60 Co 40/2025

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, PhD., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A, narozená dne Datum narození žalované A 2. Jméno žalované B, narozený dne Datum narození žalované B oba bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení Anonymizováno s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalovaného 2. proti rozsudku Okresního soudu Anonymizováno ze dne Anonymizováno Jméno žalovaného I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., II. a v části výroku III. co do částky 125.266 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 123.191 Kč za dobu od 9. 5. 2023 do 27. 6. 2023 a z částky 125.266 Kč za dobu od 28. 6. 2023 do zaplacení a ve výroku IV. potvrzuje. II. V části výroku III. co do zamítnutí návrhu na zaplacení 7.000 Kč s úrokem z prodlení z částky 7.000 Kč ve výši 15 % ročně od 9. 5. 2023 do zaplacení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný 2. je povinen zaplatit žalobci 7.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.000 Kč od 9. 5. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalobce je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu adresa náklady řízení ve výši 19.184,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný 2. je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu adresa náklady řízení ve výši 9.621 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalobce je povinen nahradit žalované 1. náklady odvolacího řízení ve výši 14.722 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované 1. VI. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2. náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 41.7155,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 2.

1. Rozsudkem Okresního soudu adresa dne datum Jméno žalovaného, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované 1., aby mu společně a nerozdílně s žalovaným 2. zaplatila 188.112,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 182.848 Kč od 9. 5. 2023 do 27. 6. 2023 a z částky 188.112,84 Kč za dobu od 28. 6. 2023 do zaplacení. Výrokem II. byla žalovanému 2. uložena povinnost zaplatit žalobci 55.846,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 52.657 Kč za dobu od 9. 5. 2023 do 27. 6. 2023 a z částky 55.846,84 Kč za dobu od 28. 6. 2023 do zaplacení. Výrokem III. byla žaloba proti žalovanému 2. co do částky 132.266 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 130.191 Kč za dobu od 9. 5. 2023 do 27. 6. 2023 a z částky 132.266 Kč za dobu od 28. 6. 2023 do zaplacení, zamítnuta. Žalobci byla výrokem IV. uložena povinnost nahradit žalovanému 1. náklady řízení ve výši 155.814 Kč a výrokem V. povinnost nahradit žalovanému 2. náklady řízení ve výši 41.356 Kč. Výrokem VI. byla žalobci uložena povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu adresa náklady řízení ve výši 19.213,14 Kč. Výrokem VII. byla žalovanému 2. uložena povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu adresa náklady řízení ve výši 9.592,17 Kč.

2. Žalobce se domáhal po žalovaných 1. a 2. náhrady újmy, která mu vznikla pokousáním psa. Vůči žalovanému 2. z titulu toho, že je vlastníkem psa a vůči žalované 1. z důvodu, že se o psa převážně starala. Žalobce se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku od datum do datum ve výši 179.109 Kč a také bolestného ve výši 3.739 Kč. Dále se domáhal náhrady na cestovném k lékařským ošetřením a náhrady za náklady vynaložené na léky, celkem ve výši 5.264,84 Kč.

3. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobce byl dne datum pokousán psem v areálu domu žalovaného 2., kde má žalovaný také provozovnu - dílnu své firmy. Na vstupní bráně domu je zvonek a upozornění na přítomnost psa a dále označení provozovny žalovaného Anonymizováno s otvírací dobou pondělí až pátek od 6 do 15 hodin. Žalobce přišel za žalovaným 2. doplatit zbytek ceny za opravu čerpadla. Soud I. stupně uvěřil žalobci, že v době vstupu žalobce na dvůr u provozovny žalovaného 2. byla brána otevřená. Tento závěr učinil soud I. stupně na základě výpovědi žalovaného 2. o tom, kdy bránu otvírá a na základě závěru o tom, kdy k útoku psa došlo a kdy byl žalobce ošetřen lékařem. Soud I. stupně neuvěřil výpovědím svědků jméno FO a jméno FO, kteří vypověděli, že viděli žalobce přijít k žalovanému 2., následně žalobce šel k zavřené brance a vstoupil na dvůr. Skutkový závěr soudu I. stupně po vyhodnocení dokazování byl, že k pokousání žalobce psem došlo dne datum po deváté hodině poté, co žalobce vstoupil otevřenou branou na dvůr, respektive do průjezdu nacházejícího se mezi domem žalovaných a dílnou žalovaného 2.

4. Soud I. stupně dovodil, že vlastníkem psa je žalovaný 2., který uzavřel kupní smlouvu, jejímž předmětem byl předmětný pes, a toto je v souladu s údaji v očkovacím průkazu. Pokud byla žalovaná uvedena v osvědčení o zdravotním stavu zvířete jako majitelka, svědčí to pouze o tom, že chodila se psem k veterináři. Soud I. stupně uzavřel, že nelze dovodit, že by žalovaná 1. byla chovatelkou předmětného psa a nelze dovodit její spoluodpovědnost za způsobenou škodu jako osoby, které bylo zvíře svěřeno nebo které je chová či jinak používá. Dovozuje, že v předmětný den byla žalovaná 1. zdravotně indisponována a péči o psa nijak nezajišťovala. Proto také žalobu proti žalované 1. zamítl.

5. Způsobená škoda majetková i nemajetková uplatněná žalobcem je v příčinné souvislosti s pokousáním psa ve vlastnictví žalovaného 2., nicméně soud I. stupně dovodil, že nikoliv v celém rozsahu, který žalobce uplatňoval. Na základě závěru znaleckého posudku jméno FO soud dovodil, že rozvinutí latentního degenerativního onemocnění triangulární chrupavky žalobce není důsledkem zranění způsobených psem. Žalobce se nacházel v pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti se zraněními způsobenými psem v době od datum do datum. Soud přiznal žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za tuto dobu ve výši 48.918 Kč, kdy soud provedl výpočet rozdílu mezi jeho průměrným výdělkem a vyplacenými nemocenskými dávkami. Plnění z pojistné smlouvy, kterým byla pojištěna jeho schopnost splácet úvěr, nebylo započteno, neboť toto nelze dle § 2822 občanského zákoníku do výpočtu promítnout. Žalobci byla přiznána náhrada nákladů na cestovné vynaložené k jednotlivým rozsudkem specifikovaným ošetřením ve výši 2.989,40 Kč, určená dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. Přiznal také 200 Kč za vyhotovení lékařského posudku k ohodnocení bolesti. Náklady na léčebné přípravky byly přiznány částečně s vyloučením přípravků určených na léčení degenerativního onemocnění triangulární chrupavky.

6. Soud I. stupně přiznal také úrok z prodlení, když dovodil splatnost jednotlivých nároků na základě výzvy doručené žalobcem žalovanému 2. Nárok na zaplacení ušlého výdělku ve výši 48.918 Kč a bolestného se stal splatným na základě výzvy ze 4. 5. 2023 a nárok se stal splatný na základě obsahu této výzvy dne 9. 5. 2023. Ve zbylé části nastala splatnost nároků dne 28. 6. 2023.

7. Protože žalovaná 1. byla v řízení plně úspěšná, byla jí přiznána plná náhrada nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2. byl úspěch žalovaného 2. částečný a jeho čistý úspěch činí 40 %. Podle výše úspěchu potom byla žalobci a žalovanému 2. uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém dovozuje, že to byla žalovaná 1., které byl pes fakticky svěřen do péče, neboť vypověděla, že se o psa vždy starala ona, obstarávala jej, jezdila s ním k veterináři, krmila ho, venčila, zavírala do kotce, pouštěla z kotce, chodila s ním na cvičák. V den útoku psa na žalobce, kdy byla v souvislosti se svým těhotenstvím indisponována, tento stav způsobil popisovaný výjimečný stav, kdy pes nebyl zavřen v kotci a mohl zaútočit. Žalobce brojí také proti nákladovému výroku a poukazuje na to, že na žádost žalobce o poskytnutí údajů kvůli hrozbě infekcí a dalších zdravotních komplikací, předali žalovaní žalobci osvědčení o zdravotním stavu zvířete při vyšetření na vzteklinu ze dne 23. 7. 2021, kde je jako majitelka uvedena žalovaná 1. Teprve po podání žaloby přišla žalovaná 1. s tvrzením, že není majitelkou psa. Tuto skutečnost nesdělila ani v reakci na předžalobní výzvu. Žalovaná 1. tak zavinila vznik nákladů řízení. Žalobce poukazuje na to, že před útokem psa neměl žádné potíže s funkčností ruky a stav se zhoršil až po útoku psa. Dovozuje, že celá doba pracovní neschopnosti byla v příčinné souvislosti se zraněními způsobenými psem a že úraz způsobený psem byl minimálně inicializací latentních zdravotních problémů žalobce. Poukazuje na nález Ústavního soudu, z kterého vyplývá, že lze mít za prokázanou i skutečnost, bude-li dána vyšší míra pravděpodobnosti. Pokud i by bylo prokázáno porušení léčebného režimu žalobcem, což však z lékařských zpráv nevyplývá, tak toto nemohlo mít již jen z časového hlediska vliv na rozvoj TFCC trhliny. Namítá, že soud nesprávně považuje odměnu 7.000 Kč za příjem za práci v době po úrazu. Nesouhlasí se zamítnutím návrhu na doplnění dokazování výslechy ošetřujících lékařů a vyhotovení revizního znaleckého posudku. Soud měl také vyslechnout manželku žalobce, jejíž výslech sice byl navržen až po koncentraci řízení, avšak zásada koncentrace byla prolomena, neboť návrh výslechu byl reakcí na důkazy k tvrzení o provádění činností žalobcem v době léčení, které v době koncentrace nebyly provedeny.

9. Žalovaný 2. podal proti rozsudku rovněž odvolání, ve kterém namítá, že skutkový závěr soudu I. stupně, že brána na pozemek žalovaného 2. byla otevřená, je spekulativní. Při vytváření časové osy vycházel soud I. stupně ze svých vlastních domněnek, které nemají oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na rozpory ve skutkové verzi žalobce a na to, že tuto průběžně měnil. Fotografie okolí domu žalovaného 2. z internetových stránek mapy.cz jsou pro věc nerozhodné, neboť nepocházejí z doby incidentu. Nesouhlasí s hodnocením svědků jméno FO a jméno FO jako svědků nevěrohodných. Dovozuje, že žalovaný 2. tvrdil, že pes byl pořízen k hlídání majetku rodiny žalovaných, tedy i dílny žalovaného 2., ve které provozuje živnost. Soud tak měl aplikovat ustanovení § 2934 občanského zákoníku a zabývat se liberací. Soud měl posoudit také, zda nedošlo ke spoluzavinění poškozeného ve smyslu § 2918 občanského zákoníku.

10. Žalovaní podali rovněž vyjádření k odvolání žalobce. Žalovaná 1. uvedla, že není její povinností informovat žalobce o tom, kdo je vlastníkem psa a není ani dána povinnost žalované 1. reagovat na předžalobní výzvu. V rámci řízení před soudem žalovaná 1. při prvním úkonu informovala soud o tom, že není vlastníkem psa. Soud následně přes námitky žalované 1. připustil přistoupení žalovaného 2. do řízení a poukazuje na chybný postup zástupce žalobce. Navíc žalobce mohl již od počátku žalovat žalovaného 2., neboť to byl on, kdo byl v době útoku na dvoře a měl psa pod dohledem. Tvrzení žalobce o obsahu výpovědi žalované 1. o obstarávání psa jsou lživá, z obsahu protokolu je zřejmé, že o psa se starali prakticky všichni členové rodiny. Žalovaná 1. sice obvykle se psem navštěvovala veterináře, v žádném případě však pes nebyl svěřen do její trvalé péče či výlučné péče, nebyla odpovědná za jeho pouštění z kotce. Poukazuje na to, že žalobce podal žalobu, aniž by si nechal zpracovat znalecký posudek. K posouzení příčinné souvislosti zdravotního stavu žalobce se zraněními způsobenými psem dovozuje, že tvrzení žalobce k obsahu znaleckého posudku jsou lživá a znalec jednoznačně vyloučil, aby v důsledku pokousání psem došlo ke vzniku trhliny TFCC, neboť k tomu by mohlo dojít, jen pokud by pes zápěstí prokousl, což se nestalo. Zamítnutí návrhu na doplnění důkazů považuje za důvodné. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného 2. dovozuje, že žalobce prokázal, jak došlo k útoku psa a za jakých okolností namítá, že pes nijak nesloužil k podnikatelské činnosti žalovaného 2., kterou je opravna vstřikovacích čerpadel.

11. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), obsahuje způsobilé odvolací důvody, že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv proto nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem (§ 205 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním (§ 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) a že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (§ 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve věci jsou důvody pro částečné potvrzení a částečnou změnu rozhodnutí soudu I. stupně.

12. Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem. /§ 2933 zákona č. 89/2012 Sb./ 13. Slouží-li domácí zvíře vlastníku k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti nebo k obživě, anebo slouží-li jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Za týchž podmínek se povinnosti k náhradě zprostí i ten, komu vlastník zvíře svěřil. /§ 2934 zákona č. 89/2012 Sb./ 14. Vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. /§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb./ 15. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. Žáku nebo studentu náleží náhrada za ztrátu na výdělku ode dne, kdy měla skončit jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání, po dobu a) o kterou se jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava na povolání prodloužily následkem újmy na zdraví, b) neschopnosti následkem újmy na zdraví, c) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které zpravidla brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, nebo d) trvání zdravotního postižení vzniklého následkem újmy na zdraví, které částečně brání zapojení do výdělečné činnosti, pokud nezameškává vlastní vinou příležitost k výdělku výkonem práce pro něho vhodné. /§ 2962 zákona č. 89/2012 Sb./ 16. Soud I. stupně se věcí z pohledu shora uvedených ustanovení zabýval, z provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, z nichž dospěl ke správným právním závěrům. Odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je správné a přesvědčivé a odvolací soud na něj pro stručnost odkazuje. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve vztahu k žalované 1. a částečně změnil ve vztahu k žalovanému 2., avšak pouze z důvodu nesprávně určené výše ztráty na výdělku.

17. Odvolání žalobce a žalovaného směřují proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudu I. stupně a také proti právnímu posouzení. Soud I. stupně správně vyhodnotil provedené důkazy a dovodil z těchto důkazů odpovídající skutkové závěry. Soud I. stupně se také správně vypořádal s návrhy důkazů, jejichž provedení zamítl. Úvahy, kterými se soud I. stupně řídil při hodnocení důkazů a z těchto důkazů dovozených skutkových závěrů, neodporují obsahu provedených důkazů a mají logický základ. Odvolací soud nevidí v hodnocení důkazu disproporci, pro kterou by měl dokazování opakovat a tyto závěry případně přehodnotit.

18. Žaloba byla ve vztahu k žalované 1. zamítnuta, když soud shledal, že vlastníkem psa byl v době škodní události žalovaný 2. a ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by žalovaná 1. byla chovatelkou psa, popřípadě, že by jí byl pes svěřen ve smyslu § 2933 občanského zákoníku. Žalovaná 2. sice zajišťovala řadu činností kolem psa, ale nechovala ho výlučně sama a v době útoku péči o psa nijak nezajišťovala a nebyl jí svěřen. Kromě vlastníka zvířete považuje občanský zákoník za odpovědnou osobu i osobu, které bylo zvíře svěřeno, nebo která je chová nebo jinak používá. Zatímco vlastnictví představuje určitý právní poměr, uvedené případy jsou čistě faktické povahy. Chování psa představuje trvalejší vztah ke zvířeti. Prakticky bude podmínka chovu psa podstatná v těch případech, kdy chovatel nebude současně vlastníkem zvířete (srovnej § 2933 občanského zákoníku, Občanský zákoník, Velký komentář, Melzer/Tégl a kolektiv, nakladatelství Leges). Pro posouzení, kdo je chovatelem zvířete, bude významné nejen to, kdo zvířeti poskytuje stravu a přístřeší trvale a nikoli jen přechodně, převzal starost o zvíře, zejména tím, že je začlenil do své domácnosti, především však bude podstatné, kdo může rozhodovat o existenci zvířete, o okruhu jeho aktivit. Svěření zvířete jiné osobě představuje přenechání zvířete určité osobě, postoupení detence tohoto zvířete. Svěření obvykle bude přechodného charakteru. Soud I. stupně nedovodil u žalované 1.ani to, že by byla chovatelem zvířete, ani to, že by jí pes byl v době škodní události svěřen. Tento závěr je správný. Vlastníkem psa byl v době škodní události žalovaný 2. Pes byl chován v domě, ve kterém bydlel v době škodní události žalovaný 2., žalovaná 1. a další členové jejich domácnosti. Žalobce poukazuje na výpověď žalované 1., že obvykle se o psa starala ona. Žalovaná 1. vypověděla, že o psa se starala vesměs ona, protože studovala veterinární školu, takže psa obstarávala ona, jezdila s ním k veterináři. Psa krmila, venčila, zavírala do kotce a pouštěla z kotce, ale to zavírání a pouštění dělali i ostatní členové domácnosti. Ze začátku chodil se psem na cvičák žalovaný 2., ale protože neměl čas, začala chodit žalovaná 1. Ohledně psa platil všechno žalovaný 2. Z této výpovědi nelze dovodit, že by žalovaná 1. byla chovatelem psa nebo jí byl v době škodní události pes svěřen. Na péči o psa se podíleli v různém rozsahu a intenzitě všichni členové domácnosti, byť žalovaná 1. tak činila ve větším rozsahu než ostatní. Nicméně psa stále ovládal žalovaný 2. jako jeho vlastník, který také hradil jeho chov v celém rozsahu. Z toho je zřejmé, že žalovaný 2. jako vlastník psa, měl tohoto psa stále ve své domácnosti, stále psa držel a byl to on, kdo mohl rozhodovat o existenci zvířete a o okruhu jeho aktivit. Ustanovení § 2933 občanského zákoníku věta druhá má zajistit poškozenému právo na náhradu škody i v případě, že by vlastnictví nebylo prokázáno a v takovém případě činí odpovědným i chovatele psa nebo osobu, jíž byl svěřen, tedy osobu, která aktuálně v době škodní události psa drží. Žalovaný 2. byl vlastníkem psa a zároveň psa stále držel, byť o psa pečovali i jiní členové domácnosti. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaný 2. detenci zvířete nepřenesl na jiné osoby a stále byl jeho vlastníkem, tak i chovatelem zvířete, na čemž ničeho nemění to, že zde byly i další osoby, které se podílely na péči o psa. O tom konečně svědčí i to, že ke škodní události došlo na dvoře domu, kde byl přítomen právě žalovaný 2. a nikoli jiní členové domácnosti a byl to žalovaný 2., který vykonával dohled nad psem. V době škodní události byl tedy pes pod dohledem žalovaného 2., žalovaná 1. nebyla na dvoře domu přítomna a byla zdravotně indisponována a pes nebyl svěřen, byť jen na přechodnou dobu, žalované 1. nebo jinému členu domácnosti. Protože pes nebyl chován osobou odlišnou od vlastníka a ani v době škodní události nebyl svěřen žalované 1., nepřipadá v úvahu ani společná odpovědnost za škodu žalované 1. s žalovaným 2. Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu I. stupně, kterým byla žaloba proti žalované 1. zamítnuta.

19. Ve vztahu k žalované 1. žalobce napadl i nákladový výrok, kdy v odvolání poukazuje na to, že vycházel z dokladů, které mu dodali žalovaní, ze kterých vyplývalo vlastnictví psa žalovanou 1. Zdůrazňuje, že žalovaná 1. nesdělila, že by nebyla vlastníkem psa ani v odpovědi na předžalobní výzvu. Tyto skutečnosti sdělila až v průběhu soudního řízení. Soud I. stupně správně dovodil právo na náhradu nákladu řízení žalované 1. vůči žalobci v plném rozsahu, když proti žalované 1. byla žaloba zcela zamítnuta. Ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. správně přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, přičemž výše nákladů řízení je určena správně a v tomto odkazuje odvolací soud na podrobné odůvodnění skladby a výše nákladů řízení, které provedl soud I. stupně v odvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud se zabýval odvolací námitkou žalobce a zabýval se tím, zda s ohledem na průběh řízení nejsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by podle § 150 o. s. ř. vedly soud k rozhodnutí o nepřiznání náhrady. Nicméně odvolací soud uzavírá, že takovéto okolnosti v dané věci dány nejsou. Žalovaná 1. se mýlí, pokud se ve vyjádření k odvolání brání tím, že není její povinností sdělovat žalobci, kdo je vlastníkem psa. Za daného stavu, kdy byla uvedena v dokladech od veterináře jako vlastník psa, který žalobci způsobil škodu a byla ji zaslána předžalobní upomínka, měla vysvětlovací povinnost k okolnostem, které jsou rozhodné pro uplatnění náhrady škody. V tomto ohledu si žalovaná 1. nepočínala v souladu s dobrými mravy, pokud takové okolnosti zamlčela v očekávání, že tyto okolnosti v řízení budou dány k tíži žalobci a povedou k zamítnutí žaloby až poté, co řízení proběhne. Nicméně žalobce se již na začátku řízení dozvěděl o tom, že žalovaná 1. není vlastnicí psa, na žalobě přesto trval a uplatňoval nárok z titulu, že žalovaná sice není vlastníkem psa, ale je osobou, které pes byl svěřen. Tyto skutečnosti se však v řízení nepotvrdily a žaloba byla zamítnuta. Zde již je neúspěch v řízení dán zcela procesním postupem žalobce. Náklady řízení vznikly v drtivé většině až v době, kdy již uplatňoval žalobce proti žalované 1. žalobu nikoli jako proti vlastníku psa. Za tohoto stavu odvolací soud neshledal žádný zvláštní důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. a pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.

20. Ve vztahu k žalované 2. je rozhodnutí soudu I. stupně po skutkové stránce i z hlediska právního hodnocení správné, vyjma určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, kde soud I. stupně nesprávně od výše náhrady odečetl odměnu vyplacenou žalobci v měsíci září 2021. Odvolací soud proto odkazuje na odůvodnění učiněné soudem I. stupně.

21. Odpovědnost za škodu způsobenou zvířetem je objektivní odpovědností s omezenými liberačními důvody. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný 2. je vlastníkem psa, který způsobil napadením žalobce tomuto škodu, spočívající v bolestném a ztrátě na výdělku a výdajích vynaložených na léčení. Tak, jak byla škoda přiznána soudem I. stupně, vznikla v přímé příčinné souvislosti se zraněními, které pes ve vlastnictví žalovaného způsobil žalobci.

22. Žalovaný 2. namítal, že je osobou, které svědčí liberační důvody podle § 2934 občanského zákoníku. Žalovaný 2. v odvolání namítal, že tím, že uvedl, že pes byl pořízen k hlídání domu, byl určen i k hlídání jeho podnikatelské provozovny - servisu čerpadel a sloužil k výkonu jeho výdělečné činnosti. Dle odvolacího soudu však v uvedeném nelze spatřovat naplnění ustanovení § 2934 občanského zákoníku. Smyslem uvedeného ustanovení je vymezit zvláštní skupinu osob, která má specializované povolání či specifickou výdělečnou činnost, ve které hraje chov domácích zvířat zvláštní úlohu a chov zvířete činí podstatnou složku takové činnosti. Chov psa nemá žádnou souvislost s výdělečnou činností žalovaného 2., kterou je oprava čerpadel. Žalovaný 2. toto při své činnosti nijak nevyužívá, přičemž tvrzené hlídání provozovny nemá přímou souvislost s výdělečnou činností. Navíc z vyjádření žalované 1. vyplývá, že rodina žalovaných vlastní rodinný dům a pozemky a psa pořídili na hlídání. Dále z výpovědi vyplývá, že všichni členové domácnosti určitým způsobem o psa pečovali. Z tohoto lze dovodit, že pes byl pořízen jako „rodinný pes“ a jeho pořízení jako takové nemá žádnou souvislost s podnikatelskou činností žalovaného 2. Odvolací soud uzavírá, že žalovaný 2. není osobou, která by podle § 2934 občanského zákoníku byla oprávněna vznést liberační důvody.

23. Nicméně odvolací soud je přesvědčen, že vznesenou námitkou, že žalobce vstoupil bez oprávnění na oplocený pozemek žalovaného 2., kde došlo ke škodní události, je nutné se zabývat také z pohledu § 2918 občanského zákoníku. Spoluúčastí poškozeného se mají na mysli případy, kdy je vzniklá škoda vedle škůdce přičitatelná také poškozenému. Důvody, pro které se třetí osobě přičítá škoda, která nastala na jmění jiného, mohou existovat i u samotného poškozeného. Pro tyto případy je zcela na místě, aby poškozený v rozsahu, ve kterém je škoda přičitatelná nejen škůdci, ale i jemu samotnému, nesl škodu společně se škůdcem. Vzhledem k tomu, že právo nepřipouští existenci nároku vůči sobě samotnému, má tato spoluúčast za následek snížení povinnosti škůdce nahradit škodu, a to v míře odpovídající účasti poškozeného. Pro spoluúčast poškozeného se nevyžaduje protiprávnost ani zavinění v právně technickém smyslu, nýbrž jen absence potřebné pečlivosti aplikované vůči vlastním statkům. Soud I. stupně neshledal, že by se žalobce podílel na vzniku škody a učinil v tomto směru skutková zjištění, na základě nichž uzavřel, že žalobce vstoupil na dvůr žalovaného 2. přes otevřenou bránu. Odvolací soud neshledal v hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění takovou disproporci, pro kterou by bylo na místě dokazování zopakovat a učinit jiný závěr o skutkovém stavu. Odvolací soud však k důvodům rozhodnutí soudu I. stupně dodává, že nelze shledat, že by žalobce vyvolal útok psa a následný vznik škody nebo, že by si počínal bez potřebné pečlivosti k ochraně svého zdraví před útokem psa. Dům žalovaného 2. je označen upozorněním na přítomnost psa. Zároveň však žalovaný 2. má uvnitř oplocení provozovnu, ve které podniká. Taková provozovna je a má být veřejně dostupná. Provozovna je označena s uvedením otvírací doby a pokud žalovaný vstoupil v době uvedené jako otvírací doba na dvůr vedoucí ke vstupu do provozovny, což se stalo, nepočínal si nepečlivě, neboť mohl důvodně předpokládat, že v době provozní doby bude zajištěn bezpečný přístup do veřejně přístupné provozovny podnikatele. Naopak bylo na žalovaném 2., aby takový přístup zabezpečil a ochránil zákazníky před případným útokem psa. Z tohoto pohledu potom otevřená brána už jen zvyšovala víru žalobce, že bezpečný přístup do provozovny je zajištěn i přes existenci upozornění na přítomnost psa.

24. Odvolací soud se plně ztotožňuje s posouzením příčinné souvislosti způsobené škody se zraněními způsobenými útokem psa žalovaného 2. V tomto směru plně odkazuje na odůvodnění učiněné soudem I. stupně, přičemž odvolací námitky žalobce jen opakují námitky uplatněné již před soudem I. stupně. Skutkové závěry soudu I. stupně a také jeho právní hodnocení vychází z obsahu znaleckého posudku jméno FO, který byl podán tak, že je věrohodný a znalec i v rámci svého výslechu své závěry věrohodně obhájil a vyrovnal se s námitkami účastníků. Soud I. stupně na základě těchto zjištění správně uzavřel, že v příčinné souvislosti se škodní událostí je pouze část pracovní neschopnosti žalobce a pouze část nákladů na léčiva. Pokud žalobce poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu, že lze mít za prokázané i skutečnosti, u nichž je dána vyšší míra pravděpodobnosti, tak rozhodnutí soudu I. stupně není s touto praxí v rozporu. Soud I. stupně zvažoval i míru pravděpodobnosti, že latentní zdravotní potíže se rozvinuly právě v důsledku zranění a následného léčení. Avšak uzavřel i s ohledem na výsledky dokazování ohledně způsobu jednání žalobce v době léčby, že tuto pravděpodobnost nelze hodnotit jako vyšší míru pravděpodobnosti. Odvolací soud neshledal důvody pro přehodnocení těchto závěrů.

25. Odvolací soud se plně ztotožňuje také se způsobem a určením výše škody, vyjma určení výše ztráty na výdělku. Podle § 2962 občanského zákoníku se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiných právních předpisů. Soud I. stupně správně dle § 352 a následujících zákoníku práce určil průměrný hodinový výdělek za kalendářní čtvrtletí předcházející škodní události. Průměrný hodinový výdělek činí 191,22 Kč a podle doloženého mzdového listu činila pracovní doba žalovaného 40 hodin týdně, to je při rovnoměrném rozložení do pěti pracovních dnů v týdnu, činila osm hodin denně. Žalobce by za období od 21. 7. 2021 do 6. 12. 2021 (to je 99 pracovních dnů), dosáhl výdělku ve výši 151.444 Kč. Žalobci bylo v uvedeném období vyplaceno na náhradě mzdy při dočasné pracovní neschopnosti 8.262 Kč a na nemocenských dávkách v tomto období 87.264 Kč. Celkem byla vyplacena žalobci náhrada toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku úrazu ve výši 95.526 Kč. Ztráta na výdělku žalobce po dobu pracovní neschopnosti trvající od 21. 7. 2021 do 6. 12. 2021 představuje rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy, to je částkou 151.444 Kč a náhradou dávek vyplacených v důsledku úrazu, to je částkou 95.526 Kč, a tento rozdíl - ztráta na výdělku činí celkem 55.918 Kč. Soud I. stupně odečetl od této náhrady ještě částku 7.000 Kč, která byla žalobci vyplacena zaměstnavatelem jako odměna v měsíci září 2021. Ustanovení § 2962 občanského zákoníku stanoví způsob, jak určit ztrátu na výdělku a tento stanoví jako rozdíl mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a tím, co bylo vyplaceno poškozenému na nemocenských dávkách. Toto ustanovení neumožňuje odečítat od výše ztráty na výdělku ještě nějaká jiná plnění, tedy ani mimořádné odměny vyplacené zaměstnavatelem v době trvání pracovní neschopnosti. Proto odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítavý výrok III. a přiznal žalobci nárok na zaplacení dalších 7.000 Kč, o které byla výše ztráty na výdělku nesprávně ponížena. Jak správně dovodil soud I. stupně, nárok na ztrátu na výdělku se stal splatným dle § 1958 občanského zákoníku na základě výzvy žalobce ze dne 2. 5. 2023, která byla doručena dne 4. 5. 2023, přičemž prodlení s úhradou ztráty na výdělku je splatné do tří dnů od doručení výzvy a nastalo tedy 9. 5. 2023. Od tohoto data byl tedy žalobci přiznán i úrok z prodlení z přiznané částky 7.000 Kč v zákonné výši z 15 % ročně (§ 1970 občanského zákoníku, nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

26. Soud I. stupně se také náležitě vyrovnal v odůvodnění rozhodnutí s tím, proč zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování a odvolací soud se s jeho odůvodněním zcela ztotožňuje. Ani odvolací soud nepovažuje pro zjištění skutkového stavu za potřebné provádět výslech všech ošetřujících lékařů žalobce, popřípadě opakovat výslechy těchto lékařů, které již byly provedeny. Lékaři zachytili stav žalobce v doložených lékařských zprávách, které byly bezprostřední reakcí na vyšetření a tento stav žalobce, byly podkladem pro vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a nevyplynula v řízení nedostatečnost těchto zpráv. Výslechy lékařů podávajících tyto zprávy jsou nadbytečné, neboť skutkový stav byl dostatečně zjištěn, a navíc s ohledem na odstup času, by tito lékaři museli ve svých výpovědích vycházet právě z těchto svých záznamů. Stejně jako soud I. stupně, ani odvolací soud neshledal důvody pro zadání revizního znaleckého posudku, když závěry znalce jméno FO jsou přesvědčivé, znalec se vyrovnal se vznesenými námitkami a věrohodně vysvětlil své závěry. Ve vztahu k navrženému výslechu manželky žalobce lze odkázat na důvody soudu I. stupně, pro které výslech neprovedl. Odvolací soud jen podotýká, že není dán žádný z důvodů uvedených v § 205a občanského soudního řádu, pro který by mohl být důkaz proveden i po nastalé koncentraci řízení. Svědecká výpověď byla navržena k prokázání skutkového stavu, a nikoliv zpochybnění věrohodnosti některého z důkazních prostředků a svědkyně měla vypovídat o chování žalobce v průběhu léčení.

27. Protože rozsudek soudu I. stupně byl ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2. částečně změněn, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 občanského soudního řádu o náhradě nákladu řízení mezi žalobcem a žalovaným 2. a ve vztahu k nákladům státu tak, že rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

28. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2. byla uplatněna žaloba na zaplacení 188.112,84 Kč a soud přiznal žalobci nárok na zaplacení 62.846,84 Kč. Úspěch žalobce tak činí 33,4 % a úspěch žalovaného 2. 66,6 %, rozdíl tohoto neúspěchu potom vyjadřuje čistý procesní úspěch žalovaného 2. v rozsahu 33,2 %. Odvolací soud proto přiznal žalovanému 2. právo na náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 33,2 %.

29. Odvolací soud také rozhodl o náhradě nákladů České republice - Okresnímu soudu adresa, za náklady dokazování zálohované státem. Tyto náklady vznikly v celkové výši 28.805,31 Kč. Zcela úspěšná žalovaná 1. není povinna tyto náklady řízení hradit. Žalovaný 2. byl neúspěšný z 33,4 % a byl proto zavázán nahradit České republice - Okresnímu soudu adresa náklady řízení ve výši 9.621 Kč. Žalobce byl neúspěšný v poměru 66,6 % a je povinen nahradit České republice - Okresnímu soudu adresa náklady řízení ve výši 19.184,31 Kč.

30. Náklady řízení mezi žalobcem a žalovaným 2. spočívají v odměně a náhradě výdajů právního zástupce určených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady řízení před soudem I. stupně vznikly do 31. 12. 2024, a proto byla jejich výše určena dle znění vyhlášky č. 177/1996 Sb. účinném do 31. 12. 2024. Náklady řízení žalovaného 2. spočívají v odměně advokáta za 12 úkonů právní služby, přičemž odměna byla určena z tarifní hodnoty 188.112,84 Kč a odměna byla snížena o 20 % dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za zastupování více žalovaných. Za každý z úkonů náleží advokátů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhrada výdajů po 300 Kč za úkon, protože však úkony byly konány ve prospěch dvou žalovaných, byla přiznána náhrada ve výši 150 Kč za úkon. Podle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. byla odměna a náhrada výdajů navýšeny o 21 % daň z přidané hodnoty. Žalovanému 2. náleží také náhrada cestovného k jednání soudu ve výši 618 Kč za dvě cesty k jednání soudu a zpět. Celkem náklady řízení žalovaného 2. před soudem I. stupně činí 103.391 Kč tak, jak je vyčíslil soud I. stupně.

31. Žalovanému 2. vznikly v odvolacím řízení náklady za právní zastoupení. Za úkony učiněné do 31. 12. 2024 náleží advokátu odměna ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a po 1. 1. 2025 již dle novelizace této vyhlášky vyhláškou č. 258/2024 Sb. Žalovaný 2. podal odvolání dne 17. 12. 2024. Následně došlo ke změně právního zastoupení a odůvodnění odvolání. Odvolací soud nepřiznal odměnu advokáta za nové převzetí zastoupení, když tento úkon se jeví jako neúčelný, a navíc zastoupení převzala advokátka, která v substituci zastupovala žalovaného 2. v řízení před soudem I. stupně. Za odůvodnění odvolání nebyla odměna přiznána, když odvolání mělo být odůvodněno již při jeho podání a není účelné takto navyšovat náklady řízení. Odvolání bylo podáno 17. 12. 2024, a proto byla přiznána odměna za tento úkon ve výši 6.928 Kč. Dalším úkonem bylo písemné vyjádření k odvolání žalobce podané dne 23. 1. 2025, které bylo podáno již za účinnosti vyhlášky č. 258/2024 Sb. a podle § 7 odst. 1 činí odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 188.112,84 Kč částku 8.660 Kč, která byla za zastupování druhého účastníka v řízení snížena dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o 20 % a činí 6.928 Kč. Ve stejné výši náleží odměna i za účast u jednání odvolacího soudu. Celkem odměna činí 20.784 Kč. Byla přiznána i paušální náhrada výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za podané odvolání ve výši 300 Kč a za další úkony potom ve výši 450 Kč, když vyjádření k odvolání a účast u jednání byla ve prospěch dvou žalovaných, a proto byla paušální náhrada rozdělena za tyto úkony mezi dva žalované, každému 450 Kč. Celkem paušální náhrada výdajů ve vztahu k žalovanému 2. činí 750 Kč. Soud nepřiznal odměnu a náhradu výdajů za účtovaný úkon - další poradu s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 7. 1. 2025. Od rozhodnutí soudu I. stupně nebyla v řízení uplatněna žádná nová skutková tvrzení a ani nedošlo k jinému právnímu posouzení. Námitky vznesené u odvolacího soudu byly již předmětem řízení před soudem I. stupně. Nejsou žádné důvody, aby byla nutná další porada s klientem v rozsahu přesahujícím jednu hodinu, když nedošlo k žádným změnám oproti řízení vedenému před soudem I. stupně. Odvolací soud posoudil právní úkon další porady přesahující jednu hodinu za neúčelný a odměna a náhrada za tento úkon nebyly přiznány. Advokátu vznikly další výdaje a má právo na náhradu cestovného z adresa a zpět za 50 km při spotřebě 13,5, litru benzinu na 100 km a ceně benzinu 35,80 Kč za 1 l (dle technického průkazu a vyhlášky č. 475/2024 Sb.) a podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. činí náhrada cestovného 532 Kč. Náklad vznikl ve vztahu ke dvěma zastoupeným žalovaným a byla proto přiznána náhrada žalovanému 2. ve výši jedné poloviny, to je ve výši 266 Kč. Dále advokátu náleží náhrada za ztrátu času cestou k jednání soudu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za dvě půlhodiny po 150 Kč. Náklad vznikl ve vztahu ke dvěma žalovaným, a proto byla přiznána žalovanému 2. náhrada výdajů ve výši jedné poloviny, to je 150 Kč. Odměna a náhrada výdajů zástupkyně žalovaného 2. ve vztahu k žalovanému 2. činí 21.950 Kč. Zástupkyně žalovaného 2. v odvolacím řízení již nebyla plátcem daně z přidané hodnoty oproti zástupci, který zastupoval žalovaného 2. v řízení před soudem I. stupně, a proto náklady odvolacího řízení oproti nákladům řízení před soudem I. stupně nebyly navýšeny o 21 % daň z přidané hodnoty. Vedle toho vznikly i náklady samotnému žalovanému 2. spočívající v cestovném k jednání odvolacího soudu z adresa a zpět za 33,6 km při spotřebě 9,7 l nafty na 100 km a ceně nafty 34,70 Kč za 1 litr. Podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. činí cestovné 308 Kč. Náklady řízení žalovaného 2. před soudy obou stupňů činí 125.649 Kč. Procesní úspěch žalovaného 2. činí 33,2 %, a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 33,2 %, to je ve výši 41.715,50 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupkyně žalovaného 2.

32. Žalovaná 1. byla v odvolacím řízení plně úspěšná a podle § 224 odst. 1 § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Tyto spočívají v odměně zástupkyně žalované 2. za dva úkony právní služby, a to písemné vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu vždy po 6.928 Kč, když výše odměny byla dovozena shora ve vztahu k žalovanému 2. Stejně tak jako u žalovaného 2. nebyla přiznána odměna a náhrada výdajů za uplatněný úkon další porady s klientem přesahující jednu hodinu, kdy tento úkon odvolací soud posoudil jako neúčelný ze stejných důvodů, jako to učinil ve vztahu k nákladům žalovaného 2. Podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží zástupkyni žalované 1. i paušální náhrada výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč. Protože úkony byly činěny ve vztahu ke dvěma žalovaným, byla přiznána jedna polovina těchto výdajů, a to 450 Kč. Přiznána byla i jedna polovina cestovného a náhrady za ztrátu času ve stejné výši jako u žalovaného 2., tedy částka 266 Kč a 150 Kč. Náklady odvolacího řízení žalované 1. byly přiznány v plné výši 14.722 Kč a podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen nahradit náklady odvolacího řízení k rukám zástupkyně žalované 1. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešená nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V takovém případě je možné podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím Okresního soudu ve Zlíně. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí.