13 C 139/2017

Plný text

Okresní soud v Hodoníně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Podveské a přísedících Mgr. Hany Neničkové a Zdeňky Hatalové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o odškodnění pracovního úrazu

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu za vytrpěnou bolest ve výši částka, účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši částka a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši částka, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku částka k rukám zástupce žalobce příjmení jméno příjmení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně soudní poplatek za řízení ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši částka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se domáhal jednak odškodnění pracovního úrazu, který jako zaměstnanec žalovaného utrpěl dne datum při rekonstrukci provozovny obchodu v obec (anonymizována dvě slova územní celek), jednak určení opodstatněnosti tohoto nároku (o tomto nároku bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem č. j. číslo jednací ze dne datum rozhodnutí a nebyl tedy nadále předmětem řízení). Podle žalobce k úrazu došlo v průběhu páčení mříže ze starého okna, při němž se žalobce majzlíkem bodnul do levého oka. Tento úraz si vyžádal nejen lékařské ošetření, ale i následné operace levého horního obočí, víčka a čočky. Žalobce se (po provedených změnách žaloby) po žalovaném domáhal náhrady za vytrpěnou bolest ve výši částka, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti ve výši částka a náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši částka (celkem částka).

2. Žalovaný nárok ani z části neuznal. Namítal, že úraz, který žalobce utrpěl, nelze kvalifikovat jako úraz pracovní, neboť k němu nedošlo při výkonu pracovní činnosti pro žalovaného, ale při výkonu soukromé činnosti žalobce, eventuálně při činnosti žalobce pro jiný subjekt. S teorií, že se úraz žalobci stal při výkonu pracovní činnosti pro žalovaného, žalobce přišel teprve po skončení pracovního poměru. Oblastní inspektorát práce, který u žalovaného prováděl z podnětu žalobce kontrolu, rovněž žádné pochybení na straně žalovaného nezjistil. Vedle toho žalovaný jako svou vedlejší obranu namítal, že žalobce (ačkoli byl řádně proškolen) nepoužil při práce ochranné pomůcky.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl od datum do datum zaměstnancem žalovaného na pozici pomocného zedníka (tomu odpovídá obsah pracovní smlouvy ze dne datum a dohody o ukončení pracovního poměru ze dne datum). Dále nebylo sporu o tom, že dne datum v dopoledních hodinách utrpěl žalobce úraz levého oka, který si nechal téhož dne v cca 14:00 ošetřit v nemocnice anonymizováno obec (což potvrzují i lékařské zprávy ze dne datum a ze dne datum, vystavené anonymizováno jméno příjmení a anonymizováno jméno příjmení). Účastníci se rovněž nerozcházeli ani v tom, že žalobce byl od datum do datum uznán práce neschopným. Předmětem sporu není ani to, že žalobce žalovaného vyzýval k úhradě bolestného a náhrady mzdy (tomu odpovídají předžalobní upomínky ze dne datum a ze dne datum) a že žalovaný tento nárok neuznal (což vyplývá například z dopisů ze dne datum a ze dne datum).

4. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalobcův úraz lze kvalifikovat jako úraz pracovní, tj. zda se žalobci stal v souvislosti s výkonem pracovní činnosti pro žalovaného. Soud provedl k objasnění této sporné otázky následující důkazy.

5. Co se týče písemných záznamů o úraze (jeho vzniku), prvním je lékařská zpráva ze dne datum z času 14:06 hodin, v níž je vznik úrazu popsán slovy„ dnes doma poraněn koncem majzlíku v obl. l. oka“. Ze dne datum je formulář„ záznam o úrazu“ sloužící k hlášení pracovního úrazu příslušným institucím, místo, kde k úrazu došlo je vymezeno slovy„ obec kolonie – rekonstrukce obchodu“, činnost, při níž k úrazu došlo je popsána jako„ rekonstrukce oken odstraňování žel. mříží“, datum a čas úrazu je datum v 11:00 hodin, počet odpracovaných hodin před vznikem úrazu je vyčíslen na čtyři. Popis úrazového děje je následující:„ Při odstraňování železné mříže ze starého okna se při páčení majzlíkem bodnul do levého oka.“ Formulář je podepsán žalobcem a zároveň panem jméno příjmení, který je v něm označen jako svědek úrazu. Údaj s evidenčním číslem záznamu zaměstnavatele ve formuláři chybí a chybí též evidenční číslo záznamu orgánu inspekce práce. Je tedy zřejmé, že příslušnému orgánu nebyl tento úraz jako pracovní hlášen, tomu odpovídá i zjištění učiněné v rámci kontroly provedené u žalovaného inspektorátem práce ve dnech datum, datum a datum, který, jak vyplývá z protokolu o této kontrole, vycházel z vyjádření žalovaného, že žalobce„ žádný úraz zaměstnavateli nehlásil“ a doložil zaměstnavateli pouze doklad o své pracovní neschopnosti. Navazující kontrolní závěr pak konstatoval, že na straně žalovaného (jako zaměstnavatele) nebyly zjištěny nedostatky. Dalším písemným záznamem je formulář obec správy sociálního zabezpečení nadepsaný slovy„ Záznam o úrazu“ vydaný žalobci dne datum za účelem rozhodnutí o nemocenském. Žalobce tento formulář vyplnil dne datum, jako místo úrazu uvedl„ anonymizována čtyři slova“, jako datum a čas úrazu je udán den datum v 11:00 hodin, vznik úrazu je popsán slovy„ anonymizována tři slova příjmení příjmení právnická osoba anonymizována dvě slova příjmení příjmení příjmení příjmení anonymizováno“. Soud si od žalovaného, který tvrdil, že ve stavebním deníku se nachází záznam o pracích prováděných žalobcem uvedeného dne, tento stavební deník vyžádal, nicméně žalovaným předložené záznamy, končí dnem datum, navíc se jedná o záznamy ze stavby bytového domu v obec, nikoli tedy z místa, kde k úrazu došlo, kde měl dle tvrzení žalovaného, žalobce na základě písemného pokynu žalovaného„ uklidit listí a naložit suť“ (výpověď žalovaného ze dne datum). Soud si vyžádal též stavební deník společnosti právnická osoba, u níž byl zaměstnán výše zmíněný svědek úrazu pan jméno příjmení, který uvedeného dne v místě úrazu konal práci, nicméně jmenovaná společnost (jejímž jednatelem je otec žalovaného), soudu sdělila, že se stavební deník nepodařilo dohledat. Podle předložené evidence docházky byla pracovní doba stanovena od 7 do 16 hodin a žalobce dotčeného dne (datum) odpracoval čtyři hodiny.

6. Žalobce ve své výpovědi popsal, že před nástupem do zaměstnání u žalovaného pracoval asi pět let ve firmě jeho otce pana celé jméno žalovaného staršího, s nímž měl v té době kamarádský vztah a spojovaly je společné zájmy a koníčky. Průběh dotčeného dne, kdy k úrazu došlo, popsal žalobce tak, že se s pány jméno příjmení, příjmení příjmení a jméno příjmení shromáždili u kruhového objezdu na ulici ulice v obec, kde jim pan celé jméno žalovaného starší rozdělil práci, přičemž žalobce a pana jméno příjmení poslal do obec (anonymizováno), kam odjeli asi v 10:00 hodin valníkem. Na místě žalobce vybourával okna a jeho spolupracovník odklízel vybourané kusy. K úrazu došlo při odstraňování okenní mříže na WC, kdy žalobce si postavil v místnosti lešení, ale protože okno bylo vysoko a špatně přístupné, při páčení mříže majzlík vyskočil z mezery mezi rámem a mříží a bodl žalobce do levého oka. Zranění žalobci na místě ošetřil pan jméno příjmení, práci na místě dokončili a teprve poté společně odjeli do obec, kde pan celé jméno žalovaného starší žalobci řekl, aby úraz nehlásil (ve své výpovědi před odvolacím soudem doplnil, že takto byl dohodnut se jmenovaným už dopředu telefonicky, proto také odmítl nabídku pana jméno příjmení, který jej chtěl z obec odvézt k lékaři). Poté se žalobce nechal ošetřit v chirurgické ambulanci v nemocnice anonymizováno obec, kde uvedl, že se mu úraz stal doma. Okolnost, že žalobce ohledně popsaných pracovních záležitostí komunikoval nikoli se žalovaným, ale s jeho otcem, žalobce vysvětlil tím, že žalovaný byl uvedeného dne mimo Českou republiku. Popsal též, že bylo běžné, že v době nepřítomnosti žalovaného dostával pokyny a úkoly právě od otce žalovaného, aniž by bylo rozlišováno, že žalobce je zaměstnancem žalovaného. Ohledně pracovních pomůcek žalobce uvedl, že k dispozici měl pouze rukavice, zároveň uvedl, že o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci proškolen nebyl.

7. V zásadě shodně popsal okolnosti úrazu pan jméno příjmení, zaměstnance společnosti právnická osoba, ten v úvodu vypověděl, že též žalobce pro zmíněnou společnost vykonával v minulosti práce, ale nebylo mu známo, na základě čeho, ve své další výpovědi před odvolacím soudem upřesnil, že v době úrazu mu nebylo známo, že se od společnosti právnická osoba, oddělila firma žalovaného a žalobce považoval za zaměstnance jmenované společnosti. Potvrdil, že dotčeného dne je pan celé jméno žalovaného starší vyslal firemním vozidlem společně se žalobcem do obec, aby vybourali stávající okenní otvory a osadily je novými. obec úrazu odhadl na dobu mezi 9:00 až 9:30 hodin, přičemž k úrazu mělo dojít v okamžiku, kdy žalobce vybourával poslední okno. Svědek žalobci ránu ošetřil (omyl a přelepil obvazem s polštářkem), poté pokračovali v práci, kolem poledne se vrátili zpět do obec, kde mu pan celé jméno žalovaného starší zadal další úkol. Ten mluvil též se žalobcem, nicméně o tom jak byl úraz dále řešen, mu nebylo více známo. Svědek také potvrdil, že žalobce již dříve dostával pracovní pokyny i od pana celé jméno žalovaného staršího. Svědek zároveň dodal, že v autě byly ochranné pomůcky, konkrétně rukavice a plastové brýle, proč je žalobce nepoužil, nevěděl.

8. Jako svědkové byli slyšeni také další zaměstnanci firmy právnická osoba, a to pan jméno příjmení a pan jméno příjmení. Prvně jmenovaný potvrdil, že uvedeného dne viděl dopoledne přijet žalobce na pracoviště (do obec) s náplastí přes oko. Potvrdil též, že žalobce dostával pracovní pokyny i od pana celé jméno žalovaného staršího, a to s vědomím žalovaného (čí zaměstnanec žalobce byl, nedokázal svědek jednoznačně říci). Pan příjmení příjmení popsal, že dotčeného dne poslal pan celé jméno žalovaného starší žalobce a pana jméno příjmení do obec vybourávat okna, ti se pak vrátili kolem poledne a žalobce měl zalepeno obočí polštářkovou náplastí, přičemž na svědkův dotaz, co se stalo mu pan jméno příjmení odpověděl, že se žalobce při páčení okna majzlíkem bouchl do oka. Tento svědek též potvrdil, že pan celé jméno žalovaného starší žalobci řekl, aby nechodil k lékaři, že se pak domluví. Na dotazy ohledně zaměstnavatele a funkce pana celé jméno žalovaného staršího, svědek nedokázal přesně odpovědět, o panu celé jméno žalovaného starším uvedl, že byl jeho„ vedoucí či ředitel“, u něj také podepisoval pracovní smlouvu, nebyl si též jistý, kdo byl nadřízený ostatních zaměstnanců (výše zmíněných svědků a žalobce), vyslovil však domněnku, že i tito byli podřízeni panu celé jméno žalovaného staršímu, přičemž bylo běžné, že pokyn dostával jak od celé jméno žalovaného staršího, tak od žalovaného.

9. Podle žalovaného měl žalobce v daný den v obec pracovat na zahradě, kde měl uklidit listí a naložit suť, vyloučil, že by jeho otec pan celé jméno žalovaného starší zadával pokyny žalobci, bylo však běžné, že žalovaný přebíral a kontroloval práci zaměstnanců svého otce. Vysvětlil, že v roce 2014 se rozhodl založit vlastní firmu s tím, že se svým otcem bude i nadále spolupracovat. Spolupráci popsal tak, že zaměstnance společnosti právnická osoba úkoloval jeho otec, on pak zadával práci svému (jedinému) zaměstnanci, což byl žalobce. V nepřítomnosti otce přebíral též práci jeho zaměstnanců, nikdy je však neúkoloval. V případě nepřítomnosti zadával práci žalobci písemně předem a jeho otec ve vztahu k žalobci žádné kompetence neměl. K výpovědi pana jméno příjmení uvedl, že mu zřejmě chce„ zavařit“, protože žalovaný nebyl vždy s jeho prací spokojený.

10. Otec žalovaného pan celé jméno žalovaného starší, potvrdil, že je jednatelem společnosti právnická osoba, potvrdil též, že tato společnost prováděla v obec stavební práce a potvrdil též, že pan jméno příjmení zde prováděl demontáž oken. Svědek vypověděl, že dotčeného dne přijel asi v 9:00 hodin do obec na kontrolu a zahlédl žalobce, jak na dvoře provádí nějaké úklidové práce. O úraze se měl dozvědět až později, v řádu dnů, od koho už nevěděl (před odvolacím soudem vypověděl, že žalobce v den úrazu v obec krátce viděl a mluvil s ním, všiml si též zraněného oka, obsah hovoru si však nevybavil). Ohledně spolupráce se žalovaným v rámci své výpovědi před odvolacím soudem popsal, že zadával pokyny svým zaměstnancům a žalovanému, který rozhodoval o tom, které práce provede žalobce. Uvedl též, že on sám většinou při vlastní realizaci zakázky přítomen nebyl a z tohoto důvodu žalovaný ukládal pracovní úkoly a kontroloval práci též jeho zaměstnanců.

11. Žalovaný soudu v průběhu odvolacího řízení předložil prohlášení své účetní paní jméno příjmení, datované dnem datum, v němž uvádí, že při předávání potvrzení o pracovní neschopnosti jí žalobce měl sdělit, že úraz si způsobil při opravě svého auta před domem. Žalovaný též navrhoval výslech této osoby. Soud takovýto důkaz považoval za nadbytečný, neboť samotný žalobce připustil (a sám v rámci prvního lékařského ošetření skutečně udal), že nejprve (na žádost otce žalovaného) úraz lékaři prezentoval nikoli jako pracovní. Pokud tak bezprostředně po úraze při předkládání potvrzení o pracovní neschopnosti učinil i ve vztahu k osobě, která vedla účetnictví žalovaného, je i takovéto jednání v souladu s žalobcem poskytnutým vysvětlením. Za této situace soud neviděl důvod navržený výslech provádět, neboť k dalšímu osvětlení věci by zjevně přispět nemohl.

12. Žalovaný soudu též předložil evidenční list osobních ochranných pracovních prostředků, v němž je uvedeno, že žalobce dne datum (tento den připadl na sobotu) převzal mimo jiné ochranné brýle. Převzetí jednotlivých (celkem sedmi) položek je doprovázeno nečitelným podpisem, o němž žalobce prohlásil, že se nejedná o jeho podpis. Dále žalovaný předložil listinu z téhož dne, podle které se žalobce zúčastnil„ Školení zaměstnanců na stavbě“ (z toho jak je formulář koncipován, je patrné, že počítá se školením zaměřeným na určitou konkrétní stavbu, která však označena není) a prezenční listinu k „ Tematickému plánu školení ze dne datum“, přičemž se mělo jednat o vstupní školení, jehož tématem byla (mimo jiné) i bezpečnost a ochrana při práci (samotné školení podle údajů v těchto listinách provedl žalovaný). I tyto další dvě listiny obsahují u jména žalobce podpis, jehož pravost žalobce popřel (podpisy na těchto listinách se zjevně liší od podpisu žalobce např. na předložené pracovní smlouvě, dohodě o skončení pracovního poměru či plné moci). Anonymizovaný odstavec.

14. Co se týče výše hotových výdajů žalobce, ta je doložena příjmovým pokladním dokladem ze dne datum na částku částka, vystaveným za vyšetření očí a zrakového nervu. Z posudku o bolestném ze dne datum je patrné, že za něj žalobce lékařce uhradil částka. Dále žalobce doložil příjmový pokladní doklad ze dne datum na částku částka, vystavený za posudek o bolestném. Celkem tedy tyto náklady činily částka.

15. Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti bylo nutné zjistit průměrný výdělek žalobce za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku tohoto nároku, soud si proto vyžádal výplatní pásky za období leden až březen roku 2015. Z těchto zjistil, že žalobce v lednu odpracoval 18 dnů (144 hodin) a na mzdě mu bylo vyplaceno částka, v únoru byl v pracovní neschopnosti (neodpracoval žádnou dobu) a v březnu odpracoval 12 dnů (96 hodin), za které mu náležela mzda ve výši částka Celkem tak za uvedené období odpracoval 30 dnů (240 hodin), za něž mu náležela mzda ve výši částka. Zároveň soud z pracovní smlouvy zjistil, že mzda byla sjednána částkou částka měsíčně a pracovní úvazek žalobce u žalovaného činil 40 hodin týdně. Výše dávek nemocenského pojištění vyplacených za dobu trvání pracovní neschopnosti Okresní správou sociálního zabezpečení činila podle potvrzení ze dne datum celkem částka.

16. S ohledem na datum, kdy k úrazu došlo (datum) je namístě při posuzování nároků žalobce postupovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen„ zákoník práce“).

17. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem upravoval § 366 odst. 1 zákoníku práce takto:„ (1) Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“ Samotný pracovní úraz je definován v § 380 odst. 1 zákoníku práce takto: „ (1) Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.“ 18. Podstatou sporu mezi účastníky bylo, zda úraz žalobce je možné kvalifikovat jako pracovní, neboť žalovaný tvrdil, že žalobci pro daný den zadal jinou práci a vyvracel tvrzení žalobce, že práce, při které k úrazu došlo (vybourávání oken) žalobci zadána nebyla, tím méně ze strany otce žalovaného. Soud se však domnívá, že provedeným dokazováním bylo dostatečně ozřejměno, jakým způsobem probíhala spolupráce mezi žalovaným a společností jeho otce, a sice že bylo běžné, že otec žalovaného zadával práci nejen svým zaměstnancům, ale též žalobci (který pro něj dříve také pracoval). Výpovědi jednotlivých pracovníků ukázaly na výraznou neformálnost a úzkou spolupráci mezi žalovaným a společností jeho otce, pramenící zejména z (původně) přátelských vztahů mezi žalobcem, žalovaným a jeho otcem a ze společné participace na některých zakázkách a též ze skutečnosti, že žalovaný se svým podnikáním od svého otce„ osamostatnil“ teprve v roce 2014, kdy také (na podzim) přijal žalobce (který dříve vykonával práci pro společnost právnická osoba) do zaměstnaneckého poměru. Situaci, kdy ani spolupracovníci žalobce neměli zcela jasnou představu o tom, u koho byl žalobce vlastně zaměstnán, nelze přičítat na vrub ničemu jinému než právě zmíněné neformálnosti vztahů mezi žalovaným a jeho otcem. Není důvod se domnívat, že by všichni slyšení zaměstnanci, kteří popsali praxi spočívající v tom, že pokyny všem (tedy i žalobci) běžně udílel otec žalovaného, vypovídali nepravdu. Žalovaný sice naznačil, že motivem k takovému jednání pro pana jméno příjmení, mohla být projevená nespokojenost žalovaného s pracovními výsledky tohoto svědka, nicméně toto vysvětlení zůstalo pouze ve vágní ničím nepodložené rovině. Navíc, jak již bylo řečeno, shodně s tímto svědkem vypovídali i ostatní pracovníci a v průběhu řízení nevyšel najevo žádný důvod se domnívat, že by i všichni tito svědkové měli dostatečně silný motiv k tomu, aby před soudem v rámci své výpovědi lhali. Verze žalovaného tak byla podporována pouze svědeckou výpovědí jeho otce, nicméně u něj je (oproti slyšeným zaměstnancům) nutné v potaz vzít vztah k účastníkům řízení a zohlednit, že s žalovaným jej pojí blízké příbuzenské pouto, navíc ani on se se žalovaným zcela neshodl v tom, jak zadávání pokynů fungovalo, neboť zatímco žalovaný vyloučil, že by zadával otcovým zaměstnancům práci, otec žalovaného toto ve své výpovědi před odvolacím soudem výslovně uvedl. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi otce žalovaného je namístě vzít též v potaz, že nejprve tvrdil, že o úraze se dozvěděl až v řádu několika dnů po vzniku úrazu, zatímco před odvolacím soudem připustil, že zraněného žalobce viděl ještě téhož dne (tak jak to popsali slyšení zaměstnanci). Za této situace, kdy žalovaný jiný důkaz, který by byl s to vyvrátit verzi žalobce potvrzovanou svědky panem jméno příjmení, jméno příjmení a jméno příjmení, soudu nenabídl (předložený stavební deník končil záznamem ze dne datum), má soud za prokázané, že úraz, který žalobce dne datum utrpěl, se stal při plnění pracovních úkolů, které mu v nepřítomnosti žalovaného zadal otec žalovaného. Pro tento závěr svědčí i věrohodný popis úrazového děje (potvrzený svědkem panem jméno příjmení) a absence okolností, které by nasvědčovaly, že žalobce měl nějaký jiný (než pracovní) důvod se na místě, kde k úrazu došlo, vyskytovat a podílet se na bouracích pracích. Co se týče postupu žalobce po vzniku úrazu, jistě nelze pominout, že žalobce nejprve (přinejmenším) lékaři, který jej v den úrazu ošetřil, udal, že se zranil doma. Žalobce zjevně situaci a povahu zranění nejprve subjektivně vyhodnotil jako nezávažnou, proto také pokračoval v práci a proto také nejprve místo návštěvy lékaře zamířil zpět do obec a zřejmě také proto nejprve (ve snaze ušetřit svého zaměstnavatele případných potíží, které by při šetření pracovního úrazu mohly vyvstat) přistoupil na to, že lékaři, kterého následně za účelem ošetření oka vyhledal, uvedl, že si úraz způsobil doma. Teprve následně, po zjištění, že úraz není jen banální tržnou ranou, úraz prezentoval jako pracovní (viz záznam o úrazu ze dne datum a formulář pro Českou správu sociálního zabezpečení ze dne datum). Soud pouze dodává, že nárok na odškodnění pracovního úrazu není závislý na tom, zda pracovník úraz ohlásí či nikoli, ale na posouzení toho, zda jsou naplněny znaky, kterými zákon pracovní úraz definuje. Toto posouzení pak (v případě sporu) náleží soudu, závěry oblastního inspektorátu práce, který při kontrole u žalovaného neshledal žádné pochybení, byly postaveny na tom, že žalovaný žádný pracovní úraz nenahlásil, neboť utrpěné zranění jako pracovní úraz nevyhodnotil.

19. Shrnuto, soud v projednávané věci zjistil, že úraz se stal při činnosti, která odpovídala sjednanému druhu práce (pomocný zedník), kterou žalobce vykonával v pracovní době (ta byla v pracovní smlouvě sjednána od 7:00 hodin do 16:00 hodin), na místě kde se měl (i dle tvrzení žalovaného nacházet) a vykonával práci, kterou mu s ohledem na zavedenou praxi žalovaný zadal prostřednictvím svého otce. Není tedy důvod pochybovat o tom, že zranění, které žalobce utrpěl, lze kvalifikovat jako pracovní úraz.

20. Výše citovaný § 366 zákoníku práce v odst. 4 vychází z pravidla, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu je dána i pokud dodržel své povinnosti na poli bezpečnosti a ochrany při práci:„ (4) Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí.“ Možnost zprostit se této odpovědnosti je zaměstnavateli dána za dodržení poměrně striktních podmínek vymezených v navazujícím § 367 odst. 1 zákoníku práce:„ (1) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody. (2) Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody, b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.“ 21. Žalovaný ve své obraně proti žalobě namítal, že„ žalobce neměl ochranné pomůcky“ a svým zaviněním porušil„ právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány“. Žalovaný byl u jednání dne datum poučen o povinnosti doplnit svá skutková tvrzení (a označit důkazy) k tomu, že žalobce proškolil o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a že znalost a dodržování předpisů a pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Ve vztahu k první části poučení žalovaný předložil listiny o školení zaměstnanců na stavbě a tematický plán školení s podpisy, o nichž tvrdil, že se jedná o podpisy žalobce, žalobce však popřel, že by se jednalo o jeho podpisy. V tomto směru je nutné vzít v potaz, že předložené listiny nejsou listinami veřejnými ve smyslu § 134 o. s. ř. a neplatí o nich tedy domněnka správnosti. Bylo tudíž na žalovaném, aby prokázal, že se skutečně jedná o podpisy žalobce (případně jiným způsobem prokázal, že žalobce skutečně proškolen byl). Žalovaný však žádné další důkazy v tomto směru neoznačil a pouze poukazoval na závěry oblastního inspektorátu práce, který při kontrole neshledal žádné pochybení. Tyto závěry ovšem o pravosti podpisu žalobce na předkládaných listinách nijak nevypovídají. Bez ohledu na tyto nedostatky obrany žalovaného je nutné konstatovat, že žalovaný (přes poskytnuté poučení) neuvedl žádná tvrzení, která by vypovídala o tom, že dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci skutečně soustavně vyžadoval a kontroloval. Žalovaný se v tomto směru v podstatě omezil na citaci textu zákona, takovýto postup bez uvedení konkrétních opatření, která k danému účelu měla sloužit, nelze považovat za splnění povinnosti tvrzení. Přitom tato povinnost (stejně jako povinnost důkazní) leží na žalovaném jako zaměstnavateli, neboť ten je povinen tvrdit a prokázat, že jsou zde okolnosti, které jej odpovědnosti za škodu zcela (či z části) zprošťují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1265/96 ze dne 17. 12. 1996). Jelikož žalovaný ani přes poskytnuté poučení svou obranu v naznačeném směru nijak nerozvedl, nelze uvažovat o tom, že by se odpovědnosti za pracovní úraz (byť jen částečně) zprostil.

22. Druhy náhrad poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem upravoval § 369 odst. 1 zákoníku práce takto:„ (1) Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za a) ztrátu na výdělku, b) bolest a ztížení společenského uplatnění, c) účelně vynaložené náklady spojené s léčením, d) věcnou škodu; ustanovení § 265 odst. 3 platí i zde.“ 23. Pokud jde o způsob určení výše bolestného, Nejvyšší soud České republiky dospěl v rozsudku ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, k závěru, že při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. V souvislosti s pracovním úrazem, který žalobce utrpěl dne 15. 12. 2014, tak podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu připadá v úvahu poskytnutí náhrady za bolest, jež byla zaměstnanci způsobena přede dnem datum, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., buď podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., nebo podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Závěr, který z těchto právních předpisů se vztahuje na projednávanou věc, je třeba podle Nejvyššího soudu (vzhledem k přechodnému ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) odvíjet od skutečnosti, zda lékařský posudek k odškodnění bolesti byl vydán v době před, anebo až po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

24. V souzené věci byly všechny posudky, které žalobce předložil, vydány teprve po datu 26. 10. 2015, a proto soud, veden výše uvedených názorem Nejvyššího soudu, určil výši bolestného podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.; ostatně, texty předtištěných formulářů odkazují například na § 6 písm. a) a b) tohoto nařízení. Podle § 3 odst. 1 tohoto nařízení činí hodnota jednoho bodu 250 Kč. Ohodnotili-li tedy ošetřující lékaři poškození zdraví, které žalobce úrazem a navazujícím léčením (operacemi) utrpěl, celkem 279 body, stanovil soud v souladu s touto vyhláškou bolestné ve výši 69 750 Kč, což odpovídá částce, kterou žalobce jako náhradu za vytrpěnou bolest požadoval. Anonymizovaný odstavec.

26. Žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku se vztahoval k období, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti a řídí se tedy § 370 odst. 1 zákoníku práce:„ (1) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 a plnou výší nemocenského. Náhrada za ztrátu na výdělku podle věty první přísluší zaměstnanci do výše jeho průměrného výdělku před vznikem škody i za dobu, kdy mu v době prvních 3 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské105) nebo kdy mu podle § 192 odst. 1 části věty druhé za středníkem nepřísluší náhrada mzdy nebo platu.“ 27. Průměrným výdělkem se podle § 352 zákoníku práce rozumí průměrný hrubý výdělek a podle § 353 odst. 1 zákoníku práce je zjišťován z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Rozhodným obdobím je podle § 354 odst. 1 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí. Ustanovení § 382 odst. 1 zákoníku práce pak pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání umožňuje za rozhodné období vzít předchozí kalendářní rok, pokud by použití tohoto rozhodného období bylo pro zaměstnance výhodnější.

28. Výpočet průměrného výdělku je upraven v § 356 odst. 1 a 2 zákoníku práce takto:„ (1) Průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. (2) Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.“ 29. Mzda žalobce byla v rozporu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, nižší než minimální mzda platná od datum, neboť žalovaný při stanovení mzdy i po uvedeném datu zjevně vycházel ze sjednané výše mzdy, která činila částka měsíčně, a nijak nereflektoval, že od uvedeného data činila minimální mzda částka měsíčně (částka za hodinu). Na situaci žalobce tudíž dopadá i § 357 zákoníku práce:„ (1) Jestliže je průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda (§ 111), na kterou by zaměstnanci vzniklo právo v kalendářním měsíci, v němž vznikla potřeba průměrný výdělek uplatnit, zvýší se průměrný výdělek na výši odpovídající této minimální mzdě; to platí také při uplatnění pravděpodobného výdělku (§ 355).“ 30. Výchozím rozhodným obdobím pro určení výše nároku žalobce je s ohledem na datum vzniku pracovního úrazu první čtvrtletí roku 2015. Z výplatních pásek za toto období bylo zjištěno, že žalovaný odpracoval celkem 30 dnů (240 hodin) a za tuto odpracovanou dobu mu (podle žalobce) náležela mzda ve výši částka, průměrný hodinový výdělek žalobce tak činil částka, průměrný hrubý měsíční výdělek za použití výše popsaného postupu pak činil částka, neboť žalobce pracoval na plný úvazek, konkrétní výpočet je tedy představován násobkem čísla anonymizováno (průměrný hodinový výdělek v korunách), čísla 40 (týdenní pracovní doba v hodinách) a čísla 4,348 (koeficient pro převod na měsíční výdělek). Zároveň je namístě říci, že s ohledem na výše zmíněnou skutečnost, že žalovaný (v rozporu se zákonem) práci žalobce honoroval částkou nižší, než kolik činila minimální mzda, je ve skutečnosti průměrný výdělek žalobce vyšší než uvedená částka částka. Jelikož žalobce při vyčíslení ztráty na výdělku vycházel z částky částka, tedy z částky nižší než je částka částka, nezabýval se soud výpočtem, který by vedl k stanovení průměrného výdělku při zohlednění minimální mzdy, stejně tak nezjišťoval, zda by pro žalobce nebylo výhodnější použít jako rozhodné období předchozí kalendářní rok, neboť i pokud by tomu tak bylo, nemohl by žalobci přiznat více, než kolik v žalobě žádal. Z těchto důvodů soud proto i při dalším výpočtu používá jako průměrný výdělek žalobce částku částka.

31. Pracovní neschopnost žalobce trvala od datum do datum, jedná se tedy celkem o dvanáct měsíců a jedenáct pracovních dnů (po osmi hodinách denně) a pokud by žalobce pracoval, tak při průměrném hrubém výdělku částka měsíčně by si za tuto dobu vydělal celkem částku částka. Na nemocenských dávkách mu bylo vyplaceno částka a ztráta na výdělku za toto období tedy činí částka (jak již bylo řečeno, ve skutečnosti jde o částku ještě o něco vyšší), jestliže žalobce jako ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti požadoval zaplacení částky částka, je jeho nárok nepochybně v celé této výši důvodný.

32. Posledním nárokem uplatněným žalobcem byl požadavek na zaplacení hotových výdajů v celkové výši částka s tím, že se jednalo o částky, které žalobce uhradil jednotlivým lékařům (zdravotnickým zařízením) v souvislosti s vyšetřením svého zdravotního stavu a vystavením posudků o bolestném. Jelikož žalobce doložil výši jednotlivých částek, které takto vynaložil (šlo o částky částka, částka a částka), soud i v této části shledal jeho nárok důvodným.

33. Při rozhodování o nákladech řízení a při poměřování úspěchu jednotlivých stran sporu soud postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne datum a zohlednil, že základem celého pracovněprávního sporu byl požadavek žalobce na odškodnění pracovního úrazu a samotnou skutečnost, že soud zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal určení opodstatněnosti svého nároku, tedy nelze považovat za jeho neúspěch, neboť s ohledem na navazující výrok, v němž byla žalovanému uložena povinnost žalobci újmu nahradit, se jednalo o nárok nadbytečný, který byl zamítnut pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovémto určení. Při stanovení míry úspěchu žalobce, stejně tak i při stanovení výše odměny advokáta žalobce, proto soud k tomuto nadbytečně uplatněnému nároku nepřihlížel.

34. Náklady žalobce sestávají z nákladů spojených s tím, že byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem. Advokát žalobce učinil ve věci 17 úkonů právní služby: 1. příprava a převzetí zastoupení, 2. předžalobní výzva k plnění, 3. sepis žaloby, 4. vyjádření ze dne datum, 5. rozšíření žaloby ze dne datum, 6. účast u jednání dne datum (jednání trvalo déle než dvě hodiny), 7. rozšíření žaloby ze dne datum, 8. účast u jednání dne datum, 9. rozšíření žaloby ze dne datum, 10. vyjádření ve věci ze dne datum, 11. účast u jednání dne datum, 12. vyjádření k odvolání, 13. účast u jednání před odvolacím soudem dne datum, 14. účast u jednání před odvolacím soudem dne datum, 15. účast u jednání před odvolacím soudem dne datum, 16. doplnění žaloby ze dne datum, 17. účast u jednání dne datum.

35. Výše odměny advokáta se řídí vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Sazby výše odměny advokáta upravuje § 7 advokátního tarifu v návaznosti na tarifní hodnotu, za kterou se podle § 8 advokátního tarifu považuje hodnota peněžitého plnění v době započetí právní služby.

36. Za prvních pět úkonů (kdy předmětem řízení bylo zaplacení částky částka) činí výše odměny za jeden úkon dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu částka. Určení odměny za úkony číslo až 16. naráží na problém vyvolaný skutečností, že podání žalobce, kterými rozšiřoval žalobu v části týkající se náhrady za vytrpěnou bolest, byla neurčitá, neboť žalobce neuváděl konkrétní částku, o níž hodlal žalobu rozšířit, ale pouze bodové ohodnocení, přičemž žalobce v žalobě vycházel z hodnoty bodu částka a až v závěrečném návrhu předneseném u jednání dne datum vycházel z hodnoty bodu částka. Tato vada byla definitivně odstraněna podáním žalobce ze dne datum a tato finální změna žaloby byla připuštěna usnesením ze dne datum. Striktně vzato až tímto okamžikem se předmětem řízení stal nárok na zaplacení (celkové) částky částka. Za tohoto stavu věcí se soudu jeví jako spravedlivé řešení, aby pro účely stanovení tarifní hodnoty sporu vycházel z premisy, že až do závěrečné řeči dne datum žalobce za hodnotu bodu považoval částku částka, po prvním rozšíření žaloby tedy bylo předmětem řízení zaplacení částky částka, po druhém rozšíření žaloby zaplacení částky částka a po třetím rozšíření žaloby (tedy ještě i v době zahájení jednání dne datum, neboť k „ nápravě“ svého omylu o výši bodu a tedy o výši požadovaného plnění přistoupil žalobce až v závěrečném návrhu) zaplacení částky částka. Pro stanovení tarifní hodnoty pro dobu po vyhlášení rozsudku dne datum pak soud vycházel z částky částka. Konkrétně to znamená, že za úkony 6. a 7. (kdy předmětem řízení bylo zaplacení částky částka) advokátu náleží odměna ve výši částka za každý z nich, resp. za 6. úkon, kterým byla účast u jednání dne datum, které trvalo přes dvě hodiny, odměna ve výši dvounásobku (tj. 2 x částka). Za úkony 8. a 9. (kdy předmětem řízení bylo zaplacení částky částka) činí výše odměny za jeden úkon částka. Za úkony 10. a 11. (kdy předmětem řízení bylo zaplacení částky částka) činí výše odměny za jeden úkon částka. Za zbylé úkony 12. až 17. činí výše odměna za jeden úkon částka Celkem na odměnách advokátu náleží částka 37. Za každý z úkonů advokátu zároveň náleží podle § 13 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši částka, za 17 úkonů tedy částka částka.

38. V souvislosti s účastí u jednání náleží advokátu podle § 13 advokátního tarifu také náhrada cestovních výdajů, kterou advokát žalobce požadoval pouze za cesty k jednání před odvolacím soudem, tj. za tři cesty ze obec do obec a zpět (každá o délce 124 kilometrů) uskutečněné automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,5 litru na 100 kilometrů. Za první cestu uskutečněnou v roce 2019 (tedy za 124 kilometrů), kdy průměrná cena pohonných hmot činila částka za litr a sazba základní náhrady za kilometr částka, činí částka. Za další dvě cesty uskutečněné v roce 2020 (tedy za 248 kilometrů), kdy průměrná cena pohonných hmot činila částka za litr a sazba základní náhrady za kilometr částka, činí částka Celkem cestovní náklady činí částka.

39. Podle § 14 advokátního tarifu má advokát nárok též na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši částka za každou započatou půlhodinu, což v tomto případě za 12 půlhodin činí částka.

40. Celkem tedy náklady žalobce činí částka.

41. Jelikož žalobce, který byl v řízení v úspěšný, je dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky, přešla poplatková povinnost dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích na žalovaného, a soud mu proto uložil zaplatit soudní poplatek, který z žalované částky činí dle položky 2 bodu 1. písm. c) Sazebníku částka.

42. V průběhu řízení bylo dále zjištěno, že žalovanému byl v souvislosti s podaným odvoláním nesprávně vyměřen poplatek za odvolání, který mu byl vyměřen ve výši částka (a v této výši byl také zaplacen), ačkoli správná výše tohoto poplatku činila dle položky 2 bodu 1. písm. c) Sazebníku částku částka. Soud proto žalovanému soudní poplatek za odvolání doměřil a uložil mu zaplatit zbývajících částka. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.