59 Co 260/2024

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Dalibora Bruka a soudkyň JUDr. Ivony Ryšánkové a Mgr. Jany Smýkalové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Jméno žalované, narozený dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 2. Jméno advokáta B., IČO IČO advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva a o určení existence věcného břemene o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Anonymizováno ze dne Anonymizováno, č. j. Anonymizováno I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že služebný pozemek p. č. Anonymizováno oddělený z pozemku p. č. Anonymizováno ú. adresa geometrickým plánem č. Anonymizováno vyhotoveným právnická osoba a služebný pozemek p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa jsou zatíženy věcným břemenem odpovídajícím služebnosti cesty a stezky ve prospěch panujícího pozemku p. č. Anonymizováno k. ú. adresa. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Okresní soud v Anonymizováno (dále jen „soud I. stupně“) shora citovaným rozsudkem určil, že žalobce a jeho manželka jméno FO byli ke dni datum, k okamžiku smrti paní jméno FO, vlastníky, v režimu společného jmění manželů, nemovitých věcí, které byly odděleny geometrickým plánem č. Anonymizováno vyhotoveným právnická osoba, který ověřil tituly před jménem jméno FO oprávněný zeměměřičský inženýr dne datum pod číslem Anonymizováno a schválil právnická osoba pro Anonymizováno, Katastrální pracoviště adresa dne datum pod číslem Anonymizováno, a to pozemku p. č. Anonymizováno, oddělený z pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, obci adresa a pozemku p. č. Anonymizováno, oddělený z pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, obci adresa (výrok I.), určil, že služebný pozemek p. č. Anonymizováno oddělený z pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, obci adresa, oddělený geometrickým plánem č. Anonymizováno vyhotoveným právnická osoba, který ověřil tituly před jménem jméno FO oprávněný zeměměřičský inženýr dne datum pod číslem Anonymizováno a schválil právnická osoba pro Anonymizováno, Katastrální pracoviště adresa dne datum pod číslem Anonymizováno, a služebný pozemek p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, obci adresa, jsou zatíženy věcným břemenem odpovídajícím služebnosti stezky a cesty ve prospěch panujícího pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa, obci adresa, a to v rozsahu vyznačeném šrafováním červeně v geometrickém plánu č. Anonymizováno vyhotoveném právnická osoba, sídlem adresa, který ověřil tituly před jménem jméno FO oprávněný zeměměřičský inženýr dne datum pod číslem Anonymizováno a schválil právnická osoba pro Anonymizováno, Katastrální pracoviště adresa dne datum pod číslem Anonymizováno (výrok II.). Uložil žalovanému 1. povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši Anonymizováno Kč, k rukám zástupce žalobce, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), uložil žalovanému 2. povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši Anonymizováno Kč, k rukám zástupce žalobce, a to do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.), uložil žalovanému 1. povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení v rozsahu 50 %, které budou vyčísleny v samostatném usnesení, a to do 3 dnů ode právní moci usnesení, ve kterém budou tyto náklady vyčísleny (výrok V.) a uložil žalovanému 2. povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži náklady řízení v rozsahu 50 %, které budou vyčísleny v samostatném usnesení, a to do 3 dnů ode právní moci usnesení, ve kterém budou tyto náklady vyčísleny (výrok VI.).

2. Podle podstatné části odůvodnění učinil soud I. stupně skutkový závěr, že žalobce nabyl se svou manželkou do společného jmění manželů nemovité věci v k. ú. adresa, dnes evidované v katastru nemovitostí jako pozemek p. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba adresa, č. p. Anonymizováno, rodinný dům, dále pozemek p. č. Anonymizováno (vzniklý sloučením pozemků p. č. Anonymizováno), pozemek p. č. Anonymizováno a pozemek p. č. Anonymizováno a to na základě darovací smlouvy ze dne datum, kterou uzavřeli s matkou manželky žalobce paní jméno FO (jako dárkyní). Ta byla výlučnou vlastnicí těchto pozemků po projednání pozůstalosti po jméno FO, svém manželovi. Tyto pozemky manželé jméno FO získali na základě přídělu v roce 1949. V rámci darovací smlouvy oba obdarovaní prohlásili, že znají stavební stav nemovitých věcí i místní situaci. Společně s nabytými pozemky se žalobce a jeho manželka chopili i držby části sousedních pozemků p. č. Anonymizováno a p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa (jejichž katastrálními vlastníky jsou žalovaní 1. a 2.), které jsou připlocené ke shora uvedeným pozemkům žalobce. Soud I. stupně přisvědčil žalobci, že nemovité věci znal v takovém stavu a zejména rozsahu užívání, jak je užívali rodiče jeho manželky, a to již od doby, kdy byl na místě poprvé v roce 1974. Žalobce i oba svědci shodně uvedli, že nikdo z nich neměl pochyb o tom, že hranicí mezi sousedními pozemky tvoří právě nedaleký potok. adresa byla užívána, byly zde pěstovány plodiny, rostly zde stromy. Ostatně ani v roce 2024 nebylo zaznamenáno, že by došlo k nějaké významné změně v posledních letech – zahrada přiléhající k rodinnému domu žalobce tvoří jeden celek, a to až směrem k plotu, který stojí nedaleko potoku (jeho faktickému toku). O neměnnosti svědčí i to, že stávající plot je ve stejném místě několik desítek let. Navíc tento plot stojí v části zahrady u potoku na stejném místě jako původní dřevěné ohraničení. V této části zahrady, v části, která dle zápisu v katastru nemovitostí je ve vlastnictví žalovaného 1. (pozemek p. č. Anonymizováno), stojí studna s vodárnou. Voda z této studny byla v minulosti jediným zdrojem pitné vody pro dům č. p. Anonymizováno. Vlastníkem pozemku v k. ú. adresa p. č. Anonymizováno je žalovaný 1., žalovaný 2. poté pozemku p. č. Anonymizováno Pozemek p. č. Anonymizováno tak, jak je celý vymezen v katastru nemovitostí (tedy i s částí užívanou žalobcem), tak netvoří jeden funkční celek, přičemž je zcela zřejmé, že se jedná o stav dlouhodobý. Pozemek p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa rodina žalovaného 1. nabyla po roce 1989, do té doby byl v dispozici socialistických orgánů. Žalovaný 1. se jeho vlastníkem poté stal v průběhu 90. let minulého století. Pokud jde o zakreslení tohoto pozemku a pozemků žalobce v katastrálních mapách, pak tyto jsou neměnné po mnoho desítek let. Tvrzení, že by žalobce znal správný průběh hranic nabývaných pozemků v době jejich nabytí, nebylo prokázáno. K přístupu ke svým nemovitým věcem užívá žalobce, shodně jako dříve manželé jméno FO, nájezd včetně mostku přes potok, ve vlastnictví žalovaného 1. a žalované 2. Ve vztahu k těmto věděl a ví, že se nejedná o jeho vlastnictví. Tento přístup je užíván bez jakéhokoliv oficiálního povolení, současně bez zákazů, a to již od nepaměti. Žalobce se o nájezd a mostek stará tím způsobem, že zde odklízí sníh, odstraňuje nečistoty. adresa navíc před více než 20 lety vybetonoval a částečně rozšířil tak, aby po něm mohla jezdit i osobní vozidla. Do té doby, minimálně od 50. let 20. století, byl mostek ze skruží s povrchem hliněným, byl používán pro pěší a také pro jízdu vozů s koňmi, a to s ohledem na to, že v minulosti tudy vedla cesta až do lesa, k druhému mostku. Od tohoto se však již nyní nelze přímo dostat k nemovitým věcem žalobce. Ani jeden z žalovaných se o mostek či nájezd nestará, tyto záležitosti s žalobcem neřešili. Nájezd byl před několika lety vyasfaltován na náklady obce adresa, jak bylo zaneseno v konkrétním projektu, připomínky ani námitky k tomu nikdo nevznesl. Manželka žalobce paní jméno FO datum zemřela, žalobce je nyní zaspán, v souladu s výsledky pozůstalostního řízení, jako výlučný vlastník dotčených nemovitých věcí.

3. Soud I. stupně dospěl k následujícím právním závěrům. Soud shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť se v řízení domáhá nastolení souladu stavu zapsaného v katastru nemovitostí a stavu právního. Pakliže by soud návrh žalobce zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, stalo by se právní postavení žalobce nejistým. Žalobce se v řízení domáhá určení vlastnického práva (první nárok), a to z titulu mimořádného vydržení. To je upraveno v § 1095 o. z., přičemž jeho podmínkou (vyjma vydržecí doby) není poctivá držba, ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Nepoctivým je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální, vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. V nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Přitom důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává (viz rozsudek Nejvyššího soudu z datum, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2307/2023 vyložil, že podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Žalovaní v řízení neprokázali nikoliv nepoctivý úmysl žalobce a jeho manželky ke dni uchopení držby. V řízení bylo prokázáno, že se žalobce, spolu se svou manželkou jméno FO, v režimu společného jmění manželů, stali vlastníky nemovitých věcí v k. ú. adresa, o kterých je v tomto řízení pojednáváno, a to v roce 1983. Tyto nemovité věci nabyli na základě darovací smlouvy od paní jméno FO, matky paní jméno FO. Soud v řízení přisvědčil žalobci, že v době nabytí vlastnického práva k těmto nemovitým věcem měli s manželkou za to, že vše, co darem získali, také i po právu užívají, a to nikoliv ve větším rozsahu. Má za prokázáno, že k okamžiku uchopení držby části i jiných nemovitých věcí, toto nebylo činěno lstí či potajmu nebo že by se v držbu vetřeli svémocně, případně že by chtěli v trvalé proměnit to, co jim bylo povoleno jen výprosou. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že žalobce a jeho manželka vydrželi pozemek p. č. Anonymizováno, který byl oddělený z pozemku p. č. Anonymizováno ve vlastnictví žalovaného 2., a pozemek p. č. Anonymizováno, který byl oddělený z pozemku p. č. Anonymizováno ve vlastnictví žalovaného 1., neboť byly splněny všechny zákonné podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva dle § 1091 odst. 2, § 1095 a § 3066 o. z. Dále se žalobce domáhal určení existence věcného břemene (druhý nárok), a to z titulu mimořádného vydržení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013 dospěl soud I. stupně k závěru, že nájezd včetně mostku přes potok užíval žalobce a jeho manželka jako přístupovou cestu již v době nabytí svého vlastnického práva k nemovitým věcem v k. ú. adresa, o kterých je v řízení pojednáváno. Jedná se přitom o jedinou přístupovou cestu k těmto pozemkům, když od mostku umístněného dále směrem k lesu k rodinnému domu žalobce již přístupová cesta nevede. Stejný přístup užívali také manželé jméno FO, právní předchůdci žalobce a jeho manželky, jak potvrdil žalobce, tak i slyšení svědci, a to minimálně od 50. let minulého století. Přestože žalobce či jeho manželka nedali ani jednomu z žalovaných najevo svou vůli držet právo odpovídající služebnosti stezky a cesty výslovně, má soud za prokázané, že tak učinili prostřednictvím nejenom svého užívání, ale i péčí a investicemi. Žalovaní přitom toto vzali na vědomí, nijak proti tomu nebrojili. Soud vychází z toho, že se žalobce o nájezd i mostek stará, tedy odklízí zde sníh, odstraňuje nečistoty. Pokud jde o samotný mostek, pak tento částečně rozšířil, vybetonoval a připevnil zde zábradlí. Vše přitom činí na své náklady, na rozdíl od obou žalovaných. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalobce vydržel právo odpovídající služebnosti stezky a také cesty v souladu s § 1260 odst. 1 ve spojení s § 1095, § 3066 o. z., neboť byla splněna vydržecí doba, vlastníkům pozemků byla dána najevo vůle držet tyto služebnosti, přičemž ti držbu trpí. Jedná se o držbu práva ke služebnému pozemku p. č. Anonymizováno, který byl oddělen z pozemku p. č. Anonymizováno ve vlastnictví žalované 2 a služebnému pozemku p. č. Anonymizováno ve vlastnictví žalovaného 1, jak je vyznačeno v geometrickém plánu, který je součástí tohoto rozsudku, ve prospěch panujícího pozemku žalobce p. č. Anonymizováno. Pokud jde o rozsah služebnosti, pak bylo v řízení prokázáno nejenom to, že přes mostek a nájezd, jako přístupu k rodinnému domu, se vždy chodilo (§ 1274 o. z.), ale v minulosti také jezdilo povozy taženými koňmi, nyní automobily, jedná se tedy i o cestu (§ 1276 o. z.). Pokud žalobce mostek částečně rozšířil, aby byla cesta možná i pro osobní automobil, na věci to ničeho nemění, neboť došlo pouze ke změně dopravního prostředku, s ohledem na postupující technologie, nikoliv na způsob jeho užívání. Soud tedy i tomuto druhému návrhu zcela vyhověl (výrok II).

4. Proti rozsudku podali odvolání oba žalovaní. Žalovaný 1. nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalovaní v řízení neprokázali nikoliv nepoctivý úmysl žalobce a jeho manželky ke dni uchopení držby. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce disponuje vyšším právním vzděláním, v 80. letech 20. století nebyl omezen v rozpoznávacích schopnostech. Je nesporné, že pozemek p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa nikdy bezprostředně nenavazoval (nesousedil) s pozemky žalobce či jeho právních předchůdců, ale vždy navazoval na pozemek žalovaného 2., tj. pozemek p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa. Ze spisového materiálu se podává, že se žalobce chová jako vlastník části pozemků žalovaného 1., ale bez jakéhokoli právního titulu. Skutečnost, že žalobce si protiprávně oplotil a užívá část pozemku žalovaného 1., je žalovanému 1. známa. V polovině 90. let 20. století žalovaný 1. tuto skutečnost žalobci opakovaně sdělil, ale žalobce toto nechtěl slyšet. Žalovaný 1. nechtěl v té době narušovat dobré vztahy s žalobcem, a proto neučinil žádné opatření, doufaje, že se vše časem vyřeší. Lze tedy hovořit o výprose, tedy že žalovaný 1. jako půjčitel přenechal bezplatně do užívání žalobci část svého pozemku p. č. Anonymizováno. Ze spisového materiálu je zcela prokázáno, že v době, kdy žalobce nabyl do vlastnictví uvedené pozemky, mu muselo být jasno, co přesně nabývá. Žalobce tvrdí, že se domníval, že má ve vlastnictví i části pozemků Anonymizováno a Anonymizováno, jak graficky vyjádřil plotem, pouhým okem je patrno, že tímto by se hranice žalobcem vlastněných pozemků minimálně zdvojnásobila. Z notářského zápisu ze dne datum je patrno, že mimo zastavěnou plochu nabývají žalobce s manželkou do vlastnictví plochu o výměře cca 1 664 m2, kdy v tomto případě plocha 400 m2 činí cca 24 %. Žalobce od samého počátku svého vlastnictví počal užívat plochy, která byla téměř o ¼ větší než ta, co nabyl do vlastnictví. Dále žalovaný 1. poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 4365/2012. Dle žalovaného 1. jsou tvrzení žalobce od podání žaloby dodnes zcela nepravdivá. Lze jen těžko uvěřit tomu, že žalobce jako právně vzdělaná osoba v té době ve služebním poměru SNB, který prohlásí do nabývacího titulu – darovací smlouvy, že zná místní situaci, je schopen rozeznat vzdálenost rozdíl mezi 7 a 14 m, taktéž má k dispozici mapy z roku 1981, ze kterých jsou rozlohy a vzdálenosti patrny, nejednal v době, kdy se ujal držby, v nepoctivém úmyslu, protože mu musela být známa skutečnost, že užívá nemovitosti, které nejsou ani nebyly v jeho vlastnictví, resp. ve vlastnictví ve formě SJM, čím si byl plně vědom, že způsobí jinému bezdůvodně újmu. Dále žalovaný 1. odkázal na rozhodnutí NS ČR 22 Cdo 3387/2021. K části rozhodnutí o určení věcného břemene žalovaný 1. poukázal na sdělení žalobce u jednání dne datum, kdy výslovně v reakci na poučení soudem I. stupně uvedl, že dohoda (se žalobcem) žádná neexistovala, nebylo žádné smluvní ujednání. Ale aby se žalobce a jeho právní předchůdci dostali ke své nemovitosti, užívali je takto dlouhodobě. Po obsáhlé citaci výpovědí žalobce, jakož i výpovědí slyšených svědků, žalovaný 1. uzavírá, že žalobce nikdy nevykonával právo, které by odpovídalo právu služebnosti stezky a cesty na části pozemku p. č. Anonymizováno k. ú. adresa. Současně je patrno, že k pozemkům žalobce byl, a i dnes je, jiný přístup než přes pozemek žalovaného 1, tj. p. č. Anonymizováno. Přístup požadovaný žalobcem je pro žalobce nejpohodlnější a svévolně žalobcem určený. Dle žalovaného 1., jestliže někdo občas „zamete cestu“ před svým domem, která není v jeho vlastnictví, nebo občas „odhrne sníh“, nevykonává právo odpovídající služebnosti stezky cesty. Žalobce tvrdí, že nesl náklady na zachování a opravy příjezdové cesty, tyto však nikdy neprokázal. Současně výkon vlastnického práva nebyl prokázán ani svědecky. Sám žalobce tvrdí, že nikdy neměl pochybnosti o vlastnictví nájezdu, neboť má za to, že by si obec nedovolila vyasfaltovat již existující nájezd pro potřeby žalobce na cizím pozemku. A sám žalobce u soudu sdělil, že nikdy s nikým neřešil právo odpovídající služebnosti stezky a cesty. Vzhledem k tomu se nelze ztotožnit se závěry soudu I. stupně, který věc nesprávně posoudil a dospěl k závěru, že přestože žalobce či jeho manželka nedali najevo ani jednomu z žalovaných svoji vůli držet právo odpovídající služebnosti stezky a cesty výslovně, má soud za prokázané, že tak učinili prostřednictvím nejenom svého užívání, ale i péčí a investicemi (pozn. jaké investice učinili do nájezdu na pozemku žalovaného 1. však soud I. stupně nikde neuvádí). Soud I. stupně rozhodl o vydržení práva odpovídajícího služebnosti stezky a cesty, aniž řádně odůvodnil, proč právě v tomto rozsahu, čímž řízení zatížil vadou a dospěl k chybným právním závěrům, přičemž jeho rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Dále žalovaný 1. poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2750/2023. Soud I. stupně dle 1. žalovaného řádně nezkoumal zjištěné skutečnosti ani souvislost mezi nimi, ani se dostatečně nevypořádal s výraznými rozpory v písemných a ústních sděleních žalobce. Žalovaný 1. proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaný 2. v odvolání namítal, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (výslech svědka tituly před jménem jméno FO), na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí nadepsaného soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Žalovaný 2. k bodu 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že jméno FO nenabyl do vlastnictví žádný pozemek, který by byl označen jako cesta či vodní tok. Ani pan jméno FO, ani jeho rodinní příslušníci se proto nemohli domnívat, že by cesta vedoucí podél jejich domu dále do lesa byla jejich soukromým vlastnictvím. K bodu 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný 2. dodává, že již právní předchůdkyně žalobce jméno FO, dědička po zesnulém manželovi jméno FO, měla a objektivně mohla z nákresu zjistit, že hranice pozemků v jejich vlastnictví nesahají až k potoku. Užívala-li paní jméno FO pozemky od domu až k potoku, činila tak s vědomím, že jí zčásti nepatří. Ke zjištěním pod bodem 12 rozsudku žalovaný 2. dodává, že v roce 1983 se žalobce stal vlastníkem specifikovaných nemovitostí. S těmito začal užívat i části pozemků p. č. Anonymizováno a Anonymizováno, které v jeho vlastnictví nebyly, přestože v darovací smlouvě i s manželkou prohlásili, že zná stavební stav nemovitých věcí, místní situaci a ocenění. K dispozici měl nákres z roku 1981, kde byla místní situace zaznamenána. Ke zjištěním pod bodem 21 rozsudku žalovaný 2. dodává, že obec adresa položila asfalt i na pozemek, který nebyl v jejím vlastnictví, aniž to s vlastníkem pozemku projednala a získala jeho souhlas. Při místním šetření bylo zjištěno, že na zahradě žalobce se nachází i betonový septik, jehož jedna strana se nachází ve vzdálenosti cca 4,4 m od domu a protilehlá strana cca 6,5 m od domu. Septik se fakticky nachází uprostřed zahrady žalobce, na hranici s pozemkem p. č. Anonymizováno ve vlastnictví žalovaného 2. Obvykle se však septiky umisťují k hranicím (okrajům) pozemků. Žalovaný 2. je toho názoru, že septik byl vybudován proto, aby měly kam odtékat odpadní vody z domu č. p. Anonymizováno, a byl vybudován na okraji pozemku p. č. Anonymizováno, který byl s domem č. p. Anonymizováno vždy převáděn z jednoho vlastníka na druhého. Z toho vyplývá, že původním uživatelům (vlastníkům) domu č. p. Anonymizováno byly hranice pozemků známy a není důvod pochybovat o tom, že tyto hranice byly známy i manželům jméno FO a posléze i manželům jméno FO. Při místním šetření žalobce sám uvedl, že v místě septiku vedla císařská cesta směrem z lesa, kudy se vozilo dříví. Tato cesta existovala a fungovala ještě v roce 1938. Z výpovědi svědka jméno FO vyplynulo, že tato cesta existovala ještě v době jeho mládí. Je tedy zřejmé že dříve bylo toto místo veřejně přístupné, užívané neomezeným okruhem osob. Nejednalo se o uzavřený prostor, který by využívaly pouze konkrétní fyzické osoby – vlastníci domu č. p. Anonymizováno. jméno FO následně tím, že pozemky oplotil, znemožnil průjezd po cestě tímto místem a cesta zanikla. Žalobce si pozemek, po kterém dříve vedla cesta, upravil podle svých potřeb a přeměnil jej na užitkovou zahradu. V současné době již cesta neexistuje. Rovněž svědek jméno FO potvrdil, že před domem jméno FO vedla cesta, která byla veřejná (obecní). Stejně tak studna byla z cesty volně přístupná. Studna je stará asi 150 let a užívali ji nejen vlastníci domu č. p. Anonymizováno, ale moli ji jako veřejnou studnu využít i pocestní, kteří tudy chodili či projížděli. Oplocením pozemků dosáhl žalobce zániku veřejné cesty a současně znemožnil třetím osobám užívání do té doby veřejně přístupné studny. Co se týká mostku vedoucího přes potok protékající v daném místě po pozemku p. č. Anonymizováno, resp. po odděleném pozemku p. č. Anonymizováno, je evidentní, že si žalobce bez jakéhokoli předchozího projednání s vlastníkem pozemku p. č. Anonymizováno svévolně a s vědomím, že tento pozemek mu nepatří, tento mostek k újmě vlastníka pozemku rozšířil. Rozsah věcného břemene stezky a cesty vyznačený v geometrickém plánu neodpovídá rozsahu věcného břemene cesty a stezky, ve kterém jej žalobce začal užívat po svých právních předchůdcích. I kdyby žalobce vydržel věcné břemeno cesty a stezky, nemohl jej vydržet v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu, neboť jej užíval a užívá v rozsahu větším než jeho právní předchůdci, přičemž k rozšíření došlo na základě svévolného a nepoctivého jednání samotného žalobce. Soud I. stupně se nevypořádal s otázkou, zda je požadavek žalobce na zřízení věcného břemene cesty a stezky legitimní a v souladu s dobrými mravy za předpokladu, že žalobce sám svým jednáním zapříčinil zánik veřejné cesty, která v minulosti vedla podél jeho právnická osoba tím související zánik dalšího přístupu ke svým nemovitostem. Není pravdivé tvrzení žalobce, že si nechal geodety vytyčit ochranné pásmo vodního toku (viz bod 26 rozsudku), neboť žádné ochranné pásmo neexistuje a neexistovalo. Dále žalobce do protokolu uvedl, že „voda ze studny byla jediným zdrojem pitné vody pro jeho dům. Poté si tam obec dala čerpadlo a pouštěla vodu do kina. Po roce 1990 přestalo letní kino fungovat, čerpadlo nechal obcí odvézt a napojil se na místní vodovod“. Z uvedeného žalovaný 2. dovozuje, že obec si umístila své čerpadlo do veřejně přístupné (obecní) studně a po blíže nespecifikovanou dobu odtud brala vodu pro potřeby letního kina. Pokud by se jednalo o studnu soukromou, potřebovala by obec souhlas manželů jméno FO a posléze manželů jméno FO. O ničem takovém však žalobce nehovořil. adresa kino přestalo fungovat někdy kolem roku 1990, tedy v době, kdy si žalobce pozemky včetně studny oplotil. Přístup k nemovitosti přes nájezd byl užíván od nepaměti. Ano, vedla tudy totiž veřejná cesta do lesa, souhlas nebyl požadován. V důsledku zaplocení byl znemožněn průchod po této cestě, tato cesta zanikla, zachován zůstal jen přístup k nemovitostem žalobce. Skutečnost, že žalobce z příjezdové cesty odstraňuje sníh, listí, popř. seká trávu, na věci nic nemění. Žalobce tak činí dobrovolně a ve svůj prospěch. Pokud by zůstala zachována původní veřejná cesta, měla by povinnost tuto cestu udržovat obec. Soud I. stupě pochybil, pokud zamítl návrh na výslech svědka tituly před jménem jméno FO navrženého 2. žalovaným. Výslech tohoto svědka by potvrdil, že žalobce při stavbě oplocení musel znát skutečný stav průběhu vlastnických hranic svých pozemků. Nadepsaný soud však tento jediný žalovaným 2. navržený důkaz neprovedl, čímž mu znemožnil prokázat významnou skutkovou okolnost. Žalovaný 2. má za to, že soud I. stupně zcela pominul existenci veřejné cesty, kterou potvrdili oba slyšení svědci, která pokračovala dále do lesa, proto byl i veřejný přístup ke studni, která tak byla volně přístupná. Výpovědi svědků, že manželé jméno FO užívali pozemek od domu až k potoku jako zahradu, je nutné interpretovat v souvislosti s jejich dalším tvrzením, a to existencí cesty, která těmito místy procházela. Pokud tedy manželé jméno FO používali pozemek u potoka pro pěstování plodin, nebo zde rostly stromy, pak se nejednalo o pěstování plodin na uzavřené zahradě, ale o prosté využití pozemku za cestou. V této souvislosti je vhodné zmínit, že oplocení stavěl žalobce zejména proto, aby zamezil krádežím zeleniny, ovoce a dřeva na topení. Je tedy zřejmé, že pozemek před domem žalobce byl z cesty volně přístupný až k potoku. Ke skutkovému závěru v bodu 34 rozsudku žalovaný 2. uvádí, že manželé jméno FO ani jejich právní předchůdci žádné povolení k užívání nájezdu a mostku nepotřebovali, neboť se jednalo o veřejnou cestu, kterou užívali pěší i povozy pro cestu do lesa a zpět Nemohlo se jednat o soukromou cestu, neboť vedla dále, než sahali nemovitosti ve vlastnictví manželů jméno FO. Proto od nepaměti nikdo žádné povolení k užití cesty nevydával ani nevyžadoval. Nadepsaný soud se však v rámci tohoto skutkového zjištění vůbec nevypořádal s otázkou, kdy předmětná cesta vedoucí do lesa zanikla a co konkrétně vedlo k jejímu zániku. Jestliže však veřejnou cestu zmiňují oba svědci, muselo k jejímu zániku dojít v době, kdy okolní nemovitosti vlastnili manželé jméno FO, nebo spíše manželé jméno FO. Žalovaný 2. se domnívá, že k zániku této cesty došlo v souvislosti se stavbou plotu, kterým si žalobce oplotil své pozemky a zároveň si zaplotil i část veřejně přístupné cesty vedoucí do lesa a studnu, čímž třetím osobám znemožnil užívání těchto zařízení. Žalobce tak způsobil zánik této veřejné cesty a z dříve volně přístupné studny si udělal studnu soukromou. V tomto ohledu lze skutkový závěr soudu považovat za neúplný a nepřesný. Žalovaný 2. má za to, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil okamžik, kdy se žalobce a jeho manželka chopili držby části pozemků ve vlastnictví žalovaných. V době, kdy kolem nemovitostí ve vlastnictví žalobce nestál plot a před domem vedla cesta až do lesa, mohli část pozemku mezi domem žalobce a potokem využívat i třetí osoby. Dřevěné ohraničení, které u potoka dříve stávalo, mohlo jen stěží zabránit přístupu třetích osob, sloužilo spíše jako zábrana, aby nedošlo k nechtěnému pádu do potoka. Třetí osoby mohly volně a nerušeně přejít mostek a pokračovat po cestě podél domu žalobce až do lesa. Žalobce ani jeho předchůdci tak nemohli užívat celý pozemek mezi domem a potokem jako svůj vlastní a vykonávat k němu držbu vlastnického práva, neboť do tohoto prostoru vstupovaly nezávisle na jejich vůli další osoby. Teprve okamžikem, kdy žalobce pozemky zaplotil, začal vykonávat držbu vlastnického práva výlučně pro sebe jako svou vlastní. V této době však již žalobce musel vědět, kudy skutečně vedou vlastnické hranice jeho pozemků, neboť tyto si nechal vytyčit od geodeta. Při stavbě plotu byl žalobce v nepoctivém úmyslu, neboť věděl, že zaplocuje i část cizího pozemku. Geodeti mohli vlastnickou hranici pozemku žalobce posunout směrem k potoku nejvýše o 2 metry a vytyčili by ji v souladu s údaji evidovanými v katastru nemovitostí jako rovnou – nikoli zahnutou do oblouku kopírující průběh potoka. Tuto skutečnost nemohl žalovaný 2. v řízení prokázat, neboť soud jeho návrh na výslech tituly před jménem jméno FO zamítl. K mimořádnému vydržení práva odpovídajícímu věcnému břemeni cesty a stezky nemohlo dojít, neboť žalobce rozšířil mostek v nepoctivém úmyslu, navíc sám svým jednáním způsobil zánik veřejné cesty. Žalovaný 2. proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému 2. právo na náhradu nákladů řízení, event. aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

6. K oběma odvoláním se vyjádřil žalobce tak, že považuje rozhodnutí soudu I. stupně za správné. Pokud nabyvatelé v darovací smlouvě prohlásili, že znají místní situaci, pak ji znali tak, jak nemovitosti užívali manželé jméno FO. Uvedené pouze potvrzuje, že manželé jméno FO pokračovali v užívání nemovitých věcí v rozsahu užívání jejich právních předchůdců manželů jméno FO. Pokud žalovaný 1. hovoří o výprose, pak žalobce namítá, že k žádnému dvoustrannému právnímu jednání, tedy k uzavření žádné smlouvy mezi ním a žalovaným 2. nedošlo. Žalobce zdůrazňuje, že listinu z roku 1981 (zákres) v době nabytí vlastnického práva k nemovitostem k dispozici neměl. Naprosto není pravda, že by vedle domu žalobce vedla veřejná cesta. Cesta, která vedla kolem domu žalobce, byla vždy soukromá, stejně jako studna. Starosta obce adresa někdy v 60. letech minulého století požádal manžele jméno FO, aby umožnili čerpání vody ze studny pro letní kino. Manželé jméno FO toto umožnili. Voda ze studny pro kino byla čerpána se souhlasem manželů jméno FO. Nikdo jiný vodu ze studny nebral. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Krajský soud v Brně - pobočka ve adresa, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání obou žalovaných byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovanými subjekty – účastníky řízení (§ 201 o. s. ř.), kdy jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), a odvolání obsahuje způsobilé odvolací důvody, přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných jsou částečně důvodná.

8. Nejprve se však odvolací soud zabýval tím, kdo je ve věci žalovaným 2. V návrhu na přistoupení účastníka ze dne datum žalobce označil jako žalovaného 2. Českou republiku, Jméno advokáta B., tedy dvě právnické osoby, z obsahu návrhu je však zřejmé, že žaloba směřuje pouze proti jedné osobě. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně tuto vadu žaloby přehlédl, poučil odvolací soud u jednání o této vadě žalobce, když zástupkyně žalobce vadu žaloby odstranila a upřesnila, že za žalovaného 2. označuje Jméno advokáta B. Vzhledem k tomu, že i soud I. stupně jednal v řízení s tímto žalovaným, nebyl dán důvod pro zrušení rozsudku soudu I. stupně, přičemž bylo možné vyjít z provedeného dokazování a ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně (doplněného u jednání odvolacího soudu).

9. Lze souhlasit se soudem I. stupně, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva, jakož i práva odpovídajícího věcnému břemeni naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. Dosud jsou jako vlastníci pozemků p. č. Anonymizováno a Anonymizováno zapsáni v katastru nemovitostí žalovaní. Rozhodnutí o tom, že vlastníky částí předmětných pozemků byli v režimu společného jmění manželů žalobce a jeho zemřelé manželky, a to ke dni smrti manželky, může být podkladem dodatečného projednání dědictví (a v rámci něj vypořádání společného jmění manželů) ve smyslu § 193 odst. 1 z. ř. s. a následně podkladem pro zápis vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Ani podle stávající právní úpravy účinné od datum nebrání dodatečnému projednání dědictví, ukáže-li se dodatečně na základě pravomocného soudního rozhodnutí, že části předmětných nemovitostí náleželi do společného jmění manželů žalobce a jeho manželky ke dni smrti manželky. Naléhavý právní zájem je dán rovněž v řízení o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť takové rozhodnutí může být podkladem pro zápis práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí, čímž by došlo k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem právním.

10. Podle § 987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

11. Podle § 988 odst. 1 o. z. držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.

12. Podle § 990 o. z. držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel ujme svou mocí. Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel skutečně ujal (odst. 1). Držbu lze nabýt odvozeně tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele. Odvozeně se nabývá držba v rozsahu, v jakém ji měl dosavadní držitel a v jakém ji na nového držitele převedl (odst. 2).

13. Podle § 993 o. z., neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

14. Podle § 1089 odst. 1 o. z., drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

15. Podle § 1091 odst. 1, 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Podle § 1257 odst. 1 o. z. věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.

18. Podle § 1260 odst. 1 o. z. se služebnost nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.

19. Podle § 1274 odst. 1 o. z. služebnost stezky zakládá právo chodit po ní nebo se po ní dopravovat lidskou silou a právo, aby po stezce jiní přicházeli k oprávněné osobě a odcházeli od ní nebo se lidskou silou dopravovali. Podle odst. 2 služebnost stezky neobsahuje právo vjíždět na služebný pozemek na zvířatech ani vláčet po služebném pozemku břemena.

20. Podle § 1276 odst. 1 o. z. služebnost cesty zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly. Podle odst. 2 ve služebnosti cesty není obsaženo právo průhonu. Podle odst. 3 osoba, které přísluší služebnost cesty, přispívá poměrně k udržování cesty včetně lávek a mostů. Vlastník služebného pozemku přispívá, jen když tato zařízení užívá.

21. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

22. K nároku žalobce na určení, že části předmětných pozemků náležely ke dni datum (tj. ke dni smrti manželky žalobce) do společného jmění žalobce a jeho manželky, uvádí odvolací soud následující:

23. Ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, ze kterého vycházel i odvolacího soud, neboť o správnosti skutkových závěrů neměl pochybnosti, vyplývá, že žalobce a jeho manželka jméno FO nabyli na základě darovací smlouvy ze dne datum od paní jméno FO (matky jméno FO) nemovité věci v obci a katastrálním území adresa, a to pozemek st. p. č. Anonymizováno o výměře 657 m2 s domem č. p. Anonymizováno, pozemek p. č. Anonymizováno zahrada o výměře 159 m2, pozemek p. č. Anonymizováno zahrada o výměře 234 m2, pozemek p. č. Anonymizováno ostatní plocha o výměře 1 215 m2 a pozemek p. č. Anonymizováno pastva o výměře 56 m2 (dále jen „Darované pozemky“). Darovací smlouva byla registrována Státním notářstvím v Kroměříži pod č. Anonymizováno. Darované pozemky měly dle darovací smlouvy výměru 2 321 m2. V průběhu tohoto řízení manželka žalobce zemřela a žalovaný se na základě usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne datum, č. j. Anonymizováno, jako jediný dědic své manželky stal výlučným vlastníkem Darovaných pozemků, které jsou nyní vedeny v katastru nemovitostí jako pozemek p. č. st. Anonymizováno, jehož součástí je stavba adresa, č. p. Anonymizováno, pozemek p. č. Anonymizováno (vzniklý sloučením pozemků p. č. Anonymizováno Anonymizováno) a pozemek p. č. Anonymizováno, vše v k. ú. adresa. Kromě Darovaných pozemků se žalobce a jeho manželka chopili držby i části sousedních pozemků p. č. Anonymizováno o výměře 149 m2 (ve vlastnictví žalovaného 2.) a p. č. Anonymizováno o výměře 260 m2 (ve vlastnictví žalovaného 1.), když části těchto pozemků tvořily spolu s Darovanými nemovitostmi jeden funkční celek, a takto začali všechny pozemky (včetně částí sousedních pozemků) užívat. adresa mezi Darovanými nemovitostmi a pozemkem p. č. Anonymizováno v terénu patrné nebyly. Takto (tedy jako jeden funkční celek) byly pozemky užívány jak právními předchůdci žalobce (manžely jméno FO, rodiči jméno FO), tak následně žalobcem a jeho manželkou, přičemž jak žalobce a jeho manželka, tak jejich právní předchůdci, považovali za hranici mezi svými pozemky a sousedními pozemky koryto potoka, podél nějž byla následně vystavěna dřevěná ohrada, která byla posléze (zřejmě v 90. letech 20. století) nahrazena plotem pletivovým. Dle katastrálních map by se mělo koryto potoka nacházet na pozemku p. č. Anonymizováno (dle výpisu z katastru nemovitostí je tento pozemek ve vlastnictví žalovaného 2. evidován jako vodní plocha, koryto vodního toku přirozené rodné přijmení upravené), což však neodpovídá skutečnosti (viz místní šetření). Žalobci se prostřednictvím svědků jméno FO a jméno FO, jakož i svou výpovědí, podařilo prokázat, že sporné části pozemků p. č. Anonymizováno a p. č. Anonymizováno, které jsou připloceny k Darovaným pozemkům, byly takto společně užívány jak žalobcem a jeho manželkou, tak i jejich právními předchůdci (manžely Anonymizováno). Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně nemá důvod o věrohodnosti svědků a pravdivosti jejich výpovědi pochybovat. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobce se svou manželkou se bez právního důvodu chopili i držby částí sousedních pozemků (které jsou předmětem tohoto řízení) již v roce 1983 a od té doby až do smrti manželky žalobce části předmětných pozemků nerušeně užívali, aniž se skuteční vlastníci pozemků p. č. Anonymizováno a p. č. Anonymizováno domáhali (žalobou) vyklizení svých pozemků (případně aniž podali jiný typ žaloby).

24. Pro posouzení věci je rozhodující, zda se žalobci chopili držby sporných částí pozemků žalovaných. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 728/2000). Žalobce prokázal, že sporné části sousedních pozemků začal užívat společně s pozemky nabytými darovací smlouvou jako jeden funkční celek již v roce 1983 a následně postavil kolem takto nabytých pozemků plot, který se v nezměněné podobě nachází na daném místě doposud (viz výpověď žalobce, výpověď svědků a místní šetření). Žalobce a jeho manželka tak dali jednoznačně najevo svou vůli nakládat s věcí (částí sousedního pozemku) jako s vlastní a rovněž věc fakticky ovládali (katastrální vlastník, jemuž byla držba odňata, se proti tomu nijak nebránil). Lze tedy uzavřít, že žalobce a jeho manželka se skutečně v roce 1983 chopili držby části pozemků žalovaných.

25. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou 2. žalovaného, že se žalobce a jeho manželka nemohli chopit držby pozemku již v roce 1983, ale že se chopili držby až v době, kdy si své nemovitosti oplotili. Z výpovědi svědků slyšených u odvolacího řízení bylo zjištěno, že již v době, kdy předmětné nemovitosti užívali manželé jméno FO (předchůdci žalobce a jeho manželky), vedla kolem potoka (tedy zhruba v místě dnešního oplocení) dřevěná ohrada. Navíc za přirozenou hranici mezi svými pozemky a pozemky sousedními považovali jak manželé jméno FO, tak následně manželé jméno FO koryto potoka (což potvrdili i slyšení svědci), takto to také prezentovali navenek, jinými slovy již manželé jméno FO a následně též manželé jméno FO se chovali tak, že jim patří nejen Darované pozemky, ale i sporné části pozemků sousedních, tudíž o tom neměli pochybnosti ani třetí osoby (viz slyšení svědci). Následně žalobce sporné části pozemků žalovaných připlotil (postavil pletivový plot na místě původní dřevěné ohrady), přičemž oplocení pozemku lze v tomto případě považovat za výraznou okolnost vyjadřující vůli držet pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2259/2019). Lze tedy uzavřít, že žalobce a jeho manželka se chopili držby sporných částí pozemku již v roce 1983, a to v hranicích, ve kterých jej drželi jejich předchůdci. Oplocení pozemků žalobcem (v místě stávající dřevěné ohrady) pak lze považovat pouze za projev vůle pozemky držet (projev panství nad věcí), nejedná se však o chopení se držby jako takové. Ani z judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá, že by oplocení pozemku bylo nezbytnou podmínkou chopení se držby, když hranice v terénu byly jinak patrné (např. jako v této věci se jednalo o koryto potoka).

26. Předpoklady mimořádného vydržení vymezil Nejvyšší soud ČR již v mnoha svých rozhodnutích, zejména v rozsudku ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, z něhož vycházel i soud I. stupně. Odvolací soud konstatuje, že právní posouzení věci soudem I. stupně ohledně vydržení vlastnického práva je správné a lze na odůvodnění soudu I. stupně pro stručnost odkázat. Dle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje vedle držby jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. V nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává (v tomto případě tedy na žalovaných). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (srov. § 993 o. z.). Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle § 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.

27. Dále v rozsudku ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, Nejvyšší soud uvedl, že zákon v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění svého práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi. Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.

28. Vztaženo na danou věc, žalobce a jeho manželka se již v roce 1983 na základě darovací smlouvy společně s Darovanými pozemky chopili držby i částí sousedních pozemků, které jsou předmětem tohoto řízen, jak bylo vysvětleno shora. Žalovaní neprokázali žalobci a jeho manželce nepoctivý úmysl při chopení se držby předmětných částí pozemků. Žalovaní byli soudem I. stupně u jednání poučeni dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že musí označit důkazy o nepoctivém úmyslu žalobce při nabytí držby, pokud chtějí být se svou obranou úspěšní (byli dokonce seznámeni s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu). Žalovaný 1. navrhl důkaz svým čestným prohlášením, žalovaný 2. uvedl, že žalobce mohl a měl mít povědomí, kudy vedou hranice jeho pozemků, přičemž povědomí měl získat od geodeta. Pokud si tedy připlotil část sousedního pozemku, nejednalo se o poctivý úmysl. Následně žalovaný 2. navrhl výslech soudního znalce tituly před jménem jméno FO (nikoliv svědka), který se měl vyjádřit k otázce, zda je možné, aby žalobce, který si nechal vytyčit hranice svých pozemků za účelem oplocení, nebyl přítomnými geodety upozorněn na skutečnost, že hranice jeho pozemku p. č. Anonymizováno a pozemku p. č. Anonymizováno v k. ú. adresa prochází středem jeho zahrady před domem, tedy že hranice jeho pozemku nesahají až ke skutečnému korytu potoka.

29. Čestným prohlášením žalovaného 1. nebyl prokázán nepoctivý úmysl žalobce a jeho manželky, neboť v čestném prohlášení se žalovaný 1. vyjadřuje až k období, kdy se on sám stal vlastníkem pozemku p. č. Anonymizováno (tj. k období od 90. let 20. století), nikoli k období, kdy se žalobce chopil držby předmětných pozemků (rok 1983).

30. Důkazní návrh 2. žalovaného nebyl způsobilý prokázat nepoctivý úmysl žalobce k datu, kdy se chopil držby sporných částí pozemků (tj. v roce 1983). Jednak se důkazní návrh vztahoval k období, kdy žalobce zhotovil plot, kterým si sporné části pozemku připlotil, což však bylo později, než v roce 1983, jednak pouhým obecným výslechem znalce, který se zaměření sám neúčastnil, k hypotetickým otázkám (zda je možné, aby žalobce, který si nechal vytyčit hranice svých pozemků za účelem zaplocení, nebyl přítomnými geodety upozorněn na skutečné hranice pozemků) nelze prokazovat nepoctivý úmysl žalobce (resp. vnější okolnosti, které o vnitřním stavu žalobce svědčí). Soud I. stupně proto nepochybil, pokud tento nezpůsobilý důkazní návrh zamítl.

31. Lze ve shodě se soudem I. stupně uzavřít, že žalobce a jeho manželka se nevetřeli v držbu svémocně, potajmu nebo lstí, ani neusilují proměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno jen výprosou. Sporné části pozemků užívali společně s Darovanými pozemky jako jeden funkční celek ve stejném rozsahu, ve kterém jim byly předány jejich právními předchůdci, a to od roku 1983 (tj. více než třicet let), následně si sporné části pozemků oplotili, čímž projevili své panství nad věcí. Podle darovací smlouvy činila výměra Darovaných pozemků 2 321 m2, přičemž žalobce a jeho manželka se navíc chopili držby pozemků o výměre 409 m2, začali tak užívat plochu o 17 % větší, než je plocha pozemků nabytých na základě darovací smlouvy. I když měl žalobce právnické vzdělání, nelze uzavřít, že by poměr výměry nabytých pozemků s pozemky, jejichž držby se držitelé bez právního důvodu chopili (sousedních pozemků) byl tak velký, že by držitelům muselo být nepochybně jasné, že drží více, než nabyli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Je třeba přihlédnout i k tomu, že šlo o komplex nabývaných pozemků na okraji lesa, a že na pozemku p. č. Anonymizováno (pozemku 1. žalovaného) se nacházela studna, která byla jak právními předchůdci žalobce, tak následně žalobcem a jeho manželkou po dlouhou dobu využívána jako jediný zdroj pitné vody (aniž tomu kdokoliv bránil). Současně je situace v terénu taková, že koryto potoka se mohlo jevit jako přirozená rodné přijmení mezi pozemky žalobce a pozemky žalovaných. Ostatně i v katastru nemovitých věci je chyba, pokud je pozemek p. č. Anonymizováno označen jako vodní tok (i tato skutečnost mohla vyvolat omyl u žalobce či jeho právních předchůdců, pokud se chopili držby pozemků k přirozené rodné přijmení tvořené potokem). Navíc skuteční vlastníci sousedních pozemků proti držbě svých pozemků žalobcem v podstatě až do současné doby nijak nezasáhli (žalovaný 1. pouze slovně upozorňoval žalobce, že část jeho zahrady se nachází na pozemku žalovaného 1., žalobu na ochranu svého vlastnického práva však nepodal). Jak přitom vyplývá ze shora citované judikatury, je nerozhodné, že žalovaný 1. sdělil žalobci, že užívá část jeho pozemků, neboť absence nepoctivého úmyslu se zkoumá právě k okamžiku chopení se držby, a vlastník zabrání mimořádnému vydržení v podstatě jen podáním žaloby na ochranu svého vlastnického práva (případně žaloby určovací), či uzavře s držitelem dohodu o převzetí držby, k tomu však v dané věci nedošlo. Závěr soudu I. stupně o tom, že žalobce a jeho manželka nabyli vlastnické právo k předmětným částem pozemků žalovaných na základě mimořádného vydržení (a stali se vlastníky v režimu SJM sporných částí pozemků nejpozději ke dni smrti manželky žalobce), je proto správný.

32. Pokud žalovaný 1. v odvolání uvádí, že dle katastrální mapy je vzdálenost od budovy na pozemku p. č. st. Anonymizováno k hranici pozemku p. č. Anonymizováno Anonymizováno cca 7 m, zatímco vzdálenost od této budovy k plotu vybudovanému žalobcem je 14 m, v čemž zřejmě spatřuje nepoctivý úmysl žalobce, pak s tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí. Především v řízení nebylo prokázáno, že by měl žalobce v době uzavření darovací smlouvy k dispozici mapu z roku 1981 (na č.l. 8 spisu), či geometrický plán z roku 1982 (na č. l. 9 spisu), když sám žalobce tuto skutečnost popírá. Navíc ani z těchto podkladů by laikovi nemuselo být zřejmé, jaká je vzdálenost od budovy č.p. Anonymizováno k hranici pozemku p. č. Anonymizováno a že hranice dle mapy neodpovídají hranicím v terénu, to vše ve spojení se situací, kdy se jednalo o darování mezi rodinnými příslušníky.

33. Pokud 1. žalovaný odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4365/2012, pak toto rozhodnutí se zabývá dobrou vírou nabyvatelů v případě řádného vydržení, dané rozhodnutí nelze použít pro vydržení mimořádné, u něhož se nezkoumá dobrá víra, ale absence nepoctivého úmyslu při nabytí držby.

34. Pokud 1. žalovaný namítá, že je zcela nepředstavitelné, že by nějaký vlastník pozemku v Československé socialistické republice v roce 1983 byl v té době schopen se jakkoli „bránit“ proti neoprávněnému užívání svých pozemků, lze s ním jistě souhlasit. Nicméně po roce 1989 se situace změnila a 1. žalovaný, který se stal vlastníkem pozemku p. č. Anonymizováno v 90. letech 20. století, věděl, že žalobce drží část jeho pozemku (neboť je měl připloceny), přesto se do konce roku 2018, ale ani později (tedy více než 20 let) neoprávněnému užívání svých pozemků nijak nebránil (nepodal žalobu na ochranu vlastnického práva či žalobu určovací), tudíž svou nečinností umožnil žalobci a jeho manželce mimořádné vydržení vlastnického práva.

35. Ani ostatní odvolací námitky 1. žalovaného nejsou důvodné, když jsou pouze opakováním toho, co v průběhu řízení zaznělo a s čím se vypořádal již soud I. stupně. Soud I. stupně hodnotil důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., vyvodil z nich správná skutková zjištění, a nelze tedy přisvědčit 1. žalovanému, že by postupoval v rozporu s tímto ustanovením a že by tak řízení zatížil vadou, která mohla mít vliv na nesprávnost rozhodnutí věci.

36. Odvolací námitky 2. žalovaného považuje odvolací soud z části za nedůvodné a z části za nesrozumitelné. Pokud 2. žalovaný namítá, že jméno FO (předchozí vlastník Darovaných nemovitostí) nabyl pouze pozemky označené jako pastva a že nenabyl žádný pozemek označený jako cesta či vodní tok, proto se ani on, ani jeho rodinní příslušníci nemohli domnívat, že by cesta vedoucí podél jejich domu dále do lesa byla jejich soukromým vlastnictvím, pak není zřejmé, jaký skutkový či právní závěr soudu I. stupně je touto námitkou zpochybňován.

37. Soud I. stupně se správně zabýval pouze tím, zda se žalobce a jeho manželka nechopili držby částí pozemků žalovaných v nepoctivém úmyslu. Proto jsou bezpředmětné námitky 2. žalovaného, že právní předchůdci žalobce měli a mohli při nabytí pozemků zjistit, že hranice jejich pozemků nesahají až k potoku. S námitkou, že žalobce mohl z nákresu z roku 1981 zjistit skutečné hranice pozemků se vypořádal jak soud I. stupně, tak soud odvolací (viz bod 33 odůvodnění). Námitky týkající se septiku, jakož i toho, že studna na pozemku p. č. Anonymizováno byla veřejná, jsou novými skutečnostmi, které byly uplatněny po koncentraci řízení, a to až v řízení odvolacím, a proto k nim odvolací soud nemůže dle § 205a o. s. ř. přihlížet. Navíc k užívání studny pro potřeby místního kina se vyjádřil již soud I. stupně (viz bod 51 odůvodnění).

38. Žalobce sám uvedl, že přes jeho pozemek p. č. Anonymizováno vedla dříve cesta do lesa, přičemž 2. žalovaný následně namítal, že existence této veřejné cesty brání vydržení. Odvolací soud opakovaným výslechem svědků zjistil, že přes pozemek žalobce p. č. Anonymizováno vedla v minulosti „polní“ cesta, po které se vozilo dříví z lesa k pálení. Již v době, kdy předmětné pozemky nabyli manželé jméno FO, se však tato cesta přestala užívat (neužívala ji veřejnost, ale pouze manželé jméno FO či manželé jméno FO), neboť zanikla potřeba tuto cestu pro převoz dřeva k pálení užívat. Žalobci se chopili držby pozemků v době, kdy se tato cesta neužívala (zanikla), a proto ani tato skutečnost nemůže být překážkou vydržení.

39. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou 2. žalovaného, že by soud I. stupně posuzoval absenci nepoctivého úmyslu žalobce nikoliv na základě stavu, který zde byl před zaplocením pozemku, ale na základě toho, jak vypadá předmětný prostor teď. Naopak soud I. stupně zejména prostřednictvím slyšených svědků zjišťoval, za jakých okolností a v jakém rozsahu se žalobce a jeho manželka chopili držby předmětných pozemků k datu 1983 (srov. zejména bod 32 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně), a proto ani tato námitka neobstojí.

40. Vzhledem k tomu, že žalovaným se správnost skutkových a právních závěrů soudu I. stupně zpochybnit nepodařilo, a výrok I. rozsudku soudu I. stupně je věcně správný, odvolací soud jej dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

41. K určení existence věcného břemene cesty odvolací soud uvádí následující:

42. V této části považuje odvolací soud odvolání žalovaných za důvodné. Z obsahu spisu se podává, že žalobce podáním ze dne datum požadoval zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti užívacího práva chůze a jízdy při vstupu na všechny jeho pozemky bez omezení tak, jak tomu bylo vždy až dosud. V podání ze dne datum žalobce uvedl, že na přiložené mapce (č.l. 92 spisu) růžovou barvou vyznačil cestu, která dříve procházela jejich pozemky (konkrétně přes pozemek p. č. Anonymizováno, přičemž část této nyní již nepoužívané cesty je přes pozemek p. č. Anonymizováno vyasfaltována až po veřejné parkoviště na pozemku p. č. Anonymizováno. V současné době je to jediná přístupová cesta k trvale obývanému domu č. p. Anonymizováno. Vzhledem k tomu, že mu bylo Anonymizováno. sděleno, že mu „nemůže být povolen volný přístup jako věcné břemeno“, žádá, aby soud rozhodl o zřízení věcného břemene tak, jako u pozemku p. č. Anonymizováno ve vlastnictví 1. žalovaného. Až v podání ze dne datum žalobce tvrdil, že on se svou manželkou, jakož i jejich právní předchůdci od roku 1949 užívali jako přístup ke svým pozemkům cestu vybudovanou přes pozemky p. č. Anonymizováno a p. č. Anonymizováno, a to jako pěší cestu i cestu pro vjezd osobním automobilem na svůj pozemek p. č. Anonymizováno, má tudíž za to, že nabyl právo cesty a stezky ve formě služebnosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Žalovaný 2. namítal, že žalobce dlouhou dobu užíval části pozemků ve vlastnictví obou žalovaných pro přístup ke svým pozemkům z veřejné komunikace, ačkoliv si byl vědom, že mu užívané části pozemků nepatří a užíval je s tichým souhlasem jejich vlastníků, který mohl být kdykoliv odvolán. Kromě tohoto souhlasu žalobce nedisponoval a nedisponuje žádným soukromoprávním důvodem, na základě kterého by byl oprávněn k přecházení a přejíždění pozemků ve vlastnictví žalovaných. Žalobce se snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, proto nemůže být držitelem nikoliv v nepoctivém úmyslu. U jednání dne datum byl žalobce poučen dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že má uvést a následně prokázat, na základě čeho dospěl k tomu, že vykonával právo služebnosti odpovídající právu cesty a stezky, a že tedy nešlo o užívání z titulu výprosy či jiného důvodu, jinak nemusí být v této části se žalobou úspěšný. Na toto poučení žalobce reagoval tak, že žádná dohoda neexistovala, nebylo žádné smluvní ujednání, ale žalobce a jeho předchůdci užívali pozemky žalobců jako přístupovou cestu ke svým pozemkům dlouhodobě. Pozemky žalovaných byly takto užívány a žalovaní se tomu nebránili. Žalobce postupně upravoval mostek, vylepšil jej i pro vjezd automobilů (tedy ho vybetonoval). K tomu navrhl výslech svědků.

43. Ve své účastnické výpovědi žalobce uvedl, že v minulosti byl nájezd užíván bez toho, aby bylo řešeno povolení či nějaká dohoda, byl prostě užíván. Slyšení svědci se vyjádřili pouze k tomu, že žalobce dlouhodobě užíval jako přístup ke svým pozemkům vyasfaltovanou cestu a betonový nájezd, který vede přes pozemky žalovaných p. č. Anonymizováno/Anonymizováno a Anonymizováno, z jakého důvodu žalobce předmětný mostek a nájezd užívá, však nevěděli.

44. Z již ustálené judikatury (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, 22 Cdo 2098/2023, 22 Cdo 1386/2025) vyplývá, že ten, kdo se vydržení práva domáhá, musí tvrdit a následně prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013). Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá.

45. Soud I. stupně správně vyzval žalobce k doplnění tvrzení o tom, proč má za to, že vykonává právo ze služebnosti, případně nechť k tomuto označí důkazy. Žalobce následně uvedl, že žádná dohoda neexistovala, pouze pozemky žalovaných užíval jako přístupovou cestu ke svým pozemkům dlouhodobě (stejně jako jeho právní předchůdci), aniž mu v tom žalovaní bránili. Již na základě tohoto tvrzení lze uzavřít, že žalobce nikdy nedržel právo odpovídající věcnému břemeni (služebnosti) stezky či cesty, pouze fakticky pozemky žalovaných užíval s jejich tichým souhlasem (ostatně žalovaní mu doposud v užívání svých pozemků pro přístup na jeho pozemky nijak nebrání). Jak vyplynulo z výpovědi žalobce i svědků, dříve byl nájezd a mostek (vyšrafovaná část geometrického plánu) užíván jako součást veřejné cesty vedoucí do lesa (přes pozemky žalobce), a proto je zde nájezd i mostek tzv. od nepaměti (sloužil i pro jízdu povozů s koňmi). Předchůdci žalobce a následně žalobce pak užívali část veřejné cesty (nájezd a mostek) jako přístupovou cestu ke svým pozemkům i v době, kdy se veřejná cesta přestala používat, z ničeho však nelze dovodit, že by se mohli domnívat, že tak činí na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni. Ostatně sám žalobce věděl, že není oprávněn z věcného břemene (viz jeho podání na č.l. 90 spisu, ve kterém uvádí, že mu bylo 2. žalovaným sděleno, že mu nemůžou povolit volný přístup jako věcné břemeno), a proto nejprve navrhoval, aby mu soud zřídil právo odpovídající věcnému břemeni. Žalobce tak nedisponuje žádným právním důvodem (byť domnělým), na základě kterého by se mohl domnívat, že je oprávněným z věcného břemene (služebnosti) a že z tohoto důvodu může chodit a jezdit přes pozemky žalovaných. Žalobce se tak prostřednictvím tohoto řízení snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povolenou jen výprosou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce se o nájezd i mostek staral (odklízel sníh, odstraňoval nečistoty), případně samotný mostek částečně rozšířil na své náklady. Žalobce tak činil z toho důvodu, neboť se jednalo o jím využívanou cestu k jeho pozemkům (sníh odklízel, aby tudy mohl chodit či jezdit, mostek vybetonoval, aby zde mohl snáze projet autem). Nelze proto uzavřít, že by žalobce cestu udržoval z důvodu, že by měl za to, že je oprávněným z věcného břemene (ze služebnosti). Odvolací soud nesouhlasí se soudem I. stupně, že by žalobce tímto svým faktickým chováním (uklízením mostku či nájezdu a vybetonováním mostku) dal najevo vůči žalovaným vůli držet služebnost cesty a stezky. Už vůbec nelze dovodit, že by žalovaní údajnou držbu práva žalobcem trpěli (žalovaný 2. výslovně sdělil, že mu cestu formou věcného břemene nepovolí).

46. Pokud žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 22 Cdo 927/2023, jedná se o rozhodnutí, ve kterém se dovolací soud zabýval (s ohledem na formulaci dovolání) především otázkou poctivosti držitele při nabytí držby, nikoliv držbou jako takovou, přičemž vycházel z individuálních okolností dané věci. Předmětné rozhodnutí proto nelze v této věci použít, navíc bylo překonáno později vydanými rozhodnutími Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2098/2023 ze dne datum, usnesení sp. zn. 22 Cdo 1386/2025 ze dne datum či rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2914/2024 ze dne datum).

47. Ze shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. správný není, a proto jej dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na určení věcného břemene zamítl.

48. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně, rozhodl nově o nákladech řízení před soudy obou stupňů (srov. § 224 odst. 2 o. s. ř.), čímž nahradil výroky III. až VI. rozsudku soudu I. stupně. Lze konstatovat, že žalobce byl v řízení úspěšný pouze s jedním nárokem (na určení vlastnického práva), s druhým nárokem (na určení věcného břemene) naopak úspěšným nebyl, a proto lze úspěch žalobce považovat za totožný s úspěchem žalovaných. Odvolací soud proto rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzhledem k tomu, že žalobci nebyla přisouzena náhrada nákladů řízení, nemůže být žalovaným uložena povinnost zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování dle § 149 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.