondenci prokazující komunikaci s hosty, obsluhu rezervačních systémů a zpracování podkladů pro Český statistický úřad, (2) v doložených smlouvách ostatních pracovníků, z nichž plyne, že v některých obdobích penzion neměl na úklid a snídaně nikoho jiného, i (3) ve vyjádřeních samotné žalobkyně. Nejde tedy o pouhou domněnku. Správný je i výklad, že zastoupení právnické osoby statutárním orgánem podle § 164 odst. 1 občanského zákoníku míří na právní jednání. Běžné provozní úkony, jako je služba na recepci nebo obsluha rezervací, mezi zákonné povinnosti jednatele nepatří a zpravidla je zajišťují zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení (§ 166 odst. 1 občanského zákoníku).

23. Důvodný není ani třetí žalobní bod, podle kterého nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání. Účast na nemocenském pojištění není výhodou, kterou by si jednatelka z protiprávního stavu vymohla. Je to zákonný a povinný důsledek toho, že fakticky vykonávala závislou práci (§ 2 písm. a) zákona o nemocenském pojištění). Jednatelka za rozhodné období žádné dávky nemocenského pojištění nečerpala a práci reálně odvedla ve prospěch společnosti. Uvedená zásada tak nemůže zabránit vzniku veřejnoprávního postavení, které zákon s faktickým výkonem práce spojuje. Bylo by naopak v rozporu se smyslem nemocenského pojištění, aby se zaměstnavatel, který po tři roky práci přijímal a pojistné odváděl, tohoto stavu zpětně zcela zbavil a domohl se vrácení odvedeného pojistného.

V. Závěr a náklady řízení

24. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (výrok I.).

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 17. srpna 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce