59 CO 217/2021

Plný text

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 14.419,80 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 8. 2021 č. j. 5 C 174/2021-59

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12.163,20 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.038,77 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 10.566,15 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.869,72 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem 20,98 % ročně z částky 9.869,72 Kč od [datum] do zaplacení, částky 2.256,60 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 782,42 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.046,61 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 1.830,98 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem 20,98 % ročně z částky 1.830,98 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalobkyně je povinna zaplatit [obec] republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 200 Kč na účet [číslo], [variabilní symbol], a to 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Ve vztahu k napadené části rozsudku (viz níže) v podstatných částech odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala na žalované zaplacení mimo jiné částky 12.163,20 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4.038,77 Kč, se zákonným úrokem ve výši 10.566,15 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.869,72 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 20,98 % ročně z částky 9.869,72 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované 10.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit původní věřitelce celkovou částku 15.910 Kč v 43 týdenních splátkách po 370 Kč. Před podpisem smlouvy věřitelka zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Žalovaná uhradila na tento dluh celkem částku 3.746,80 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaná vznesla námitku promlčení a pro případ, že by dluh nebyl promlčen, požádala o možnost splátek. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnost [právnická osoba] (původní věřitelka) a žalovaná podepsala dne [datum] smlouvu o půjčce, ve které se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované částku 10.000 Kč a žalovaná se zavázala splatit jistinu ve výši 10.000 Kč, uhradit souhrnný poplatek ve výši 5.910 Kč v 43 týdenních splátkách po 370 Kč. Původní věřitelka poskytla žalované částku 10.000 Kč před podpisem smlouvy (č. l. 22-23 spisu). Před podpisem smlouvy původní věřitelka nezjišťovala důsledně schopnost žalované úvěr splatit a spoléhala se na tvrzení žalované. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (č. l. 25 spisu) a její postoupení bylo notifikováno žalované dopisem ze dne [datum] spolu s výzvou k plnění (č. l. 31 spisu). Dne [datum] bylo zahájeno insolvenční řízení proti žalované a původní věřitelka přihlásila dne [datum] pohledávku ve výši 6.400 Kč s příslušenstvím ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] do insolvenčního řízení; insolvenční řízení bylo skončeno usnesením o zrušení konkurzu, které nabylo právní moci dne [datum]. Právně uzavřel soud prvního stupně, že smlouva ze dne [datum] je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 ve spojení s § 588 občanského zákoníku, neboť původní věřitelka nedostatečně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Poskytla-li pak původní věřitelka žalované částku 10.000 Kč z uvedené smlouvy a žalovaná uhradila dle tvrzení žalobkyně 3.746,80 Kč (z toho částku 146,83 Kč po zahájení insolvenčního řízení), na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 6.253,20 Kč. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení. Pokud se žalobkyně bránila tím, že žalovaná na dluh částečně plnila až do [datum], čímž dluh dle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku uznala, uzavřel soud prvního stupně, že žalovaná plnila ve splátkách, jak se zavázala ve smlouvě o zápůjčce, i když neplatné, pročež takové plnění není uznáním dluhu. Soud prvního stupně dále uzavřel, že ani plnění žalované na dluh v rámci insolvenční řízení není uznáním konkrétního dluhu. Uvedl, že i kdyby promlčecí doba započala běžet až od pravomocného skončení insolvenčního řízení, tj. až od [datum], uplynula by žalobkyni marně dne [datum]. Žaloba ve věci byla podána žalobkyní dne [datum], tedy po uplynutí promlčecí doby. [jméno] tedy nároky žalobkyně žalobou uplatněné buď za uhrazené nebo promlčené, soud prvního stupně žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. s tím, že ve sporu úspěšná žalovaná žádné náklady nepožadovala, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. O povinnosti k doplatku soudního poplatku s ohledem na to, že soud ve věci k návrhu žalobkyně nevydal elektronický platební rozkaz, rozhodl dle položky 2 bodu 2. sazebníku soudních poplatků jako přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to výslovně toliko do části výroku I., kterým byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do částky 6.253,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.253,20 Kč od [datum] do zaplacení a co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.558,89 Kč - nároků ze smlouvy o půjčce [číslo] podala odvolání žalobkyně. Namítala, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně. V podstatném uvedla, že nemohlo dojít k promlčení závazku, neboť žalovaná každou platbou uhrazenou po [datum], tj. minimálně platbami po skončení sjednaného splátkového kalendáře do zahájení insolvenčního řízení ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] dle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku uznala svůj dluh, čímž došlo k prodloužení promlčecí lhůty o deset let. Poslední platbu žalovaná uhradila dne [datum], pročež k promlčení nároku žalobkyně by došlo nejdříve dne [datum]. V této souvislosti odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 122 ICm 1511/2013. Dodala, že po dobu vedení insolvenčního řízení žalované (od [datum] do [datum]) promlčecí lhůta neběžela. S ohledem na závěr soudu o neplatnosti smlouvy má žalobkyně za to, že jí náleží nárok na zaplacení části nesplacené jistiny (bezdůvodného obohacení) ve výši 6.253,20 Kč (10.000 Kč – 3.746,80 Kč) se zákonným úrokem z prodlení z částky 6.253,20 Kč ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.558,89 Kč (ve výši 8,05 % ročně od [datum] do [datum] z dlužné jistiny 6.253,20 Kč). S ohledem na uvedené navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6.253,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.253,20 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.558,89 Kč.

4. Žalovaná se k odvolání nijak nevyjádřila.

5. Krajský soud v [obec], pobočka ve [obec], jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek v napadené části a řízení jemu předcházející v intencích institutu neúplné apelace z uplatněných důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., přičemž jej s hledal věcně správným z níže vysvětlených důvodů.

6. Formálně uplatněný další odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyl žalobkyní řádně vymezen a odůvodněn, soud se však odvolacím důvodem spočívajícím v existenci jiných vad řízení zabývá, i když nejsou vůbec namítány.

7. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl pouze odvoláním napadaný výrok I. v jeho výše vymezené části a související nákladový výrok II. rozsudku.

8. Soud prvního stupně na základě jím řádně provedeného dokazování a hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu o rozhodných skutečnostech, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje.

9. Pokud jde o právní hodnocení věci, soud prvního stupně správně konstatoval, že došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele společnosti [právnická osoba] na žalobkyni (§ 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ občanský zákoník“) a smlouva o zápůjčce ze dne [datum] [číslo] (§ 2390 občanského zákoníku) je absolutně neplatnou dle § 580 občanského zákoníku ve spojení s § 588 občanského zákoníku pro porušení předsmluvní povinnosti věřitele uložené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

10. Dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. K závěrům soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] lze pouze dodat ve shodě s recentními judikatorními závěry, že je povinností soudu z úřední povinnosti zkoumat, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají z uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] v řízení OPR - [právnická osoba] proti GK a usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

12. V případě neplatné smlouvy jsou si pak účastníci povinni dle § 2991 a násl. občanského zákoníku, povinni vydat, oč se na úkor druhé ze stran obohatili.

13. V posuzovaném případě, jak správně uzavřel soud prvního stupně, z titulu bezdůvodného obohacení by stíhala povinnost žalovanou vydat žalobkyni částku 6.253,20 Kč s příslušenstvím.

14. Ve vztahu k této povinnosti se dále soud prvního stupně správně zabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovanou (viz č. l. 50 spisu).

15. Dle § 609 občanského zákoníku nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

16. Dle § 610 odst. 1 věty první občanského zákoníku k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

17. Dle § 619 občanského zákoníku jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).

18. Dle § 621 občanského zákoníku okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

19. Dle § 629 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta trvá tři roky.

20. Dle § 648 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

21. Výše citovaná právní úprava promlčení vychází z teze, že dlouhodobě existující faktický stav má být uznán za stav právní. Promlčení práva pak zásadně vyvolává právní následky jen v případě, že se jej dlužník (obohacený) dovolá. Promlčení podléhá i subjektivní právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku, u něhož je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí lhůta. Subjektivní promlčecí lhůta vyplývá ze spojení § 619, § 621 a § 629 občanského zákoníku, zatímco objektivní promlčecí lhůta je zakotvena v § 638 občanského zákoníku Tyto dvě promlčecí lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě, subjektivní promlčecí lhůta však nemůže začít běžet dříve než lhůta objektivní. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí lhůty, jejíž běh skončí dříve.

22. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčuje nezávisle na své splatnosti, která se odvíjí od výzvy k plnění adresované ochuzeným obohacenému dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku; může se tedy promlčet dříve, než se stane splatným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Cdo 577/2019).

23. Subjektivní promlčecí lhůta ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení trvá tři roky (§ 629 občanského zákoníku) a pro počátek běhu, jde-li o plnění na základě absolutně neplatného právního jednání, je relevantní vědomost ochuzeného o plnění a důvodu neplatnosti titulu, dle něhož plnění proběhlo; rozhodující je přitom vědomost o okolnostech, z nichž lze neplatnost právního jednání dovodit, nikoli provedení právně kvalifikační úvahy vedoucí k přijetí závěru o neplatnosti ochuzeným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014).

24. Vycházeje z výše uvedeného v daném případě počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vztáhnout ke dni poskytnutí plnění žalované, tj. ke dni [datum], když muselo být původní věřitelce od počátku zřejmé, že k uzavření smlouvy přistoupila, aniž by dostála své odborné péči náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách. I s přihlédnutím k době, po kterou byla promlčecí lhůta stavena (§ 648 věta první o. s. ř.), tj. po dobu od přihlášení předmětné pohledávky žalobkyní do insolvenčního řízení ([datum]) do pravomocného skončení insolvenčního řízení ([datum]), je nutno uzavřít ve shodě se soudem prvního stupně, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva žalobkyně marně uplynula před podáním projednávané žaloby, a to již v roce 2019. Při účinném vznesení námitky promlčení žalovanou v průběhu řízení pak povinnost žalované k plnění zanikla ex tunc, tedy ke dni marného uplynutí promlčecí lhůty. Osud příslušenství pohledávky (§ 513 občanského zákoníku) pak sleduje osud věci hlavní (jistiny).

25. Je možno dodat, že nelze pak soudu prvního stupně ani v nejmenším vytýkat, pokud se nezabýval otázkou délky a běhu objektivní promlčecí doby (s ohledem na princip hospodárnosti řízení), a to vzhledem k výše nastíněnému vzájemnému vztahu subjektivní a objektivní promlčecí doby.

26. Namítala-li žalobkyně, že žalovaná každou z plateb po ukončení splátkového kalendáře (od [datum] do [datum]) uznala svůj dluh dle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku a mělo dojít k prodloužení promlčení doby dle § 639 občanského zákoníku, nelze tomuto závěru přisvědčit.

27. Je zřejmé v posuzovaném případě, že žalovaná v pozici slabší smluvní strany (§ 433 občanského zákoníku), měla za to, že umořuje dluh ze smluvního vztahu. Plnila-li žalovaná, byť po splatnosti a nikoliv v plné výši jednotlivých sjednaných splátek v dobré víře v existenci obligačního vztahu, nelze než uzavřít, že z její strany se nejednalo o částečné ale dílčí (postupné) plnění závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005 a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019), a to vedeného úmyslem žalované dostát smluvenému (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3487/2020 per analogiam). Jiný výklad by vedl k absurdnímu závěru o promlčení dluhu v případě tzv.„ sprostého“ dlužníka, který na dluh vědomě neplní ničeho, o nepromlčení dluhu u tzv.„ prostého“ dlužníka, který se snaží postupně dle svých možností umořit svůj dluh ve splátkách. Konečně žalobkyně, která nedostála své zákonné povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalované a poskytla žalované spotřebitelský úvěr přesto, že žalovaná nebyla schopna zjevně tento splácet ve sjednaných splátkách, by takto těžila v rozporu s ustanovením § 6 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ze stavu, který svévolně vyvolala.

28. Odvolací soud jako obiter dictum dodává, že byť v posuzovaném případě předmětná pohledávka byla zjištěna v průběhu insolvenčního řízení za žalovanou, seznam přihlášek coby exekuční titul nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu o stejném plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. V poměrech upravených insolvenčním zákonem - zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů - je seznam přihlášených pohledávek veřejnou listinou, nejde však o„ rozhodnutí“, pročež o něm nejde uvažovat jako o právní skutečnosti, která vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. V insolvenčních poměrech platí, že seznam přihlášených pohledávek ani tam, kde se stal exekučním titulem pro přihlášenou nevykonatelnou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, nepředstavuje překážku, jež by po zrušení konkursu bránila projednání sporu v nalézacím řízení, tj. nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 29 ICdo 129/2020 a ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000).

29. Rovněž nepopření pohledávky v insolvenčním řízení, byť může být formulováno jako„ uznání“, je nutno jako kterýkoli jiný procesní úkon hodnotit podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a zcela jistě jej nelze ztotožňovat s uznáním dluhu ve smyslu § 2053 občanského zákoníku (k tomu srov. bod 14 komentáře k ustanovení § 192 insolvenčního zákona, [příjmení], 2019). Nemá-li„ uznání“ pohledávky správcem konkursní podstaty účinky hmotně právního uznání dluhu (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 749/2007), tím spíše s argumentací a maiore ad minus nelze ani usuzovat, že plnil-li v průběhu insolvenčního řízení správce konkursní podstaty (za žalovanou) na dluh, došlo tímto k uznání dluhu žalovanou ve smyslu ustanovení § 2054 odst. 2 občanského zákoníku. Pročež i námitka žalobkyně, že k promlčení nároku žalobkyně by došlo nejdříve dne [datum] při poslední platbě žalované dne [datum] (v průběhu insolvenčního řízení), je taktéž irelevantní.

30. Ze všech výše uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu v napadené části, jako věcně správný potvrzen včetně výroku o nákladech řízení dle § 219 o. s. ř., když žalovaná, která byla v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo vůči žalobkyni na náhradu nákladů řízení v plné výši, žádné náklady neuplatnila.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů. Byť vzhledem k úspěchu žalované v odvolacím řízení by jí vůči žalobkyni přináleželo dle zásady úspěchu ve věci, jíž se řídí náhrada nákladů civilního sporného řízení, kdy procesně neúspěšný účastník řízení nahrazuje náklady řízení procesně úspěšné straně, právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, ze spisového materiálu se podává, že žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.