49 CO 79/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o odškodnění pracovního úrazu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. dubna 2021, č. j. 13 C 139/2017-211,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.134 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. jméno příjmení.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci náhradu za vytrpěnou bolest ve výši 69.750 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 1.000 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši 16.988 Kč (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 67.632,21 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. jméno příjmení (výrok II.). Dále soud I. stupně zavázal žalovaného zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za řízení ve výši 4.387 Kč (výrok III.) a doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 2.387 Kč (výrok IV.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem, konkrétně uplatnil nárok na bolestné, na náhradu nákladů léčení a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Žalobu skutkově žalobce odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalovaného dne 20. 5. 2015 při plnění pracovních povinností utrpěl pracovní úraz – poranění levého oka, když se při páčení okenní mříže bodnul do levého oka majzlíkem; v souvislosti s úrazem vznikla žalobci škoda spočívající v utrpěné bolesti, ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a účelně vynaložených nákladech spojených s léčením. Žalovaný založil svou procesní obranu na tvrzení, že k úrazu nedošlo při plnění pracovních úkolů žalobce pro žalovaného, nýbrž pro jiný subjekt (společnosti právnická osoba) nebo šlo o soukromou pracovní činnost žalobce; žalovaný tedy za škodu vzniklou pracovním úrazem žalobce neodpovídá, případně se o pracovní úraz vůbec nejednalo.

3. Soud I. stupně poté při svém rozhodování vyšel ze skutečností, které mezi účastníky nebyly sporné, a z nichž vyplývalo, že žalobce byl od 1. 11. 2014 do 12. 7. 2016 zaměstnancem žalovaného na pozici pomocného zedníka, že dne 20. 5. 2015 v dopoledních hodinách utrpěl žalobce úraz levého oka, který si nechal téhož dne v cca 14:00 ošetřit v nemocnice anonymizováno obec, že žalobce byl pro následky úrazu v době od 20. 5. 2015 do 8. 6. 2016 v pracovní neschopnosti, a že žalovaného vyzval k úhradě bolestného a náhrady mzdy.

4. Jde-li o věcnou opodstatněnost základu nároku žalobce na náhradu škody, zde soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, ve vztahu k nimž odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2020, č.j. 49 Co 149/2018-153, kterým rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 5. 2018, č. j. 13 C 139/2017-109 (dále jen„ kasační rozhodnutí odvolacího soudu“) konstatoval, že mají oporu v provedeném dokazování a dále (po doplnění dokazován v odvolacím řízení) označil za správný závěr, že základ nároku žalobce na náhradu škody je dán. V dalším řízení proto na soudu I. stupně bylo, aby se v souladu s pokynem odvolacího soudu, zabýval otázkou výše jednotlivých uplatněných nároků na náhradu škody.

5. Ve vztahu k nároku na odškodění bolesti soud I. stupně vyšel ze zjištění, že úrazem ze dne 20. 5. 2015 u žalobce došlo k poranění oka, které bylo diagnostikováno jako„ vulnera lacera periorbitalis l. sin, kontuze bulbu l. sin, susp. protětí frontální větve m. facialis s rozvojem ptosy obočí, susp. fisura přední stěny levého frontálního sinu bez dislokace“, že v důsledku předmětného úrazu se žalobce dne 4. 2. 2016 podrobil operaci za účelem„ korekce a závěsu obočí a čela vlevo“ v důsledku diagnostikované ptózy levého obočí jako následku úrazu z května roku 2015, že následně byl žalobce léčen pro následky úrazu v období od 25. 7. 2017 do 18. 9. 2017, a to s diagnózou„ ptóza horního víčka vlevo po úraze – operaci“, přičemž žalobce byl z důvodu operace hospitalizován v období od 25. 7. 2017 do 27. 7. 2017, kdy 26. 7. 2017 podstoupil operaci - korekci samotného horního víčka levého oka prováděnou za účelem odstranění diagnostikované ptózy horního víčka po úraze z 20. 5. 2015, že dne 13. 12. 2017 žalobce podstoupil operaci katarakty vlevo (diagnóza pohmoždění levého oka s následným poškozením čočky a operací), a to opět v souvislosti s úrazem ze dne 20. 5. 2015, a že předchozí zdravotní stav žalobce neměl vliv ani na vznik úrazu ani na rozsah a následky úrazu. Dále vyšel ze zjištění, že dne 14. 3. 2017 vystavila praktická lékařka MUDr. jméno příjmení žalobci posudek o bolestném, z něhož je patrné, že žalobce byl v té době i nadále sledován na oční ambulanci, jako diagnózy tělesného poranění způsobeného úrazem byly v posudku uvedeny následující položky:„ vulnera lacera periorbitalis l. sin, kontuze bulbu l. sin, susp. protětí frontální větve m. facialis s rozvojem ptosy obočí, susp. fisura přední stěny levého frontálního sinu bez dislokace“ a tyto diagnózy byly ohodnoceny celkovým počtem 125 bodů, s tím, že jedna z položek související s rozvojem ptózy obočí byla v rámci hodnocení zvýšena o 10 % s ohledem na nutnost operačního řešení. Posudek předpokládal, že úraz zanechá trvalé následky, a to ve formě ptózy levého horního víčka a zhoršování zraku. Při vyhotovení posudku měla lékařka k dispozici odborné nálezy očního lékaře a neurologa a dále kliniky plastické chirurgie, kde proběhla zmíněná operace. Další posudek o bolestném byl vystaven dne 3. 11. 2017, a to rovněž praktickou lékařkou MUDr. jméno příjmení, která při hodnocení bolestného vyšla ze skutečnosti, že žalobce v souvislosti s úrazem oka byl opětovně léčen v období od 25. 7. 2017 do 18. 9. 2017, a to s diagnózou„ ptóza horního víčka vlevo po úraze – operaci“, kterou ohodnotila 70 body s tím, že současně konstatovala, že žalobce byl před úrazem zdráv a do budoucna lze předpokládat trvalé následky ve formě poruchy vidění. Poslední posudek o bolestném byl vystaven dne 29. 3. 2018 odbornou oční lékařkou MUDr. jméno příjmení, posudek navazuje na operaci katarakty vlevo provedenou dne 13. 12. 2017, hodnocená byla diagnóza„ pohmoždění lev. oka s následným poškozením čočky a operací“ a to celkem 84 body s tím, že bylo provedeno zvýšení o 20 % za středně těžké komplikace vymezené jako„ komplikovaný šedý zákal s následnou operací“. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce v souvislosti s úrazem zaplatil dne 7. 3. 2016 částku 500 Kč za vyšetření očí a zrakového nervu a dále zaplatil MUDr. jméno příjmení částku 150 Kč za posudek o bolestném ze dne 14. 3. 2017 a dne 21. 11. 2017 další částku 350 Kč za další posudek o bolestném. V neposlední řadě vyšel soud I. stupně ze zjištění, že v období rozhodném pro zjištění průměrného výdělku žalobce, tj. v období 1-3/ 2015, žalobce pro žalovaného odpracoval v 1/ 2015 18 dnů (144 hodin) a na hrubé mzdě mu byla zúčtována částku 7.341 Kč, v 2/ 2015 byl v pracovní neschopnosti (neodpracoval žádnou dobu a na mzdě mu nebyla zúčtována žádná částku) a v 3/ 2015 odpracoval 12 dnů (96 hodin), za které mu byla zúčtována hrubá mzda 4.636 Kč. Zároveň soud zjistil, že hrubá mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána částkou 8.500 Kč měsíčně a pracovní úvazek žalobce u žalovaného činil 40 hodin týdně, a že hrubou mzdu ve výši 8.500 Kč měsíčně žalovaný žalobci vyplácel i po 1. 1. 2015, od kdy byla nařízením vlády určena výše minimální mzdy na částku 9.200 Kč měsíčně. Výše dávek nemocenského pojištění vyplacených za dobu trvání pracovní neschopnosti Okresní správou sociálního zabezpečení činila podle potvrzení ze dne 22. 3. 2017 celkem 56.544 Kč. Na základě uvedených zjištění dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: - Jde-li o nárok na bolestné, soud I. stupně uzavřel, že vzhledem ke skutečnosti, že všechny posudky o bolestném byly vydány po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., je třeba při určení výše odškodnění bolesti postupovat v souladu se zmíněným nařízením vlády, které stanoví hodnotu 1 bodu na 250 Kč. Pokud tedy bylo bolestné v projednávané věci posudky ohodnoceno celkem 279 body (125+70+84), činí celková výše bolestného, na které má žalobce nárok 69.750 Kč (279x 250 Kč), tj. částku, kterou žalobce učinil předmětem řízení. - Ve vztahu k nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů léčení soud I. stupně uzavřel, že požaduje-li na této náhradě žalobce po žalovaném částku 1.000 Kč, je jeho nárok rovněž oprávněný, neboť žalobce prokázal, že uvedenou částku za lékařské vyšetření (500 Kč) a za 2 posudky o bolestném (150 Kč a 350 Kč) vynaložil. - Konečně jde-li o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, zde soud I. stupně uzavřel, že mzda žalobce byla v projednávané věci sjednána v rozporu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, neboť po 1. 1. 2015 byla žalobci žalovaným vyplácena nižší částkou než na kterou byla od 1. 1. 2015 určena minimální mzda. Žalovaný tak nijak nereflektoval na skutečnost, že od 1. 1. 2015 byla výše minimální mzdy nařízením vlády určena částkou 9.200 Kč měsíčně. Soud I. stupně proto při svém rozhodování zohlednil zákonnou úpravu § 357 odst. 1 zákoníku práce, podle které jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355). S ohledem na výše uvedené soud I. stupně konstatoval, že za situace, kdy žalovaný žalobci v roce 2015 vyplácel hrubou mzdu 8.500 Kč měsíčně, žalobce pro žalovaného v rozhodném období, kterým je I. čtvrtletí roku 2015, odpracoval celkem 30 dnů (240 hodin) a za tuto odpracovanou dobu mu byla k výplatě zúčtována hrubá mzda ve výši 11.977 Kč, činil průměrný hodinový výdělek žalobce 49,90 Kč a průměrný hrubý měsíční výdělek 8.678,61 Kč. Žalobce pracoval na plný úvazek, tj. 40 hodin týdne, 8 hodin denně a konkrétní výpočet je představován násobkem čísla 49,90 (průměrný hodinový výdělek v korunách), čísla 40 (týdenní pracovní doba v hodinách) a čísla 4,348 (koeficient pro převod na měsíční výdělek). Dále konstatoval, že s ohledem na to, že žalovaný v rozporu se zákonem práci žalobce honoroval částkou nižší, než kolik činila minimální mzda, měl být ve skutečnosti průměrný měsíční výdělek žalobce vyšší než částka 8.678,61 Kč určená z hrubé mzdy vyplácené žalobci v nižší výši, než mu po právu náležela. Jelikož však žalobce při vyčíslení ztráty na výdělku vycházel z průměrného hrubého výdělku 5.684 Kč, tedy z částky nižší než je částka 8.678,61 Kč, nezabýval se soud výpočtem, který by vedl k určení průměrného výdělku při zohlednění minimální mzdy, a stejně tak nezjišťoval, zda by pro žalobce nebylo výhodnější použít jako rozhodné období předchozí kalendářní rok, neboť i pokud by tomu tak bylo, nemohl by žalobci přiznat více, než kolik v žalobě žádal. Z těchto důvodů soud proto i při dalším výpočtu použil jako průměrný výdělek žalobce částku 8.678,61 Kč. Vzhledem k tomu, že pracovní neschopnost žalobce trvala od 20. 5. 2015 do 8. 6. 2016, tj. celkem o dvanáct měsíců a jedenáct pracovních dnů (po osmi hodinách denně), pokud by žalobce pracoval, při průměrném hrubém výdělku 8.678,61 Kč měsíčně by si za tuto dobu vydělal celkem 108.534,52 Kč. Na nemocenských dávkách mu bylo vyplaceno 56.544 Kč a ztráta na výdělku za dobu pracovní neschopnosti tedy činí 51.990,52 Kč. Za situace, kdy žalobce jako ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti požadoval zaplacení částky 16.988 Kč, soud I. stupně uzavřel, že je jeho nárok nepochybně v celé této výši důvodný. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně s ohledem na jeho výsledek za použití § 142 odst. 1 o.s.ř. (za situace, kdy bylo nároku žalobce na náhradu škody zcela vyhověno, nelze zamítnutí žaloby na určení, že základ nároku je dán, považovat za neúspěch ve věci) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle § 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.

6. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný, který s povinností odškodnit úraz žalobce ze dne 20. 5. 2015 nesouhlasil. Soudu I. stupně vytýkal, že při rozhodování nezohlednil, že žalovaný žalobce na tvrzenou práci a místo jejího výkonu neposlal (úraz se stal na pracovišti jiné společnosti, a to anonymizováno obec spol. s r.o.), a že žalobce měl v době úrazu na pokyn žalovaného jako svého zaměstnavatele provádět úklidové práce na dvoře rekonstruovaného objektu. Žalobce měl pracovat v obec na zahradě, odklízet listí a nakládat suť, a nikoli bourat okna. O úrazu se žalovaný dozvěděl teprve po návratu z dovolené, ačkoli žalobce měl možnost tuto informaci sdělit již v době, kdy se úraz stal. Uvedl-li otec žalovaného ve své svědecké výpovědi, že zadával zaměstnancům práci, měl na mysli výhradně své zaměstnance, jakkoli bylo běžné, že žalovaný přebíral a kontroloval práci jeho zaměstnanců (v opačném gardu tedy zadávání pracovních úkolů nikdy nefungovalo). Pokud soud I. stupně konstatoval, že existovala běžná spolupráce mezi společností otce žalovaného a žalovaným, nebyla tato skutečnost postavena najisto, neboť to byl pouze žalovaný, kdo za svého otce někdy prováděl kontroly pracovní činnosti zaměstnanců. Odvolatel dále poukázal na to, že – jak vyplynulo z výpovědi svědka před soudem I. stupně – žalobce neměl ochranné pomůcky, ačkoli byly k dispozici; podle odvolatele tak žalobce svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány (inspektorát práce nezjistil žádné zavinění žalovaného). Ve vztahu k nároku na odškodnění bolestného žalovaný poukázala na o, že bylo-li bolestné navýšeno o 84 bodů (na celkových 279), nemuselo se jednat o navýšení„ na straně žalobce“, neboť k navýšení mohlo dojít z důvodu činnosti třetí osoby či osob v důsledku nedodržení postupu lege artis, což nemůže být přičítáno k tíži žalovaného. Soud I. stupně proto pochybil, pokud nevyhověl návrhu žalovaného na znalecké dokazování za účelem prokazatelného určení výše bolestného a též tím, že neprovedl navržený výslech Bc. jméno příjmení, účetní žalovaného, která mělo potvrdit skutečnosti, které uvedla v čestném prohlášení o tom, že žalobce chtěl využít situace a nárokovat odškodnění úrazu neoprávněně. Z uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadeném odvoláním změnil tak, že žalobu zamítne.

7. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Poukázal na účelovost argumentace žalovaného, který využívá jen určitých částí faktů a záměrně nehodnotí fakta zjištěná z výpovědí svědků jako celek, nýbrž zdůrazňuje pouze jejich z kontextu vytržené části. Trval na tom, že svým zaviněním neporušil právní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; pokud by měl v době úrazu plastové brýle, bylo by zranění oka při úrazu naopak vážnější, neboť vypružený„ majzl“ by ho udeřil do oka přes tyto brýle. Spekulace odvolatele o tom, že žalobce se v době úrazu nenacházel na určeném místě výkonu práce a nekonal určenou práci, byly v řízení spolehlivě vyvráceny a skutkový stav byl soudem I., stupně zjištěn správně. Soud I. stupně se s provedenými důkazy v odůvodnění rozhodnutí řádně vypořádal, důkazy hodnotil v jejich vzájemné souvislosti a přihlížel pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Žalobce proto navrhl, aby rozsudek soudu I. stupně byl v rozsahu napadeném odvoláním jako věcně správný potvrzen.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. c/ a e/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i jemu předcházející řízení v rozsahu napadeném odvoláním (§ 206 odst. 1, § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Vzhledem k tomu, že k tvrzenému pracovnímu úrazu žalobce došlo dne 25. 5. 2015, je třeba žalobou uplatněné nároky z odpovědnosti žalovaného za tuto škodu i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 – dále jen„ zák. práce“.

10. Podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

11. Podle ustanovení § 380 odst. 1 zák. práce pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

12. Jak vyplývá z citovaných zákonných ustanovení, předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem jsou existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Závěr o existenci pracovního úrazu lze učinit tehdy, je-li prokázáno, že u zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození zdraví určitého druhu a rozsahu, a dále o tom, že příčinou tohoto poškození zdraví zaměstnance byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy že k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení - trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné.

13. V posuzované věci ze skutkových zjištění soudu I. stupně a mezi účastníky není sporné, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného se sjednaným druhem práce pomocný zedník, a že dne 20. 5. 2015 v době své pracovní směny, kdy měl konat práci v areálu obchodu v obec – anonymizováno, na kterém probíhaly rekonstrukční práce, utrpěl při páčení mříží okna rekonstruovaného objektu zranění oka v rozsahu vylíčením v žalobě. Žalovaný však tvrdil, že žalobce v době úrazu nekonal práci pro žalovaného, který mu udělil pracovní pokyn k výkonu jiné práce v tomtéž objektu (odklízení listí a nakládání sutě), nýbrž šlo o výkon práce pro jiný subjekt (společnost právnická osoba) nebo o soukromou pracovní činnost žalobce; nešlo tedy o poškození zdraví, které žalobce utrpěl při plnění pracovních úkolů pro žalovaného nebo v přímé souvislosti s ním.

14. Předně je nutno upozornit na to, že žalovaný v odvolání uváděl z větší části námitky, směřující proti věcné opodstatněnosti nároku na náhradu škody, a to námitky, které zazněly již v jeho předchozím odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, ve kterém byla pro další řízení závazně vyřešena otázka věcné opodstatněnosti nároku žalobce na náhradu škody. Soud I. stupně se přesto v odůvodnění napadeného rozsudku znovu otázce věcné opodstatněnosti základu nároku znovu věnoval. Vyšel přitom ze zjištění, která podrobně popsal v odstavcích 5-12 odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedená zjištění korespondují s těmi, jejichž správnost a oporu v provedeném dokazování konstatoval odvolací soud již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Odvolací soud za dané situace nepovažuje za nezbytné skutková zjištění soudu I. stupně ve vztahu k základu nároku znovu rekapitulovat, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud I. stupně v napadeném rozsudku k závěru, že předmětný úraz se žalobci stal při činnosti, která odpovídala sjednanému druhu práce (pomocný zedník), kterou žalobce vykonával v pracovní době (ta byla v pracovní smlouvě sjednána od 7:00 hodin do 16:00 hodin), na místě kde se měl (i dle tvrzení žalovaného nacházet) a vykonával práci, kterou mu s ohledem na zavedenou praxi žalovaný zadal prostřednictvím svého otce, a že není důvod pochybovat o tom, že zranění, které žalobce utrpěl, lze kvalifikovat jako pracovní úraz, za který odpovídá žalovaný jakožto zaměstnavatel. Jedná se tak o závěr, k němuž dospěl již dříve odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí, a vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně skutkového stavu, neměl odvolací soud důvod své dříve učiněné závěry ve vztahu k základu nároku na náhradu škody jakkoli korigovat (i zde proto odvolací soud pro stručnost odkazuje nejen na své předchozí kasační rozhodnutí ale i na závěry soudu I. stupně, uvedené zejména v odstavcích 18 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku, které z již dříve vysloveného závazného právního názoru odvolacího soudu vychází a jsou s ním v souladu). Soud I. stupně navíc v napadeném rozsudku zopakoval mimo jiné i své dřívější závěry týkající se obrany žalovaného založené na tvrzení, že žalobce porušil právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a jejichž znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a to konkrétně tím, že v době úrazu neměl ochranné pomůcky, ačkoli je měl k dispozici (viz odstavec 21 odůvodnění napadeného rozsudku). I zde se jednalo o závěry, které odvolací soud již dříve přezkoumal a označil je za správné s tím, že žalovaný se odpovědnosti za škodu ani částečně nezprostil, neboť netvrdil žádné skutečnosti odůvodňující závěr, že žalobce svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány (§ 367 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce), nebo v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit (§ 367 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce), a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody, nebo že škoda vznikla v důsledku skutečností uvedených v § 367 odst. 1 písm. a/ a b/ zákoníku práce a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody (§ 367 odst. 2 písm. a/ zákoníku práce), případně v důsledku toho, že si žalobce počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoli neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví (§ 367 odst. 2 písm. b/ zák. práce). V tomto směru proto odvolací soud opět odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz zejména odstavec 21 odůvodnění napadeného rozsudku).

15. Pokud žalovaný v odvolání soud I. stupně vytýkal, že neprovedl navržený výslech Bc. jméno příjmení, účetní žalovaného, která měla potvrdit skutečnosti, které uvedla v čestném prohlášení o tom, že žalobce chtěl využít situace a nárokovat odškodnění úrazu neoprávněně, neshledal odvolací soud výtku důvodnou. Soud I. stupně v odstavci 11 odůvodnění napadeného rozsudku logicky vysvětlil, proč návrhu na doplnění dokazování svědeckou výpovědí nevyhověl. Se soudem I. stupně tak lze souhlasit v tom, že pokud žalobce v řízení potvrdil skutečnost, že nejprve (k žádosti otce žalovaného) předmětný pracovní úraz prezentoval jako nepracovní, bylo nadbytečné vyslýchat svědkyni, která měla skutečnost (samotným žalobcem potvrzenou), že žalobce nejprve předmětný úraz prezentoval jako nepracovní, potvrdit. Soud I. stupně proto v tomto směru žádným způsobem nepochybil.

16. Zbývalo přezkoumat závěry soudu I. stupně, k nimž dospěl ve vztahu k výši jednotlivých žalobou uplatněných nároků.

17. Jde-li o nárok na odškodnění bolesti, vyšel soud I. stupně ze zjištění o poškození zdraví žalobce úrazem ze dne 20. 5. 2015, o následcích tohoto úrazu a o podstoupené léčbě včetně operací, kterým se žalobce pro následky předmětného úrazu podrobil. Svá zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud je zrekapituloval výše v odstavci 5 tohoto odůvodnění. Na základě zjištění o bodovém ohodnocení bolesti, která učinil z posudků o bolestném, a na základě aplikace správného právního předpisu soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o výši bolestného, na kterou vznikl v projednávané věci žalobci nárok. Zde odvolací soud opět odkazuje na zcela přiléhavou argumentaci soud I. stupně, která je součástí odstavců 23 a 24 napadeného rozsudku. Žalovaný v odvolání nedůvodně soudu I. stupně vytýkal, že nedostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu k nároku na odškodnění bolesti, neboť nevyhověl jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku, který by výši bolestného určil. Svůj důkazní návrh přitom založil pouze na tvrzení, že navýšení bolestného o 84 bodů„ mohlo“ dojít z důvodu činnosti třetí osoby či osob v důsledku nedodržení postupu lege artis. Žalovaný netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, na základě nichž by bylo možno zpochybnit zjištění soudu I. stupně o tom, že všechny operace, tedy i operace ze dne 13. 12. 2017, v souvislosti se kterou bylo bodové ohodnocení bolesti odbornou oční lékařkou MUDr. jméno příjmení navýšeno o 84 bodů, byly provedeny pro následky úrazu, který žalobce utrpěl dne 20. 5. 2015. Uvedené zjištění soud I. stupně totiž má oporu v provedeném dokazování (viz posudky o bolestném a lékařské zprávy) a soud I. stupně důvody, pro které dokazování o znalecký posudek nedoplnil, zcela logicky v napadeném rozhodnutí vysvětlil, a to v jeho odstavci 25, kde uvedl mimo jiné i to, že z jednotlivých posudků a lékařských zpráv je dostatečně zřejmá jak výše bolestného, tak příčinná souvislost stanovených diagnóz a utrpěného úrazu dostatečně zřejmá a v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, které by naznačovaly, že popsané zdravotní následky a nutnost provedení jednotlivých operací vznikly z jiné příčiny s úrazem nesouvisející. Pro zcela nekonkrétní spekulaci žalovaného, že se tak mohlo stát z důvodu činnosti třetí osoby či osob v důsledku nedodržení postupu lege artis, není v předložených zdravotních záznamech jakýkoli podklad (každá z operací byla zaměřena na odstranění jiného následku úrazu, nejednalo se tedy o opakované operace téhož) a ani žalovaný nespecifikoval, v čem konkrétně považuje bodové ohodnocení za nesprávné či nepodložené. Soud proto při absenci konkrétních námitek neviděl prostor k tomu, aby ve věci ustanovil znalce za účelem jakéhosi„ generálního“ přezkumu lékařských posudků, kterými byla vytrpěná bolest v souladu s výše citovaným nařízením vlády ohodnocena. Odvolací soud proto uzavírá, že soud I. stupně tím, že nevyhověl návrhu žalovaného na znalecké dokazování, nepochybil.

18. Ve vztahu k nároku na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, zde soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uhradil dne 7. 3. 2016 částku 500 Kč za vyšetření očí a zrakového nervu. Uvedený náklad lze považovat na účelně vynaložený náklad spojený s léčením. Za účelně vynaložené náklady léčení však nelze považovat částky, které žalobce uhradil za posudky o bolestném (tj. částky 150 Kč a 350 Kč). Tyto částky jsou co do právní kvalifikace příslušenstvím pohledávky na bolestné ve smyslu § 513 o.z., tj. jedná se o náklady spojené s uplatněním pohledávky na bolestné. Uvedená skutečnost (chybná právní kvalifikace nároku na zaplacení částek 150 Kč a 350 Kč) však za situace, kdy byl shledán důvodným nárok žalobce na odškodnění bolesti a žalobce prokázal, že uvedené částky za lékařské posudky zaplatil, však nic nemění na tom, že nárok na ně žalobce uplatnil po právu, a že soud I. stupně žalovaného správně k jejich zaplacení zavázal. Posledním nárokem, který žalobce učinil předmětem řízení, byl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, k níž u žalobce došlo proto, že jeho pracovní byla následkem pracovního úrazu ze dne 20. 5. 2015 omezena a žalobce nebyl dočasně schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Soud I. stupně zde vyšel z nesporné skutečnosti, že pro následky úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti od 20. 5. 2015 do 8. 6. 2016. Dále vyšel ze zjištění, která jsou zrekapitulována v závěru odstavce 5 tohoto odůvodnění, a uzavřel, že žalovaný v rozporu se zákonem práci žalobce honoroval částkou nižší, než kolik činila minimální mzda, určená od 1. 1. 2015 nařízením vlády č. 567/20106 Sb., což znamená, že ve skutečnosti měl být průměrný výdělek žalobce za rozhodné období vyšší než částka 8.678,61 Kč určená z hrubé mzdy vyplácené žalobci v nižší výši (8.500 Kč měsíčně), než mu po právu náležela (9.200 Kč měsíčně). Dle výpočtu odvolacího soudu by průměrná hrubá měsíční mzda žalobce před vznikem škody za situace, kdy by žalovaný žalobci vyplácel tak, jak k tomu byl povinen, minimální mzdu ve výši 9.200 Kč hrubého měsíčně, činila 9.352 Kč (postup výpočtu stejný, který použil v souladu se zákonem soud I. stupně při zjištění o počtu odpracované doby žalobcem v rozhodném období). Výše uvedené tedy znamená, že při vyplácené hrubé mzdě 8.500 Kč měsíčně si žalobce nebyl pro následky úrazu za dobu pracovní neschopnosti, vydělat částku 116.955 Kč hrubého a při vyplacených dávkách nemocenského pojištění 56.544 Kč, činila ztráta žalobce na výdělku po dobu pracovní neschopnosti celkem 51.991 Kč (po zaokrouhlení). Pokud by žalovaný respektoval nařízením vlády určenou výši minimální mzdy, vydělal by si žalobce za dobu, po kterou trvala jeho pracovní neschopnost pro následky úrazu částku 116.955 Kč hrubého, což znamená, že po odečtení vyplacených dávek nemocenského pojištění, by náhrada za ztrátu na výdělku žalobce po dobu pracovní neschopnosti činila rovněž daleko více, než 16.988 Kč, které na tomto nároku žalobce po žalovaném požadoval, vycházeje nesprávně z toho, že jeho průměrný hrubý měsíční příjem v rozhodném období činil pouze 5.684 Kč Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, že pokud by žalovaný žalobci od 1. 1. 2015 vyplácel minimální mzdu 9.200 Kč tak, jak k tomu byl povinen, byly by i žalobci vyplacené dávky nemocenského pojištění vyšší. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že pro určení výše dávek nemocenského pojištění je kalkulováno s průměrnou hrubou měsíční mzdou za posledních 12 měsíců (tj. 8 měsíců při minimální mzdě 8.500 Kč a 4 měsíce při minimální mzdě 9.200 Kč), nebyl by rozdíl mezi částkou, kterou si žalobce pro následky úrazu nemohl vydělat a částkou vyplacenou na dávkách nemocenského pojištění významný pro závěr, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 16.988 Kč byl uplatněn po právu, neboť požadovaná částka je nižší než ztráta na výdělku, k níž u žalobce tak jako tak došlo a na kterou měl vůči žalovanému nárok. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud neprováděl výpočet přesných částek nejen ušlého výdělku ale ani dávek nemocenského pojištění, neboť tyto výpočty by neměly na konečné rozhodnutí o výši nároku vliv, neboť soud byl při svém rozhodování vázán žalobou a žalobci nemohl přiznat na uvedeném nároku částku vyšší, než kterou od sám učinil předmětem řízení (srov. § 153 odst. 2 a contrario o.s.ř.).

19. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je třeba konstatovat, že soud I. stupně, pokud žalobě na náhradu škody tak, jak ji žalobce učinil předmětem řízení, zcela vyhověl, učinil tak na základě zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, a která byla soudem I. stupně též správně právně zhodnocena. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně za použití § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, o nichž bylo rozhodnuto s ohledem na jeho výsledek, zcela v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích s tím, že správnost určení výše nákladů řízení a soudního poplatku, nebyla účastníky zpochybněna 20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšný žalovaný byl zavázán k povinnosti do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) na jejich náhradě 11.134 Kč. Uvedená částka sestává z nákladů žalobce na zastoupení advokátem v odvolacím řízení, v němž učinil 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) á 4.620 Kč (dle § 7 bod 5., § 8, § 11 odst. 1 písm. g/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), ze 2 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z náhrady za promeškaný čas advokáta žalobce cestou k jednání odvolacího soudu v rozsahu 4 půlhodin á 100 Kč, celkem 400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z náhrady hotových výdajů advokáta žalobce (§ 13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) ve výši 894 Kč Kč za cestu k jednání soudu obec – obec a zpět absolvovaných značka automobilu, registrační značka, při celkové délce zpáteční cesty 124 km, spotřebě benzinu BA 95 5,63 l /100 km, ceně BA 95 44,50 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km (dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.). Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek ustanovení § 237 o.s.ř. do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.