58 Co 297/2025

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudců Mgr. Magdaleny Bačíkové a JUDr. Davida Kolumbera, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka bytem Adresa opatrovníka zastoupený pro řízení advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o určení vlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 8. 2025, č. j. 8 C 70/2025-88

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.

1. Okresní soud ve Zlíně, dále jako „soud I. stupně“, rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2025, č. j. 8 C 70/2025-88, takto: I. Řízení se v části, v níž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu , Anonymizováno, na pozemku , p. č. st., v katastrálním území a obci , adresa, , zastavuje.; II. Soud určuje, že vlastníkem jednotky č. , Anonymizováno, v budově , adresa, , , č. p., na pozemku , p. č. st., včetně spoluvlastnického podílu o velikosti , Anonymizováno, na společných částech budovy , adresa, , , č. p., na pozemku , p. č. st., to vše v katastrálním území a obci , adresa, , zapsané u , katastrální úřad, na , LV, je žalobce , Jméno žalobce, .; III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně náhradu nákladů řízení spočívající ve znalečném pro znalce ve výši 100 %, kdy konkrétní výše a lhůta bude uvedena v samostatném usnesení.; IV. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci k rukám zástupkyně žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 56 300 Kč.

2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně po jím provedeném dokazování (darovací smlouvou, výpisem z katastru nemovitostí, znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, vypracovaným na základě jmenování soudem pro účely soudního řízení o svéprávnosti a opatrovnictví žalobce, výslechem znalce, výslechem svědka , jméno FO, , usnesením policie ze dne , datum, , , č. j., rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne , datum, , , č. j., a listinou o jmenování opatrovníka) uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva, kterou žalobce daroval žalované bytovou jednotku č. , Anonymizováno, v budově , adresa, , , č. p., na pozemku , p. č. st., včetně spoluvlastnického podílu o velikosti , Anonymizováno, na společných částech budovy , adresa, , , č. p., na pozemku , p. č. st., to vše v katastrálním území a obci , adresa, , dále jako „bytová jednotka a spoluvlastnický podíl k budově“, a to za situace, kdy má dlouhodobě duševní poruchu, která byla v době uzavření darovací smlouvy nestabilizovaná a znemožňovala mu uzavření smlouvy posoudit. Další účastníky navržené důkazy (výslech , Jméno opatrovníka, , znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , revizní znalecký posudek, protokoly o podaných vysvětlení žalobce a žalované na policii) soud I. stupně s odůvodněním jejich nadbytečnosti (viz odstavec 12. odůvodnění napadeného rozsudku) neprovedl. Za aplikace § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jako „o. s. ř.“, řízení pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně spoluvlastnického podílu na pozemku částečně zastavil (výrok I.). Naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení, že žalobce je vlastníkem bytové jednotky a spoluvlastnického podílu k budově soud I. stupně dle § 985 o. z. shledal, neboť na základě takového rozhodnutí soudu bude odstraněn nesoulad mezi stavem ve veřejném seznamu zapsaným a skutečným právním stavem; žalobce netvrdil, že žalovaná v bytě žije, žaloba na vydání věci není namístě, podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí jakožto veřejného seznamu o nemovitostech je soudní rozhodnutí o vlastnickém právu. V rámci právního posouzení věci soud I. stupně uzavřel, že byť byla mezi účastníky uzavřena darovací smlouva (§ 2055 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jako „o. z.“), je tato smlouva neplatná, protože žalobce při jejím uzavření jednal v duševní poruše, která ho v té době činila neschopným posoudit důsledky jejího uzavření, tedy právně jednat (§ 581 o. z.); tento závěr vyplývá zejména ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ve spojení s jeho výslechem (žalobce trpí duševní poruchou, která byla v době uzavření darovací smlouvy v destabilizovaném stadiu a nebyl schopen porozumět důsledkům uzavření dané smlouvy; soud I. stupně měl za pochopitelný a akceptoval skutečnost, že znalec při posouzení stavu žalobce pracoval „pouze“ s určitou mírou pravděpodobnosti /dle znalce se přitom v přezkoumávané věci jednalo o velmi vysokou míru pravděpodobnosti/) a podporován je i výslechem svědka , jméno FO, (potvrdil, že žalobce míval občas takové výkyvy a že měl nadměrné radosti, někdy naopak zoufalství a že lehce člověku uvěřil, byl neschopný správného uvažování a lehce ovlivnitelný) a znaleckým posudkem objednaným policií, jež vznikl cca rok před posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, . Námitku žalované, že žalobce sám uvažoval, že jí bytovou jednotku daruje, neměl soud I. stupně za důvodnou ani v případě, že by tato skutečnost byla pravdivou (žalobce by darovací smlouvu nemusel uzavřít a nadto v takovém znění, tj. např. bez sjednání služebnosti doživotního užívání bytu). Žalobě tedy soud I. stupně vyhověl (výrok II. napadeného rozsudku). O náhradě nákladů vzniklých za řízení soudu v souvislosti s výslechem znalce v dosud neznámé výši rozhodl soud I. stupně dle § 148 odst. 1 o. s. ř. a plně neúspěšné žalované uložil povinnost je uhradit v plné výši s tím, že budou následně stanoveny v samostatném usnesení (výrok III. napadeného rozsudku). Částečné zpětvzetí žaloby ohledně spoluvlastnického podílu na pozemku neměl soud I. stupně za podstatné a žalobci proto vůči žalované přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 53 600 Kč, kterou žalovanou zavázal zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

3. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku podala z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. d), e) ve spojení s c), g) o. s. ř. odvolání žalovaná. Namítla nesprávnost skutkového zjištění soudu I. stupně o tom, že žalobce v době uzavření smlouvy trpěl duševní poruchou, jež byla nestabilizovaná a znemožňovala mu uzavření smlouvy posoudit. S odkazem na závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1580/16 měla za to, že mezi ní a žalobcem sporná skutečnost, zda žalobce v době uzavření darovací smlouvy jednal v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat, vyvolala potřebu bez pochybností uzavřít hodnocení zdravotního stavu a podstatou soudního dokazování a znaleckého zkoumání měly být skutečnosti přítomné k rozhodnému okamžiku, a to a) existence duševní poruchy, b) snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti při uzavření darovací smlouvy a c) příčinná souvislost mezi a) a b); v této souvislosti připomněla i judikatorní principy hodnocení znaleckých posudků soudy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. Cdon 24/94 a ve věci sp. zn. 29 Cdo 729/2021); znalec dle ní neodpověděl, jaká byla intenzita duševní poruchy žalobce v době uzavírání darovací smlouvy, zda a v jaké intenzitě duševní porucha existovala, co konkrétně ovlivňovala, jak působila či jakým způsobem a na základě jakých konkrétních skutečností/okolností tuto duševní poruchu stanovil, ačkoliv z judikatury (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 580/16 a sp. zn. I. ÚS 557/09) vyplývá, že si lze představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově a nikoliv trvale a které nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka. Soudu I. stupně vytkla, že ačkoliv v průběhu řízení vyvstaly důvodné pochybnosti o schopnosti/neschopnosti žalobce jednat k okamžiku , datum, , je jeho závěr postaven na dvou nedostatečných důkazních prostředcích, a to výslechu málo věrohodného svědka I. , jméno FO, (hodnověrnost svědka je značně snížena z důvodu narušení neutrality, neboť má kladný vztah k opatrovníkovi žalobce , tituly před jménem, , právnická osoba, s žalobcem se pravidelně setkává a je s ním v úzkém vztahu; svědek je mentorem žalobce z titulu duchovního vůdce církve) a nevěrohodném/nedostatečném znaleckém posudku (znalecký posudek byl vypracován pro řízení o svéprávnosti zejména na posouzení aktuální potřeby omezení svéprávnosti žalobce, přitom dle závěrů vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 299/06 je třeba hodnotit i celý proces utváření znaleckého posudku; podstatnému znalec věnoval pouze dva krátké odstavce; znalecký posudek nesplňuje požadavky na řádné prokázání předmětu znaleckého zkoumání (v jí uváděných bodech a/, b/, c/; není zkoumána neplatnost darů žalobce církvi či na jiné účely; bez podrobné analýzy nelze dospět ke spolehlivému závěru, že žalobce nebyl v okamžiku uzavření darovací smlouvy schopen právně jednat; znalecký posudek vycházel pouze z výpisu ze zdravotnické dokumentace a nebral v úvahu sdělení žalobce ani jiné skutečnosti, které za řízení vyvstaly najevo; znalec se nevypořádal s tím, že žalobce byt darovat chtěl a jeho rozhodnutí tak nebylo výsledkem náhlého impulsu, ale promyšleného zvažování; snadná ovlivnitelnost žalobce dle ní nebyla prokázána a znalec ji uváděl jen jako jeden z příznaků onemocnění; příklady ovlivnitelnosti žalobce uváděné svědkem I. , jméno FO, neobstojí, neboť ten coby duchovní má na žalobce vyšší míru vlivu). Soudu I. stupně vytkla i neprovedení revizního znaleckého posudku v situaci, kdy znalecký posudek byl zpracován pro jiný účel, vykazuje absenci potřebného zdrojového aparátu; nesplňuje jí uváděné body a), b) a c) a kdy nemohou být ignorovány ani závěry obsažené v usnesení policie o odložení věci; požadovala jeho zpracování a uváděla, co by mělo být jeho zdrojovým obsahem (jaká právní jednání žalobce činil; zda si vyřizoval záležitosti před úřady; jaké pravidelné a povinné platby žalobce v rozhodné době sám hradil; jak v rozhodné době nakládal se svým majetkem a zda si v rozhodné době obstarával běžné denní záležitosti), neboť měla za to, že pouze takto budou odstraněny nedostatky soudem I. stupně nesprávně zjištěného skutkového stavu. Eventuálně žalovaná navrhla i výpověď žalobce. Měla za to, že o schopnosti žalobce právně jednat svědčí i závěr znaleckého posudku, dle nějž je žalobce ve stabilizovaném stavu schopen právně jednat, a to i v případě uzavření darovací smlouvy; případný destabilizovaný stav žalobce dle ní nemusel být nutně v příčinné souvislosti s neschopností žalobce uvědomit si následky jeho právního jednání, což mělo být předmětem znaleckého zkoumání, neboť stav může být proměnlivý v čase, nelze jej automaticky odvozovat od výsledků poslední lékařské kontroly a vše relevantní musí být posuzováno komplexně. S odkazem na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 5750/2015 měla za to, že soud může učinit závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování jen tehdy, jestliže na jejím základě lze nabýt jistoty o tom, že tato skutečnost se opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Dle ní žalobce neunesl důkazní břemeno, že dne , datum, nebyl schopen darovací smlouvu uzavřít; i skutečnost, že žaloba je podána až , rok, výrazně oslabuje důkazní možnosti žalobce a tím i věrohodnost jeho tvrzení a důkazů. S odkazem na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 29 Odo 539/2003, sp. zn. 23 Cdo 2727/2022, sp. zn. 24 Cdo 2092/2019 a sp. zn. 22 Cdo 2331/99 měla za to, že naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení není dán a k ochraně práva žalobce existuje žaloba na plnění. V doplnění odvolání pak dále vytkla, že znalec učinil i závěr právní, jež však náleží výlučně soudu, čímž přesáhl své znalecké oprávnění a posudek tak nelze použít; že znalec vycházel z aktuální diagnózy a obecného průběhu onemocnění, nikoliv z konkrétních důkazů rozhodného období; že závěr činí znalec 4 roky od rozhodného okamžiku, že posudek neobsahuje dostatečné, objektivní medicínské a skutkové podklady o projevech a chování žalobce v rozhodný okamžik a období, pročež je takto stanovený stav spekulativní, když i krátkodobá lucidní fáze vylučuje absolutní neplatnost; že žalobce v době podpisu smlouvy jednal srozumitelně, komunikoval s ní osobně, činil další právní úkony a neprojevoval dezorientaci, což svědčí o zachování rozpoznávací schopnosti; že znalecký posudek neuvádí míru jistoty závěrů, neposuzuje alternativní vysvětlení a nepracuje s pojmem lucidního intervalu; požadovala položení dalších otázek znalci a výslech osob přítomných podpisu smlouvy. V dalším doplnění odvolacích argumentů uvedla a žádala zohlednit, že , tituly před jménem, , jméno FO, a , jméno FO, jsou zvyklí na benefity, kterých dosahují prostřednictvím katolické církve; vše dle ní zinscenoval , tituly před jménem, , jméno FO, , který má rozsáhlé zkušenosti v oblasti správy nemovitostí a jako soudní znalec má přístup k pro věc klíčovým informacím a opakovaně se snažil ovlivňovat kněze , jméno FO, , který byl , rok, vyslýchán. Při jednání odvolacího soudu i po odvolacím soudem doplněném dokazování setrvala na svém závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno; i ve vztahu k jí navrženému reviznímu znaleckému posudku pak vyjádřila pochybnost o tom, zda by tento vůbec mohl vyústit v objektivní hodnocení situace k datu uzavření darovací smlouvy. Navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované označil rozsudek soudu I. stupně za věcně správný a námitky žalované za nedůvodné. Soud I. stupně závěr o tom, že žalobce v době uzavření smlouvy jednal v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat, učinil zcela logicky a na základě uceleného komplexu důkazů (znaleckého posudku, usnesení policie, lékařských zpráv a výpovědi svědka), tedy nikoliv mechanickým převzetím „právního názoru“ znalce; i kdyby znalec v posudku použil formulaci, která se zčásti dotýká právní kvalifikace, nečiní to posudek jako celek nepoužitelným, když rozhodující jsou medicínská zjištění (diagnóza, průběh onemocnění, projevy v rozhodném období), která soud I. stupně samostatně vyhodnotil a v odůvodnění přehledně reprodukoval. Znalec pracoval s konkrétní zdravotnickou dokumentací , datum, (lékařské zprávy z , datum, , , datum, , , datum, a zpráva ze dne , datum, ), tedy z doby bezprostředně před a po uzavření darovací smlouvy a hodnotil kontinuální průběh onemocnění. Požadavek žalované, aby znalec „s jistotou“ stanovil duševní stav žalobce k jedinému konkrétnímu datu, není ve světle judikatury přiléhavý; znalecký závěr je odborným úsudkem založeným na anamnéze, zdravotnické dokumentaci a povaze onemocnění, nikoli matematickým důkazem; i Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání podle § 581 o. z. je rozhodné, zda duševní porucha v rozhodné době podstatně snižovala rozpoznávací schopnost jednající osoby; není tedy vyžadována absolutní jistota, ale přesvědčivý a vnitřně konzistentní odborný závěr podložený konkrétními zjištěními, jež ze znaleckého posudku v přezkoumávané věci vyplývá. Principy hodnocení důkazů dle žalovanou odkazované judikatury soud I. stupně dodržel, znalce vyslechl, posudek konfrontoval s dalšími důkazy (trestní spis, zdravotnická dokumentace, svědecká výpověď , jméno FO, ) a v odůvodnění podrobně vysvětlil, proč považuje závěry znalce za přesvědčivé a úplné a proč nevidí důvod k přibrání revizního znalce; absence revizního posudku tedy není vadou řízení, ale projevem diskrece soudu při vedení dokazování. Žalovaná soudu vnucuje svou představu, že v kontinuálním letitém průběhu psychické nemoci žalobce mohlo zrovna dne , datum, dojít k jeho lucidnímu procitnutí a on mohl darovací smlouvu podepsat "při smyslech", ačkoliv znalec po znaleckém prozkoumání osoby žalobce a seznámení s lékařskou dokumentací potvrdil, že charakter psychické nemoci žalovaného je dlouhodobý a že v rozhodném období došlo k výkyvu zdravotního stavu žalobce ve smyslu jeho zhoršení a zatmění, tedy nikoliv procitnutí mysli. K námitkám žalované proti svědecké výpovědi , jméno FO, uvedl, že jejich blízký vztah použitelnost jeho výpovědi nesnižuje, naopak měl za to, že právě ten svědkovi umožňuje autenticky popsat změny v jeho chování v čase; svědek je navíc katolickým knězem a duchovním, což spíše předurčuje vysokou míru pravděpodobnosti pravdivosti jeho výpovědi; nadto soud I. stupně si byl jejich vztahu plně vědom, tuto skutečnost zohlednil a nevycházel z výpovědi svědka izolovaně, nýbrž v souvislosti s ostatními důkazy; výpověď svědka zapadá do celkového obrazu věci, když potvrzuje krátkost známosti žalované s žalobcem, nestandardní okolnosti převodu bytu i projevy žalobce v rozhodném období v podobě zhoršené orientace a zvýšené ovlivnitelnosti druhými osobami; to, že mu svědek v běžném životě radil, neprokazuje „manipulaci“, ale spíše to, že žalobce nebyl v důsledku své duševní poruchy schopen samostatně a odpovědně spravovat svůj majetek, což je konzistentní se závěry znaleckého posudku a podporuje závěr, že žalobce nebyl schopen posoudit důsledky darování bytu žalované; výpověď svědka nadto byla pro soud I. stupně spíše doplňujícím důkazem. K neprovedení dalších navrhovaných důkazů a k požadavku žalované na revizní znalecký posudek uvedl, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka a provádět i důkazy, které jsou zjevně nadbytečné či směřují k průtahům řízení; v situaci, kdy měl soud I. stupně k dispozici znalecký posudek z řízení o svéprávnosti, jenž vycházel ze znaleckého posudku z trestního řízení a zdravotnické dokumentace, by další znalecký posudek neměl charakter posudku revizního ve smyslu řešení odborných rozporů, nýbrž by pouze duplikoval již existující odborné závěry. Pokud žalovaná navrhovala výslech osob přítomných u podpisu darovací smlouvy, nebyl by takový výslech poštovní úřednice způsobilý přinést jakákoliv relevantní zjištění. K námitce nesprávného právního posouzení věci z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení měl argumentaci žalované za nepřiléhavou; soud I. stupně správně aplikoval § 985 o. z., neboť se jedná o nesoulad mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a stavem skutečným; jak správně konstatoval soud I. stupně, on netvrdil, že žalovaná byt užívá a žalovaná tuto premisu jemu i odvolacímu soudu mylně (a patrně účelově) podsouvá; jelikož podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí je právě pravomocné rozhodnutí soudu o vlastnickém právu, je určovací žaloba v této věci nejen přípustnou, ale i nejvhodnější a jedinou možnou formou ochrany práva žalobce; i dle judikatury Nejvyššího soudu ČR je naléhavý právní zájem na určovací žalobě dán tam, kde je právo žalobce kvalifikovaně zpochybněno a kde určovací žaloba plní svou preventivní a „vyjasňující“ funkci – tj. vytváří pevný základ právních vztahů účastníků a odstraňuje nejistotu o jejich právním postavení. Rozhodnutí, na která se žalovaná odvolává, řeší skutkově odlišné situace, zejména žaloby na určení neplatnosti smlouvy v situaci, kdy mezi týmiž účastníky již probíhá spor na plnění nebo kde určovací žaloba skutečně řeší jen dílčí předběžnou otázku, aniž by zabránila dalším sporům. V rozsudku ve věci sp. zn. 29 Odo 539/2003 Nejvyšší soud ČR dovodil, že naléhavý právní zájem na žalobě na určení neplatnosti smlouvy není dán, jestliže otázka platnosti smlouvy představuje pouze předběžnou otázku pro řízení o žalobě na plnění; v přezkoumávané věci se však žalobce nedomáhá určení neplatnosti smlouvy, ani zde není (ani nyní ani v budoucnu) předpoklad žaloby na plnění, jedná se výlučně o určení vlastnického práva k nemovitosti, přičemž posouzení platnosti darovací smlouvy je zde naopak předběžnou otázkou pro rozhodnutí o vlastnictví. V rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2092/2019 řešil Nejvyšší soud ČR naléhavý právní zájem v situaci, kdy žalobce v postavení bývalého nájemce podal žalobu na určení vlastnického práva žalovaného (pronajímatele) za účelem toho, aby bylo postaveno najisto, kdo je jeho smluvním partnerem a dospěl k závěru, že vzhledem k zániku nájemního vztahu již určovací žaloba neplní preventivní funkci a ztrácí smysl; daná situace je však zjevně zcela odlišná než situace v přezkoumávané věci. Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 185/05 je rovněž zjevně nepřípadný; v nálezu šlo o situaci, v níž se žalobce pokoušel určovací žalobou obcházet smysl a účel restitučních předpisů, pročež Ústavní soud uzavřel, že žalobou na určení vlastnictví nelze nahrazovat speciální restituční mechanismy; v přezkoumávané věci se však jedná o jinou situaci; nadto i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ve věci sp. zn. 22 Cdo 1158/2019 výslovně konstatoval, že odkaz na citovaný nález je v běžných majetkových sporech, kde nejde o restituční tituly ani o uplatňování nároků hluboko v minulosti, nepřiléhavý a nelze z něj dovozovat obecnou nepřípustnost určovacích žalob na ochranu vlastnického práva. Připomněl závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že „domáhá-li se „žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 22 Cdo 646/2009, či usnesení ve věci sp. zn. 22 Cdo 1150/2010); uvedené závěry přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se přitom plně uplatní i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, a to i s ohledem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§ 980 – 986 o. z.), když právě zavedení tohoto principu je důvodem pro posílení naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k určité věci osoby, jež není zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, a to i s přihlédnutím k možnosti dobrověrného nabyvatelství věcného práva. K doplnění odvolání žalované ze dne , datum, navrhl nepřihlížet, jelikož tvrzení žalované v něm obsažená jsou obecná, neurčitá a nedoložená a nemají žádnou relevanci k předmětu tohoto řízení. Argumentaci žalované tím, proč se určení vlastnického práva soudně řeší až po 4 letech, neměl ve vztahu k předmětu řízení za relevantní; uvedl, že je třeba vzít v úvahu, že nějakou dobu trvalo, než usoudil, že mu vznikl problém, nějakou dobu trvalo policejní vyšetřování včetně zpracování znaleckého posudku a související řízení na státním zastupitelství, které nakonec doporučilo soudně přezkoumat jeho svéprávnost, následovalo řízení opatrovnického soudu prodloužené o dobu zpracování dalšího znaleckého posudku a poté již soudem ustanovený opatrovník požádal opatrovnický soud o souhlas s podáním žaloby, jež následovala. Při jednání odvolacího soudu doplnil, že právě zpětné hodnocení stavu znalcem bývá pravidlem; že darování nemovitosti rozhodně není běžným jednáním a je zjevné, že v jeho případě se jednalo o jednání vymykající se běžnému standardu, kdy jednal ve stavu dekompensace duševní nemoci. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a jemu vůči žalované přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal v rozsahu napadení (§ 212 o. s. ř.) rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl odvoláním výslovně napadený výrok II. a na něm závislé nákladové výroky III. a IV. Výrok I. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

7. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 20 Cdo 1546/99, sp. zn. 26 Cdo 938/2015, sp. zn. 26 Cdo 228/2015, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008 a sp. zn. 30 Cdo 256/2018) soudem I. stupně již řádně provedené listinné důkazy s ohledem na jejich povahu neopakoval a dokazování doplnil pouze Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie , tituly před jménem, , jméno FO, (, č., ) a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, (, č., ze dne , datum, , který byl zadán ke zpracování v řízení vedeném , sp. zn., za účelem posouzení duševního stavu žalobce; tento důkaz byl žalobcem navržen již v řízení před soudem I. stupně, který jej neprovedl; odvolací soud tento důkaz coby listinný provedl, neboť byl zpracován krátce po uzavření darovací smlouvy, byl zaměřen na posouzení duševního stavu žalobce v době uzavření darovací smlouvy, čerpal z něj i znalec , tituly před jménem, , právnická osoba, při zpracování posudku , č., ze dne , datum, a obecně na jeho závěry v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal i soud I. stupně. Ohledně neprovedení dalších účastníky navržených důkazů pak odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění soudu I. stupně (viz odstavec 12. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalovanou v odvolacím řízení navržené důkazy výslechem žalobce a výslechem osob, které byly přítomny podpisu darovací smlouvy, odvolací soud neprováděl, neboť tyto důkazy žalovaná uplatnila v rozporu s § 205a o. s. ř. Stejně tak odvolací soud nepřihlížel k tvrzením, která žalovaná v rozporu s § 205a o. s. ř. uplatnila v podání ze dne , datum, nově až v odvolacím řízení. Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

8. Osobnost žalobce je negativně ovlivněna dlouhodobě přítomnou psychotickou poruchou v podobě tzv. postpsychotického rezidua, které se projevuje jeho slabší odolností, oslabenými obrannými mechanismy, snadnější ovlivnitelností či menší péčí o vlastní potřeby; jeho osobnost je z psychického hlediska více křehká, s opakovanými relapsy psychotické poruchy, s myšlením stereotypně zaměřeným k náboženským tématům; nedošlo u něj k rozvoji kognitivního deficitu, jeho rozumové funkce jsou obecně bez narušení, jeho intelektová úroveň odpovídá středu pásma průměru populace. Mimo období relapsu psychotické poruchy jsou schopnosti žalobce správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat složité události zachované, je schopen konvenčního uchopení reality; nebyly u něj zjištěny zvýrazněné osobnostní sklony ke zkreslování informací, kterého se může dopouštět situačně pod vlivem psychotické poruchy. V minulosti byla žalobci diagnostikována závažná duševní choroba, psychóza schizofrenního typu takzvaná schizoafektivní porucha s již vyjádřeným postpsychotickým reziduem; touto duševní chorobou trpěl i v době projednávaného skutku, kdy se tato duševní choroba nacházela v neúplně kompenzovaném stavu s projevy hypomanického syndromu, který způsobil (společně s vyjádřeným postpsychotickým reziduem) až podstatné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce; neúplně kompenzované závažné duševní onemocnění vedlo u žalobce ke změně jeho běžného způsobu jednání a chování; v době nestabilního psychického stavu byl žalobce zvýšeně ovlivnitelným ze strany druhých osob a jeho schopnost rozpoznat případné manipulativní jednání ze strany druhých osob byla významným způsobem snížena. V době kompenzovaného stavu duševní choroby je žalobce schopen chápat význam a hodnotu peněz, movitých i nemovitých věcí a posoudit důsledky darování svého nemovitého majetku druhé osobě /Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie , tituly před jménem, , jméno FO, (, č., ) a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, (, č., ) ze dne , datum, /.

9. Odvolací soud má za to, že soud I. stupně aplikoval ve věci správné právní normy, přihlédl při výkladu dotčených ustanovení k recentní judikatuře a následně vše přiléhavě aplikoval na jím správně zjištěný skutkový stav, pročež se s jeho právními závěry lze ztotožnit a pro stručnost na ně i odkázat. Soud I. stupně přesvědčivě vyložil, proč má za to, že žalobce (dárce) dne , datum, při uzavření darovací smlouvy s žalovanou (obdarovaná) jednal v duševní poruše, která jej v tu dobu činila neschopným posoudit důsledky jejího uzavření, a proč uzavřel, že darovací smlouva je dle § 581 o. z. neplatná a odvolací soud s jeho závěrem souhlasí.

10. Odvolací námitky žalované nejsou důvodné. V podstatném může odvolací soud opět pouze odkázat na podrobnou argumentaci žalobce, který se s odvolacími námitkami žalované ve svém písemném vyjádření k jejímu odvolání správně a přiléhavě vypořádal a bylo by nadbytečné, aby tuto argumentaci odvolací soud opakoval.

11. Nad rámec argumentace uvedené soudem I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku a žalobcem ve vyjádření k odvolání žalované odvolací soud dodává pouze následující: K žalovanou opakovanému požadavku na zpracování revizního znaleckého posudku odvolací soud dodává, že takovýto důkaz je nadbytečný. Odvolací soud, stejně jako soud I. stupně neměl pochybnosti o závěrech znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , když tento byl i ve spojení s výpovědí znalce před soudem I. stupně úplný, jasný a dostatečně odůvodněný, pročež jeho správnost či úplnost nebylo nutno ověřovat; nadto při jednání odvolacího soudu žalovaná sama vyjádřila pochybnost nad tím, zda by revizní posudek vůbec mohl vyústit v objektivní hodnocení situace k datu uzavření darovací smlouvy, tedy sama naznačila, že ani výsledky případného revizního posudku by nemusela považovat za relevantní. Znalec své závěry, že žalobce více než čtyřicet let trpí duševní poruchou nepřechodného rázu (chronickou schizofrenní psychózou s afektivními zvraty s vyjádřeným postpsychotickým reziduem), která v době uzavření darovací smlouvy nebyla stabilizována (probíhala hypomanická dekompenzace nasedající na již chronické postpsychotické reziduum), pročež byl žalobce nepřiměřeně důvěřivý, měl tendenci ke snížené kontrole reality, byl snadno ovlivnitelný a manipulovatelný ze strany druhých osob a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podstatnou měrou snížené tak, že mu bránily posoudit důsledky právního jednání při uzavření darovací smlouvy, řádně odůvodnil a obhájil a ani odvolací soud o jejich správnosti nemá pochybnost, když nadto ke stejnému závěru dospěli i znalci , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, Z uvedeného je rovněž zřejmé, že znalec se vyjádřil k oněm žalovanou požadovaným bodům ad a), b) a c), když konstatoval existenci duševní poruchy /tj. a)/ a v jejím důsledku /tj. c)/ i snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností žalobce /tj. b)/ v době uzavření darovací smlouvy. K intenzitě duševní poruchy žalobce v době uzavření darovací smlouvy se znalec vyjádřil tak, že rozpoznávací a ovládací schopnosti žalobce byly v této době „podstatnou měrou snížené“ a pravděpodobnost přítomnosti akutních psychotických epizod k datu uzavření darovací smlouvy byla velmi vysoká; ke stejnému závěru opět dospěli i znalci , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, Podklady, z nichž znalec při vypracování znaleckého posudku primárně vycházel, tj. zdravotní dokumentace žalobce a vyšetření žalobce, byly pro stanovení závěrů zcela dostačující zejména proto, že žalobce v průběhu celého roku, v němž byla darovací smlouva uzavřena, pravidelně a často navštěvoval svého psychiatra, který dekompenzaci duševního stavu zachytil a ve zdravotní dokumentaci zaznamenal; podklady znalce tedy pocházely z období téměř bezprostředně předcházejícího a téměř bezprostředně následujícího po uzavření darovací smlouvy, pročež je není možno mít za neaktuální a namítat, že znalec vycházel pouze z aktuální diagnózy a obecného průběhu onemocnění. Pokud žalovaná namítala, že by snad znalec či soud měli zjišťovat neplatnost jiných darů žalobce či jak v rozhodné době nakládal se svým majetkem a zda si v rozhodné době obstarával běžné denní záležitosti, tak je nutno upozornit, že řízení o určení vlastnictví je řízením sporným ovládaným zásadou projednací, v němž soud aktivně důkazy nevyhledává a povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání nesou sami účastníci; nadto i kdyby žalovaná tvrdila a prokázala, že žalobce v době uzavření darovací smlouvy činil i jiná právní jednání (poskytoval dary, nakládal s majetkem), nebylo by pouze z toho a bez ohledu na závěry znalce možno dovozovat, že k takovému jednání měl i způsobilost, tedy že v důsledku duševní poruchy nebyly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy natolik, aby mu bránily posoudit důsledky jím případně i fakticky činěných právních jednání; ze stejných důvodů ani případné tvrzení a prokázání skutečnosti, že si žalovaný v době uzavření darovací smlouvy zajištoval běžné denní záležitosti, nemůže vypovídat o způsobilosti žalobce posoudit důsledky uzavření darovací smlouvy, která je nadto co do posouzení důsledků převodu nemovitých věcí právním jednáním nepoměrně složitějším – koneckonců i nyní je situace taková, že ačkoliv je žalobce omezen ve svéprávnosti a nemůže nakládat s nemovitostmi, běžné každodenní záležitosti svého života je schopen si dle rozhodnutí opatrovnického soudu obstarávat s limitací , č. p., v každém jednotlivém případě. Pokud žalovaná namítala, že znalec nezohlednil skutečnosti, jež vyšly najevo v tomto řízení, je předně nutno uvést, že tato námitka je zcela obecná, neboť žalovaná ani neuvádí, o které konkrétní skutečnosti by se mělo jednat, nadto z protokolu o jednání před soudem I. stupně vyplývá, že znalec byl přítomen jednání a dokazování, které soud I. stupně prováděl, že na provedené důkazy reagoval (usnesení policie o odložení věci), avšak i přesto na svých závěrech setrval. I pokud by v řízení bylo prokázáno, že žalobce v době podpisu smlouvy jednal srozumitelně, komunikoval s žalovanou osobně, činil další právní úkony a neprojevoval dezorientaci, nesvědčilo by to o zachování jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností; naopak z výslechu znalce je zřejmé, že laik, jímž žalovaná (či pracovník ověřující podpisy) je, není schopen dekompenzaci duševního stavu, který se na první pohled mohl jevit jako stabilizovaný, u žalobce rozpoznat. Skutečnost, že znalecký posudek byl vypracován v řízení o svéprávnost a opatrovnictví, není podstatnou; znalec, byť krátce avšak výslovně, hodnotil i otázky významné pro řízení v přezkoumané věci; na znalecký posudek je rovněž nutno nepohlížet izolovaně, ale vždy v souvislosti s výpovědí znalce při jednání. Snadná ovlivnitelnost žalobce prokázána byla, a to právě znaleckým posudkem a výslechem znalce, který tuto skutečnost nikoliv obecně (tedy jen jako jeden z příznaků onemocnění), ale konkrétně u žalobce, jednoznačně konstatoval, a to dokonce i ve stabilizovaném stavu; i znalci , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , jednoznačně uzavřeli, že v době nestabilního psychického stavu byl žalobce zvýšeně ovlivnitelným ze strany druhých osob a jeho schopnost rozpoznat případné manipulativní jednání ze strany druhých osob byla významným způsobem snížena. Ani skutečnost, že žalobce při svém výslechu před policií uvedl, že bytovou jednotku zvažoval žalované darovat, nemůže mít vliv na v řízení prokázanou skutečnost, že žalobce v době uzavření darovací smlouvy trpěl duševní poruchou, v jejímž důsledku byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy natolik, že nebyl schopen posoudit důsledky právního jednání tedy ani dovršit případně i v kompenzovaném stavu zvažované právní jednání; problémem rovněž není, že by žalovaný jednal impulzivně ale to, že jednal v duševní poruše, která jej k takovému jednání činila nezpůsobilým. Byť znalecký posudek a shodně s ním i znalci , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , konstatovali, že v době dekompenzovaného stavu je žalobce schopen chápat význam a hodnotu nemovitého majetku a posoudit důsledky jeho darovaní, není možno selektivně přehlížet, že znalec současně jednoznačně konstatoval, že v době uzavření darovací smlouvy byl duševní stav žalobce dekompenzován; skutečnost, že neschopnost žalobce posoudit důsledky svého právního jednání spočívajícího v uzavření darovací smlouvy byla důsledkem jeho dekompenzované duševní poruchy, z posudku jednoznačně vyplývá a jakákoliv jiná interpretace je účelová a zavádějící. K možnosti zlepšení stavu žalobce od poslední kontroly u psychiatra před uzavřením darovací smlouvy do doby uzavření darovací smlouvy se znalec vyjádřil v rámci svého výslechu před soudem I. stupně a z jeho závěrů učiněných na podkladě zdravotní dokumentaci žalobce vyplývá, že byť je takovéto zlepšení v horizontu cca měsíce obecně možné a stav žalobce se mohl na první pohled jevit jako stabilní, stabilním nebyl, což s ohledem na dále vyslovené závěry o nezpůsobilosti žalobce v dekompenzovaném stavu právně jednat, žalovanou nabízenou verzi o přechodné a k okamžiku uzavření darovací smlouvy dané způsobilosti žalobce právně jednat vylučuje. Soud I. stupně svůj závěr neučinil pouze na základě znaleckého posudku, ale i na základě dalších důkazů (výslechem znalce, výslechem svědka , jméno FO, , usnesením policie ze dne , datum, , , č. j., , rozsudkem Okresního soudu ve , adresa, ze dne , datum, , , č. j., a listinou o jmenování opatrovníka) a tyto hodnotil ve vzájemné spojitosti, tedy závěry znaleckého posudku pouze mechanicky nepřebral a o jím uvedeném závěru o skutkovém stavu zcela správně nepřipustil žádnou míru nesprávnosti, pročež aplikace zrušovacích důvodů vyplývajících z žalovanou zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 5750/2015 není namístě. Že se žalobce určení vlastnického práva domáhá až , rok, po uzavření darovací smlouvy, je s ohledem na to, že nejprve probíhalo trestní řízení, následně řízení o omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka a rovněž řízení o schválení podání určovací žaloby za žalobce soudem ustanoveným opatrovníkem zcela pochopitelné, neboť až soudem žalobci z důvodu omezené svéprávnosti ustanovený opatrovník byl schopen nastalou situaci právně relevantně řešit, a tuto skutečnost není možné žalobci přičítat k tíži. Námitka žalované, že na žalobcem požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem je zcela jasně nepřípadná a důvody pro tento závěr vyplývají již z odůvodnění soudu I. stupně i písemného vyjádření žalobce, na které odvolací soud odkázal. Pro doplnění v této souvislosti pak k žalovanou rovněž namítanému rozhodnutí Nejvyššího soud ČR ve věci sp. zn. 23 Cdo 2727/2022 odvolací soud uvádí, že se jednalo o situaci zcela odlišnou, neboť v citované věci Nejvyšší soud ČR konstatoval nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení, že dodatek smlouvy o životním pojištění, ve které vystupoval jako obmyšlený pro případ smrti svého otce, je neplatný s tím, že žalobce měl žalovat přímo na splnění smluvní povinnosti; jakoukoliv myslitelnou žalobou na plnění však žalobce změny v zápisu v katastru nemovitostí dosáhnout nemůže, pročež závěry z tohoto rozhodnutí vyplývající není možno na přezkoumávanou věc aplikovat.

12. Ohledně náhrady nákladů státu a účastníků pak odvolací soud zcela odkazuje na správné odůvodnění rozhodnutí výroků III. a IV. soudu I. stupně.

13. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně z důvodu jeho věcné správnosti ve výroku II. a i na něm závislých a věcně správných nákladových výrocích III. a IV. dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení plně úspěšnému žalobci přiznal proti plně neúspěšné žalované právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 21 500 Kč sestávajících z odměny zástupkyně ve výši 20 600 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) v sazbě 10 300 Kč za úkon (§ 7 bod 6 AT, § 9a odst. 1 písm. d/, § 11 odst. 1 písm. d/, g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jako „AT“) a paušální náhradě hotových výdajů 900 Kč na dva úkony právní služby po 450 Kč na úkon (§ 13 odst. 4 AT). Náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21 500 Kč uložil odvolací soud žalované zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).