49 Co 115/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A s sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: právnická osoba sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 1. 2024, č. j. 7 C 140/2020129,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.458,70 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, .

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, podle které se určuje, že žalobkyně má ve svém vlastnictví část parcely p. č. , číslo, v obci , adresa, a k. ú. , adresa, , která je zapsána v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na listu vlastnictví č. , číslo, , pro obec , adresa, a k. ú. , adresa, , o celkové výměře , číslo, m2 – novou parcelu – ostatní plochu – parcelního čísla , číslo, která vznikla dle geometrického plánu společnosti , právnická osoba, ., číslo plánu , číslo, a je v tomto geometrickém plánu zaměřena konkrétními body a souřadnicemi (výrok I.), a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 24.638,07 Kč k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Soud takto rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že žalobkyně vydržela část pozemku p. č. , číslo, o výměře , číslo, m2 (nově by se jednalo o pozemek p. č. , číslo, ) v k. ú. , adresa, (dále též jen „pozemek“), který bezprostředně navazuje na pozemky p. č. st. , číslo, o výměře , číslo, m² a p. č. st. , číslo, o výměře , číslo, ², jež koupila kupní smlouvou ze dne , datum, od , jméno FO, . Žalobkyně, pan , jméno FO, i jeho právní předchůdci, manželé , jméno FO, a , jméno FO, , byli od roku 1957 v dobré víře, že jim předmětná část pozemku p. č. , číslo, vlastnicky náležela. , jméno FO, a , jméno FO, kupní smlouvou ze dne , datum, koupili mimo jiné stavební pozemek p. č. , číslo, , aniž by ve smlouvě byla jakkoliv specifikována výměra pozemku. Následně koupili i stavební pozemek p. č. , číslo, /2. , právnická osoba, v , adresa, rozhodnutím z , datum, panu , jméno FO, povolil oplocení zahrádky. , jméno FO, a , jméno FO, nemohli být jiného názoru, než že jsou řádnými vlastníky pozemků k hranicím, v jakých se nachází dům a ostatní nemovitosti, zejména oplocená část pozemku p. č. , číslo, užívaná jako zahrada. , jméno FO, zdědil dům č. p. , číslo, na pozemku p. č. st. , číslo, a stodolu na pozemku p. č. st. , číslo, , v rozhodnutí o dědictví opět není uvedena žádná výměra zděděných pozemků. Také pan , jméno FO, byl od počátku až do své smrti přesvědčen, že je vlastníkem části pozemku č. , číslo, která je oplocena. Dne , datum, uzavřel , jméno FO, se žalobkyní kupní smlouvu, podle níž žalobkyni prodal obě stavební parcely, tedy pozemky p. č. , číslo, a p. č. , číslo, . Zakoupené pozemky byly oploceny ve stejných hranicích jako v současné době. Žalobkyně měla za to, že kupuje vše, co bylo oploceno a co pan , jméno FO, užíval. Žalobkyně až v roce 2015, kdy chtěla dům zrekonstruovat, v souvislosti s jednáním s bankou zjistila, že část pozemku č. , číslo, není v jejím vlastnictví.

3. Soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne , datum, manželé , jméno FO, a , jméno FO, koupili dům č. p. , číslo, a stavební pozemek p. č. , číslo, a následně nabyli i pozemek p. č. , číslo, jako příděl konfiskovaného majetku. V Zápisu o schůzi rady MNV v Šakvicích konané dne , datum, bylo pod bodem 3) mj. uvedeno, že „, jméno FO, , adresa, odmítá odkoupiti zbytek pozemku, který zůstává po vybudování cesty a příkopu a žádá o odprodej pozemku v hraniční čáře svého domu … rada MNV jeho žádost o odprodej pozemků zamítla.“ Rozhodnutím Rady místního národního výboru v Šakvicích ze schůze konané , datum, bylo , jméno FO, povoleno oplacení zahrádky za podmínek stanovených v rozhodnutí. Rozhodnutí Státního notářství v , adresa, sp. zn. D 850/68 ze dne , datum, bylo , jméno FO, potvrzeno dědidtví po , jméno FO, , mimo jiné i dům č. p. , číslo, se st. pl. , číslo, a stodola se st. pl. , číslo, . Rozhodnutím Státního notářství v , adresa, sp. zn. D 1717/83 ze dne , datum, bylo , jméno FO, potvrzeno dědictví po , jméno FO, , mimo jiné i dům č. p. , číslo, se st. pl. , číslo, a stodola se st. , číslo, základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne , datum, , jméno FO, prodal žalobkyni stavební parcelu p. č. , číslo, - zastavěná plocha a nádvoří o výměře , číslo, m², a na ní stojící dům č. p. , číslo, a stavební parcelu p. č. , číslo, – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 194 m² a na ní stojící budovu bez č. p./č. e. Touto smlouvou bylo pro , jméno FO, zároveň zřízeno věcné břemeno doživotního práva bydlení v domě č. p. , číslo, . Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , sp. zn. 0 P 4/93, soud schválil kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene z důvodu, že , jméno FO, byl v době prodeje zbaven způsobilosti k právním úkonům. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně žalovaného požádala o možnost odkoupení sporné části pozemku p. č. , číslo, ve výměře , číslo, m² užívané jako zahrada.

4. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně od , jméno FO, koupila pouze stavební pozemky a na nich stojící stavby, z žádné kupní smlouvy ani, Anonymizováno, jiné smlouvy nevyplývá, že by předmětem těchto smluv měla být i zahrada. Toho si žalobkyně musela být vědoma, a také proto v roce 2015 požádala o odkup části pozemku o výměře 400 m2 užívané jako zahrada. Žalobkyně nemohla předmětný pozemek vydržet, protože se nemohla domnívat, že se stavebními pozemky koupila i „zahradu“. Také právní předchůdci žalobkyně si byli vědomi toho, že pozemek za jejich domem (předmětný pozemek) není jejich a snažili se věc řešit, a to jak se sousedy, tak s Radou místního národního výboru v Šakvicích, o čemž svědčí mimo jiné rozhodnutí rady ze dne , datum, , ve kterém je mimo jiné uvedeno, že po vyhovění stanoveným požadavkům se povoluje oplocení zahrádky. Ze skutečnosti, že je pozemek oplocen nelze dovozovat povědomí uživatele, že je oprávněným držitelem. Na základě užívaní věci jako „výpůjčky“ nebo jako „výprosy“ nemůže dojít k přechodu vlastnického práva vydržením, ať jsou podmínky takového právního vztahu jakékoliv – třeba „povolení“ oplocení pozemku. V neprospěch žalobkyně ohledně poctivé držby působí i judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek 22 Cdo 3872/2015 ze dne , datum, ), podle níž omluvitelnost omylu držitele při překročení výměry nabytého pozemku o více jak 100 % lze připustit jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu. Mimořádné okolnosti případu v dané věci žalobkyně ani netvrdila ani neprokazovala.

5. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Namítla, že pokud by byla správná úvaha soudu, že od roku 1957 byla část předmětného pozemku užívána z titulu výprosy, pak by mohla platit maximálně pro dědečka a babičku žalobkyně, nikoli pro ni a pana , jméno FO, , V souzené věci jde o ukázkový případ, jak se nabývalo vlastnictví po odsunu osob německé národnosti v dobách právního chaosu, kdy si občané kupovali nemovitosti, nikoho nezajímalo, kde byly přesně hranice a faktické užívání bylo respektováno i orgány státní moci. Tento reálný stav žalobkyně prokázala a tento stav prokazuje dobrou víru její i jejích předků. , jméno FO, , jméno FO, i jeho právní předchůdci po celou dobu užívali předmětnou část pozemku jako svoji věc, tato část byla oplocena a nikdo nezpochybňoval, že není jejich, pak žalobkyně i , jméno FO, nemohli být v jiné než dobré víře. Soud nezdůvodnil, na základě jaké skutečnosti měla žalobkyně dojít k závěru, že předmětná část pozemku není její. Podle žalobkyně podmínky vydržení vlastnického práva nastaly ještě před uzavření kupní smlouvy s , jméno FO, . Soud neprovedl důkaz ohledáním místa, kde by zjistil, že žalobkyně nemohla být v jiné než dobré víře, že si kupuje to, co vlastnicky patří její rodině. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že na daný případ nemá vliv „právní chaos“ v poválečném období, z leteckého snímku z roku 1947 je patrné, že se na dotčené části pozemku nacházela cesta, teprve v roce 1957 došlo k událostem významným pro toto řízení. O tom, že právní předchůdci část pozemku užívali, není sporu, z toho ale nevyplývá, co si o vlastnictví mysleli. Z ničeho neplyne, že by se právní předchůdci žalobkyně mohli domnívat, že jim část pozemku vlastnicky patří. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

8. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na určení vlastnického práva k části pozemku specifikované v přiloženém geometrickém plánu. Jedná se o oplocenou část o výměře 400 m2, kterou žalobkyně a její právní předchůdci užívali společně s přilehlým stavebním pozemkem p. č. st. , číslo, o výměře , číslo, m², na kterém se nachází rodinný dům, a dalším stavebním pozemkem p. č. st. , číslo, o výměře , číslo, m², na kterém se nachází další budova bez č. p./č. ev.

9. Z provedeného dokazování plyne a mezi účastníky je nesporné, že stavební pozemky p. č. , číslo, 1 a p. č. , číslo, získali do svého vlastnictví manželé , jméno FO, a , jméno FO, , že v roce 1968 , jméno FO, zdědila po , jméno FO, pozemky p. č. , číslo, a p. č. , číslo, a stavby na nich umístěné, v roce 1985 , jméno FO, zdědil po , jméno FO, pozemky p. č. 161/1 a p. č. 161/2 a stavby na nich umístěné, že , jméno FO, kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne , datum, prodal žalobkyni stavební pozemek p. č. 161/1 a stavební pozemek p. č. 161/2 se stavbami, které byly jejich součástí, že od roku 1957 manželé , jméno FO, . , jméno FO, a žalobkyně užívali společně s pozemky p. č. 161/1 a p. č. 161/2 a stavbami na nich umístěnými také oplocenou spornou část předmětného pozemku a že v roce 2015 žalobkyně dopisem ze dne , datum, požádala žalovaného o odkoupení sporné části předmětného pozemku.

10. Odvolací soud po zhodnocení okolností projednávané věci dospěl k závěru, že již ze samotných tvrzení žalobkyně plyne, že žaloba nemůže být úspěšná. Žalobkyně od počátku řízení tvrdí (a tato tvrzení zopakovala i v podaném odvolání a poté při jednání odvolacího soudu), že ona i , jméno FO, se chopili držby sporné části předmětného pozemku společně s pozemky p. č. , číslo, a p. č. , číslo, a že ji užívali vždy v přesvědčení, že jim vlastnicky patří, neboť patřila i jejich právním předchůdcům, kteří s ní jako se svým vlastnictvím nakládali. Tuto držbu sama žalobkyně kvalifikovala jako držbu poctivou a sama dovozuje, že spornou část předmětného pozemku vydržel již , jméno FO, .

11. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

12. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

13. Podle ustálených závěrů soudní praxe je dobrá víra psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců (usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. , jméno FO, omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 490/2001). , adresa, víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 145/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).

14. Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. , jméno FO, by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1066/2015).

15. Z uvedeného plyne, žalobkyně nemůže být vlastníkem sporné části předmětného pozemku. Žalobkyně nemohla tuto část nabýt vydržením, protože se chopila držby na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , a i kdyby se stala poctivou držitelkou, její dobrá víra zanikla nejpozději v roce 2015 (kdy žádala o odkup pozemku žalovaného), žalobkyni tedy neuplynula desetiletá doba potřebná pro vydržení. Žalobkyně si přitom nemůže započítat oprávněnou držbu svého předchůdce , jméno FO, , protože kdyby , jméno FO, skutečně držel spornou část pozemku v dobré víře, nabyl by k ní sám vlastnické právo (tato držba trvala od roku 1986, vydržecí doba by tedy uplynula již v roce 1996). , jméno FO, na žalobkyni převedl pouze pozemky p. č. 161/1 a p. č. 161/2 (jak plyne z kupní smlouvy ze dne , datum, ), sporná část předmětného pozemku předmětem převodu nebyla.

16. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že provedenému dokazování odpovídá i závěr soudu, že , jméno FO, i žalobkyně poctivými držiteli sporné části předmětného pozemku užívaného jako zahrada nebyli (takže jej , jméno FO, nemohl nabýt vydržením a ani žalobkyně si dobu jeho držby nemůže započítat do své vydržecí doby).

17. Podle závěrů soudní praxe lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 496/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 4365/12), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 2724/2009)

18. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 3872/2015).

19. V projednávané věci se manželé , jméno FO, , právní předchůdci žalobkyně i , jméno FO, , nemohli domnívat, že jim část sporného pozemku užívaná jako zahrada patří, když jejich nabývací tituly se vztahovaly pouze na stavební pozemky. Ze zápisu rady MNV v , adresa, dále plyne, že v roce , adresa, , jméno FO, jednal s obcí ve věci „prodeje pozemku na rozšíření dvorků“ (je tedy zřejmé, že pan , jméno FO, vlastnil pouze dvorek, nikoli zahradu, a byl si této skutečnosti vědom) a tento prodej nebyl schválen. , jméno FO, , jméno FO, si tedy byli vědomi, že jim pozemek, který užívali jako zahradu nepatří, a nelze předpokládat, že by tuto skutečnost tajili před jejich synem , jméno FO, . , jméno FO, se pak držby pozemků chopil jako dědic po své matce , jméno FO, , v usnesení o dědictví je přitom předmět dědění vymezen jako „dům čp. , číslo, se st.pl. , číslo, , stodola se st.pl. , číslo, Z usnesení tedy plyne, že , jméno FO, měl zdědit pouze budovy (dům, stodola) s příslušnými stavebními pozemky, na kterých byly postaveny, o pozemku představujícím zahradu není v usnesení ani zmínka, , jméno FO, se tedy nemohl domnívat, že kromě staveb na stavebních pozemcích zdědil i cokoli dalšího. Také žalobkyně věděla, že kupuje pouze stavební pozemky, a znala i jejich výměru, která byla uvedena v kupní smlouvě. , jméno FO, žalobkyně spolu se zastavěnými stavebními pozemky začala užívat i přiléhající zahradu o výměře téměř 100 % výměry koupených stavebních pozemků, aniž by se jednalo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, či aniž by byla v omyl uveden znalcem, lze považovat její dobrou víru za vyloučenou.

20. Odvolací soud konečně uvádí, že žaloba by nemohla být úspěšná ani při zohlednění skutečnosti, že žalobkyně je dědičkou po , jméno FO, a mohla by tedy spornou část pozemku získat z titulu dědického práva, pokud by ji , jméno FO, držel v dobré víře a následně ještě za svého života nabyl vydržením.

21. Usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. 41 D 1151/2019-130, byla v dědickém řízení po , jméno FO, schválena dohoda dědiců, podle které si jednotlivé majetkové hodnoty tvořící pozůstalost rozdělili pozůstalé neteře a synovci , jméno FO, , , Jméno žalobkyně, (žalobkyně), , jméno FO, , , jméno FO, a , jméno FO, (č. l. 59).

22. Podle závěrů soudní praxe je-li sporné, zda určitá věc patří do pozůstalosti, může se dědic, který neodmítl dědictví, domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 26 Cdo 6036/2016). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 5356/2014).

23. Z uvedeného plyne, že žalobkyně by se mohla domáhat určení, že sporná část pozemku patřila do dědictví po , jméno FO, , ve sporu se žalovanou, který by se týkal sporné části pozemku jako věci patřící do dědictví, by mohla vystupovat pouze s ostatními dědici. , jméno FO, tímto způsobem žalobkyně nepostupovala, nemůže být její žaloba v projednávané věci úspěšná.

24. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), včetně výroku II. o nákladech řízení, který nebyl v odvolání zpochybněn.

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši (142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.).

26. Náklady žalovaného v odvolacím řízení zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 29. 5. 202), která podle dle § 9 odst. 4 písm. a/ a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do , datum, , činí 3.100 Kč, dále náhradu hotových výdajů zástupce žalované za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč, a dále odměnu za zastupování advokátem za 1 úkony právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem dne , datum, ), která podle dle § 9 odst. 4 písm. a/ a § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od , datum, , činí 5.620 Kč, dále náhradu hotových výdajů zástupce žalované za tento úkon právní služby ve výši 450 Kč a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 1.988,70 Kč, celkem tedy 11.458,70 Kč.