252 C 1/2020

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Štarkem ve věci žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa, obec proti žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 17.994 Kč s příslušenstvím + 3 634,79 Kč - smlouva o úvěru

I. Žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 10.318 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% p.a. z částky 10.318 Kč za dobu od 26. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se návrh, aby byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobci a. částku 7.656 Kč b. úrok z prodlení ve výši 9,75% p.a. z částky 7.656 Kč za dobu od 26. 11. 2019 do zaplacení c. úrok z prodlení z částky 17.994 Kč ve výši 9,75% p.a. za dobu od 5. 11. 2019 do 25.11.2019 d. částku 3.364,79 Kč e. úrok ve výši 76,26% p.a. z částky 16.201,02 Kč za dobu od 11. 4. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 11. 4. 2019 dosáhne částky 36.871 Kč.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 7. 11. 2019 domáhal zaplacení částky 21.628,79 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 12. 10. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalobce žalované částku 18.000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 109,46 % ročně a poplatků formou měsíčních splátek. Žalovaná úvěr řádně nesplácela a ta se tak stala automaticky splatnou ke dni ke dni 9. 4. 2019. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 16.596,81 Kč, smluvní pokuty ve výši 4.632,79 Kč, nákladů spojených s prodlením žalované ve výši 400 Kč. Žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužných částek.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z předložených listinných důkazů, a to předžalobní výzvy na č. l. 5 spisu, výpisu na č. l. 6 spisu, osobních dat na č. l. 7 spisu, dokladu o vyplacení úvěru na č. l. 8 spisu, podacího archu na č. l. 9 spisu, karty klienta na č. l. 10 spisu, oznámení na č. l. 11 spisu, výzvy k zaplacení na č. l. 12, 13 spisu, vyjádření znalce na č. l. 15 spisu, výpisu ze seznamu na č. l. 20 spisu, oznámení o schválení úvěru na č. l. 22 spisu, včetně dodejky na č. l. 21 spisu, hodnocení klienta na č. l. 23 spisu, předsmluvního formuláře na č. l. 25 spisu, návrhu na uzavření smlouvy na č. l. 28 spisu, výpisu z účtu na č. l. 31, 32 spisu, oznámení na č. l. 33 spisu, prohlášení na č. l. 34 spisu, dodatku pracovní smlouvy na č. l. 36 spisu, pracovní smlouvy na č. l. 38 spisu, výplatního lístku na č. l. 39, 40 spisu a výpisu na č. l. 41 spisu, soud zjistil následující skutkový stav:

4. Žalovaná měla čistý výpis ze záznamu z registru SOLUS ke dni 11. 10. 2018. Dle osobních dat žalovaná dosáhla skóre 261, což dle legendy odpovídá nejvyššímu riziku, kterého bylo možno dosáhnout. Dle Hodnocení klienta měla mít žalovaná pravidelný čistý příjem ze zaměstnání 17.500 Kč a ostatní příjmy (výživné, soc. dávky, apod.) 14.500 Kč. Jako výdaje bylo uvedeno životní minimum 3.410 Kč, splátky u žalobce 10.717 Kč a bydlení 2.000 Kč. Dle výpisu z účtu na č. l. 31 spisu žalované došla dne 11. 10. 2018 na účet výplata ve výši 17.520 Kč. Tato částka odpovídá platu žalované dle předloženého výplatního lístku za srpen a září 2018. Dále žalovaná docházel starobní důchod ve výši 15.028 Kč měsíčně dle oznámení na č. l. 33 spisu, což bylo potvrzeno i výpisem z účtu na č. l. 41 spisu. Z výše uvedené pracovní smlouvy vyplynulo, že žalovaná byla zaměstnána na pozici učitelky na dobu určitou do 27. 8. 2019. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalované částku 18.000 Kč, kterou měla žalovaná žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 109,46 % ročně. Ve smlouvě byly dále upraveny smluvní pokuty a automatické zešpatnění úvěru. Žalované byla dne 12. 10. 2018 vyplacená částka 18.000 Kč na účet číslo bankovní účet dle výše uvedeného dokladu o vyplacení úvěru. Dle karty klienta žalovaná na úvěr celkově zaplatila 7.682 Kč. Žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 17. 10. 2019 do 15 dnů od data odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 18. 10. 2019, jak vyplynulo z příslušného podacího archu.

5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti.

6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).

12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).

13. Žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházel z toho, že žalovaná nebyla vedena v žádné databázi dlužníků, že měla měsíční příjmy ve výši 32.000 Kč, výdaje pak ve výši 16.127 Kč, převis příjmů nad výdaji tak měl dle zjištění žalobce při předpokládané měsíční splátce úvěru ve výši 1.707 Kč činit 13.166 Kč. Žalované by tak zbývala na další výdaje (mimořádné či relativně běžné) částka ve výši 13.166 Kč měsíčně. I přesto byla žalovaná vyhodnocena jako rizikový klient, kterému neměl být úvěr poskytnut. Tyto dvě informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalované. Soud má z provedeného dokazování za to, že ostatní výdaje žalované ve výši životního minima a částky 2.000 Kč na bydlení jsou velmi nízké. Žalobce výdaje žalované přesto žádným způsobem neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by žalobce mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované. Konkrétními výdaji žalované se žalobce vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena). Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce poměry žalované do hodnocení klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky.

14. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalované za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce se však pouze formálně spokojil s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala, natož aby po žalované požadovala přehled pohybů na jejím účtu za přiměřené období předcházející žádosti o úvěr. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.

15. Pokud tedy byla následně mezi žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Úvěrová smlouva by byla dále alespoň částečně neplatná i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 109,46 % ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 10 % ročně. To, že žalobce v žalobě následně požadoval již„ jen“ úrok ve výši 76,26 % ročně, nemůže na neplatnosti smluvních ujednání již ničeho změnit. Navíc i takto požadovaný nižší úrok je stále úrokem lichvářským. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).

16. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobce poskytl žalované (úvěr ve výši 18.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobce ze smlouvy ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ). Žalovaná žalobci již zaplatila částku 7.682 Kč a zbývá jí tak uhradit částku 10.318 Kč.

17. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok ani zákonný obvyklý úrok. Z obdobných důvodů soud žalobci nepřiznal ani smluvní pokutu, neboť podklad pro její přiznání – úvěrová smlouva – odpadl. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani po té, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení nejpozději doručením žaloby (když předchozí výzvy se týkaly její povinnosti zaplatit úvěr z od počátku neplatné úvěrové smlouvy, kterou tím pádem nebyla povinna plnit), tedy 25. 11. 2019 dle obsahu spisu, dostala se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Soud tak zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit částku 10.318 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% p.a. z částky 10.318 Kč za dobu od 26.11.2019 do zaplacení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku a případného úroku z prodlení z tohoto nároku byla žaloba zamítnuta.

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla ve sporu úspěšnější jak žalobce a žalobce by tak byl povinen jí hradit náklady řízení. Dle obsahu spisu však žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 o.s.ř.).