13 C 325/2022

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Podveské a přísedících Mgr. Marie Jany Toulové a RNDr. Mileny Macháčkové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 18 887 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18 887 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za dobu od 10. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8 840,80 Kč k rukám zástupce žalobce , Jméno advokáta A, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se na žalované společnosti domáhal zaplacení 18 887 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o „další mzdu“ za rok 2019, na kterou mu vznikl nárok v souladu s uzavřenou kolektivní smlouvou, konkrétně dle č. VI bodu 6.5 písm. a).

2. Žalovaná nárok žalobce rozporovala a tvrdila, že podmínky pro vznik tohoto nároku nebyly splněny, neboť žalovaná v roce 2019 nedosáhla plánovaného hospodářského výsledku.

3. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce byl u žalované zaměstnán. Sporná nebyla ani existence kolektivní smlouvy ze dne , datum, , kterou žalobce předložil. Z obsahu smlouvy vyplývá, že byla uzavřena mezi žalovanou (jako zaměstnavatelem) a základní organizací odborového svazu , Anonymizováno, . Žalobce svůj nárok opíral o článek VI. bod 6. 5 písm. a), který jako jednu z forem mimořádných odměn upravuje „další mzdu“. Smysl a předpoklady vzniku nároku na tuto složku mzdy jsou vymezeny takto: „K ocenění pracovní výkonnosti a pracovních zásluh poskytne zaměstnavatel zaměstnancům další mzdu ve výši 50 % průměrné hrubé mzdy zaměstnance za období od 1. 1. do 30. 9. běžného roku. Výplata bude provedena ve vyúčtování 11. měsíce běžného roku. Podmínky pro vznik nároku další mzdy: pokud družstvo dosáhne plánovaný roční hospodářský výsledek a zaměstnanec je ke dni 31. 10. běžného roku v pracovním poměru k zaměstnavateli a odpracuje alespoň 150 dnů a zaměstnanec neporušil opakovaně povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jeho vykonané práci.“ V kolektivní smlouvě byla mimo jiné sjednána i splatnost mzdy, a podle bodu 6.9 byl výplatním termínem 9. den v kalendářním měsíci.

4. Z výplatních lístků žalobce za rok 2019 soud zjistil, že žalobce v období měsíců ledna až září odpracoval celkem 167 dnů. Jeho hrubá mzda za těchto devět měsíců činila 346 160 Kč, v průměru tedy 38 462,22 Kč měsíčně.

5. Žalovaná ke svým tvrzením předložila výkaz zisku a ztráty za rok 2019, podle kterého čistý obrat za účetní období roku 2019 činil 40 957 000 Kč. Zároveň v této souvislosti předložila plán na rok 2019 schválený na jednání představenstva dne 28. 11. 2018, podle kterého činil plánovaný hospodářský výsledek pro rok 2019 částku 49 541 000 Kč. Žalovaná byla upozorněna, že rozhodným obdobím pro porovnání plánovaného a dosaženého ročního hospodářského výsledku je v případě žalobcem uplatněného nároku nikoli rok 2019, ale rok 2018 (k tomu blíže viz bod 8. odůvodnění tohoto rozsudku). Z výkazu zisku a ztrát získaného z obchodního rejstříku soud zjistil, že v roce 2018 činil čistý obrat 31 563 000 Kč. Jaký byl pro rok 2018 plánovaný hospodářský výsledek, žalovaná soudu sdělit odmítla.

6. Samotnou předžalobní výzvu žalobce nepředložil, nicméně z dopisu zástupce žalované ze dne 7. 12. 2022 je patrné, že žalobce žalovanou k plnění vyzval upomínkou ze dne 30. 11. 2022 sepsanou jeho zástupcem , Jméno advokáta A, , jemuž byla odpověď adresována. Z obsahu dopisu je též patrné, že žalobce žalovanou vyzýval jednak k úhradě žalobou uplatněného nároku vyplývajícího z kolektivní smlouvy a též k úhradě dalších nároků vyplývajících ze smluv o mzdě, celkem žádal zaplacení 83 908 Kč. Stejně jako v tomto řízení žalovaná nárok žalobce odmítla s tím, že podmínky pro jeho vznik nebyly splněny. Žalobce dále předložil dopis žalované ze dne 26. 2. 2020, sama žalovaná předložila výzvu základní organizace odborového svazu ze dne 8. 1. 2019 a svou reakci ze dne 20. 1. 2020. Dopisem ze dne 8. 1. 2020 (v dopise je uvedeno datum 8. 1. 2019, nicméně z podacího razítka je patrné, že se jedná o rok 2020) základní organizace odborového svazu ve věci označené jako „Další mzda – výzva ke zjednání nápravy“ vyzývá k vyplacení „další mzdy“ s tím, že ve vyúčtování za měsíc listopad byla tato další mzda vyplacena pouze ve výši 15 %. Dopis je za základní organizaci podepsán žalobcem (jako předsedou) a , jméno FO, (jako místopředsedou). V prvním dopise určeném ze strany žalované základní organizaci odborového svazu žalovaná uvádí, že „hospodářské výsledky družstva neumožňují další výplatu, než jaká byla vyplacena“ a v druhém uvádí, že „požadované vyplacení další mzdy není možné, protože její výplatou by se družstvo dostalo do ztráty a byla by porušena podmínka výplaty dle Kolektivní smlouvy“. V žádném z dopisů žalovaná ve vztahu ke svým hospodářským výsledkům neuvádí konkrétní údaje. Kromě těchto listin žalobce předložil ještě smlouvu o mzdě platnou pro rok 2018, z ní však soud žádná pro rozhodnutí ve věci podstatná zjištění neučinil.

7. Žalovaná navrhla výslechy účastníků, ve vztahu ke svému účastnickému výslechu u jednání upřesnila, že by mělo jít o výslech , tituly před jménem, , jméno FO, (místopředsedkyně představenstva), která by soudu objasnila tvrzení žalované, že pro posouzení nároku žalobce je na místě vycházet z hodnocení hospodářského výsledku za rok 2019 (a nikoli za rok 2018). Provedení těchto výslechů soud zamítl, neboť žalované nic nebránilo v tom, aby soud se svými úvahami o tom, proč má být hodnoceno splnění hospodářského výsledků právě za rok 2019, prostřednictvím svých tvrzení seznámila. Navíc se soud domnívá, že text kolektivní smlouvy žalovanou naznačenou interpretaci reálně neumožňuje (k tomu viz odůvodnění níže) a účastnický výslech jmenované osoby (stejně jako výslech žalobce) považoval za nadbytečný.

8. Jak již bylo výše řečeno, žalobce se domáhal zaplacení jedné ze složek mzdy nazvané jako „další mzda“ sjednané v kolektivní smlouvě (tak jak to dovoluje § 113 odst. 1 zákoníku práce). Žalovaná namítala, že pro vznik nároku nebyl splněn jeden z předpokladů stanovených v kolektivní smlouvě, a sice, že nebylo dosaženo plánovaného hospodářského výsledku. Žalovaná přitom vycházela z výsledků pro rok 2018 (a skutečnost, že plánovaného výsledku nebylo v roce 2018 též doložila). Z textu dotčeného ustanovení kolektivní smlouvy je však zřejmé, že výklad žalované není reálně možný. Kolektivní smlouva stanoví, že „další mzda“ bude vyplacena ve vyúčtování 11. měsíce běžného roku, zároveň se v textu vymezuje období, za které je prováděn výpočet průměrné hrubé mzdy, kterým je období od 1.1. do 30. 9. běžného roku a jedním z předpokladů je i to, že zaměstnanec je ke dni 31. 10. běžného roku v pracovním poměru. Kolektivní smlouva sice sama nepodává definici „běžného“ roku, ale z toho, jak je tento termín v dotčeném ustanovení použit a z toho, jak výše uvedená období vymezuje je zřejmé, že běžným rokem je myšlen rok kalendářní (a nikoli snad hospodářský, který se s kalendářním nemusí shodovat). Sjednaná další mzda byla tedy splatná společně s listopadovou mzdou (v případě žalobou uplatněného nároku se jedná o pondělí 9. 12. 2019). K sjednanému datu výplaty další mzdy (tj. v prosinci) ovšem hospodářský výsledek za daný kalendářní rok dostupný nebyl, neboť byl u žalované stanovován ke dni 31. 12. (a to jak v roce 2019, tak v roce 2018, tak jak to vyplývá z výkazu zisků a ztrát a za tyto roky). Nelze tedy přijmout jiný výklad než ten, že kolektivní smlouva při posuzování podmínek pro vznik nároku na výplatu další mzdy vycházela z hodnocení hospodářského výsledku za rok předešlý, jinými slovy posloupnost splnění podmínek byla taková, že nejdříve bylo zjištěno, zda v předešlém roce bylo dosaženo hospodářského výsledku, následně, bylo zapotřebí, aby v období měsíců leden až září zaměstnanec odpracoval alespoň 150 dnů a pokud byl ke dni 31. 10. u žalované stále zaměstnán, byla do listopadové mzdy zahrnuta i tato další mzda. Zatímco podmínka odpracovaných dnů a trvání pracovního poměru se vztahuje k témuž roku, v němž je vznik nárok posuzován, podmínka dosažení plánovaného hospodářského výsledku se logicky vztahuje k roku předešlému.

9. Žalované bylo ze strany soudu sděleno, že za rozhodný rok pro posuzování podmínky dosažení hospodářského výsledku považuje (z výše uvedených důvodů) rok 2018 a byla též upozorněna, že ve vztahu ke svému tvrzení ohledně nesplnění předpokladů pro vznik nároku na výplatu další mzdy ji tíží vysvětlovací povinnost ohledně toho, jaký byl plánovaný roční výsledek pro rok 2018 a jaký byl reálný.

10. Ke zvolenému procesnímu postupu soud uvádí, že v projednávané věci je nasnadě, že žalobce objektivně nemá k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu (konkrétně informaci o tom, v jaké výši byl představenstvem schválen plánovaný hospodářský výsledek pro rok 2018), avšak tuto informaci bezpochyby má k dispozici žalovaná. V takové situaci se jedná o případy objektivního (nezaviněného) informačního deficitu strany, kterou tíží důkazní břemeno a nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010 ze dne 16. 12. 2011). Existence této speciální vysvětlovací povinnosti vyplývá z procesního principu rovnosti zbraní a má ústavněprávní rozměr (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/07 ze dne 28. 2. 2008). Podle Ústavního soudu zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky kladena a která nesmí být nepřiměřená (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006). V praktické rovině to znamená, že pokud soud přistoupí k uložení speciální vysvětlovací povinnosti, má to za následek přenesení odpovědnosti za další vedení důkazu (protidůkazu) na stranu, které byla vysvětlovací povinnost uložena. Ratiem „vysvětlovací povinnosti“ není tedy jen podání vysvětlení, ale také předložení protidůkazu (BALARIN, Jan. Míra důkazu a důkazní břemeno v kontextu hodnocení důkazů v soudní praxi. Bulletin advokacie. Praha 2019, BA 1-2/2019 s. 25). Bylo tedy na žalované, aby výši plánovaného hospodářského výsledku pro rok 2018 soudu sdělila a doložila. Žalovaná však toto ani přes opakované výzvy a poskytnuté poučení neučinila, a soud proto vycházel z toho, že plánovaného hospodářského výsledku bylo dosaženo, o čemž nepřímo svědčí i reakce žalované na výzvu základní organizace odborového svaz, v nichž žalovaná odepření výplaty další mzdy nezdůvodňuje tím, že by pro rok 2018 nebylo plánu dosaženo, ale argumentuje tím, že by se výplatou další mzdy dostala do ztráty.

11. Jiné námitky žalovaná proti nároku žalobce nevznesla, zároveň je z výplatních lístků patrné, že žalobce v období ledna až září roku 2019 odpracoval požadovaných 150 dnů. Samotný výpočet další mzdy vycházel podle kolektivní smlouvy z průměrné hrubé měsíční mzdy dosažené za uvedené období, což byla v případě žalobce částka 38 462,22 Kč, další mzda měla činit polovinu z této částky, tj. 19 231,11Kč. Žalobce požadoval méně (18 887 Kč), a soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl, a to včetně nároku na zaplacení úroků z prodlení, které žalobce požadoval v souladu s § 1970 občanského zákoníku v zákonné výši od prvního dne prodlení, kterým byl 10. 12. 2019 (dle kolektivní smlouvy byl výplatním dnem 9. den, přičemž další mzda byla splatná společně se mzdovými nároky za listopad, splatnost pohledávky žalobce tudíž nastala 9. 12. 2019).

12. Právo na náhradu nákladů řízení má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobce, neboť byl ve věci zcela úspěšný. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a dále z nákladů spojených s tím, že byl v řízení zastoupen advokátem. Advokát žalobce ve věci učinil tři úkony právní služby. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za jednotlivé úkony činí dle § 7 bod 5. advokátního tarifu 1 860 Kč. Zároveň má advokát podle § 13 advokátního tarifu nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobce (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 8 840,80 Kč.