47 CO 88/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivana Meluzína a soudců Mgr. Evy Krčmářové a JUDr. Miroslava Řezáče ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa , zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , o 42 379,45 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 4. 2021, č. j. 4 C 37/2021-64,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku mění tak, že žaloba o zaplacení částky 42 379,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,90 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2 119 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 42 379,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,90 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení (I. výrok) a povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 021,60 Kč (II. výrok). Soud vyšel z toho, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou dne 24. 7. 2015 smlouvu o úvěru [číslo] ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na jejímž základě žalované poskytl dne 24. 7. 2015 částku 72 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 18,9 % ročně v osmdesáti čtyřech měsíčních splátkách po 1 558 Kč. Žalovaná smluvené splátky nehradila řádně. Od 25. 11. 2019 jsou na úvěrovém účtu žalované evidovány pouze záporné položky. Právní předchůdce žalobce proto úvěr zesplatnil dne 26. 2. 2020. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. 6. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 10. 7. 2020. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 11. 2020 byla žalovaná opětovně vyzvána k úhradě dlužné částky. Soud prvního stupně úvěrovou smlouvu považoval za platně uzavřenou elektronickými prostředky, kdy byla adekvátním způsobem zabezpečena identifikace žalované při uzavírání smlouvy. Na podkladě žalobcem předložených listin (výpis z kreditní linky, výpis z účtu za období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2015) současně uzavřel, že žalobce prokázal úvěruschopnost žalované. Žalobě proto v celém rozsahu vyhověl. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítla, že žalobce jí před podáním žaloby nekontaktoval. Seznam postoupených pohledávek považuje žalovaná za neúplný a neplatný. Namítla neexistenci platné úvěrové smlouvy. V této souvislosti poukázala na skutečnost, že jí nebyla doručena smlouva v písemné formě. Nebyly jí poskytnuty ani informace o úroku a pokutách. Právní předchůdce žalobce znemožnil následně žalované úvěr refinancovat. Má dokonce za to, že jí právní předchůdce žalobce nedostatečně informoval o rizicích úvěru. Zdůraznila dále, že na úvěr splatila 86 238 Kč. Současně namítla, že žalobce nezkoumal její úvěruschopnost. Vznesla námitku promlčení žalobou uplatněné pohledávky. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Žalobce v replice k odvolání žalované zdůraznil, že žalovaná se v průběhu řízení před soudem prvního stupně k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Odvolací soud by tak neměl k odvolacím námitkám žalované v souladu se zásadou koncentrace řízení v režimu neúplné apelace přihlížet. Připomněl, že žalovanou vyzýval k úhradě předžalobní upomínkou ze dne 11. 11. 2020. Postoupení pohledávky pak žalované oznámil přípisem ze dne 10. 7. 2020. K uzavření samotné úvěrové smlouvy zopakoval, že žalovaná předložila [právnická osoba] prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví Servis 24 návrh smlouvy opatřený elektronickým podpisem žalované. Tento byl k návrhu smlouvy připojen prostřednictvím SMS zprávy zadáním autorizačního kódu [číslo] jenž byl žalované zaslán na její mobilní telefon (tel. [číslo]). [právnická osoba] návrh smlouvy přijala připojením elektronického podpisu pověřeného pracovníka [právnická osoba] na smlouvu a tuto skutečnost oznámila žalované prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví a zaslala žalované potvrzení o uzavření smlouvy včetně vyhotovení smlouvy ve formátu PDF na e-mail žalované. Zrekapituloval, že již k žalobě přiložil smlouvu podepsanou formou SMS zprávy a kompletní datový záznam zachycující průběh uzavření smlouvy. Ve vztahu k námitce úvěruschopnosti poukázal na skutečnost, že žalovaná úvěr po řadu let řádně splácela. Námitku promlčení žalobce považuje za nedůvodnou s ohledem na zesplatnění úvěru ke dni 26. 2. 2020. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 3. 12. 2020 domáhal se žalobce po žalované zaplacení dlužné jistiny 42 379 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 2. 2020 a úroku ve výši 18,9 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce ([právnická osoba]) uzavřel s žalovanou dne 24. 7. 2015 smlouvu o úvěru v elektronické formě, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 72 000 Kč s úrokovou sazbou 18,90 % ročně. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil schopnost žalované splácet úvěr s odbornou péčí, na základě dostatečných informací získaných z dostupných databází, z vlastních systémů i od žalované, to vše s vynaložením maximálního úsilí, když využil veškerých zdrojů o majetkové situaci žalované. Žalovaná nesplácela úvěr řádně, právní předchůdce žalobce proto úvěr zesplavnil k datu 26. 2. 2020 a vyzval žalovanou k úhradě dlužné jistiny 42 379,45 Kč s příslušenstvím. Žalobce je věřitelem pohledávky na podkladě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 7. 2020. Obsahem spisu je výpis lustrovaných věcí, ze kterého vyplývá, že v době zahájení řízení žalovaná vystupovala jako žalovaná v třiceti čtyřech civilních sporech, kdy jako žalobci vystupovaly společnosti vymáhající úvěrové pohledávky. Usnesením ze dne 24. 2. 2021, č. j. 4C 37/2021-36, vyzval soud prvního stupně žalobce k uvedení konkrétních tvrzení a důkazů ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované, to vše s poučením o riziku neúspěchu ve sporu. V podání ze dne 10. 3. 2021 žalobce uvedl, že úvěruschopnost žalované byla hodnocena v rámci tzv. kreditní linky, jež vycházela z příjmu žalované zjištěného z osobního účtu žalované č. [bankovní účet] (mzda a invalidní důchod). V lince bylo počítáno s průměrným měsíčním příjmem 12 644 Kč. Právní předchůdce žalobce pak příjmy žalované prověřil ve výpise z bankovního účtu za období 1. 7. 2014 do 31. 7. 2015. Pokud jde o výdaje, tyto právní předchůdce stanovil ve výši 5 712 Kč na podkladě ekonomického modelu vycházejícího z dat ČSÚ. [právnická osoba] ověřovala pravidelné měsíční platby a splátky žalované dotazem do Bankovního registru klientských informací BRKI a NRKI. Žalovaná měla v době poskytnutí úvěru kontokorentní úvěr s limitem 19 000 Kč. Disponibilní zdroje byly stanoveny na částku 6 514,63 Kč, přičemž splátka úvěru činila 1 558 Kč. Současně žalobce doplnil konkrétní tvrzení o uskutečněných úhradách ze strany žalované. Odvoláním napadený rozsudek soud prvního stupně vyhlásil bez nařízení jednání (115a o. s. ř.) dne 16. 4. 2021.

6. S ohledem na stěžejní odvolací námitku žalované směřující do platnosti úvěrové smlouvy, kdy namítala nesprávnost závěru soudu prvního stupně o řádném zkoumání úvěruschopnosti, vyzval odvolací soud spolu s nařízením odvolacího jednání žalobce usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 47 Co 88/2021-107, aby ve stanovené patnáctidenní lhůtě doplnil skutková tvrzení a důkazy o tom, jakým konkrétním způsobem jeho právní předchůdce plnil povinnosti stanovené v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, resp. jaké zcela konkrétní informace o spotřebiteli (žalované) měl v této souvislosti k dispozici, a to jak na stránce příjmové tak výdajové. Dále, aby uvedl, jakým způsobem měl informace o žalované konkrétně doloženy. Současně byl vyzván, aby označil důkazy ke svému skutkovému tvrzení, že ověřoval úvěrovou historii žalované v systémech BRKI, NRKI a interních systémech, neboť takový důkaz doposud nepředložil.

7. V podání ze dne 27. 6. 2022 žalobce uvedl, že v době posuzování žalované byl v platnosti zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Konstatoval, že právě citovaný zákon na rozdíl od zákona č. 257/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016, nestanovil konkrétní návod, čím se má věřitel při posuzování úvěruschopnosti zabývat. Opírá se pouze o pojem odborné péče. V případě nezbytnosti pak odkazuje na nahlédnutí věřitele do dlužnických databází. Poukázal na skutečnost, že dřívější zákonná úprava na rozdíl od té aktuální nezakotvuje povinnost věřitele informace poskytnuté klientem ověřovat. Zdůraznil, že žalobce nemá dalších důkazů, které by ke svým tvrzením doložil. Upozornil na skutečnost, že úvěrová smlouva byla uzavřena v době, kdy ještě nahlížení do databází dlužníků nebylo povinností poskytovatelů, pouze jejich možností. Znovu poukázal na skutečnost, že žalovaná úvěr několik let bez větších problémů splácela a platnost smlouvy namítá až v odvolacím řízení.

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou elektronicky úvěrovou smlouvu. Stejně tak je správný závěr soudu prvního stupně o aktivní legitimaci žalobce. V tomto směru odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku prvního stupně.

9. Předmětem odvolacího řízení bylo na podkladě odvolacích námitek žalované posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o platnosti úvěrové smlouvy, resp. závěru o splnění povinnosti právního předchůdce žalobce (zkoumání úvěruschopnosti). Porušení této povinnosti vede k absolutní neplatnosti smlouvy, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti. To znamená, že odvolací soud je oprávněn přezkoumat závěry soudu prvního stupně v této otázce bez ohledu na to, zda-li žalovaná aktivně porušení této povinnosti v průběhu řízení před soudem prvního stupně namítala či nikoli.

10. S ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy je nutno daný vztah posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) za současného použití zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, jehož účinnost nastala 1. 1. 2011.

11. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem z kreditní linky a výpisem z účtu žalované za období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2015, ze kterých soud prvního stupně dovodil, že žalobce prokázal„ úvěruschopnost“ žalované.

13. Z kreditní linky má odvolací soud za prokázaná tvrzení žalobce, že vycházel z celkového měsíčního příjmu žalované ve výši 12 644 Kč. Z linky dále vyplývá výdaj žalované na splátku kontokorentu ve výši 416,67 Kč.

14. Z výpisu osobního účtu žalované vedeného [právnická osoba] pod č. [bankovní účet] za období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2015 bylo zjištěno, že žalovaná v daném období pobírala invalidní důchod ve výši cca 4 846 Kč. V červenci 2014 byla na účet připsána mzda 2 755 Kč od společnosti [právnická osoba] V srpnu 2014 pak mzda 1 230 Kč a v září 2014 1 940 Kč od [právnická osoba] CZ, s.r.o. Od listopadu 2014 pak byla na účet žalované připisována mzda od [právnická osoba] s.r.o. ve výši cca 7 700 Kč. Z výpisu za červenec 2015 pak plyne, že žalovaná čerpala dne 24. 7. 2015 předmětný úvěr ve výši 72 000 Kč.

15. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud uvedl:„ Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že:„ nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ theburdenofproving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl:„ Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ 17. Žalobce i přes výzvu odvolacího soudu k doložení veškerých údajů o žalované, které měl při zkoumání úvěruschopnosti žalované, nedoložil např. pracovní smlouvu žalované (ani netvrdil, že by ji měl k dispozici). Právní předchůdce žalobce neposoudil řádně příjmy žalované, když neměl k dispozici informace o pracovním poměru žalované a jeho trvání, ač uzavíral úvěrový vztah s předpokládanou dobou splácení sedm let.

18. Z tvrzení samotného žalobce pak plyne, že právní předchůdce zkoumal výdaje žalované výlučně na podkladě údajů ČSÚ, bez návaznosti na reálné výdaje žalované. Jinak řečeno právní předchůdce nezkoumal reálné výdaje žalované ani netvrdil, že by si jej od žalované standardním způsobem zjišťoval, a to ani ty, které mohly souviset s jejím zdravotním stavem (invalidní důchod). Dlužno říci, že výdaje plynoucí z žalobcem předloženého bankovního výpisu k závěru o úvěruschopnosti žalované rozhodně nevedou. Po celé období totiž žalovaná spotřebovávala prakticky veškeré příjmy z účtu, tj. součet odešlých plateb se fakticky rovnal souhrnu přijatých plateb. Žalovaná po celé období vykazovala záporný zůstatek na účtu. Z bankovního účtu zjištěný rozsah výdajů pak neodpovídá výdajům ve výši 5 712 Kč stanoveným na podkladě ekonomického modelu banky (právního předchůdce žalobce) vycházejícího z dat ČSÚ.

19. Právní předchůdce žalobce zcela zjevně rezignoval na zjišťování základních (reálných) výdajů žalované. Nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima odvolací soud neakceptuje. Právní předchůdce žalobce měl zcela jistě požadovat doložení reálných výdajů žalované, především výdajů spojených s bydlením, dalšími životními náklady, zdravotním stavem apod. Právě uvedené platí o to naléhavěji za situace, kdy poměry žalované plynoucí z účtu vedeného právním předchůdcem žalobce byly ve zjevném rozporu s ekonomickým modelem banky. Závěr o rozsahu volných prostředků žalované k úhradě úvěru tak nebyl založen na reálných datech.

20. Ve výše popsaném kontextu v návaznosti na obsah spisu pak odvolací soud považuje za zásadní, že žalobce nedoložil ani svá skutková tvrzení o lustraci žalované v databázi dlužníků. Žalobce tak nedoložil, že by bylo ověřováno, zda-li žalovaná má (krom jím poskytnutého kontokorentu) další úvěry či půjčky (od jiných subjektů) či nikoli.

21. Odvolací soud u jednání dne 3. 8. 2022 prostřednictvím poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. poskytl opětovný prostor k doložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalované, a to jak po stránce příjmové, výdajové tak z hlediska její úvěrové historie. Právní zástupce žalobce na poučení reagoval žádosti o poskytnutí lhůty. Tuto žádost odvolací soud neakceptoval, neboť žalobce byl obdobně vyzván (v návaznosti na odvolací námitky žalované) v souvislosti s nařízením jednáním a měl tak plný prostor doložit splnění podmínek vyžadovaných zákonem o spotřebitelském úvěru. Navíc žalobce v podání ze dne 27. 6. 2022 uvedl, že nemá dalších důkazů. Postup odvolacího soudu byl ve vztahu k žalobci plně procesně předvídatelný.

22. Právě uvedený závěr nemůže jakkoli zpochybnit argumentace žalobce, že dokladem řádného zkoumání úvěruschopnosti je skutečnost, že žalovaná po delší dobu úvěr řádně splácela. Je zřejmé, že tato skutečnost nemůže sama o sobě založit domněnku o řádném splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Nelze ani hypoteticky vyloučit, že právě uvedené může být naopak důsledkem dalšího (opakovaného) úvěrování žalované, tedy přesně stavu, kterému se zákonná právní úprava spotřebitelských úvěru snaží předcházet.

23. Na výše uvedeném základě má odvolací soud za to, žalobce neprokázal, že by splnil povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalované, a přesto jí poskytl úvěr, proto je předmětná smlouva o úvěru dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

24. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

25. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné smluvní nároky. Bezdůvodné obohacení představuje v daném případě rozdíl mezi tím, co bylo žalované skutečně vyplaceno a co žalovaná vrátila. V řízení byla nepochybně prokázána tvrzení žalobce o poskytnutí částky 72 000 Kč. Mezi účastníky pak bylo nesporné, že žalovaná uhradila žalovanému 86 238 Kč (poslední splátka 17. 10. 2019). K bezdůvodnému obohacení žalované tak nedošlo, resp. žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v současné době neexistuje a za požadované období (od 27. 2. 2020 do zaplacení) nevznikl nárok na požadovaný úrok ani úrok z prodlení.

26. S ohledem na výše uvedené odvolací soud změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. první výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalobu o zaplacení částky 42 379,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 18,90 % ročně od 27. 2. 2020 do zaplacení, zamítl (I. výrok tohoto rozsudku).

27. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Ve spojení s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. Žalobce nebyl v řízení úspěšný. Žalované však v této fázi řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok tohoto rozsudku).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla se svým odvoláním zcela úspěšná, náleží jí proto vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v uhrazeném soudním poplatku ve výši 2 119 Kč. Tento náklad odvolací soud shledal účelným pro uplatňování či bránění práva v odvolacím řízení úspěšnou žalovanou. Současně neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (III. výrok tohoto rozsudku).