49 Co 231/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem adresa zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného., IČ: IČO žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem adresa o zaplacení 132 714 Kč a o výplatu renty ve výši 12 777 Kč měsíčně od dubna 2017 do budoucna, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 8. 2023, č. j. 5 C 168/2017-486,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26 382 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 660 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba o zaplacení: a/ 132 714 Kč, b/ 12 777 Kč měsíčně za dobu od dubna 2017 do budoucna (výrok I.) a žalobci byla stanovena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 274 552,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta (výrok II.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu jiné škody na zdraví, a to konkrétně náhrady ztráty na výdělku ve výši 132 714 Kč (za období od června 2014 do prosince 2016) a přiznání renty ve výši 12 777 Kč měsíčně od dubna 2017 do budoucna. Původně se žalobce domáhal též odstupného ve výši ročního hrubého platu, tj. v částce 285 324 Kč, avšak ve vztahu k tomuto nároku vzal žalobce žalobu zpět a v této části bylo řízení zastaveno ve výroku I. rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. 5 C 168/2017-225 (a v tomto rozsahu ve vztahu k nároku na odstupné nabylo rozhodnutí právní moci dne datum). Žalobce tvrdil, že jeho pracovní poměr u žalovaného byl rozvázán výpovědí podle § 52 písm. e/ zákoníku práce, kterou obdržel od žalovaného dne datum, přičemž příčinou ztráty jeho zdravotní způsobilosti byla jiná škoda na zdraví, která vznikla za okolností, které mají původ v pracovních podmínkách a v porušení právních povinností v oblasti bezpečnosti práce u žalovaného, když hlavní příčinou nemoci žalobce bylo jeho přetěžování ve 12hodinových směnách a noční práce. Onemocnění žalobce splnilo klinická kritéria pro nemoc z povolání a žalobci tak náleží náhrada za ztrátu na výdělku za období 6/2014–12/2016 ve výši 132 714 Kč a dále renta ve výši rozdílu mezi jeho mzdou před nemocí a mzdou, která mu byla vyplácena po nemoci, tj. ve výši 12 770 Kč od měsíce dubna 2017 do budoucna.

3. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že dne datum poskytovatel pracovně – lékařských služeb vydal lékařský posudek, podle kterého žalobce pozbyl zdravotní způsobilost konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů v souvislosti s obecným onemocněním, které nesouvisí s jeho prací. Onemocní žalobce tedy nevzniklo v příčinné souvislosti s výkonem práce pro žalovaného.

4. Soud I. stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne datum, č. j. 5 C 168/2017-162, rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částek 285 324 Kč, 132 714 Kč a 12 777 Kč měsíčně od dubna 2017 do budoucna zamítl, neboť podle lékařského posudku Fakultní nemocnice adresa, Anonymizováno ze dne datum, nebylo onemocnění žalobce uznáno jako nemoc z povolání. Následně podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti pro výkon práce ze dne datum pozbyl žalobce dlouhodobě zdravotní způsobilost ze zdravotních důvodů v souvislosti s obecným onemocněním a podezřelý výraz, rozhodnutím ze dne datum, zamítl návrh žalobce na přezkoumání posudku Fakultní nemocnice adresa ze dne datum a lékařský posudek potvrdil. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok na odstupné ve výši 12násobku průměrného výdělku žalobci nevznikl, neboť pracovní poměr mezi účastníky nebyl rozvázán z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce, a že mu nepřísluší ani náhrada za ztrátu na výdělku, neboť onemocnění žalobce nelze hodnotit jako nemoc z povolání Anonymizováno 5. K odvolání žalobce byl výše uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 37/2019-205, zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Stalo se tak z důvodu, že nárok žalobce bylo možno posoudit jako nárok na náhradu škody na zdraví, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s porušením právních povinností zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, aniž by žalobce právní důvod uplatňovaného nároku na náhrady škody výslovně dával do souvislosti s nemocí z povolání. Nezajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci představuje porušení povinnosti zaměstnavatelem, které zakládá odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, a bylo tedy nutné se dále zabývat tím, zda v daném případě nejsou splněny podmínky této odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Bylo tedy třeba, aby žalobce doplnil svá nedostatečná skutková tvrzení ohledně splnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu dle § 265 odst. 1 zákoníku práce a k těmto tvrzením označil důkazy, přičemž v tomto smyslu mělo být soudem I. stupně poskytnuto poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

6. Soud I. stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne datum, č. j. 5 C 168/2017-225, rozhodl tak, že řízení v rozsahu částky 285 324 Kč zastavil ve výroku I. a ve zbývajícím rozsahu, tj. o zaplacení částky 132 714 Kč a o přiznání renty ve výši 12 777 Kč měsíčně od dubna 2017 do budoucna, žalobu zamítl ve výroku II. Jak již bylo uvedeno ve vztahu k částce 285 324 Kč, došlo ohledně odstupného ze strany žalobce k částečnému zpětvzetí žaloby. Vzhledem k tomu, že po výzvě soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce pouze obecně konstatoval, že byl přetěžován při 12 hodinových směnách a neoznačil žádné relevantní důkazy, když výslech 3 označených svědků soud shledal nadbytečnými a stejně tak shledal nadbytečným i doplnění dokazování zadáním a provedením znaleckého posudku z oboru bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z oboru lékařství, neboť uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil některé právní povinnosti, které měly za následek způsobenou škodu, a že by tedy žalovaný odpovídal za škodu uplatněnou žalobcem.

7. K odvolání žalobce byl výše uvedený rozsudek v napadených výrocích II. a III. usnesením Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 1/2021-248, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť soud I. stupně žalobce nepoučil řádně ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Nepoučil jej totiž o tom, v čem jsou jeho skutková tvrzení neúplná a o kterých konkrétních skutečnostech významných z hlediska obecných předpokladů náhrady škody má tvrzení doplnit a jaké důsledky nastanou, jestliže na výzvu nebude požadovaným způsobem reagovat. Bylo tedy nutné žalobce řádně nově poučit dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

8. V nyní napadeném rozsudku soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne datum pracovní smlouvu se společností právnická osoba, na základě níž vykonával žalobce práci „dělník – obsluha strojů“, a to až do rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne datum, přičemž druh práce vykonávané žalobcem pro společnost právnická osoba byla zařazena do kategorie 2. Pracovní smlouvou ze dne datum byl uzavřen pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným, na základě kterého žalobce na stejné pozici a na stejném místě vykonával i nadále od datum stejnou práci označenou jako „dělník - obsluha strojů a zařízení“. Mezi stranami nebylo sporné, že od tohoto okamžiku na základě nové pracovní smlouvy žalobce vykonával u žalovaného práci v režimu 12hodinové směny, respektive 11 hodin výkon práce plus 2x 30 minut přestávka v práci, včetně nočních prací. Takto práci žalobce vykonával až do datum, přičemž mezi stranami též nebylo sporné, že od datum do datum žalobce pro žalovaného práci nevykonával, neboť byl uznán dočasně práce neschopným a od datum byl žalobce přeřazen na práci jako dělník na správu budov. Pracovní poměr žalobce u žalovaného byl rozvázán výpovědí ze dne datum ze strany zaměstnavatele z důvodů uvedených v § 52 písm. e/ zákoníku práce, tj. že žalobce pozbyl dlouhodobě vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zdravotní způsobilost v souvislosti s obecným onemocněním spočívajícím v chronické mediální epicondylitidě pravého humeru. V období od datum do datum tedy žalobce vykonával pro žalovaného práci dělník – obsluha strojů a zařízení (lakovna), přičemž jeho náplň práce byla totožná jako u předchozího zaměstnavatele. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že od datum do datum, respektive do datum nebyla práce, kterou žalobce pro žalovaného vykonával (tj. dělník – obsluha strojů a zařízení na pracovním místě navěšování lakovna) prací rizikovou. Tato práce byla zařazena do druhé kategorie pro faktory: hluk, fyzická zátěž, psychická zátěž a pracovní poloha. Dále soud vyšel ze zjištění, že od datum do datum byly pro práce, které v tomto období žalobce pro žalovaného vykonával, dodrženy limity uvedené v § 25 odst. 3, 4, 5, 8 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., a to pro pravou i levou horní končetinu, což bylo zjištěno po měření lokální svalové zátěže, a to mimo jiné i pro 11hodinovou směnu (615 minut efektivní doba práce + 45 minut technologický čas). Dále soud učinil zjištění, že onemocnění žalobce – chronická mediální epicondylitida pravého humeru – není nemocí z povolání, což učinil z potvrzení o měření lokální svalové zátěže vydaného Anonymizováno ze dne datum, kdy za účasti žalobce bylo toto měření provedeno v místě žalovaného v hale 2, kde byla prováděna výroba stabilizátoru – lakovna, přičemž měřenou práci vykonával i žalobce, který s průběhem měření souhlasil. Rovněž soud I. stupně vzal za prokázané, že se následně právnická osoba Anonymizováno, a to z jejího protokolu ze dne datum a ze dne datum, zabývala námitkami žalobce k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání. Následně bylo prokázáno, a to protokolem právnická osoba Anonymizováno ze dne datum, že bylo provedeno další měření lokální svalové zátěže u žalovaného v hale 2 ve výroba stabilizátoru – lakovna, pro práci dělník – obsluha strojů a zařízení. Z projednání výsledků tohoto měření lokální svalové zátěže ze dne datum bylo prokázáno, že naměřené hodnoty lokální svalové zátěže u práce dělník – obsluha strojů a zařízení na hale číslo 2, výroba stabilizátoru/lakovna v individuální pracovní směně žalobce pro období od datum - datum svědčily pro dodržení limitů, a to pro pravou i levou horní končetinu (limity uvedené v § 25 odst. 3, 4, 5, 8 nařízení vlády č. 361/2007 Sb.). Dále vzal soud I. stupně za prokázané, a to z lékařského posudku vydaného Fakultní nemocnicí adresa s evidenčním označením 5/2016 ze dne datum, že zjištěné onemocnění žalobce nebylo uznáno jako nemoc z povolání, neboť nebyly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání u zaměstnavatele, tj. u žalovaného. Rozhodnutím Krajského úřadu Anonymizováno, podezřelý výraz č. j. Anonymizováno č. účtu ze dne datum byl k návrhu žalobce tento lékařský posudek přezkoumán, přičemž Anonymizováno návrh žalobce byl zamítnut a uvedený lékařský posudek byl potvrzen. Při tomto rozhodování bylo též zohledněno i nezávislé odborné stanovisko vypracované tituly před jménem adresa z Všeobecné fakultní nemocnice v Anonymizováno lékařství a byla v něm zohledněna i námitka žalobce ohledně psychické zátěže. Dále vzal soud I. stupně za prokázané, a to sdělením právnická osoba Olomouckého kraje ze dne datum, že v období od datum do datum byla práce žalobce zařazena do kategorie 2, a že tato práce nebyla prací rizikovou. Lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti pro výkon práce ze dne datum vzal soud za zjištěné, že žalobce pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost ze zdravotních důvodů v souvislosti s obecným onemocněním. Podle tohoto lékařského posudku byla práce, kterou měl žalobce vykonávat, zařazena v kategorii rizika 3, přičemž tento posudek byl vydán na základě žádosti zaměstnavatele o provedení pracovně lékařské prohlídky ze dne datum, v němž zaměstnavatel uvedl, že práce, kterou měl žalobce vykonávat, měla být zařazena do kategorie rizika 3. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný v lednu 2015 navrhl změnu pro zařazení prací do kategorií, mimo jiné i na pracovišti, kde byl původně zařazen žalobce, tj. na hale číslo 2, neboť u některých prací došlo k překročení hygienického limitu, avšak tato změna se nedotkla práce, kterou u žalovaného vykonával žalobce. Práce, kterou dříve vykonával žalobce totiž nebyla pro žádný ukazatel zařazena do kategorie 3, a proto výsledná kategorie této práce i nadále byla uvedena jako kategorie 2. Tato zjištění soud učinil z písemného podání žalovaného adresovaného právnická osoba adresa. Závěr pro zařazení práce vykonávané žalobcem do kategorie 2 v období od datum do datum byla prokázána zprávou právnická osoba Anonymizováno, č. j. číslo jednací ze dne datum. Pokud v žádosti zaměstnavatele o provedení pracovně - lékařské prohlídky ze dne datum a v lékařském posudku ze dne datum byla uvedena práce žalobce v kategorii rizika číslem 3, dospěl soud I. stupně k závěru, že takovou žádost a lékařský posudek nelze hodnotit samostatně, ale v souvislosti s dalšími listinami, které prokázaly, že po celou dobu práce žalobce byla prací, která byla zařazena do kategorie číslo 2 (viz zpráva právnická osoba Anonymizováno ze dne datum spolu s návrhem na změny kategorizace prací zpracovaným žalovaným v lednu 2015). Pokud tedy sám zaměstnavatel v žádosti o provedení pracovně lékařské prohlídky uvedl kategorii rizika číslo 3, jednalo se dle soudu I. stupně zcela evidentně o chybné uvedení kategorie práce, což se následně projevilo i v lékařském posudku vypracovaném na základě této žádosti. Za situace, kdy se písemným podáním v lednu 2015 žalovaný obrátil na právnická osoba adresa s návrhem na změny kategorizaci prací, které byly vykonávaný v hale 2 a spočívaly v obsluze strojů a zařízení, a kdy žalovaný navrhl, aby u konkretizovaných prací (například lisař, tryskání, kroužkování, děrování nebo kalení) byly tyto práce nově zařazeny do kategorie 3), pak tento návrh žalovaného se netýkal práce vykonávané žalobcem, tj. obsluha strojů a zařízení – lakovna, navěšování, svěšování a obsluha strojů a zařízení – obsluha lakovny, tj. práce, kterou žalobce do datum před přeřazením vykonával, tj. pokud tedy i nadále byla v návrhu změny jeho práce zařazena do kategorie 2, je důvodné se dle soudu I. stupně domnívat, že v této kategorii byla tato práce zařazena i v období od datum do datum, což vyplývá ze zprávy právnická osoba Olomouckého kraje ze dne datum. Závěr o nepřetěžování žalobce při výkonu práce pro žalovaného v období od datum do datum učinil soud na základě protokolu právnická osoba Olomouckého kraje, č. j. číslo jednací ze dne datum, když právnická osoba Anonymizováno dle provedeného šetření dospěla k závěru, že žalovaný v období od datum do datum dodržoval stanovené limity dle nařízení vlády č. 361/2007, a to pro pravou i levou horní končetinu v případě práce dělník – obsluha strojů a zařízení na hale 2, tj. práce, kterou vykonával žalobce pro žalovaného. Soud I. stupně vzal tedy za prokázané, že onemocnění žalobce, tj. chronická mediální epikondylitida pravého humeru je obecným onemocněním a tento závěr učinil na základě lékařského posudku (viz výše) a dále ve spojitosti s rozhodnutím Anonymizováno, č. j. číslo jednací ze dne datum. Z potvrzení právnická osoba Anonymizováno o měření lokální svalové zátěže ze dne datum bylo dále zjištěno, že žalobce neměl k průběhu měření pracovního prostředí u práce dělník, obsluha strojů a zařízení u žalovaného v hale číslo 2, výroba stabilizátoru/lakovna, žádné námitky, a že právnická osoba Olomouckého kraje neshledala na straně žalovaného žádné pochybení. O projednání námitek žalobce k vyjádření této právnická osoba vydala právnická osoba dne datum protokol, ve kterém uvedla, že nebyla zjištěna žádná pochybení na straně žalovaného. Dále bylo zjištěno, že dne datum vydala právnická osoba Anonymizováno protokol číslo 3 z projednání námitek žalobce k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání, přičemž nebyla zjištěna žádná pochybení na straně žalovaného, a to za situace, kdy žalobce vyslovil souhlas se zněním uvedeného protokolu. Dne datum vydala právnická osoba Olomouckého kraje protokol z měření lokální svalové zátěže k ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posouzení nemoci z povolání, přičemž nebyla zjištěna žádná pochybení na straně žalovaného a žalobce vyslovil souhlas se zněním protokolu. Nakonec dne datum vydala právnická osoba Olomouckého kraje protokol z projednání výsledků měření lokální svalové zátěže ze dne datum hala 2, výroba stabilizátoru – lakovna u práce, kterou vykonával žalobce, přičemž nebyla zjištěna žádná pochybení na straně žalovaného a žalobce vyslovil se zněním protokolu souhlas. Soud I. stupně tedy na základě těchto zjištění shrnul, že onemocnění žalobce chronickou mediální epicondylitou pravého humeru není nemocí z povolání, jak bylo prokázáno lékařským posudkem ze dne datum a rozhodnutím Anonymizováno ze dne datum.

9. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že onemocnění žalobce není nemocí z povolání, dospěl soud k závěru, že žalobci nepřísluší náhrada škody či nemajetková újma vzniklá nemocí z povolání podle ustanovení § 269 odst. 2 zákoníku práce, neboť onemocnění žalobce je obecným onemocněním. Pokud žalobce tvrdil, že žalovaný opakovaně porušoval předpisy o bezpečnosti práce, soud I. stupně shrnul, že v řízení bylo zjištěno, že nedošlo k překračování hygienických limitů u práce, kterou žalobce pro žalovaného vykonával, žalovaný hygienické limity dodržoval (viz protokol právnická osoba ze dne datum) a práce, kterou žalobce pro žalovaného v období od datum vykonával, nebyla prací rizikovou, jak bylo zjištěno ze sdělení právnická osoba Anonymizováno ze dne datum. Pokud žalobce tvrdil, že jej žalovaný neinformoval o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena, respektive, že nebyl informován o zařazení výkonu jeho práce do kategorie 3, pak soud I. stupně uzavřel, že o zařazení do kategorie 3 nemohl být žalobce informován, neboť po celou dobu byla jeho práce zařazena do kategorie právnická osoba žádné změně, respektive k překategorizaci práce žalobce z kategorie 2 do kategorie 3 nedošlo. Žalobce při výkonu práce pro žalovaného nebyl přetěžován, respektive žalovaný všechny hygienické limity dodržoval. K námitkám žalobce, že byl přetěžován, a že nedocházelo k měření svalové zátěže, provedl žalovaný měření svalové zátěže, kterému byl žalobce přítomen, jak vyplynulo z potvrzení o měření lokální svalové zátěže provedené opakovaně k námitkám žalobce se závěrem, že žalobce nebyl přetěžován, neboť žalovaný hygienické limity dodržoval. Pokud se žalobce domáhal zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie k objasnění, zda došlo k onemocnění žalobce v souvislosti s jeho prací u žalovaného a zda u něj nastal stav psychického zhroucení v důsledku totálního odčerpání jeho mentální energie, soud I. stupně uzavřel, že žalobce netvrdil jakékoliv psychiatrické či psychické onemocnění, které mělo nastat v důsledku práce žalobce pro žalovaného, přičemž v řízení bylo současně prokázáno, že žalobce při práci pro žalovaného přetěžován nebyl, přičemž psychická zátěž byla zohledněna v integrované elektromyografii v lokální svalové zátěži, jak vyplynulo z rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje při přezkoumání lékařského posudku. Na základě těchto zjištění soud I. stupně uzavřel, že žalovaný prokázal, že se nedopustil žalobcem tvrzeného škodního jednání, tj. prokázal, že práce, kterou žalobce pro žalovaného vykonával, byla zařazena do správné kategorie, a že ke změně kategorie práce nedošlo ani po datum, a současně že žalovaný prokázal, že žalobce při výkonu práce pro žalovaného nebyl přetěžován, a že práce, kterou žalobce pro žalovaného vykonával, nebyla prací rizikovou a že při výkonu této práce nedošlo ani k překračování hygienických limitů, v čemž byla hodnocena i zátěž psychická. V daném případě nedošlo k jakémukoliv porušení ze strany žalovaného, a tudíž žalobci nenáleží ani náhrada škody dle § 265 odst. 1 zákoníku práce Soud I. stupně upozornil na skutečnost, že žalobce kromě onemocnění chronickou mediální epicondylitidou pravého humeru jiné onemocnění ani netvrdil, a to ani následně po poučení dle § 118a odst. 1 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na jednoznačný závěr, který soud učinil na základě listinných důkazů, dospěl k závěru, že je nadbytečné dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví se specializací pracovní úrazy a nemoci z povolání, neboť žalovaný nečinil sporným, že žalobce tvrzeným onemocněním trpí, přičemž bylo prokázáno, že onemocnění žalobce chronickou mediální epicondylitidou pravého humeru není nemocí z povolání. Zadání znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie považoval soud I. stupně za nadbytečné z důvodu, že žalobce netvrdil, jakým onemocněním, pro které by měl být znalecký posudek zadán, trpí. jméno FO tak shledal nadbytečným dokazování zadáním znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce, když žalovaný prokázal, že kategorizaci prací provedl řádně a rovněž i další navržené důkazy, považoval soud I. stupně za nadbytečné z důvodu, že žalovaný v řízení listinnými důkazy prokázal, že žalobce při práci pro žalovaného nebyl přetěžován, a že práce, kterou žalobce vykonával, byla zařazena do správné kategorie.

10. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který namítal, že jeho onemocnění je nemocí z povolání, které utrpěl následkem dlouhodobého přetěžování horních končetin jednostrannou zátěží při přechodu na 12hodinové směny a noční práce, jak vyplynulo z nezávislého odborného stanoviska proti lékařskému posudku o neuznání nemoci z povolání vydaného právnická osoba dne datum, dle které onemocnění žalobce splnilo klinická kritéria pro nemoc z povolání. Zdravotní problémy u něj přitom nastaly až po jeho převedení na 12hodinové směny, k čemuž došlo od datum. Tímto utrpěl nejen chronickou mediální epicondylitidu pravého humeru, ale též úzkostně depresivní poruchu. V důsledku těchto onemocnění nemůže žalobce až do současnosti pracovat a pobírá podporu v nezaměstnanosti. Podle žalobce soud pochybil, pokud nebylo vyhověno jeho návrhu na zadání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví se specializací na pracovní úrazy a nemoci z povolání a znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinické psychologie, které měly odstranit pochybnosti o tom, zda zdravotní komplikace žalobce mají původ v druhu práce, kterou vykonával pro žalovaného na základě pracovní smlouvy ode dne datum. Rovněž měl soud provést výslech tituly před jménem jméno FO k prokázání toho, k jakým zdravotním změnám došlo u žalobce během výkonu práce od datum do datum a co bylo příčinou těchto změn. Též měla být podle žalobce vyslechnuta tituly před jménem jméno FO k prokázání toho, jakým způsobem postupovala jako kontrola nad dodržováním a plněním povinností zaměstnavatele, když se dozvěděla, že práce nebyla kategorizovaná u žalovaného, a že došlo k poškození zdraví žalobce. Soud I. stupně těmto návrhům nevyhověl i přesto, že mu byly předloženy důkazy se zcela protichůdným obsahem a nesprávně přitom vyhodnotil, že onemocnění žalobce je obecným onemocněním, které není v příčinné souvislosti s výkonem práce pro žalovaného. Žalobce měl za to, že od datum, kdy byl na základě nové pracovní smlouvy přeřazen z 8hodinových směn na 12hodinové směny nepřetržitého provozu, včetně nočních směn, kdy z tohoto důvodu měl být přeřazen do kategorie 3. dle vyhlášky č. 432/2003 Sb., když výkon takové práce odpovídal této kategorii 3. Kategorizace však vůbec neproběhla a žalobce nebyl informován o zvýšení rizikovosti práce. Stejně tak podle žalobce soud I. stupně pochybil, pokud v případě dokumentů, ve kterých byla kategorie 3 rizikovosti uvedena, tj. v žádosti zaměstnavatele o provedení pracovní lékařské prohlídky výstupní a v lékařském posudku o zdravotní způsobilosti pro výkon/ukončení práce, dovodil, že se zcela jistě mělo jednat o písařskou chybu. Kategorie 3 byla uvedena na obou těchto dokumentech a žalobce pochyboval o tom, že by došlo k takovým písařským chybám 2x za sebou. Skutečnost, že žalobce vykonával od datum práci ve 12hodinových směnách, byla prokázána a žalobce měl za to, že důvodem, proč nebyl poučen o zdravotních rizicích převedení na 12hodinové směny bylo, že k danému okamžiku zaměstnanci vůbec nezaznamenali, že žalobce měl nově vykonávat práci, jejíž rizikovost odpovídala stupni 3. Navržený znalecký posudek z oboru bezpečnosti práce měl nade vší pochybnost objasnit, zda žalovaný splnil či nesplnil všechny podmínky kladené na něj jako zaměstnavatele z pohledu bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci, zda a co žalovaný případně porušil a zda žalovaný řádně provedl kategorizaci prací. Pokud tento důkaz soud I. stupně neprovedl, dle žalobce neúplně zjistil skutkový stav. Žalobce měl totiž za to, že žalovaný jednoznačně porušil předpisy, když jej neinformoval o tom, do jaké kategorie jeho práce patří. Ve vztahu k nákladům řízení žalobce žádal, aby bylo postupováno dle § 150 o. s. ř. v případě, že by žalobce nebyl v řízení úspěšný, přičemž za důvod zvláštního zřetele hodný uvedl skutečnost, že žalobce je pro své majetkové poměry neschopen náklady řízení zaplatit, neboť je z důvodu nemoci z povolání je nezaměstnaný a pobírá pouze podporu v nezaměstnanosti. Výše nákladů řízení je též dílem postupu soudu I. stupně, v rámci kterého byl žalobce nucen se 2x odvolat. S ohledem na špatný zdravotní stav a dosažené vzdělání žalobce není schopen se ucházet o zaměstnání a stěží by dokázal zaplatit částku vyúčtovanou na nákladech řízení. Uložení takové povinnosti by pro žalobce bylo likvidační, naproti tomu, co se týká žalovaného, jedná se o mezinárodní společnost s ročním obratem 2,977 milionů EUR a případné nepřiznání nákladů soudního řízení by jeho majetkovou sféru výrazněji nezasáhlo.

11. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že žalobce neprokázal vznik tvrzeného nároku, respektive naplnění předpokladu vzniku takového nároku, přičemž shrnul, že žalobce nevykonával rizikovou práci ve smyslu příslušných právních předpisů, přičemž bylo zřejmé, že žalobce větší část svého pracovního poměru trávil v režimu dočasné pracovní neschopnosti v důsledku vlastního zavinění. Žalobce též řádně neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, když jednoznačně netvrdil a neprokázal splnění všech předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Zcela účelově se více než 6 let snažil získat majetkový prospěch od žalovaného, přičemž doposud nebyl ani řádně schopen doložit tvrzený vznik majetkové a nemajetkové újmy, která by měla být v příčinné tvrzené souvislosti s výkonem práce u žalovaného a jeho tvrzení o změně kategorizace práce na kategorii 3 je zcela nepravdivé a ryze účelové, když dle listiny označené jako kategorizace prací z ledna 2015 spadala fyzická zátěž, kterou žalobce opakovaně argumentoval, i nadále do kategorie číslo 2, a to i za předpokladu 12hodinové směny. Žalovaný zásadně nesouhlasil s aplikací § 150 o. s. ř. ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, neboť se dle žalovaného ze strany žalobce jednalo o postup, který nemůže požívat právní ochrany. Smyslem tohoto ustanovení není, aby účastník řízení vedl 6letý soudní spor, který inicioval podáním žaloby a následně v něm pokračoval opakovaným podáním odvolání a nakonec, kdy není jeho návrhu opakovaně ze strany soudu vyhověno, se domáhal na úkor a ke škodě druhého účastníka moderačního práva soudu, tj. nepřiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaný tedy žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení.

12. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b/, d/, e/ a g/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), odvolání žalobce shledal nedůvodným.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady škody způsobené poškozením zdraví z důvodu tzv. jiné škody případně v důsledku nemoci z povolání, a to konkrétně náhrady ztráty na výdělku za období od června 2014 do prosince 2016 a renty od dubna 2017 do budoucna – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do datum (dále jen „zákoník práce“).

14. Podle § 366 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

15. Podle § 265 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením pracovních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

16. Z důkazů provedených v odvolacím řízení, a to z nezávislého odborného stanoviska vypracovaného právnická osoba dne datum, odvolací soud zjistil nezávislé stanovisko proti lékařskému posudku o neuznání nemoci z povolání, tj. proti posudku vydaného právnická osoba dne datum s evidenčním číslem 5/2016. Bylo konstatováno, že ze zkoumání zdravotnické dokumentace bylo možno uzavřít, že onemocnění žalobce splnilo klinická kritéria pro nemoc z povolání tak, jak je stanovuje platná legislativa a posudkové zásady. Nicméně z šetření bylo u žalovaného ověřeno, že v období od datum až do současnosti, tj. u zaměstnavatele právnická osoba v adresa, nebyly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání uvedené v kapitole II., položce 9, seznamu nemocí z povolání. Šetření u žalovaného bylo prováděno opakovaně a stále se stejným závěrem, přičemž bylo reagováno na námitky žalobce, který s průběhem a měřením vždy souhlasil. tituly před jménem jméno FO, který nezávislé stanovisko zpracovával, uvedl, že pokud se jedná o vyšetření žalobce, toto bylo zjištěno úplně. Pokud žalobce napadl hygienická kritéria, není on sám kompetentní přezkoumávat postupy krajské hygienické stanice či výsledky měření zdravotních ústavů. Tuto kompetenci má jen nadřízený orgán, tj. zřizovatel, kterým je právnická osoba. Učinil přitom poznámku, že připomínky k měření o tom, že jsou zmanipulované či nevěrohodné, jsou klasickým argumentem vznášeným pacienty, když je závěr měření negativní. Konkrétně v daném případě přes dohodu o postupu provedení druhého měření žalobce po seznámení s výsledkem závěr znovu zpochybnil, což ze strany pacienta působí účelově. Jak vyplynulo z přezkoumání lékařského posudku Krajského úřadu Olomouckého kraje, Odbor zdravotnictví ze dne datum, požádal právnická osoba právnická osoba o přezkoumání vyjádření orgánu ochrany veřejného zdraví, tedy právnická osoba Olomouckého kraje k podmínkám výkonu práce, a to s ohledem na doporučení nezávislého odborného stanoviska vypracovaného právnická osoba (tituly před jménem adresa). Následné stanovisko právnická osoba, a to tituly před jménem jméno FO, náměstkyně pro ochranu a podporu veřejného zdraví a hlavní hygieničky ČR, ze dne datum potvrdilo vyjádření právnická osoba Anonymizováno k ověření podmínek pro vznik onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání ze dne datum se závěrem, že ho považuje za správné, (tj. se závěrem, že u zaměstnavatele nebyly splněny podmínky vzniku předmětné nemoci z povolání).

17. V projednávané věci soud I. stupně řádně zjistil skutkový stav (viz zjištění zrekapitulována v odstavci 8 tohoto rozsudku), který též odpovídajícím způsobem právně vyhodnotil. Své závěry, jejichž rekapitulace je uvedena v odst. 9 tohoto rozsudku, a na kterou odvolací soud pro stručnost odkazuje, též logicky zdůvodnil, a odvolací soud nemá vůči postupu soudu I. stupně, čeho by vytknul. Lze jen zopakovat, že soud I. stupně správně dospěl k závěru, že nárok žalobce není důvodný, tudíž že žalobci nepřísluší náhrada škody či nemajetková újma ani jak na základě § 366 odst. 2 zákoníku práce, neboť bylo prokázáno, že onemocnění žalobce není nemocí z povolání, když žalobce u žalovaného nepracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká, a nemá ani nárok na tzv. jinou škodu na základě § 265 odst. 1 zákoníku práce, neboť bylo prokázáno, že žalovaný jako zaměstnavatel neporušil žádné právní povinnosti, jež byly žalobcem tvrzeny. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že pokud bylo v nezávislém odborném stanovisku proti lékařskému posudku o neuznání nemoci z povolání vydaného právnická osoba Anonymizováno dne datum uvedeno, že onemocnění žalobce splnilo klinická kritéria pro nemoc z povolání, v řízení bylo jednoznačně zjištěno, že žalobce u žalovaného nepracoval za podmínek, za kterých předmětná nemoc z povolání vzniká. Toto zjištění přitom bylo vždy se stejným závěrem několikrát příslušnými institucemi k námitkám žalobce přezkoumáváno. Rovněž bylo nepochybně zjištěno, že žalovaný jako zaměstnavatel žádné své povinnosti neporušil, že žalobce nebyl přetěžován, a že práce, kterou žalobce pro žalovaného vykonával (a to i od srpna 2018), nebyla prací rizikovou, a že po celou posuzovanou dobu spadala do kategorie 2, a nikoliv rizikové kategorie 3, jak tvrdil žalobce. Za této situace tedy nebylo podstatné, že dříve kategorizace u žalovaného neproběhla, a že žalobce nebyl o kategorii jeho práce informován, když se nejednalo o práci rizikovou a po celou dobu byla zařazena v kategorii 2, tj. ke změně rizika nedošlo, a to ani od datum, kdy žalobce začal vykonávat dvanáctihodinové a noční směny. Několikrát byla provedena měření, a to vždy za účasti žalobce, který s průběhem a podmínkami, za nichž k měření došlo, souhlasil. Pokud měl následně k měření připomínky, byla k jeho námitkám provedena další měření, vždy se závěrem, že hygienické limity byly dodrženy, žalobce nebyl přetěžován a žalovaný žádnou povinnost neporušil. V rámci těchto závěrů přitom byly zohledněny veškeré námitky žalobce včetně doporučení nezávislého odborníka tituly před jménem jméno FO z právnická osoba, kdy nakonec došlo k přezkoumání podmínek výkonu práce žalobce i právnická osoba. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku žalobce, že v řízení bylo mnoho nejasností, čímž mínil uvedení kategorie rizika 3 práce žalobce v žádosti zaměstnavatele o výstupní lékařskou prohlídku a též v následném lékařském posudku. Shodně se soudem I. stupně má odvolací soud za to, že se jednalo pouze o chybné uvedení kategorie práce na dokumentu, který primárně rizikovost práce žalobce neřešil, a kterou posléze jednoduše lékař v posudku bez bližšího zjištění opsal, a že tato skutečnost na závěr o zařazení práce žalobce do správné kategorie 2 nemohla mít žádný vliv. Podstatným byl v dané případě závěr instituce příslušné k řešení rizikovosti práce vykonávané žalobcem u žalované, tj. právnická osoba Olomouckého kraje, z jejíž zprávy ze dne datum, č. j. číslo jednací, vyplývá, že po celou dobu výkonu práce žalobce pro žalovaného byla jeho práce zařazena v kategorii 2. Ve vztahu ke zdravotnímu stavu žalobce i k podmínkám, za kterých u žalovaného pracoval, se vyjadřovali lékaři, znalecký ústav i příslušné instituce, a to zcela jednoznačným způsobem. Soud tudíž neměl jakékoliv pochybnosti o jejich závěrech. V řízení bylo zjištěno, že u žalobce se nejednalo o nemoc z povolání, neboť u žalovaného nepracoval za podmínek, za kterých nemoc z povolání vzniká, a dále, že žalovaný jako zaměstnavatel ani neporušil žádné povinnosti, v důsledku kterých by mohla žalobci vzniknout újma v podobě poškození jeho zdravotního stavu. Za situace, kdy věc byla odborně posouzena, tudíž nebyly splněny předpoklady § 127 o.s.ř. Soud I. stupně veden zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie tak postupoval zcela správně, když další dokazování vyhodnotil jako nadbytečné.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud za použití ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

19. Ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení však odvolací soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro jeho změnu. Soud I. stupně postupoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř. při zohlednění § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že předmětem řízení na počátku žalobce učinil nárok na odstupné ve výši 285 324 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 132 714 Kč a přiznání renty ve výši 125 777 Kč od dubna 2017 do budoucna, jednalo se tedy o tři samostatné nároky. Následně vzal žalobce žalobu zpět ohledně nároku na odstupné, tj. co do částky 285 324 Kč, a to nikoliv pro chování žalovaného, pouze se rozhodl tohoto nároku dále nedomáhat (v této části bylo řízení pravomocně zastaveno dne datum), a tudíž je povinností žalobce účelně vynaložené náklady žalovaného uhradit. Žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem, sestávajících z odměny za zastoupením advokátem, který v řízení účelně učinil celkem 17 úkonů právní služby. Z těchto 17 úkonů činí za 6 úkonů odměna á 13 060 Kč /každý počítán z tarifní hodnoty v celkové výši 1 184 658 Kč, tj. 285.324 Kč + 132.714 Kč + (12.777 Kč x 60)/ dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, 2 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za převzetí věci, písemné podání ve věci samé ze dne datum, za písemná vyjádření k odvolání ze dne datum a ze dne datum a za účast na jednání před soudem ve dnech datum a datum, a dále za 11 úkonů právní služby á 11 900 Kč /každý počítán z tarifní hodnoty 899 334 Kč, tj. 132 714 Kč + (12.777 Kč x 60)/dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, 2 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za účast na jednání soudu ve dnech datum, datum, datum, datum, datum a datum, za písemná podání ve věci samé ze dne datum, datum, datum a datum a za sepis závěrečného návrhu ze dne datum namísto účasti u jednání soudu. Celkem odměna za výše uvedených 17 úkonů právní služby činí 183 140 Kč. Dále náklady sestávají z částky 5 100 Kč představující 17 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Žalovanému rovněž vzniklo právo na náhradu za hotové výdaje za cesty advokáta žalovaného k jednání soudu I. stupně adresa a zpět o celkové délce jedné zpáteční cesty 42 km, 1 cesta byla absolvována v roce 2018 (vyhláška č. 463/2017 Sb.), 1 cesta v roce 2020 (vyhláška č. 358/2019 Sb.), 1 v roce 2021 (vyhláška č. 589/2020 Sb.), 3 cesty v roce 2022 (vyhláška č. 511/2021 Sb.) a 2 v roce 2023 (vyhláška č. 467/2022 Sb.). Cesty byly absolvovány vozidlem Škoda Superb registrační značky SPZ průměrnou spotřebou 4,1 l nafty motorové /100 km. V roce 2018 tak náhrada cestovních výdajů advokáta žalovaného za cestu k soudu činí 219 Kč, v roce 2020 činí 231 Kč, v roce 2021 činí 232 Kč, v roce 2022 za cesty na 3 jednání soudu I. stupně činí 837 Kč (3x279), a v roce 2023 činí tato náhrada za 2 cesty k jednání soudu I. stupně 556 Kč (278x2). Hotové výdaje žalovaného za cesty jeho advokáta k soudu tak dosáhly celkové výše 2 075 Kč. Další náklady žalovaného jsou představovány náhradou za ztrátu času jeho advokáta při celkem 8 cestách na trase adresa, každé jedné zpáteční cesty v časovém rozsahu 2 půlhodin, tj. 16 půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 1 600 Kč. V řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady řízení ve výši 191 315 Kč, zvýšené o částku 45 787 Kč představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Celkové náklady řízení žalovaného, na jejichž náhradu by měl právo (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první o.s.ř.) tak činí 263 822 Kč.

20. Po určení celkové výše nákladů řízení, které vznikly úspěšnému žalovanému, odvolací soud dále zvažoval, zda jsou v projednávané věci dány důvody pro odepření výše uvedené náhrady nákladů řízení žalovanému, a to podle § 150 o. s. ř., který stanoví, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

21. Podle závěrů Ústavního soudu je základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 2658/10).

22. Ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s před procesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2862/07).

23. Podle Nejvyššího soudu ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 928/2017).

24. Pokud odvolací soud zvažoval existenci důvodů hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, který s aplikací § 150 o. s. ř. nesouhlasil, vyšel z následujících skutečností: - Žalobce v odvolacím řízení ve vztahu ke svým poměrům uvedl, že žije ve společné domácnosti se svojí matkou a životní partnerkou, děti nemá. Vzděláním je elektromechanik, ale nemůže vykonávat žádnou práci v nepřetržitém režimu, noční práce a jednostrannou zátěž, a ačkoliv mu invalidní důchod přiznán nebyl, je od datum osobou zdravotně znevýhodněnou na základě posudku o invaliditě. Je léčen na ortopedii pro chronické potíže s kosterní soustavou. Po smrti svého otce dne datum se stal vlastníkem domu v adresa, se zahradou, který obývá, a dále s polem, které pronajímá. Majetek získal jako celek, když se jeho sestry a matka zřekly svých podílů v jeho prospěch. Žalobce nikdy žádné sociální dávky nepobíral a vzhledem k tomu, že žije ve společné domácnosti se svojí matkou, jejíž důchod činí cca 20 000 Kč a dále s ohledem na svůj měsíční příjem z pronájmu a pachtu pole, nemá na sociální dávky nárok. Žalobce je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání od datum. Předtím pracoval jako řidič a současně jako osoba zdravotně znevýhodněná v chráněné dílně Anonymizováno na základě pracovní smlouvy ze dne datum, avšak tato byla ve zkušební době zrušena. Před zaměstnáním v Anonymizováno pracoval u právnická osoba. adresa poté u právnická osoba a to od datum do datum, zaměstnání bylo ukončeno dohodou. Rovněž se v minulosti nacházel v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to v rozhodné době od datum do datum a nakonec od datum do datum, přičemž v posledně uvedeném období mu byla vyplacena podpora v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu ve výši 13 356 Kč do datum. Zůstatek na jeho běžném účtu je ke dni datum ve výši 155 368 Kč. Žalobce dále mimo nemovitý majetek vlastní auto Dacia, 9 let staré. Tato tvrzení žalobce byla doložena a prokázána Lékařským posudkem o zdravotní způsobilosti k práci vydaný společností právnická osoba. tituly před jménem jméno FO, ve kterém je uvedeno, že žalobce nemůže vykonávat práci v nepřetržitém režimu, noční práce a jednostrannou zátěž s tím, že od datum je žalobce osobou zdravotně znevýhodněnou. Žalobce doložil i potvrzení o statusu osoby zdravotně znevýhodněné vydané Okresní správou sociálního zabezpečení v adresa dne datum. Z posudku o invaliditě vydaným Okresní správou sociálního zabezpečení v adresa dne datum bylo zjištěno, že u žalobce se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, avšak není invalidní, neboť z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu klesla jeho pracovní schopnost pouze o 20 %. Výpis z katastru nemovitostí pro k. ú. adresa potvrdil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 197 a dále budovy stojící na tomto pozemku č. p. 90, rodinný dům. Dle pachtovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako propachtovatelem a právnická osoba jako pachtýřem ze dne datum a dodatku č. 1 k pachtovní smlouvě ze dne datum, bylo zjištěno, že výše pachtovného, která žalobci náležela do konce roku 2023, činila 4 650 Kč za hektar a od počátku roku 2024 pachtovné činí 7 600 Kč za hektar, přičemž dle přílohy č. 1 dodatku k pachtovní smlouvě celková výměra činí 6,2342 ha, tudíž do konce roku 2023 měl žalobce příjem z pachtu ve výši 28 989 Kč ročně a od počátku roku 2024 ve výši 47 380 Kč ročně, tj. v průměru nyní aktuálně ve výši 4 800 Kč měsíčně. Dle nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem jako pronajímatelem a panem jméno FO jako nájemcem ze dne datum bylo zjištěno, že žalobce jako vlastník pozemků v k. ú. adresa, zemědělské půdy, a to konkrétně 4,20 ha, pronajal tyto pozemky za nájemné, které činí 2 500 Kč za 1 ha ročně, tudíž výnos žalobce činí 10 500 Kč ročně. Z výplatního dokladu bylo dále zjištěno, že matce žalobce, paní jméno FO, je vyplácen vdovský a starobní důchod v celkové výši 20 776 Kč měsíčně. Výpis z účtu z právnická osoba potvrdil tvrzení žalobce o zůstatku na jeho účtu. Z faktury vystavené právnická osoba. adresa bylo zjištěno, že žalobce pořídil osobní vůz Dacia dne datum za částku 290 300 Kč. Potvrzení právnická osoba, Anonymizováno, kontaktní pracoviště adresa ze dne datum prokázalo, že žalobce je evidován jako uchazeč o zaměstnání od datum. Pracovní smlouva žalobce jako zaměstnancem se Anonymizováno jako zaměstnavatelem prokázala, že datum vznikl žalobci pracovní poměr, v němž vykonával práci „řidič, dělník“ na 7hodinový úvazek denně v chráněné dílně v adresa na dobu určitou do datum se zkušební dobou tří měsíců, přičemž ze zrušení pracovního poměru ve zkušební době vyplynulo, že zaměstnavatel se žalobcem ve zkušební době tento pracovní poměr zrušil a skončil dne datum. Z rozhodnutí právnická osoba, Kontaktní pracoviště adresa ze dne datum bylo zjištěno, že žalobci byla vyplácena po podpůrčí dobu podpora v nezaměstnanosti ve výši 13 356 Kč měsíčně. Potvrzení o evidenci uchazečů o zaměstnání prokázalo tvrzení žalobce o dobách, ve kterých byl evidován jako uchazeč o zaměstnání. - Co se týče poměrů žalovaného, z výroční zprávy za rok 2023 společnosti právnická osoba ze dne datum bylo zjištěno, že žalovaný je osobou ovládanou společností právnická osoba se sídlem v adresa (osoba ovládající) s tím, že žalobce je propojen s dalšími cca 20 společnostmi, které ovládá stejná společnost napříč celým světem. V této výroční zprávě žalovaný hodnotil vývoj obchodu v roce 2023, přičemž konkrétně uvedl, že rok 2023 byl pro jejich společnost velmi úspěšným rokem, prodali rekordní počet 13,1 milionů kusů stabilizátorů, tedy nárůst o 20,5 % oproti roku 2022. Kromě toho společnost obdržela významné kompenzace za vyšší ceny materiálu a energie od zákazníků. Ceny vstupů se snížily oproti předchozímu roku, což mělo příznivý dopad na hospodaření společnosti. Pod bodem 13 Přílohy účetní závěrky žalovaného za rok 2023 označením jako „Transakce se spřízněnými stranami“ byly uvedeny všechny významné transakce se spřízněnými stranami za rok 2023 v celkové výši 3 208 808 000 Kč. Z výkazu zisku a ztrát žalovaného bylo dále zjištěno, že jeho čistý obrat za účetní období do konce roku 23 činil 5 528 716 000 Kč. Ke konci roku 2023 činila výše vlastního kapitálu žalovaného 356 000 000 Kč, jak vyplynulo z rozvahy žalovaného. Z výkazu zisku a ztrát bylo zjištěno, že žalovaný vykázal účetní ztrátu ve výši 21 915 000 Kč.

25. Pokud se jedná o porovnání poměrů obou účastníků tak, jak byly uvedeny shora, lze uzavřít, že vzhledem k velikosti společnosti žalovaného a vzhledem k tomu, že v roce 2023 měla tržby se spřízněnými společnostmi ve výši 3,2 miliardy Kč, tak i přes vykázanou účetní ztrátu ve výši 21 915 000 Kč, nelze s ohledem na propojenost skupiny uvažovat o tom, že by přiznání či nepřiznání nákladu řízení v řádech desetitisíců až statisíců Kč mohlo mít na kondici této společnosti jakýkoliv vliv. Naproti tomu pro žalobce je závazek k úhradě nákladů řízení v plné výši likvidačním. Jeho majetkovou situaci lze hodnotit jako nepříznivou, a byť nemoc, kterou trpí, není nemocí z povolání, za kterou by odpovídal žalovaný, objektivně je žalobce nemocen a jeho pozice na pracovním trhu je ztížena. Pokud se řádným postupem v soudním řízení domáhal přezkumu rozhodnutí soudu I. stupně, nelze mu takovou skutečnost klást k tíži, neboť je to jeho výsostným právem. S ohledem na průběh řízení, kdy lze konstatovat i pochybení na straně soudu I. stupně, pak není možno dospět k závěru, že délka řízení by měla být na vině žalobce. Obecně lze tedy shrnout, že žalobce se zákonným způsobem domáhal svých práv, tj. přezkumu soudního rozhodnutí, přičemž nebylo možno bez dalšího říci, že je jeho nárok zjevně bezúspěšný. Tyto skutečnosti odvolací soud hodnotí jako důvody hodné zvláštního zřetele, na základě nichž jsou splněny podmínky pro to, aby žalovanému bylo postupem podle § 150 o. s. ř. odepřeno právo na náhradu nákladů řízení vůči v řízení neúspěšnému žalobci, a to v rozsahu 90 %. S ohledem na celkovou výši nákladů řízení, které žalovanému vznikly (viz jejich vyčíslení výše), má odvolací soud za to, že takovéto odepření práva na náhradu nákladů řízení se do majetkové sféry žalovaného žádným způsobem nepromítne, zatímco pro žalobce by bylo zaplacení plné výši náhrady nákladů řízení v podstatě likvidační – už i zaplacení 10 % vyčíslených nákladů bude na poměrech žalobce znát.

26. Vzhledem k výše uvedenému proto odvolací soud za přiměřeného použití § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na částečné náhradě nákladů řízení v rozsahu 10 % částku 26 382 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř. tak, že žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na jejich náhradě v rozsahu 10 % částku 5 660 Kč. Uvedenou částku tvoří náklady, které žalovanému vznikly v odvolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem, a jsou představovány odměnou za 3 úkony právní služby á 11 900 Kč /každý počítán z tarifní hodnoty 899 334 Kč, tj. 132.714 Kč + (12 777 Kč x 60)/ dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1, 2 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. za písemné vyjádření k odvolání ze dne datum, a za účast u jednání před odvolacím soudem ve dnech datum a datum, a rovněž jsou představovány odměnou za 1 úkon právní služby ve výši ½ , tj. ve výši 5 950 Kč, a to za písemné doplnění tvrzení ohledně majetkových poměrů žalovaného ze dne datum na výzvu soudu, a to dle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť se nejednalo o vyjádření ve věci samé. Dále jsou tvořeny 4 částkami paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Žalovanému rovněž vzniklo právo na náhradu za hotové výdaje za 2 cesty advokáta žalovaného k jednání odvolacího soudu adresa a zpět o celkové délce jedné zpáteční cesty 190 km absolvovaných v roce 2024 (vyhláška č. 398/2023 Sb). Cesty byly absolvovány vozidlem Škoda Superb registrační značky SPZ průměrnou spotřebou 4,1 l nafty motorové /100 km. Náhrada cestovních výdajů advokáta žalovaného za 2 cesty k soudu činí 2 730 Kč (1 365x2). Další náklady žalovaného jsou představovány náhradou za ztrátu času jeho advokáta při 2 cestách na trase adresa, každé jedné zpáteční cesty v časovém rozsahu 6 půlhodin, tj. 12 půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 1 200 Kč. Dohromady tak v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady ve výši 46 780 Kč, zvýšené o částku 9 824 Kč představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Celkové náklady řízení žalovaného, na jejichž náhradu by měl právo (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) tak činí 56 604 Kč.

28. I v případě náhrady nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným odvolací soud přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., a to ze stejných důvodů, pro které tak učinil ve vztahu k nákladům předcházejícího řízení, a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému odepřel právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 90 %, a tudíž žalobce zavázal povinností zaplatit žalovanému na částečné náhradě nákladů odvolacího řízení v rozsahu 10 % částku 5 660 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek ustanovení § 237 o.s.ř. do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.