49 Co 262/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Česká republika – Jméno žalovaného sídlem Adresa žalovaného o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. září 2024, č. j. 6 C 296/2023-121,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby výpověď žalovaného, jakožto pronajímatele, z nájmu žalobce, jakožto nájemce nemovitosti, a to stavby , adresa, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, v obci , adresa, a k. ú. , adresa, , ze dne , datum, byla prohlášena za neoprávněnou (výrok I.), žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 5 011,19 Kč (výrok II.) a k náhradě nákladů řízení státu ve výši 2 829 Kč (výrok III.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že dědeček žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, jako pronajímatel uzavřel dne , datum, se žalobcem jako nájemcem nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl rodinný dům na adrese , adresa, , na pozemku p. č. , číslo, v obci , adresa, a k. ú. , adresa, (dále též „předmětná nemovitost“), na dobu neurčitou se sjednaným nájemným ve výši 100 Kč, jež zahrnovalo i užívání zařizovacích předmětů. Součástí nájemného nebyly úhrady za plnění spojená s užíváním předmětu nájmu nebo s ním související služby. Žalobce dle nájemní smlouvy mohl dát předmět nájmu do podnájmu, měl právo přijímat ve své domácnosti kohokoliv a umožnit komukoliv, aby předmět nájmu užíval společně s ním, pracovat v předmětu nájmu nebo podnikat. Přijetí dalšího člena do nájemcovy domácnosti bylo vyhrazeno souhlasu při překročení počtu 4 osob žijících v domácnosti. To však neplatilo, jednalo-li se o osobu blízkou nebo další případy zvláštního zřetele hodné. Žalovaný nabyl předmětnou nemovitost na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 50 T 4/2017-4511 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , č. j. 5 To 39/2022-4545, a to zabráním věci dle § 101 odst. 2 písm. e/zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle výše uvedených rozhodnutí nabyl nemovitost dědeček žalobce na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , přičemž finanční prostředky použité na úhradu kupní ceny za nemovitosti pocházely z podstatné části z účtu , jméno FO, či žalobce, případně přímo z účtu směnárny virtuálních měn. Nemovitosti užíval jen žalobce s nejužší rodinou. Žalobce tak nekupoval za využití prostředků získaných trestnou činností nemovitosti dědečkovi, ale rodinný dům si opatřil pro sebe za účelem bydlení. Nemovitosti byly zaplaceny z výnosu z trestné činnosti, pro niž byl žalobce pravomocně uznán vinným. Ústavní stížnost žalobce, jeho babičky, dědečka a otce proti výše uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta. Žalobce uzavřel dne , datum, manželství s paní , jméno FO, Baladad. Dne , datum, žalobce sdělil žalovanému, že došlo ke zvýšení počtu osob žijících v předmětné nemovitosti, neboť žalobce sdílí domácnost s manželko paní , jméno FO, Baladad. Na adrese předmětné nemovitosti byl dle sdělení , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, hlášen k trvalému pobytu pouze žalobce. Manželka se k trvalému pobytu na adrese předmětné nemovitosti přihlásila dle výpisu ISZR dne , datum, , se žalobcem žila na předmětné adrese od roku 2023. Žalovaný doručil žalobci dopis ze dne , datum, označený jako Výpověď z nájmu dle § 2288 odst. 1 písm. d/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v němž sdělil žalobci, že se stal vlastníkem zabraného majetku, včetně předmětné nemovitosti, kterou žalovaný užívá na základě nájemní smlouvy a současně mu sdělil, že mu vypovídá nájem dle výše uvedeného ustanovení z důvodu, že předmět nájmu je majetek prokazatelně financovaný ze zdrojů získaných trestnou činností nájemce, v důsledku čehož byl tento majetek zabrán předchozímu vlastníkovi a připadl do vlastnictví státu. Dále poučil žalobce o právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout, aby soud přezkoumal její oprávněnost. Žalobce podal dopisem ze dne , datum, námitky proti předmětné výpovědi z nájmu z důvodu neurčitosti, nesplnění předpokladů uplatňovaného výpovědního důvodu.

3. Soud na základě výše uvedených zjištění za použití § 6, § 8, § 547, § 555 odst. 1, § 2189, § 2190 odst. 1, § 2201, § 2202 odst. 1, § 2286 odst. 1, § 2290 a § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. dospěl k závěru, že žalobce se snaží těžit ze svého nepoctivého jednání a soud mu tak nemůže poskytnout ochranu. Dále měl za to, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a jeho dědečkem je simulovaným právním jednáním. Vůlí stran nebylo uzavřít nájemní smlouvu, ale uzavřít jiný právní úkon, přičemž typově nejbližší se soudu I. stupně jevila výprosa. Předmětnou nemovitost fakticky koupil žalobce, a to z finančních prostředků získaných trestnou činností. Aby nabytí předmětné nemovitosti skryl, kupní smlouvu neuzavíral jako kupující on, ale jeho dědeček, na kterého také bylo formálně vlastnické právo k předmětné nemovitosti zapsané. K těmto závěrům dospěl Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci v rámci trestního řízení a důsledkem pak bylo i zabrání předmětné nemovitosti. Žalobce si nerušené, bezplatné a trvalé užívání domu, který si sám koupil, zajistil simulovanou nájemní smlouvou se svým dědečkem, aby zastřel skutečnost, že tuto nemovitost bude spolu se svou rodinou užívat jako by ji vlastnil sám, tj. prakticky bezplatně, de facto napořád a způsobem, který uzná za vhodný, ale zároveň jako nájemce pro případ neočekávaných událostí bude požívat zákonem dané právní ochrany. K těmto závěrům soud vedla mimo jiné i výše sjednaného nájemného zahrnující i užívání zařizovacích předmětů a rozsah stanovených oprávnění žalobce jako nájemce. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva byla simulovaným právním jednáním, je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků toto právní jednání neplatné. Samostatně pak soud posoudil platnost zastřeného úkonu a dospěl k závěru, že zastřené (disimulované) právní jednání má všechny potřebné náležitosti výprosní smlouvy a je třeba je uznat jako platné. Výpověď nájemní smlouvy proto posoudil jako výzvu k vrácení věci (vyklizení) dle § 2190 odst. 1 o. z. Otázka posouzení oprávněnosti výpovědi tak byla bezpředmětá a soud I. stupně z tohoto důvodu žalobu zamítl. Dále doplnil, že i při platnosti uzavřené nájemní smlouvy by byla žaloba nedůvodná, neboť výpověď je dostatečně určitá, srozumitelná, vážně míněná a výpovědní důvod v ní je náležitě specifikován a lze jej podřadit pod relativně neurčitou hypotézu § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. Jestliže byl majetek financován ze zdrojů získaných trestnou činností nájemce, v důsledku čehož byl tento majetek předchozímu vlastníkovi zabrán, jedná se o závažný výpovědní důvod ve smyslu § 2288 odst. písm. d/ o. z. Dále soud uvedl, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby by byla i skutečnost, že žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi nepodala rovněž manželka žalobce, které vzniklo právo společného nájmu, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 011,19 Kč. Povinnost k náhradě nákladů řízení státu uložil s ohledem na neúspěch ve věci dle § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobci.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl nesprávnost závěru soudu I. stupně o tom, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a předchozím pronajímatelem byla pouze simulovaným jednáním a fakticky se jednalo o výprosu. K takovému závěru dle žalobce neexistuje žádná zákonná opora. Smlouva uzavřená mezi účastníky obsahovala všechny náležitosti nájemní smlouvy a rovněž vůle stran směřovala jednoznačně k uzavření nájmu. Žalobce poukázal na to, že podle § 2189 o. z. vzniká výprosa pouze v případě, kdy je věc přenechána bezúplatně a není sjednána ani doba, ani účel jejího užívání. Nájemní smlouva ze dne , datum, však naopak zcela určitě určovala účel užívání bytu k zajištění bytových potřeb žalobce a obsahovala rovněž sjednanou výši úplaty. Skutečnost, že nájemné bylo nižší než obvyklé, nemůže bez dalšího vést k závěru o bezúplatnosti vztahu, a tedy o výprose. Výše nájemného nebyla v rozporu se zákonem a žalobce v řízení prokázal, že nájemné hradil. Ani ujednání o nájmu na dobu neurčitou nezakládá znaky výprosy. Pokud by se skutečně jednalo o výprosu, musela by doba užívání chybět zcela, což se nestalo. Právo žalobce užívat byt bylo navíc fakticky časově omezeno možností výpovědi ze zákonem stanovených důvodů. Závěr soudu o existenci výprosy je proto nelogický a odporuje zákonu. Dále namítl, že v důsledku nesprávného právního závěru ohledně uzavření výprosy se soud nedostatečně zabýval oprávněností výpovědi z nájmu. Přesto uzavřel pro hypotetický případ existence platného nájmu, že výpověď z nájmu byla platná, aniž by se vypořádal s argumenty žalobce k neexistenci či nedostatečné intenzitě výpovědního důvodu. Jeho odůvodnění je tak nedostatečné a nepřezkoumatelné. Žalobce namítl, že odsouzení pro úmyslný trestný čin nemůže samo o sobě naplnit výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z., zvláště když trestný čin nesměřoval proti pronajímateli ani osobám v jeho domácnosti; jinak by zcela postrádal smysl samostatný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. b/ o. z. Žalovaný navíc neunesl důkazní břemeno tvrzení, že byt byl pořízen z prostředků pocházejících z trestné činnosti žalobce, a soud tuto otázku řádně nezkoumal. Závěr soudu je tak založen na pouhé domněnce vycházející z rozhodnutí jiných soudů, jimiž však uvedená skutečnost nebyla vyřešena ve své úplnosti. Dále žalobce namítl, že nebyly splněny formální předpoklady výpovědi. Uzavřením manželství vzniklo žalobci a jeho manželce , jméno FO, ze zákona společné nájemní právo podle § 745 o. z. Výpověď měla být adresována oběma manželům, což se nestalo. Argumentaci žalovaného považoval za bezpředmětnou. Jelikož výpověď nebyla doručena oběma nájemcům, nebyly splněny formální podmínky dle § 2286 o. z. Soud však tento nedostatek vůbec nereflektoval, a věc tak i v této otázce nesprávně právně posoudil. Ve vztahu k nákladům řízení žalobce nesouhlasil s přiznáním paušální náhrady žalovanému za sedm úkonů právní služby, když třikrát mělo jít o „přípravu účasti na jednání“. Takový úkon advokátní tarif nezná a jeho přiznání je podle žalobce nezákonné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně, žalobě vyhověl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, popř. aby rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání považoval rozhodnutí soudu I. stupně za správné. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že nájemní smlouva byla simulovaným právním jednání, stejně jako se závěrem o existenci jiného závažného důvodu pro vypovězení nájmu. Teno důvod dle žalovaného spočívá v okolnostech případu, kdy předmětem nájmu byl majetek prokazatelně financovaný ze zdrojů získaných trestnou činností nájemce, což vedlo k zabrání majetku předchozímu vlastníkovi a jeho připadnuti do vlastnictví státu. Žalovaný poukázal na to, že žalobce pomíjí, že žalobě nemůže být vyhověno ani pro nedostatek aktivní věcné legitimace v případě, že se řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi neúčastní oba manželé jako společní nájemci. Dále odkázal na § 6, § 8, § 580 a § 588 o. z. s tím, že žalobce téměř zdarma užívá na základě nájemní smlouvy dům, který byl pořízen za prostředky z jeho trestné činnosti, užívá tak výhod plynoucích z jeho trestného činu. Prostřednictvím uzavřené nájemní smlouvy dosáhl toho, že přes zabrání domu si žalobce zachoval všechny výhody, neboť prakticky zdarma může na základě nájemního poměru užívat dům, a chovat se tak téměř jako vlastník. Zachování výhod plynoucích z majetku osobě, která tento majetek pořídila za prostředky ze své trestné činnosti, se příčí dobrým mravům i zákonu. Nájemní smlouva je tak právním jednáním nemravným, odporuje zákonu a narušuje veřejný pořádek v tom smyslu implicitní povinnosti státu stíhat a odhalovat trestnou činnost a znemožňovat pachatelům, aby si z ní ponechávali nějaké výhody. Ve vztahu k námitkám ohledně přiznaných paušálních náhrad poukázal žalovaný na znění vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhlášky“). Z výše uvedených důvodů navrhl rozsudek soudu I. stupně potvrdit.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustná odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Odvolací soud považuje za správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku a v úvodní části tohoto rozhodnutí.

8. Odvolací soud dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 50 T 4/2017-4511, usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , č. j. 5 To 39/2022-4545 a usnesením Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 17/23. Dále doplnil dokazování o výpis z ISZR ohledně žalobce ze den , datum, , jenž byl součástí spisu, a to dle § 213 odst. 4 o. s. ř.

9. Z výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně vzal odvolací soud za prokázané, že v trestní věci vedené proti žalobci jako odsouzenému bylo výrokem I. rozhodnuto o tom, že se podle § 101 odst. 2 písm. e/ trestního zákoníku zabírá mimo jiné nemovitost zapsaná v Katastru nemovitostí pro Jihomoravský kraj, obec , adresa, , na LV č. , číslo, v k. ú. , adresa, , a to rodinný dům č. p. , číslo, na pozemku p. č. , číslo, , pozemek p. č. , číslo, a pozemek p. č. , číslo, . Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dále vyplývá, že prostředky na úhradu kupní ceny nebyly uhrazeny kupujícím , jméno FO, , ale pocházely z účtů , jméno FO, (bývalé manželky žalobce) či žalobce, případně přímo z účtů směnárny virtuálních měn, přičemž neexistovalo žádné propojení takových subjektů s aktivitami , jméno FO, . Dům byl navíc využíván nejužší rodinou žalobce. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce nekupoval tímto způsobem nemovitost dědečkovi, ale opatřil si takto rodinný dům, který si vybral. Tomu nasvědčuje i fakt, že původně bylo zvažováno, že nemovitosti budou zakoupeny , jméno FO, , čemuž nasvědčuje existence již zpracované a v listopadu 2013 podepsané kupní smlouvy, kde jako kupující figuruje právě otec žalobce , jméno FO, , kdy na realizaci úhrady se měla, stejně jako v následně realizovaném případě, podílet společnost , právnická osoba10. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , č. j. 5 To 39/2022-4545, bylo zjištěno, že stížnost odsouzeného (žalobce) a zúčastněných osob , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , a , jméno FO, byla zamítnuta dle § 148 odst. 1 písm. c/ trestního řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že ačkoliv zabrané věci popsané ve výroku napadeného usnesení nenáleží pachateli trestné činnosti, pro kterou byl výše odsouzen, bylo v řízení bezpečně prokázáno, že předmětné nemovité věci byly zaplaceny z výnosů z trestné činnosti, pro niž byl odsouzený (žalobce) pravomocně uznán vinným. Vrchní soud dále v odůvodnění poukázal na to, že již v průběhu samotného trestního stíhání odsouzeného (žalobce) bylo dostatečně prokázáno, že on sám, stejně jako jeho tehdejší manželka, neměli v projednávaném období takový legální příjem, který by jim umožňoval pořízení majetku v řádech milionů korun. Vrchní soud poukázal na to, že odsouzený (žalobce) ve svých daňových přiznáních deklaroval roční příjmy v řádu 100 000 Kč a jeho manželka uváděla ve své výpovědi v přípravném řízení, že je nemajetná a její čistý měsíční příjem činí 3 800 Kč. Rovněž bylo prokázáno, že všechny předmětné věci byly pořizovány a placeny z účtů odsouzeného (žalobce), na které chodily prostředky získané trestnou činností. Tato skutečnost pak našla svůj odraz v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Brně a nebylo proto třeba se jí dále v rámci veřejného zasedání zabývat. Vrchní soud poukázal i na to, že odsouzený (žalobce) pouze obecně tvrdil legální zdroj příjmu, který však blíže nedoložil ani neoznačil, proto jeho tvrzení považoval za účelové a nepodložené. Provedené dokazování považoval za dostatečné a závěry Krajského soudu v Brně za přiléhavé a dostatečně odůvodněné, navíc za situace, kdy ani žádná ze stran provedení jakýchkoli dalších důkazů nenavrhovala.

11. Z usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 17/23 bylo zjištěno, že ústavní stížnosti stěžovatelů , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , a , jméno FO, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , č. j. 5 To 39/2022-4545 a výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 50 T 4/2017-4511 byly odmítnuty. Ústavní soud v odůvodnění (bod 13.) uvedl, že těžiště argumentace stěžovatelů představovaly námitky o neprokázání podstatných skutkových okolností. Ústavní soud se s těmito námitkami neztotožnil. Mezi závěry obecných soudů a obsahem důkazů, který ani stěžovatelé nijak konkrétně nezpochybňují, není extrémní rozpor. Stěžovatelům nepřisvědčil v tom, že by soudy postupovaly v rozporu s ústavním právem na presumpci neviny nebo pravidlem in dubio pro reo. Uvedl, že v soudy objasněném skutkovém stavu nevyvstaly žádné pochybnosti, které by následně hodnotily v neprospěch odsouzeného nebo stěžovatelů. Naopak, na základě dostatečného množství přímých a nepřímých důkazů bylo prokázáno relevantní spojení mezi páchanou trestnou činností a pořízením zabraných věcí. Tuto skutkovou konstrukci přitom žádný provedený důkaz nezpochybnil. Ani odsouzený (žalobce), ani stěžovatelé nedokázali předložit relevantní důkazy o nabytí daných věcí bez zdrojů získaných popsanou trestnou činností (bod 14. odůvodnění). Dále Ústavní soud uvedl, že za takových podmínek bylo namístě rozhodnout o zabrání věci, neboť jak odsuzujícím rozsudkem, tak v řízení o zabrání věcí bylo potvrzeno, že pácháním trestné činnosti se odsouzený významně obohatil. Následně pořídil ze svých prostředků zabrané věci. Je přitom třeba odmítnout argumentaci stěžovatelů naznačující, že mezi konkrétními výnosy trestné činnosti a konkrétně vynaloženými prostředky na pořízení věcí musí být dána jednoznačně prokázaná přímá souvislost. V tomto směru nelze hovořit o obrácení důkazního břemen. Soudy toliko vyhodnotily jim známé důkazy. Pravidlo in dubio pro reo a zásada volného hodnocení důkazů nedávají soudům možnost hodnotit jim neznámé důkazy nebo vymýšlet verze skutkového děje, kterým žádný z provedených důkazů nenasvědčuje (bod 15. odůvodnění).

12. Z výpisu ze dne , datum, odvolací soud zjistil, že k tomuto datu byl žalobce ženatý, s trvalou adresou pobytu v předmětné nemovitosti, přičemž trvalý pobyt na tuto adresu si přihlásil dne , datum, .

13. Namítal-li žalobce, že soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav ve věci, neboť ve vztahu k tvrzení žalovaného o financování předmětu nájmu ze zdrojů získaných trestnou činností žalobce neprovedl dokazování a rozhodnutí soudu je tak založeno na pouhé domněnce vycházející z rozhodnutí jiných soudů, ve kterých však nebylo dle žalobce zcela prokázáno, že by snad konkrétně předmět nájmu financoval žalobce z takových zdrojů, pak odvolací soud po zopakování výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci dospěl k závěru, že soud I. stupně postupoval správně.

14. Dle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Dle odst. 2 tohoto ustanovení jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

15. Dle § 101 odst. 2 písm. e/ trestního zákoníku soud může uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla.

16. Vzhledem k tomu, že se Krajský soud v Brně a následně k podané stížnosti Vrchní soud v Olomouci v trestní věci vedené proti odsouzenému (žalobci) podrobně otázkou původu prostředků, za něž byla předmětná nemovitost pořízena, zabýval, žalobce byl účasten tohoto řízení, měl možnost se v rámci něj vyjadřovat, předkládat svou skutkovou verzi a nabízet k ní důkazy, soud I. stupně v této věci správně postupoval, jestliže z těchto rozhodnutí v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel. Závěr o tom, že předmětná nemovitost pochází ze zdrojů trestné činnosti žalobce vyplývá přímo z výroku usnesení Krajského soudu ze dne , datum, , č. j. 50 T 4/2017-4511, neboť výrok rozhodnutí odkazuje na § 101 odst. 2 písm. e/ trestního zákoníku. Závěry obou soudů byly nadto podrobeny ústavnímu přezkumu (mimo jiné ke stížnosti , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ), přičemž Ústavní soud neshledal na straně obecných soudů pochybení ani v otázce rozsahu zjištění skutkových okolností a provedení důkazů, ani ve vztahu k porušení zásady in dubio pro reo. Ústavní soud naproti tomu poukázal na to, že soudy za použití zásady volného hodnocený provedených důkazů dospěly k logickému závěru o skutkovém stavu. Žalobce ani osoby zúčastněné takto vytvořenou skutkovou verzi nezpochybnili, nepředložili relevantní důkazy o nabytí daných věcí bez zdrojů získaných popsanou trestnou činností.

17. Žalobce ostatně ani v tomto řízení nepřišel s vlastní skutkovou verzí, nepředložil důkazy, jež by závěry uvedené v rozhodnutích trestních soudů zpochybňovaly, a tedy snižovaly vypovídací hodnotu těchto v řízení provedených důkazů. Pokud tedy soud I. stupně z těchto rozhodnutí vycházel, v nich uvedené skutečnosti považoval za prokázané a převzal je do svých skutkových zjištění, postupoval správně.

18. Namítá-li žalobce, že soud I. stupně nepřihlédl k formálnímu nedostatku výpovědi, který spočívá v jejím nedoručení manželce žalobce jako společné nájemnici, pak žalobce zcela pomíjí, že taková obrana v tomto řízení je zcela neúčelná, neboť v případě společného nájmu by musela být žaloba o přezkum oprávněnosti výpovědi podána oběma společnými nájemci. Soud I. stupně v tomto ohledu správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by za žalobcem tvrzené situace musela být žaloba z důvodu nedostatku aktivní legitimace zamítnuta (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 26 Cdo 1502/2021). Především však žalobce pomíjí to, že k podání žaloby na určení oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. je aktivně legitimován pouze nájemce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 26 Cdo 2464/2021). Nezbytným předpokladem pro naplnění aktivní legitimace je tak existence platné nájemní smlouvy. Soud I. stupně založil rozhodnutí právě na tom, že taková smlouva nebyla platně uzavřena. Nebylo tedy na místě, aby se zabýval otázkou toho, zda byla výpověď doručena i manželce žalobce a zda byly v ní uvedené důvody oprávněné, neboť bez existence platné nájemní smlouvy byly tyto skutečnosti pro rozhodnutí ve věci bezpředmětné.

19. Soud I. stupně správně zjistil, že mezi žalobcem a jeho dědečkem , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , byla uzavřena smlouva, která má veškeré náležitosti smlouvy nájemní. Žalobce v řízení prokazoval, že svému dědečkovi sjednané nájemné ve výši 100 Kč hradil. Odvolací soud má za to, že výkladem tohoto právního jednání s ohledem na okolnosti případu soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že úmyslem účastníků nebylo fakticky uzavřít smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti, ale že úmyslem žalobce bylo zajistit si dlouhodobé, prakticky bezplatné užívání předmětné nemovitosti pro uspokojení potřeby bydlení své a své nejužší rodiny. O této skutečnosti svědčí nejen rozsah oprávnění, která nájemní smlouva žalobci ve vztahu k užívání nemovitosti poskytovala, ale rovněž nepřiměřeně nízké, zjevně symbolické nájemné, ekonomicky prakticky zanedbatelné, jež indikuje, že stranám nešlo o skutečnou úplatu, ale o formální „nájemní titul“. O tomto skutečném účelu svědčí i to, že nemovitost byla pořizována ze zdrojů pocházejících z trestné činnosti žalobce, který (jak vyplývá z výše uvedených rozhodnutí v trestní věci) neměl oficiálně takové příjmy, ze kterých by mohl bez pozornosti úřadů předmětnou nemovitost zakoupit, přičemž nemovitost měla být původně zakoupena místo dědečkem jeho otcem, což podporuje závěr o tom, že žalobce pořizoval nemovitost pro své užívání, zatímco vlastník nemovitosti měl nemovitost „jen“ navenek vlastnit. Rovněž časová návaznost přihlášení žalobce k trvalému pobytu a uzavření kupní smlouvy k předmětné nemovitosti (kupní smlouva uzavřena dne , datum, , žalobce k trvalému pobytu přihlášen dne , datum, ) oproti datu uzavření nájemní smlouvy (, datum, , tedy rok a půl od uzavření kupní smlouvy k předmětné nemovitosti a rok a čtvrt od přihlášení k trvalému pobytu žalobce) nasvědčuje tomu, že nájemní smlouva byla uzavírána až následně k vnější legalizaci užívání nemovitosti žalobcem. Současně přihlášení se k trvalému pobytu více než rok před uzavřením nájemní smlouvy svědčí o tom, že žalobce se k nemovitosti choval jako „domácí“. Samotné potvrzení dědečka o pravidelném hrazení nájemného při zohlednění ostatních okolností (financování nemovitosti ze zdrojů z trestné činnosti žalobce, doba uzavření nájemní smlouvy, symbolické nájemné, rozsah oprávnění, měnění budoucího vlastníka nemovitosti před uzavřením kupní smlouvy) je dle soudu I. stupně nevěrohodné, zejména za situace, kdy nebyl předložen jakýkoli objektivní důkaz ohledně plateb. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud za použití § 555 a § 556 o. z. shodně se soudem I. stupně k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a jeho dědečkem je simulovaným nájemním vztahem uzavřeným ex post za účelem zastření skutečnosti, že žalobce předmětnou nemovitost, jež byla pořízena z prostředků pocházejících z jeho trestné činnosti, bezúplatně užívá, přičemž disimulovaným jednáním je nejblíže smlouva o bezplatném užívání (výprosa).

20. Namítá-li žalobce, že výprosa je smlouvou bezúplatnou, zpravidla bez ujednání doby a účelu, pak doba neurčitá v nájemní smlouvě se v podstatě kryje s obsahem výprosy, tedy žalobce může v domě bydlet „do odvolání“, nájemné je sice sjednáno, ale s ohledem na jeho zcela symbolický charakter, jde pouze o formální naplnění požadavku, přičemž ve skutečnosti žalobce užívá nemovitost „bezplatně“.

21. Vzhledem k závěru o neexistenci platné nájemní smlouvy mezi žalobcem a právním předchůdcem žalobce nebyl žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby dle § 2290 o. z. a za této situace bylo namístě jeho žalobu zamítnout.

22. Nedůvodnost žaloby vyplývá rovněž z § 6 odst. 2 o. z. a § 8 o. z. Dle § 6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Dle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

23. V posuzovaném případě žalobce (fakticky jako svou a bezplatně) užívá nemovitost pořízenou z finančních zdrojů pocházejících z jeho trestné činnosti. Těží tak z protiprávního stavu, který vyvolal (zisk z trestné činnosti) a nad kterým má kontrolu. Uzavřením nájemní smlouvy žalobce fakticky zastřel skutečný stav užívání nemovitosti (pro sebe a za symbolické nájemné) a ztížil tím dohledání a zejména pak odčerpání výnosů z trestné činnosti. Takové právní jednání nepožívá ochrany a jeho účinkům nelze přiznat relevanci ve vztahu k posouzení existence chráněného nájemního práva žalobce.

24. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku ve vztahu k náhradě nákladů žalovaného a přiznanému počtu paušálních náhrad. Při určení výše nákladů řízení nezastoupeného žalovaného soud I. stupně správně postupoval dle § 151 odst. 3 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

25. Dle § 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhlášky“), tato vyhláška upravuje výši paušální náhrady, která náleží účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 občanského soudního řádu a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce (odst. 1). Pro určení hodnoty sporu se použijí obdobně ustanovení o tarifní hodnotě podle advokátního tarifu (odst. 2). V odst. 3 pak stanoví, co se rozumí pro účely této vyhlášky úkonem, přičemž pod písmenem b/ je uvedena příprava účasti na jednání. Žalovanému tak v souladu s vyhláškou byla přiznána paušální náhrada za 7 úkonů dle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/. Všechny tyto úkony jsou dle odvolacího soudu účelně vynaloženými náklady potřebnými k uplatnění či bránění práva žalovaného v řízení před soudem I. stupně.

26. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadeného rozhodnutí soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně správných výroků o nákladech řízení žalovaného a nákladech řízení vzniklých státu před soudem I. stupně (výrok I. tohoto rozsudku).

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalovaný, proto mu bylo přiznáno právo na paušální náhradu nákladů za 3 úkony dle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ c/ (vyjádření k odvolání ze dne , datum, , příprava účasti na jednání, účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, ) ve výši 3 x 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky, celkem tedy 900 Kč. Všechny tyto náklady považuje odvolací soud za náklady účelně vynaložené k uplatnění či bránění práva žalovaného v odvolacím řízení. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 první část věty o. s. ř., když pro odlišnou úpravu nebyly shledány důvody.