49 Co 73/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Hany Slané ve věci žalobce: právnická osoba proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 281 515 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 12. 2024, č. j. 9 C 170/2022-195,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, , IČO , IČO, částku 281 515 Kč, potvrzuje.

II. V části výroku I. o lhůtě k plnění se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že lhůta ke splnění povinnosti k zaplacení, se žalované nestanoví.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, , IČO , IČO, částku 281 515 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou žalobce skutkově odůvodnil tím, že usnesením insolvenčního soudu ze dne , datum, sp. zn. , Anonymizováno, , insolvenční spisová značka, byl zjištěn úpadek dlužníka , právnická osoba, , na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná. Dle databáze registru vozidel byl dlužník , právnická osoba, zapsán v letech 2016, 2017 a 2018 jako provozovatel vozidel registrační značky , SPZ, která jsou předmětem silniční daně dle zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční. Žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka nepodala za zdaňovací období roku 2016, 2017, 2018 daňová přiznání k silniční dani, a to ani po výzvě žalobce. Žalobce v roce 2022 provedl doměření silniční daně tak, že vyčíslil nedoplatek v celkové výši 281 515 Kč představující nedoplatek za zdaňovací období roku 2016 ve výši 44 515 Kč, roku 2017 ve výši 118 500 Kč a roku 2018 ve výši 118 500 Kč. Žalovaná podala proti vyměření silniční daně odvolání, toto však nemělo zákonné náležitosti a nebylo doplněno, proto bylo odvolací řízení zastaveno. Žalobce dne , datum, uplatnil u žalované pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 281 515 Kč, kterou žalovaná neuznala co do pravosti a výše, proto podal žalobu k soudu. Po provedeném dokazování soud I. stupně dospěl k závěru, že z podkladů předložených , právnická osoba, z registru vozidel bylo prokázáno, že žalovaná (správně dlužník , právnická osoba, ) byl u všech vozidel, na něž byla vyměřena silniční daň, zapsán jako provozovatel. Dlužník byl tedy jako provozovatel vozidel podle § 2, 4 zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční, poplatníkem silniční daně. Tvrzení žalované o tom, že vozidla byla prodána, vyvezena, demontována, nebyla žádným způsobem prokázána. Soudu nebylo předloženo nic o tom, že by ve věci šetřila Policie ČR. Ze strany žalované nebyl dle soudu I. stupně učiněn žádný úkon směřující k tomu, aby byl dán do souladu skutečný stav se stavem vyplývajícím z registru vozidel.

3. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání. Namítala, že na základě provedených důkazů učinil soud I. stupně nesprávná skutková zjištění, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala soudu I. stupně, že nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům. Žalovaná popírala nárok žalobce na silniční daň, poukazovala na situaci konkrétního případu, kdy na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs, žalovaná neměla předmětná vozidla k dispozici, tudíž je nemohla ani provozovat, nevěděla, kde se nacházejí, zda fyzicky existují. Ze strany dlužníka jí nebyla poskytnuta žádná součinnost. Neměla k dispozici ani technické průkazy inkriminovaných vozidel, vozidla neměla platné technické kontroly. Žalovaná po prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušila registraci k dani silniční. Z uvedeného dle žalované vyplývá, že dlužník prostřednictvím žalované od prohlášení konkursu žádná motorová vozidla nepoužíval, a to ani k podnikání, ani k jiným účelům, neboť tyto neměla žalovaná fyzicky k dispozici. Dle žalované, nelze bez první strany technických průkazů vozidel, které nemá , právnická osoba, v , adresa, k dispozici, prokázat skutečného provozovatele předmětných vozidel. Soud I. stupně vycházel nesprávně z údajů z registru vozidel uvedených ve vyjádření , právnická osoba, v , adresa, , tyto však mají pouze informativní povahu. Z rozsudku soudu nelze zjistit konkrétní jednání, která měla žalovaná konat k „výmazu“ předmětných vozidel z registru vozidel za situace, kdy po prohlášení konkursu nedisponovala vozidly, ani potřebnými doklady pro podání žádosti o změnu údajů v registru vozidel, proto žádost jako bezpředmětnou nepodávala. Dle žalované bylo objektivně nemožné dosáhnout změny údajů v registru vozidel. Žalovaná odkazovala na informace získané na Městském úřadě ve , adresa, , dle kterých v průběhu konkursu nelze dlužníka jako provozovatele, ani jako vlastníka z registru vozidel vymazat, uvedeného lze dosáhnout až po skončení konkursu na žádost statutárního zástupce dlužníka. Jako nedůvodnou považuje žalovaná výtku soudu I. stupně spočívající v tom, že nepodala trestní oznámení na , adresa, ČR, když neměla vozidla k dispozici, neboť uvedený postup by jistě vedl jen k odložení věci. Postup žalobce je dle žalované v rozporu s principem daňové spravedlnosti. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve všech výrocích potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve svém podání zopakoval zákonná ustanovení zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční, ze kterých svůj nárok dovozuje, a poukázal na ustálenou judikaturu, která konstatuje, že u silniční daně, která je daní majetkovou, je rozhodující formální stav zápisu v registru vozidel, nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté. Žalobce při doměření daně vycházel z údajů, které mu poskytl , právnická osoba, v , adresa, z nichž vyplývá, že dlužník byl provozovatelem vozidel, tudíž splnil podmínky pro vznik daňové povinnosti. Žalovaná se dle žalobce nesnažila vyvinout jakékoliv úsilí vedoucí k řádnému odhlášení vozidel z registru vozidel. Žalované náleží dle § 20 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád stejná práva a povinnosti jako daňovému subjektu tedy dlužníkovi. Dle žalobce si žalovaná nesprávně vykládá zákon o silniční dani, když se domnívá, že převedením vozidel na třetí osobu, se poplatníkem silniční daně stává třetí osoba, nerozlišuje změnu v osobě vlastníka a provozovatele, stejně tak má žalovaná nesprávně za to, že zrušením registrace k silniční dani zaniká daňová povinnost. Dále žalobce poukázal na jednání žalované v rámci daňového řízení, kdy neodstranila vady odvolání proti vydaným platovým výměrům a odvolací řízení bylo proto zastaveno. Dle žalobce je přístup žalované k daňovým povinnostem dlužníka velmi liknavý. Postup žalobce spočívající v doměření silniční daně je v souladu se zásadami správy daní dle §§ 5 až 9 daňového řádu. Pokud by žalobce silniční daň nedoměřil, pak by dlužníka zvýhodnil před ostatními daňovými subjekty, tudíž se nejedná o postup v rozporu s principem daňové spravedlnosti.

5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

6. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční ve znění účinném od , datum, do , datum, je poplatníkem silniční daně je ten, kdo a/ je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla, b/ užívá vozidlo, v jehož technickém průkazu je zapsána jako provozovatel osoba, která zemřela, zanikla nebo byla zrušena, anebo vozidlo, jehož provozovatel je odhlášen z registru vozidel.

7. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

8. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. si soud může jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

9. Podle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

10. Podle § 203 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

11. Podle § 203 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila.

12. Podle § 203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Proti rozhodnutí podle věty první není odvolání přípustné.

13. V projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že dne , datum, byl na majetek dlužníka , právnická osoba, usnesením soudu sp. zn. , Anonymizováno, , insolvenční spisová značka, -A-29 prohlášen konkurs a insolvenční správkyní ustanovena žalovaná. Dlužníkovi byla platebním výměrem , Anonymizováno, vyměřena silniční daň za rok 2016 ve výši 118 500 Kč, platební výměr nabyl právní moci dne , datum, . Platebním výměrem , Anonymizováno, dlužníkovi vyměřena silniční daň za rok 2017 ve výši 118 500 Kč, platební výměr nabyl právní moci dne , datum, . Platebním výměrem , Anonymizováno, byla dlužníkovi vyměřena silniční daň za rok 2018 ve výši 118 500 Kč, platební výměr nabyl právní moci dne , datum, . Žalobce uplatnil pohledávky, přiznané pravomocnými platebními výměry, v insolvenčním řízení jako pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona. Poté, kdy žalovaná pohledávky neuspokojila, postupoval žalobce dle § 203 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona a podal žalobu, o které rozhodoval soud I. stupně.

14. Pro rozhodnutí o nároku žalobce je zásadní vyřešit otázku, zda byl dlužník po prohlášení konkursu v letech 2016, 2017 a 2018 poplatníkem silniční daně a zda mu vznikla daňová povinnost. O této otázce již bylo rozhodnuto , Anonymizováno, ve vydaných platebních výměrech a soud z nich v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. může vycházet.

15. Nelze však stavět na stejnou úroveň ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť účinky právní moci rozhodnutí správních orgánů nejsou totožné jako v případě rozhodnutí civilních soudů. Ustanovení § 73 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu vztahuje závaznost rozhodnutí – krom – účastníků - nikoliv ke všem orgánům (jako § 159a odst. 3 o. s. ř.), ale pouze k orgánům správním. Správní řád tedy zjevně nepovažuje za účinek materiální právní moci vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu. Tím spíše pak nelze takový účinek dovozovat z ustanovení občanského soudního řádu, a to v podstatě analogickou interpretací, jdoucí nad rámec nejširšího možného jazykového znění § 135 odst. 2 o. s. ř. Nelze proto rozhodnutím správních orgánů přiznat stejnou závaznost ohledně řešení předběžné otázky, jakou mají rozhodnutí civilních soudů. Odvolací soud v souladu s komentářovou literaturou vychází z následujícího. Rozhodnutí správního orgánu - je-li vydáno v mezích pravomoci a má-li zákonem předepsané náležitosti - je veřejnou listinou ve smyslu § 134 o. s. ř. a § 567 o. z. Ustanovení § 568 odst. 1 o. z. a § 134 o. s. ř. s veřejnými listinami - a tedy i s rozhodnutími správních orgánů - spojuje vyvratitelnou domněnku pravdivosti jejich obsahu, tj. správnosti skutkových zjištění v nich obsažených. Pokud by tedy měla být skutečnost, kterou za základ svého rozhodnutí položil správní orgán, posouzena v civilním řízení jinak, bylo by nutno podat důkaz opaku takové skutečnosti. Nebude-li důkaz opaku podán, bude soud z takového skutkového zjištění vycházet (§ 133 o. s. ř.). Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. tedy na jedné straně neznamená vázanost soudu rozhodnutím správního orgánu (neboť neplatí zákaz dokazování k otázkám, o nichž se vyslovuje prejudice a které mají význam pro rozhodnutí v civilní věci), na straně druhé však není ani pouhým prolomením zásady přímosti, neboť skutečnosti v něm zjištěné musí soud považovat za prokázané, dokud nevyjde najevo opak (LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. [, jméno FO, ]. Wolters Kluwer [cit. 2026-3-8]. ASPI_ID KO99_p11963CZ. Dostupné z: www., právnická osoba, . ISSN 2336-517X).

16. V projednávané věci to znamená, že platební výměry vydané správním orgánem založily vyvratitelnou domněnku jejich pravdivosti a bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala skutečnosti, které by soud vedly k závěru, že dlužník nebyl v rozhodném období poplatníkem silniční daně, že mu daňová povinnost nevznikla.

17. Dále je třeba uvést, že silniční daň je majetkovou daní, která je vybudována na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí nejen § 2 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční, v němž je pomocí formálního kritéria vymezen předmět daně, ale též § 4 odst. 1 písm. a/ téhož zákona, jenž na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně (klíčový význam formálního stavu zápisů v registru silničních vozidel je potvrzen např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 101/2005, sp. zn. 6 Afs 119/2021, sp. zn. 1 Afs 54/2012, nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1360/2020). Soud I. stupně správně zjistil z registru silničních vozidel, že jako provozovatel vozidel byl v rozhodném období zapsán dlužník, tudíž jej správně považoval za poplatníka daně. I když žalovaná nedisponovala technickými průkazy k předmětným vozidlům, nemá tato skutečnost vliv na určení poplatníka daně silniční. Nelze-li ověřit zápis provozovatele vozidla v technickém průkaze vozidla, lze pro určení poplatníka daně silniční podle § 4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční vyjít z údajů o provozovateli vozidla uvedených v registru vozidel (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 23/2018, sp. zn. 2 Afs 193/2024).

18. S ohledem na uvedené nemají žádné právní důsledky tvrzení žalované o prodeji vozidel, neboť převodem vlastnického práva k vozidlu nedochází automaticky ke změně osoby poplatníka silniční daně. Současně je zcela nerozhodnou skutečností, zda dlužník či žalovaná předmětná vozidla po prohlášení konkursu užívala k podnikání či jiným účelům (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 64/2008), či byly na vozidlech prováděny technické kontroly (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/20). Stejně tak zrušením registrace k dani silniční nezaniká povinnost platit silniční daň. Žádost o zrušení registrace nemá vliv na vznik či trvání povinnosti daň silniční platit. Rozhodující je, zda jsou naplněny zákonné podmínky předmětu daně uvedené shora.

19. Naopak jako právně relevantní je třeba hodnotit tvrzení žalované o neexistenci vozidel, o jejich faktickém zániku. Z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že i přes formální zápis v registru vozidel může být nárok na silniční daň nedůvodný, jeli v řízení s dostatečnou mírou pravděpodobnosti zjištěn faktický zánik vozidla (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 23/2018). Důkazní břemeno ohledně zániku vozidel tížilo žalovanou. Aby žalovaná unesla důkazní břemeno stran zániku vozidel, musela by navrhnout důkazy k prokázání této skutečnosti. Žalovaná přes poučení odvolacího soudu dle § 118a odst. 3 o.s.ř. neoznačila žádné důkazy k prokázání této rozhodné skutečnosti, musí tak nést následky v podobě nepříznivého rozhodnutí.

20. Nelze přisvědčit argumentaci žalované, že nemohla po prohlášení konkursu při absenci vozidel a dokladů k nim dosáhnou změny zápisu v registru vozidel. Oprávnění žalované jako insolvenční správkyně žádat místo dlužníka o změny v registru vyplývá z § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona, podle kterého prohlášením konkursu přechází na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a současně také výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. To typicky zahrnuje i podání vůči správním orgánům týkající se majetku či daňových povinností dlužníka. Pokud se týká vozidla registrační značky , SPZ, byl jako vlastník i provozovatel vozidla zapsán v registru vozidel dlužník. Žalované tudíž nic nebránilo podat podle § 12 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění účinném od , datum, žádost o vyřazení silničního vozidla z provozu. U ostatních vozidel byl dlužník zapsán jako provozovatel, jako vlastník byla zapsána společnost , právnická osoba, . v likvidaci. I ve vztahu k těmto vozidlům mohla žalovaná dosáhnout zápisu změny provozovatele, neboť podle § 9 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění účinném od , datum, zápis změny provozovatele silničního vozidla v registru vozidel provádí obecní úřad s rozšířenou pravomocí na základě žádosti provozovatele silničního vozidla, má-li být novým provozovatelem jeho vozidla vlastník. Žalovaná tvrdila, že společnost , právnická osoba, . se s převodem vlastnictví stala faktickým provozovatelem vozidel, nahradila činnost dlužníka v nákladní dopravě, tudíž není zřejmé, proč žalovaná na uvedené nereagovala podáním žádosti o změnu provozovatele vozidel. Lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně o nečinnosti žalované, kdy žalovaná rezignovala na úkony ve vztahu k registru silničních vozidel, nenavázala včasnou komunikaci s likvidátorkou společnosti , právnická osoba, . a bez vážného důvodu nepožádala o pomoc Policii ČR. Žalobce, který doměřil dlužníku silniční daň, postupoval v souladu se zásadami daňového řádu, Z tvrzení žalované, ani jinak v řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o postup žalobce v rozporu s principem daňové spravedlnosti.

21. S ohledem na shora uvedené je třeba uvést, že soud I. stupně dospěl k správnému závěru o povinnosti žalované zaplatit žalobci vyměřenou silniční daň za roky 2016, 2017 a 2018, a proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, , částku 281 515 Kč, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně v rozporu s § 203 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona, určil nesprávně v rozhodnutí žalované lhůtu k plnění, k čemuž je oprávněn pouze insolvenční soud, změnil odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně tak, že se lhůta ke splnění povinnosti k zaplacení, se žalované nestanoví.

22. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 a dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci náklady řízení v celkové výši 2 400 Kč. Žalobce před soudem I. stupně učinil 5 úkonů (podání žaloby, podání ze dne , datum, , účast u jednání dne , datum, , podání ze dne , datum, , účast u jednání dne , datum, ) a před odvolacím soudem 2 úkony (vyjádření k odvolání ze dne , datum, , účast u jednání dne , datum, ). Za tyto úkony mu dle § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží odměna ve výši dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a/, c/vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, ve výši 5 x 300 Kč a 2 x 450 Kč (shodně s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025), celkem tedy 2 400 Kč.