47 CO 133/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , o zaplacení 58 707 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 22 293,59 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 5. 2020, č. j. 11 C 154/2019-98,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části III. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 2 471,74 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 18. 6. 2019 do zaplacení a co do 20% úroků z částky 49 589,05 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 196 776 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném 19. 6. 2019 domáhal se žalobce po žalovaném zaplacení částky 58 707 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 18. 6. 2019 zaplacení, smluvní pokuty 22 293,59 Kč a 62,47% úroků (nominální sazba) z částky 49 589,05 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 196 776 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal 14. 11. 2017; žalobce následně žalovanému zaslal oznámení o schválení úvěru. Sjednaný úvěr 50 000 Kč, který byl vyplacen 15. 11. 2017, se žalovaný zavázal vrátit spolu s 83,86% úroky (efektivní sazba) v 60 měsíčních splátkách po 2 733 Kč, počínaje prosincem 2017. Žalobce uvedl, že schopnost žalovaného úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalovaného (zejména se jednalo o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalovaného), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalovaného v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaný uhradil pouze tři splátky po 2 733 Kč (14. 12. 2017, 16. 1. 2018 a 14. 2. 2018). V důsledku prodlení s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné dne 20. 3. 2018 došlo podle bodu 6.3 smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu 24. 5. 2018. Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 57 309,52 Kč (zbývající dlužná původní jistina 49 589,05 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění 7 720,47 Kč). Žalobce se rovněž domáhal zaplacení smluvní pokuty podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny denně od 26. 5. 2018, kterou ke dni vyhotovení žaloby (18. 5. 2019) vyčíslil na 22 293,59 Kč.

2. Usnesením ze dne 27. 9. 2019, č. j. 11 C 154/2019-49, soud prvního stupně neschválil účastníky navržený smír z důvodu jeho rozporu s právními předpisy, když ve smlouvě sjednané úroky 83,86 % posoudil jako zakázané ujednání (§ 1813 o. z).

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 41 801 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 18. 6. 2019 do zaplacení (I. výrok). Zastavil řízení co do 27,47% úroků z částky 49 589,05 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení (II. výrok) a žalobu zamítl co do částky 16 906 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 18. 6. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty 22 293,59 Kč a co do 35% úroků z částky 49 589,05 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úroky dosáhnou částky 196 776 Kč (III. výrok). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Vzal za prokázané, že na základě návrhu žalovaného ze dne 14. 11. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen„ o. z.“ a § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru - dále jen„ ZSÚ-III“) a sjednanou částku 50 000 Kč žalobce poskytl žalovanému 15. 11. 2017. Žalovaný zaplatil pouze tři splátky a pro neplnění podmínek smlouvy došlo dne 24. 5. 2018 k zesplatnění úvěru. Soud se dále s poukazem na § 86 a § 87 ZSÚ-III zabýval otázkou, zda žalobce před uzavřením smlouvy s náležitou péčí posoudil úvěruschopnost žalovaného a zda nemohl mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného (spotřebitele) úvěr splácet. K tomu poukázal na dosavadní judikaturu vztahující se k uvedené problematice (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Svoji argumentaci v rozsudku podrobně rozvedl. Konstatoval, že žalobce před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet úvěr neprověřoval dostatečně a nesprávně vyhodnotil jako postačující volné zdroje žalovaného ve výši 2 835 Kč při měsíční splátce 2 733 Kč; přitom šlo již o druhý úvěr, který žalobce v krátkém časovém úseku žalovanému poskytl. Podle údajů uvedených v listině„ hodnocení klienta“ již žalovaný splácel žalobci 1 640 Kč měsíčně. Nadto s ohledem na vývoj cen nelze podle názoru soudu vystačit s životním minimem 3 410 Kč měsíčně a nereálná je i částka 2 000 Kč na náklady spojené s bydlením. Navíc soud z vlastní úřední činnosti zjistil další řízení vedená mezi týmiž účastníky, a to pod sp. zn. 5 C 146/2019 (na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 1. 2017 na částku 17 000 Kč) a pod sp. zn. 34 C 161/2019 (na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 20. 7. 2017 na částku 30 000 Kč), jakož i existenci dalších závazků žalovaného vůči jinému subjektu ([právnická osoba]), jak vyplynulo z exekučních spisů vedených u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka] (pohledávka 84 073,39 Kč), sp. zn. [spisová značka] (pohledávka 76 769,56 Kč) a sp. zn. [spisová značka]. Soud tak dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III ve spojení s § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatná a žalobci náleží pouze bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.) ve výši 50 000 Kč (vyplacená částka) ponížené o uhrazenou částku 8 199 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

4. Proti části III. výroku rozsudku a proti IV. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil část III. výroku a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 2 471,74 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 18. 6. 2019 do zaplacení a 20% úroky z částky 49 589,05 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 196 776 Kč a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplnil, že částka 2 471,74 Kč představuje úroky přirostlé k jistině ke dni zesplatnění přepočítané na 20 %. Ohradil se proti názoru soudu prvního stupně, že řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného. Naopak v tomto případě úvěruschopnost žalovaného řádně zhodnotil na základě údajů uvedených ve formuláři„ hodnocení klienta“. V době uzavření smlouvy měl žalovaný měsíční příjem 10 385 Kč, při jeho výdajích a započtení rezervy 500 Kč žalobce dospěl k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši 2 835 Kč oproti sjednané měsíční splátce 2 733 Kč. Vyžádal si doklady k ověření příjmů (oznámení o výši důchodu), prověřil registry dlužníků a insolvenční rejstřík. Smlouvy, které měl žalovaný u žalobce v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, řádně splácel, měl tedy kladnou splátkovou minulost. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu. Další výdaje byl povinen uvést žalovaný a v případě, že je zatajil, porušil § 6 o. z. Dále žalobce namítl, že § 87 odst. 1 ZSÚ-III nedává soudu možnost vyslovit absolutní neplatnost smlouvy, pokud žalovaný nevznese námitku neplatnosti. Takový postup je v rozporu se zákonem. Vyslovil přesvědčení, že smlouva o úvěru je platná a jím nyní požadované úroky ve výši 20 % by mu měly být (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře) přiznány.

5. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že podle uzavřené smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalovanému dne 15. 11. 2017 peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč.

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („ o. z.“), za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 („ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalovaného (a nutno dodat, že v posuzovaném případě žalovaný takovou námitku nevznesl), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne 18. 2. 2020 podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20) a do rozhodnutí Ústavního soudu toto řízení přerušil (usnesení ze dne 15. 3. 2021, č. j. 47 Co 133/2020-118).

12. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

13. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

14. Ohledně otázky posuzování úvěruschopnosti žalovaného se odvolací soud ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Úvěr tedy žalovanému neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ-III). Pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalovanému vyplatil, navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Svůj závěr opírá odvolací soud také o poznatky z vlastní úřední činnosti ve věci sp. zn. 47 Co 38/2020, kdy rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 C 146/2019-76; předmětem žaloby byl nárok žalobce ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 17. 1. 2018 na částku 17 000 Kč Odvolací soud při shodných údajích o poměrech žalovaného rovněž dospěl k závěru, že žalobce před uzavřením smlouvy nedostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného.

15. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části III. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 2 471,74 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 18. 6. 2019 do zaplacení a co do 20% úroků z částky 49 589,05 Kč od 26. 5. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 196 776 Kč, a ve IV. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.