47 CO 147/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy JUDr. Jiřího Vávry a soudců JUDr. Zdeňka Bureše a JUDr. Evy Gregorové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 161 346,81 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. června 2020, č. j. 11 C 44/2020-186

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 43 053 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 5. 11. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 118 293,81 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 24 804,44 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení, 0,1% úrok z prodlení denně z částky 56 019 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Proti tomuto rozsudku, pouze proti jeho II. a III. výroku, podal žalobce odvolání. Uvedl, že se soud v rozhodnutí vůbec nezabýval jeho podáním ze dne 9. 6. 2020, které mu bylo doručeno dva dny před nařízeným jednáním a které spolu s připojenými listinami vyvrací závěry, o něž soud opřel svoje odůvodnění rozsudku. Žalobce však namítá především to, že soud prvního stupně měl žalobnímu návrhu vyhovět v plném rozsahu rozsudkem pro uznání. Podal-li žalovaný proti elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 22. 11. 2019, č. j. EPR 249923/2019-5 včas odpor a bez vážného důvodu se ve věci samé včas písemně nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, měl mít soud za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal, a měl proto ve věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené výroky změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaný se k odvolání, které mu bylo doručeno dne 4. 9. 2020, nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce se v žalobě, která byla soudu doručena dne 7. 11. 2019, domáhal po žalovaném zaplacení částky 161 346,81 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 67 857,44 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení a s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 56 019 Kč od 5. 11. 2019 do zaplacení. Uvedl, že dne 9. 7. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] podle které žalovanému poskytl peněžité prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr společně s 23 % úrokem ve výši 38 343 Kč v 72 měsíčních splátkách po 1 947 Kč (vlastní splátka 1 158 Kč, splátka za sjednaný výkon inkasní služby 185 Kč a splátka za výkon sjednané doplňkové služby„ Podpora“ 604 Kč). Žalovaný nedodržel splátkový kalendář, když žalobci zaplatil jen první splátku a neuhradil další splátku splatnou dne 15. 9. 2019, a to ani přes dvě upomínky, za něž byly vyúčtovány sankce podle smlouvy ve výši 300 Kč a 500 Kč. Žalobce proto přistoupil k předčasnému zesplatnění úvěru dne 21. 10. 2019 (ujednání V. 5.5 smlouvy) a žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobci částku 161 346,81 Kč (jistina 44 704,96 Kč, úroky 37480,37 Kč, inkasní služba 13 135 Kč, doplňková služba„ Podpora“ – odklad 9 656 Kč, - nemoc 16 614 Kč, - práce 16 614 Kč, upomínky 800 Kč, smluvní pokuta 22 352,48 Kč). Z částky 67 857 Kč (jistina, upomínky a smluvní pokuta) požaduje úroky z prodlení v zákonné výši a z částky 56 019 Kč (inkasní služba a doplňková služba„ Podpora“) požaduje sjednané 0,1% úroky z prodlení denně, vždy od 5. 11. 2019 do zaplacení. V podání ze dne 9. 6. 2020 navrhl žalobce, aby žalobě bylo vyhověno rozsudkem pro uznání. Doplnil, že posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr podle jím podepsaného dotazníku a podle jím doložených dokumentů: kopie občanského průkazu, dokladu o příjmech, výpisu z bankovního účtu. Dále si opatřil tyto podklady: výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z centrální evidence exekucí a výpis z databáze neplatných dokladů.

6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalovaný měl dne 9. 7. 2019 uzavřít se žalobcem smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 45 000 Kč, z čehož vyčerpal částku 26 071 Kč, kterou uhradil předchozí dluh u žalobce, částku 9 929 Kč, která byla vyplacena na jeho účet, částku 9 000 Kč, která byla započtena na náklady žalobce. Žalovaný měl úvěr splácet splátkami ve výši 1 947 Kč měsíčně, z toho na jistinu a úrok bylo určeno 1 158 Kč, zbytek 789 Kč byly náklady na čtyři sjednané doplňkové služby. Celkem měl žalovaný zaplatit částku 140 151 Kč. Před zahájením řízení žalovaný uhradil jednu splátku ve výši 1 947 Kč. Žalobce vyzýval žalovaného k doplacení dlužných splátek a nakonec úvěr zesplatnil dopisem ze dne 21. 10. 2019. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud posuzoval úvěrovou smlouvu i z hlediska ustanovení § 1813 o. z., podle něhož se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč s tím, že ve skutečnosti žalovaný bude čerpat toliko 36 000 Kč a 9 000 Kč nebude vůbec k jeho dispozici, když tuto částku si žalobce hned odečte a započte na náklady za poskytnutí úvěru. Porovnání výše splátky 1 158 Kč měsíčně určené na umoření jistiny a úroků (59,5 % celkové splátky) s platbami 789 Kč měsíčně za doplňkové služby (40,5 % celkové splátky) je zcela zarážející. Vyplývá z toho, že žalovaný nebyl schopen reálně a zodpovědně posoudit povahu závazku, který si byl ochoten na sebe vzít. Ustanovení § 133 zákona o spotřebitelském úvěru umožňuje poskytovateli dohodnout doplňkové služby, ale toto nesmí být ve zřejmém nepoměru k majetkové hodnotě, které se má spotřebiteli dostat v podobě poskytnutých peněžních prostředků. Smlouva o úvěru v elektronické podobě (e-mail) byla psána drobným písmem a soud ji nepovažuje za přehlednou. Průměrný spotřebitel není schopen vyhodnotit takové množství listin jdoucích za sebou, nejen text smlouvy samotné, ale i různé žádosti o zřízení doplňkových služeb, smlouvy o takovýchto službách a další přílohy. Není schopen uvážit, k čemu se zavazuje. Smlouva obsahuje ujednání, podle něhož je žalovaný povinen doplatit všech 72 měsíčních plateb za všechny čtyři doplňkové služby, i když je jasné, že po zesplatnění úvěru je již nepotřebuje a nevyužije. Soud považuje za nemravné požadovat měsíční částky za doplňkové služby, které již žalobce nemůže poskytovat a žalovaný využívat. Výši úhrad za doplňkové služby považuje soud za nepřiměřenou s ohledem na výši poskytnutého úvěru a s přihlédnutím k výši úrokové sazby. Ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví maximální sazbu smluvní pokuty 0,1 % denně. Žalobce tuto sazbu sjednal u smluvního úroku pro případ prodlení s placením doplňkových služeb, které však již žalovaný nemůže využívat, jak bylo uvedeno. Výši úroku považuje soud za nepřiměřenou. Smluvní pokuta, kterou žalobce požaduje, představuje zhruba 50 % ze zbylé části jistiny. I to soud pokládá za nepřiměřené s ohledem na ustanovení § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, a za situace, kdy náklady žalobce jsou kryty vysokým úrokem z úvěru a částkou 9 000 Kč, kterou si žalobce ponechal na krytí svých nákladů. Z uvedeného soud dovodil, že postup žalobce vůči žalovanému při sjednávání úvěrové smlouvy se zjevně příčí dobrým mravům a narušuje veřejný pořádek. Takovéto chování poskytovatele spotřebitelského úvěru je společensky vysoce nežádoucí. Žalobci muselo být zřejmé, že žalovaný není schopen posoudit svoji schopnost splácet úvěr, vyhodnotit finanční přínos a důsledky uzavření smlouvy. Žalobce využil slabšího postavení žalovaného. Na takový případ dopadá úprava obsažená v § 2993 větě první o. z., podle níž plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo prokázáno, že žalobce ve vztahu k žalovanému plnil tím, že poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Na straně žalovaného tudíž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a žalovaný je tak povinen vydat žalobci to, oč se obohatil (částka uvedená v I. výroku rozhodnutí po zohlednění zaplacené splátky 1 947 Kč). Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou peněžitého dluhu, a proto soud žalobci přiznal v souladu s § 1968 a § 1970 o. z. i úroky z prodlení v zákonné výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Míra úspěchu ve sporu je vyšší na straně žalovaného, a tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. vznikla žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Protože žalovanému náklady řízení nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

7. Podle ustanovení § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Mezi účastníky, žalobcem jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 9. 7. 2019 uzavřena smlouva o úvěru podle citovaného ustanovení občanského zákoníku. Jednalo se o spotřebitelskou smlouvu, v níž žalobce vystupoval jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel ve smyslu ustanovení § 1810 o. z. Na vztah účastníků musí být použita ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona) Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru a odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí rekapitulované v 6. odstavci.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, Ústavní soud sice odmítl návrh na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, avšak v odůvodnění poukázal na rozsudek SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, v níž SDEU rozhodl:„ vnitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice" (bod 43). "Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem" (bod 44). "Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem" (bod 45). "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době" (bod 46)“. V řízení vedeném před Ústavním soudem se vláda ČR vyjádřila konstatováním, že ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru se v mezidobí stalo neaplikovatelným pro rozpor s evropským právem právě odkazem na rozsudek SDEU ve věci C -679/18. Z uvedených závěrů odvolací soud vychází, poněvadž je již najisto postaveno, že soudy z úřední povinnosti zjišťují, zda věřitel před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

12. Soud prvního stupně se úvěruschopností žalovaného nezabýval, neboť smlouvu o úvěru považoval za neplatnou pro rozpor s jinými ustanoveními na ochranu spotřebitele. Odvolací soud s ohledem na závěr učiněný v předchozím odstavci zvažoval, zda smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobcem a žalovaným byla platná podle § 2395 a následujících o. z. za použití úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinné od 1. 12. 2016.

13. Odvolací soud vychází z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že„ …na základě výše uvedeného učinil dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 15. Odvolací soud na základě žalobních tvrzení (5. odstavec odůvodnění) a dotazníku k posouzení bonity žadatele (příloha č. 5 smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo]) dospěl k závěru, že žalobce před uzavřením smlouvy dostatečně neprověřil úvěruschopnost žalovaného podle citovaného § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spokojil se pouze s prohlášením klienta učiněným v dotazníku, aniž by si však příjmy a výdaje žalovaného ověřil, zejména pokud se jedná o výdaje spojené s výživou dětí žalovaného a s náklady na bydlení a hrazení potřeb žalovaného, které v dotazníku nebyly uvedeny, respektive byly uvedeny ve zcela nízké a neodpovídající výši. Žalobce přes uvedené skutečnosti úvěr schválil a vyplatil žalovanému částku 45 000 Kč.

16. Jestliže žalobce s ohledem na citovanou judikaturu nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, neplatná. Za tohoto stavu soud prvního stupně správně zavázal žalovaného jen k vrácení nesplacené jistiny dluhu podle § 2991 o. z., spolu s úroky z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu nedůvodnou žalobu zamítl.

17. Podle § 153a odst. 1 o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Podle odst. 2, rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

18. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Podle odst. 2, soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

19. Podmínkou schválení smíru je jeho soulad s právními předpisy. Nelze schválit smír, který je v rozporu s kogentními ustanoveními zákona, či smír, který je obchází. Soud by totiž v opačném případě schválením dohody účastníků legalizoval protiprávní stav, který by jinak nemohl nalézt právní ochrany, což je zcela zjevně nepřípustné (Občanské soudní řízení: Soudcovský komentář, nakladatelství Wolters Kluwer, publikováno v ASPI).

20. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

21. Podle publikace Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, nakladatelství Wolters Kluwer: Úprava kogentnosti a dispozitivnosti jednotlivých ustanovení občanského zákoníku má mimořádný význam pro jeho interpretaci. Druhý odstavec (§ 1 o. z.) je obecným interpretačním ustanovením, které bude mít v soukromém právu širší dosah, protože je bude třeba použít i na zákony, jež opomenou svou vlastní kogentnost a dispozitivnost upravit. Zákonodárce není schopen podat dokonalý a plně vyhovující výčet kogentních ustanovení a není ani schopen výslovně kogentní povahu vyjádřit ve všech kogentních ustanoveních. Zákaz v druhé větě § 1 odst. 2 postihuje, jak řečeno, ujednání odchylující se od norem chránících dobré mravy, veřejný pořádek nebo zakotvujících„ právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“. Termín„ veřejný pořádek“ používá v tomto případě zákonodárce v jeho vnitrostátním smyslu; jde o pojem mimořádně široký, odpovídající v zásadě pojmu veřejného zájmu. Jeho součástí jsou tak všechny normy, které zákonodárce vyhlašuje ve veřejném zájmu, včetně těch, kterými chrání soukromé osoby (například spotřebitelské právo).

22. Jestliže soud prvního stupně i odvolací soud shledal smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou, neboť odporuje kogentním ustanovením zákona na ochranu spotřebitele, pak nebylo možné žalobě v této věci vyhovět rozsudkem pro uznání. Soud prvního stupně měl sice, dříve než vyhlásil rozsudek, rozhodnout o tom, že rozsudek pro uznání se nevydává, avšak jde o vadu řízení, která neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tak odvolací soud nepostupoval podle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Námitka odvolatele, podle níž mělo být ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání, není důvodná.

23. Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném věcně správném II. výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i III. výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, na jehož odůvodnění, které bylo opakováno shora, pro stručnost odkazuje.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.; odvolatel nebyl v řízení úspěšný, avšak žalovanému náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.