47 CO 135/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudkyň JUDr. Evy Gregorové a Mgr. Jitky Múčkové ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; Ing. příjmení příjmení , datum narození bytem adresa o zaplacení částky 188 668,58 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 26. července 2021, č. j. 34 C 162/2019-297,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 92 998,39 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části I. výroku mění tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 95 670,19 Kč s 8,5% úrokem z prodlení z částky 86 168,21 Kč od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 10,9 % z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 17 074,44 Kč, úrok z prodlení ve výši 3 803,76 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 188 668,58 Kč s úrokem ve výši 17 074,44 Kč, úrokem z prodlení ve výši 3 803,76 Kč, úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 94 280,80 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Uvedla, že nikdy neobdržela žádnou urgenci, a tak se žalobce nemůže domáhat zaplacení poplatků za zaslání devatenácti upomínek. Zůstatek jistiny byl nesprávně vyčíslen, neboť měl činit jen 146 487,12 Kč. Schopnost žalované splácet úvěr nebyla nikdy vyhodnocena; žalovaná žalobci žádné informace o svých příjmech a výdajích neposkytla, neboť je po ní ani nepožadoval. Úvěr pak byl nesprávně zesplatněn. Žalovaná se z nařízeného jednání soudu řádně omluvila, svůj zdravotní stav náležitě doložila, a to znaleckým posudkem. Soudním jednáním se rozhodně nevyhýbala. Za své vleklé zdravotní potíže nemůže a protestuje proti názorům soudce o záměrných obstrukcích. Žalovaná nesouhlasí s vyčíslením náhrady nákladů za zastoupení žalobce advokátem, protože neobdržela předžalobní výzvu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce k odvolání uvedl, že za odeslání upomínek vyúčtoval žalované v souladu se sazebníkem částku 11 250 Kč, na níž bylo uhrazeno 1 748,02 Kč, a proto požaduje na poplatcích za zaslané upomínky uhradit 9 501,98 Kč. Upomínky byly odeslány na kontaktní adresu, kterou žalovaná uvedla ve smlouvě ([adresa]). Úvěrová částka ve výši 300 000 Kč byla vyplacena dne [datum], žalovaná na dluh uhradila 207 001,61 Kč, z toho na úroky 86 168,21 Kč a na jistinu 120 833,40 Kč, z níž zbývá zaplatit 179 166,60 Kč. Žalobce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných z bankovních registrů (u žalované nebyl v registru BRKI veden žádný negativní záznam), nebankovních registrů (ani v registrech NRKI a [příjmení] nebyl u žalované veden žádný negativní záznam), ostatních registrů a databází (v interní databázi žalobce nebyly zjištěny o žalované žádné negativní informace; v insolvenčním rejstříku nebylo zjištěno, že by proti žalované bylo zahájeno insolvenční řízení; žalovanou předložený průkaz totožnosti nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů; trvalé bydliště žalované se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu), příjmu žalované (dostupné údaje o průběhu předchozího splácení, skóringový model, informace žalované uvedené v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne [datum]), výdajů žalované (výdaje sdělené žalovanou: náklady na bydlení 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, daň z majetku ročně 500 Kč, náklady na pojištění 2 000 Kč, žalobce konfrontoval s životním minimem a částkami vycházejícími ze statistických dat), výdajů žalované na splátky úvěrů (viz negativní záznamy bankovních a nebankovních registrů) a pojištění úvěru. Úvěruschopnost žalované vyhodnotil žalobce kladně, měl za to, že žalovaná je schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalovaná zpočátku hradila dluh pravidelně a včas, uhradila 35 měsíčních splátek a potvrdila tím, že vyhodnocení úvěruschopnosti žalobcem muselo být provedeno řádně. Pokud jde o zesplatnění úvěru, žalovaná se dostala do prodlení se splátkou splatnou dne [datum], čímž byl naplněn čl. 11 písm. a) obchodních podmínek, a tak žalobce dne [datum] odeslal žalované doporučeně výzvu k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky do. 1. 2018 na adresu [adresa], odkud byla přeposlána na adresu [adresa] (žalovaná si však zásilku nevyzvedla). Žalobce má za to, že žalovaná řízení protahuje uměle za účelem co nejvíce oddálit vydání pravomocného rozhodnutí. Aktivní v řízení byla pouze co do omluv z jednání a nikterak se k samotnému meritu věci nevyjádřila. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne [datum], domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 188 668,58 Kč s kapitalizovaným úrokem 17 074,44 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení 3 803,76 Kč, s 10,9% úrokem ročně z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení. V žalobě uvedl, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl téhož dne žalované peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr žalobci vrátit s úrokem 10,9 % ročně v 71 měsíčních anuitních splátkách po 5 752 Kč od [datum]. Žalovaná řádně neplnila své smluvní povinnosti, dostala se do prodlení s úhradou splátky dne [datum], a proto žalobce úvěr v souladu s ujednáním obchodních podmínek předčasně zesplatnil dopisem ze dne [datum] ke dni [datum], kdy dluh činil 179 166,60 Kč na jistině a 9 501,98 Kč na poplatcích. [příjmení] to žalobce požaduje 10,9% úrok ročně kapitalizovaný ve výši 3 803,76 Kč a pokrčující 10,9% úrok z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný úrok z prodlení 3 803,76 Kč a pokračující 8,5% úrok z prodlení ročně z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, v průběhu řízení namítala pouze o 20 Kč nesprávně provedený výpočet žalované částky (žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět a řízení bylo soudem zastaveno) místní nepříslušnost soudu (věc byla postoupena Okresnímu soudu Brno-venkov). Soud žalobě vyhověl napadeným rozsudkem. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru podle § 497 obchodního zákoníku a poskytl jí úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaná řádně nehradila dlužné splátky a dostávala se opakovaně a dlouhodobě do prodlení, a proto žalobce úvěr zesplatnil a vyzval ji k zaplacení neuhrazené jistiny 179 166,60 Kč, úroku z poskytnutého úvěru 14 036,57 Kč, úroku z prodlení 1 477,18 Kč a neuhrazených úvěrových poplatků 9 501,98 Kč. Povinností žalované je nadále platit sjednaný 10,9% úrok ročně z poskytnutých finančních prostředků a ve smyslu ustanovení § 1970 o. z. přísluší žalobci i úroky z prodlení v souladu s § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z výpisů z běžného účtu žalované za období od [datum] do [datum] vyplývá, že ačkoliv měsíční zůstatky účtu před uzavřením smlouvy představovaly částky v řádu stokorun, žalovaná v průběhu jednotlivých měsíců disponovala na účtu s penězi v řádu desítek i stovek tisíc korun. Z toho je ve spojení s žádostí o úvěr patrné, že byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované (částky, se kterými žalovaná před uzavřením smlouvy běžně v rámci pohybů na účtu nakládala násobě přesahovaly sjednané splátky úvěru). Jelikož byl nárok žalobce v řízení prokázán, rozhodl soud o povinnosti žalované uhradit žalobci dlužnou částku spolu s úrokem a úrokem z prodlení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř.; ve věci v převážném rozsahu úspěšnému žalobci náleží právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly zaplacením soudního poplatku a zastoupením advokátem.

6. Odvolací soud jednal [datum] v nepřítomnosti žalované podle § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť předvolání jí bylo doručeno již [datum], její omluva z důvodu respiračního onemocnění doprovázeného teplotou s žádostí o odročení jednání byla soudu doručena [datum], avšak do dne jednání soudu nebyla doplněna potvrzením o pracovní neschopnosti nebo jiným potvrzením lékaře či aspoň uvedením jeho jména a sídla ordinace, aby odvolací soud mohl ověřit, že žalovaná se jednání opravdu nemůže ze zdravotních důvodů zúčastnit a že její omluva je důvodná. Nezbytnost takového doložení omluvy musela být žalované známa z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v této věci ze dne 19. 1. 2021, č. j. 47 Co 136/2020 (odstavec 11 jeho odůvodnění). Konečně i soud prvního stupně byl nucen jednat [datum] v nepřítomnosti žalované, která se sice z jednání omluvila a žádala jeho odročení, nicméně omluvu rovněž řádně nedoložila. Soud přihlédl i k předchozím obstrukcím žalované, jak před soudem prvního stupně, které jsou popsány v napadeném rozsudku, tak i před soudem odvolacím; žalovaná se žádného z mnoha soudy nařízených jednání nezúčastnila, vždy se jen z jednání omluvila a požadovala jeho odročení. Námitku odvolatelky týkající se jednání soudu prvního stupně v její nepřítomnosti s ohledem na uvedené odvolací soud nepovažoval za důvodnou.

7. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: žádosti žalované o poskytnutí osobního úvěru ze dne [datum], smlouvy o úvěru ze dne [datum], přehledu poplatků spojených s úvěrem a splátkového kalendáře, dodatku smlouvy o úvěru uzavřeného dne [datum], výzvy k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky ze dne [datum] včetně vrácené žalovanou nevyzvednuté poštovní zásilky, předžalobní upomínky ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu ohledně odeslání listiny žalované. Poté se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně s výhradami dále uvedenými.

8. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru nikoli podle ustanovení obchodního zákoníku, jak napsal soud prvního stupně, ale podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení tehdy platného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Žaloba byla doplněna na výzvu soudu tvrzeními o způsobu prověření úvěruschopnosti žalované, k nimž byly navrženy důkazy, které soud prvního stupně provedl a dospěl k závěru, že žalobce odborně posoudil schopnost žalované úvěr splácet. Odvolací soud s ohledem na námitky odvolatelky znovu posuzoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovanou byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

12. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 13. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 14. Odvolací soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobce a z k nim navržených a soudem prvního stupně provedených důkazů nevyplývá, že by žalobce řádně posoudil schopnost žalované úvěr splácet podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož výklad byl podán v citované judikatuře. Vůbec nezkoumal a neurčil výši příjmů žalované, ohledně nich se spokojil pouze s údaji běžného účtu, který pro ni vedl, aniž by provedl identifikaci a analýzu jednotlivých příchozích a odchozích plateb, které zde byly zachyceny. Z těchto úvah nesprávně vycházel i soud prvního stupně (odstavec 5). Jeho závěr o dostatečném příjmu žalované k úhradě splátek úvěru byl podložený jenom vysokým obratem na účtu, a nebyl tak způsobile prokázán. To za situace, kdy nebylo tvrzeno a důkazy vyloučeno, že posuzovaný účet není jediným běžným účtem, který měla žalovaná sjednán a s nímž disponovala. K tomu se přidává zjištění soudu prvního stupně o tom, že zůstatky na účtu v jednotlivých měsících zjevně nesignalizovaly odpovídající finanční situaci klienta. K příjmu žalované neposkytl žalobce dostatečná tvrzení ani důkazy, přestože k tomu byl soudem prvního stupně usnesením ze dne 18. 2. 2019, č. j. 6 C 238/2018-116 vyzván. Příjem žalované tak nebyl žalobcem řádně zkoumán a určen a k tomu nebyly řádně ověřovány ani její výdaje. U nich je sice možné vycházet ze statistických modelů, o nichž se v odvolání zcela obecně rozepisuje žalobce, na jednání k přímému dotazu odvolacího soudu však nebyl schopen popsat konkrétní postup při jejich použití a uplatnění v projednávaném úvěrovém případu. Navíc se žalobce nezabýval vyhodnocením dalších závazků žalované, které vznikly ještě před uzavřením předmětné smlouvy z jiných sjednaných úvěrů a které nebyly splaceny. Z žádosti žalované o poskytnutí osobního úvěru ze dne [datum] odvolací soud zjistil, že žalovaná tehdy přiznala své závazky u jiných věřitelů z úvěrů ve výši 495 000 Kč s měsíční splátkou téměř šest tisíc korun a z hypotečního úvěru ve výši 3 883 000 Kč s měsíční splátkou přes dvacet tisíc korun. S ohledem na neúplně zjištěné příjmy a výdaje nebylo následně ani možné, aby žalobce provedl jejich porovnání a stanovil, zda je v možnostech žalovaného žádaný úvěr splatit.

15. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná. Žalovaná je povinna vydat žalobci podle § 2991 o. z. bezdůvodné obohacení, které získala z jím na úvěr vyplacené částky 300 000 Kč, na niž dosud zaplatila 207 001,61 Kč, jak vyplývá z tvrzení samotného žalobce v podání ze dne [datum]. K tomu je povinna uhradit i úroky z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. v sazbě 8,5% ročně stanovené v § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., a to od [datum], neboť předžalobní upomínkou ze dne [datum] byla vyzvána k zaplacení dluhu do [datum] (§ 1958 o. z.).

16. Odvolací soud proto rozsudek podle § 219a o. s. ř. potvrdil v části I. výroku, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 92 998,39 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, ve zbývající části I. výroku rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. rozsudek změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 95 670,19 Kč s 8,5% úrokem z prodlení z částky 86 168,21 Kč od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 10,9 % z částky 179 166,60 Kč od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 17 074,44 Kč, úrok z prodlení ve výši 3 803,76 Kč.

17. Protože došlo ke změně rozsudku, rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci byl zhruba shodný, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci byl zhruba shodný, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.