49 Co 143/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Hany Slané ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: právnická osoba - Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 4. 2025, č. j. 4 C 245/2023-148,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 938,61 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, pozemku parc. č. , číslo, , ostatní plocha o výměře 778 m2, pozemku parc. č. , číslo, plocha a nádvoří o výměře 87 m2 a pozemku parc. č. , číslo, , ostatní plocha o výměře 130 m2, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , číslo, , pro obec a k. ú. , adresa, (výrok I.). Dále soud zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 477,58 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a České republice – Okresnímu soudu v , adresa, náklady řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce drží předmětné pozemky nepřetržité od prosince 1996, po celou tuto dobu je na vlastní náklady udržuje a užívá je v plném rozsahu k výkonu své podnikatelské činnosti, neboť tvoří součást zemědělského areálu v Moravském Písku. Žalobce tvrdil, že na jednom z předmětných pozemků se nachází komunikace, na dalším z nich je umístěna zemědělská stavba sloužící k výkrmu zvířat a další z pozemků slouží jako odkládací plocha za touto stavbou. Dále namítal, že dne , datum, uplynula zákonem požadovaná dvacetiletá doba potřebná k mimořádnému vydržení, přičemž od následujícího dne nabyl k předmětným pozemkům vlastnické právo přímo ze zákona. Podanou žalobou se žalobce domáhal odstranění nesouladu mezi skutečným a stavem zapsaným ve veřejném seznamu podle § 985 o. z.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce převzal předmětné pozemky v roce 1996 a následně předmětné pozemky užíval. Žalobce vlastnil budovy, které stály, mimo jiné, i na předmětných pozemcích a užíval komunikaci, která byla na jednom z pozemků. Všechny pozemky se nachází uvnitř areálu a tvoří funkční celek oploceného zemědělského areálu v Moravském Písku, a to po velmi dlouhou dobu. Žalobce vznikl na základě zákona o transformaci družstev a od samého počátku, kdy převzal hmotný majetek družstva spočívající zejména v budovách a inventáři věděl, že nepřevzal předmětné pozemky do vlastnictví, ale pouze do užívání. Z výpovědí svědků bylo dle soudu I. stupně prokázáno, že žalobce od počátku užívání pozemků věděl, že není jejich vlastníkem a nemá k užívání žádný titul; situaci se snažil od počátku řešit odkupem pozemků od známých vlastníků. U předmětných pozemků, u nichž byl od počátku vlastník nedostatečně identifikovaný, se mu odkup nezdařil a žalobci bylo zřejmé, že je užívá bez právního důvodu. Jedná se o situaci, kdy žalobce o tom, že se ujímá držby cizích pozemků k okamžiku chopení se držby věděl a věděl tak, že tímto jednáním může jinému způsobit újmu, a proto jde o nepoctivý úmysl. Recentní judikatura se přiklonila k názoru, že pokud držitel od samého počátku věděl (nemohl nevědět), že předmětný pozemek neužívá po právu, že tak činí na úkor jeho vlastníka, že se tak sám obohacuje; je dán nepoctivý úmysl. Dále soud I. stupně odkázal na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že žalobce užíval vždy předmětné pozemky s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Proto chybí na jeho straně dražební vůle (animus possidendi), a to i za předpokladu, že byl přesvědčen o tom, že má nárok na to, aby mu žalovaný pozemky převedl. V takovém případě nemohl žalobce nabýt pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Dále soud I. stupně uvedl, že byť se předchůdce žalovaného o předmětné pozemky nijak nezajímal, nesnažil se je užívat, nijak se o své vlastnictví nestaral, nelze říct, že by svou, byť po několik desítek let trvající pasivitou, utvrzoval žalobce v tom, že je tento legitimním vlastníkem předmětných pozemků. Žalobce od počátku věděl, že není legitimním vlastníkem. Ani dlouhodobá pasivita skutečného vlastníka nemůže způsobit bez dalšího změnu ve vlastnickém právu, resp. odůvodnit si přivlastnění předmětných pozemků.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce. Žalobce v odvolání namítá především nesprávné právní posouzení věci soudem I. stupně, zejména pokud jde o závěr, že se držby ujal v nepoctivém úmyslu a s vědomím možné újmy jinému a absenci podmínek pro mimořádné vydržení. Tvrdí, že soud nedostatečně zohlednil historické a transformační souvislosti vzniku a užívání zemědělského areálu v , adresa, , který on i jeho právní předchůdci po desetiletí fakticky užívali jako celek. Zdůrazňuje, že se držby předmětných pozemků neujal svévolně, lstivě ani s úmyslem způsobit újmu jinému, nýbrž v rámci zákonem předvídaného transformačního procesu, přičemž soud podle jeho názoru chybně vyložil relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a nepřihlédl k individuálním okolnostem případu. Současně žalobce brojí proti některým skutkovým závěrům soudu I. stupně. Popírá, že mu muselo být zřejmé, že pozemky užívá bez právního důvodu, a namítá, že soud posuzoval tehdejší stav evidence vlastnických práv dnešní optikou, ačkoli evidence nemovitostí byla v rozhodné době nepřehledná a řada vlastníků byla fakticky nedohledatelná. Za nesprávný považuje rovněž závěr o existenci nájemních vztahů ke sporným pozemkům i úvahu, že jednání o odkupu pozemků znamenalo uznání vlastnického práva žalovaného. Dále tvrdí, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného nepoctivého úmyslu, a uzavírá, že s ohledem na dlouhodobou držbu a smysl institutu mimořádného vydržení měl soud jeho žalobě vyhovět. Proto navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně i procesně správný a se závěry soudu I. stupně, uvedenými v odůvodnění tohoto rozsudku, se plně ztotožňuje. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Předmětem řízení je nárok žalobce na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. , číslo, pozemku parc. č. , číslo, a pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , které měl žalobce nabýt mimořádným vydržením. Jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. Žalobce je podle § 985 o. z. je oprávněn k podání žaloby proti žalovanému, kterou se domáhá odstranění nesouladu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu.

8. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

9. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

10. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi-prvek subjektivní) a faktické ovládání věci-panství nad věcí (corpus possessionis-prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). V usnesení ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, Nejvyšší soud vyložil, že "pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to, aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden, a fakticky o něj pečovali, ‚jako by byl jejich vlastní'. K vydržení tak nemohlo dojít" (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1990/2018).

11. Podle závěrů Nejvyššího soudu podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před , datum, ) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1064/2023).

12. Při posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ nelze tento úmysl zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 647/2023).

13. Odvolací soud pokládá skutková zjištění soudu I. stupně za správná, dostatečně podložená provedeným dokazováním a odpovídající obsahu spisu; v tomto rozsahu na ně plně odkazuje. Správně přitom soud I. stupně dovodil, že žalobce převzal v roce 1996 na základě dohody o vypořádání nároku oprávněné osoby ze dne , datum, a smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne , datum, , uzavřené s družstvem Svornost , adresa, , majetek tohoto družstva tvořený budovami a zařízeními sloužícími k provozování zemědělské činnosti. Součástí převodu bylo vlastnické právo ke konkrétně označeným hospodářským budovám v areálu, nikoli však k pozemkům pod těmito stavbami, neboť již ze samotného obsahu převodní smlouvy výslovně vyplývá, že tyto pozemky nebyly ve vlastnictví převádějícího družstva. Tento závěr koresponduje i s výpověďmi svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , z nichž vyplynulo, že žalobce v rámci převzetí majetku od družstva Svornost , adresa, nenabyl pozemky nacházející se v zemědělském areálu, neboť ty byly ve vlastnictví jiných fyzických či právnických osob, některé byly nedostatečně identifikované. Nelze přitom přehlédnout, že žalobce tyto pozemky toliko fakticky užíval, hradil z nich daňové povinnosti, část z nich, nikoliv předmětné pozemky, užíval na základě nájemních vztahů, do nichž vstoupil na místo družstva Svornost , adresa, , a od roku 2010 usiloval o majetkoprávní vypořádání areálu odkupem dotčených pozemků od jejich vlastníků; ve vztahu k pozemkům s nedostatečně identifikovanými vlastníky se pak bezúspěšně snažil zjistit jejich dědice. Za správný proto odvolací soud považuje i závěr soudu I. stupně, že žalobce si byl od samého počátku vědom, že předmětné pozemky do svého vlastnictví nenabyl, nýbrž je pouze užívá, přičemž tomuto vědomí odpovídal i jeho další postup směřující k jejich odkupu.

14. Odvolací soud se ztotožňuje rovněž s právním posouzením věci soudem I. stupně. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení totiž vyplývá, že žalobce předmětné pozemky od roku 1996 fakticky užíval, současně si však byl od počátku vědom toho, že je do svého vlastnictví nenabyl, neboť v rámci transformace družstva na něj přešlo toliko vlastnictví budov a zařízení nacházejících se v zemědělském areálu, nikoli vlastnické právo k pozemkům v tomto areálu. Tyto pozemky žalobce užíval buď na základě nájemních vztahů nebo bez právního důvodu, následně usiloval o jejich odkoupení od vlastníků. Za tohoto stavu je správný závěr soudu I. stupně, že projednávané věci nebyl naplněn již základní předpoklad držby vlastnického práva, totiž vůle nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi). Jestliže žalobce opíral své faktické užívání pozemků o vědomí, že jde o pozemky ve vlastnictví jiné osoby, byť nedostatečně idnetifikované, které toliko užívá, nemohlo jít o držbu vlastnického práva způsobilou vést k vydržení. Za situace, kdy žalobce předmětné pozemky užíval s vědomím, že jde o pozemky cizí, a že mu k nim nesvědčí vlastnické právo, musel si být současně vědom i toho, že takovým výkonem faktické moci zasahuje do práv jejich vlastníka a může mu tím způsobit újmu. Za této situace nelze jeho užívání hodnotit jinak než jako výkon držby v nepoctivém úmyslu. Žalobce usiluje proměnit v trvalé právo to, co užívá bez právního důvodu a ví o tom. Správný je proto závěr soudu I. stupně, že z tohoto důvodu nemohly být v projednávané věci splněny předpoklady mimořádného vydržení.

15. Odvolací soud neshledal žádnou z odvolacích námitek žalobce důvodnou. Nezpochybňuje přitom, že žalobce převzal majetek zemědělského družstva v rámci zákonem předvídaného transformačního procesu. Tato skutečnost však sama o sobě nevede k závěru o vzniku držby vlastnického práva k předmětným pozemkům. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že ani právní předchůdce žalobce, tedy zemědělské družstvo provozující areál před transformací, nebyl vlastníkem pozemků nacházejících se v areálu, nýbrž je toliko užíval. Žalobce si byl této skutečnosti od počátku vědom, a musel tedy vědět, že spolu s převodem budov a zařízení na něj nepřešlo vlastnické právo k pozemkům, které náležely jiným osobám. Za této situace nemohlo pouhé dlouhodobé faktické užívání těchto pozemků, při vědomí existence cizího vlastnického práva, založit vydržení vlastnického práva ve prospěch žalobce.

16. K odvolací argumentaci žalobce, podle níž převzal zemědělský areál jako funkční celek, nikoli se záměrem užívat pozemky bez právního důvodu, odvolací soud uvádí, že ani tato okolnost nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit. Skutečnost, že budovy, zařízení a pozemky tvořily z hospodářského hlediska provozně provázaný celek, nemá bez dalšího za následek vznik právního titulu k užívání cizích pozemků ani nemůže založit přesvědčení, že žalobci svědčí vlastnické právo k těmto pozemkům. Postup realizovaný podle transformačního projektu mohl upravit převod majetku družstva, nemohl však založit právní důvod k užívání pozemků ve vlastnictví třetích osob. Ani z tohoto pohledu proto nelze závěr soudu I. stupně považovat za nesprávný.

17. Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že soud I. stupně při posouzení věci opomenul její individuální okolnosti. Naopak je zřejmé, že soud I. stupně k nim přihlédl v potřebném rozsahu, avšak ani se zřetelem k historickým souvislostem vzniku a užívání zemědělského areálu, ani k okolnostem transformačního procesu nebylo možno dospět k závěru, že žalobce vykonával držbu předmětných pozemků nikoli v nepoctivém úmyslu. V řízení totiž nevyšla najevo žádná konkrétní okolnost způsobilá založit závěr o poctivosti jeho postupu; naopak bylo prokázáno, že žalobce od počátku věděl, že mu k předmětným pozemkům vlastnické právo nesvědčí a že jde o pozemky cizí. Za tohoto stavu je odvolací obrana žalobce v tomto směru nedůvodná.

18. Stejně tak není důvodná ani námitka žalobce založená na tvrzené nepřehlednosti evidence nemovitostí v době převzetí pozemků do užívání. Tato okolnost sama o sobě nemůže nic změnit na závěru, že žalobci bylo již tehdy známo, že právní předchůdce žalobce nebyl vlastníkem pozemků v areálu a že vlastnické právo k nim na žalobce v rámci transformace nepřešlo. Bylo-li žalobci známo, že převzal pouze budovy a zařízení, nikoli pozemky pod nimi a v areálu, nemůže se úspěšně dovolávat nepřehlednosti evidence jako okolnosti vylučující jeho vědomost o cizím vlastnictví. Skutečnost, že vlastníci některých pozemků byli nedostatečně identifikováni, na tomto závěru nic nemění. Rozhodné je, že žalobce věděl, že jde o pozemky cizí, a za této situace nemohl být při jejich užívání v poctivém přesvědčení, že mu svědčí právo odpovídající vlastnictví.

19. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, které nebyly v odvolacím řízení zpochybněny.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšný žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na jeho náhradě částku 1 938,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1). Tyto náklady sestávají z cestovní náhrady ve výši 588 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu dne , datum, z , adresa, a zpět o celkové délce 78 km absolvované osobním automobilem Hundai registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 3,7 l motorové nafty/100 km, při ceně motorové nafty 44,5 Kč/litr a sazbě základních náhrad 5,90 Kč/km dle vyhlášky č. 78/2026 Sb. a z náhrady nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 a s § 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení ve výši 1 350 Kč. Žalovaný vykonal před odvolacím soudem tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a jednání dne , datum, ) ve výši 3 x 450 Kč (shodně s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).