60 Co 36/2025

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného A , IČO IČO žalovaného A sídlem Adresa žalovaného A , narozeného Datum narození žalovaného B , bytem Adresa žalovaného B zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o neoprávněnost výpovědi, o vzájemný návrh na vyklizení nemovitosti o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. 11. 2024, č. j. 14 C 121/2024-137

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 24 445,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni 100 % nákladů odvolacího řízení, tedy částku 13 775,69 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 14 C 121/2024-137, ve výroku I. vyslovil, že výpověď nájemní smlouvy uzavřené dne , datum, (dále jen „Nájemní smlouva“) mezi žalobkyní coby nájemkyní a , Jméno žalovaného B, coby pronajímatelem (dále jen „Dlužník“), jejímž předmětem je nájem pozemku , parc. č. St., , jehož součástí je stavba č. p. , adresa, (dále jen „předmětný dům“), vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, (dále jen „předmětný pozemek“), učiněna žalovaným dne , datum, a doručena žalobkyni dne , datum, (dále jen „Výpověď“), je neoprávněná, ve výroku II. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal stanovení povinnosti žalobkyně vyklidit předmětný pozemek, a ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit plnou náhradu nákladů řízení ve výši 25 232 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání, v němž uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně uzavřela s Dlužníkem dne , datum, smlouvu o smlouvě budoucí kupní, kterou se zavázala Dlužníkovi zaplatit kupní cenu ve výši 4 680 000 Kč za budoucí převod vlastnického práva k předmětnému pozemku v 360 měsíčních splátkách po 13 000 Kč. Na téže listině uzavřeli též Nájemní smlouvu ohledně téhož pozemku na dobu 30 let za nájemné ve výši 1 Kč ročně. Žalovaný má za to, že Nájemní smlouva nebyla platně uzavřena z důvodu absence úplatnosti, neboť fakticky došlo k bezúplatnému přenechání předmětného domu žalobkyni do užívání. Obě zmíněné smlouvy jsou na sobě závislé ve smyslu § 1727 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a proto odmítl-li žalovaný plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, de facto způsobil zánik Nájemní smlouvy, neboť odmítnutím plnění nemůže být smlouva v budoucnu splněna. Soud I. stupně nicméně smlouvy posoudil jako na sobě nezávislé a Nájemní smlouvu jako platně uzavřenou. Nájemní smlouva je neplatná absolutně, případně relativně, čehož se žalovaný dovolal, neboť se zjevně příčí dobrým mravům z důvodu, že byla uzavřena na dobu 30 let za nájemné ve výši 1 Kč ročně, čímž zde absentuje pojmový znak nájmu (úplatnost). Výše nájemného je v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení a zájmem (zajištěných) věřitelů. Na tom ničeho nemění skutečnost, že v době uzavření Nájemní smlouvy se pronajímatel ještě nenacházel v úpadku, kdy s ohledem na sjednanou dobu nájmu a praktickou bezúplatnost nelze od zájmů věřitelů Dlužníka odhlížet. Žalovaný nesouhlasí s tím, že je třeba jednostrannou výhodnost smlouvy poměřovat s dalšími smluvními ujednáními, konkrétně závazkem žalobkyně splácet budoucí kupní cenu předmětný pozemek částkou 13 000 Kč měsíčně. Dlužník koupil předmětný pozemek od žalobkyně za cenu 3 600 000 Kč a dle smlouvy o smlouvě budoucí má žalobkyně za 30 let uhradit částku 4 680 000 Kč, přičemž v případě legitimního odstoupení od smlouvy bylo dohodnuto nájemné ve výši 13 000 Kč měsíčně s tím, že Dlužník nebude povinen žalobkyni vracet uhrazené splátky na budoucí kupní cenu. Nájemné ve výši 1 Kč ročně se nicméně změní na nájemné ve výši 13 000 Kč měsíčně jen v případě odstoupení od smlouvy. Nájemní smlouva neupravuje možnost změny nájemného pro případ, že k zániku budoucí kupní smlouvy dojde jinak než vinou budoucí kupující, jako se tomu stalo v posuzovaném případě, kdy plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí odmítl žalovaný. Nadto soud I. stupně zcela rezignoval na zkoumání obvyklého (tržního) nájemného, které v roce 2016 činilo 23 527 Kč měsíčně a v roce 2024 dokonce 34 790 Kč měsíčně. Nelze v žádném případě směšovat platbu na budoucí kupní smlouvu s nájemným, resp. jednou ji pokládat za splátku budoucí kupní ceny a vzápětí ji pokládat za nájemné kompenzující pronajímateli až 30leté bydlení žalobkyně v předmětném domě; nadto i při odstoupení od smlouvy by výše nájemného dosahovala jen cca poloviny obvyklého nájemného. Není poctivý záměr žalobkyně, že bude v předmětném domě, který ji nepatří, bydlet 30 let de facto zdarma a následně se stane vlastnicí předmětného pozemku za cenu pro ni extrémně výhodnou. Pro případ, že by Nájemní smlouva nebyla neplatná, je nutno zkoumat otázku závislosti uzavřených smluv. Žádné ustanovení Nájemní smlouvy neřeší výslovně otázku, zda v případě zániku smlouvy o smlouvě budoucí nadále trvá či netrvá nájem a jaká je výše nájemného. Naopak se ve smlouvě hovoří o odstoupení budoucího prodávajícího (tj. pronajímatele) od této smlouvy jako celku, nikoliv od některé její části. Jelikož žalovaný dle § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „i. z.“), odepřel plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nemůže být tato smlouva naplněna, což prakticky znamená zánik závazku z ní plnit. Na závislost obou smluv lze usuzovat též z jednání žalobkyně, která nemá v úmyslu hradit nájemné ani ve výši 13 000 Kč, když se přihláškou domáhá náhrady škody z důvodu odepření plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí ve výši 1 350 500 Kč, kterou pravidelně uhradila; v současnosti se vede incidenční spor, neboť žalovaný tuto pohledávku popřel. Závěr o nezávislosti přitom soud I. stupně učinil, aniž by žalovaného na své právní hodnocení upozornil; v tomto případě by přitom bylo namístě provést výslech pronajímatele a žalobkyně ke zjištění účelu smluv. V případě posouzení předmětných smluv jako vzájemně závislých by přitom zanikla dosud nesplněná smlouva o smlouvě budoucí a v souladu s § 1727 věty třetí o. z. by byla zrušena i Nájemní smlouva; pak by nebylo nutno se zabývat náležitostmi Výpovědi a její oprávněností. Výpověď nájmu byla zaslána z procesní opatrnosti s úmyslem docílit vyklizení předmětného pozemku, který žalobkyně užívá bez právního důvodu a jehož vyklizení se žalovaný domáhá. Jestliže je insolvenční správce podle § 256 i. z. oprávněn vypovědět nájem, pak musí být oprávněn vypovědět i smlouvu, na jejímž základě užívá žalobkyně předmětný dům de facto bezplatně. Žalovaný navrhl, nechť je žaloba na vyslovení neoprávněnosti Výpovědi zamítnuta a je naopak vyhověno vzájemnému návrhu na vyklizení a žalovanému je přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že soud I. stupně rozhodl naprosto správně, své rozhodnutí náležitě odůvodnil, přičemž odvolací argumentace je nepřiléhavá. Nájemní smlouva je platným právním jednáním, nájemní vztah dosud nebyl platně ukončen a žalobkyně tak má právní titul k užívání předmětného pozemku. Ve vztahu k neplatnosti Nájemní smlouvy žalovaný opomenul vzájemný vztah mezi žalobkyní a Dlužníkem, jakož i časové a věcné okolnosti uzavření komplexu tří smluv, žalovaný upozadil autonomii vůle smluvních stran a zcela jednostranně upřednostňuje zájem věřitelů. Nájemní smlouva byla uzavřena před více jak 8,5 lety v době, kdy Dlužník neměl žádné dluhy, na koupi předmětného pozemku mu byl poskytnut úvěr, mezi žalobkyní a Dlužníkem nebyl žádný příbuzenský či jiný blízký vztah, žalobkyně nebyla v postavení silnější smluvní strany, v době uzavření smluv měla 60 let. Nájemní smlouva byla uzavřena za nájemné ve výši 1 Kč ročně za účelem zajištění aktuální bytové potřeby žalobkyně, což mělo vyvážit komplex všech najednou uzavřených smluv. Další smlouvy, tj. kupní smlouva a smlouva o smlouvě budoucí měly vyřešit vlastnické právo, resp. vyměnit finanční prostředky za převod vlastnictví. Při neuhrazení jediné splátky přitom mohlo dojít k odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí se zápočtem splátek na nájemné. Jestliže by přitom měly být neplatné smlouva o smlouvě budoucí i Nájemní smlouva, pak by musela být neplatná též smlouva kupní, kterou žalovaný pomíjí, neboť všechny byly uzavřeny ve vzájemné provázanosti; tím by ovšem žalobkyně nikdy nepozbyla své vlastnické právo k předmětnému pozemku, hrazení nájemného i vyklizení předmětného pozemku by bylo pojmově vyloučeno. V opačném případě musejí být všechny 3 smlouvy platné a nájemní vztah platně trvá. Jiný závěr by byl rozporný s dobrými mravy. Neplatnost toliko Nájemní smlouvy by vedla k nedůvodnému zvýhodnění Dlužníka na úkor žalobkyně, která po dobu 8 let plnila vždy řádně a včas, přitom Dlužník plnění vždy přijímal bez vznesení námitek; pohledávka byla postižena i exekučním příkazem soudní exekutorky. Namítá-li žalovaný, že nízkým nájemným mají být poškozeni věřitelé, neuvádí, o jaké konkrétní věřitele by mělo jít a jak konkrétně měli být poškozeni. Dlužník neporušil žádnou svou povinnost, jestliže se rozhodl umožnit užívání předmětného domu žalobkyni za 1 Kč ročně po dobu 30 let; až ex post žalovaný zcela účelově hodnotí jednání Dlužníka jako nesouladné se zájmy věřitelů v insolvenčním řízení; podstatná je však optika okamžiku, kdy k ujednání došlo. I v případě nenaplnění smlouvy o smlouvě budoucí má žalobkyně zájem na trvání nájmu. Je přitom nepřípustné, aby v případě porušení povinnosti ze strany Dlužníka mohlo dojít k automatickému zániku Nájemní smlouvy pro žalobkyni, byť by si žalobkyně vůči Dlužníkovi plnila své povinnosti řádně a včas. Žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen a byla ji přiznána náhrada nákladů řízení.

4. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně coby soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř), žalovaným jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Soud I. stupně na základě zásady volného hodnocení dokazování vyjádřené v § 132 o. s. ř. pečlivě zhodnotil provedené důkazy a dovodil z těchto důkazů správné závěry o skutkovém stavu, kdy bylo patrno, z jakých konkrétních provedených důkazů byl ten který skutkový závěr učiněn. Úvahy, kterými se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů, a z těchto důkazů dovozené skutkové závěry neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ. Odvolací soud nevidí v hodnocení důkazů disproporci, pro kterou by mělo být dokazování opakováno a pro stručnost na skutkové závěry soudu I. stupně odkazuje.

6. Soud I. stupně se rovněž řádně vypořádal s učiněnými důkazními návrhy, kdy se odvolací soud ztotožňuje s tím, že nebylo nezbytné provádět výslech žalobkyně a Dlužníka (Ten se má dle e-mailu zaslaného odvolacímu soudu aktuálně nacházet v Egyptě, přičemž se měl přihlásit do záloh Ruské federace, odmítá jakékoli spojení s Českou republikou, za níž se má stydět, a hodlá se do budoucna zříct státního občanství, takže výslech Dlužníka je navíc fakticky nerealizovatelný.), když účel jednotlivých smluv byl v tomto konkrétním případě prokázán již z jejich písemného obsahu. Pokud jde přitom o prokázání toho, že Nájemní smlouva byla existenčně navázána na smlouvu o smlouvě budoucí (případně i na kupní smlouvu), jedná se o skutečnost pro řízení nerozhodnou, a neboť nebylo žalovaným tvrzeno ani prokázáno, že by práva a povinnosti založené smlouvou o smlouvě budoucí měly jakýmkoliv relevantním způsobem zaniknout, toliko žalovaný tvrdil, že jeho předchůdce v insolvenčním řízení odmítl plnit povinnosti Dlužníka dle smlouvy o smlouvě budoucí podle § 253 i. z., což však dle úpravy insolvenčního řízení účinné od , datum, k zániku práv a povinností vzniklých touto smlouvou nevede, z povahy věci tak nemohou nastat ani důsledky případně předvídané § 1727 in fine o. z.

7. Z hlediska právního posouzení se odvolací soud předně zabýval otázkou, zdali mezi stranami byla řádně uzavřena smlouva o nájmu bytu podle § 2235 a násl. o. z., či nikoliv. Nájemní smlouva coby konsensuální kontrakt pro svůj vznik vyžaduje dohodu stran o jejích podstatných náležitostech, tzn. dle § 2201 o. z. ve spojení s § 2235 a násl. o. z. přenechání nezuživatelné věci (bytu nebo domu) k dočasnému užití za účelem zajištění bytových potřeb nájemce (členů jeho domácnosti) za úplatu, současně nájemní smlouva musí být podle § 2237 o. z. sjednána v písemné formě.

8. Pokud jde o náležitost „úplaty“, smluvní strany nejsou povinny v nájemní smlouvě uvést výši nájemného, ze smluvního konsensu však musí vyplynout úplatnost; v takovém případě se aplikuje § 2246 odst. 2 o. z. Byť dle judikatury Nejvyššího soudu sjednané nájemné ve výši 1 Kč o úplatnosti vztahu zpravidla nesvědčí, není vyloučeno, aby si strany s ohledem na konkrétní okolnosti případu platně sjednaly nájem i se symbolickým nájemným ve výši 1 Kč, přičemž v tomto případě bude závazkový vztah posuzován podle úpravy nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1809/2018, ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 26 Cdo 266/2021, či ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 26 Cdo 2510/2024); pokud přitom odborná literatura naznačuje, že by se právní vztah měl z důvodu objektivního posouzení kvalifikovat jako výpůjčka, pak současně připouští, že tuto lze podřídit ustanovením o nájmu za účelem zajištění zvýšené ochrany, která je u nájemce vyšší než u vypůjčitele (srov. Tégl, P., Melzer, F. K rozsudku NS ve věci výpovědi nájmu bytu pro neplacení symbolického nájemného, Bulletin advokacie, 2019, č. 9, s. 67).

9. V posuzovaném případě soud I. stupně zjistil, že žalobkyně a Dlužník uzavřeli dne , datum, zaprvé kupní smlouvu, kterou se žalobkyně jako prodávající zavázala odevzdat a umožnit nabýt vlastnické právo Dlužníkovi k předmětnému pozemku a Dlužník se zavázal žalobkyni zaplatit kupní cenu ve výši 3 600 000 Kč do , datum, poukázáním na dluhy označené v kupní smlouvě, současně se žalobkyně zavázala zaplatit daň. Téhož dne uzavřeli Dlužník a žalobkyně smlouvu o budoucí kupní smlouvě, kterou se Dlužník jako budoucí prodávající zavázal po uhrazení budoucí kupní ceny ve výši 4 680 000 Kč formou 360 měsíčních splátek po 13 000 Kč žalobkyní jako budoucí kupující a na její výzvu uzavřít kupní smlouvu, kterou by došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku zpět na žalobkyni, a to za kupní cenu ve výši 4 680 000 Kč formou 360 měsíčních splátek po 13 000 Kč žalobkyní jako budoucí kupující a na její výzvu uzavřít kupní smlouvu, kterou by došlo k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku zpět na žalobkyni. Dlužník měl přitom právo odstoupit od smlouvy v případě prodlení žalobkyně s úhradou kterékoliv části budoucí kupní ceny a požadovat po žalobkyni v tomto případě smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. V téže listině přitom byla uzavřena Nájemní smlouva, kterou se Dlužník ihned po podpisu zavázal předat žalobkyni předmětný pozemek do nájmu, úplatně na dobu určitou 30 let za nájemné 1 Kč ročně, současně bylo deklarováno, že Dlužník obdržel nájemné v plné výši při podpisu smlouvy; v případě, že by nedošlo k uzavření budoucí kupní smlouvy vinou žalobkyně a Dlužník legitimně odstoupí od smlouvy, platí, že nájemné činí 13 000 Kč měsíčně, Dlužník tedy nebude žalobkyni povinen vracet splátky kupní ceny ve výši 13 000 Kč měsíčně. Žalobkyně se také zavázala hradit po celou dobu trvání nájmu veškerou spotřebu vody včetně plateb stočného, elektrické energie a plynu jakožto médií dodávaných třetími osobami do bytu.

10. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že došlo k řádnému uzavření Nájemní smlouvy a ke vzniku nájemného. Byly jasně vymezeny smluvní strany, byl jasně vymezen předmět nájmu, jímž byl předmětný pozemek, jehož součástí je předmětný dům, který měl žalobkyni sloužit nadále k právu bydlení, přičemž jasně byla ujednána i výše nájemného – 1 Kč ročně po dobu 30 let. Byť uvedená výše nájemného zjevně neodpovídá obvyklé výši nájemného, z dokazování vyplynulo, že k ujednání této výše nájemného měly strany rozumný důvod. Konkrétně žalobkyně měla dluhy, které se rozhodla umořit z kupní ceny ve výši 3 600 000 Kč získané za prodej předmětného pozemku Dlužníkovi, současně se s ním dohodla na tom, že pokud bude řádně po dobu 30 let hradit Dlužníkovi částku 13 000 Kč měsíčně (tj. celkem částku 4 680 000 Kč), získá nárok na zpětný odkup předmětného pozemku [V rovině právní lze z hlediska účelu hovořit o konstrukci podobající se fiduciárnímu převodu práva, který je v obecné rovině od , datum, připuštěn (srov. § 2040 odst. 2 o. z. a contrario).]. Oproti přesvědčení žalovaného je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že pokud žalobkyně neuhradí byť jedinou[!] splátku na budoucí kupní cenu za předmětný pozemek řádně a včas, mohl žalovaný odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí, čímž by žalobkyně natrvalo ztratila jednak nárok na zpětný odkup předmětného pozemku, jednak by jí nevznikl ani nárok na vrácení jednotlivých splátek, které by se započetly na úhradu sjednaného nájemného, které by se nově (po odstoupení od smlouvy) navýšilo na částku 13 000 Kč měsíčně, což je částka, u níž nemůže být objektivně pochybností o tom, že se jedná o protihodnotu, byť by tato částka opětovně nereflektovala obvyklou cenu nájemného předmětného domu. Nebylo přitom sporu o to, že žalobkyně od té doby až doposud předmětný dům skutečně k bytové potřebě užívá, z čehož je možné učinit závěr, že Nájemní smlouva vskutku měla až do okamžiku realizace smlouvy o smlouvě budoucí zajišťovat žalobkyni bytovou potřebu.

11. Na vadu platnosti Nájemní smlouvy přitom není skutečnost, že si strany nesjednaly důsledky porušení smluvních povinností ze strany Dlužníka; žalovaný v této souvislosti přitom pomíjí, že nájem se vedle smluvních ujednání řídí též zákonnou úpravou, a to jednak kogentními právními pravidly, od nichž se nelze odchýlit, jednak dispozitivními právní pravidly, jejichž aplikaci si smluvní strany přímo ani nepřímo (odlišným přípustným smluvním ujednáním) nevyloučily, a proto se na smluvní vztah rovněž aplikují. Jestliže tak v průběhu nájemního vztahu následně mělo dojít ke změně okolností (zejména v důsledku odmítnutí plnit smlouvu o smlouvě budoucí ze strany insolvenčního správce Dlužníka, nač Nájemní smlouva výslovně nepamatuje), nevede změna okolností sama o sobě k zániku smluvního vztahu (Ledaže by se jednalo o takovou změnu okolností, jež by vyvolala následnou nemožnost plnění, což však neplatí pro zde posuzovaný případ, neboť odmítnutí insolvenčního správce splnit smluvní povinnosti podle § 253 i. z. k nemožnosti užívat předmětný dům za účelem bydlení nevede.), nýbrž se smluvním stranám nabízí využít právní instituty, které mají sloužit k opětovnému nastolení rovnováhy v závazkových vztazích, zejména lze upozornit na § 1764 a násl. o. z. či na § 2000 o. z., aniž by odvolací soud hodlal jakkoli předvídat, že předpoklady pro aplikaci těchto ustanovení jsou vskutku dány. Je však třeba zdůraznit, že i v takovém případě by bylo namístě hledat spravedlivě vyvážené řešení pro obě smluvní strany, a nikoliv bez dalšího preferovat majetkovou podstatu Dlužníka, respektive jeho věřitelů, což platí obzvláště za situace, kdy nepoměr mezi právy a povinnosti nastal v důsledku odmítnutí původního insolvenčního správce Dlužníka plnit smluvní povinnosti, a nikoliv v důsledku jednání žalobkyně.

12. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalovaného, že Nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Předně je třeba uvést, že z povahy právního panství a autonomie vůle vyplývá, že vlastník věci může s věcí činit vše, co mu zákon nezakazuje; jestliže přitom může věc přenechat do výpůjčky (tedy bezúplatně), pak mu ničeho nebrání, aby věc přenechat jinému do nájmu za úplatu, a to i za úplatu symbolickou, jsou-li pro to dány důvody, jak bylo shledáno výše. Rozhodl-li se přitom v konkrétním případě Dlužník v rámci své autonomie vůle vstoupit s žalobkyní do komplexu smluv, které mu na jednu stranu zajistily nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku, současně se rozhodl, že po zaplacení všech splátek, které v součtu za 30 let přesáhnou sjednanou kupní cenu, převede zpět vlastnické právo na žalobkyni, a že po dobu 30 let ponechá žalobkyni užívat předmětný dům za účelem bydlení za symbolické nájemné ve výši 1 Kč, přičemž pro případ neuhrazení byť jediné splátky na kupní cenu má právo od smlouvy budoucí odstoupit, nespatřuje odvolací soud ničeho, co by mělo být rozporné s dobrými mravy či by mělo vést k závěru o narušení veřejného pořádku či o zjevném zneužití práva. Skutečnost, že v roce 2016 mělo činit obvyklé nájemné předmětného domu 23 500 Kč a v současnosti má obvyklé nájemné předmětného domu činit 34 800 Kč měsíčně, je nepodstatná, neboť výše nájemného závisí na smluvním konsensu, který není omezen tak, že by výše nájemného musela dosahovat výše obvyklého nájemného. Na řešení hrubého nepoměru ve vzájemném plnění přitom občanský zákoník pamatuje institutem neúměrného krácení dle § 1793 a násl. o. z.; toto právo je však nutno uplatnit do 1 roku od uzavření smlouvy (srov. § 1795 o. z.), což žádná ze stran netvrdila, že by se mělo stát, současně pak platí, že právo dle § 1793 o. z. nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami (srov. § 1794 odst. 1 o. z.); mezi stranami přitom byla vedle Nájemní smlouvy ujednána o smlouva o smlouvě budoucí, přičemž jak bylo uvedeno výše, celý smluvní vztah stran měl hospodářsky povahu fiduciárního převodu práva. V této souvislosti lze opětovně připomenout, že žalobkyně prodala žalovanému předmětný pozemek za částku 3 600 000 Kč, přičemž souhrn všech částek dle smlouvy o smlouvě budoucí činí 4 680 000 Kč, takže v mezidobí je zde navýšení 1 080 000 Kč, při nezaplacení byť jediné splátky přitom by Dlužník mohl od smlouvy odstoupit a uhrazené splátky by se započetly na sjednané nájemné, které by se navýšilo na částku 13 000 Kč. Rovněž žalobkyně byla a stále je povinna hradit energie a služby a je dle úpravy nájmu povinna rovněž nést náklady na běžné opravy předmětného domu. Dále je třeba uvést, že žalobkyně a Dlužník nejsou navzájem spřízněnými osobami, přičemž soubor smluv byl uzavřen v roce 2016, přičemž insolvenční řízení bylo zahájeno až dne , datum, , tedy je zřejmé, že uzavřením smluv nemohlo dojít k úmyslnému krácení věřitelů, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení. Rozpor s dobrými mravy nemohl nastat ani po odepření insolvenčního správce plnit povinnosti Dlužníka dle smlouvy o smlouvě budoucí, neboť současný stav není nijak zapříčiněn jednáním žalované, nýbrž insolvenčního správce Dlužníka, byť tento v souladu s insolvenční úpravou se snaží vyřešit úpadek Dlužníka a využívá k tomu veškeré zákonem dané předpoklady.

13. Na žalovaného coby insolvenčního správce prohlášením konkursu na majetek Dlužníka nepochybně přešlo ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c) a § 246 odst. 1 i. z. také dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty Dlužníka. Insolvenční správce je za tohoto stavu (dokonce i v průběhu případného sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty) oprávněn majetek sepsaný do majetkové podstaty Dlužníka držet, užívat a používat jeho plody a užitky (např. jej pronajímat a inkasovat nájemné). Byl-li v době, kdy nastaly účinky soupisu, takový majetek platně pronajat, vstupuje insolvenční správce, jenž je osobou s dispozičními oprávněními, do právního postavení pronajímatele, čímž mu vzniká i právo inkasovat nájemné a za podmínek uvedených v § 256 i. z. nájemní smlouvu též vypovědět [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1277/2020 (uveřejněný pod č. 49/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. civilní)].

14. S ohledem na uplatněnou námitku žalované je třeba zdůraznit, že nájem bytu v posuzovaném případě nezanikl dle § 253 i. z. ve spojení s § 1727 o. z. Z dokazování vyplynulo, že předmětný nájem byl ujednán společně se smlouvou o smlouvě budoucí, na jejímž základě měla nabýt žalobkyně opětovně předmětný pozemek, a že insolvenční správce se ve lhůtě 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil ve smyslu § 253 odst. 2 i. z. tak, že smlouvu splní, a proto nastala nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce odmítl plnění. Odmítnutí plnění, které novelou insolvenčního zákona č. 294/2013 Sb. s účinností od , datum, nahradilo dřívější důsledek v podobě odstoupení od smlouvy, nevede k zániku závazku, vede však k porušení smluvních povinností, v důsledku čehož může druhá smluvní strana uplatnit náhradu škody, která by mu tím byla způsobena; a to přihláškou pohledávky (srov. Kotoučová, J., Moravec, T. in Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 954 a násl.). Jestliže přitom odmítnutí plnit smlouvu o smlouvě budoucí nevede k zániku závazku z ní, nelze dovozovat, že by současně s odmítnutím plnění měl zaniknout sjednaný nájem, neboť z hlediska zajištění bytové potřeby žalobkyně se odmítnutím splnit závazek z Nájemní smlouvy zjevně ničeho nemění. Byť tedy je mezi Nájemní smlouvou a smlouvou o smlouvě budoucí, jakož i jim předcházející kupní smlouvou významné ekonomické provázání, není třeba – jak již bylo uvedeno i výše – se pro účely předmětu tohoto řízení zabývat otázkou, zdali je veškeré smlouvy či jen některé z nich třeba považovat za závislé ve smyslu § 1727 o. z.

15. Právní úprava nájmu bytu v občanském zákoníku poskytuje nájemnímu bydlení zvláštní právní ochranu, což se projevuje i v rámci úpravy výpovědi nájmu (§ 2286 a násl. o. z.). Tato zvláštní právní ochrana se promítá i do insolvenčního práva, neboť z § 256 odst. 1 i. z. vyplývá, že se zákonodárce rozhodl pro účely insolvenčního řízení nijak nemodifikovat úpravu výpovědi nájmu, v němž dlužník vystupuje jako pronajímatel a jehož předmětem je nájem bytu (domu) za účelem zajištění bytových potřeb nájemce (což je i posuzovaný případ). Insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět takový nájem jen za podmínek upravených v § 2286 a násl. o. z., přičemž se aplikuje rovněž občanskoprávní úprava obrany nájemce, který s výpovědí nesouhlasí, tedy podání žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi nájmu (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1519/2011), což platí bez ohledu na skutečnost, že i nájemce bytu může použít zvláštní prostředek ochrany zajištěný § 256 odst. 2 i. z., tedy navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi (srov. Korman, P. in Kozák, J. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024, komentář k § 256. Maršíková, J. in Maršíková, J. a kol. Insolvenční zákon: Komentář. Praha: Nakladatelství Leges, 2018, komentář k § 256.). S ohledem na účel a smysl § 2290 o. z. a následky, které má pro nájemce výpověď nájmu bytu, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná výpověď proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě nájemce vyhoví a rozhodne, že výpověď je neoprávněná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018, či ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3259/2022). Prokázání podání řádné výpovědi přitom leží na žalovaném coby insolvenčním správci Dlužníka, který je pronajímatelem, a to v souladu s obecným pravidlem o dělení důkazního břemene, že každou procesní stranu tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy (srov. Lavický, P., Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. 1. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 252).

16. Výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně (§ 2286 odst. 1 o. z.), ve výpovědi musí podle § 2286 odst. 2 o. z. pronajímatel poučit nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem pod sankcí absolutní neplatnosti výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018, ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023, či usnesení ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 928/2023). Nájemce má následně právo uplatnit u soudu návrh na přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu, a to do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla (§ 2290 o. z.).

17. V daném případě učinil dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, , ohlášený společník , právnická osoba, . (dřívější insolvenční správce Dlužníka) „výpověď nájmu předmětného domu a přilehlých pozemků na , adresa, podle § 256 odst. 1 i. z.“, kdy Výpověď odůvodnil tím, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , insolvenční spisová značka, , byl na osobu pronajímatele (Dlužníka) prohlášen konkurs, přičemž právo výpovědi mu zakládá § 256 odst. 1 i. z. Upozornil, že výpovědní doba činí 3 měsíce a počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení této výpovědi, tj. , datum, . Dále poučil žalobkyni o možnosti uplatnit obranu dle § 256 odst. 2 i. z., a to u insolvenčního soudu do 15 dnů od doručení této výpovědi; současně uvedl, že toto poučení nahrazuje poučení dle § 2286 odst. 2 o. z. o právu nájemce vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi dle § 2290 o. z., tj. právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná do 2 měsíců ode dne doručení výpovědi. Výpověď byla dodána do datové schránky zástupce žalobkyně dne , datum, a doručena byla dne , datum, . Žalobkyně coby nájemkyně uplatnila dne , datum, vůči insolvenčnímu správci Dlužníka coby pronajímateli žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi nájmu.

18. Soud I. stupně přiléhavě dospěl k závěru, že Výpověď byla řádně učiněna v písemné formě, došla druhé straně, a to zástupci žalobkyně do jeho datové schránky, avšak nelze souhlasit s tím, že by původní insolvenční správce Dlužníka řádně poučil žalobkyni o možnosti přezkoumat oprávněnost výpovědi soudem dle § 2290 o. z., jako předpokládá § 2286 odst. 2 o. z. Je sice pravdou, že ve Výpovědi je uvedena citace § 2286 odst. 2 o. z., podstatné však je, že žalobkyně byla upozorněna, že jejím jediným prostředkem obrany proti Výpovědi je postup dle § 256 odst. 2 i. z. a že postup podle § 2290 o. z. možný není. Za dané situace je nepřiléhavý závěr soudu I. stupně, že se žalobkyni fakticky poučení dostalo, nýbrž je namístě uzavřít, že výpověď nájmu ze dne , datum, je pro absenci řádného poučení podle § 2286 odst. 2 o. z. absolutně neplatným právním jednáním.

19. I kdyby Výpověď netrpěla vytýkanou vadou způsobující její absolutní neplatnost, nemohla by – jak správně dovodil soud I. stupně – obstát. Je třeba uvést, že žalobkyně podala zavčas (tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě) žalobu na vyslovení neoprávněnosti výpovědi nájmu, přičemž žalobkyně tak mohla učinit bez ohledu na to, zdali ještě před podáním žaloby podala námitky proti výpovědi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018). Současně žalobkyně nebyla povinna tvrdit naléhavý právní zájem na požadovaném určení dle § 80 o. s. ř., neboť v tomto případě nebyla uplatněna obecná určovací žaloba, nýbrž žaloba vycházející z § 2290 o. z., u níž je právní zájem na ingerenci soudu – vyslovení neoprávněnosti výpovědi nájmu předvídán přímo zákonodárcem.

20. Co se týče vymezeného výpovědního důvodu, lze souhlasit se soudem I. stupně v tom, že původní insolvenční správce Dlužníka ve Výpovědi vymezil po skutkové stránce řádně alespoň jeden výpovědní důvod spočívající v prohlášení úpadku na majetek Dlužníka, a proto nelze Výpověď z tohoto důvodu považovat za neurčitou a v důsledku toho jako zdánlivou. Takto vymezený výpovědní důvod nelze podřadit pod žádnou ze situací vymezených v § 2288 o. z. ani § 2291 o. z., neboť uvedeným není žalobkyni zjevně vytýkáno hrubé ani zvlášť závažné porušení jejích povinností, není ji vytýkáno, že by měla být odsouzena pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě nebo proti cizímu majetku v domě, uvedený výpovědní důvod nespadá pod vyklizení z důvodu veřejného zájmu, nejedná se o situaci, kdy by měl být byt užíván pronajímatelem nebo jeho manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod manželství nebo manželství bylo již rozvedeno, či kdy by potřeboval pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni. V neposlední řadě nelze dovodit, že by tu byl jiný obdobný závažný důvod pro vypovězení nájmu dle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z.; v této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle judikatury Nejvyššího soudu z gramatického a systematického výkladu § 2288 odst. 1 o. z. je zřejmé, že má-li jít o „jiný“ důvod, nepůjde o skutečnosti, jež jsou důvodem pro vypovězení nájmu bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a) – c) o. z.; výpovědní důvod podle písm. d) tedy není spojen s porušením povinností nájemce [s tím je spojen výpovědní důvod podle písm. a)]. Výraz „obdobně závažný“ je nutné opět vykládat ve spojení s předcházející části § 2288 odst. 1 o. z. Důvod pro vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. tak musí být svým významem srovnatelný s výpovědními důvody upravenými pod písm. a) – c), musí být tedy i stejně významný. S ohledem na ochranu nájemce a relativně kogentní úpravu nájmu bytu v občanském zákoníku (§ 2235 odst. 1, § 2239 o. z.) je třeba posuzovat důvody, které by mohly vést k vypovězení nájmu podle § 2288 odst. 1 písm. d) o. z., restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 761/2021, či ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2365/2022), jak ostatně dovozuje i důvodová zpráva k občanskému zákoníku.

21. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že vymezený výpovědní důvod nespadá pod žádný důvod výpovědi dle § 2288 o. z., natož pak podle § 2291 o. z., a proto je podaná Výpověď neoprávněná.

22. Jestliže přitom nájem předmětného domu nezanikl Výpovědí, přičemž jiný způsob zániku nájmu nebyl shledán, je přiléhavým závěr soudu I. stupně, že žalovaný nedisponuje nárokem na vyklizení žalobkyně z předmětného pozemku, neboť ten předpokládá, že dochází k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva Dlužníka, což ve zde posuzovaném případě s ohledem na nadále existující právo výpovědi žalobkyně naplněno není.

23. Namítá-li žalovaný, že rozhodnutí soudu I. stupně je pro něj překvapivé, neboť jej soud I. stupně neměl na své právní hodnocení upozornit, je třeba zdůraznit, že obecně má soud poskytovat účastníkům řízení poučení o procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.), a nikoliv o právu hmotném, takže poučení o hmotném právu se děje jen v zákonem předvídaných situacích, např. v rámci vyjednávání o soudním smíru (srov. § 99 o. s. ř.), případně v situacích, které jsou nezbytné za účelem zachování práva účastníků na spravedlivý proces, např. pokud by bez adekvátního poučení mělo být pro účastníky rozhodnutí z objektivního pohledu překvapivé, tedy pokud by soud rozhodl ve věci na základě argumentace, která nebyla účastníky řízení ani soudem do řízení vznesena, a proto na ni účastníci nemohli reagovat. V posuzovaném případě přitom soud I. stupně nijak nepochybil, neboť argumentace, na jejímž základě soud I. stupně rozhodl, byla účastníkům řízení známá a ti na ni mohli reagovat; nadto soud I. stupně nad rámec své zákonné povinnosti účastníky řízení při jednání dne , datum, po skončení dokazování (před závěrečnými návrhy) upozornil na to, že žalobu shledává jako důvodnou a naopak vzájemný návrh jako nedůvodný, a proto ústavním deficitem překvapivosti napadené rozhodnutí nepochybně netrpí.

24. S ohledem na uvedené potvrdil odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II., neboť shledal, že tyto výroky jsou věcně správné.

25. Pokud jde o náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že byl sice správně shledán podle § 142 odst. 1 o. s. ř. procesní úspěch ohledně obou nároků v celém rozsahu na straně žalující, ale soudem I. stupně stanovená výše nákladů řízení byla přiznána nesprávně. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně totiž správně činí 24 445,50 Kč, které tvoří: a) zaplacený soudní poplatek za žalobu na vyslovení neoprávněnosti výpovědi nájmu ve výši 2 000 Kč, b) odměna za zastoupení žalobkyně advokátem dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, v plné výši za 2 úkony právní pomoci spočívající v 1) přípravě a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT k žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi nájmu a 2) sepisu žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi nájmu dle § 11 odst. 1 písm. d) AT a za 1 úkon v poloviční výši za návrh na změnu účastníka na straně žalované dle § 11 odst. 2 a 3 AT, při sazbě mimosmluvní odměny za 1 celý úkon právní služby ve výši 2 500 Kč z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) AT ve spojení s § 7 bodem 5 AT, tj. částka 6 250 Kč, dále v plné výši za 1 úkon právní pomoci spočívající v přípravě a převzetí zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) AT k žalobě na vyklizení při sazbě mimosmluvní odměny za celý úkon právní služby ve výši 1 500 Kč z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 AT ve spojení s § 7 bodem 4 AT a také v plné výši za 3 úkony právní pomoci spočívající v 1) ve vyjádření se k žalobě na vyklizení a v replice ze dne 16. 9. 2024 a 2), 3) účasti u jednání soudu I. stupně trvajícího od 2 hod do 4 hod dne 20. 11. 2024 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, při sazbě mimosmluvní odměny za 1 celý úkon právní služby ve výši 2 900 Kč z tarifní hodnoty 45 000 Kč (35 000 Kč za žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi a 10 000 Kč za žalobu na vyklizení) podle § 7 bodu 5 AT ve spojení s § 9 odst. 1 AT, § 9 odst. 3 písm. a) AT a § 12 odst. 3 AT, tj. částka 8 700 Kč; c) 7 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč za výše uvedené úkony právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 AT), tj. částka 2 100 Kč; d) náhrada za 21% DPH ze základu 18 550 Kč (tj. uvedené částky mimo soudní poplatek), tj. částka 3 895,50 Kč. Soud I. stupně naopak správně rozhodl, že náklady řízení se hradí k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění nebyly dány důvody. S ohledem na uvedené změnil odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok III. napadeného rozsudku tak, že uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 24 445,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

26. Žalobkyně byla zcela procesně úspěšná v odvolacím řízení, náleží ji podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši 13 775,69 Kč, kterou v souladu s vyúčtováním zástupce žalobkyně tvoří: a) odměna za zastoupení žalobkyně advokátem dle AT ve znění pozdějších předpisů v plné výši za 2 úkony právní pomoci spočívající v 1) vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) AT a 2) účasti u jednání odvolacího soudu trvajícího do 2 hod dne 8. 3. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, při sazbě mimosmluvní odměny za 1 celý úkon právní služby ve výši 4 900 Kč z tarifní hodnoty 95 000 Kč (65 000 Kč za žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi a 30 000 Kč za žalobu na vyklizení) podle § 7 bodu 5 AT ve spojení s § 9 odst. 1 AT, § 9 odst. 3 písm. a) AT a § 12 odst. 3 AT, tj. částka 9 800 Kč; b) 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč za uvedené úkony právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 AT), tj. částka 900 Kč; c) cestovné zástupce žalobkyně (§ 13 odst. 5 AT) k jednání odvolacího soudu z Uherského Hradiště do Zlína a zpět při celkem ujetém počtu 50 km osobním automobilem tov. zn. , SPZ, s průměrnou spotřebou 5,3 l/100 km benzinu 95 oktanů, činí paušální náhrada při sazbě základní náhrady 5,80 Kč/km dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., částku 290 Kč a náhrada za spotřebované pohonné hmoty při průměrné ceně benzinu 95 oktanů ve výši 35,80 Kč dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. částku 94,87 Kč, tj. částka 384,87 Kč; d) náhrada za ztrátu času v rozsahu 2 půlhodin po 150 Kč v souvislosti s cestou zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu (§ 14 AT), tj. částka 300 Kč, e) náhrada za 21% DPH ze základu 11 384,87 Kč, tj. částka 2 390,82 Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 částí věty před středníkem ve spojení s § 211 o. s. ř.), neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal odvolací soud důvody (výrok III.).