62 A 239/2016

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce: NET4GAS, s.r.o., se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha, zastoupený Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 854/14, Praha, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, provedeným vydáním cenového rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2016, č. 6/2016, o regulovaných cenách souvisejících s dodávkou plynu, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), podanou dne 28.12.2016, brojí proti cenovému rozhodnutí žalovaného ze dne 27.10.2016, č. 6/2016, o regulovaných cenách souvisejících s dodávkou plynu (dále jen „cenové rozhodnutí č. 6/2016“); konkrétně žalobce nezákonný zásah spatřuje v tom, že cenové rozhodnutí č. 6/2016 nebylo vydáno ve formě správního rozhodnutí ve smyslu § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Žalobce také zpochybňuje jeho věcný obsah. Současně s žalobou žalobce navrhl, aby soud žalovanému předběžným opatřením ve smyslu § 38 odst. 1 s.ř.s. zakázal, aby činil úkony směřující k vynucení dodržování cenového rozhodnutí žalovaného č. 6/2016. Žalobce s odkazem analýzu výše přepravních tarifů pro transit zemního plynu mezi zeměmi EU v regionu střední a východní Evropy a na své žaloby ve věcech evidovaných u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 178/2016 a sp. zn. 62 A 201/2016 podrobnou argumentací brojí proti hodnotě pevné ceny za rezervovanou pevnou přepravní kapacitu Crv Kč/MWh/den (dále též „cena za rezervovanou přepravní kapacitu plynu“) a dále proti hodnotě koeficientů pro výpočet množství energie plynu pro pohon kompresních stanic na výstupních bodech soustavy pro přepravu plynu – pevná cena za přepravený plyn Crkom v Kč/MWH (dále jen „koeficient plynu pro pohon“), které jsou stanoveny v tabulce obsažené v bodě 1.1.1.2 cenového rozhodnutí č. 6/2016. Situace, kdy bez předchozího upozornění došlo ke snížení ceny za rezervovanou přepravní kapacitu plynu (na hodnotu 2 991,43 Kč/MWH) a ke snížení hodnoty koeficientů plynu pro pohon (z hodnoty 0,00770 na hodnotu 0,00300), a též způsob, jakým tak bylo učiněno, podle žalobce odporuje právním předpisům, zejména zákonu č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), a směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2009/73/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení Směrnice 2003/55/ES (dále jen „Směrnice“). Postup žalovaného odporuje požadavkům transparentnosti, předvídatelnosti a stability vyplývajícím z § 19a odst. 1 energetického zákona, jakož i bodu 5.1.1 Zásad cenové regulace pro období 2016 až 2018 pro odvětví elektroenergetiky, plynárenství a pro činnosti operátora trhu v elektroenergetice a plynárenství (dále jen „Zásady cenové regulace“). Stejně tak podle žalobce nebyl naplněn požadavek ochrany legitimního očekávání, když po dobu předcházejících pěti let byly ceny v předmětných parametrech téměř totožné a jejich změny nebyly ze strany žalovaného avizovány, a to ani v rámci Zásad cenové regulace. Žalobce dále podrobnou argumentací brojí proti celému postupu směřujícímu k vydání cenového rozhodnutí č. 6/2016 a nesouhlasí s tím, že stávající judikatura dovozuje povahu cenového rozhodnutí jako právního předpisu. V této souvislosti žalobce zejména akcentuje tu skutečnost, že je coby jediný držitel licence pro přepravu plynu v České republice jediným adresátem cenového rozhodnutí č. 6/2016 a s odkazem na § 98a odst. 2 písm. f) energetického zákona poukazuje na neúplný právní rámec pro vydání cenového rozhodnutí č. 6/2016, což dovozuje ze skutečnosti, že prováděcí vyhláška k energetickému zákonu je v podstatě bezobsažná a obsahuje zčásti opsané znění § 19a odst. 1 energetického zákona. Žalovaný tak podle žalobce postupoval bez opory v prováděcím předpisu a svým postupem materiálně zasáhl do právní sféry žalobce. Co se týká přípustnosti přezkumu návrhu cenového rozhodnutí soudem, tu žalobce dovozuje též ze Směrnice, z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. V této souvislosti odkazuje zejména na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24.8.2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1265/14. Žalobce navrhuje, aby soud určil, že postup žalovaného, který vydal cenové rozhodnutí č. 6/2016 ve formě jiné než ve formě správního rozhodnutí, byl nezákonným zásahem a že cenové rozhodnutí č. 6/2016 představuje s ohledem na svoji formu a postup, kterým bylo vydáno, nezákonný zásah. Dále navrhuje, aby soud žalovanému uložil, aby zrušil cenové rozhodnutí č. 6/2016 a vydal cenové rozhodnutí stanovící regulované ceny související s dodávkou plynu pro regulovaný rok 2017 ve formě správního rozhodnutí. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že v souladu s § 17 odst. 6 písm. d) ve spojení s § 17 odst. 11 a § 19a energetického zákona má pravomoc rozhodovat o regulaci cen v energetice, a to v souladu se Zásadami cenové regulace ve smyslu § 19a odst. 9 energetického zákona (Zásady cenové regulace pro IV. regulační období 2016 až 2018), resp. je povinen ex lege regulační činnost vykonávat. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.5.2014, č.j. 7 As 46/2014-89, zdůrazňuje, že cenové rozhodnutí nenaplňuje materiální znaky individuálního správního aktu, zejména akcentuje prvek právní závaznosti a obecnosti cenového rozhodnutí, nutnost jejich publikace atd., což souvisí s tím, jakým způsobem zákonodárce upravil postup vydávání cenových rozhodnutí. Zásadním aspektem v souvislosti s posuzovanou věcí je podle žalovaného otázka osobní působnosti cenového rozhodnutí; v daném případě došlo k situaci, že žalobce naplňuje cenovým rozhodnutím č. 6/2016 genericky určené znaky. Nejedná se tedy o stanovení položek ceny konkrétně žalobci, nýbrž držiteli licence na přepravu plynu v podmínkách České republiky. V tomto pohledu je podstatná vůle zákonodárce, který svěřil žalovanému pravomoc vydávat cenově regulační obecně závazné akty a tudíž cenová rozhodnutí jako individuální správní akty nepojal. Zdejší soud nejprve posuzoval, zda je žaloba přípustná. Podle § 82 s.ř.s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Žalobce včas podanou žalobou napadá platné cenové rozhodnutí č. 6/2016, jež bylo zveřejněno v Energetickém regulačním věstníku, částce 9/2016, dne 25.11.2016, a jež je účinné od 1.1.2017, přičemž dovozuje přímé zkrácení na svých právech v důsledku vydání tohoto cenového rozhodnutí. Podle § 4 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu. Podle § 2 odst. 2 písm. b) bodu 27 energetického zákona je související službou v plynárenství služba přepravy plynu nebo služba distribuční soustavy. Podle § 17 odst. 4 energetického zákona Energetický regulační úřad zejména chrání oprávněné zájmy zákazníků a spotřebitelů v energetických odvětvích. V působnosti Energetického regulačního úřadu je regulace cen, podpora hospodářské soutěže v energetických odvětvích, výkon dohledu nad trhy v energetických odvětvích, podpora využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie, podpora kombinované výroby elektřiny a tepla, podpora biometanu, podpora decentrální výroby elektřiny a ochrana zájmů zákazníků a spotřebitelů s cílem uspokojení všech přiměřených požadavků na dodávku energií a ochrana oprávněných zájmů držitelů licencí, jejichž činnost podléhá regulaci. Energetický regulační úřad vykonává působnost regulačního úřadu a dotčeného orgánu a je příslušným orgánem podle Nařízení o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou a Nařízení o podmínkách přístupu k plynárenským přepravním soustavám, Nařízení o velkoobchodním trhu s energií a regulačním orgánem podle Nařízení o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu. Podle § 17 odst. 6 energetického zákona rozhoduje Energetický regulační úřad o regulaci cen podle zákona o cenách. Podle § 17 odst. 9 věty první energetického zákona Energetický regulační úřad vydává Energetický regulační věstník, ve kterém uveřejňuje zejména cenová rozhodnutí. Podle § 17 odst. 11 energetického zákona Energetický regulační úřad reguluje ceny za související službu v elektroenergetice, související službu v plynárenství a ceny elektřiny a plynu dodavatele poslední instance. Energetický regulační úřad je oprávněn na návrh provozovatele přepravní soustavy rozhodnout o odlišném postupu tvorby ceny za mezinárodní přepravu plynu, založeném na tržním způsobu. Energetický regulační úřad dále věcně usměrňuje ceny tepelné energie. Podle § 19a odst. 9 energetického zákona stanoví Zásady cenové regulace postupy regulace cen související služby v elektroenergetice a související služby v plynárenství pro regulační období a způsoby stanovení cen pro provozovatele přenosové soustavy, provozovatele přepravní soustavy, provozovatele distribuční soustavy a operátora trhu. Energetický regulační úřad zpracovává zásady cenové regulace vždy pro každé regulační období tak, aby vytvořil podmínky pro transparentní, předvídatelné a dlouhodobě stabilní investiční prostředí v odvětví elektroenergetiky a plynárenství. Podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (dále jen „zákon o cenách“), Energetický regulační úřad vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kontrole cen v oblasti energetiky (písm. a/), vydává právní předpisy pro regulaci, sjednávání a kontrolu cen v oblasti energetiky (písm. b/) a vydává rozhodnutí o regulaci cen včetně pravidel pro klíčování nákladů, výnosů a hospodářského výsledku regulovaných a neregulovaných činností (písm. c/). Povahou cenového rozhodnutí žalovaného vydaného na podkladě výše uvedených předpisů (tu konkrétně § 2c zákona o cenách, § 17 odst. 6 písm. d/ a § 17 odst. 11 a 12 energetického zákona a vyhlášky č. 195/2015 Sb., o způsobu regulace cen a postupech pro regulaci cen v plynárenství a podle vyhlášky č. 196/2015 Sb., o způsobu regulace cen a postupech pro regulaci cen za činnosti operátora trhu v elektroenergetice a plynárenství), se již správní soudy ve své judikatuře zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že cenová rozhodnutí žalovaného jsou svojí povahou právním předpisem (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.10.2013, č.j. 64 A 2/2013-25). Namítá-li žalobce, že předmětné rozhodnutí je materiálně správním rozhodnutím, přezkoumatelným ve smyslu § 65 s.ř.s., neboť se dotýká jeho právní sféry coby výlučného držitele licence pro přepravu plynu v České republice, tak takovou argumentací by bylo možné dovozovat přezkoumatelnost jakéhokoli obecného pravidla vyplývajícího z právního předpisu platného pro adresáta, jenž není individuálně určen, v případech, kdy by bylo pravidlo s ohledem na splnění předvídaných podmínek v praxi aplikováno pouze na jediný subjekt. Skutečnost, že právě žalobce je v současnosti jediným držitelem licence pro přepravu plynu v České republice, nemůže mít na posouzení materiální povahy cenového rozhodnutí č. 6/2016 jako normativního právního aktu, vliv. „Obecnost právní normy co do objektu znamená, že nelze určit počet subjektů, jímž je norma adresována, jejich počet ostatně nemusí být ani určitelný (jediný subjekt nebo subjekt „každý“). Subjekty nelze označovat jmenovitě, ale druhově určitými znaky…Předmět úpravy tak nedopadá na konkrétní případy, ale na předem blíže neurčený okruh případů, který je pouze určeným způsobem specifikován.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.3.2014, č.j. 1 Aos 7/2013-41). Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se sice týkal cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu stanovícího výši podpory pro podporované zdroje energie (výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů elektřiny), nicméně jeho závěry plně dopadají i na předmět a povahu cenové regulace v oblasti souvisejících služeb v plynárenství. Ve svém dalším rozsudku ze dne 14.5.2014, č.j. 7 As 46/2014-89, se dále Nejvyšší správní soud zabýval tím, že zákonodárce v § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o něhož se opírá i cenové rozhodnutí žalovaného č. 6/2016, použil pojem „rozhodnutí“, přičemž k tomu uvedl, že „…[r]ozlišování mezi právním předpisem a cenovým rozhodnutím ze strany zákonodárce je však spíše důsledkem toho, že cenové rozhodnutí bylo vždy vnímáno jako specifický správní akt. Nelze dovodit, že by bylo naopak záměrem zákonodárce zakotvit specifickou, právem v obecné rovině výslovně neregulovanou kategorii správních aktů na pomezí právního předpisu a individuálního právního aktu.“. Také z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že cenové rozhodnutí žalovaného je právním předpisem (bod 14. a 19. usnesení Ústavního soudu ze dne 16.9.2014 ve věci sp. zn. II. ÚS 1870/14). Od těchto judikaturních závěrů se nehodlá odchýlit ani zdejší soud. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 24.8.2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1265/14, na něhož odkazuje žalobce, tak v něm byla posuzována otázka přístupu k soudní ochraně subjektů dotčených rozhodnutím o stanovení úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely z veřejného zdravotního pojištění, navazující na problematiku řešenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 16.1.2007, ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/05, č. 57/2007 Sb., jehož se žalobce též dovolává. Odkaz na tuto judikaturu však není případný, neboť v daném případě se jednalo o situaci, kdy v návaznosti na registraci léčiva a stanovení maximální ceny orgánem veřejné moci podle zákona o cenách podal držitel rozhodnutí o registraci k Ministerstvu zdravotnictví návrh na stanovení výše úhrady léčiva z prostředků veřejného zdravotního pojištění, přičemž o jeho návrhu rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Takový postup shledal Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/05 protiústavním, neboť vyhláška upravovala práva a povinnosti přesně individualizovaných subjektů a de facto rozhodla o jejich návrhu, namísto toho, aby bylo o návrhu rozhodnuto ve správní řízení formou individuálního správního aktu (správního rozhodnutí). Žalobcem citovanou judikaturu Ústavního soudu, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne 11.6.2003 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 40/02, č. 199/2003 Sb., kterým bylo zrušeno zmocňovací ustanovení zákona k vydání právního předpisu o tom, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnance, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela, na nyní posuzovanou věc nelze podle názoru zdejšího soudu aplikovat. Adresát i předmět cenového rozhodnutí č. 6/2016 je obecný, a to v tom smyslu, že není podmíněn individuálními znaky (vlastnostmi) žalobce, nýbrž vlastnostmi trhu (tu v oblasti plynárenství), kdy cenová regulace trhu sleduje cíl ochrany trhu a ochrany zákazníků s tím, aby zároveň byly pokryty ekonomicky oprávněné náklady na zajištění spolehlivého, bezpečného a efektivního výkonu licencované činnosti, odpisy a přiměřený zisk a oprávněné náklady na zvyšování energetické účinnosti při výstavbě a provozu přepravní soustavy a distribučních soustav (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.10.2008, č.j. 2 Afs 109/2007-146, č. 1800/2009 Sb. NSS). Obdržel-li žalobce licenci pro činnost v regulované oblasti, je v daném okamžiku právě tím subjektem, na kterého cenové pravidlo dopadá. To však není důvodem pohlížet na cenové rozhodnutí č. 6/2016 materiálně jako na správní rozhodnutí, tedy jako na individuální správní akt. Stanovení cen souvisejících s dodávkou a přepravou plynu v České republice je regulačním nástrojem v oblasti energetické politiky státu v návaznosti na výše uvedené principy. Regulace cen je tedy výkonem státní politiky, a to již z toho důvodu, že souvisí mimo jiné s řadou základních zájmů státu (bezpečnost, fiskální zájmy atd.); ostatně jak vyplývá z energetického zákona, přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu. Změna regulovaných cen je z vůle zákonodárce prováděna formou vydávání cenových rozhodnutí za dodržení pravidel konzultace a publikace (§ 17e a § 17 odst. 9 věty první energetického zákona). Žalobce tedy měl ze zákona dostatečný prostor pro uplatnění svých připomínek ve fázi, kdy ještě nebyly předmětné parametry cenové regulace závazně stanoveny, regulace a její konkrétní parametry jsou však na žalovaném, na něhož je přitom třeba v této otázce nahlížet jako na normotvůrce. Pakliže žalobce dovozuje ze Směrnice, že všechna rozhodnutí žalovaného jako národního regulačního orgánu musí být soudně přezkoumatelná, tak k tomu soud uvádí, že samotné cenové rozhodnutí žalovaného úkonem soudně přezkoumatelným ve správním soudnictví není. V souladu se Směrnicí mají členské státy mimo jiné zajistit, aby regulační orgán měl pravomoci odpovídající jednotlivým úkolům regulačního orgánu v členských státech (čl. 41 Směnice). Za tímto účelem má regulační orgán mimo jiné mít alespoň pravomoc vydávat závazná rozhodnutí týkající se plynárenských podniků, či ukládat účinné, přiměřené a odrazující sankce plynárenským podnikům, které neplní své povinnosti. Podle čl. 41 odst. 16 a odst. 17 Směrnice, na něž odkazuje žalobce, „[r]ozhodnutí přijatá regulačními orgány musí být plně odůvodněná a oprávněná, aby byl možný jejich soudní přezkum. Rozhodnutí jsou dostupná veřejnosti a zároveň musí zachovávat důvěrnost informací, které mají z obchodního hlediska citlivou povahu“ a „členské státy zajistí, aby na vnitrostátní úrovni existovaly vhodné mechanismy, v jejichž rámci má strana, které se rozhodnutí regulačního orgánu týká, právo podat opravný prostředek k subjektu, který je na zúčastněných stranách a jakékoli vládě nezávislý.“. Ve smyslu citovaných ustanovení Směrnice se podle soudu jedná o správní rozhodnutí (či jiné individuální správní akty) týkající se přímo a individuálně plynárenského podniku, vydaná na základě pravomocí, jež byly uděleny zákonodárcem národním regulačním orgánům. V případě regulace cen žalovaným však nejde ani o správní rozhodnutí, ani o faktický obsahově jedinečný úkon adresovaný žalobci (jak byl žalobcem vymezen ve věcech evidovaných Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 178/2016 a sp. zn. 62 A 201/2016), nýbrž o obecné pravidlo, jež bude pro daný sektor platit po dobu účinnosti cenového rozhodnutí žalovaného č. 6/2016 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.2.2016, č.j. 6 As 2/2015-128). S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že ve správním soudnictví se nelze domáhat soudního přezkumu cenového rozhodnutí č. 6/2016, neboť k tomu není soud nadán pravomocí, která je zakotvena v § 4 s.ř.s. či v jiném zvláštním zákoně. Za této situace bylo nemožné, aby se soud zabýval argumentací věcně zpochybňující metody žalovaného při stanovení ceny za rezervovanou přepravní kapacitu plynu a výši koeficientů plynu pro pohon pro rok 2017 a aby rozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření. Pokud žalobci v rámci jeho podnikání v licencované regulované oblasti „vadí“ samotné snížení cen v těchto parametrech (nad rámec k tomu soud poznamenává, že je otázkou, zda tvrzené zhoršení ekonomických podmínek jeho podnikání v roce 2017 je vůbec legitimním důvodem pro dovolávání se změny po regulátorovi příznivější pro žalobce), tak to se materializovalo právě ve formě cenového rozhodnutí č. 6/2016, které ve správním soudnictví přezkoumat nelze. Nedostatek pravomoci soudu je svojí povahou neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, a soud proto podle § 46 odst. 1 písm. a) s.ř.s. žalobu odmítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o větu první § 60 odst. 3 s.ř.s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 25. ledna 2017 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu