41 Az 9/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: V. A. státní příslušnost: X t. č. pobytem X zastoupen ustanovenou advokátkou Mgr. et Mgr. Terezou Veselou Botanická 608/28, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2026, čj. OAM-306/ZA-ZA11-P10-R2- 2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2026, čj. OAM-306/ZA-ZA11-P10-R2-2024, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. et Mgr. Tereze Veselé se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 15 210 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Podstata věci

1. Žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu. Přehlédl přitom dvě věci, které přehlédnout neměl. Žalobce je ruským mužem, který podléhá branné povinnosti a v roce 2021 odevzdal svoji vojenskou knížku. Otázkou, zda mu v případě návratu nehrozí pronásledování nebo vážná újma v souvislosti s brannou povinností a mobilizací, se ale žalovaný vůbec nezabýval, přestože podklad k ní byl ve spisu a u ruských mužů jde o notoricky známé téma. Možnost udělit žalobci národní humanitární azyl pak žalovaný vyřešil tím, že jej naše právo už nezná – ačkoli šlo o věc dříve vrácenou soudem, ve které jej posoudit měl. Soud proto rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti

2. Žalobce požádal na konci února 2024 o mezinárodní ochranu. Je občanem Ruské federace. O mezinárodní ochranu požádal především proto, že nesouhlasí s ruskou politikou, státní propagandou a válkou na Ukrajině. Má pacifistické postoje a chce tu žít se svou manželkou, která má v Česku povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany.

3. Žalovaný nejprve řízení o žádosti zastavil, protože podle nařízení Dublin III k jejímu posouzení bylo příslušné Maďarsko. Toto rozhodnutí ovšem zdejší soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2024, čj. 41 Az 13/2024-30, zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Přemístění totiž bránily systémové nedostatky maďarského azylového systému. Česko poté převzalo příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti. Žalobce v průběhu řízení žalovanému doložil přeložený doklad o vyřazení z vojenské evidence kvůli vycestování.

4. Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2026, čj. OAM-306/ZA-ZA11-P10-R2-2024, žalovaný neudělil žalobci žádnou z forem mezinárodní ochrany (rozhodnutí žalovaného). Žalobce v Rusku nikdy neměl problémy se státními ani bezpečnostními složkami, nebyl trestně stíhán a zemi opustil nikoli pod tlakem tíživých okolností, nýbrž plánovitě až dva roky po vypuknutí války na Ukrajině. Své politické názory žalobce veřejně neprojevoval. Před válkou se zúčastnil dvou shromáždění na podporu A. N. v X jako řadový účastník, což nemělo žádný dopad do jeho dalšího života. Nespokojenost s ruským autoritářským režimem bez dalšího k udělení azylu nestačí.

5. Existenci hrozby vážné újmy podle § 14a zákona o azylu žalovaný vyloučil. Podle něj se na žalobce ruská státní moc nezaměřila ani po sňatku s ukrajinskou občankou, ani po jeho pobytu na Ukrajině a návratu do Ruska. Není proto důvod předpokládat, že by tomu tak bylo v případě jeho návratu. Odkázal přitom na aktuální Informace OAMP: Ruská federace ze dne 26. 1. 2026 a na okolnosti odchodu žalobce z Ruska.

6. K národnímu humanitárnímu azylu žalovaný uvedl, že jej na základě přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. nelze v tomto řízení udělit.

III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

7. Žalobce opřel žalobu, doplněnou ustanovenou zástupkyní, o tři okruhy námitek. Zaprvé namítá, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, že je ruským občanem podléhajícím branné povinnosti. Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice může být pronásledováním i trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon služby zahrnoval válečné zločiny. Žalobce v roce 2021 odevzdal vojenskou knížku. Předtím ho vyřadili z vojenské evidence z důvodu vycestování. V případě návratu se však musí znovu registrovat. „Částečná“ mobilizace vyhlášená na podzim 2022 nikdy oficiálně neskončila. Jako pacifista by v případě mobilizace musel páchat válečné zločiny. A pokud by ji odmítl, hrozil by mu nepřiměřený trest.

8. Zadruhé žalobce namítá, že mu v případě návratu hrozí nelidské či ponižující zacházení nebo trestání [§ 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Jde o souhrn více důvodů: hrozby nepřiměřeného trestu za odpor k branné povinnosti, jeho vazeb na Ukrajinu (manželka Ukrajinka, pobyt na Ukrajině) a jeho politických postojů. Poukazuje na zvýšený zájem ruských orgánů o navrátilce s ukrajinskými vazbami, na výslechy a kontroly na hranicích a na zpřísňující se represi vůči projevům nesouhlasu s ruskou politikou.

9. Zatřetí žalobce namítá, že se žalovaný nezabýval udělením národního humanitárního azylu. Přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. podle něj působí nepřípustnou retroaktivitu, pokud vylučují posouzení humanitárního azylu i v řízeních zahájených před 1. 10. 2025. Navrhl proto, aby soud předložil věc Ústavnímu soudu.

10. Žalovaný považuje námitku hrozby spojené s vojenskou službou a mobilizací za nepřípustnou, protože jde nad rámec tvrzení, která žalobce uplatnil v průběhu správního řízení. Žalobce podle žalovaného neunesl břemeno tvrzení a jeho nečinnost nelze klást žalovanému k tíži. Odkázal na judikaturu, podle níž má správní orgán povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen v rozsahu důvodů, které žadatel uplatnil (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003-59, a ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015-32). K národnímu humanitárnímu azylu žalovaný odkázal na přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb.

11. V replice žalobce doplnil, že jeho obavy potvrzují i podklady ve spise, které například popisují podobu pohraničních kontrol při návratu, při nichž navrátilci dostávají otázky na podporu války s Ukrajinou. Možnost mobilizace si žalobce v průběhu správního řízení nepřipouštěl, protože nepočítal s návratem do Ruska.

IV. Posouzení věci

12. Žaloba je důvodná.

13. Pokud jde o použitelnou právní úpravu, tak soud nejprve podotýká, že z hlediska unijního práva se tu ještě použije „stará“ kvalifikační i procedurální směrnice, protože nové unijní předpisy účinné od 12. 6. 2026 lze použít až na žádosti podané právě v tento den a později (viz body 21-23 rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 6. 2026, C-198/25, Quotal; rozsudek Quotal). Z pohledu vnitrostátního práva se také použije zákon o azylu ve znění do 11. 6. 2026 (viz přechodné ustanovení čl. II bod 5 zákona č. 314/2025 Sb.), protože žalovaný vydal své rozhodnutí 2. 4. 2026. a. Žalovaný se vůbec nezabýval hrozbou spojenou s brannou povinností a mobilizací 14. Žalobce v žalobě namítl, že je ruským mužem podléhajícím branné povinnosti a že se žalovaný nezabýval tím, zda mu v případě návratu hrozí pronásledování či vážná újma v souvislosti s mobilizací a s trestem za odepření vojenské služby. Že jde o azylově relevantní otázku, plyne přímo z čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice i z judikatury Soudního dvora (viz z relativně nedávné doby např. rozsudek ze dne 19. 11. 2020, C-238/19, EZ). U ruských mužů v mobilizovatelném věku, kteří odmítají účast ve válce proti Ukrajině, jde přitom o obecně známé téma a problém.

15. Žalobce už ve správním řízení předložil potvrzení o vyřazení osoby s brannou povinností z vojenské evidence (jeho český překlad je na čl. 159 správního spisu). Žalovaný tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Nevyvodil z ní však žádné závěry a otázku hrozby spojené s brannou povinností a mobilizací v napadeném rozhodnutí zcela pominul.

16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítá, že tato námitka jde nad rámec tvrzení, která žalobce uplatnil ve správním řízení, a je proto nepřípustná. Tento argument však nelze opřít o žádné právní pravidlo. V řízení o žalobě proti negativnímu rozhodnutí žalovaného o žádosti o mezinárodní ochranu soud provádí úplné (vyčerpávající) a ex nunc (aktualizované) posouzení skutkových i právních okolností (čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice). Azylové soudy jsou ve společném evropském azylovém systému II. instancí azylového řízení. Nemají provádět pouhý přezkum rozhodnutí žalované, ale mají provést vlastní úplné a aktualizované posouzení věci po skutkové i právní stránce [viz bod 45 rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 6. 2026 ve věci C-440/25, Ebilum; rozsudek Ebilum].

17. Soudní dvůr také uvedl v rozsudku ze dne 4. 10. 2018, C-652/16, Ahmedbekova (rozsudek Ahmedbekova; bod 103), že soud rozhodující o opravném prostředku podle čl. 46 procedurální směrnice má v zásadě povinnost posoudit i důvody poskytnutí mezinárodní ochrany nebo skutkové okolnosti, které se sice týkají událostí nebo hrozeb, jež údajně nastaly před přijetím zamítavého rozhodnutí rozhodujícího orgánu (u nás tedy rozhodnutí žalovaného), ba dokonce před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, avšak žadatel je uplatnil poprvé až v soudním řízení. Z uvedeného rozsudku pak vyplývá, že soud nemusí nové důvody nebo skutečnosti posoudit, (a) pokud je žadatel uplatnil v pozdní fázi řízení, (b) nebyly dostatečně konkrétní, nebo (c) pokud jde o okolnosti, které nejsou významné nebo dostatečně odlišné od okolností, k nimž již rozhodující orgán mohl přihlédnout.

18. Podle soudu tu ovšem nejde ani o jednu z uvedených kategorií podle rozsudku Ahmedbekova, ve kterých by nemusel nové skutečnosti, uvedené až v řízení o opravném prostředku, posuzovat. Zejména podle soudu ještě nejde o pozdní fázi řízení, jestliže se tato námitka objevila v doplnění žaloby od ustanovené zástupkyně. Opačný závěr by mj. odporoval právu žalobce na právní pomoc (čl. 20 procedurální směrnice). Restriktivní závěry, které žalovaný dovozuje z judikatury Nejvyššího správního soudu, tedy tváří v tvář novější judikatuře Soudního dvora nemohou obstát. Podle soudu proto jde o přípustnou námitku.

19. Jak již soud uvedl, žalobce založil do spisu doklad o jeho vyřazení z vojenské evidence. Kromě toho je otázka možné mobilizace obecně známým problémem u ruských žadatelů o mezinárodní ochranu. Žalovaný se jí proto podle soudu měl zabývat. Tím, že žalovaný otázku hrozby spojené s brannou povinností a mobilizací zcela pominul, zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností. Vůbec k této otázce nezjišťoval skutkový stav, který by umožnil věc posoudit. Proto je jeho rozhodnutí vadné.

20. Použitelnost „staré“ právní úpravy však má bohužel ten dopad, že soud nemůže popsanou vadu rozhodnutí žalovaného sám napravit. To by mělo být samozřejmou součástí onoho vyčerpávajícího a aktualizovaného posouzení skutkové i právní stránky ve věci, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany, podle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Soudní dvůr totiž naposledy v rozsudcích Ebilum (body 49 a 50) a Quotal (body 39 a 40) připomněl, že „by vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu bylo značně zpožděno, kdyby (…) soud musel vrátit spis rozhodujícímu orgánu, aby tyto skutečnosti zohlednil při rozhodování o potřebě mezinárodní ochrany žadatele. Pravomoc takového soudu zohlednit nové skutečnosti, k nimž se uvedený orgán nevyjádřil, odpovídá cíli [procedurální směrnice], kterým je zejména, aby žádosti o mezinárodní ochranu byly vyřízeny ‚co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení‘, jak vyplývá především z bodu 18 jejího odůvodnění.“ (pro přehlednost upravil krajský soud).

21. Jak ale soud již opakovaně upozorňoval, český zákonodárce čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v jeho úplnosti dosud netransponoval (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 10. 2024, čj. 41 Az 8/2024-38, body 69, 72-73 a 78, či ze dne 22. 7. 2025, čj. 41 Az 15/2024- 56, body 50-56 a mnohé další). Neúplně transponovaného ustanovení směrnice se přitom stát nemůže dovolávat v neprospěch jednotlivce. Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice má proto přímý účinek jen ve prospěch žadatele. Soud tedy nemůže hodnocení, které žalovaný vůbec neprovedl, nahradit sám, pokud by jen hypoteticky hrozilo, že výsledek tohoto posouzení bude negativní vůči žalobci.

22. Soud ví o tom, že první senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, čj. 1 Azs 91/2025-67 (body 12 až 15), posvětil postup Městského soudu v Praze, který podobně vady rozhodnutí žalovaného napravil. Je však třeba podotknout, že se nezabýval otázkou náležité transpozice procedurální směrnice a otázkou, zda je následně v tomto „nedotaženém“ právní rámci takový postup žalobci po všech relevantních stránkách v (ne)prospěch.

23. Nejvyšší správní soud o několik měsíců dříve v rozsudku ze dne 30. 5. 2025, čj. 5 Azs 249/2024-40, ovšem vyslovil souhlas s názorem zdejšího soudu vyjádřeném v rozsudku čj. 41 Az 8/2024-38, že přímý účinek čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice může jít výlučně ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Ustanovení čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice přitom stanoví nejen procesní požadavky úplného a ex nunc přezkumu, ale i procesně-hmotněprávní složku případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany. Podle zdejšího soudu ho tam, kde se všechny tyto požadavky uplatní (viz následující bod), proto lze použít, jen pokud jde opravdu ku prospěchu žadatele ve všech těchto požadavcích.

24. Věc řešená prvním senátem se týkala přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu. U té se sice uplatní požadavek na úplné ex nunc posouzení, ale nikoliv i požadavek na posouzení potřeby mezinárodní ochrany, které se uplatní jen ve věcech tzv. úplného – nijak procesně nezjednodušeného – posouzení žádosti (viz bod 115 rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 25. 7. 2018 ve věci C-585/16, Alheto). Ze všech těchto důvodů zde tedy není přiléhavé citovaný rozsudek prvního senátu následovat.

25. Soud proto stále ještě zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil. Nemohl se sám s ohledem na výše uvedené pouštět do posuzování tohoto tématu, protože v aspektu posouzení potřeby mezinárodní ochrany žalobce nelze vyloučit výsledek, který by šel v jeho neprospěch. Soud proto samozřejmě nijak výsledek posouzení potřeby mezinárodní ochrany nepředjímá. Bude nejprve na žalovaném, aby si obstaral aktuální informace o zemi původu a posoudil je – včetně toho, jaký režim branné povinnosti a záloh se na žalobce vzhledem k jeho aktuálnímu věku případně vztahuje.

26. Námitka, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, že je ruským občanem podléhajícím branné povinnosti, je každopádně důvodná. b. Žalovaný měl posoudit, zda žalobci neudělí národní humanitární azyl 27. Žalobce pak namítá, že se žalovaný nezabýval udělením národního humanitárního azylu kvůli protiústavní novelizaci zákona o azylu zákonem č. 314/2025 Sb. a souvisejícím přechodným ustanovením. Žalovaný k národnímu humanitárnímu azylu uvedl jen to, že jej na základě těchto přechodných ustanovení nelze v tomto řízení udělit. To byla chyba.

28. Soud se touto problematikou zabýval nedávno v rozsudku ze dne 4. 6. 2026, čj. 41 Az 8/2026- 44. Navázal tehdy na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2026, čj. 6 Azs 60/2026-17. A navazuje na něj i nyní.

29. Zákon č. 314/2025 Sb. institut národního humanitárního azylu zrušil s účinností od 1. 10. 2025. Podle čl. II bodu 9 jeho přechodných ustanovení nelze národní humanitární azyl udělit v řízeních podle bodu 1, tedy v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Na věci vrácené soudem k novému projednání ovšem dopadá čl. II bod 2, který představuje samostatnou úpravu odlišnou od bodu 1. Podle něj se použije znění zákona o azylu účinné ke dni počátku běhu lhůty pro vydání nového rozhodnutí žalovaného, tj. ke dni právní moci zrušujícího rozsudku soudu. Bod 9 se váže pouze na bod 1. Na věci vrácené podle bodu 2 se proto neuplatní. Tak vyložil sporné přechodné ustanovení šestý senát Nejvyššího správního soudu ve výše citovaném rozsudku.

30. Věc žalobce je právě takovou vrácenou věcí, kterou šestý senát popisoval. Původní rozhodnutí žalovaného soud zrušil rozsudkem ze dne 12. 7. 2024, čj. 41 Az 13/2024-30, a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Šlo sice o rozhodnutí podle nařízení Dublin III, ale to zde nehraje roli. Stále šlo o rozhodnutí o téže žádosti žalobce a „vrácení věci v řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ ve smyslu přechodného ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 314/2025 Sb. Lhůta pro vydání nového rozhodnutí o této žádosti počala běžet od právní moci uvedeného rozsudku, tedy v roce 2024. K tomuto dni zákon o azylu institut národního humanitárního azylu ještě znal. Žalovaný jej proto v případě žalobce měl věcně posoudit. A pochybil, pokud možnost udělení národního humanitárního azylu odbyl konstatováním, že jej naše právo už nezná.

31. V dalším řízení proto žalovaný posoudí, zda případ žalobce není zvláštního zřetele hodným, ve kterém lze udělit humanitární azyl (§ 14 zákona o azylu, ve znění do 30. 9. 2025). Shledá-li důvody zvláštního zřetele hodné, pak bude na jeho správním uvážení, zda humanitární azyl udělí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014-27). Soud ani v tomto případě samozřejmě nepředjímá, jaký výsledek má toto posouzení mít. Jen zkrátka musí věcně proběhnout.

32. Za této situace soud neshledal důvod předložit věc Ústavnímu soudu, jak navrhoval žalobce. Výklad přechodných ustanovení podaný Nejvyšším správním soudem je ústavně konformní a žalobci otevírá právě to věcné posouzení humanitárního azylu, jehož se domáhá. c. Soud se již nezabýval námitkami o doplňkové ochraně 33. Vzhledem k tomu, že soud ruší napadené rozhodnutí z výše uvedených důvodů, nezabýval se pro nadbytečnost dalšími žalobními námitkami, které směřují k doplňkové ochraně podle § 14a zákona o azylu. Doplňkovou ochranu lze totiž udělit, jedině pokud nelze udělit azyl [čl. 2 písm. f) kvalifikační směrnice, § 14a odst. 1 zákona o azylu]. Žalovaného přitom čeká ještě poměrně hodně práce při posouzení, zda žalobce nemá nárok na azyl. Nelze ani vyloučit jeho pozitivní rozhodnutí o této žádosti. V tomto kontextu nemá smysl se doplňkovou ochranu v této fázi zabývat. Popíralo by to její subsidiaritu vůči azylu.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

34. Soud proto z výše uvedených důvodů rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). V dalším řízení žalovaného zavazuje právní názor soudu. Bude muset posoudit, zda žalobci v případě návratu do Ruska nehrozí pronásledování nebo vážná újma v souvislosti s brannou povinností a mobilizací. K tomu si opatří aktuální informace. Žalovaný pak také věcně posoudí i to, zda žalobci neudělí národní humanitární azyl.

35. Žalobce měl ve věci úspěch, a proti neúspěšnému žalovanému mu proto vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žádné však nevyčíslil. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II). Žalovaný ve věci úspěch neměl, právo na náhradu nákladů řízení mu nevzniklo (výrok III).

36. Ustanovené zástupkyni žalobce náleží odměna a náhrada hotových výdajů, které platí stát (§ 35 odst. 10 soudního řádu správního). Soud jí přiznal odměnu za tři úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení, doplnění žaloby a repliku [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu] – v sazbě 4 620 Kč za úkon (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu), tj. 13 860 Kč, spolu s paušální náhradou hotových výdajů 3 × 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupkyně není plátkyní DPH. Celkem jí tak náleží 15 210 Kč (výrok IV). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 28. července 2026 Martin Kopa, v. r. samosoudce