62 A 63/2025

Rubrum

č.j. 62 A 63/2025-147 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci žalobců: a) Mgr. A. Š., DiS. bytem X b) Bc. F. Š., DiS. bytem X oba zastoupeni Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem sídlem Lidická 1875/40, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava za účasti:

1. MUDr. P. T. bytem X 2. městys Sněžné sídlem Sněžné 55 zastoupen JUDr. Václavem Chmelíkem, advokátem sídlem Teplého 2786, Pardubice Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 2 62 A 63/2025 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2025, č. j. KUJI 70228/2025, sp. zn. ODSH 642/2025 PM/odv, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Nové Město na Moravě (dále jen „silniční úřad“) rozhodnutím ze dne 24. 2. 2025, č. j. MUNMNM/90706/2024/10, deklaroval, že na pozemcích parc. č. XA a XB v katastrálním území X a na pozemcích parc. č. XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ a XK v katastrálním území Y se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Žalovaný k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí silničního úřadu tak, že veřejně přístupná účelová komunikace se nachází na pozemcích parc. č. XD, XI, XJ, XH, XE, XG, XF, XC a XK v katastrálním území Y dle grafické přílohy, která je nedílnou součástí rozhodnutí. Žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. XI a XH.

II. Žaloba

2. Žalobci popírají stálost a patrnost cesty v terénu. Z historických ortofotomap (satelitních snímků) z portálu mapy.com a fotografií ve znaleckém posudku vyplývá, že poloha vyježděné cesty se v čase měnila. Vzájemná osová vzdálenost mezi vyjetými „cestami“ (fakticky stopami) je dle znaleckého posudku až 11,7 m (obr. 34-36). Cesta navíc nemá klasické zpevnění, které bývá stěžejní pro určení stavby účelové komunikace. Z významné části se jedná o vyjeté koleje v zemině a uježděný zelený porost.

3. Komunikace vedená po pozemcích parc. č. XH a XF nebo do nich zasahující není dle žalobců nezbytná ke spojení nemovitostí. V lokalitě je několik využívaných cest, které zajišťují, nebo po drobných stavebních úpravách mohou zajišťovat, kompletní propojení nemovitostí.

4. Žalobkyně nedala souhlas s vymezením veřejné komunikace na svých pozemcích. Žalovaný jednostranně, bez odůvodnění, bere za věrohodné jen tvrzení pana V. Navíc v době, kdy měl právní předchůdce žalobkyně dát souhlas s užíváním, předmětná cesta neexistovala a doprava v místě byla řešena jinak. To potvrzuje i datace z napadeného rozhodnutí, která posouvá údajný souhlas buď do šedesátých let minulého století nebo do roku 1988. K tomu žalobci přikládají jako důkaz také vyjádření předchozí majitelky dotčených pozemků, která jednoznačně popírá udělení souhlasu. Cesty v dřívější době prokazatelně vedly jinudy. K tvrzení žalovaného, že dle vyjádření žalobkyně je cesta na pozemku p. č. XC využívána chodci a cyklisty, žalobkyně uvádí, že toto uvedla v diskuzi o tom, že lidé běžně nedodržují režim, který je v oblasti dán, a pohybují se volně po celém okolí, v žádném případě nejde Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 3 62 A 63/2025 hledat souvislost mezi tímto vyjádřením a souhlasem s užíváním komunikace. Pokud by zúčastnění skutečně věc vnímali tak, že souhlasí s užíváním cesty relativně neomezenou veřejností, nezřizovali by věcné břemeno. Do nedávné doby do lokality jezdili jen majitelé pozemků, nikdo jiný. Ke směně pozemků mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení 2 (dále jen „městys“) žalobkyně uvádí, že chtěla souvislý pruh pozemku jako přístup ke své nemovitosti a nepředpokládala, že se bude jednat o veřejnou cestu.

5. Nutnou komunikační potřebou by v této lokalitě dle žalobkyně bylo pouze zajištění přístupu k vrtům na pozemcích parc. č. XL a XM. Právě vrt na pozemku parc. č. XM ovšem byl zbudován, aniž by se k němu řešil přístup. Nelze tedy sjednat nápravu k tíži soukromého majetku. Kromě toho lze přístup k vrtům řešit i jinak. Cestu lze napojit po pozemcích městyse s minimálním zásahem do pozemku parc. č. XI v majetku žalobců, případně pomocí stavební úpravy tuto komunikaci napojit bezprostředně pod tímto pozemkem (obrázek 40 znaleckého posudku).

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení, replika žalobců

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že pozemní komunikací může být jakýkoli ustálený koridor určený k dopravním potřebám, přičemž může být tvořen i např. uježděnou zeminou bez jakéhokoli zpevnění, resp. stavebního provedení. Rozdíly ve vedení cesty v jednotlivých letech nedosahují takové intenzity, aby bylo možné považovat její průběh za nestálý. Největší odchylky znalec zjistil na úplně jiné komunikaci, než která byla posuzována. U posuzované cesty jsou znatelné odchylky v letech 2001-2012. Přibližně mezi lety 2013 a 2015 se cesta stabilizovala ve stávajícím průběhu.

7. Úvahy žalobců a znalce o tom, že by bylo možné vytvořit novou pozemní komunikaci k obsluze daného území bez zásahu do pozemků žalobců, dle žalovaného nejsou namístě. V řízení o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace mají správní orgány zkoumat stávající stav předmětné cesty a nikoli investiční možnosti účastníků či zajišťovat pozemkové úpravy.

8. Znak souhlasu vlastníka komunikace s obecným užíváním se obvykle prokazuje zkoumáním užívání cesty v minulosti a postojů vlastníka cesty k jejímu dopravnímu režimu. Žalobci byli v průběhu správního řízení v tomto ohledu pasivní a setrvali na tom, že žalobkyně nikdy žádný souhlas nedala. Další účastníci řízení (V.) dokázali smysluplně předestřít historii užívání cesty. Zejména z jejich výpovědí žalovaný dovodil, jak probíhalo užívání předmětné cesty v minulosti. Žalobci opakovaně hovoří o tom, že dříve panoval v lokalitě jiný dopravní režim, aniž by uvedli jaký. Pokouší se navodit dojem, že posuzovaná cesta v minulosti vůbec neexistovala, ačkoli si u znalce objednali zaměření jejího průběhu v posledních cca 25 letech. Čestné prohlášení nenahrazuje svědeckou výpověď a hodnocení jeho obsahu je právně irelevantní. Ani věcně však žalovaný nezpochybňuje, že původní vlastníci výslovný souhlas neudělili. Souhlas je však dovozen z pasivního přístupu k užívání cesty, přičemž ani čestné prohlášení nijak nenaznačuje, že by původní vlastníci své pozemky aktivně bránili před užíváním širokou veřejností.

9. Cesta nepředstavuje nutnou komunikační spojnici pouze pro vrty městyse, jiné alternativy nemají téměř žádní vlastníci nemovitostí v dané lokalitě, včetně V. a T. Žalobci při úvahách Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 4 62 A 63/2025 o dopravní alternativě pomíjí, že případná alternativní cesta musí již reálně existovat a musí se jednat o veřejnou komunikaci. Znalec navrhuje buďto vybudování nové komunikace nebo přístup do lokality „ze severu“ z pozemku parc. č. XN v k. ú. Z. Tento pozemek však vlastní rodina B. a paní K., a přístup z tohoto pozemku by tak opět narážel na omezení vlastnického práva, pouze jiných osob. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout.

10. Městys ve svém vyjádření uvádí, že za veřejně přístupnou účelovou komunikaci lze dle judikatury považovat i pouhé koleje vyjeté v trávě. Trasa komunikace je ustálená a v průběhu času se výrazněji neměnila. Údajná proměnlivost trasy je nadto namítána ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví městyse. Žalobci přehlíží, že souhlas s užíváním může být udělen i konkludentně (mlčky), a to vlivem nekonání vlastníka. Žalobci nezmiňují ani neprokazují, že by oni nebo jejich předchůdci v minulosti projevili nesouhlas s užíváním komunikace. Nepodloženým je tvrzení žalobců, že cesty v dřívější době prokazatelně vedly jinudy. Žalobci neuvádí, co se rozumí dřívější dobou, ani které konkrétní cesty mají na mysli. Nedůvodnou je přitom i argumentace provedenou směnou některých pozemků, neboť již v době realizace směny na těchto pozemcích komunikace existovala. Pokud jde o alternativní cestu, ta musí již v době rozhodování správních orgánů existovat a její užívání musí být možné z pohledu jiných zákonem chráněných zájmů. I sami žalobci přiznávají, že v současné chvíli neexistuje žádná alternativní cesta. Městys dále připomíná, že naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace je primárně otázkou právní, na kterou zpracovatel znaleckého posudku nemohl poskytnout odpověď. Je proto namístě žalobu zamítnout.

11. Žalobci v replice uvádějí, že obecní cesta, která vede ke všem pozemkům, existuje, a není proto třeba ze soukromých pozemků dělat veřejně přístupné cesty. Obec tuto cestu obnovila a pravidelně ji udržuje. Pozemky, na nichž se sporná cesta má nacházet, jsou na svažité louce a nikdo nikdy nedodržuje zrovna vyjetý koridor, zvlášť od podzimu do jara a za deště, obzvláště ti, kteří nejsou místní a je jim jedno, že je pozemek rozrytý. Z předchozích zkušeností znalce v oboru dle žalobců vyplývá, že jistý druh zpevnění by měl být podmínkou existence komunikace. Znalec sám navrhuje svůj výslech při soudním jednání.

12. Přímo při jednání na místě na položenou otázku žalobkyně opravdu sama uvedla, že komunikace je také využívána chodci a cyklisty. Ovšem konkrétně řekla, že chodci i cyklisté přes jejich pozemky projíždí či prochází ze všech možných směrů a mnozí z nich jsou až agresivní, pokud jsou upozorněni, že se tam nemají pohybovat. Žalobkyně nemá moc jim to zakázat či donutit je měnit směr pohybu. O tom, že žalobci dlouhodobě, fakticky od počátku svého vlastnictví, s takovým pohybem nesouhlasí a snaží se mu bránit, svědčí i historie tohoto sporu. Žalobci nejsou podstatnou část roku přítomni, aby mohli každého, kdo vjede či vejde na jejich pozemky, napomenout. Pan V. nehovořil o komunikaci tak, jak je předmětem řízení, nýbrž o tom, že mu právní předchůdce žalobců umožnil přejíždět jeho pozemek k jeho nemovitosti, tedy de facto šlo o věcné břemeno. Argumentace např. nejkratším či nejvýhodnějším spojením neospravedlňuje závěr, že jde o komunikaci nutnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

13. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], osobami k tomu oprávněnými (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

14. Žaloba není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 5 62 A 63/2025 15. Napadeným rozhodnutím žalovaný deklaroval existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích parc. č. XD (ve vlastnictví městyse), XI (ve vlastnictví žalobců), XJ ve vlastnictví městyse), XH (ve vlastnictví žalobců; k tomuto pozemku žalobkyně nabyla vlastnické právo od městyse na základě směnné smlouvy s právními účinky ke dni 16. 2. 2023), XE (ve vlastnictví městyse), XG (ve vlastnictví V.), XF, XC (ve vlastnictví městyse) a XK (ve vlastnictví T.) v k. ú. Y. Silniční úřad původně deklaroval existenci veřejně přístupné účelové komunikace také na pozemcích parc. č. XA a XB v k. ú. X, žalovaný však shledal, že pro to nebyly splněny podmínky a rozhodnutí silničního úřadu v tomto směru změnil.

16. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

17. Veřejně přístupná účelová komunikace vzniká v okamžiku, kdy jsou současně splněny čtyři znaky: 1) existence dopravní komunikace – v terénu patrného koridoru užívaného jako dopravní cesty, 2) tato naplňuje účel stanovený zákonem – slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, ke spojení s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, 3) souhlas vlastníka pozemku, na kterém je posuzovaná komunikace, s tím, aby byla komunikace užívána neomezeným okruhem osob, přičemž tento souhlas může být i konkludentní (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14), a 4) komunikace musí naplňovat nutnou komunikační potřebu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 2268/06). Pokud existuje srovnatelný, byť méně komfortní přístup, není možné na dotčeném pozemku shledat naléhavou komunikační potřebu. Tento znak je třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, pro které sporná cesta tvoří komunikační spojnici. Jestliže není naplněn byť i jen jeden jediný z uvedených znaků, o veřejně přístupnou účelovou komunikaci se jednat nemůže.

18. Co se týče prvního znaku, odborná literatura i judikatura se shodují v tom, že znak patrnosti komunikace v terénu slouží pouze k vyloučení těch cest, které ve skutečnosti žádnými cestami nejsou, protože buď v terénu nikdy reálně nevznikly, nebo naopak již dávno pokojně zanikly. Úřady by jej měly aplikovat uvážlivě a v pochybnostech považovat cestu spíše za patrnou v terénu (srov. Černínová, M., Černín, K., Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Wolters Kluwer, Praha 2015, shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 As 63/2013-49). Kritérium patrnosti (znatelnosti) v terénu mohou splnit i pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 66/2018-70).

19. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že dle místního šetření, pořízené fotodokumentace a veřejně dostupných mapových podkladů je komunikace v celé své délce patrná. Jedná se o komunikaci s nezpevněným i částečně upraveným povrchem. Komunikace je patrná i na leteckých snímcích několik let nazpět. U výjezdu z lesa na pozemcích parc. č. XI, XJ a XH je cesta upravená kamením/štěrkem. Dále cesta pokračuje jako vyjeté koleje v trávě až k hranicím pozemků parc. č. XG, XC a XE. Po pozemku parc. č. XE cesta pokračuje k pozemku parc. č. XO jako vyjeté koleje v trávě. Na druhou stranu (jihovýchodním směrem) cesta pokračuje jako lesní cesta se zřetelně vyježděnými kolejemi, přičemž její vedení určují i okolní stromy a další porost. Takto je patrná až k odbočce směrem na pozemek parc. č. XK. Z předložených leteckých snímků je patrné, že v letech Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 6 62 A 63/2025 2001-2012 se cesta z nynějšího pozemku parc. č. XH odkláněla na pozemek XP a její vedení se více přibližovalo pozemkům parc. č. XQ a XG. V období mezi lety 2013-2015 se cesta stabilizovala na současném pozemku parc. č. XH a od té doby nevykazuje výraznější změny. Žalovaný dodal, že na snímcích z let 2010-2018 jsou patrné také vyježděné koleje přibližně od západního konce pozemku parc. č. XP severně přímo k pozemku parc. č. XO. Ty však nikdy nenahradily posuzovanou cestu.

20. S tímto hodnocením se zdejší soud ztotožňuje. Ze všech mapových a fotografických podkladů je cesta v terénu jasně patrná. Je pravdou, že v letech 2001-2012 vedla zčásti jižněji (odchylka od současné trasy je dle žalobců cca 5 metrů); v letech 2013-2015 se ovšem ustálila v současné podobě (snímek ze serveru mapy.com byl vyhotoven 11. 7. 2015) a od té doby se její trasa již nijak nezměnila (nejnovější snímek je ze dne 15. 7. 2023, tj. byl pořízen o 8 let později). Byť tedy historicky měla cesta mírně odlišný průběh, nejednalo se zcela jistě o sezónní cestu, která by svůj průběh měnila pravidelně. Zároveň obecně platí, že změna trasy účelové komunikace v průběhu času není ničím nepřípustným ani neobvyklým. Pokud pak ke dni vydání napadeného rozhodnutí byla cesta ve stávající shodné podobě v území znatelná již o 10 let dříve, nelze úvahám žalovaného v tomto směru nic vytknout.

21. Žalobkyně upozorňuje na to, že vzájemná osová vzdálenost mezi vyjetými „cestami“ (fakticky stopami) se v průběhu času postupně měnila až o 11,7 m. K takovým změnám však buďto docházelo naposledy před více než 10 lety, nebo se tyto změny netýkají nyní posuzované komunikace, nýbrž vyjetých kolejí směřujících na sever, tj. odbočky, která není předmětem tohoto řízení.

22. Podmínkou existence komunikace, jak již bylo uvedeno, není žádný druh zpevnění, a to bez ohledu na to, co o tom soudí znalec na základě svých předchozích zkušeností v oboru. Již na tomto místě je třeba připomenout (a platí to i pro další znaky veřejně přístupné účelové komunikace), že znalecký posudek je namístě opatřit tehdy, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Důležité je, že jeho prostřednictvím lze řešit pouze otázky skutkové, nikoliv právní. Jinak řečeno, znalecký posudek může soudu přinést důležitá skutková zjištění, pokud je pro tato zjištění potřeba odborných znalostí. Znalecký posudek však nemá význam v případě, že takových odborných znalostí není potřeba, a už vůbec není přípustné od znalce žádat odpověď na otázku, jak vyložit hmotné právo.

23. Žalobci předložený dokument sice byl vypracován znalcem a je označen jako znalecký posudek, materiálně ovšem vůbec znaleckým posudkem není, neboť znalci nepřísluší hodnotit žádný ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Zdejší soud tedy sice tímto znaleckým posudkem provedl při jednání důkaz, ale pouze z toho důvodu, že obsahuje fotografie dané lokality a sporné komunikace, které mohou coby listinný důkaz dokreslit skutkový stav věci. Ve zbytku k tomuto dokumentu zdejší soud přistupoval jako k doplnění žalobní argumentace, nikoli jako k důkazu nebo odbornému názoru. Nebylo přitom třeba cokoliv vyjasňovat navrhovaným výslechem znalce. A při tomto přístupu lze k prvnímu znaku účelové komunikace dále uvést, že sám znalec (resp. žalobci jeho prostřednictvím) potvrzují, že komunikace v terénu patrná je. Znalec ji na str. 5 graficky znázornil a toto grafické znázornění doprovodil fotografiemi na str. 5-10.

24. Druhou podmínkou existence veřejně přístupné účelové komunikace je účel stanovený zákonem –spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, spojení s ostatními pozemními komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Podle Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 7 62 A 63/2025 žalovaného ze spisu jednoznačně vyplývá, že cestu využívají majitelé přilehlých nemovitostí pro obsluhu svých pozemků. Zajišťuje jim tak spojení s ostatními pozemními komunikacemi, případně i ke spojení mezi jejich nemovitostmi. Žalovaný dodal, že tento znak bývá u většiny komunikací splněn a jeho nesplnění by mohlo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, např. při posuzování čistě vyhlídkových výletních tras či pěšin spojujících jamky golfového hřiště.

25. Žalobci naplnění tohoto znaku v žalobě nijak smysluplně nezpochybňují. Zdejší soud neshledal úvahy žalovaného „definicí kruhem“, jak žalobci namítají. Žalovaný srozumitelně uvedl, že cesta splňuje účel stanovený zákonem, neboť slouží k obsluze k ní přilehlých pozemků a jejich napojení na ostatní pozemní komunikace. Sami žalobci pak výslovně v žalobě souhlasí s tím, že tento znak více či méně splňuje každá cesta. Pokud podle žalobců není sporná komunikace ke spojení nemovitostí „nezbytná“, nezpochybňuje to naplnění tohoto zákonného znaku, nanejvýš by tím mohla být zpochybněna nutná komunikační potřeba.

26. Souhlas s obecným užíváním cesty může dát vlastník pozemku výslovně, může tak nicméně učinit i mlčky neboli konkludentně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007-128). Obecně platí, že jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání. Kvalifikovaný nesouhlas by měl mít takovou formu, aby byl seznatelný vnějšímu světu, tedy potenciálním uživatelům komunikace z řad veřejnosti. Pokud vlastník neprojevil kvalifikovaný nesouhlas se vznikem účelové komunikace, platí, že jeho souhlas byl dán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009-66). Pouhé přesvědčení vlastníků, navenek nijak nevyjádřené, nelze v žádném případě považovat za vnějšímu světu seznatelný aktivní projev vůle kontrolovat přístup veřejnosti na pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 As 284/2024-52). Nemá význam ani to, pokud vlastník vyslovil nesouhlas s veřejným užíváním komunikace až ve správním řízení o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace. Souhlas předchozího vlastníka pozemku se zřízením účelové komunikace pak v zásadě přechází na vlastníka pozdějšího; jeho souhlasu tedy není, s výjimkou specifických situací souvisejících s restitucemi, třeba (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99).

27. Samotná absence kvalifikovaného nesouhlasu nicméně k naplnění tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace nepostačuje. Pokud by cesta zároveň nebyla veřejností skutečně fakticky užívána, nebyl by k projevování kvalifikovaného nesouhlasu ostatně žádný důvod. K tomu, aby bylo možné dovodit konkludentní souhlas vlastníka sporné cesty s jejím obecným užíváním, je proto nutné prokázat, že tuto cestu skutečně užívala veřejnost, jak ji chápe judikatura. Veřejností typicky budou osoby bez právní vazby k přilehlým pozemkům, např. turisté, houbaři, pejskaři, cyklisté apod., případně uživatelé s právní vazbou k přilehlým pozemkům, pokud jich je takové množství, že vlastník nemá o okruhu uživatelů jasný přehled. K učinění závěru o veřejném užívání cesty je klíčové zkoumat faktickou situaci, tedy míru kontroly vlastníka posuzované cesty nad okruhem osob cestu užívajících, resp. jeho možný přehled o jednotlivých konkrétních osobách, které cestu reálně užívaly (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2023, č. j. 1 As Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 8 62 A 63/2025 51/2023-54). Závěr o fakticitě obecného užívání cesty tedy lze opřít buď o to, že cestu užívaly osoby bez právní vazby na přilehlé pozemky, nebo o to, že je množství vlastníků přilehlých pozemků užívajících cestu natolik vysoké, že fakticky znemožňuje udržení kontroly nad okruhem uživatelů cesty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 As 284/2024-52).

28. K faktickému užívání cesty žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že dle vyjádření městyse je cesta využívána jako přístup k vodním zdrojům v jeho majetku, je využívána myslivci a obyvateli Zálesí. Manželé V. cestu využívali a využívají k přístupu ke své nemovitosti. Dále cestu dle jejich vyjádření k přístupu ke svým nemovitostem využívali Z. (a nyní využívají Š.) a M. (nyní využívají T.). Dále má být cesta využívána ZD Sněžné, Společností mysliveckého sdružení a majiteli pozemků a chalup včetně jejich návštěv. Na ústním jednání pan V. uvedl, že cestu dříve využívali majitelé lesů, nyní tam jezdí cca 2x ročně zemědělci sekat trávu. Dále z ústního jednání vyplynulo, že cestu na pozemku parc. č. XC využívají i chodci, cyklisté, motorkáři a jezdci na koních. To odpovídá i vyjádření žalobkyně ze dne 20. 6. 2025, v němž uvedla, že cesta na pozemku p. č. XC je využívána chodci a cyklisty, byť zároveň uvádí, že chodci a cyklisté nechodí jen po cestě, ale chodí a jezdí kudy se jim zachce, prakticky ze všech světových stran. Žalovaný na základě toho uzavřel, že posuzovaná cesta se nachází v centrální oblasti CHKO Žďárské vrchy v poměrně odlehlé části mimo hlavní sídla, přičemž i tranzitní trasy jsou tomuto místu vzdáleny. Je tedy pochopitelné, že počet uživatelů bude nominálně nízký. Avšak z hlediska dané lokality, tj. Zálesí, lze říci, že ji využívají téměř všichni potenciální uživatelé, tj. vlastníci budov v Zálesí i ti, kdo obhospodařují okolní nemovitosti (louky a lesy). Lze ji tedy považovat za takřka „hlavní silnici“ celého Zálesí.

29. Dle zdejšího soudu žalovaný dostatečně prokázal, že cesta je fakticky užívána veřejností. Cestu užívají v prvé řadě majitelé přilehlých pozemků, tj. městys k obsluze vodních zdrojů a zemědělských pozemků, žalobci, V. a T. k přístupu k jejich rekreačním objektům, jejich návštěvy a myslivci. Kromě toho je celá lokalita součástí centrální oblasti CHKO Žďárské vrchy a cestu využívají také cyklisté a chodci. To plyne nejen z obsahu ústního jednání; žalobkyně užívání cesty cyklisty a chodci potvrdila ve svém písemném vyjádření ze dne 20. 6. 2025 a dále rovněž v průběhu řízení před zdejším soudem v podání ze dne 30. 3. 2026 žalobci výslovně uvádějí, že „přímo při jednání na místě na otázku opravdu Mgr. A. Š., Dis. sama uvedla, že VPÚK je také využívána chodci a cyklisty. Ovšem konkrétně řekla, že chodci i cyklisté přes jejich pozemky projíždí či prochází ze všech možných směrů a také uvedla, že mnozí z nich jsou až agresivní, pokud jsou upozorněni, že se tam nemají pochybovat. Žalobkyně nedisponuje mocí jak jim to zakázat, či donutit aby dobrovolně zvolil jiný směr pohybu. A skutečně nejde jen o tvz. cestu, ale i další části pozemku i s ohledem na roční období a stav terénu. Myslíme, že o tom, že žalobci dlouhodobě, fakticky od počátku svého vlastnictví, s takovým pohybem nesouhlasí a snaží se mu bránit, svědčí i historie tohoto sporu.“ Pokud tedy sami žalobci uvádí, že chodci a cyklisté se po cestě (a nejen po cestě, ale i jinde v jejím okolí) pohybují dlouhodobě, od počátku jejich vlastnictví a v žalobě ani nijak nezpochybňují, že cesta je užívána subjekty uvedenými v napadeném rozhodnutí, v tomto směru závěry žalovaného obstojí.

30. Navazující otázkou je souhlas vlastníků s tímto režimem užívání komunikace. Jak již bylo uvedeno, cesta se ve stávající podobě na pozemku žalobkyně parc. č. XH stabilizovala mezi lety 2013-2015, na pozemku parc. č. XI pak patrně ještě dříve. Z vyjádření žalobců zároveň Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 9 62 A 63/2025 plyne, že cesta byla veřejností fakticky využívána nejpozději od počátku jejich vlastnictví; žalobkyně většinu pozemků v dané lokalitě nabyla do vlastnictví v roce 2010, resp. 2014. Souhlas žalobců (resp. žalobkyně) s obecným užíváním cesty je s ohledem na tyto skutečnosti třeba zjišťovat primárně ve vztahu k pozemkům žalobců parc. č. XI a XF, neboť, jak správně uvádí žalovaný, pozemek parc. č. XH byl až do roku 2022 součástí pozemku parc. č. XE ve vlastnictví městyse. Již v tu dobu byla cesta s ohledem na shora uvedené bez pochyb po několik let užívána veřejností a rozhodující byl v dané době postoj městyse coby vlastníka, který svůj souhlas s tímto užíváním nezpochybňuje. Nejedná se přitom o cestu, která by byla vybudována výlučně v souvislosti se stavbou nového vrtu, jak žalobci uváděli při jednání, neboť ke stavební činnosti dle vyjádření žalobců došlo až v letech 2018-2019 a cesta prokazatelně dle leteckých map existovala ve stávající podobě již o několik let dříve. Při směně pozemků mezi městysem a žalobkyní mohlo jistě dojít přinejmenším k nedorozumění ohledně skutečné povahy směňovaných pozemků, podstatné však je to, že nově vzniklý pozemek parc. č. XH v podstatě kopíruje stopu cesty a žalobkyně jej nabyla v době, kdy na něm cesta fakticky existovala a původní vlastník (městys) s jejím užíváním veřejností souhlasil.

31. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této otázce uvedl, že souhlas s užíváním svých pozemků jako cesty dal již předchozí vlastník nemovitostí M. Z., k čemuž žalovaný dospěl na základě informací o dohodě o příjezdu k nemovitostem. Dle dohody z léta roku 1996, kterou popsal pan V., se majitelé přilehlých nemovitostí, tj. pánové V., M. (předchůdce T.) a Z.l (předchůdce žalobců), dohodli na příjezdu ke svým nemovitostem. Po výjezdu z lesa na pozemcích parc. č. XI a XJ se má pokračovat po vyjeté cestě až k rozhraní pozemků parc. č. XE, XG, XF a XC. Odtud se mělo k pozemkům V. jezdit vlevo a k ostatním nemovitostem vpravo. Ačkoli je uvedené jednání popsáno jako dohoda, tj. soukromoprávní jednání více subjektů, lze ji dle žalovaného interpretovat jako souhlas jednotlivých zúčastněných s užíváním svých pozemků jako dopravní cesty. Jinými slovy by bylo možné ji považovat za výslovně udělený souhlas s užíváním cesty širokou veřejností, přestože nejspíše žádný z dotčených nevyslovil přímo formulaci „souhlasím s obecným užíváním cesty na svém pozemku“. Současně však i chování vlastníků pozemků svědčí o tom, že s užíváním cesty širokou veřejností mlčky souhlasili. Pan V. v rámci jednání uvedl, že cestu využíval již od 60. let, resp. od roku 1988, kdy postavil svoji nemovitost. Jak již bylo řečeno, před p. Š. byl vlastníkem jejích pozemků p. M. Z., který v dohodě z roku 1996 souhlasil s užíváním svým pozemků.

32. Zároveň není zřejmé, že by někdo z vlastníků cesty bránil užívání cesty, a to až do období před začátkem správního řízení (r. 2024), jak vyplývá z výpovědi pana V. při ústním jednání, při němž uvedl, že dosud o užívání cesty spory nebyly. Ani žalobkyně neuváděla, že by užívání cesty bránila, pouze uvedla, že nikdy nedala souhlas s obecným užíváním cesty na svých pozemcích.

33. Žalobní argumentace má podobu reakce žalobců na jednotlivá dílčí tvrzení žalovaného a lze ji rozdělit do dvou rovin – žalobci namítají, že 1) žalobkyně ani její právní předchůdci nikdy neudělili souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace na svých pozemcích a 2) dřívější cesty prokazatelně vedly jinudy.

34. V reakci na tyto námitky je dle zdejšího soudu třeba úvahy žalovaného dílčím způsobem korigovat, v nosných ohledech ovšem stále obstojí. Součástí správního spisu je několik vyjádření manželů V. Prvním z nich je vyjádření ze dne 29. 8. 2024, v němž manželé V. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 10 62 A 63/2025 předkládají důkaz k existenci cesty na pozemku parc. č. XA v k. ú. X a navazující cesty na pozemku parc. č. XC v k. ú. Y, a to zejména ve formě snímku z pozemkové mapy ze dne 12. 9. 1988 a dokumentů patrně z 50. let minulého století. Uvádějí, že tato cesta byla jedinou cestou k jejich pozemkům a na jejím základě obdrželi stavební povolení k rekreačnímu objektu. K tomu zdejší soud uvádí, že dle tohoto vyjádření cesta v nynější podobě (přes pozemky žalobců) v roce 1988 neexistovala, resp. existovala jen část nyní deklarované komunikace, a to na pozemku parc. č. XC v k. ú. Y.

35. Dne 5. 9. 2024 proběhlo jednání na místě, kterého se mimo jiné účastnili i V. Ze zápisu ovšem není zřejmé, zda a jak se ke vzniku komunikace vyjádřili. Je patrné pouze to, že vyslovili souhlas s průjezdem po jejich pozemku.

36. Dne 10. 9. 2024 předložil pan V. další své vyjádření. V něm uvedl, že v roce 1996 se spolumajitelé staveb v dotčeném území (pánové V., M. a Z.) dohodli na příjezdu ke svým pozemkům. Bylo dohodnuto, že po výjezdu z lesa (v současnosti pozemky parc. č. XI a XJ) se bude pokračovat po již vyjeté cestě na pozemku parc. č. XE k rozhraní pozemků parc. č. XE, XG, XF a XC a dále k jednotlivým nemovitostem. Toto vyjádření se již bezesporu týká nyní posuzované cesty.

37. Pokud je však žalovaný interpretuje jako souhlas jednotlivých zúčastněných s užíváním svých pozemků širokou veřejností, nic takového z něj dle zdejšího soudu neplyne. Dle vyjádření pana V. se vlastníci pouze dohodli na režimu přístupu ke svým pozemkům, nikoliv na darování svých pozemků k obecnému užívání. Přílohou tohoto vyjádření je smlouva o zřízení věcného břemene (práva chůze a cesty) ze dne 3. 9. 2007 ze strany Z. ve prospěch V., avšak na pozemcích parc. č. XI, XR a XJ. Tyto pozemky se posuzované cesty dotýkají minimálně a ve vlastnictví žalobců je pouze první z nich. Význam této smlouvy je proto pro hodnocení nynější věci značně omezený.

38. Výslovný souhlas vlastníků (tj. zejména právních předchůdců žalobců) s obecným užíváním cesty na jejich pozemcích neplyne ani z jiných částí správního spisu. Spisem prochází vyjádření V. ze dne 11. 9. 2024, v němž uvádí, že již v roce 1988 využívali spornou cestu k příjezdu ke svým nemovitostem; po cestě převáželi veškerý stavební materiál. V roce 2008 zajistili stavební úpravu cesty v lese a výjezd z lesa, na úpravě se finančně podíleli majitelé sousedních pozemků. V průběhu ústního jednání před žalovaným dne 13. 6. 2025 pan V. zopakoval, že touto cestou přistupoval ke své nemovitosti již od 60. let, nechtěli jezdit přes dvůr Z.

39. Pokud by měl zdejší soud shrnutá vyjádření věcně hodnotit, pak v otázce přístupu ke své nemovitosti v 80. letech minulého století si pan V. protiřečí, neboť v prvním vyjádření uvedl, že k ní přistupoval po cestě na pozemku parc. č. XA v k. ú. X a parc. č. XC v k. ú. Y, posléze uváděl, že od počátku využíval nyní spornou cestu. Dále uvedl, že v roce 1996 se vlastníci pozemků (V., Z., M.) dohodli, že budou využívat nyní spornou cestu a tu také v její lesní části na společné náklady v roce 2008 zpevnili. K souhlasu vlastníků s užíváním cesty veřejností z jeho vyjádření nic neplyne. Neexistuje tedy žádný podklad rozhodnutí, který by prokazoval výslovný souhlas vlastníků (žalobců či jejich právních předchůdců) s veřejným užíváním cesty.

40. Žalovaný však nezaložil závěr o naplnění tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace pouze na shora uvedené chybné úvaze. Konstatoval totiž také, že nebylo prokázáno, že by někdo z vlastníků cesty bránil užívání cesty, a to až do období před Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 11 62 A 63/2025 začátkem správního řízení (r. 2024). Ani žalobkyně v průběhu správního řízení neuváděla, že by užívání cesty bránila, pouze uvedla, že nikdy nedala souhlas s obecným užíváním cesty na svých pozemcích.

41. Tato úvaha odpovídá obsahu správního spisu i vyjádření žalobců v průběhu soudního řízení. Jak již bylo uvedeno, pouhé přesvědčení vlastníků, navenek nijak nevyjádřené, nelze považovat za vnějšímu světu seznatelný aktivní projev vůle kontrolovat přístup veřejnosti na pozemek. Zdejší soud si je vědom toho, že žalobci nemají prostředky k tomu, aby svůj nesouhlas s využíváním komunikace v každém jednotlivém případě vynutili, tím spíše, pokud se v lokalitě ani po většinu roku nezdržují. Aby však bylo možné hovořit o kvalifikovaném nesouhlasu, kterým vlastník vyloučil vznik veřejné cesty, měl by vlastník pozemku v době, kdy začíná docházet k jeho užívání ze strany veřejnosti, pozemek například oplotit, umístit na něj ceduli zakazující vstup nebo z něj alespoň ústně uživatele cesty opakovaně vykazovat. Nic takového nebylo ve správním řízení ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Pokud je cesta veřejností využívána ve stávající podobě přinejmenším přibližně posledních deset let a žalobci (resp. žalobkyně) svůj nesouhlas s tímto užíváním nijak najevo nedali a ve správním řízení k tomu ani nic neuváděli, lze souhlasit se žalovaným, že i třetí znak veřejně přístupné účelové komunikace byl v nynějším případě naplněn. Teprve při jednání soudu žalobci poprvé uvedli, že u výjezdu z lesa instalovali ceduli se zákazem vjezdu; starostka městyse však po nich požadovala, aby ceduli odstranili. Tímto tvrzením se však správní orgány stěží mohly zabývat, pokud je žalobkyně v průběhu správního řízení neuplatnila, resp. o tom, že by je uplatnila, se ve spise žádná stopa nenachází. Zejména však dle vyjádření samotného žalobce při jednání mělo k umístění cedule dojít přibližně před čtyřmi lety, tedy několik let poté, kdy začala být komunikace využívána. Takto dodatečně vyjádřený nesouhlas nemá pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace žádný význam.

42. Pokud žalobci namítají, že dřívější cesty prokazatelně vedly jinudy, pak při jednání soudu poprvé konkretizovali, že se jedná o cestu, která měla vést v místě, kde byl vybudován vrt. To, kudy vedly cesty v minulosti, však pro posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace není podstatné.

43. Znak nutné komunikační potřeby je naplněn tehdy, nenachází-li se v posuzované lokalitě alternativa ke sporné komunikaci, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat. „Pokud existuje jiná srovnatelná alternativa pro zajištění plnohodnotného komunikačního spojení, která by současně šetrněji zasahovala do oprávněných zájmů vlastníků sporné cesty, bylo by jí třeba dát na základě principu proporcionality přednost“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 8 As 19/2012-42, bod 29). Taková alternativní cesta ovšem musí reálně existovat, jak konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 11. 2015, č. j. 8 As 32/2015-32, bod 14, v němž odmítl jako dostatečnou alternativu pouhou možnost vytvoření nové komunikace na jiných pozemcích (v tehdejší věci rovněž na pozemcích ve vlastnictví obce). Tento závěr byl následně Nejvyšším správním soudem opakovaně potvrzen, např. v rozsudcích ze dne 19. 1. 2024, č. j. 5 As 396/2021-91, bod 79, ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 As 326/2023-46, bod 83, nebo ze dne 7. 11. 2024, č. j. 2 As 279/2023-27, bod 30. Judikatura Nejvyššího správního soudu tak dlouhodobě a setrvale stojí na závěrech, které přiléhavě shrnuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2020, č. j. 30 A 65/2019-66: „Ve správním řízení o určení právního vztahu, zda se na pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace (…), posuzuje silniční správní úřad to, zda v terénu reálně existuje alternativní Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 12 62 A 63/2025 přístupová varianta, nikoliv zda by mohla existovat v budoucnu (…).“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. 6 As 97/2025-40).

44. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že nemovitosti v lokalitě Zálesí jsou takřka výhradně obsluhovány z posuzované komunikace. Neděje se tak pouze z důvodu pohodlnějšího spojení, ale jde o nutnost. Jediným myslitelným alternativním spojením je cesta od jihovýchodu. Tak však nemá dostatečný průjezdní profil, zejména v oblasti na hranicích k. ú. Y a k. ú. X se jedná o komunikaci, která je automobily a zejména těžší technikou nedostupná. Lze se domnívat, že tato cesta kdysi sloužila jako přístup do lokality Zálesí. Úvozová část cesty na pozemcích parc. č. XA a XB v k. ú. X není reálně využívána k přístupu do lokality Zálesí a její dopravní význam nahradila „jižní větev“ po pozemcích parc. č. XS, XT, XU a XV v k. ú. X. Dle žalovaného není možné deklarovat jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci prakticky nevyužívanou část cesty s tím, že je tak „teoreticky“ zajištěn veřejný přístup do Zálesí, avšak reálně by byla využívána cesta „jižní větví“ po soukromých pozemcích, která nebyla předmětem řízení. Pokud žalobkyně hovořila o dalších „několika využívaných cestách“, nijak je blíže nespecifikovala a z mapových podkladů ani dalších důkazů obsažených ve spise nevyplývá, že by lokalitu Zálesí bylo možné obsluhovat jinými cestami srovnatelnými s posuzovanou komunikací. Teoreticky by bylo možné alternativní komunikaci vybudovat nebo upravit jiné stávající komunikace, to však nemá na naplnění znaku nutné komunikační potřeby žádný vliv.

45. K těmto úvahám žalobci v žalobě uvádí, že v lokalitě je několik využívaných cest, které zajišťují nebo po drobných úpravách mohou zajišťovat kompletní propojení nemovitostí. Vycházel-li by zdejší soud z podání žalobců v průběhu správního řízení a ze znaleckého posudku, jsou poukazovanými alternativami výhradně cesty, které v současné době neexistují. To platí i o „cestě“ ze severu po pozemku parc. č. XO, u níž i sám znalec uvádí, že na aktuální satelitní mapě není patrná, a vyfotografoval ji coby mírně uježděný porost odpovídající ojedinělému průjezdu zemědělské techniky po posečení louky. Opět poprvé při jednání soudu žalobci uvedli, že alternativní komunikací by mohla být lesní cesta z jihovýchodu, kudy může projet traktor i automobil. S úvahami žalovaného, že lesní cesta z jihovýchodu po obecních pozemcích vyšla z užívání a z mapových podkladů ani dalších důkazů obsažených ve spise nevyplývá, že by lokalitu Zálesí bylo možné obsluhovat jinými cestami srovnatelnými se spornou komunikací, však žalobci ani zde nijak smysluplně nepolemizují. Ke znaku nutné komunikační potřeby v žalobě dodali již jen to, že „průjezdní profil“ není nic, co by bylo definováno zákonem (aniž by z toho cokoliv dovozovali) a že vodní zdroje (vrty) byly zbudovány bez toho, že by k nim byl řešen přístup, což nelze napravit následně k tíži soukromého majetku. V tomto směru však dle zdejšího soudu není podstatné, kdy konkrétní nutná komunikační potřeba vznikla, nýbrž že existuje v době vydání správního rozhodnutí.

V. Závěr a náklady řízení

46. Ze shora uvedených důvodů zdejší soud žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 s. ř. s. Neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost a pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal ani jiné důvody hodné zvláštního zřetele. Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L. 13 62 A 63/2025 Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 4. června 2026 David Raus v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.