49 Co 159/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Hany Slané ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený datum bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A Anonymizováno žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 66 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 12. 5. 2025, č. j. 112 C 2/2021-171,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. o zamítnutí žaloby do částky 41 400 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 11 400 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení a z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení, potvrzuje.

II. Ve zbytku výroku I. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 24 600 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení a z částky 6 600 Kč od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 17 026,84 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, .

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 66 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení, z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení a z částky 4 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok I.) a žalobce byl zavázán zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 71 509,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného advokáta , Jméno advokáta B, . (výrok II.).

2. Soud rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce jako zaměstnanec pracoval u žalovaného jako zaměstnavatele od , datum, jako lékař, od , datum, byl jmenován primářem. Měl platovým výměrem s účinností od , datum, osobní příplatek 18 000 Kč měsíčně. Po hodnotícím pohovoru dne , datum, žalovaný rozhodl o odebrání osobního příplatku od , datum, . Dne , datum, byl žalobce odvolán z funkce primáře. Od , datum, mu žalovaný znovu přiznal osobní příplatek, ale už jen ve výši 14 000 Kč měsíčně. Žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení 66 000 Kč a úroků z prodlení. Požadovaná částka se skládá z 18 000 Kč měsíčně za květen až červenec 2021, 4 000 Kč měsíčně za srpen až říjen 2021. Žalobce tvrdí, že odebrání příplatku bylo neodůvodněné, nepřezkoumatelné, v rozporu s interními pravidly a představovalo nerovné zacházení, šikanu či diskriminaci. Namítá také, že zaměstnavatel postupoval překvapivě, nedal mu možnost reagovat na výhrady a že případné nedostatky neodůvodňovaly odebrání příplatku v plné výši. Žalovaný nárok žalobce popíral, poukazoval na hodnotící pohovor s žalobcem, který proběhl , datum, a hodnotil uplynulý rok 2020, kdy v oblastním středisku řízeném žalobcem došlo k prudkému zhoršení pracovní atmosféry a rozvrácení vztahů, což bylo důvodem odebrání osobního příplatku žalobci.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako primáři byl žalovaným opakovaně po hodnotících pohovorech přiznáván osobní příplatek ve výši 18 000 Kč. Při hodnotícím pohovoru za rok 2020 sdělil žalovaný žalobci výhrady k vedení výjezdové základny ve Velkém , adresa, spočívající v tom, že svým přístupem při vzdělávání záchranářů zapříčinil narušení vztahů a špatnou atmosféru, která vygradovala až k tendenci zdravotnických zaměstnanců, a to jak záchranářů, tak lékařů, tuto základnu opustit. Tato kritika žalobce ze strany zaměstnavatele byla důvodná. Žalovaný dále vytknul žalobci neadekvátní jednání k zaměstnancům v , adresa, a poškození dobrého jména žalovaného v důsledku trestního oznámení a šetření inspektorátu práce. Tyto výhrady byly spojené s výpovědí z pracovního poměru dané svědkyněmi , jméno FO, a , jméno FO, . V jejich případě však nebylo prokázáno, že by se žalobce něčeho závadného v posuzovaném období roku 2020 dopustil. Soud I. stupně zjištěný skutkový stav uzavřel tak, žalobce v roce 2020 při vedení základny ve Velkém , adresa, nezvolil správný způsob vzdělání svých zaměstnanců a jejich přípravu na práci v režimu rychlé zdravotnické pomoci. Žalovaný proto důvodně rozhodnul o odnětí osobního příplatku žalobci v pozici primáře. V řízení bylo dle soudu I. stupně prokázáno, že žalobce jako primář v průběhu roku 2020 nezvládl na jedné ze čtyř základen přechod na rychlou zdravotnickou pomoc, s tím související vzdělávání záchranářů a personálně ohrozil základnu ve Velkém , adresa, . Tento důvod soud I. stupně považoval za dostatečně vážný pro rozhodnutí zaměstnavatele o odebrání osobního příplatku žalobci, neboť primář zodpovídal nejen za odbornou přípravu záchranářů, ale také za personální stabilitu jím řízené základny. Žalovaný se nerovného zacházení k žalobci odebráním osobního příplatku nedopustil ani ho nijak nediskriminoval, jak se snaží žalobce tvrdit. Rozhodnutí o odnětí příplatku náleží zaměstnavateli, jde o nenárokovou složku mzdy a zaměstnavatel nemusí dávat žalobci pro zjednání nápravy čas. Stejně tak je věcí zaměstnavatele, jakou část příplatku zaměstnanci ponechá či zda mu ho odejme zcela. Žalobce měl před hodnotícím pohovorem, jak vyplynulo z výslechu svědka Novotného, náznak nespokojenosti svého nadřízeného. Dále soud I. stupně uvedl, že paralýza jedné ze základen vedených žalobcem je v době covidové epidemie dostatečně závažné pochybení pro suspenzi osobního příplatku. Nepřiznání osobního příplatku po , datum, je dle soudu I. stupně odůvodněno tím, že již žalobce nevykonával funkci primáře, ale pouze lékaře. K ujednání kolektivní smlouvy žalovaného o úpravě osobního příplatku na dobu jednoho roku soud I. stupně uvedl, že je třeba je vykládat s ohledem na praxi zavedenou u žalovaného. Podle této praxe bylo dané ustanovení chápáno tak, že po uplynutí jednoho roku měl proběhnout nový hodnotící pohovor, nikoli tak, že by žalovaný po této době zaměstnancům přiznaný osobní příplatek přestal poskytovat.

4. Proti rozsudku soud I. stupně podal žalobce odvolání, ve kterém uvádí, že jakmile byl osobní příplatek jednou přiznán, stal se nárokovou složkou platu a mohl být snížen nebo odejmut jen při skutečném zhoršení pracovních výsledků. Podle žalobce nedošlo ke zhoršení jeho pracovních výsledků ani kvality práce, což je jediný relevantní důvod pro snížení nebo odnětí osobního příplatku. Odebrání příplatku považuje za šikanózní, represivní a nerovné zacházení, motivované jeho kritikou vedení a výkonem řídicí funkce. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy, opřel se o neúplná či neověřená tvrzení a nevypořádal se se všemi jeho argumenty. I kdyby byla některá výtka oprávněná, nebyl důvod odejmout příplatek v plné výši. Osobní příplatek podle žalobce nesouvisel jen s vedoucí funkcí, protože obdobný příplatek pobírali i řadoví lékaři. Dle žalobce je ujednání kolektivní smlouvy o přiznávání osobního příplatku jen na dobu jednoho roku neplatné, protože odporuje zákoníku práce. Za neplatná považuje i následná rozhodnutí, kterými mu byl osobní příplatek přiznáván či měněn na dobu určitou. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobě vyhověl.

5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný a odvolání žalobce za nedůvodné. Osobní příplatek žalobci nebyl odebrán automaticky po uplynutí jednoho roku, ale až po hodnoticím pohovoru; někdy byl naopak do dalšího hodnocení ponechán v dosavadní výši. Před uplynutím této doby buď proběhl nový hodnoticí pohovor a byla stanovena aktuální výše příplatku, nebo pohovor neproběhl a příplatek byl dále poskytován v nezměněné výši až do jeho konání. V posuzovaném případě byl žalobci příplatek dokonce prodloužen o dva měsíce z důvodu jeho pracovní neschopnosti. Odebrán mu byl výlučně pro dlouhodobý pokles kvality řídící práce vedoucí k personálnímu rozvratu oblastního střediska, nikoli v důsledku plynutí času. Tvrzení žalobce o diskriminaci či šikaně považuje žalovaný za obecná a právně nekonkrétní. Žalobce netvrdí žádný konkrétní diskriminační důvod ani neuvádí srovnatelnou osobu, vůči níž by bylo zacházeno příznivěji. Uváděné příklady neshod s vedením podle žalovaného nesouvisí přímo s důvodem odnětí osobního příplatku a soud se jimi proto nemusel podrobně zabývat. Za nesprávnou označuje žalovaný i argumentaci, že manažerská činnost žalobce tvořila jen 20 % jeho práce. Žalobce vykonával práci primáře v plném úvazku a vedoucím pracovníkem byl po celou dobu výkonu práce. Osobní příplatek nebyl odměnou za samotnou vedoucí funkci, ale za dlouhodobě velmi dobré pracovní výsledky; pokud tyto podmínky přestal splňovat, mohl mu být odejmut. Žalovaný dále uvádí, že odbornou práci žalobce nezpochybňoval, avšak v manažerské roli se podle ní neosvědčil. Na dvou výjezdových stanovištích došlo za jeho působení k výrazným problémům, které nedokázal řešit a k jejichž zhoršení podle žalované sám přispěl. Proto mu byl osobní příplatek dočasně odňat. Žalovaný proto navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá osobního příplatku za dobu od , datum, do , datum, – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákoník práce“), a také (srov. § 4 zákoníku práce) podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

8. Podle § 112 odst. 1 zákoníku práce zaručenou mzdou je mzda nebo plat, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle tohoto zákona, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru (§ 113 odst. 4 a § 136).

9. Podle § 136 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen vydat zaměstnanci v den nástupu do práce platový výměr, který musí být písemný.

10. Podle § 136 odst. 2 zákoníku práce v platovém výměru je zaměstnavatel povinen uvést údaje o platové třídě a platovém stupni, do nichž je zaměstnanec zařazen, a o výši platového tarifu a ostatních pravidelně měsíčně poskytovaných složek platu. Termín a místo výplaty je nutno v platovém výměru uvést, pokud tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis. Dojde-li ke změně skutečností uvedených v platovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit včetně uvedení důvodů, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti.

11. Podle § 131 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.

12. Podle ustálených závěrů soudní praxe představuje osobní příplatek tzv. nenárokovou složku platu, kterou je třeba odlišovat od „nárokových“ složek platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje platový nárok, který je zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže se u zaměstnance splní stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv. nenároková složka platu zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování nebo pro její výši - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že bez rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže však zaměstnavatel vydá v souladu se zákoníkem práce rozhodnutí o jejím přiznání a o její výši, je povinen tuto složku platu zaměstnanci v určené výši poskytovat. Osobní příplatek jako nenároková (fakultativní) složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou platu nárokovou (obligatorní). Okolnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí. Zaměstnanci uvedenému v § 131 odst. 1 zákoníku práce proto zaměstnavatel může snížit osobní příplatek jen v případě zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zákoníku práce) nebo v případě zmenšení rozsahu jeho pracovních úkolů a odejmout osobní příplatek mu může jen tehdy, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 21 Cdo 832/2012).

13. Protože osobní příplatek jako pravidelně měsíčně poskytovaná složka platu patří mezi skutečnosti, které je zaměstnavatel povinen uvést v platovém výměru vydaném zaměstnanci (§ 136 odst. 2 věta první zákoníku práce), a protože snížením nebo odnětím osobního příplatku přiznaného zaměstnanci dochází ke změně těchto skutečností, je zaměstnavatel povinen své rozhodnutí o snížení nebo odnětí osobního příplatku zaměstnanci písemně oznámit včetně uvedení důvodů, a to nejpozději v den, kdy tato změna nabývá účinnosti (§ 136 odst. 2 věta třetí zákoníku práce). Nesplnění této povinnosti zaměstnavatele však samo o sobě nemá za následek zachování nároku zaměstnance na osobní příplatek v původně přiznané výši, neboť rozhodující je, zda pro snížení nebo odnětí osobního příplatku byly splněny předpoklady vyplývající ze zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 21 Cdo 1752/2013)

14. Náležitosti platového výměru vyplývají z § 136 odst. 2 zákoníku práce. Z nárokových složek platu se do platového výměru uvádí vedle platového tarifu také výše příplatku za vedení, příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, zvláštního příplatku a specializačního příplatku pedagogického pracovníka, z nenárokových složek pouze výše osobního příplatku. Údaj o platovém tarifu nemá, na rozdíl od údajů o ostatních složkách platu uváděných v platovém výměru, konstitutivní, ale pouze deklaratorní charakter (srov. Zákoník práce, 4. vydání, 2023, s. 772 - 775: E. Rothová).

15. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl v roce 2012 na základě pracovní smlouvy. S účinností od , datum, došlo změnou pracovní smlouvy ke změně druhu práce žalobce z lékaře na primáře. Dne , datum, byl žalobce zaměstnavatelem z funkce primáře odvolán a nadále vykonával práci lékaře. Žalovaný jako příspěvková organizace určoval plat žalobce platovým výměrem. Platovým výměrem ze dne , datum, byl žalobci přiznán osobní příplatek ve výši 18 000 Kč za dlouhodobé dosahování velmi dobrých pracovních výsledků. Osobní příplatek ve stejné výši a ze shodného důvodu mu byl následně přiznán i platovým výměrem ze dne , datum, s účinností od , datum, . Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl v období od , datum, do , datum, v pracovní neschopnosti. Po jejím skončení provedl žalovaný dne , datum, se žalobcem hodnotící pohovor, v jehož rámci mu vytkl pracovní pochybení, jichž se měl dopustit v roce 2020, a rozhodl o odnětí osobního příplatku.

16. Odvolací soud doplnil dokazování dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne , datum, a platovými výměry ze dne , datum, a , datum, . Z těchto listin zjistil, že po odvolání žalobce z funkce primáře uzavřeli účastníci dohodu o změně druhu práce, na jejímž základě se žalobce zavázal vykonávat pro žalovaného práci lékaře. Současně žalovaný rozhodl o platu žalobce platovým výměrem ze dne , datum, , podle něhož žalobci osobní příplatek nepřiznal. O přiznání osobního příplatku za výkon práce lékaře bylo rozhodnuto až platovým výměrem ze dne , datum, , kterým byl žalobci s účinností od , datum, přiznán osobní příplatek ve výši 14 000 Kč.

17. Pro posouzení věci je rozhodující, že žalovaný platovým výměrem ze dne , datum, , účinným od , datum, , přiznal žalobci osobní příplatek ve výši 18 000 Kč z důvodu dlouhodobého dosahování velmi dobrých pracovních výsledků. Tímto konstitutivním rozhodnutím žalovaný jednoznačně vyjádřil, že ke dni jeho vydání považoval zákonné předpoklady pro poskytování osobního příplatku za splněné. Měl-li žalovaný již tehdy za to, že žalobce v průběhu roku 2020 těchto pracovních výsledků nedosahoval, musel se tento závěr promítnout již do uvedeného platového výměru. Není přípustné, aby žalovaný následně odňal žalobci osobní příplatek s účinností od , datum, s odkazem na okolnosti, které existovaly již v době vydání platového výměru ze dne , datum, a které tedy při svém rozhodování již mohl a měl zohlednit.

18. Nelze zároveň přehlédnout, že v období od , datum, do , datum, byl žalobce v pracovní neschopnosti. Za této situace nemohlo v době po přiznání osobního příplatku s účinností od , datum, dojít k takové změně v pracovních výsledcích žalobce, jež by mohla založit důvod pro jeho odnětí. Ostatně ani žalovaný netvrdil, že by důvody pro odnětí osobního příplatku nastaly v období od , datum, do , datum, , nýbrž je výslovně spojoval s tvrzenými pochybeními žalobce v roce 2020.

19. Odvolací soud proto uzavírá, že žalovaný odnětím osobního příplatku s účinností od , datum, fakticky usiloval o zpětnou revizi svého předchozího rozhodnutí o jeho přiznání, a to v neprospěch žalobce. Takový postup však právní úprava nepřipouští. V okolnostech rozhodných pro poskytování osobního příplatku, za nichž byl žalobci tento příplatek přiznán ke dni , datum, , totiž do odvolání žalobce z funkce primáře nedošlo k žádné relevantní změně, jež by odůvodňovala jeho odnětí. Žalobci proto náležel osobní příplatek ve výši 18 000 Kč i za období od , datum, do , datum, .

20. Za této situace odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil napadený rozsudek soudu I. stupně v části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta co do nároku na doplatek osobního příplatku za období od , datum, do , datum, , tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 24 600 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 000 Kč od , datum, do zaplacení a z částky 6 600 Kč od , datum, do zaplacení. Uvedená částka představuje nevyplacený osobní příplatek za měsíc květen 2021 v plné výši a poměrnou část osobního příplatku za období od , datum, do , datum, . Žalobci náleží i požadovaný úrok z prodlení, neboť osobní příplatek je peněžitou složkou platu splatnou podle § 141 zákoníku práce. Nevyplatil-li jej žalovaný řádně a včas, dostal se do prodlení; žalobci proto podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení v zákonné výši od dne následujícího po splatnosti jednotlivých dlužných částek do zaplacení.

21. Odlišně je nutno věc posuzovat od , datum, . Tímto dnem došlo, po odvolání žalobce z funkce primáře, na základě dohody účastníků ke změně druhu práce žalobce z primáře na lékaře, tedy ke změně rozhodné skutečnosti pro určení platu. Žalovaný byl proto oprávněn a současně povinen nově stanovit plat žalobce platovým výměrem, a to včetně jeho jednotlivých složek. Za této situace již nebylo možno další nárok žalobce na osobní příplatek odvozovat z předchozího platového výměru, který se vztahoval k jiné pracovní pozici a k jinému druhu práce, než jaký žalobce od , datum, vykonával. Jestliže žalovaný po této změně žalobci osobní příplatek bezprostředně nepřiznal a učinil tak až s účinností od , datum, , postupoval v mezích zákona. Osobní příplatek je fakultativní složkou platu, jejíž přiznání závisí na rozhodnutí zaměstnavatele, přičemž u nového pracovního zařazení bylo třeba nejprve posoudit, zda žalobce i při výkonu práce lékaře dosahuje takových pracovních výsledků, které jeho přiznání odůvodňují. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že po skončení výkonu práce primáře a po novém určení platu žalobce nelze nárok na osobní příplatek za další období dovozovat z platového výměru vydaného pro pracovní zařazení, které žalobce již nevykonával. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. o zamítnutí žaloby týkající se nároku na doplatek osobního příplatku za období od , datum, do , datum, za použití § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. Odvolací soud se samostatně nezabýval námitkou žalobce, podle níž nepřiznání osobního příplatku představovalo šikanózní či nerovné zacházení, neboť tato námitka nebyla pro právní posouzení věci rozhodná. Po změně druhu práce žalobce z primáře na lékaře s účinností od , datum, byl žalovaný oprávněn a povinen nově stanovit plat žalobce platovým výměrem, a to včetně jeho jednotlivých složek. Osobní příplatek je přitom nenárokovou složkou platu, která zaměstnanci náleží pouze tehdy, rozhodne-li o jejím přiznání zaměstnavatel. Nepřiznání osobního příplatku po změně druhu práce proto samo o sobě nepředstavuje projev nerovného zacházení ani šikany, nýbrž důsledek nového pracovního zařazení žalobce a nového určení jeho platu. Žalobce navíc netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalovaný při stanovení platu po , datum, postupoval vůči žalobci bez objektivního důvodu odchylně oproti jiným zaměstnancům ve srovnatelném postavení.

23. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že ujednání kolektivní smlouvy o přiznávání osobního příplatku jen na dobu jednoho roku je neplatné. Odporuje totiž smyslu § 131 zákoníku práce, neboť osobní příplatek po přiznání netrvá jen do uplynutí předem stanovené doby, ale až do změny zákonných podmínek pro jeho další poskytování. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, sp. zn. 21 Cdo 5447/2007 výslovně dovodil, že přiznání osobního příplatku na dobu určitou je v části o časovém omezení neplatné. Stejně tak jsou neplatná i rozhodnutí zaměstnavatele, jimiž byl osobní příplatek přiznán nebo změněn jen na dobu určitou, neboť po přiznání se stává nárokovou složkou platu a může být změněn jen za podmínek stanovených zákonem, nikoli pouhým uplynutím času (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 21 Cdo 1752/2013).

24. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žádný z účastníků neměl ve věci plný úspěch. Žalobce se domáhal zaplacení částky 66 000 Kč, přičemž mu bylo vyhověno co do částky 24 600 Kč; jeho úspěch ve věci tak činí 37,27 %. Žalovaný byl naopak úspěšný co do částky 41 400 Kč, tedy v rozsahu 62,73 %. Čistý procesní úspěch žalovaného proto představuje rozdíl mezi úspěchem obou účastníků, tj. 25,46 %. V tomto rozsahu proto náleží žalovanému proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

25. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovanému v řízení vznikly náklady za zastoupení advokátem před soudem I. stupně do vydání rozsudku ze dne , datum, , č. j. 112 C 2/2021-121, které sestávají z těchto částek:- z odměny advokáta ve výši 26 410 Kč za 6 úkonů právní služby před soudem I. stupně (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání dne , datum, , dne , datum, přesahující dvě hodiny, podání ze dne , datum, ) á 3 740 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) a za 1 úkon právní služby před soudem I. stupně (účast na jednání dne , datum, při kterém došlo jen k vyhlášení rozhodnutí) á 1 870 Kč (§ 11 odst. 2 písm. f/, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) ze 7 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč ( vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do , datum, ).- z cestovní náhrady ve výši 408,55 Kč za cestu k jednání soudu I. stupně dne , datum, z , adresa, a zpět o celkové délce 50 km absolvované osobním automobilem Škoda registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 7,8 l Super 95/100 km, při ceně benzínu 44,5 Kč/litr a sazbě základních náhrad 4,70 Kč/km dle vyhlášky č. 237/2022 Sb. a z náhrady za ztrátu času advokáta stráveného cestou k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v rozsahu 2 půlhodin á 100 Kč ve výši 200 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do , datum, );- z cestovní náhrady ve výši 841,36 Kč za cesty k jednání soudu I. stupně dne , datum, a , datum, z , adresa, , když každá z cest a zpět činila 50 km a byla absolvovaná osobním automobilem Škoda registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 7,8 l Super 95/100 km, při ceně benzínu 41,2 Kč/litr a sazbě základních náhrad 5,20 Kč/km dle vyhlášky č. 191/2023 Sb. a z náhrady za ztrátu času advokáta stráveného za obě cesty k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v celkovém rozsahu 4 půlhodin á 100 Kč ve výši 400 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do , datum, );Podle názoru odvolacího soudu nelze žalovanému přiznat náhradu za 10 úkonů právní služby v řízení před soudem I. stupně do vydání rozsudku ze dne ze dne , datum, , č. j. 112 C 2/2021-121, nýbrž pouze za 6,5 úkonů.Za samostatný úkon právní služby odvolací soud nepovažuje podání žalovaného ze dne , datum, , ve kterém žalovaný převážně pouze opakoval a dílčím způsobem upřesňoval svá dosavadní skutková tvrzení. Obsahově tak nešlo o nové, samostatné úkony právní služby, nýbrž o pokračování již dříve uplatněné procesní obrany. Odvolací soud vychází z toho, že učiní-li účastník více písemných podání, která ve svém souhrnu obsahově představují jediný procesní úkon, popřípadě jen dílčí rozvedení již uplatněných tvrzení a námitek, nelze za každé takové podání přiznat samostatnou odměnu. Rozhodující je jejich skutečný obsah, nikoli pouze jejich formální oddělení do několika samostatných podání. V projednávané věci žalovaný svou právní i skutkovou argumentaci rozložil do více samostatných písemných podání, ačkoli obsahově šlo o průběžné doplnění či opakování již dříve uplatněné obrany; na vývoj dokazování ostatně mohl reagovat i při jednání před soudem. Zvolil-li žalovaný tuto procesní formu, byl takový postup sice přípustný, avšak sám o sobě neodůvodňuje závěr, že každé jednotlivé podání představuje samostatný úkon právní služby ve smyslu předpisů o odměňování advokáta.Odvolací soud nepřiznal dále náhradu nákladů za účast zástupce žalovaného při jednání u mediátora ani náhradu cestovních výdajů s tím spojených. Přestože soud může podle § 100 odst. 2 o. s. ř. nařídit první setkání se zapsaným mediátorem, nejde o úkon probíhající v bezprostřední souvislosti se soudním řízením; mediace sama je postupem stojícím mimo rámec občanského soudního řízení a zahajuje se až smlouvou o provedení mediace. Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. patří mezi náklady řízení pouze odměna mediátora za první setkání nařízené soudem, nikoli odměna advokáta za účast na tomto setkání. Judikatura přitom ustáleně dovodila, že účast advokáta na setkání u mediátora není nákladem vynaloženým v bezprostřední souvislosti s řízením a přítomnost zástupce je zde pouze dobrovolná; proto náhrada takového nákladu vůči protistraně nenáleží (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3658/17 a II. ÚS 150/20). Ze stejného důvodu nelze přiznat ani cestovní výdaje k tomuto jednání, neboť jde o výdaj odvozený od úkonu, jehož náhrada sama nepřísluší.

26. Posledním důvodem pro snížení odměny zástupce proti rozhodnutí soudu I. stupně bylo přiznání pouze poloviční odměny zástupci za účast při jednání dne , datum, , neboť při tomto jednání došlo jen k vyhlášení rozsudku. Podle § 11 odst. 2 písm. f/ advokátního tarifu totiž za účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, náleží mimosmluvní odměna jen ve výši jedné poloviny.

27. Po zrušení rozsudku soudu I. stupně ze dne , datum, , č. j. 112 C 2/2021-121, vznikly dále žalovanému náklady za zastoupení advokátem před soudem I. stupně, které sestávají z těchto částek:- z odměny advokáta ve výši 4 190 Kč za 1 úkon právní služby před soudem I. stupně (účast na jednání dne , datum, ) á 3 740 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g/, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) a za paušální náhradu hotových výdajů advokáta á 450 Kč (vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od , datum, );- z cestovní náhrady ve výši 429,62 Kč za cestu k jednání soudu I. stupně dne , datum, z , adresa, a zpět o celkové délce 50 km absolvované osobním automobilem Škoda registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 7,8 l Super 95/100 km, při ceně benzínu 35,8 Kč/litr a sazbě základních náhrad 5,80 Kč/km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a z náhrady za ztrátu času advokáta stráveného cestou k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v rozsahu 2 půlhodin á 150 Kč ve výši 300 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném , datum, );28. V odvolacím řízení při projednání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne , datum, , č. j. 112 C 2/2021-121, vznikly dále žalovanému náklady za zastoupení advokátem, které sestávají z těchto částek:- z odměny advokáta ve výši 8 230 Kč za 2 úkony právní služby před odvolacím soudem (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne , datum, ) á 3 740 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/, g/, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) a ) a z 1 částky paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do , datum, ) a z 1 částky paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od , datum, ),- z cestovní náhrady ve výši 1 838,77 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu a zpět dne , datum, z , adresa, a zpět o celkové délce 214 km absolvované osobním automobilem Škoda registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 7,8 l Super 95/100 km, při ceně benzínu 35,8 Kč/litr a sazbě základních náhrad 5,80 Kč/km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a z náhrady za ztrátu času advokáta stráveného cestou k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v rozsahu 6 půlhodin á 150 Kč ve výši 900 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném , datum, );29. V posledním odvolacím řízení při projednání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ze dne , datum, , č. j. 112 C 2/2021-171, vznikly dále žalovanému náklady za zastoupení advokátem, které sestávají z těchto částek:- z odměny advokáta ve výši 8 380 Kč za 2 úkony právní služby před odvolacím soudem (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne , datum, ) á 3 740 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d/, g/, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) a) a ze 2 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od , datum, ),- z cestovní náhrady ve výši 1 841,81 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu a zpět dne , datum, z , adresa, a zpět o celkové délce 214 km absolvované osobním automobilem Škoda registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 7,8 l Super 95/100 km, při ceně benzínu 34,7 Kč/litr a sazbě základních náhrad 5,90 Kč/km dle vyhlášky č. 78/2026 Sb. a z náhrady za ztrátu času advokáta stráveného cestou k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v rozsahu 6 půlhodin á 150 Kč ve výši 900 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném , datum, );30. Dále je třeba k nákladům žalovaného přičíst náhradu za daň z přidané hodnoty o sazbě 21 % z částky 55 270, 11 Kč ve výši 11 606, 72 Kč, celkem vznikly žalovanému náklady řízení ve výši 66 876,83 Kč. Z této částky náleží žalovanému 25,46 % to je 17 026,84 Kč a k náhradě této částky odvolací soud žalobce zavázal výrokem III. tohoto rozsudku do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta B, (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.).