49 CO 164/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený Mgr. jméno příjmení obecným zmocněncem bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený Mgr. jméno příjmení advokátem sídlem adresa o 101.451 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. října 2021, č.j. 5 C 211/2021-27,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. a ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.487 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci částku 50.755,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 3.000 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 5.000 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 5.000 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 5.000 Kč od datum do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 32.725,50 Kč od datum do zaplacení, to vše nejpozději do datum (výrok I.), v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 50 755,50 Kč a„ zbývající část žalobou uplatněných úroků z prodlení“, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení náhrady škody, kterou mu žalobce, který u něj byl zaměstnán jako elektromontér, způsobil při výkonu práce dne datum tím, že s vozidlem žalobce havaroval a způsobil mu na něm škodu, jejíž výše byla předběžně vyčíslena na 660.000 Kč bez DPH. Dále žalobu založil na tvrzení, že škoda byla s žalovaným projednána a žalovaný svůj závazek nahradit vzniklou škodu do výše 116.451 Kč (tj. do výše 4,5 násobku průměrného výdělku žalobce před vznikem škody) písemně co do důvodu a výše uznal v dohodě o způsobu náhrady škody, kterou účastníci uzavřeli. Žalovaný na základě uvedené dohody žalobci zaplatil částku 8.000 Kč, následně uzavřeli účastníci další dohodu, v níž se dohodli na tom, že zbývající dluh ve výši 108.451 Kč bude žalovaný žalobci splácet v pravidelných měsíčních splátkách á 5.000 Kč, počínaje měsícem 1/ 2021. Pro případ, kdy by se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením v rozsahu nejméně dvou celých splátek, účastníci sjednali ztrátu výhody splátek. Žalovaný na náhradu předmětné škody žalobci zaplatil ve splátkách pouze 2.000 Kč za 1/ 2021 a 5.000 Kč za 2/ 2021, dále žij nezaplatil ničeho, a proto ho žalobce dne datum písemně vyzval k zaplacení zbývající částky 101.451 Kč jednorázově; žalovaný na výzvu nereagoval a dluh nezaplatil.

3. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že závazek žalovaného z dohody o náhradě škody a jejího dodatku nemohl platně vzniknout pro absenci svobodné vůle žalovaného při podpisu těchto závazků. Absenci svobodné vůle přitom žalovaný spatřoval ve skutečnosti, že uvedené listiny podepsal jako mladý člověk neznalý svých práv na pokyn nadřízených ve snaze pro něj nepříjemnou událost uzavřít, neboť nedisponoval potřebnou finanční částkou, a nejednalo se o jeho svobodný projev vůle. Dále žalovaný namítal, že žalobce svůj nárok na náhradu škody dosud řádně nevyčíslil a nedoložil, a že za škodu je spoluodpovědný i sám žalobce, neboť dal pokyn k řízení vozidla s plošinou se specifickými jízdními vlastnostmi žalovanému, který byl nezkušeným řidičem a v době uzavření pracovní smlouvy neměl ani platné řidičské oprávnění. Žalobce tak dle žalovaného porušil svou prevenční povinnost i tím, že neměl na vozidlo uzavřeno havarijní pojištění, a navíc žalovanému uložil úkol (řízení vozidla), který nebyl náplní jeho práce elektromontéra. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu, žalovaný navrhl, aby výši náhrady škody přiměřeně snížil.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalovaný pracoval u žalobce v období od datum do datum v pracovním poměru jako elektromontér, že v souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů řídil dne datum vozidlo žalobce s pracovní plošinou, se kterým kolem 13.45 hodin zavinil nedbalostní formou dopravní nehodu, při které došlo k poškození vozidla i plošiny. Dále vyšel ze zjištění, že v souvislosti s předmětnou škodní událostí uzavřeli účastníci dne datum dohodu o způsobu náhrady škody„ obsahu tvrzeného žalobcem“, v níž žalovaný uznal svůj závazek k náhradě škody do výše 116.451 Kč, představující 4,5 násobek jeho průměrného měsíčního výdělku před způsobením škody, a že dne účastníci dne datum uzavřeli dodatek k dohodě ze dne datum, v němž se dohodli na tom, že dosud nezaplacenou částku 108.451 Kč bude žalovaný žalobci splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč počínaje měsícem 1/ 2021 pod ztrátou výhody splátek při nesplacení dvou celých splátek. Na základě takto změněné dohody o způsobu náhrady škody zaplatil žalovaný žalobci v měsících leden a únor 2021 celkem 7 000 Kč a poté přestal splátky hradit. Na základě takto nesporného skutkového stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný platně svůj závazek k náhradě škody, jejíž náhrada je předmětem řízení uznal co do důvodu a výše. Soud I. stupně dále uzavřel, že účastníci platně uzavřeli dohodu o způsobu náhrady škody dle § 263 odst. 2 zákoníku práce, předmětná dohoda je zcela určitým a srozumitelným právní jednáním, a nic na tom nemění ani skutečnost, že v době uzavření dohody nebyla ještě známa skutečná výše škody, neboť z textu dohody je zřejmé, že žalovaný akceptuje minimální odhad výše skutečné škody 660.000 Kč, tedy škodu několikanásobně převyšující výši škody, za kterou odpovídá (výše celkové skutečné škody na vozidle i plošině 1.189.831,41 Kč byla přitom žalobcem řádně doložena daňovými doklady vystavenými zhotoviteli oprav za opravu vozidla i plošiny, o jejichž autentičnosti i zaplacení cen v nich uvedených žalobcem soud I. stupně nepochyboval). Soud rovněž neshledal žádné důvody neplatnosti dohody o náhradě škody i jejího dodatku dle § 580 a následujících občanského zákoníku, neboť plně svéprávný žalovaný si musel být vědom následků podpisu obou těchto listin a samotná skutečnost, že nedisponoval finančními prostředky potřebnými k náhradě škody jednorázově, nezpůsobuje neplatnost obou těchto právních jednání. Závazek žalovaného z dohody o náhradě škody i jejího dodatku tak platně vznikl a v žalobou uplatněné výši dosud trvá, neboť platí vyvratitelná právní domněnka stanovená v § 2053 občanského zákoníku, podle kterého uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá a žalovaný je povinen žalobci škodu v dosud neuhrazené výši zaplatit. Současně však soud I. stupně přihlédl za použití § 264 zákoníku práce ke zjevně nedostatečným řidičským zkušenostem žalovaného v době vzniku škody i ke skutečnosti, že vozidlo s pracovní plošinou, se kterým žalovaný havaroval, je speciálním vozidlem s odlišným těžištěm i jízdními vlastnostmi oproti běžným osobním vozidlům, žalovaný nemohl mít s jeho řízením dostatečné zkušenosti a převzetím vozidla k řízení pouze vyhověl žádosti svého služebně staršího kolegy jméno příjmení, který potřeboval přepravit jiné vozidlo. Škodní událost se navíc stala v době, kdy měl žalovaný necelých 20 roků a nemohl tak logicky disponovat dostatečnými naspořenými finančními prostředky k úhradě škody požadované po něm žalobcem v maximální možné zákonné výši a zaplacení náhrady škody ve požadované žalobcem by se nepochybně zásadně projevilo na jeho životní úrovni; jde-li o žalobce, ten navíc nevyužil své možnosti minimalizovat vzniklou škodu uzavřením havarijního pojištění předmětného vozidla. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu tvoří dle soudu I. stupně důvody zvláštního zřetele hodné pro použití moderačního práva soudu k přiměřenému snížení náhrady škody. Nelze přitom předpokládat, že by se snížení náhrady škody mohlo významným způsobem poškodit ekonomické výsledky žalobce, který je společností zaměstnávající více než 100 zaměstnanců. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným okolnostem proto soud I. stupně shledal přiměřeným snížením náhrady škody na polovinu žalovaným dosud nesplacené škody, tedy na částku 50.755,50 Kč. Zavázal proto žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 50.755.50 Kč včetně zákonného úroku z prodlení tak, jak ho žalobce požadoval (§ 1968 a § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) s tím, že s ohledem na výši přiznané částky a poměry žalovaného určil k zaplacení lhůtu do datum, a ve vztahu ke zbývající části nároku žalobce, tj. částce 50.755,50 Kč s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím části nároku v důsledku jeho moderace nesouhlasil. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1958/2004 a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 81/2009, uvedl, že i když vymezení hypotézy právní normy obsažené v § 264 zákoníku práce závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití mimořádného zmirňovacího práva přichází v úvahu – jak z logiky věci vyplývá – až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle § 250 odst. 1 zákoníku práce, tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce, a že tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody. Ke snížení náhrady škody podle § 264 zákoníku práce může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle § 250 odst. 2 a § 257 odst. 4, 5 zákoníku práce O případném použití mimořádného zmírňovacího práva je dále nutno uvažovat ještě před tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle § 257 odst. 2 zákoníku práce, neboť případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené. Výše citovanou judikaturou se soud I. stupně v souvislosti s aplikací moderačního práva dle žalobce neřídil, když tuto snížil v rozsahu 50% žalované náhrady škody, resp. v o něco nižší procentuálním rozsahu ve vztahu k celé škodě, za níž žalovaný odpovídá již po moderaci dle § 257 odst. 2 zákoníku práce. Dále v odvolání žalobce uvedl, že skutečná škoda na havarovaném vozidle a plošině, za kterou žalovaný žalobci odpovídá, činila 1.189.831,41 Kč s tím, že limitace škody dle § 257 odst. 2 zákoníku práce představovala u žalovaného částku 116.451 Kč, tedy pouze necelých 10% skutečné škody. Tato skutečnost dle žalobce již sama o sobě vylučuje možnost aplikace moderačního práva, neboť by šlo zjevně o rozpor se zákonným požadavkem, aby snížení náhrady škody bylo přiměřené. příjmení žalobce navíc nic neporušil a nezavinil, přesto ponese ze svého i v případě plně úspěšné žaloby přes 90% nákladů škodní události zaviněné zcela žalovaným. Zmiňuje-li soud I. stupně další okolnosti, jenž ho vedly k moderaci nároku až pouze na cca 5% skutečné, škody, pak nedostatečné řidičské zkušenosti žalovaného nemohou být důvodem pro moderaci škody, neboť každý i mladý řidič musí dodržovat příslušné předpisy (s jejich nedodržováním však měl zřejmě žalovaný více problémů ještě před nehodou, viz řízení vozidla pod vlivem alkoholu), navíc byl žalovaný u žalobce řádně proškolen, a to i ohledně problematiky těžiště vozidla a jeho vlivu na jízdu (k tomu viz obsah žalovaným podepsaného záznamu o školení z datum). K nehodě přitom došlo v obci, a ještě v místě s omezenou rychlostí, které žalovaný znal. Nic z uvedené proto nelze klást k tíži žalobce. Žalobce též zcela odmítá argument soudu (převzatý od žalovaného), že nevyužil své možnosti minimalizovat vzniklou škodu uzavřením havarijního pojištění předmětného vozidla, neboť stejný„ problém" byl i (a hlavně) na straně žalovaného, který neměl uzavřenu pojistku na svoji odpovědnost (což soud I. stupně zcela pominul), nehledě na to, že ani případná havarijní pojistka by nic v daném případě neřešila ve vztahu k limitované nárokované škodě, neboť tato část (s ohledem na značnou celkovou výši škody) by z ní nemohla být uhrazena. To souvisí s pravidlem, že u havarijního pojištění je vždy sjednána spoluúčast pojištěného, která dosahuje právě až 10% ze vzniklé škody (u škodní události ze datum jde tak až o 118.983 Kč, jenž by žalobce z havarijní pojistky nedostal). Uvedené tak představuje spíše důvody, proč moderační právo soudu není v projednávané věci na místě aplikovat, a to i pokud by nedošlo ke zjevnému rozporu s požadavkem přiměřenosti snížení. Jde-li o hledisko věku a poměrů žalovaného ve vztahu k jeho životní úrovni, rovněž nejde dle žalobce o relevantní důvody k moderaci náhrady škody, ale nanejvýš o důvody k tomu, aby mohl žalovaný dluh splácet či splatit v delší době, což mu ostatně soud též v rámci rozhodnutí umožnil. Soud I. stupně naopak nevzal v dané souvislosti v potaz, že žalobce žalovanému nabídl a dohodl se s ním na možnosti splácení dluhu v přiměřených splátkách, kterou žalovaný nevyužil. Žalobce nesouhlasil ani s rozhodnutím soudu o nákladech řízení, a to vzhledem ke skutečnosti, že důvodem částečného neúspěchu žalobce v řízení nebyla nedůvodnost jeho nároku, ale jeho moderace soudem. O nákladech řízení tak mělo být rozhodnuto podle § 142 odst. 3 a nikoli podle § 142 odst. 2 tak, jak to nesprávně učinil soud I. stupně.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání, a po zopakování dokazování výpisem z evidenční karty řidiče (žalovaného) a technickým průkazem vozidla značka automobilu anonymizováno 130 se speciální pracovní plošinou, registrační značka, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle § 263 zákoníku práce výši požadované náhrady škody je zaměstnavatel se zaměstnancem povinen projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji nahradit (odst. 1). Uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně (odst. 2).

8. Podle § 264 zákoníku práce z důvodu zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit.

9. I když žalovaný na počátku řízení zpochybňoval platnost dohody o způsobu náhrady škody pro nedostatek svobodné vůle při jejím uzavírání, námitku relativní neplatnosti dohody v řízení nevznesl, soud I. stupně v řízení proto správně vycházel z toho, že dohoda je platná. Pokud žalovaný v řízení uváděl, že si je vědom následků uznání závazku k náhradě škody s tím, že je připraven v řízení vyvratitelnou domněnku existence závazku v době jeho uznání vyvrátit, svou obranu založil na tvrzení, že za škodu neodpovídá, neboť za ni odpovídá žalobce, který mu uložil pracovní úkol, který neodpovídá náplni jeho práce jako elektromontéra, žalobce mu tak nebyl oprávněn uložit, aby předmětný montážní speciál při přepravě na silnici řídil, a že v době nástupu do zaměstnání, tj. ke dni datum neměl řidičský průkaz, ten získal až datum. Tvrzení, na kterých založil svou procesní obranu však v průběhu řízení jednak žalovaný sám vyvrátil tím, když potvrdil, že k řízení montážního speciálu nedostal pokyn od žalovaného (resp. svého přímého nadřízeného), ale požádal ho o to spolupracovník jméno příjmení, který jeho nadřízeným nebyl a se kterým v daný den pracoval. Z výpisu z karty řidiče pak bylo zjištěno, že žalovaný byl ke dni předmětné nehody držitelem platného řidičského oprávnění a skutečnost, že měl řidičský průkaz ke dni vzniku pracovního poměru až do datum zadržen, je pro uvedenou věc zcela irelevantní. Pokud byl navíc žalovaný ve vztahu ke své obraně poučen v odvolacím řízení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., včetně poučení o procesních následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, sám v reakci uvedl, že nemá, jak svá tvrzení doplnit a nemá ani návrhy na doplnění dokazování.

10. V projednávané věci žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu škody, který mu žalovaný jako zaměstnanec způsobil tím, že dne datum havaroval při plnění pracovních úkolů s vozidlem žalobce, na kterém při nehodě vznikla škoda v celkové žalobcem nyní tvrzené výši 1.189.831,41 Kč. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný při plnění pracovních úkolů jako zaměstnanec žalobce dne datum způsobil dopravní nehodu, při které vznikla škody na vozidle žalobce příjmení jméno s plošinou. Sporné nebylo ani to, že v souvislosti s projednáním náhrady škody účastníci dne datum uzavřeli dohodu o způsobu náhrady podle § 263 zákoníku práce, v níž žalovaný uznal co do důvodu a výše svou povinnost nahradit žalobci škodu tak, jak je uvedeno v jejím čl. II., tj. škodu, kterou mu způsobil dne datum zaviněným nedbalostním porušením povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů při dopravní nehodě s vozidlem žalobce příjmení jméno, registrační značka s montážní plošinou v předběžně odhadnuté výši 500.000 Kč bez DPH na vozidle a 160.000 Kč bez DPH na plošině. Jde-li o výši požadované škody, je v předmětné dohodě uvedeno, že výše požadované škody nesmí přesáhnout celkem 116.451 Kč, tj. částku, která dle účastníků odpovídá 4,5 násobku průměrného výdělku žalovaného před vznikem škody.

11. Ze shora uvedeného je zřejmé, že součástí dohody o způsobu náhrady škody, kterou účastníci uzavřeli dne datum a v níž žalovaný svou povinnost nahradit žalobci škodu uznal, je i výše náhrady škody požadované žalobcem, tj. částka 116.451 Kč. Za důvodnou proto nelze považovat námitku žalobce, který soudu I. stupně vytýká, že jeho postup při aplikaci § 264 zákoníku práce odporoval judikatorním závěrům, z nichž vyplývá, že použití moderačního práce přichází v úvahu až po zjištění skutečné výše škody. Právním důvodem požadavku žalobce na náhradu škody v projednávané věci byla dohoda o způsobu náhrady škody uzavřená účastníky ve smyslu § 263 zákoníku práce, jejíž součástí byla výše žalobcem požadované škody s tím, že v daném případě výše požadované náhrady škody odpovídala částce, na které se účastníci shodli, tj. částce 116.451 Kč. Z uvedené částky, vyplývající z dohody účastníků dle § 263 zákoníku práce, je proto dle odvolacího soudu třeba vycházet, jako ze skutečné škody, která má být moderována.

12. Smyslem tzv. moderačního (zmírňovacího) práva soudu je určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (respektive, než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Ustanovení § 264 patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem„ důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v § 264 tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

13. Jde-li o moderaci výše náhrady škody, soud I. stupně dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení výše náhrady škody, a to s ohledem na důvody, které ve svém rozhodnutí podrobně popsal a odvolací soud je zrekapituloval v odstavci 4 výše.

14. Odvolací soud se se závěrem soudu I. stupně o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro aplikaci § 264 zákoníku práce ztotožňuje. Stejně jako soud I. stupně přitom shledává důvod hodný zvláštního zřetele pro moderaci výše náhrady škody zejména v relativně nízkém věku žalovaného v době škodní události, jeho nedostatečných pracovních a zejména řidičských zkušenostech a v tom, že jako mlady, nový a nezkušený zaměstnanec žalovaného se snažil nedělat v práci problémy a tzv. zapadnout do pracovního kolektivu, čímž lze vysvětlit jeho chování, kdy vyhověl žádosti služebně staršího kolegy aby odvezl zpět do provozovny právě speciální vůz se speciálními nároky na způsob řízení a nikoli další vůz, který bylo třeba odvézt, kterým byl osobní automobil Škoda, který žádné speciální řidičské dovednosti nevyžadoval. V řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že vozidlo, na kterém žalovaný žalobci způsobil škodu bylo speciálním vozem s plošinou se zvýšeným těžištěm (byť se jednalo o vozidlo do 3,5 tuny, na které je dostačující řidičské oprávnění skupiny B) vyžadující specifický způsob řízení a řidičské dovednosti vyšší úrovně než řízení běžného vozidla. Na tom, že žalovaný neměl pro řízení takto speciálního vozidla dostatečné řidičské zkušenosti nic nemění ani skutečnost, že byl teoreticky žalobcem proškolen o vlivu těžiště dopravního prostředku na jízdu, neboť teoretické znalosti bez jejich praktického vyzkoušení a nácviku samy o sobě nezaručí, že člověk ovládající teorii ji zvládne správně použít v praxi. O tom, že žalovaný neměl v době škody dostatečné řidičské zkušenosti pak, jak bylo v řízení prokázáno, svědčí nejen to, že v době nástupu do pracovního poměru neměl řidičské oprávnění (měl zadržen řidičský průkaz), čehož si mohl a měl být žalobce vědom, ale i to (viz zjištění z karty řidiče), že řidičský průkaz byl žalovanému vydán dne datum, v době od datum do datum měl žalovaný na 8 měsíců zákaz činnosti a řidičský průkaz mu byl zadržen, a je tedy nepochybné, že praktické řidičské zkušenosti do doby nehody získával pouze cca 13 měsíců, což s přihlédnutím ke skutečnosti, že vlastní automobil nevlastnil (a toto tvrzení žalobce v řízení nezpochybnil) je doba naprosto minimální na to, aby bez praxe zvládl i řízení vozidla se speciálními nároky na způsob řízení. Bez významu pak není, jak konstatoval již soud I. stupně, ani to, že žalobce je (jak vyplývá z údajů v obchodním rejstříku) obchodní společností s rozsáhlým a různorodým předmětem podnikání, se základním kapitálem 3.900.000 Kč a dle statistických údajů s počtem zaměstnanců v kategorii číslo, tedy jeho ekonomická síla a možnosti je zcela jiná než finanční možnosti žalovaného, který se i přes své mládí a nedostatek finančních prostředků ke své povinnosti k náhradě škody postavil čelem a nárok na náhradu škody ve výši 116.451 Kč (tj. ve výši, která dle účastníků korespondovala s maximální možnou náhradou, k jejímuž zaplacení by žalovaný byl s ohledem na zákonnou limitaci zaplatit), uznal.

15. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že pokud soud I. stupně výši náhrady škody snížil o částku 50.755,50 Kč, jedná se o snížení, které je v projednávané věci zcela přiměřené. Při posuzování přiměřenosti snížený výše náhrady škody přitom odvolací soud vycházel z toho, že za skutečnou výši škody je třeba v projednávané věci považovat částku výše náhrady škody požadované žalobce v dohodě účastníků o způsobu náhrady škody ze dne datum, tj. částku 116.451 Kč. Pokud soud tuto žalobcem požadovanou výši náhrady škody dle uvedené dohody, kterou je (viz výše) v projednávané věci třeba považovat za škodu skutečnou, snížil o částku 50.755,50 Kč, tj. o 44,6 %, jedná se dle odvolacího soudu o snížení zcela adekvátní skutečnostem, které byly v daném případě posouzeny jako skutečnosti hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 264 zákoníku práce. Proto pokud soud I. stupně nárok žalobce na náhradu škody v další výši 50.755,50 Kč s příslušenstvím zamítl, považuje odvolací soud jeho rozhodnutí za správné.

16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud za použití § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení. Je sice pravdou, že neúspěch žalobce v řízení před soudem I. stupně byl založen na moderaci jeho nároku na náhradu škody, nicméně odvolací soud má za to, že rozhodnutí soudu o nákladech, byť založeno na ne zcela přiléhavé argumentaci a aplikaci § 142 odst. 2 o.s.ř., je ve výroku věcně správné. Odvolací soud má s ohledem na celkové okolnosti případu tak, jak byly popsány jak v rozsudku soudu I. stupně, tak v rozhodnutí o podaném odvolání, a to zejména okolnosti, pro které byl nárok žalobce na náhradu škody moderován (viz výše), jsou současně okolnostmi hodnými zvláštního zřetele, které vedou k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro mimořádné odepření práva žalobce na náhradu nákladů řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému, který byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.487 Kč (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) Náklady, které žalovanému vznikly v odvolacím řízení jsou představovány náklady za zastoupení advokátem a sestávají ze 3 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání a účast na dvou jednání odvolacího soudu) á 3.140 Kč počítáno z částky, která byla předmětem odvolacího řízení (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a ze tří částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), to vše zvýšeno o částku 2.167 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek § 237 o.s.ř. do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.