4 C 245/2023

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl soudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111 sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 o určení vlastnického práva

I. Žaloba, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitých věcí, pozemku parc. č. , Anonymizováno, , ostatní plocha o výměře 778 m2, pozemku parc. č. , Anonymizováno, , zastavěná plocha a nádvoří o výměře 87 m2 a pozemku parc. č. , Anonymizováno, , ostatní plocha o výměře 130 m2, jak je zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, , pro obec a k. ú. , adresa, , se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 477,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. , Anonymizováno, , parc. č. , Anonymizováno, a parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, (dále jen předmětné pozemky), a to z důvodu mimořádného vydržení, neboť předmětné pozemky bez přerušení drží od prosince 1996, udržuje je na vlastní náklady, využívá je v celém jejich rozsahu za účelem výkonu své podnikatelské činnosti, protože jsou součástí zemědělského areálu v , Anonymizováno, . Na části pozemku je vedena komunikace, na dalším pozemku je zástavba zemědělskou stavbou výkrmnou zvířat, třetí pozemek pak slouží jako odkládací plocha za výkrmnou. Žalobkyně má za to, že uběhla dvacetiletá nezbytná doba pro vydržení dne 1. 1. 2019 a od následujícího dne žalobkyně nabyla vlastnické právo ex lege. Ke dni 12. 7. 2023 žalobkyně převedla vlastnická práva k většině nemovitých věcí v předmětném zemědělském areálu v , Anonymizováno, na společnost , právnická osoba, , kromě předmětných pozemků.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť žalobkyně nedržela předmětné nemovitosti v úmyslu nikoliv nepoctivém. Žalobkyně se totiž držby ujala na základě dohody o vypořádání nároku oprávněné osoby ze dne 23. 8. 1996 a smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 16. 12. 1996, kterými na žalobkyni přešlo v rámci transformace družstva mimo jiné vlastnické právo k zemědělskému areálu v , Anonymizováno, , nejpozději dne 17. 12. 1996. Žalobkyně však po uchopení držby zemědělského areálu byla schopna a měla možnost majetkoprávní vztahy k předmětným pozemkům v areálu narovnat, například postupovat cestou prohlášení původního vlastníka za mrtvého a následného projednání dědictví nebo podání žaloby na určení vlastnického práva státu z titulu opuštění věci. To však žalobkyně neučinila, neboť měla prospěch z toho, že pozemky v zemědělském areálu, které nevlastnila, v tichosti bezplatně užívala. Žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1241/2022. Má za to, že v průběhu celé vydržecí doby panovaly objektivní okolnosti, ze kterých bylo žalobkyni zřejmé, že jí předmětné pozemky nepatří.

3. Mezi účastníky řízení nebylo sporné tvrzení o tom, že v současné době je žalovaná zapsaným vlastníkem předmětných nemovitostí a že pozemky tvoří funkční celek, jsou v oploceném areálu, nachází se na nich zčásti komunikace, zčásti jsou zastavěny budovami. Žalobkyně převzala areál v roce 1996 na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a družstvem , adresa, , a to dohody o vypořádání nároku oprávněné osoby ze dne 23. 8. 1996 a smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 16. 12. 1996 s právními účinky vkladu k 17. 1. 1996. Část areálu, mimo předmětné pozemky, žalobkyně převedla na , právnická osoba4. Soud ve věci provedl dokazování, z něhož učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně , právnická osoba, . převzala v roce 1996 majetek družstva , právnická osoba, , který sestával z budov a různého zařízení sloužícího k provozování zemědělské činnosti (zjištěno ze seznamu majetku , právnická osoba, ze dne 23. 8.1996). Mezi žalobkyní jako osobou oprávněnou a nabývající a družstvem , adresa, , jako osobou povinnou a převádějící, byla uzavřena dohoda o vypořádání nároku oprávněné osoby dne 23. 8. 1996, dle které na oprávněnou osobu měl být převeden majetek osoby povinné, a to hmotný investiční majetek, drobný hmotný investiční majetek a ostatní movitý majetek v rozsahu uvedeném v příloze. V dohodě bylo konstatováno, že oprávněné osoby z transformace družstva, členové i nečlenové postoupili své nároky podle zákona o půdě na žalobkyni, tj. na oprávněnou osobu a souhlasili s tím, aby majetek uvedený v této dohodě byl vydán přímo této společnosti. Na žalobkyni bylo také družstvem převedeno vlastnictví k nemovitostem, a to hospodářským budovám, mimo jiné i hospodářské budově na jednom z předmětných pozemků, a to p. č. , Anonymizováno, (smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 16. 12. 1996), na jednom z předmětných pozemků byla vybudována vnitrofaremní komunikace (kolaudační rozhodnutí ze dne 17. 2. 1986, přípis městskému národnímu výboru Stavební úřad , adresa, ze dne 13. 12. 1984, nákres). Žalobkyně vlastnila budovy v předmětném areálu původního zemědělského družstva v , Anonymizováno, (karta dlouhodobého majetku, výstavba farmy , adresa, a archivní záběry, včetně grafických podkladů dodaných žalovanou).

5. Z čestného prohlášení svědků , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, bylo prokázáno, že žalobkyni byly do užívání převedeny veškeré zpevněné a ostatní plochy nacházející se uvnitř areálu včetně pozemků p. č. , Anonymizováno, , p. č. , Anonymizováno, a také výkrmna býků stojící na pozemku p. č. , Anonymizováno, . Svědci vypovídali o transformaci družstva a vzniku žalobkyně. Na základě transformačního zákona byl vyhotoven transformační projekt, kdy se přihlásily jednotlivé fyzické osoby a poté byla založena v roce 1996 akciová společnost žalobkyně, která tyto fyzické osoby oslovila, že převezme a vypořádá transformační podíly. To se však netýkalo pozemků. Pozemky byly ve vlastnictví fyzických nebo právnických osob. Oprávněné osoby, kterým byl vypočítán transformační podíl, tento postoupily žalobkyni oproti převzetí akcií a žalobkyně pak požádala povinnou osobu, tj. původní zemědělské družstvo o vydání majetku. I pozemky vlastníků, kteří nebyli dohledáni, převzala žalobkyně do užívání a pozemky užívala, platila z nich daň. Družstvo také žalobkyni předalo nájemní smlouvy, do kterých vstoupila žalobkyně a posílala nové nájemní smlouvy. Týkalo se to i neznámých vlastníků, jejichž pozemky taktéž žalobkyně převzala, protože to byly pozemky například pod budovami, které užívala a podobně. Známí vlastníci pozemků byli osloveni a požádáni o odprodání. U pozemků s nedostatečně identifikovanými vlastníky se žalobkyně pokusila také o odkup pozemků, kdy zjišťovala dědice, kdy někteří to řešit nechtěli a některé se nepodařilo dohledat. Žalobkyně měla jako prioritu od roku 2010 vykupovat pozemky, a to kvůli opravám a investicím, které bez vlastnictví pozemků či alespoň souhlasu vlastníků nešlo provést. Předtím se platil z předmětných pozemků nájem a v případě oprav musel vlastník pozemku souhlasit (zjištěno z výpovědi svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , bývalého statutárního orgánu žalobkyně). Žalobkyně pozemky v rámci transformace nepřevzala, ale přebírala budovy, neboť pozemky mělo zemědělské družstvo jen v užívání, až následně žalobkyně pozemky začala vykupovat (zjištěno z výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, ). Družstvo v , Anonymizováno, začalo vznikat v roce 1949, kdy převzalo pozemky do užívání a až později se začaly pozemky vykupovat, přičemž k úplnému vyrovnání došlo až při vzniku akciové společnosti, která uzavírala nové smlouvy (zjištěno z výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, ).

6. Žalovaná vydala brožurku nazvanou „Nedostatečně identifikovaní vlastníci“, v níž je stručný návod co dělat v uvedené situaci. Žalovaná také doložila e-mailovou komunikaci z února 2025 mezi ní a žalobkyní, z níž je zřejmé, že žalobkyně s ní jednala o odkupu dalších pozemků v areálu, že žalovaná je ochotna jednat a případně odprodat pozemky, jen z důvodu nedostatku kapacity by to trvalo déle.

7. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně převzala předmětné pozemky do užívání, a to od roku 1996, kdy následně předmětné pozemky užívala. Žalobkyně vlastnila budovy, které stály, mimo jiné, i na předmětných pozemcích a užívala komunikaci, která byla na jednom z pozemků. Všechny pozemky jsou uvnitř areálu a tvoří funkční celek oploceného zemědělského areálu v , Anonymizováno, , a to po velmi dlouhou dobu. Žalobkyně vznikla na základě zákona o transformaci družstev a od samého počátku, kdy převzala hmotný majetek družstva spočívající zejména v budovách a inventáři věděla, že nepřevzala předmětné pozemky do vlastnictví, ale pouze do užívání. Z výpovědí svědků bylo prokázáno, že žalobkyně od počátku užívání pozemků věděla, že není jejich vlastníkem a nemá k užívání žádný titul; situaci se snažila od počátku řešit odkupem pozemků od známých vlastníků. U předmětných pozemků se jí to nepodařilo.

8. Při právním posouzení věci postupoval soud podle zákona č. 89/2012 Sb. Občanského zákoníku (dále jen o. z.). Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Žalobkyně v řízení prokázala naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. na podání určovací žaloby, neboť se žalobou domáhá určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jejíchž vlastníkem je podle výpisu z katastru nemovitostí žalovaná.

10. Podle závěrů Nejvyššího soudu podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1064/2023).

11. Při posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ nelze tento úmysl zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl, anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 647/2023). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Jestliže je poměr výměry nabytého pozemku s pozemkem, jehož držby se držitel bez právního důvodu chopil (sousedním pozemkem) tak velký, že držiteli muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyl (výměra takto drženého pozemku dosahovala zpravidla výrazně více než 50 % výměry pozemku koupeného či jinak nabytého), pak, nebyly-li tu okolnosti výrazně svědčící v jeho prospěch (např. sporný pozemek byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele, šlo o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem, jeho výměra nebyla ve smlouvě uvedena), jde o držbu nabytou v nepoctivém úmyslu. Je též třeba zvážit, proč skutečný vlastník nemovitosti proti držbě po dobu 20 let nezasáhl. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 647/2023).

12. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobkyně od počátku věděla, že pozemky nenabyla do vlastnictví a že transformace družstva se týkala pouze budov a jiného inventáře, ale nikoliv pozemků. Pozemky převzala do užívání a od svého založení řešila s vlastníky buď nájem nebo následně odkoupení. U předmětných pozemků, u nichž byl od počátku vlastník nedostatečně identifikovaný, se jí odkup nezdařil a žalobkyni bylo zřejmé, že je užívá bez právního důvodu. Nejedná se tak o případy řešené ve shora citované judikatuře, týkající se toho, zda držiteli muselo být jasné, že drží více než nabyl, že výměra je větší, že mohlo dojít k omylu v důsledku nepravidelného tvaru pozemku v nepřehledném terénu apod.

13. Jedná se o situaci, kdy žalobkyně o tom, že se ujímá držby cizího pozemku k okamžiku chopení se držby věděla a věděla tak, že tímto jednáním může jinému způsobit újmu, a proto jde o nepoctivý úmysl (viz Mimořádné vydržení: vědomost o připloceném pozemku a nepoctivý úmysl, Právní rozhledy 4/2025, s 97). Recentní judikatura se přiklonila k názoru, že pokud držitel od samého počátku věděl (nemohl nevědět), že předmětný pozemek neužívá po právu, že tak činí na úkor jeho vlastníka, že se tak sám obohacuje; je dán nepoctivý úmysl. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2024 sp. zn. 22 Cdo 2903/2024 tento uvedl: žalobkyně vlastnické právo k těmto pozemkům nenabyla na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně vždy užívala pozemky s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Na straně žalobkyně tak absentuje jeden ze dvou zásadních prvků nezbytných pro vznik držby, a to vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi– subjektivní prvek). Proto není požadavek žalobkyně na určení jejího vlastnictví k těmto nemovitostem opodstatněný. Základní podmínkou úvah o tom, zda mohlo dojít k vydržení vlastnického (či jiného) práva k pozemku, je (u řádného i mimořádného vydržení) zjištění, že ten, kdo se vydržení domáhá, byl držitelem tohoto pozemku, a kdy se ujal držby; k závěru o držbě nestačí zjištění, že pozemek užíval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, nebo ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, nebo ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1331/2022). Pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). V usnesení ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to, aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden, a fakticky o něj pečovali, ‚jako by byl jejich vlastní`. K vydržení tak nemohlo dojít“ (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018). Tyto závěry jsou plně aplikovatelné rovněž v poměrech projednávané věci. Žalobkyně užívala pozemky vždy s vědomím, že jsou ve vlastnictví žalovaného. Proto chybí na její straně držební vůle (animus possidendi), a to i za předpokladu, že byla přesvědčena o tom, že má nárok na to, aby jí žalovaný pozemky převedl. V takovém případě nemohla žalobkyně nabýt pozemky na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.

14. Byť se předchůdce žalované o předmětné pozemky nijak nezajímal, nesnažil se je užívat, nijak se o své vlastnictví nestaral, nelze říct, že by svou, byť po několik desítek let trvající pasivitou, utvrzoval žalobkyni v tom, že je tato legitimním vlastníkem předmětných pozemků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). To proto, že žalobkyně od počátku věděla, že není legitimním vlastníkem. Ani dlouhodobá pasivita skutečného vlastníka nemůže způsobit bez dalšího změnu ve vlastnickém právu, resp. odůvodnit si přivlastnění předmětných pozemků. K tomuto závěru soud dospěl po pečlivém zvážení individuálních okolností, které u žalobkyně nastaly, a kterými jsou právě dlouhodobost užívání bez toho, že by kdokoliv jiný držbu rušil, a že při započetí držby ze strany žalobkyně nedošlo k žádnému nátlaku, lsti či podvodu, jak např. uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3145/2024, v němž došlo k určení mimořádného vydržení. Případ se však odlišoval od tohoto v tom směru, že v něm „držitel začal pozemek užívat na základě částečně neplatné kupní smlouvy a postoj původního vlastníka nasvědčoval tomu, že měl za to, že pozemek náleží do vlastnictví žalované“. V tomto případě sice mohl postoj původního vlastníka nasvědčovat témuž, ale žalobkyně i původní družstvo věděli, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Žalobkyni se nepodařilo dohledat vlastníky či případné dědice předmětných pozemků, tak, jako se to nepodařilo následně ani soudu. To však bez dalšího neznamená, že může po 20 letech užívání nabýt vlastnictví k těmto pozemkům v důsledku mimořádného vydržení. Žalobkyně měla možnost, pokud chtěla situaci řešit v minulosti, iniciovat např. řízení o prohlášení za mrtvého, příp. o určení data smrti a následně projednání dědictví nebo určení, že se jedná o věc opuštěnou a určení vlastnického práva státu apod., případně postupovat dle informací žalované v brožurce. Navíc je zřejmé, že původní vlastník byl sice zcela nečinný, žalovaná však nikoliv, když již před nabytím vlastnictví k předmětným pozemkům obecně poskytovala informace o možnostech postupu v případě nedostatečně identifikovaných vlastníků pozemků, a navíc byla ochotna jednat i v průběhu tohoto řízení o odprodeji pozemků žalobkyni, která o odkup projevila zájem, což také svědčí o tom, že žalobkyně věděla a ví, že pozemky nejsou v jejím vlastnictví. Proto soudu nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 477,58 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů v souvislosti s cestou realizovanou k jednání soudu dne 1. 4. 2025 z , adresa, a zpět osobním vozidlem ve výši 977,58 Kč za 138 ujetých km (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., při průměrné spotřebě 3,7 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a z náhrady nákladů účastníka nezastoupeného advokátem dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení vyhláškou 254/2015 Sb., představují paušální náhradu dle § 2 odst. 3 vyhlášky ve výši 5 x 300 Kč za vyjádření ze dne 4. 9. 2024, 6. 2. 2025 a 24. 2. 2025 a dále za přípravu k jednání a účast u jednání soudu, tj. celkem 1 500 Kč.

16. V průběhu řízení vznikly náklady státu ve výši 2 178 Kč, které stát zaplatil ustanovenému opatrovníkovi původních žalovaných dle usnesení ze dne 31. 10. 2024 č. j. 4 C 245/2023-102 a které je neúspěšná žalobkyně povinna dle § 148 o. s. ř. uhradit státu, když předpoklady pro osvobození od soudních poplatků nebyly u ní shledány.