47 CO 143/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Evy Mildeové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , o zaplacení 17 994 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 3 634,79 Kč, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 252 C 1/2020-67, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 7. 2020, č. j. 252 C 1/2020-84,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 5 883,02 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a co do 20% úroků z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 9,75% úroky z prodlení z částky 10 318 Kč od [datum] do [datum], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrzuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném [datum] domáhal se žalobce po žalované nároků z titulu smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaná podepsala dne [datum]; žalobce jí následně na účet uvedený ve smlouvě vyplatil peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úroky ve výši 109,46 % ročně (efektivní sazba) v 18 měsíčních splátkách po 1 707 Kč, počínaje listopadem 2018. Žalobce uvedl, že schopnost žalované úvěr řádně hradit prověřil na základě dokladů a informací získaných od žalované (doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované), z nichž zjistil, že volné zdroje ke splácení má dostatečné. Rovněž ověřoval úvěrovou historii žalované v databázích [příjmení] a NRKI. Žalovaná uhradila jen tři splátky po 1 707 Kč ([datum], [datum] a [datum]). V důsledku prodlení žalované s placením sjednaných splátek vznikl žalobci nárok na zaplacení smluvních pokut podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 x 499 Kč za prodlení o délce 30 dnů u splátek [číslo]) a v souladu s bodem 6.2 smlouvy nárok na náhradu nákladů spojených s prodlením v celkové výši 400 Kč (2 x 200 Kč za prodlení o délce 15 dnů u splátek [číslo]). Z důvodu prodlení o délce 65 dnů u splátky [číslo] splatné [datum] došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru k datu [datum] (bod 6.3 smlouvy). Podle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru ve výši 19 157,81 Kč (původní dlužná jistina 16 201,02 Kč a úroky přirostlé ke dni zesplatnění 2 956,79 Kč). Protože žalovaná nesplnila povinnost uhradit novou jistinu nejpozději v den zesplatnění úvěru, má žalobce právo na smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou; žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu ve výši 3 634,79 Kč vyčíslenou za dobu od [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]). Po zesplatnění žalovaná zaplatila 1. 707 Kč a 854 Kč ([datum] a [datum]). Žalobce se proto žalobou domáhal zaplacení 17 994 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum], smluvní pokuty 3 634,79 Kč a 76,26% úroků (nominální sazba) z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10 318 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení (I. výrok). Zamítl žalobu co do 7 676 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, co do 9,75% úroků z prodlení z částky 17 994 Kč od [datum] do [datum], částky 3 634,79 Kč a co do 76,26% úroků z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč (II. výrok). Rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (III. výrok). Vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), na základě které žalobce [datum] vyplatil žalované peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč; naproti tomu žalovaná zaplatila žalobci pouze 7 682 Kč. Soud citoval § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ-III“) a uvedl, že z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, která ve smluvním vztahu vystupovala jako spotřebitelka (viz rozsudek SDEU C [číslo]). V této souvislosti dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Svoji argumentaci podrobně rozvedl. Konstatoval, že žalobce sepsal údaje žalované do listiny označené jako hodnocení klienta formálně, aniž by se zabýval prověřením jejích výdajů, přestože podle registru NRKI byla žalovaná vyhodnocena jako nejvíce rizikový klient (skóre 261). Dle listiny – hodnocení klienta žalovaná měla měsíční příjem ze zaměstnání 17 500 Kč a starobní důchod 14 500 Kč (současně doloženo potvrzení o starobním důchodu ve výši 15 028 Kč) a výdaje ve výši 16 127 Kč (životní minimum 3 410 Kč, náklady na bydlení 2 000 Kč, splátky u žalobce 10 717 Kč). Výdaje žalované soud zhodnotil jako nereálně nízké, navíc žalobce nijak nezohlednil pracovní poměr uzavřený pouze na dobu určitou (do [datum]), ani nijak nezkoumal další okolnosti, např. přehled pohybů na účtu žalované v období předcházejícím uzavření smlouvy. Dospěl k závěru, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná nejen podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, ale také pro rozpor se zákonem a pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Podotkl, že smlouva by byla dále neplatná i pro lichvu, a to ohledně sjednané sazby úroků ve výši 109,46 % ročně, neboť obvyklé úroky v době uzavření smlouvy činily cca 10 % ročně (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Za dané situace tak žalobci vzniklo právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ve výši 10 318 Kč, tj. rozdíl mezi žalobcem poskytnutými peněžními prostředky ve výši 18 000 Kč a žalovanou zaplacenou částkou 7 682 Kč. Jako důvodný soud posoudil i nárok žalobce na úroky z prodlení, avšak až od data [datum]; nikoliv od [datum], jak požadoval žalobce. Vyslovil názor, že za výzvu k úhradě je možno považovat až žalobu, neboť předchozí výzvy žalobce se týkaly povinnosti uhradit dluh z úvěrové smlouvy. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla úspěšnější než žalobce, avšak žádné náklady jí nevznikly, a proto soud žalované náklady řízení nepřiznal.

4. Proti části II. výroku rozsudku a proti III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku a žalované uložil povinnost zaplatit 5 883,02 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení, 20% úroky z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč a dále, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K požadované částce 5 883,02 Kč doplnil, že jde o rozdíl mezi požadovanou původní novou jistinou 16 201,02 Kč a částkou 10 318 Kč přiznanou soudem prvního stupně. Ohradil se proti závěru soudu prvního stupně, že před uzavřením smlouvy řádně neprověřil úvěruschopnost žalované, naopak v tomto případě dospěl na základě formuláře„ hodnocení klienta“ a provedené analýzy bonity žalované ke zcela odůvodněnému a podloženému závěru, že její volné zdroje činily 14 873 Kč oproti sjednané měsíční splátce 1 707 Kč. Nemohlo být pochyb o její schopnosti úvěr splácet. Při stanovení výdajů vycházel ze zákona o životním a existenčním minimu. Další výdaje byla povinna uvést žalovaná a v případě, že je zatajila, porušila § 6 o. z., podle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Žalobce vyslovil přesvědčení, že smlouva o úvěru je platná a nyní požadované 20% úroky by mu měly být přiznány (a to i v kontextu výše obvyklých úroků zejména v nebankovní sféře). Nesouhlasil s tvrzením soudu, že smlouva by měla být neplatná i pro lichvu, neboť skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.) není naplněna. V této souvislosti podotkl, že navíc zákon s lichevním jednáním spojuje jen sankci relativní neplatnosti (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018). Zopakoval, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, a proto je zcela běžné a spravedlivé, že úroky jsou o něco vyšší než u bankovních subjektů (je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů). Vyzdvihl rovněž zásadu smluvní volnosti. Uvedl, že placení úroků je jedním z obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru (§ 2395 a násl. o. z.) a není tedy možné uplatněný nárok na úroky zcela zamítnout, zváženo by mělo být přiznání alespoň obvyklých úroků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dále uvedl, že ujednání o výši úroků není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním § 1813 o. z., když žalovaná byla se sazbou úroků opakovaně seznámena v předsmluvním formuláři, ve smlouvě a v oznámení o schválení úvěru (rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 46 ICm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018). Vyslovil přesvědčení, že sjednaná výše úroků nemůže být ani v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník pro tento případ zná neúměrné zkrácení (§ 1793 o. z.), kterého by se však musela žalovaná dovolat, což neučinila. Z opatrnosti podotkl, že pokud by snad soud prvního stupně při posuzování obvyklé výše úrokové sazby vycházel z databáze [příjmení], pak údaje v této databázi uvedené nelze podle jeho názoru považovat za obvyklou výši úroků, jelikož hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Navíc je uvedená databáze založena na váženém průměru, což průměr výrazně snižuje.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. Při jednání u odvolacího soudu pouze namítla, že žalobce před poskytnutím úvěru neposuzoval řádně její úvěruschopnost.

6. Krajský soud v [obec] jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplývá, že k výplatě peněžních prostředků ve výši 18 000 Kč na účet žalované došlo dne [datum] v souladu se smlouvou o úvěru [číslo].

8. Daný vztah je proto nutno posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) za současného použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále jen„ ZSÚ-III“).

9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ-III, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ-III, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Z dikce § 87 odst. 1 ZSÚ-III vyplývá, že těmito otázkami by se soud měl zabývat toliko k námitce žalované (v projednávané věci však žalovaná námitku vznesla až při jednání u odvolacího soudu), tedy že neplatnost smlouvy stanovená ve větě prvé tohoto ustanovení má být posuzována pouze jako tzv. relativní neplatnost. S takovým postupem však odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) nesouhlasí, neboť relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele nemůže být považována za dostatečnou pro vyvážení fakticky nerovného postavení spotřebitele (slabší strany) ve vztahu k podnikateli, znamená popření smyslu a účelu zákonné povinnosti úvěrujícího zkoumat úvěruschopnost vůbec a ve svém důsledku vede k významnému snížení úrovně dosavadní ochrany spotřebitele tím, že její uplatnění je podmíněno jeho vlastní aktivitou. Navíc za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb. – účinný od 1. 1. 2011 do [datum]), judikatura dospěla k jednoznačnému závěru, že se má jednat o neplatnost absolutní (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z uvedených důvodů proto odvolací soud dne [datum] podal ve skutkově obdobné věci k Ústavnímu soudu podle článku 95 odst. 2 Ústavy České republiky návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III (návrh byl u Ústavního soudu veden pod sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

12. Přestože Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20, návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ-III odmítl, k aplikaci tohoto ustanovení zákona se vyslovil, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že uvedené ustanovení se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem; konkrétně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK). Z tohoto rozsudku SDEU vyplývá, že„ vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. SDEU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že„ články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“.

13. Citovaný rozsudek SDEU tedy jasně stanoví, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tzn. i bez výslovné námitky úvěrovaného. Uvedený postup je v souladu s evropským právem, které má aplikační přednost před právem členských států, tedy i před právem České republiky (v daném případě před vnitrostátní úpravou zakotvenou v § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ-III). Aplikační přednost evropského práva ostatně konstatoval i Ústavní soud např. v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. V posuzovaném případě odvolací soud takto postupoval ve vztahu k § 87 odst. 1 větě druhé ZSÚ-III.

14. Ohledně otázky posuzování úvěruschopnosti žalované se odvolací soud ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že důkazy předložené žalobcem neprokazují, že by žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalované, ani to, že na základě těchto listin bylo možno dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalované úvěr splácet. Úvěr tedy žalované neměl být poskytnut a smlouva je proto neplatná (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ-III). Žalobci tak v rámci řízení nemohlo být přisouzeno více, než odpovídá částce, kterou žalované vyplatil, navýšené o příslušenství (zákonné úroky z prodlení). Pro stručnost odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

15. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná byla v prodlení s vrácením částky 10 318 Kč až od [datum] (žalobce uplatnil žalobou nárok na úroky z prodlení již od [datum]). Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. proto zopakoval dokazování předžalobní výzvou ze dne [datum], odeslanou doporučeně na adresu žalované [datum] (viz poštovní podací arch), kterou žalobce vyzval žalovanou, aby nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy uhradila veškeré závazky vzniklé ze smlouvy o úvěru [číslo] (aktuální dlužná nová jistina 16 596,81 Kč, smluvní pokuta 998 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením 400 Kč, smluvní pokuta 3 319,39 Kč a 76,26% úroky z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení).

16. Podle § 1958 odst. 2. o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Pro případ vydání bezdůvodného obohacení je právo věřitele (žalobce) domáhat se plnění vázáno na výzvu k plnění a dlužník (žalovaná) musí plnit bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu ve lhůtě 15 dnů od data odeslání předžalobní výzvy ([datum]), která uplynula [datum], a proto odvolací soud posoudil žalobcem uplatněný nárok na úroky z prodlení od [datum] jako důvodný. Nerozhodné přitom je, že ve výzvě bylo uvedeno, že jde o dluh ze smlouvy o úvěru, jejíž neplatnost byla následně soudem dovozena. Výzva ke splnění dluhu je jednostranným adresovaným právním jednáním, kterým věřitel vyzývá dlužníka k plnění. Její formální ani obsahové náležitosti zákon nestanoví, výzvou tedy může být jakýkoliv projev vůle, z něhož je zřejmý úmysl věřitele žádat dlužníka o splnění dluhu. Z výzvy musí být dále zřejmé, kdo ji činí, komu je adresována a kterého závazku se týká. Tyto náležitosti předžalobní výzva ze dne [datum] splňuje, neboť žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu, který má původ ve smlouvě o úvěru (byť byla následně posouzena jako neplatná). Ostatně i žalobou byl uplatněn nárok ze smlouvy o úvěru, a proto (při přijetí argumentace soudu prvního stupně) by výzvou k plnění nemohla být ani žaloba.

19. Vzhledem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do částky 5 883,02 Kč s 9,75% úroky z prodlení od [datum] do zaplacení a co do 20% úroků z částky 16 201,02 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkové úroky dosáhnou částky 36 871 Kč, a ve III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil.

20. V části II. výroku, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 9,75% úroků z prodlení z částky 10 318 Kč od [datum] do [datum] odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto by byl povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Protože však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované v průběhu odvolacího řízení nějaké účelně vynaložené náklady vznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.