49 Co 211/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce , bytem Adresa žalobce , zastoupený advokátem Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A , proti žalovanému: Jméno žalovaného , spol. s r.o., IČ IČO žalovaného , sídlem Adresa žalovaného , zastoupený advokátem Jméno advokáta B , sídlem Adresa advokáta B , o zaplacení částky 111 927 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 9. 2023, č. j. 23 C 9/2020-325,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 111 927 Kč s 10 % úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části výroku I., o zamítnutí žaloby na zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 111 927 Kč za dobu od , datum, do , datum, , se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 178 909 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta A, .

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 111 927 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok I.). Žalobci byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 138 045,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku rukám právního zástupce žalovaného , Jméno advokáta B, (výrok II.)

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce jako zaměstnanec domáhal zaplacení žalované částky z důvodu nároku na vyplacení odstupného. Po poučení soudem I. stupně o možnosti věc posoudit právně jinak ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. se následně žalobce domáhal nároku na náhradu škody, která mu měla být způsobena úmyslným porušením právní povinnosti žalovaného, a to ve výši, která se rovná odstupnému, na něž mu nevznikl nárok proto, že skutečný důvod skončení pracovního poměru byl jiný, než žalovaný uváděl, a žalobce tento jiný důvod nemohl znát. Porušení právní povinnosti žalovaného mělo spočívat v tom, že opakovaně dne , datum, i dne , datum, předstíral existenci organizační změny a z toho pramenící nadbytečnost žalobce. Tímto jednáním uvedl žalobce v omyl o důvodech skončení pracovního poměru, přičemž žalobce se nedůvodnému skončení pracovního poměru nemohl bránit žalobou u soudu.

3. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že nárok na odstupné žalobci nemohl vzniknout, neboť důvod uvedený v dohodě o skončení pracovního poměru, a to nadbytečnost pro organizační změnu, byl oběma stranami simulován. Skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru s žalobcem bylo jeho soustavné, zvlášť závažné hrubé porušování právních povinností vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Dle žalovaného se žalobce měl dlouhodobě, systematicky a cíleně dopouštět útoků na majetek žalovaného a jeho jednáním vznikla žalovanému škoda minimálně ve výši 170 298 Kč. Pokud žalovaný dne , datum, předal žalobci vytýkací dopis, v němž jej na jeho závažné protiprávní jednání upozornil, musel si být žalobce skutečného důvodu rozvázání pracovního poměru nutně vědom. Ke skončení pracovního poměru žalobce přitom došlo bezprostředně po předání vytýkacího dopisu, a tudíž žalobce musel vědět, že u žalovaného nenastala žádná organizační změna, pro kterou by se stal nadbytečný, a nevznikl mu tak nárok na odstupné, ani jiné nároky právě proto, že znal skutečný důvod skončení pracovního poměru a simulovaným právním jednáním tak nemohl být nijak poškozen. V rámci procesní obrany z důvodu právní jistoty žalovaný provedl na tvrzenou pohledávku žalobce ve výši žalobního nároku zápočet své pohledávky vůči žalobci na náhradu škody, kterou mu měl žalobce způsobit protiprávním jednáním, a to v rozsahu rovnajícím se žalované částce, tj. ve výši 111 927 Kč.

4. Soud I. stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 23 C 9/2020-142, žalobě zcela vyhověl, konkrétně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 111 927 Kč s 10 % úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení a zavázal žalovaného povinností zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 101 458,42 Kč. Učinil přitom závěr, že žalobce sice nemá nárok na odstupné, neboť v době skončení pracovního poměru nedošlo u žalovaného k organizační změně, která by mohla zapříčinit nadbytečnost žalobce, že nebylo přijato žádné rozhodnutí o organizačních změnách a pokud došlo k nějakým změnám u žalovaného, jednalo se spíše o důsledek odchodu žalobce než o jeho příčinou. Nebylo tak možno učinit závěr, že by se žalobce stal pro žalovaného nadbytečný a že by žalovaný práci zastávanou na jeho pozici již nepotřeboval. Dále dospěl k závěru, že žalovaný jako zaměstnavatel předstíral reálně neexistující důvod pro skončení pracovního poměru, což představuje porušení právní povinnosti zaměstnavatele, v důsledku které je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit vzniklou škodu, přičemž nárok na náhradu škody vznikl zaměstnanci i v daném případě, neboť byl v dobré víře o tom, že k rozvázání pracovního poměru došlo z některých důvodů zakládajících nárok na odstupné, a že si jiných důvodů nemohl být vědom. Žalovaný tak odpovídá za škodu způsobenou žalobci dle § 265 odst. 2 zákoníku práce. K procesní obraně žalovaného v podobě zápočtu údajné pohledávku na náhrady škody způsobené žalobcem co do částky 111 927 Kč soud I. stupně uzavřel, že byť se nejedná o odstupné, vůči němuž obecně zápočet není přípustný, tak v daném případě by bylo v rozporu s principy spravedlnosti, kdyby byl pominut požadavek poskytnout zaměstnanci zvláštní ochranu v pracovněprávních vztazích a odejmout mu jeho právo na spravedlivou odměnu.

5. K odvolání žalovaného byl výše uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 49 Co 161/2021-181, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Stalo se tak z důvodu, že byť se odvolací soud na základě skutkových zjištění ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom smyslu, že u žalovaného žádná organizační změna neproběhla, učinil opačný závěr ve vztahu k vědomosti žalobce ohledně důvodu skončení pracovního poměru. Za situace, kdy byl dne 5. 12. 2019 žalobci předán vytýkací dopis za účasti tří osob, žalobce se s jeho obsahem seznámil, a byť s ním nesouhlasil, musel dle odvolacího soudu vědět, co je mu žalovaným vytýkáno, a že tyto skutečnosti považuje žalovaný za závažné porušení jeho pracovních povinností. Ihned nato mu byla nabídnuta dohoda o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu, s čímž žalobce nesouhlasil, a následně tedy ještě téhož dne převzal žalobce do žalovaného výpověď. Za takto zjištěného sledu událostí muselo být žalobci již z těchto okolností zřejmé, že tvrzený důvod ve výpovědi a následně v též dohodě ze dne , datum, není pravdivý. Události v prosinci 2019, kdy byl žalobce na základě příkazu žalovaného (jednatelky) též nucen čerpat dovolenou (s čímž souhlasil) a musel odevzdat služební telefon, vedly odvolací soud k jednoznačnému závěru, že oba účastníci tvrzené organizační důvody pouze simulovali. Žalobce nemohl být přesvědčen, že důvod uvedený v dohodě o skončení pracovního poměru je pravdivý. Chování jednatelky přitom považoval odvolací soud pochopitelné, neboť pokud měla za to, že žalobce firmu vážně poškozuje, nebylo možno její jednání směřující k co nejrychlejšímu ukončení pracovního poměru s žalobcem hodnotit jako rozporné s dobrými mravy. Závěry soudu I. stupně o nemravném jednání žalovaného jsou tak v rozporu s obecnými principy spravedlnosti. Ze zjištěného skutkového stavu bylo možno dále dojít ke zcela nepochybnému závěru, že žalobce neměl zájem uzavřít dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu, neboť požadoval finanční nároky, a tak se účastníci dohodli na oboustranně akceptovatelné formě skončení pracovního poměru, konkrétně dohodou ze dne , datum, v tom smyslu, že pracovní poměr žalobce skončí ihned k tomuto datu, a současně na druhé straně žalobce od žalovaného obdrží finanční plnění (kompenzaci za to, pracovní poměr skončí okamžitě), jehož výši odvodili od výše odstupného za tři měsíce. Dohodli se tedy, že k určitému datu obdrží žalobce od žalovaného odstupné, na něž by v případě skutečných důvodů skončení pracovního poměru neměl zákonný nárok. Nelze však dojít k závěru, že by měl být žalobce jako zaměstnanec na základě této dohody na svých právech krácen, a že by mohla být z nějakého důvodu neplatná. Neplatnost dohody navíc ani účastníci nenapadali. Tímto způsobem se tedy účastníci dohodli na podmínkách skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného, a tuto dohodu je tak nutno respektovat. I v pracovněprávních vztazích platí, že dohody se mají dodržovat, a že je nutno je považovat za spíše platné než neplatné. Dohodu uzavřenou mezi účastníky dne , datum, je tedy nutno vyložit tak, že žalobce má nárok na zaplacení finančního plnění, jež si strany ujednaly, a jehož výši odvodili výše odstupného za 3 měsíce. Odvolací soud měl za to, že postavení obou stran je v daném případě nutno stavět na roveň a není tu dán žádný prostor pro další ochranu zaměstnance jdoucí nad rámec platné právní úpravy. Je totiž nutno zdůraznit, že žalobcem uplatněný nárok není nárokem na odstupné (které svým charakterem odpovídá mzdovému nároku), ale jedná se o nárok na finanční plnění ze smlouvy, vůči němuž je zápočet obecně přípustný. Bylo proto třeba se zabývat procesní obranou žalovaného, založenou na tvrzení, že má za žalobcem pohledávku na náhradu škody, kterou započetl proti pohledávce žalobce na „odstupné“, a to do výše pohledávky žalobce.

6. V nyní napadeném rozsudku soud I. stupně respektoval původní názor odvolacího soudu, že žalovaný nárok v daném případě nemá charakter mzdového nároku, neboť důvodem pro skončení pracovního poměru nebyla organizační změna u žalovaného, ale že se jedná o plnění, které si v rámci ukončení pracovního poměru strany sjednaly, a tudíž má žalobce nárok na výplatu finanční kompenzace ve výši odvozené od odstupného, vůči němuž je zápočet přípustný. Dále se soud I. stupně bez bližšího zkoumání, jakých pohledávek se týká tvrzený zápočet ze strany žalovaného na náhradu škody, jež mu měl způsobit žalobce (když obsahem spisu byly zápočty dva – poznámka odvolacího soudu), podrobně zabýval skutečnostmi tvrzenými ze strany žalovaného o tom, že mu žalobce jednak způsobil škodu umělým navyšováním cen či naopak umělým snižováním cen v neprospěch žalovaného. Na základě provedeného dokazování měl soud I. stupně za prokázáno, že pohledávka žalovaného za žalobcem z titulu náhrady škody je existující a důvodná v celkové výši 111 990 Kč a za situace, kdy žalovaný v rámci kompenzační námitky vznesené v řízení tuto pohledávku započetl vůči pohledávce žalobce do výše, v jaké byla uplatněna žalobou, a současně též za situace, kdy soud I. stupně dovodil, že nárok žalobce je důvodný pouze co do částky 111 596 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to co do částky 111 596 Kč z důvodu, že v tomto rozsahu zanikla v důsledku provedeného zápočtu, a co do částky 331 Kč z důvodu, že v tomto rozsahu vůbec nevznikla. Tento závěr učinil s odůvodněním, že žalobce žalobou požaduje zaplacení ekvivalentu čistého odstupného, přičemž dle soudu I. stupně je takový postup žalobce možno považovat za přípustný, neboť žalovaný již z odstupného provedl zákonné srážky. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce v třetím čtvrtletí roku 2019 dosáhl výdělku ve výši 31 022 Kč v měsíci červenci, dále ve výši 34 182 Kč v srpnu a 43 500 Kč v září, přičemž v jednotlivých měsících odpracoval 128 hodin, 136 hodin a 168 hodin. V součtu jde o částku 108 704 Kč a 432 hodin, čemuž odpovídá průměrný hodinový výdělek ve výši 251,6296 Kč. Dle pravidel stanovených v § 356 zákoníku práce činí průměrný měsíční výdělek 43 763,42 Kč (průměrný hodinový výdělek krát týdenní pracovní doba 40 hodin krát koeficient 4,348). Trojnásobek průměrného měsíčního hrubého výdělku činí 131 290 Kč, čisté odstupné tedy soud I. stupně vyčíslil částkou 111 596 Kč a měl za to, že pokud žalobce požaduje k náhradě 111 927 Kč, uplatňuje o 331 Kč více, než na kolik má nárok.

7. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že byl po celou dobu v dobré víře o tom, že u žalovaného skutečně došlo k rozhodnutí o organizační změně, v důsledku které se stal nadbytečným a dohodu o skončení pracovního poměru podepsal proto, že v ní byl uveden stejný důvod ukončení pracovního poměru, jako v již jemu dříve předané výpovědi a dohoda mu stejně jako výpověď zaručovala vyplacení odstupného, které bylo v dohodě výslovně zakotveno. Podpisem dohody o skončení pracovního poměru v běžící výpovědní době dobrovolně krátil svůj nárok pouze na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, což v té době vnímal jako výraz vstřícného gesta vůči žalovanému, neboť dle výpovědi by obdržel náhradu mzdy za celou výpovědní dobu a rovněž i odstupné ve stejné výši. Dále namítal, že pokud byla v řízení jako důkaz použita komunikace z jeho pracovního mobilního telefonu, nebylo možno takovou soukromou komunikaci použít jako důkaz v civilním řízením, neboť žalobce nebyl dopředu na kontrolu prostřednictvím služebního telefonu ze strany žalovaného upozorněn. Navíc měl za to, že obsah komunikace byl nejednoznačný a nebylo možno z něj vyvozovat žádné konkrétní závěry o tom, že měl žalobce způsobit žalovanému svým jednáním škodu a případně v jaké výši. Tato Viber komunikace představovala pouze výseč celkové komunikace k jednotlivým případům, a nebylo tak možno ji vzít jako jedinou a určující, když výsledné ceny byly vyústěním vyjednávání o konečné podobě, do kterého vstupovaly další faktory tvořící konečnou cenu zakázky, a to za situace, kdy žalovaný jako zaměstnavatel žádné ceníky nevydal a žalobce se při stanovení cen řídil pouze jeho požadavkem na rentabilitu uzavíraného obchodu a jeho ziskovost. Žádná ze zakázek nebyla pro žalovaného ztrátová. Podle žalobce nebyla v řízení prokázaná žádná složka ze zákonné dikce § 250 odst. 1 zákoníku práce a navíc soud I. prvního stupně přenášel důkazní břemeno na žalobce, ačkoliv tato povinnost měla být na žalovaném. Pokud žalovaný uváděl výši případné škody, dělo se tak pouze v rovině spekulací. Závěrem žalobce zdůraznil, že zaměstnanec se zaměstnavatelem může uzavřít dohodu o odstupném i z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 67 zákoníku práce, dále namítl neplatnost zápočtu provedeného ze strany žalovaného vůči pohledávce žalobce pro nejistotu a neurčitost, a nakonec měl též za to, že nárok žalovaného na náhradu škody by měl být již promlčen, a vznesl tudíž námitku promlčení.

8. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že žádal, aby bylo rozhodnutí soudu I. stupně jako správné potvrzeno, když námitky žalobce (ohledně jeho nevědomosti o skutečných důvodech rozvázání pracovního poměru, o nemožnosti užití telefonické komunikace jako důkazu v soudním řízení, o nesprávnosti interpretace takové telefonické komunikace žalobce s třetími osobami a k prokázání vzniku škody) považoval za nedůvodné. K výzvě odvolacího soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. doplnil, že k zániku pohledávky žalobce mělo dojít na základě zápočtu, který žalovaný učinil prostřednictvím doplnění odporu proti elektronickému platebního platebnímu rozkazu ze dne , datum, . Rovněž doplnil svá tvrzení k výzvě odvolacího soudu směřujícím ke zjištění, zda byly splněny hmotněprávní předpoklady započitatelnosti pohledávek žalovaného vůči pohledávce žalobce. K další výzvě odvolacího soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k nutnosti označení důkazů k tvrzení, že mu vlivem jednání žalobce vznikla škoda v celkové vyšší 111 927 Kč ve vztahu k pohledávkám, jež učinil předmětem zápočtu, a to tak, že v jednotlivých případech mohl žalobce reálně nakupovat nebo naopak prodávat za ceny pro žalovaného příznivější, a to v konkrétně tvrzené výši, než za jaké byly skutečně realizovány, a že tedy došlo k umělému navyšování či snižování cen ze strany žalobce v tvrzené výši, a to vyjma pohledávek na zaplacení částky 12 520 Kč, 36 240 Kč, 304 Kč a na zaplacení 215 Kč (včetně od specifikace jednotlivých faktur k těmto částkám), žalovaný reagoval tak, že již nedisponuje žádnými dalšími důkazními prostředky k prokázání části výše škody ve výši 62 648 Kč, kterou odvolací soud neměl za prokázanou, nicméně i přesto měl za to, že z Viber komunikace a z příloh k trestnímu oznámení ze dne , datum, , to znamená z jednotlivých faktur a objednávek, měla být škoda dostatečně zjištěna a prokázána v celé výši. Domníval se, že žalovaným uplatněný nárok na náhradu škody vůči žalobci v rámci učiněné kompenzační námitky byl žalovaným v plném rozsahu, tj. co do částky 111 927 Kč prokázán. Žalovaný rovněž argumentoval tím, že dle dohody o skončení pracovního poměru mělo žalobci vzniknout právo na vyplacení odstupného pouze v případě v dohodě uvedeném důvodu, tj. dle § 52 písm. c/ zákoníku práce.

9. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání žalobce shledal důvodným.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce učinil předmětem řízení nárok na odstupné splatné v lednu 2020 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zák. práce“), a také (srov. § 4 zák. práce) podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

11. Podle § 67 odst. 1 písm. c/ zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a/ až c/ nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky. Za dobu trvání pracovního poměru se považuje i doba trvání předchozího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, pokud doba od jeho skončení do vzniku následujícího pracovního poměru nepřesáhla dobu 6 měsíců.

12. Z důkazu provedeného v odvolacím řízení, a to z „Nového znění pracovní smlouvy“ uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne , datum, , soud zjistil, že si strany sjednaly splatnost mzdy nejpozději do konce kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, kdy byla práce vykonána. Naproti tomu je nutno odlišit termín výplaty mzdy, který byl stanoven na 15. den příslušného kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, kdy byla práce vykonána. V projednávaném případě tedy splatnost mzdy, a tedy i odstupného nastala dne , datum, (a nikoliv , datum, ).

13. Z hlediska skutkového stavu soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, , a to od , datum, na pozici obchodního zástupce. Dne , datum, byl žalobci za účasti vedení společnosti, konkrétně jednatelky žalovaného , jméno FO, , , jméno FO, a zaměstnance firmy , právnická osoba, . předán vytýkací dopis nazvaný jako „Upozornění na závažné protiprávní jednání ze dne , datum, “, v němž bylo žalobci vytknuto, že ve spolupráci se svým bratrem vede jednání s přímým výrobním konkurentem žalovaného, nabízí obchodním společnostem dodávky zboží shodného s portfoliem žalovaného, pokouší se o zahájení podnikatelské činnosti v oboru přímo konkurujícímu žalovanému a o převzetí zákaznické základny žalovaného. Následně byla žalobci téhož dne předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu, kterou žalobce odmítl podepsat. Téhož dne tedy byla žalovanému doručena i výpověď z pracovního poměru ze dne , datum, , v níž byla jako výpovědní důvod uvedena nadbytečnost žalobce z důvodu rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců ke dni , datum, . Bezprostředně poté, na pokyn jednatelky žalovaného, žalobce čerpal řádnou dovolenou a po návratu z dovolené, kdy měl dne , datum, vracet služební věci do firmy, byla žalobci opětovně nabídnuta dohoda o rozvázání pracovního poměru bez uvedení důvodu, což žalobce opětovně odmítl. Nakonec dne , datum, byla výpověď ze dne , datum, nahrazena dohodou o skončení pracovního poměru žalobce ke dni , datum, , která byla uzavřena při jednání téhož dne, a do níž bylo po připomínce žalobce zahrnuto i jeho právo na odstupné. V projednávané věci se strany dle textu dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne , datum, konkrétně dohodly na ukončení pracovního poměru z důvodu dle § 52 písmena c/ zákoníku práce pro nadbytečnost, když v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně došlo ke změně organizační struktury zaměstnavatele a zrušení pracovní pozice zaměstnance, který se stal nadbytečným, tj. žalobce. Současně se strany dohodly na odstupném konkrétně tak, že zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci odstupné z důvodu skončení pracovního poměru pro důvod uvedený výše dle § 52 písmene c/ zákoníku práce ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance, které bude splatné spolu s poslední mzdou zaměstnance (tj. v konkrétním případě za měsíc 12/2019). Ve výplatní pásce žalobce za měsíc prosinec 2019 byl zohledněn i jeho nárok na odstupné ve výši trojnásobku mzdy ve výši 133 758 Kč, přičemž čistá mzda za daný měsíc měla činit 130 560 Kč, z níž byla na účet žalobce dne , datum, poukázána pouze částka 18 633 Kč. Žalobce ve třetím čtvrtletí roku 2019 dosáhl výdělku ve výši 31 022 Kč v měsíci červenci, dále ve výši 34 182 Kč v srpnu a 43 500 Kč v září, přičemž v jednotlivých měsících odpracoval 128 hodin, 136 hodin a 168 hodin. V součtu jde o částku 108 704 Kč a 432 hodin, čemuž odpovídá průměrný hodinový výdělek ve výši 251,6296 Kč. Dle pravidel stanovených v § 356 zákoníku práce činí průměrný měsíční výdělek 43 763,42 Kč (průměrný hodinový výdělek krát týdenní pracovní doba 40 hodin krát koeficient 4,348). Trojnásobek průměrného měsíčního hrubého výdělku tedy za posuzované období činil 131 290 Kč. Žalovaný od , datum, nabízel volné pracovní místo na pozici obchodního zástupce, přičemž dne , datum, byl na tuto pozici přijat , jméno FO, a dne , datum, , jméno FO, . Od , datum, byl současně , jméno FO, přeřazen na pozici obchodního ředitele. Ke dni , datum, byl ve firmě obchodní úsek, do kterého byli zahrnuti žalobce a , jméno FO, jako obchodně techničtí zástupci, přičemž ke dni , datum, byl v obchodním úseku veden již jen , jméno FO, . Ke dni , datum, byly součástí obchodního úseku 2 osoby, a to obchodní ředitel , jméno FO, a obchodní zástupce , jméno FO, . Na základě těchto zjištění lze souhlasit se soudem I. stupně v tom, že nebylo možno učinit závěr, že by se žalobce stal pro žalovaného nadbytečný, a že by žalovaný práci zastávanou na jeho pozici již nepotřeboval. Žádné rozhodnutí o organizačních změnách nebylo na straně žalovaného přijato, a tudíž skutečným důvodem skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného nebyla organizační změna.

14. Za této situace odvolací soud již dříve dovodil, že se účastníci dohodli na oboustranně akceptovatelné formě skončení pracovního poměru, když žalobce neměl zájem uzavřít dohodu o skončení pracovního poměru bez uvedení důvodu, a to v tom smyslu, že pracovní poměr žalobce skončí ihned k datu uzavření dohody, tj. ke dni , datum, a současně na druhé straně žalobce od žalovaného obdrží finanční plnění označené jako odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Dohodli se tedy, že k určitému datu obdrží žalobce od žalovaného odstupné, na něž by v případě skutečných důvodů skončení pracovního poměru neměl zákonný nárok. V intencích odkazované judikatury měl tedy odvolací soud za to, že žalobce má nárok na finanční plnění, které účastníci nazvali odstupným v dohodě, avšak že se nejedná o pracovněprávní nárok mzdového charakteru, a tudíž vůči němu zápočet možný byl. Tento názor odvolacího soudu pak v intencích další judikatury Nejvyššího soudu musel být přehodnocen, když nově je zřejmé, že je nutno činit rozlišení mezi tím, kdy je v dohodě o skončení pracovního poměru přímo sjednán nárok označený jako odstupné, a kdy výslovně dohoda tento nárok neobsahuje.

15. Konstantní judikatura vždy prosazovala, a i nadále prosazuje přístup, že na odstupné zaměstnanci nevzniká nárok, pokud se v případě uzavřené dohody o skončení pracovního poměru prokáže jiný důvod než ten, který je uveden v § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce, a to i za situace, kdy je v dohodě uvedeno, že pracovní poměr končí z některého z důvodů předvídaných v § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce – viz například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, . sp. zn. 21 Cdo 3551/2017, který uvádí, že „Odstupné při skončení pracovního poměru na základě dohody o jeho rozvázání přísluší zaměstnanci podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce jen a právě tehdy, byla-li důvodem (příčinou) rozvázání pracovního poměru se zaměstnavatelem okolnost uvedená v ustanovení § 52 písm. a/ až c/ zák. práce. Podle ustálené judikatury soudů není pro vznik práva na odstupné rozhodující, zda je v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedena (jako důvod skončení pracovního poměru) okolnost, která zakládá právo na odstupné. Byl-li totiž pracovní poměr rozvázán dohodou (§ 49 zák. práce), má zaměstnanec právo na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce vždy, jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a/ až c/ zák. práce; to platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon nespojuje poskytnutí odstupného podle ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce (srov. též – při obsahově shodné právní úpravě - například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 4885/2014). Stejně tak platí i obráceně – prokáže-li zaměstnavatel, že dohoda obsahuje v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon nárok spojuje, neboť takový důvod ve skutečnosti neexistoval (nebyl), nárok na odstupné zaměstnanci nevzniká.“16. V průběhu řízení bylo v řízení prokázáno, že žádná organizační změna u žalovaného nenastala, a tudíž by v intencích konstantní judikatury žalobci nárok na odstupné z tohoto důvodu nevznikl.

17. Byť sice primárně žalobce tvrdil, že důvodem skončení pracovního poměru byla organizační změna, respektive že nemohl vědět, že důvod je jiný, současně nelze přehlédnout, že rovněž uváděl a tvrdil, že se jedná o odstupné, na kterém se strany dohodly, což je podstatné s ohledem na další judikaturní závěry Nejvyššího soudu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 238/2019), z nichž lze dovodit, že jiná situace nastává, pokud je v rámci dohody o skončení pracovního poměru sjednáno odstupné. V takovém případě je již dále nerozhodné, z jakých důvodů pracovní poměr skutečně skončil. Naproti tomu, pokud v dohodě odstupné výslovně ujednáno není, je nutné se při uplatněném nároku na odstupné skutečnými důvody skončení pracovního poměru zabývat. Za situace, kdy se strany v dohodě o skončení pracovního poměru odstupné sjednají, pak je nutno takový nárok považovat za nárok mzdový, ať už byl pracovní poměr dohodou skončen z jakéhokoliv důvodu - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 1060/2021, z něhož vyplývá, že skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ustanovení § 67 odstavec 1 zákoníku práce, ještě neznamená, že mu na něj nemohlo vzniknout právo jinak, například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele, ať už výslovné nebo konkludentní, a že právo na odstupné může vzniknout, je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem i zaměstnanci, jehož pracovní poměr byl ukončen dohodou bez uvedení důvodů nebo z jiných důvodů, než zákon předpokládá.

18. Odvolací soud tedy s ohledem na uvedenou judikaturu, která se v současné době již nejeví být ojedinělou, seznámil účastníky se změnou svého právního názoru. Věc je v daném případě otázkou výkladu projevu vůle stran. Za situace, kdy je zřejmé, že důvodem skončení pracovního poměru nebyla organizační důvody dle § 52 písm. c/ zákoníku práce v dohodě uvedené, neboť žádná organizační změna u žalovaného nenastala, avšak pokud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dovozuje, že důvod pro skončení pracovního poměru může být jakýkoliv a za předpokladu, že si strany sjednají nárok na odstupné, je nárok zaměstnance na odstupné dán, pak není žádný důvod, proč by měl nárok žalobce označený v dohodě jako odstupné ztratit charakter mzdového nároku, pokud se lze na odstupném dohodnout jinak než dle § 52 písm. a/ až c/ zákoníku práce nebo dokonce bez uvedení důvodu. Ve světle současné judikatury tedy odvolací soud činí závěr, že skutečnou vůlí stran bylo, že žalobce má vůči žalovanému z titulu uzavřené dohody o skončení pracovního poměru nárok na odstupné ve smyslu mzdového nároku dle zákoníku práce. Odvolací soud je přesvědčen o tom, že obě strany v okamžiku uzavření dohody skutečný důvod simulovaly, že oběma bylo zřejmé, že jím nejsou organizační důvody. Nezáleží na tom, co jednající osoby projevily nebo jak svůj právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé skutečné povaze. Za dané situace tedy odvolací soud činí závěr, že se strany dohodly na výplatě odstupného žalobci z „jiných“ důvodů.

19. Argumentaci žalovaného, že se jednalo o dohodu, kterou strany uzavřely právě z důvodu dle § 52 písm. c/ zákoníku práce, a že právě jen v takovém případě mělo žalobci vzniknout právo na vyplacení odstupného, nelze než odmítnout, když v době uzavření dohody obě strany věděly, že tento důvod pro skončení pracovního poměru není dán, že žádná organizační změna nenastala, a přesto se na odstupném dohodly. Byl to přitom právě žalovaný, kdo tvrdil, že organizační změna nenastala. Pokud se tedy výslovně strany dohodly na výplatě odstupného ve výši odpovídající ustanovení relativně kogentní normy § 67 zákoníku práce konkrétně tak, že výše bude činit trojnásobek průměrného výdělku zaměstnance, pak nelze dojít k jinému závěru než že žalobci nárok na odstupné, jež má charakter mzdového nároku, vznikl. Proti takovému nároku není jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody přípustné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 21 Cdo 238/2019). S ohledem na uvedené se tedy již dále odvolací soud nezabýval obranou žalovaného ve smyslu zápočtu své pohledávky na náhradu škody vůči žalobci na jeho nárok na zaplacení žalované částky.

20. Žalobce svůj nárok žaloval takzvaně v čistém, a nikoliv v hrubém, přičemž ve smyslu konstantní judikatury je nutné přisoudit náhradu mzdy v hrubé výši mzdy, a nikoliv jako čistou mzdu (analogicky k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 21 Cdo 436/2005, či rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, sp. zn. 7 Co 2375/94). Za dané situace je zřejmé, že žalobce žaloval méně, než kolik mu náleželo (viz výpočet uvedený v odstavci 13 tohoto rozhodnutí). Závěr soudu I. stupně o tom, že v části 331 Kč nárok žalobce nebyl důvodný, tak není správný, a žalobce má nárok na celou žalovanou částku ve výši 111 927 Kč včetně úroků z prodlení.

21. Z výše uvedených důvodů tedy odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku odvolacího soudu.

22. Žalobce zaměnil splatnost mzdy s výplatním termínem. Jak bylo zjištěno v odvolacím řízení, splatnost odstupného nastala ke dni , datum, (pátek), a tudíž se žalovaný dostal do prodlení až dne , datum, . Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval zaplacení úroků z prodlení již od , datum, , byla v této části (tj. co do úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 111 927 Kč za dobu od , datum, do , datum, ) žaloba jako nedůvodná zamítnuta, a proto byl v této části výrok I. rozsudku soudu I stupně potvrzen tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku odvolacího soudu.

23. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalovanému soud uložil povinnost zaplatit žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, jelikož neúspěch žalobce byl jen v nepatrné části.

24. Žalobci vznikly náklady zaplacením soudních poplatků za řízení před soudem I. stupně a v řízení odvolacím v celkové částce 10 075 Kč a dále v souvislosti se zastoupením advokátem v částce 168 834 Kč včetně DPH (viz dále uvedeno konkrétně pro jednotlivé fáze řízení), dohromady tedy dosáhly výše 178 909 Kč.

25. Náklady žalobce v první fázi řízení před soudem I. stupně sestávají z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby á 5 580 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 111 927 Kč) za přípravu a převzetí zastoupení, za sepis žaloby, za účast na jednání soudu I. stupně ve dnech , datum, , , datum, a , datum, , za písemné podání ve věci samé ze den , datum, a ze dne , datum, , to vše dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 39 060 Kč, za výzvu k plnění ze dne , datum, náleží odměna ve výši ½ sazby, tj. ve výši 2 790 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h/ vyhlášky č. 177/196 Sb. a sestávají též z celkem 8 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. ve výši 2 400 Kč. Žalobci rovněž vzniklo právo na náhradu za hotové výdaje za 3 cesty advokáta žalobce k jednání soudu , adresa, a zpět o celkové délce jedné zpáteční cesty 144 km (ze sídla kanceláře advokáta žalobce k soudu I. stupně) absolvovaných v roce 2021 (vyhláška č. 589/2020 Sb). Cesty byly absolvovány vozidlem AUDI A6 registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 4,6 l nafty motorové /100 km. Náhrada cestovních výdajů advokáta žalovaného za 3 cesty k soudu činí 2 442 Kč (814x3). Další náklady žalovaného jsou představovány náhradou za ztrátu času jeho advokáta při 3 cestách na trase , adresa, , každé jedné zpáteční cesty v časovém rozsahu 4 půlhodin, tj. 12 půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 1 200 Kč.

26. Odvolací soud nepřiznal žalobci požadovanou náhradu za dalších 6 úkonů právní služby, a to za další porady s klientem přesahující jednu hodinu ve dnech , datum, , , datum, a , datum, , a za účast na mediaci ve dnech , datum, , , datum, a , datum, . Účast na mediaci není nákladem řízení (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 3658/17). Mezi úkony právní služby patří mimo jiné též porada s klientem (§ 11 odst. 1 písm. c/ a d/ uvedené vyhlášky). Tyto porady, pokud jde o jejich zohlednění při určení výše odměny za zastupování, však nesmí být "samoúčelné", což znamená, že nesmí jejich prostřednictvím docházet k nepřiměřenému a neodůvodněnému navyšování této odměny (srov. například závěry vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 3523/15). Zvážit nutnost či účelnost porady s klientem, trvající déle než jednu hodinu, je věcí obecného soudu, přičemž nelze pomíjet ekonomickou úvahu o vztahu mezi hodnotou sporu a náklady. Při standardním průběhu řízení úkon právní služby zahrnuje i přípravu na něj (tj. zjišťování si informací a zajišťování si podkladů pro provedení úkonu právní služby), a proto nelze každou poradu s klientem předcházející úkonu právní služby považovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátu odměna dle advokátního tarifu. Není tedy možno každou poradu advokáta s klientem považovat za účelnou. K závěru o účelnosti takové porady lze dojít pouze v případě, kdy je taková porada reakcí na zvrat v řízení, na nové skutečnosti aj. V daném případě porady s klientem nebyly činěny za situace, kdy by bylo možno hovořit o zvratu v řízení, a navíc vždy předcházely písemnému podání ve věci samé, a tudíž tyto porady nelze vnímat jinak než jako přípravu na úkon, za který byla zástupci žalobce odměna přiznána.

27. V navazující fázi řízení před odvolacím soudem sestávají náklady žalobce z odměny advokáta za 2 úkony právní služby á 5 580 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 111 927 Kč), a to za vyjádření k odvolání žalovaného ze dne , datum, a za účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, , dle § 7 bodu 5, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 11 160 Kč a sestávají též ze 2 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 600 Kč.

28. V další fázi řízení před soudem I. stupně sestávají náklady žalobce z odměny advokáta za 8 úkonů právní služby á 5 580 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 111 927 Kč), a to za písemná podání ve věci samé ze dne , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a za účast u jednání soudu ve dnech , datum, (2 úkony, neboť jednání trvalo od 8.15 hodin do 10.20 hodin), , datum, a , datum, dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 44 640 Kč a sestávají též z 8 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 2 400 Kč. Žalobci rovněž vzniklo právo na náhradu za hotové výdaje za 2 cesty advokáta žalobce k jednání soudu , adresa, a zpět (, datum, a , datum, ) o celkové délce jedné zpáteční cesty 144 km (ze sídla kanceláře advokáta žalobce k soudu I. stupně) absolvovaných v roce 2023 (vyhláška č. 85/2023 Sb). Cesty byly absolvovány vozidlem AUDI A6 registrační značky , SPZ, průměrnou spotřebou 4,6 l nafty motorové /100 km. Náhrada cestovních výdajů advokáta žalovaného za cesty k soudu činí 2 082 Kč (1 041x2). Další náklady žalovaného jsou představovány jízdným ve výši 160 Kč hromadnou dopravou k jednání soudu dne , datum, a dále náhradou za ztrátu času jeho advokáta při 3 cestách na trase , adresa, , každé jedné zpáteční cesty v časovém rozsahu 4 půlhodin, tj. 12 půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 1 200 Kč.

29. Odvolací soud nepřiznal žalobci požadovanou náhradu za další 1 úkon právní služby, a to za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne , datum, ze stejného důvodu, jak je uvedeno v argumentaci týkající se nákladů žalobce v první fázi řízení před soudem I. stupně.

30. V odvolacím řízení sestávají náklady žalobce z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby á 5 580 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 111 927 Kč), a to za odvolání ze dne , datum, a za účast na jednání odvolacího soudu ve dnech , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , dle § 7 bodu 5., § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem 27 900 Kč a sestávají též z 5 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. 1 500 Kč.

31. Žalobci tak vznikly účelně vynaložené náklady v souvislosti se zastoupením advokátem ve výši 139 432 Kč, to vše (mimo soudní poplatky ve výši 10 075 Kč) zvýšeno o částku 29 302 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobce plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Celkem tedy žalobci před soudy obou stupňů vznikly náklady v částce 178 909 Kč, k jejímuž zaplacení ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. byl zavázán žalovaný, a to k rukám advokáta žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).