62 A 46/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobce M. L., bytem V. M., P. L. 1083/4, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 834/8, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10.2.2015, č.j. MV-155110-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce brojí proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 10.2.2015, č.j. MV-155110-3/SO-2013, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 6.11.2013, č.j. OAM-8348-19/TP-2013. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení i výše uvedeného prvostupňového rozhodnutí. I. Podstata věci Dne 30.4.2013 podal žalobce Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „prvostupňový orgán“), žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Prvostupňový orgán zaslal žalobci dne 31.5.2013 výzvu k odstranění vad žádosti, č.j. OAM-8348-4/TP-2013, kterou žalobce vyzval k doložení dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, dokladu o zajištění ubytování a dokladu prokazujícího znalost českého jazyka a současně usnesením č.j. OAM-7248- 5/TP-2013 přerušil řízení v souladu s § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a to na 15 dnů. Dne 21.6.2013 byla prvostupňovému orgánu doručena žalobcova žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti z důvodu předložení požadovaných dokumentů, a to na 30 dní. Této žádosti prvostupňový orgán usnesením ze dne 27.6.2013, č.j. OAM-8348-7/TP-2013, vyhověl a lhůtu prodloužil do 30.7.2013. Dne 30.7.2013 žalobce prvostupňovému orgánu předložil doklad o zajištění ubytování žalobce ze dne 25.7.2013, kopii osvědčení o znalosti českého jazyka vydaného dne 24.7.2013 a doklad o cestovním zdravotním pojištění včetně dokladu o jeho zaplacení. Téhož dne obdržel prvostupňový orgán od žalobce rovněž žádost o prodloužení lhůty k doložení chybějících náležitostí, a to do 15.8.2013, které bylo usnesením ze dne 7.8.2013, č.j. OAM-8348-10/TP-2013, opět vyhověno. Dne 16.8.2013 zaslal prvostupňový orgán žalobci vyrozumění o pokračování v řízení, č.j. OAM-8348-11/TP-2013, spolu s vyrozuměním o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, č.j. OAM-8348-12/TP-2013. Téhož dne obdržel prvostupňový orgán další žádost o prodloužení lhůty k doložení prostředků pobytu na území z důvodu probíhajícího řízení ve věci žádosti o povolení k zaměstnání žalobce, a to na dobu 3 měsíců. Dne 29.8.2013 zaslal žalobce prvostupňovému orgánu další žádost o přerušení řízení. Dne 7.10.2013 zaslal žalobce prvostupňovému orgánu rozhodnutí o povolení k zaměstnání ze dne 10.9.2013, které vydal Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu. Dne 6.11.2013 vydal prvostupňový orgán rozhodnutí, kterým žádosti žalobce o přerušení řízení nevyhověl s odkazem na § 64 odst. 4 správního řádu. Téhož dne vydal prvostupňový orgán rozhodnutí č.j. OAM-8348-19/TP-2013, kterým rozhodl o zamítnutí žalobcovy žádosti o povolení k trvalému pobytu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná svým rozhodnutím ze dne 10.2.2015, č.j. MV-155110-3/SO-2013, zamítla a potvrdila rozhodnutí prvostupňového orgánu, neboť shledala, že bylo vydáno v souladu se zákonem. Tento závěr nyní žalobce napadá podanou žalobou. II. Shrnutí argumentace žalobce Žalobce má za to, že správní orgány obou stupňů postupovaly v rozporu s § 2, § 3, § 4 odst. 1, 3 a 4 a § 6 odst. 2 správního řádu. Dle názoru žalobce se za doklad prokazující příjem cizince ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců považuje doklad o aktuálně dosahovaném pravidelném příjmu cizince. V době podání žádosti o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti měl žalobce podanou žádost u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu o vydání povolení k zaměstnání, o které nebylo rozhodnuto, pročež nemohl požadovaný doklad doložit. Žalobce dále v podané žalobě shrnuje text svého odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu. Uvádí, že důvodně předpokládal, že jeho žádost o přerušení řízení byla fakticky akceptována a řízení bylo přerušeno, ačkoliv o tom nebyl ze strany prvostupňového orgánu nikterak vyrozuměn. Žalobce namítá, že v řízení o žádosti je správní orgán zásadně povinen na žádost toto řízení přerušit, přičemž správní orgán může užít správní uvážení toliko při určení doby, na níž se řízení přerušuje. Žalobce uvádí, že žalovaná v napadeném rozhodnutí opomněla fakt, že doložení pracovní smlouvy bez potvrzení o vyplacených mzdách za období alespoň posledních 3 měsíců v praxi nepostačuje jako dostatečný doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce požadované doklady doplnil při odvolání, žalovaná k nim měla při rozhodování přihlížet. Žalobce konečně namítá, že postup prvostupňového orgánu i žalované je v rozporu s principem předvídatelnosti a principem činnosti veřejné správy jako služby veřejnosti. Současně jsou z něj patrné prvky libovůle. Dle jeho názoru měl prvostupňový orgán na základě jeho řádně a logicky odůvodněné žádosti ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení řízení přerušit. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení. III. Shrnutí argumentace žalované Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že nesouhlasí s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními správního řádu, neboť okolnosti daného případu byly dostatečně zhodnoceny. V podrobnostech žalovaná odkazuje na text napadeného rozhodnutí, jakož i na obsah správního spisu. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhuje žalobu zamítnout. Žalovaná na svém procesním stanovisku setrvala po celou dobu řízení před zdejším soudem. IV. Posouzení věci Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Zdejší soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s.ř.s.). Soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s.ř.s. Stěžejní žalobcova argumentace uplatněná v žalobě spočívala v tvrzení, že správní orgány obou stupňů postupovaly v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů. Žalobce namítal, že prvostupňový orgán byl povinen přerušit řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 64 odst. 2 správního řádu, neboť žalobce řádně a logicky odůvodnil svoji žádost o přerušení řízení. Podle § 64 odst. 2 správního řádu správní orgán v řízení o žádosti přeruší řízení na požádání žadatele. Podle § 64 odst. 4 téhož zákona lze řízení přerušit na dobu nezbytně nutnou, přičemž při postupu podle odst. 2 přihlíží k návrhu účastníka. Z výše uvedeného vyplývá, že ač je zákonem výslovně zakotvena povinnost správního orgánu přerušit řízení o žádosti na požádání žadatele, nejedná se o povinnost absolutní. Právě odst. 4 dotčeného ustanovení totiž obsahuje korektiv, který dává správnímu orgánu právo v konkrétní věci posoudit a rozhodnout, zda lhůta požadovaná v žádosti není v rozporu s požadavkem na to, aby bylo řízení přerušeno jen „na dobu nezbytně nutnou“. Co lze považovat za dobu nezbytně nutnou, to je správní orgán povinen hodnotit vzhledem k okolnostem daného případu a důvodům, které žadatele k žádosti o přerušení řízení vedly. Shledá-li správní orgán, že není dán důvod pro přerušení řízení, zejména v případě, kdy je patrné, že jednání žadatele je vedeno snahou o průtahy v řízení, není povinen řízení přerušit. Je tedy mylná úvaha žalobce, že správní orgán je povinen na jeho žádost řízení bez dalšího přerušit, přičemž správní uvážení může užít toliko při určení doby, na níž se řízení přeruší. V posuzované věci žalobce žádal o opakované přerušení řízení z důvodu odstranění vad jeho žádosti o povolení k trvalému pobytu, resp. doplnění dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území. Podle § 70 odst. 2 písm. d) věty první zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o povolení k trvalému pobytu předložit doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území (§ 71 odst. 1 téhož zákona). Podle § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se za doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území považuje doklad prokazující, že příjem cizince je pravidelný a úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území [§ 42c odst. 3 písm. c)] nebude nižší než součet částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Je třeba zdůraznit, že předložení dokladu o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území je jednou z podmínek, která musí být splněna, aby bylo možné vyhovět žádosti o povolení k trvalému pobytu, přičemž zákon vyžaduje, aby její splnění bylo prokázáno již ke dni podání žádosti. Jedná se tedy o jeden z podkladů, který je pro vydání rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu conditio sine qua non. Předložení takového dokladu je odrazem obecné povinnosti cizince doložit určitou výši finančních prostředků, která musí být dostatečná pro zajištění nezbytných nákladů na jeho pobyt na území České republiky, aniž by byl k jejich zajištění zatížen sociální systém České republiky. Výčet konkrétních přijatelných dokladů (způsobů doložení) prokazujících pravidelný příjem cizince přitom není zákonem taxativně vymezen. Z předloženého správního spisu je zřejmé, že žalobce podal žádost o povolení k trvalému pobytu dne 30.4.2013. Prvostupňový orgán po jejím zhodnocení vyzval žalobce k odstranění vad žádosti a řízení přerušil. Následně opakovaně vyhověl žádosti žalobce o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti (resp. prodloužení doby přerušení řízení), přičemž vždy přihlédl k době navrhované žalobcem. Lhůta k odstranění vad žádosti, jejíž konec žalobce sám v opakované žádosti o prodloužení lhůty navrhoval, marně uplynula dne 15.8.2013. Dne 16.8.2013 prvostupňový orgán vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení a zároveň o možnosti seznámit se s podklady řízení a vyjádřit se k nim. Nelze tedy přehlédnout, že žalobcova žádost o další přerušení řízení na dobu 3 měsíců ze dne 29.8.2013, která byla odůvodněna doložením příjmů ze zaměstnání, byla podána po téměř čtyřech měsících po podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, přičemž v mezidobí žalobce pravidelný příjem ničím neprokazoval. Zdejší soud se ztotožňuje s názorem žalované, že smyslem přerušení řízení je zejména umožnit účastníku řízení, aby měl dostatečný časový prostor k obstarání dokladů potřebných pro doložení důvodnosti jeho žádosti. Je však nutné pamatovat na výše uvedený zákonný korektiv v podobě požadavku přerušení řízení na dobu nezbytně nutnou. Na tomto místě považuje zdejší soud za nutné z hlediska přiměřenosti lhůt zohlednit, že zákon o pobytu cizinců ukládá prvostupňovému orgánu rozhodnout o žádosti o povolení k trvalému pobytu ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti. Žalobce tak nemohl důvodně očekávat, že postačí, doplní-li podstatné náležitosti žádosti po čtyřech (resp. dle jeho návrhu sedmi) měsících po jejím podání. V takovém případě nelze v žádném případě hovořit o odstranění vad žádosti v přiměřené lhůtě, jak stanoví správní řád. S ohledem na uvedené dospěl zdejší soud k názoru, že prvostupňový orgán poskytl žalobci dostatečný časový prostor k odstranění podstatných vad jeho žádosti a nepochybil, jestliže po čtyřech měsících od podání žádosti o povolení k trvalému pobytu nevyhověl jeho další žádosti o přerušení řízení (podané z téhož důvodu). Žalobce přitom nemohl důvodně předpokládat, že jeho poslední žádost o další přerušení řízení byla akceptována, aniž by o tom bylo vydáno rozhodnutí. O všech jeho předchozích žádostech (ať už o přerušení řízení či o prodloužení doby tohoto přerušení) totiž prvostupňový orgán rozhodl (usnesení ze dne 7.8.2013 či ze dne 27.6.2013). Do doby rozhodnutí o jeho další žádosti tedy nemohl žalobce oprávněně předpokládat, že žádosti bylo vyhověno a řízení je (opět) přerušeno. Ostatně i o žádosti ze dne 16.8.2013 bylo rozhodnuto (žádost byla zamítnuta usnesením ze dne 6.11.2013). Byť by bylo jistě vhodnější, aby se tak stalo před vydáním rozhodnutí ve věci samé (v daném případě došlo k zamítnutí žalobcovy žádosti o přerušení řízení v tentýž den, jako byla zamítnuta jeho žádost o povolení k trvalému pobytu), neměla tato skutečnost žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce totiž měl dostatečný prostor pro to, aby předložil podklady pro rozhodnutí (k jejich předložení byl řádně vyzván a opakovaně mu k tomu byla prodloužena lhůta), zároveň byl seznámen s podklady pro rozhodnutí. Jeho práva tak nebyla nijak dotčena. Zdejší soud se dále zabýval námitkou žalobce ohledně dostatečnosti dokladů prokazujících zajištění prostředků k trvalému pobytu. Dle názoru žalobce žalovaná v napadeném rozhodnutí opomněla skutečnost, že v praxi nepostačí, doloží-li cizinec pracovní smlouvu bez potvrzení o vyplacených mzdách alespoň za poslední 3 měsíce. Zdejší soud uvedenou námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Zdejší soud souhlasí se žalobcem potud, že dokladem o zajištění prostředků k trvalému pobytu je doklad o aktuálně dosahované výši příjmu cizince. Zákon o pobytu cizinců nestanoví taxativní výčet způsobů, kterými lze prokázat suficientní prostředky k trvalému pobytu. Z textu výzvy k doplnění žádosti ze dne 31.5.2013 vyplývá, že prvostupňový orgán poskytl žalobci příkladmý výčet nejčastějších forem dokladů prokazujících průměrný čistý měsíční výdělek cizince. Vzhledem k použití termínu „zejména“ v uvození možných forem dokladu lze dovozovat, že prvostupňový orgán v konkrétním případě s přihlédnutím k okolnostem individuálně zhodnotí, zda cizincem předložený doklad lze považovat za dostatečný či nikoliv. Není však dle názoru zdejšího soudu možné dopředu předjímat, že určitý doklad nebude přijat jako dostatečný a na základě této domněnky takový doklad nedoložit. Pokud tak žalobce učinil, nelze to přičíst k tíži nikomu jinému, než právě jemu. Nad rámec uvedeného zdejší soud přisvědčuje tvrzení žalované, že žalobce ke dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Z tohoto důvodu měl a mohl k žádosti o povolení k trvalému pobytu jako doklad prokazující zajištění prostředků doložit platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 a doklad o výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012. K námitce žalobce, že postup prvostupňového orgánu i žalované je v rozporu s principem předvídatelnosti a principem veřejné správy jako služby veřejnosti, soud uvádí, že se jedná o vágní tvrzení, které žalobce nikterak blíže argumentačně nerozvádí. Má-li toto pochybení spočívat v tvrzení, že v praxi nepostačí, doloží-li cizinec pracovní smlouvu bez potvrzení o vyplacených mzdách alespoň za poslední 3 měsíce, tak to zdejší soud důvodným neshledal. Prvostupňový orgán je při své činnosti povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu. Musí však rovněž dbát na dodržení zásady rychlosti a hospodárnosti (procesní ekonomie) řízení, jejichž výrazem je zásada koncentrace, jejíž uplatnění je ve správním řízení o žádosti plně na místě. V posuzované věci bylo správní řízení zahájeno na základě žádosti žalobce, a bylo tedy v zájmu žalobce, aby pro účely dosažení kladného rozhodnutí správního orgánu shromáždil a správnímu orgánu předložil veškeré nezbytné doklady. Neposkytnul-li žalobce včas požadovanou součinnost v přiměřené lhůtě, nemůže se odvolávat na porušení zásad správního řízení ze strany správního orgánu. Jak bylo uvedeno výše, žalobce byl povinen doložit, doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu vyplývajících z podnikání, jakožto účelu jeho dlouhodobého pobytu v České republice. Toto však ani v přiměřeně opakovaně prodloužené lhůtě neučinil. Zároveň nepochybila ani žalovaná, pokud nepřihlédla k dokladům předloženým až v odvolacím řízení. Byť se jednalo o listinu vyhotovenou až dne 11.11.2013 (tj. po vydání prvostupňového rozhodnutí), nejednalo se o důkaz, který nemohl žalobce uplatnit dříve (v řízení před prvostupňovým orgánem), neboť žalobce mohl (a měl) již v řízení v prvním stupni předložit jako doklady prokazující zajištění prostředků platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 a doklad o výši zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení a na státní politiku zaměstnanosti za rok 2012. Odvolací orgán je přitom podle § 82 odst. 4 správního řádu oprávněn přihlédnout pouze k těm důkazům a skutečnostem, které žalobce nemohl dříve uplatnit. Tak tomu v daném případě nebylo. Ani tato námitka žalobce tak není důvodná V. Závěr Žalovaná podle zdejšího soudu aplikovala správný právní předpis, v jeho mezích správnou právní normu, přitom pochybení, jež by mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se nedopustila ani při její aplikaci na zjištěný skutkový stav. Soud proto neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a ani nad jejich rámec nezjistil žádnou vadu, jež by atakovala zákonnost napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. VI. Náklady řízení Soud rozhodl o nákladech řízení účastníků podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšné – žalované. Zdejší soud však nezjistil, že by žalované v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, proto jí náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 2. listopadu 2016 Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu