49 Co 24/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: Ing. Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno proti žalovanému: Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 18 887 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 11. 2023, č. j. 13 C 325/2022-64,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 646 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 18 887 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 840,80 Kč k rukám zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud tak rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení části mzdových nároků, konkrétně tzv. další mzdy za rok 2019, na kterou mu měl vzniknout nárok v souladu s uzavřenou kolektivní smlouvou, a to dle článku VI. bodu 6.5 písm. a/ smlouvy.

2. Žalovaný svou obranu založil na tvrzení, že podmínky pro vznik tohoto nároku nebyly splněny z důvodu, že žalovaný v roce 2019 nedosáhl plánovaného hospodářského výsledku. Konkrétně tvrdil a doložil, že čistý obrat za účetní období roku 2019 činil 40 957 000 Kč, avšak plán na rok 2019 schválený na jednání představenstva dne , datum, byl takový, že plánovaný hospodářský výsledek pro rok 2019 měl činit 49 541 000 Kč.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, o tom, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán a že dne , datum, byla uzavřena kolektivní smlouva mezi žalovaným jako zaměstnavatelem a základní organizací odborového svazu UNIONS SBD HODOŇAN, přičemž dle článku VI. bod 6.5 písm. a/, který upravoval tzv. další mzdu jako jednu z forem mimořádných odměn, byl zjištěn smysl a předpoklad vzniku nároku na tuto složku mzdy, které byly vymezeny takto: „K ocenění pracovní výkonnosti a pracovních zásluh poskytne zaměstnavatel zaměstnancům další mzdu ve výši 50 % průměrné hrubé mzdy zaměstnance za období od 1. 1. do 30. 9. běžného roku. Výplata bude provedena ve vyúčtování jedenáctého měsíce běžného roku. Podmínky pro vznik nároku další mzdy: pokud družstvo dosáhne plánovaný roční hospodářský výsledek a zaměstnanec je ke dni 31. 10. běžného roku v pracovním poměru k zaměstnavateli a odpracuje alespoň 150 dnů a zaměstnanec neporušil opakovaně povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jeho vykonané práci.“ Dle této kolektivní smlouvy (bod 6.9. smlouvy) byla sjednána splatnost mzdy na 9. den v kalendářním měsíci. Soud I. stupně provedl výklad předmětného článku VI. bod 6.5. písm. a/ kolektivní smlouvy, a to tím způsobem, že kolektivní smlouva při posuzování podmínek pro vznik nároku na výplatu další mzdy vycházela z hodnocení hospodářského výsledku za rok předešlý, tj. v konkrétním případě za rok 2018. Byť žalovaný při své procesní obraně vycházel z výsledku pro rok 2019 a skutečnost, že plánovaného výsledku v tomto roce nebylo dosaženo, též doložil (poznámka odvolacího soudu: v odstavci 8 rozsudku soudu I. stupně uvedeno chybně rok 2018, ačkoliv je zřejmé, že soud I. stupně měl na mysli rok 2019, jak vyplývá z dalšího obsahu odůvodnění a též ze skutečnosti, že žalovaný plánovaný hospodářský výsledek pro rok 2018 netvrdil a ani nedokládal), soud I. stupně k závěru o nutnosti vycházet z údajů pro rok 2018 dospěl z důvodu, že kolektivní smlouva sice nepodává definici běžného roku, ale ze způsobu, jakým je tento termín použit a jak jsou uvedená období vymezeny, je zřejmé, že běžným rokem je myšlen rok kalendářní. Pokud byla sjednaná další mzda splatná společně s listopadovou mzdou (v daném případě se tak mělo stát v pondělí , datum, ), přičemž ke sjednanému datu výplaty další mzdy nebyl ještě znám hospodářský výsledek za daný kalendářní rok, neboť ten byl u žalovaného stanovován ke dni 31. 12. (jak vyplynulo z výkazu zisku a ztrát), pak nelze přijmout jiný výklad, než že nejdříve bylo zjištěno, zda v předešlém roce bylo dosaženo hospodářského výsledku a následně bylo zapotřebí, aby v období měsíců leden až září zaměstnanec odpracoval alespoň 150 dnů a pokud byl ke dni 31. 10. u žalovaného stále zaměstnán a neporušil své pracovní povinnosti, byla do listopadové mzdy zahrnuta i tato další mzda. Z výplatních lístků žalobce za rok 2019 dále soud I. stupně učinil zjištění, že žalobce v období leden až září 2019 odpracoval celkem 167 dnů, jeho hrubá mzda za těchto 9 měsíců činila 346 160 Kč a v průměru se tedy jednalo o 38 462,22 Kč měsíčně. Soud I. stupně dále učinil zjištění z výkazu zisku a ztrát získaného z obchodního rejstříku za rok 2018, že čistý obrat žalovaného činil 31 563 000 Kč, avšak jaký byl pro rok 2018 plánovaný hospodářský výsledek, žalovaný soudu sdělit odmítl.

4. Soud I. stupně žalovaného informoval o tom, že za rozhodný rok pro posuzování podmínky dosažení hospodářského výsledku, je nutno považovat rok 2018. V tomto smyslu byl též řádně poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. u jednání a rovněž byl žalovaný poučen, že ve vztahu ke svému tvrzení ohledně nesplnění předpokladů pro vznik nároku na výplatu další mzdy jej tíží vysvětlovací povinnost, tj. povinnost tvrdit a prokazovat, jaký byl plánovaný roční výsledek pro rok 2018 a jaký byl reálný. V daném případě měl soud I. stupně za to, že je odůvodněn tento procesní postup, neboť žalobce objektivně nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, tj. o tom, v jaké výši byl představenstvem schválen plánovaný hospodářský výsledek pro rok 2018, avšak tuto informaci musí mít k dispozici žalovaný. Jednalo se tak o případ objektivního, tj. z nezaviněného informačního deficitu strany, kterou tíží důkazní břemeno, a nastoupila tedy vysvětlovací povinnost protistrany. Soud I. stupně přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a zdůraznil přitom, že tato speciální vysvětlovací povinnost vyplývá z procesního principu rovnosti zbraní a má též ústavněprávní rozměr (viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 987/07). Vysvětlovací povinnost tedy znamená nejen podání vysvětlení, ale také předložení protidůkazu a bylo tedy na žalovaném, aby sdělil a doložil výši plánovaného hospodářského výsledku pro rok 2018, aby bylo možno porovnat, zda jej bylo dosaženo či nikoliv. Přes opakované výzvy však žalovaný na poučení soudu nereagoval, pouze navrhl účastnický výslech , tituly před jménem, , jméno FO, , místopředsedkyně představenstva žalovaného, která měla objasnit tvrzení, že je namístě vycházet z hodnocení hospodářského výsledku za rok 2019 a nikoliv za rok 2018. Soud I. stupně tento důkaz zamítl, neboť žalovanému nic nebránilo v tom, aby sdělil svá tvrzení a úvahy o tom, proč má být hodnoceno splnění hospodářského výsledku právě za rok 2019, avšak toto neučinil. Soud I. stupně navíc dospěl k závěru, že text kolektivní smlouvy reálně neumožňoval interpretaci naznačenou žalovaným. Považoval tak účastnický výslech , tituly před jménem, , jméno FO, za nadbytečný a za této situace vycházel z toho, že plánovaného hospodářského výsledku bylo dosaženo, o čemž podle jeho názoru nepřímo svědčila i reakce žalovaného na výzvu základní organizace odborového svazu, v níž žalovaný odepření výplaty další mzdy nezdůvodňoval tím, že by pro rok 2018 nebylo plánu dosaženo, ale argumentoval tím, že by se výplatou další mzdy dostal do ztráty. Za situace, kdy jiné námitky žalovaný proti nároku žalobce nevznesl a současně bylo možno učinit z výplatních lístků závěr, že žalobce za období leden až září 2019 odpracoval požadovaných 150 dnů, kdy dle výpočtu průměrná hrubá měsíční mzda žalobce za uvedené období měla činit částku 38 462,22 Kč a další mzda tedy měla činit polovinu z této částky, tj. 19 231,11 Kč, soud I. stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl, a to včetně úroků z prodlení, neboť žalobce požadoval méně. Úroky z prodlení žalobce požadoval dle § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši od prvního dne prodlení, kterým byl , datum, , když dle kolektivní mzdy byla splatná další mzda společně se mzdovými nároky za listopad, tj. dne , datum, .

5. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který namítal, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Od počátku upozorňoval na nedostatky žalobního návrhu, které měly spočívat v nedostatečnosti tvrzení ze strany žalobce. Žalovaný měl za to, že soud I. stupně tuto povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní převzal sám za žalobce, kterýžto postup shledal žalovaný za nesprávný, i když soud I. stupně konkrétně konstatoval část kolektivní smlouvy v odůvodnění svého rozsudku, tj. článek VI. bod 6.5. písm. a/ a přistoupil k výkladu znění uvedeného článku izolovaně od zbylé části textu uvedeného článku. Soud I. stupně konstatoval, že běžným rokem je jednoznačně myšlen rok předcházející, tj. v daném případě rok 2018 a nikoliv rok 2019, avšak žalovaný měl za to, že pokud by výklad zmíněného článku nebyl proveden izolovaně, pak z jeho textu mělo vyplynout, že běžným rokem je rok 2019 a nikoliv 2018, přičemž sám žalobce se žalobním návrhem domáhá další mzdy za rok 2019. Pokud jsou totiž podmínky výplaty tzv. další mzdy stanoveny ke konkrétnímu období běžného roku a současně jsou podmiňována trváním pracovního poměru zaměstnance v běžném roce ke dni 31. 10. a tato výplata má být provedena v jedenáctém měsíci běžného roku, pak nelze za běžný rok považovat rok předcházející, než podmínky výplaty nastanou. Žalovaný měl též za to, že žalobce nijak nedoplnil svá skutková tvrzení, tato byla nahrazována úvahami soudu a současně též není možné přenášet na žalovaného povinnost tvrdit a prokazovat, neboť žalobci byly veškeré důkazy volně dostupné. Navrhl tedy, aby rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno a vráceno soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby bylo změněno tak, že se žaloba zamítá.

6. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za správný, a tudíž žádal, aby byl potvrzen.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů podle 205 odst. 2 písm. d/, e/ a g/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.) a odvolání neshledal důvodným.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce učinil předmětem řízení mzdový nárok za rok 2019 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zák. práce“), a také (srov. § 4 zák. práce) podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

9. Podle § 113 zák. práce se mzda sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem, není-li v odstavci 2 stanoveno jinak (odst. 1). Je-li zaměstnanec statutárním orgánem zaměstnavatele, sjednává s ním mzdu nebo mu ji určuje ten, kdo ho na pracovní místo ustanovil, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (odst. 2). Mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (odst. 3). Zaměstnavatel je povinen v den nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis. Dojde-li ke změně skutečností uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti (odst. 4).

10. V projednávané věci se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně, jenž provedené důkazy správně vyhodnotil a při své procesním postupu nijak nepochybil. Námitky žalovaného, že za žalobce nahrazoval povinnost tvrzení a že nepřípustně přenášel břemeno důkazní na žalovaného, odvolací soud neshledal důvodnými. Tvrzení žalobce byla dostatečně určitá na to, aby byl nárok žalobce individualizován natolik, aby bylo zřejmý, čeho a proč se žalobce po žalovaném domáhá, a jako takový tedy mohl být soudem I. stupně projedná. Pokud se v žalobě domáhal výplaty tzv. další mzdy za rok 2019, neznamenalo to automaticky, že měl na mysli splnění podmínek plánovaného hospodářského výsledku pro rok 2019 u žalovaného. V případech, kdy je předmětem sporu mzdový nárok, je pravidlem, že nastupuje tzv. vysvětlovací povinnost zaměstnavatele, jako se tomu stalo i v daném případě, tj. že skutečnosti rozhodné pro splnění takového nároku v části, v níž se zaměstnanec ocitne v nouzi tvrzení i v nouzi důkazní, tvrdí a prokazuje zaměstnavatel a nikoliv zaměstnanec.

11. Žalovaný byl jako zaměstnavatel soudem I. stupně řádně poučen o své vysvětlovací povinnosti v tomto sporu a za zjištěné situace, kterou tvrdil žalobce, bylo na zaměstnavateli, aby tvrzené skutečnosti prokazoval, resp. vyvracel. V rámci zvláštní zákonné ochrany poskytované zaměstnanci (viz § 1a odst. 2 zákoníku práce) též navíc platí, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější (§ 18 zákoníku práce). Pokud tedy intencích uzavřené kolektivní smlouvy žalovaný tvrdil, že nebyly splněny parametry pro výplatu tzv. další mzdy v roce 2019, bylo na něm, aby logický výklad článku VI. bod 6.5. písm. a/ kolektivní smlouvy, který soud I. stupně provedl, řádným postupem v řízení vyvrátil, a to nejprve na základě konkrétních tvrzení, které by následně podpořil důkazy (a nikoliv opačně, neboť platí zásada, že nejprve je nutno konkrétně tvrdit, a až poté lze taková tvrzení prokazovat). Žalovaný však pouze obecně uvedl, že se jím navržená svědkyně má vysvětlit, že v daném případě měl být jako běžný rok posuzován rok 2019 a nikoliv 2018, aniž by konkrétně uvedl, z jakých důvodů připadá v úvahu výklad odlišný do výkladu provedeného soudem I. stupně.

12. Současně je však nutno konstatovat, že výkladu článku VI. bodu 6.5 písm. a/ předmětné kolektivní smlouvy tak, jak k němu přistoupil soud I. stupně, nelze ničeho vytknout, a to zvláště za situace, kdy žalovaný nic konkrétního, co by takový výklad nepřipouštělo či vyvracelo, netvrdil. Pokud byla totiž splatnost nároku sjednána k 9. 12. běžného roku, tedy dříve, než bylo známo, zda žalovaný dosáhl plánovaného hospodářského výsledku, který byl stanovován ke dni 31. 12., nelze než konstatovat, že v této části byla smlouva koncipována nelogicky, pokud mělo být z z hlediska parametrů nutných pro splnění podmínek výplaty tzv. další mzdy dosažení plánovaného hospodářského výsledku ve stejném roce, jak tvrdil žalovaný.

13. Soud I. stupně přitom opakovaně (tj. nejen u jednání, ale dopředu též písemně), žalovaného vyzýval k doplnění tvrzení a důkazů, a přitom jej informoval o tom, že za rozhodné období považuje z hlediska posuzování splnění podmínek plánovaného hospodářského výsledku roku 2018 a nikoliv rok 2019, a žalovaný tak měl dostatek možností vnést do řízení tvrzení a následně důkazy, které by podporovaly jeho verzi. Žalovaným však nebylo reagováno nijak jinak, než že by věc měla vysvětlit svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, . Lze si přitom představit různé varianty obrany žalovaného, avšak tento ničeho relevantního k věci neuvedl, nabídl soudu pouze nepřípustný vyšetřovací důkaz. Za této procesní situace tedy soud I. stupně správně uzavřel, že podmínku vztahující se ke splnění plánovaného hospodářského výsledku zakotvenou v kolektivní smlouvě nutnou pro výplatu tzv. další mzdy, považoval za splněnou. Vzhledem k tomu, že bylo dále zjištěno, kolik činil průměrný hrubý příjem žalobce za zjišťované období, a že žalobce odpracoval požadovaných 150 dnů za označené období v roce 2019, a že vzhledem k tomu, že jiné námitky v rámci své vysvětlovací povinnosti žalovaný nevznesl, je správný závěr soudu I. stupně, který žalobci nárok na výplatu tzv. další mzdy zcela přiznal, a to včetně zákonných úroků z prodlení požadovaných ode dne následujícího po splatnosti tzv. další mzdy.

14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně za použití § 219 o. s. ř. ve výroku I. jako věcně správný potvrdil, a to včetně navazujícího výroku II. o nákladech řízení, jejichž výše nebyla účastníky rozporována.

15. O nákladech odvolacího řízení (výrok II.) rozhodl odvolací soud podle úspěchu ve věci a zcela úspěšnému žalobci přiznal náklady odvolacího řízení ve výši 4 646 Kč ve smyslu § 142 odst. 1, § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobce v odvolacím řízení zahrnují odměnu za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby - za účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, v částce 1 860 Kč (počítáno z částky 18 887 Kč, jež byla předmětem odvolacího řízení (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále sestávají z 1 částky paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobce ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), z hotových výdajů advokáta za cestu na trase , adresa, a zpět k jednání soudu dne , datum, při ujetí 144 km, spotřebě nafty 8,5 l/100 km, při ceně motorové nafty 38,70 Kč/l, paušálu 5,60 Kč/km dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., což činí 1 280 Kč, a náhradu za promeškaný čas ve výši 400 Kč za 4 započaté půlhodiny (1 půlhodina á 100 Kč) za cestu k jednání soudu dle § 14 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o částku 806 Kč, představující 21% DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobce plátcem (§ 137 odst. 1, § 138 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).