58 CO 91/2022

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Pazderského a soudkyň Mgr. Magdaleny Bačíkové a Mgr. Magdalény Gargulákové ve věci žalobce jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa proti žalované příjmení – Ministerstvo spravedlnosti sídlem adresa na místo něhož jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa o náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, rozhodnutím o vazbě a nepřiměřenou délkou řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soud u ve Zlíně ze dne 18. 3. 2022, č. j. 36 C 155/2021-483

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. v odvoláním napadené části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 279.516 Kč, potvrzuje v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.722 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a ve zbývající části se mění tak, že se žaloba v části, v níž se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 34.794 Kč, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 73.066 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud ve [obec] (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 18. 3. 2022, č. j. 36 C 155/2021-483, rozhodl takto: I. Soud zastavuje řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 385.200 Kč; II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 298.211 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.; III. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 10.460.266 Kč; IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně Mgr. [jméno] [příjmení] náklady řízení ve výši 83.834 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

2. Podle podstatné části odůvodnění soud I. stupně řízení ohledně ušlého výdělku ve výši 385.200 Kč zastavil (§ 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jako o. s. ř.) poté, co žalobce vzal žalobu v této části se souhlasem žalované zpět.

3. Z žalobcem uplatněného nároku na náhradu majetkové újmy spočívající v náhradě nákladů na obhajobu žalobce [příjmení] [příjmení] soud I. stupně žalobci přiznal z částky 29.977 Kč částku 18.695 Kč (tj. odměnu za 4,5 úkonu právní služby po 3.100 Kč na úkon dle § 10 odst. 3 písm. d/ ve spojení s § 7 bod vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále jen AT, neboť žalobce byl trestně stíhán za pokus zvlášť závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1, 2 písm. a/, 3 trestního zákoníku s trestní sazbou [číslo] let, paušální náhradu hotových výdajů na 5 úkonů právní služby po 300 Kč na úkon dle § 13 odst. 1, 4 AT a DPH z přiznané odměny a náhrad dle § 14 odst. 1 AT) a částku 3.717 Kč za dostavení se JUDr. [příjmení] k veřejnému zasedání dne [datum], které bylo zrušeno a on o tom nebyl uvědomen (tj. odměnu 1.550 Kč ve výši poloviny sazby dle § 11 odst. 2 písm. f/, 3 AT, paušální náhradu ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 AT, náhradu jízdních výdajů ve výši 1.222 Kč dle § 13 odst. 5 AT ve spojení s § 156 odst. 1 písm. a/, § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a DPH z přiznané odměny a náhrad dle § 14 odst. 1 AT); námitky žalované neshledal soud I. stupně důvodnými, když konstatoval, že byť náklady na účast JUDr. [příjmení] u veřejného zasedání nařízeného na den [datum] uhradila družka žalobce [jméno] [příjmení], jedná se stále o majetkovou újmu způsobenou žalobci a že tyto náklady obhajoby nebyly uplatněny dvakrát, tj. i družkou žalobce v řízené vedeném jí vůči žalované u Okresního soudu ve [obec] pod sp. zn. 38 C 126/2021. V částce 7.565 Kč soud I. stupně žalobu zamítl.

4. Při posouzení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to zadostiučinění za újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, soud I. stupně za aplikace § 9 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, v platném znění, dále jako zákona č. 82/1998 Sb., dovodil, že odpovědnost státu za tuto újmu dána je, neboť žalobce vykonal vazbu v souvislosti s trestním stíháním pro skutek, pro nějž nebyl pravomocně odsouzen, neboť pravomocný odsuzující rozsudek byl zrušen a trestní stíhání vůči žalobci bylo pravomocně zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, protože nebylo prokázáno, že žalobce skutek spáchal, přičemž na projednávaný případ současně nedopadá žádná z výluk odpovědnosti. Vazba u žalobce trvala od 21. 10 2014 do [datum] (tj. 164 dní). Za aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jímž byla jako adekvátní shledána sazba za den vazby v rozpětí 500 až 1.500 Kč uzavřel, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, jimiž by žalobce k rozhodnutí o vazbě přispěl a popsané skutečnosti způsobené rozhodnutím o vazbě (ztráta dosavadního života, zhoršení mezilidských vztahů, stres a úzkosti způsobené životem ve vazbě a obavami z budoucnosti, doba trvání vazby) vylučují, aby mu způsobená nemajetková újma byla odškodněna omluvou. [jméno] žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 1.000 Kč/den. Soud I. stupně po srovnání se skutkově obdobnými případy (věc souzená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 292/2020, věc souzená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 199/2014, věc souzená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 259/2018 a věc souzená u Okresního soudu ve [obec] pod sp. zn. 36 C 285/2016) uzavřel, že doba strávená žalobcem ve vazbě nebyla tak dlouhá, jako ve srovnávaných případech, že žalobce zůstal v kontaktu s rodinou a rodina za ním stála, že v souvislosti s výkonem vazby nevznikla žalobci ani profesní újma, že současně nelze odhlédnout, že žalobce byl již před vazbou ve výkonu trestu a nelze na něj nahlížet jako na bezúhonnou osobu, pro niž je zásah do osobnostních práv způsobený výkonem vazby citelnější; vyplacené zadostiučinění ve výši 1.000 Kč za den vazby zohledňuje typovou závažnost trestní věci, která byla ve srovnávaných případech stejná; po srovnání měl za spravedlivé přiznat žalobci nižší zadostiučinění, neboť nebyl bezúhonná osoba, nestrávil ve vazbě tak dlouho a v souvislosti s vazbou nebyly v jeho případě zjištěny žádné specifické okolnosti odůvodňující navýšení odškodnění. Přiměřeným a spravedlivým tedy soud I. stupně shledal zadostiučinění ve výši 164.000 Kč (tj. 164 x 1.000 Kč); žalobu ohledně dalších žalobcem požadovaných 82.000 Kč zamítl; žalobu zamítl i ohledně částky 164.000 Kč, která byla v průběhu řízení žalovanou vyplacena dle exekučního příkazu o přikázání pohledávky na účet soudního exekutora.

5. Při posouzení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to zadostiučinění za újmu způsobenou rozhodnutím o trestu, soud I. stupně za aplikace § 10 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., dovodil, že odpovědnost státu za tuto újmu dána je, neboť žalobce vykonal trest od [datum] do [datum] (tj. 255 dní). Žalovaná jeho požadavku zcela vyhověla a v průběhu řízení uhradila částku 382.500 Kč dle exekučního příkazu o přikázání pohledávky na účet soudního exekutora, pročež žalobu i v této části zamítl; vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyl spor o to, že za tuto újmu přísluší žalobci peněžitá náhrada ve výši 382.500 Kč (1.500 Kč za den výkonu trestu), soud I. stupně své rozhodnutí v této části dále nezdůvodňoval.

6. Při posouzení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, soud I. stupně za aplikace závěrů vyplývajících z ustálené soudní praxe (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 265/2012 a sp. zn. 28 Cdo 70/2009) uzavřel, že jelikož byl žalobce trestně stíhán, a nikoliv pravomocně odsouzen, vznikl mu nárok i na odškodnění této újmy. Před zahájením trestního stíhání byl žalobce šestkrát projednáván pro násilnou trestnou činnost a dvakrát byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, přičemž oba tresty zčásti vykonal. Okolnosti a průběh trestního stíhání (trestní stíhání bylo vedeno od [datum] do [datum], tj. [číslo] dní; byl obviněn z pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného únosem [jméno] [příjmení]; byl pravomocně odsouzen a byl mu uložen trest odnětí svobody na 10 let ve věznici se zvýšenou ostrahou, který více jak osm měsíců vykonával ve Věznici Mírov; jeho vina a trest byly potvrzeny všemi soudními instancemi a odsuzující rozsudek byl zrušen až poté, kdy změnil svou výpověď a označil skutečné pachatele obviněný [jméno] [příjmení]; po čtyřech letech a čtyřech měsících od zahájení trestního stíhání byl zrušen odsuzující rozsudek a po dalším roce a třech měsících, kdy byl žalobce stíhán na svobodě, bylo trestní stíhání vůči němu zastaveno se závěrem, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal; orgány činné v trestním řízení se při vyšetřování únosu [jméno] [příjmení] zaměřily jen na jednu vyšetřovací verzi a prokazování viny žalobci, přičemž opomíjely informace, které byly vyšetřováním zjištěny, ale nikdo s nimi dále nepracoval, přestože mohly přinést významná zjištění; až do změny výpovědi [jméno] [příjmení] nebyly objasněny všechny významné skutečnosti, což významně ovlivnilo délku a výsledek trestního řízení) a jeho dopady do osobnostní sféry žalobce (všemi soudními instancemi, bez prověření všech významných okolností případu, potvrzený závěr o vině, znamenal nejvýznamnější zásah do osobnostních práv žalobce a způsobil mu největší újmu; újma byla umocněna nepříznivou rodinnou situací žalobce, neboť v průběhu odvolacího řízení jeho dcera onemocněla leukémií a zahájila náročnou onkologickou léčbu, při níž potřebovala péči a pomoc obou rodičů, na místo toho žalobce nastoupil do výkonu trestu; společenský odsudek bývalých spolupracovníků a sousedů v místě bydliště byl umocněn zveřejněním případu) i při trestní minulosti žalobce znamenaly významný zásah do jeho osobnostních práv, který je dle soudu I. stupně možné odškodnit pouze finančním zadostiučiněním, které svou výší odpovídá odškodnění přiznanému ve skutkově obdobných případech (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Soud I. stupně provedl srovnání s případy, kdy byl obviněný nezákonně souzen za obdobně závažnou trestnou činnost (věci souzené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 143/2016, sp. zn. 10 C 155/2017, sp. zn. 14 C 259/2018 a sp. zn. 12 C 252/2016) a uzavřel, že soudní praxe považuje dopady do osobnostních práv poškozeného způsobené trestním stíháním za trestný čin takové závažnosti jako je loupež za natolik zásadní, že je nelze odškodnit jinak než finančně; reflektoval, že i v případě, kdy je trestním stíháním způsobena významná újma, bylo jako přiměřené shledáno odškodnění v řádu„ nízkých jednotek set tisíc korun“; co do průběhu a závažnosti nebyl žádný z popsaných případů srovnatelný, neboť v žádném nedospělo trestní stíhání až do pravomocného odsouzení a nikdo nebyl ohrožen tak vysokou trestní sazbou; i délka trestního stíhání patřila u žalobce k těm delším; co do následků trestního stíhání, u žalobce sice nebyly na první pohled tak markantní jako věci souzené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 143/2016, ale o to intenzivnější byl samotný průběh trestního stíhání včetně onkologické léčby žalobcovy dcery v jeho průběhu. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že za přiměřené a spravedlivé lze považovat odškodnění ve výši 400.000 Kč, které koresponduje s odškodněním přiznaným věci souzené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/2017, když vzhledem k trestní minulosti žalobce nemohlo být přiznáno odškodnění vyšší. Žalovaná již nahradila žalobci tuto újmu částkou 205.000 Kč, proto ji soud I. stupně zavázal k zaplacení částky 195.000 Kč a žalobu co do částky 9.805.000 Kč, a to včetně již žalobkyní zaplacené částky 205.000 Kč, zamítl.

7. Žalobce považoval trestní stíhání trvající od [datum] do [datum] (tj. [číslo] dní) za nepřiměřeně dlouhé a s odkazem na postup popsaný ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 požadoval za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení zadostiučinění ve výši 100.000 Kč. Soud I. stupně při posouzení tohoto nároku za aplikace § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., uzavřel, že jelikož jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat urychleně bez zbytečných průtahů a věci vazební projednávat s největším urychlením (§ 2 odst. 3 trestního řádu) avšak při současném respektování povinnosti objasnit všechny rozhodné skutečnosti ve prospěch i neprospěch obviněných, bylo vzhledem ke čtyřem obviněným důvodné očekávat konečné rozhodnutí o vině do tří let od zahájení trestního stíhání; pokud by byly skutkové okolnosti se vší pečlivostí objasněny již v průběhu vyšetřování v roce 2014, bylo možné řízení do tří let objektivně skončit; posuzované trestní řízení tedy bylo v porovnání s délkou řízení, kterou bylo možné v daném případě očekávat vzhledem ke složitosti věci po právní a skutkové stránce nepřiměřeně dlouhé a to i přesto, že se věcí zabývaly všechny soudní instance, probíhalo dvojí vyšetřování a v řízení nedošlo prakticky k žádným průtahům. Řízení ve skutečnosti trvalo 5 let, 7 měsíců a 22 dní, tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 poslední věty zákona č. 82/1998 Sb. došlo; vzhledem k významu trestního řízení pro žalobce satisfakce v podobě konstatování porušení práva nepostačuje. V souladu se stanoviskem Cpjn 206/2010 soud I. stupně základní částku určoval v rozmezí [číslo] až 20.000 Kč ročně; byť řízení v projednávaném řízení neskončilo v přiměřené době, nebyla doba jeho trvání nikterak extrémní a základní částku proto stanovil na spodní hranici rozpětí; za první tři roky od [datum] do [datum], které lze v daném případě považovat za přiměřenou dobu trvání řízení, přiznal zadostiučinění v 50 % výši tj. 3 x 7.500 Kč, za další dva roky od [datum] do [datum] přiznal 2× 15.000 Kč, za 7 měsíců od [datum] do [datum] přiznal 8.750 Kč ([číslo] [číslo]), za 10 dní od [datum] do [datum] přiznal 403 Kč ([číslo]) a za 12 dní od 1. do [datum] přiznal 500 Kč ([číslo]), celkem tedy částku 62.153 Kč. Tuto základní částku upravil podle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že ji ponížil o 20 % (spolu s žalobcem byly obviněny další tři osoby, což objektivně prodloužilo vyšetřování), zvýšil o 20 % (stíhání prodloužilo nedůsledné objasňování skutečností významných pro rozhodnutí o vině) a zvýšil o 30 % (žalobce nepřispěl k prodloužení trestního řízení, toto pro něj mělo zásadní význam, ovlivnilo jeho život po všech stránkách a po dobu trvání vazby či výkonu trestu ho vyřadilo z dosavadního života). Žalobci tedy na tomto nároku přiznal částku 80.799 Kč.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. Úspěch či neúspěch žalobce posoudil u každého z uplatněných nároků samostatně takto: s nárokem na náhradu ušlého výdělku ve výši 385.200 Kč žalobce neuspěl, když žalobu vzal v této části zpět, aniž by mu žalovaná poskytla plnění, a procesně zavinil výsledek v této části řízení (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.); s nárokem na náhradu nákladů na obhajobu žalobce uspěl jen zčásti ohledně částky 7.565 Kč, ohledně částky 22.412 Kč byla žaloba zamítnuta; nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě a trestu, trestním stíháním a nepřiměřenou délkou řízení byly co do základu uplatněny důvodně, přičemž jejich výše závisela na úvaze soudu, proto dle § 142 odst. 3 o. s. ř. v této části řízení příslušela žalobci plná náhrada nákladů řízení; za procesní neúspěch žalobce nepovažoval soud I. stupně ani skutečnost, že žaloba byla zamítnuta ohledně částky 751.500 Kč zaplacené žalovanou v průběhu řízení, když žalobce v této části žalobu zpět nevzal, neboť žalovaná v tomto rozsahu nemajetkovou újmu v průběhu řízení uznala a žalobce se tak jejího zaplacení domáhal důvodně. Žalobce v řízení uspěl s částkou 1.049.711 Kč (náklady na obhajobu ve výši 22.412 Kč, zadostiučinění za újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě ve výši 164.000 Kč, zadostiučinění za újmu způsobenou výkonem trestu ve výši 382.500 Kč, zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 80.799 Kč a zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním ve výši 400.000 Kč), což představuje 73 % předmětu sporu a neuspěl s částkou 392.765 Kč (náhrada ušlého výdělku ve výši 385.200 Kč a náhrada nákladů na obhajobu ve výši 7.565 Kč), což představuje 27 % předmětu sporu, pročež mu náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 46 % (73 % - 27 %). Odměnu advokáta za úkon právní služby ve výši 13.080 Kč soud I. stupně určil jako součet (§ 12 odst. 3 AT) odměn pro náhradu majetkové újmy z žalované částky 415.177 Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 AT) a pro zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem veřejné moci je tarifní hodnotou částka 50.000 Kč (dle § 9 odst. 4 písm. a/ AT a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Náklady řízení žalobce vyčíslil částkou ve výši 182.248 Kč; zahrnul do nich mimo jiné i odměnu, paušální náhradu nákladů a DPH za výzvu k plnění ze dne [datum]. Žalované uložil zaplatit žalobci 46 % z této částky, tj. 83.834 Kč k rukám zástupkyně žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 15-ti dnů s ohledem na to, že bude plněno ze státního rozpočtu.

9. Proti výroku II. co do částky 279.516 Kč a proti výroku IV. podala odvolání žalovaná z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Namítla, že žalobci neměla být přiznána náhrada za úkon právní služby účast na veřejném zasedání o obnově dne [datum], které se nekonalo, neboť za tento úkon byla náhrada přiznána družce žalobce [jméno] [příjmení] rozsudkem Okresního soudu ve [obec] ze dne 14. 1. 2022, č. j. 38 C 126/2021-248; pokud náklady za něj uhradila [jméno] [příjmení], pak žalobci nevznikla škoda a není aktivně legitimován; nadto za takovýto úkon právní služby by případně měla být přiznána náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 2 AT ve výši jedné poloviny odměny za úkon a to bez tzv. režijního paušálu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 4 To 54/2014). Měla za to, že soudem I. stupně přiznané odškodnění za újmu způsobenou trestním stíháním žalobci neodpovídá svou výší odškodnění přiznávanému ve skutkově obdobných případech neboť z odůvodnění napadeného rozsudku není seznatelné, jaké zásahy do osobnostní sféry žalobce vzal soud I. stupně za prokázané; soud I. stupně nevzal dostatečně v úvahu předchozí pravomocné odsouzení žalobce za násilnou trestnou činnost v důsledku níž zásah do jeho osobní sféry (zejména pověsti a osobní cti) nemohl být tak zásadní, jako u bezúhonné osoby; soud I. stupně naopak významně přihlédl k nemoci dcery žalobce, která však nebyla důsledkem trestního stíhání a odloučení od rodiny žalobce bylo zohledněno a tedy i odškodněno v náhradě za výkon trestu odnětí svobody; soud I. stupně ke dvěma z jí předložených srovnávacích rozhodnutí nepřihlédl a nevysvětlil, z jakého důvodu je nepovažoval za vhodná; soud I. stupně nevhodně při srovnání přihlédl k rozhodnutí ve věci souzené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 143/2016 (jednalo se o trestný čin znásilnění a týrání spolužijící osoby, tedy typově odlišnou trestnou činnost spojenou s větším společenským odsudkem) a k věci souzené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/2017 (není zřejmé, zda se jednalo o osobu bezúhonnou, zda a jaké nastaly u obžalovaného následky do jeho osobnostní sféry a nadto se jednalo o veřejně známou osobu); zásahy do profesního a osobního života žalobce, které byly způsobeny vazbou a výkonem trestu (tedy, že žalobce nemohl vykonávat výdělečnou činnost a byl odloučen od rodiny), již byly odškodněny samostatně a nelze k nim přihlížet. Napadla také závěr soudu o přiznání zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 80.799 Kč s odůvodněním, že závěr soudu I. stupně o tom, že přiměřená doba řízení by činila 3 roky je nepodložený a založený pouze na polemice o tom, co mohly orgány činné v trestním řízení při vyšetřování učinit jinak, ačkoliv civilnímu soudu přísluší pouze posoudit, zda v řízení byly průtahy či nečinnost a zda délka odpovídá složitosti věci a počtu stupňů soustavy; nadto postup vytýkaný soudem I. stupně orgánům činným v trestním řízení se promítl již v tom, že bylo rozhodnuto o nezákonnosti rozhodnutí a jelikož žalobci bylo přiznáno odškodnění za trestní stíhání, soud I. stupně jej nepřípustně odškodnil dvakrát za totéž; dvakrát za totéž pak soud I. stupně žalobce odškodnil i pokud postup orgánů činných v trestním řízení zohlednil při řešení otázky o samotném základu nároku (tj. závěru o nepřiměřené délce řízení) a dále i při navýšení základní částky o 20 %; stejně tak dvakrát za totéž soud I. stupně žalobce odškodnil i pokud základní částku navýšil o 30 % pro význam řízení pro žalobce za situace, kdy je žalobci poskytováno samostatně zadostiučinění za trestní stíhání. Ve vztahu k soudem I. stupně přiznané náhradě nákladů řízení namítla, že žalobci byla nesprávně přiznána náhrada nákladů za výzvu k plnění ze dne [datum], ačkoliv podle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., komentářové literatury a judikatury, poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Byla také přesvědčena, že soud I. stupně nesprávně posoudil míru úspěchu stran ve sporu dle § 142 odst. 2 o. s. ř.; dle ní soud I. stupně ve vztahu k nemajetkové újmě nesprávně vycházel ze závěru, že předmět sporu tvoří součet přiznaných a nepřiznaných částek (tedy částka 1.442.476 Kč), ačkoliv dle ní měl vzít v úvahu, že při určení náhrady nákladů civilního řízení u nároků na náhradu nemajetkové újmy je tarifní hodnotou částka 50.000 Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2013); správně tak dle ní měl soud I. stupně vyhodnotit, že úspěch žalobce činil celkem 222.412 Kč (4 x 50.000 Kč a část obhajného ve výši 22.412 Kč) a úspěch žalované celkem 392.765 Kč (ušlý zisk 385.200 Kč a část obhajného ve výši 7.565 Kč). Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. v jeho odvoláním napadeném rozsahu změnil, žalobu co do částky 279.516 Kč zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

11. Jelikož po vyhlášení napadeného rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], schváleno oddlužení žalobce jako dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, došlo tím k přerušení tohoto odvolacího řízení a zániku plné moci udělené žalobcem advokátce Mgr. [jméno] [příjmení] Odvolací soud o tom účastníky, Mgr. [jméno] [příjmení] a insolvenčního správce žalobce jako dlužníka [právnická osoba] & Co., insolvenční správci v.o.s., informoval usnesením ze dne 12. 10. 2022, č. j. 58 Co 91/2022-510, s tím, že podle § 264 odst. 1 zákona č. 182/2006, Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jako IZ, insolvenční správce může podat návrh na pokračování řízení ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení a pokud jej nepodá, mohou podle § 264 odst. 2 IZ návrh na pokračování řízení podat žalobce nebo žalovaná. Insolvenční správce návrh na pokračování řízení nepodal; návrh na pokračování řízení podala žalovaná, pročež odvolací soud usnesením ze dne 28. 11. 2022, č. j. 58 Co 91/2022-520, žalobce, žalovanou a insolvenčního správce informoval, že v řízení bude pokračováno s dosavadním žalobcem.

12. Žalobce se k jednání odvolacího soudu nedostavil, svou neúčast neomluvil, odročení jednání pro svou neúčast nepožadoval. Předvolání k jednání bylo žalobci řádně doručeno na jím označenou doručovací adresu ([adresa]) vhozením do schránky dne [datum] a nadto i na adresu evidovanou v CEO ([ulice a číslo], [PSČ] [obec]) desátým dnem od vyvěšení doručovacím orgánem vrácené písemnosti na úřední desce soudu dne [datum] a rovněž i na adresu označenou žalobcem v insolvenčním řízení ([ulice a číslo], [PSČ] [obec] – [obec]) dne [datum] Odvolací soud tedy za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce.

13. Krajský soud v Brně, pobočka ve [obec], po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), žalovanou jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně v rozsahu odvolání, jakož i řízení rozhodnutí soudu I. stupně předcházející (§ 212a o. s. ř.), a aniž byl vázán uplatněným odvolacím důvodem (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), při nařízeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze z části.

14. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl výrok II. rozsudku soudu I. stupně co do částky 279.516 Kč, jakož i na něm závislý a odvoláním rovněž napadený nákladový výrok IV.

15. V rámci projednání odvolání odvolací soud ze spisu soudu I. stupně zjistil, že se žalobce po žalované domáhal náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s trestním stíháním, které vůči němu bylo vedeno a bylo pravomocně zastaveno; žalobce v rámci majetkové újmy požadoval nahradit náklady na obhajobu JUDr. [jméno] [příjmení] ve výši 29.977 Kč a ušlý výdělek ve výši 385.200 Kč (42.800 Kč měsíců), v rámci nemajetkové újmy požadoval zadostiučinění za újmy způsobené vazbou ve výši 246.000 Kč (164 dní× 1.500 Kč), rozhodnutím o trestu ve výši 382.500 Kč (255 dní× 1.500 Kč), trestním stíháním ve výši 10.000.000 Kč a nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 100.000 Kč. Žalovaná naplnění zákonných předpokladů pro odpovědnost státu za újmu způsobenou žalobci rozhodnutím o vazbě, trestu a trestním stíháním nezpochybňovala a po zahájení řízení vyplatila žalobci zadostiučinění v celkové výši 751.500 Kč, a to za vazbu částku [číslo] (164 dní× 1.000 Kč), za výkon trestu částku 382.500 Kč (255 dní× 1.500 Kč) a za trestní stíhání 205.000 Kč. Soud I. stupně po provedeném dokazování ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

16. Na základě provedeného dokazování účastníky předloženými i soudem I. stupně vyžádanými listinnými důkazy a výslechy žalobce a svědkyně [jméno] [příjmení] soud I. stupně dospěl, až na závěr o tom, že náhradu za náklady na účast JUDr. [příjmení] u veřejného zasedání nařízeného na den [datum] družka žalobce [jméno] [příjmení] u soudu neuplatnila, ke správným skutkovým zjištěním a správnému závěru o skutkovém stavu, na něž odvolací soud pro stručnost pouze odkazuje. Odvolací soud dokazování doplnil připojeným spisem Okresního soudu ve [obec] ve věci vedené u něj pod sp. zn. 38 C 126/2021 a zopakoval rozsudky Městského soudu v Praze ve věcech vedených u něj pod sp. zn. 91 Co 369/2019, sp. zn. 62 Co 16/2019 a sp. zn. 51 Co 120/2020. Na základě takto provedeného dokazování dospěl odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním:

17. Rozsudkem Okresního soudu ve [obec] ze dne 14. 1. 2022, č. j. 38 C 126/2021-248, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve [obec], ze dne 21. 9. 2022, č. j. 59 Co 100/2022-298, byl [jméno] [příjmení] vůči žalované uplatněný nárok na zaplacení majetkové újmy za náklady vynaložené jí na účast JUDr. [příjmení] u veřejného zasedání nařízeného na den [datum] přiznán co do odměny (dle § 14 odst. 2 AT jako náhrada za promeškaný čas ve výši 1/2 mimosmluvní odměny), náhrady jízdních výdajů a DPH; ve zbytku byla žaloba v této části zamítnuta avšak nikoliv z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum] /spis Okresního soudu ve [obec] sp. zn. 38 C 126/2021 18. Ve věci souzené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 369/2019 bylo žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním přiznáno 35.000 Kč Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] do [datum]; žalobce byl stíhán pro trestný čin vydírání, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce 2 až 8 let; žalobce byl obžaloby soudem I. stupně zproštěn, odvolacím soudem bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně, který jej obžaloby dle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil. V průběhu trestního stíhání žalobce uzavřel manželství, narodily se mu dvě děti, před rodinou trestní stíhání utajil /rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2020, č. j. 91 Co 369/2019-345 19. Ve věci souzené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 16/2019 bylo žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním přiznáno 50.000 Kč a za nepřiměřenou délku trestního řízení 81.000 Kč Trestní stíhání žalobce trvalo 11 let a v době rozhodnutí dosud nebylo rozhodnuto o dovolání žalobce; žalobce byl stíhán pro trestný čin vydírání, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 12 let a souběžně za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby; žalobce byl obžaloby zproštěn. Věc byla medializována zejména ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Žalobce byl osobou veřejně a mediálně známou; zásah do rodinného a pracovního života žalobce nebyl shledán; u žalobce došlo ke zhoršení zdravotního stavu /rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 62 Co 16/2019-242 20. Ve věci souzené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 120/2020 bylo žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním přiznáno 105.000 Kč Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] do [datum]; žalobce byl stíhán pro trestný čin vydírání, za který mu hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 12 let; žalobce byl 3 měsíce ve vazbě; rozsudkem soudu I. stupně byl uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let; rozsudkem odvolacího soudu byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Případ byl medializován, ale nikoliv opakovaně. Zásah do rodinného a pracovního života žalobce nebyl velký; žalobce pracuje v jiném oboru s obdobným příjmem /rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 51 Co 120/2020-607 21. Skutkový závěr soudu I. stupně o tom, že náhradu za náklady na účast JUDr. [příjmení] u veřejného zasedání nařízeného na den [datum] družka žalobce [jméno] [příjmení] v řízení vedeném jí vůči žalované u soudu I. stupně pod sp. zn. 38 C 126/2021 neuplatnila, nebyl s ohledem na výše uvedená skutková zjištění odvolacího soudu správný. Družka žalobce [jméno] [příjmení] vůči žalované náhradu těchto nákladů v plné výši uplatnila a o jejím nároku již bylo i pravomocně rozhodnuto. Tato odvolací námitka žalované tedy byla důvodná.

22. Soud I. stupně správně uzavřel, že náklady obhajoby za účast zástupce JUDr. [příjmení] u veřejného zasedání dne [datum], které se nekonalo, nehradil žalobce, ale jeho družka [jméno] [příjmení] a spisem Okresního soudu ve [obec] sp. zn. 38 C 126/2021 byla tato skutečnost pouze potvrzena. Pokud náklady obhajoby v této části žalobce nehradil, nevznikla mu majetková újma a ve vztahu k náhradě nákladů obhajoby za účast zástupce JUDr. [příjmení] u veřejného zasedání dne [datum], které se nekonalo, není aktivně věcně legitimován, neboť mu toto jím tvrzené právo nesvědčí. Nedostatek aktivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby a pokud soud I. stupně žalobci částku 3.717 Kč přiznal, rozhodl chybně. Nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce vyplývá i z toho, že zčásti byl tento nárok aktivně věcně legitimované [jméno] [příjmení] v řízení vedeném Okresním soudem ve [obec] pod sp. zn. 38 C 126/2021 již pravomocně přiznán. Tato odvolací námitka žalované tedy byla rovněž důvodná.

23. Soud I. stupně měl za přiměřené odškodnění žalobcem uplatněného nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním částku 400.000 Kč a jelikož žalovaná v průběhu řízení žalobci již částku 205.000 Kč vyplatila, zavázal ji odvoláním napadeným výrokem II. svého rozsudku k úhradě částky 195.000 Kč Odvolací soud má za to, že se soud I. stupně věcí v této části z pohledu jím uvedených ustanovení zabýval, učinil správná skutková zjištění a na základě nich věc správně právně posoudil. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k této části napadeného výroku II. je správné a lze na ně pro stručnost pouze odkázat.

24. Odvolací námitky žalované ve vztahu k tomuto nároku žalobce neshledal odvolací soud důvodnými. Soud I. stupně v bodu 64. odůvodnění soud I. stupně jasně s odkazem na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 uvedl, jaká obecná kritéria je při posouzení výše zadostiučinění v penězích za trestní stíhání dle soudní praxe třeba vzít v potaz; konkrétní zásahy do osobnostní sféry žalobce jsou pak soudem I. stupně podrobně a jasně popsány v bodech 70. až 74. odůvodnění. Předchozí pravomocná odsouzení žalobce za násilnou trestnou činnost soud I. stupně vzal v úvahu dostatečně a adekvátně; v bodu 65. odůvodnění soud I. stupně uvedl, že žalobce byl před zahájením trestního stíhání šestkrát projednáván pro násilnou trestnou činnost a dvakrát odsouzen k nepodmíněnému trestu, přičemž oba tresty i zčásti vykonal; v bodu 74. odůvodnění pak soud I. stupně správně uzavřel, že s ohledem na neobjasnění všech významných skutečností, jež vedlo k pravomocnému odsouzení žalobce na 10 let a potvrzení viny všemi stupni soudní soustavy, znamenal společenský odsudek umocněný nadto i medializací a náročnou léčbou dcery, významný zásah do osobnostních práv žalobce; po srovnání se skutkově obdobnými případy pak soud I. stupně v bodu 81. výslovně uvedl, že právě s ohledem na trestní minulost žalobce mu nemohlo být přiznáno odůvodnění ještě vyšší; nadto pokud byl soudem I. stupně za nejvýznamnější zásah do osobnostních práv žalobce v průběhu trestního stíhání označen všemi soudními instancemi potvrzený závěr o vině žalobce v situaci, kdy nebyly prověřeny všechny významné okolnosti případu umocněný i nepříznivou rodinnou situací (onemocněním dcery), je zjevné, že trestní minulost žalobce tuto jemu způsobenou újmu příliš nesnižovala, neboť na zpochybnění důvěry v orgány činné v trestním řízení včetně soudů a na vnímání nemoci dítěte má předchozí pravomocně odsouzení malý vliv. Odvolací soud zcela souhlasí s tím, že soud I. stupně při posouzení výše tohoto žalobcem uplatněného nároku uzavřel, že zásah trestního stíhání do osobnostních práv žalobce byl nemocí dcery umocněn; je nepochybné, že nemoc dcery žalobce nebyla důsledkem trestního stíhání; v žalobci přiznaném zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutím o vazbě a trestu bylo odloučení žalobce od nemocné dcery zohledněno, avšak trestní stíhání nebylo omezeno pouze na dobu výkonu vazby a trestu a tyto co do svého trvání tvořily pouze jeho malou část; v řízení bylo prokázáno, že i mimo dobu výkonu vazby a trestu na žalobce intenzivně a negativně působilo vědomí možného odsouzení a následně i možného návratu do výkonu trestu, tedy vědomí možného opětovného odloučení od vážně nemocné dcery; odvolací soud se nedomnívá, že by žalobce, kterému bylo poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutím o vazbě a trestu, byl odškodněn dvakrát za totéž, neboť v rámci tohoto jím uplatněného nároku byl odškodněn„ vliv této situace na vnitřní prožívání žalobce“, tedy to, že celé trestní stíhání a jeho soudem I. stupně popsaný průběh nesl právě s ohledem na nemoc dcery o to úkorněji, nemohl se soustředit pouze na podporu a pomoc dcery v její nemoci, musel řešil i otázky své další budoucnosti s ní. Soud I. stupně provedl dokazování všemi žalovanou předloženými rozhodnutími a zjevně si byl vědom i rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 369/2019, sp. zn. 62 Co 16/2019 a 51 Co 120/2020, když v napadeném rozhodnutí výslovně reflektoval, že i v případě, kdy je trestním stíháním způsobena významná újma, bylo jako přiměřené shledáno odškodnění významně nízké. Odvolací soud ani po srovnání s citovanými rozhodnutími nedospěl k závěru, že by soudem I. stupně přiznané zadostiučinění svou výší neodpovídalo odškodnění přiznanému ve skutkově obdobných případech. Ve všech uvedených případech byl žalobce stíhán pro trestný čin vydírání a pouze v případech popsaných v bodech 19. a 20. odůvodnění byl žalobce ohrožen stejně vysokou trestní sazbou, pouze ve věci popsané v bodě 20. odůvodnění byl žalobce krátce i ve vazbě a v žádné z věcí žalobce nebyl pravomocně a všemi stupni soudní soustavy uznán vinným, ani nepravomocné odsouzení nedosahovalo délky trestu odnětí svobody uloženého žalobci v posuzovaném případě, rovněž medializace případů popsaných v bodech 19. a 20. odůvodnění nebyla tak rozsáhlá jako v posuzovaném případě, co do délky trestního stíhání byl srovnatelný případ popsaný v bodě 18. odůvodnění, zásahy do osobního života byly ve všech popsaných případech na rozdíl od případu posuzovaného nulové či minimální. Srovnání s věcí souzenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 143/2016 vhodné bylo, neboť i zde byl žalobce (vedle trestného činu znásilnění) stíhán i pro trestný čin vydírání. Srovnání s věcí souzenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 155/2017 bylo dle názoru odvolacího soudu rovněž vhodné, byť žalobce byl dříve osobou bezúhonnou, když obdobná situace byla ve většině, a to i žalovanou předložených srovnávacích případů; žalobce v této věci byl osobou veřejně známou, avšak sama žalovaná ke srovnání navrhla případ obdobný (ve věci projednávané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 16/2019 byl žalobce osobou veřejně a mediálně známou). Odvolací soud tedy s ohledem na výše uvedené i po srovnání těchto případů s případy srovnanými soudem I. stupně dospěl k závěru, že žádný z takto srovnávaných případů nebyl co do průběhu a závažnosti srovnatelný s trestním stíháním žalobce pročež má soudem I. stupně přiznané zadostiučinění ve výši 400.000 Kč korespondující s případem souzeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 10 C 155/2017 za spravedlivé. Pokud pak žalovaná namítala, že zásahy do profesního a osobního života žalobce, které byly způsobeny vazbou a výkonem trestu, již byly odškodněny samostatně a nelze k nim přihlížet, je nutno uvést, že soud I. stupně tyto žalovanou namítané skutečnosti při úvahách o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním nezohledňoval, neboť dopad trestního stíhání do této sféry života žalobce byl minimální, když žalobce byť již nevykonává stejnou práci, má vyšší příjem a rodina, družka i dcera při něm po celou dobu trestního stíhání stály.

25. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že přiměřená délka řízení v přezkoumávané věci byla 3 roky a v tomto směru zcela odkazuje na přiléhavé a správné odůvodnění napadeného rozsudku. I sama žalovaná uvedla, že soudu v řízení přísluší zabývat se tím, zda v řízení (mimo jiné) nebyly nečinnosti. Soud I. stupně se nečinností orgánů činných v trestním řízení spočívající v tom, že se zaměřily jen na jednu vyšetřovací verzi a prokazování viny žalobci a opomíjely přitom informace zjištěné vyšetřováním, přestože mohly a následně díky aktivitě žalobce i přinesly významná zjištění, zabýval a zcela správně dovodil, že tato nečinnost orgánů činných v trestním řízení významně ovlivnila délku řízení. Závěr soudu I. stupně co do určení výše základní částky a jejího ponížení o 20 % z důvodu, že s žalobcem byly obviněny další tři osoby, má odvolací soud za zcela správné a pro stručnost v tomto směru odkazuje na odůvodnění soudu I. stupně. Důvodnými však odvolací soud shledal další odvolací námitky žalované; soud I. stupně žalobce odškodnil dvakrát za totéž, když postup orgánů činných v trestním řízení zohlednil jak při závěru o nepřiměřené délce řízení, tak i při navýšení základní částky o 20 %; stejně tak soud I. stupně žalobce odškodnil dvakrát za totéž, pokud základní částku navýšil o 30 % s ohledem na význam řízení pro žalobce za situace, kdy již žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním; odvolací soud tedy základní částku takto již nenavyšoval a žalobci přiznal na tomto nároku pouze základní částku poníženou o 20 % z důvodu, že s žalobcem byly obviněny další tři osoby, tj. částku 49.722 Kč (62.153 Kč – 12.431 Kč).

26. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. v odvoláním napadené části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 279.516 Kč, potvrdil v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 244.722 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku, a ve zbývající části jej dle § 220 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v části, v níž se žalobce vůči žalované domáhal zaplacení částky 34.794 Kč, zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. podle stejného principu jako soud I. stupně, na jehož odůvodnění v této části pro stručnost odkazuje. Za nepřiléhavou má odvolací soud argumentaci žalované rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, jenž odůvodňuje výpočet odměny advokáta ve sporu o náhradu nemajetkové újmy z tarifní hodnoty 50.000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ AT) při posouzení přípustnosti dovolání; že by tatáž tarifní hodnota měla být použita i při výpočtu úspěchu a neúspěchu účastníků z citovaného rozhodnutí nevyplývá a dle odvolacího soudu k takovému postupu není ani jiný důvod. Důvodná naopak byla námitka žalované, že odměna a paušální náhrada nákladů řízení za výzvu k plnění ze dne [datum] žalobci s ohledem na § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., nepřísluší; v podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na přiléhavou odvolací argumentaci žalované. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobce byl úspěšný co do částky 1.014.917 Kč (tj. 18.695 Kč obhajného, 164.000 Kč zadostiučinění za újmu způsobenou vazbou, 382.000 Kč zadostiučinění za újmu způsobenou trestem, 400.000 Kč zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním a 49.722 Kč zadostiučinění za újmu způsobenou délkou řízení) a neúspěšný co do částky 396.482 Kč (tj. 385.200 Kč náhrady mzdy, 11.282 Kč obhajného); z celkového předmětu řízení 1.411.399 Kč (tj. 1.014.917 Kč + 396.482 Kč) tedy úspěch žalobce činí 72% a neúspěch 28% předmětu řízení; žalobce tak má dle § 142 odst. 2, 3 a dle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu 44 % (72 % - 28 %) jím účelně vynaložených nákladů řízení před soudy obou stupňů.

28. Žalobci vznikly v řízení náklady ve výši 166.058 Kč, tj. zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, odměna advokáta ve výši 130.800 Kč za 10 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žalobu, 2x účast u jednání konaného [datum], částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum], 3x účast u jednání konaného [datum] a 2x u jednání konaného [datum]) ve výši 13.080 Kč (viz bod 99. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), paušální náhrada nákladů řízení ve výši 3.000 Kč na 10 úkonů právní služby po 300 Kč na úkon (§ 13 odst. 1, 4 AT), náhrada jízdních výdajů ve výši 1.185 Kč (§ 13 odst. 5 AT ve spojení s § 156 odst. 1 písm. a/, § 158 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění) za cestu z [obec] do [obec] k jednání konanému [datum] a zpět (2×30 km) vozidlem BMW [registrační značka] při spotřebě pro kombinovaný provoz 5,5 l [číslo] km a ceně motorové nafty 33,80 Kč (§ 4 písm. c/ vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a sazbě základní náhrady 4,40 Kč/km (§1 písm. b/ vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a za cestu z [obec] do [obec] ke dvěma jednáním konaným v roce 2022 a zpět (2×30 km×2) vozidlem BMW [registrační značka] při spotřebě pro kombinovaný provoz 5,5 l [číslo] km a ceně motorové nafty 37,10 Kč (§ 4 písm. c/ vyhlášky č. 511/2021 Sb.) a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km (§ 1 písm. b/ vyhlášky č. 511/2021 Sb.), náhrada za promeškaný čas (§ 14 odst. 1, 3 AT) ve výši 600 Kč za 6 započatých půlhodin strávených na cestě z [obec] do [obec] a zpět ke třem jednáním a 21 % DPH ve výši 28.473 Kč z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

29. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši 73.066 Kč (44 % ze 166.058 Kč) je žalovaná povinna zaplatit žalobci s ohledem na skutečnost, že plnění bude poskytnuto ze státního rozpočtu, v prodloužené lhůtě plnění 15 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).