66 A 11/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Petra Šebka, soudce zpravodaje Martina Kopy a soudkyně Lenky Bahýľové v právní věci navrhovatelé: a) E. B. b) J. B. oba X oba zastoupeni advokátem Mgr. Filipem Nečasem Malinovského nám. 603/4, 602 00 Brno proti odpůrci: obec Šebrov-Kateřina Šebrov 64, 679 22 Lipůvka zastoupen advokátem JUDr. Petrem Kučerou Příkop 834/8, 602 00 Brno o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – změny č. 1 Územního plánu obce Šebrov-Kateřina, vydané usnesením zastupitelstva obce Šebrov-Kateřina ze dne 15. 4. 2025, v textové i grafické části v rozsahu: 1) úpravy a doplnění kapitoly F)

2. Podmínky prostorového uspořádání a ochrany krajinného rázu v části Plochy smíšené obytné – SO co do výškové regulace zástavby pro stabilizované plochy hodnotou „max. 2 NP“, a to ve vztahu k pozemku p.č. XA v k.ú. X a pozemku p.č. XB v v k.ú. X; 2) doplnění obecné podmínky pro výstavbu ve znění: „Napojení na dopravní a technickou infrastrukturu – výstavba je podmíněna vybudováním komunikací a technické infrastruktury s přednostním budováním oddílné splaškové kanalizace s napojením na centrální ČOV. Do doby vybudování centrální likvidace splaškových vod, dle v ÚP stanovené koncepce, je možná likvidace decentrální“ a to ve vztahu k pozemku p.č. XA v k.ú. X a pozemku p.č. XB v k.ú. X; a 3) úpravy a doplnění kapitoly F)

2. Podmínky prostorového uspořádání a ochrany krajinného rázu v části Plochy smíšené obytné – SO co do rozmezí výměry stavebních pozemků pro stavbu rodinného domu stanovené pro stabilizované plochy hodnotou „od 600 m2“, a to ve vztahu k pozemku p.č. XA, v k.ú. X a p.č. XB v k.ú. X. takto: I. Návrh se zamítá. II. Navrhovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Petra Kučery. Odůvodnění:

I. Vymezení podstaty věci

1. Navrhovatelé vlastní (v podílovém spoluvlastnictví) dva pozemky v centrální, již zastavěné části X: pozemek p.č. XA s rodinným domem č.p. X, v němž bydlí, a pozemek p.č. XB se stavbou garáže, který užívají spolu s domem jako jeden celek. Územní plán oba pozemky řadí do stabilizované plochy smíšené obytné (SO) – tedy do území, které odpůrce (dále také obec) pokládá za v zásadě dotvořené a kde nepočítá s výraznějším rozvojem.

2. Zastupitelstvo odpůrce vydalo dne 15. 4. 2025 změnu č. 1 svého územního plánu (změna územního plánu). Odpůrce ji oznámil veřejnou vyhláškou vyvěšenou dne 16. 4. 2025 a změna nabyla účinnosti dne 1. 5. 2025. Změna územního plánu upravila některá pravidla pro výstavbu v obci.

3. Navrhovatelé žádají, aby soud zrušil tři části změny územního plánu ve vztahu k jejich pozemkům. Zaprvé nesouhlasí s tím, že změna omezuje výšku zástavby ve stabilizovaných plochách na dvě nadzemní podlaží. Zadruhé jim vadí obecná podmínka, podle níž výstavba předpokládá vybudování komunikací a technické infrastruktury, přednostně splaškové kanalizace napojené na centrální čistírnu odpadních vod. Zatřetí zpochybňují nové pravidlo, podle něhož má mít stavební pozemek pro rodinný dům ve stabilizované ploše výměru nejméně 600 m2.

4. Navrhovatelé tvrdí, že se jich tato pravidla přímo dotýkají a omezují je ve výkonu vlastnického práva, že pro ně chybí rozumný důvod, že jsou nepřiměřená a že s nimi obec zachází hůř než s vlastníky v jiné části obce. Proti pravidlům brojili už námitkami při pořizování změny. Odpůrce jim ale nevyhověl, a proto se obrátili na soud.

II. Podmínky řízení

5. Navrhovatelé vlastní pozemky, na které změna územního plánu dopadá. Mají proto k dotčenému území přímý a nezprostředkovaný vztah, který jim zakládá právo návrh podat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526). Odpůrce toto právo navrhovatelů nezpochybnil.

6. Navrhovatelé podali návrh včas. Zákon dává na jeho podání jeden rok od účinnosti změny (§ 101b odst. 1 soudního řádu správního). Lhůta začala běžet dne 1. 5. 2025 a skončila by dne 1. 5. 2026 (§ 40 odst. 2 soudního řádu správního). Protože však tento den připadl na státní svátek a hned po něm následoval víkend, posunul se konec lhůty na nejbližší pracovní den – pondělí 4. 5. 2026 (§ 40 odst. 3 soudního řádu správního). Právě toho dne navrhovatelé návrh podali.

7. Soud posuzuje jen to, co navrhovatelé napadli, a jen z důvodů, které uvedli (§ 101d odst. 1 soudního řádu správního). Vychází přitom ze stavu ke dni vydání změny územního plánu (§ 101b soudního řádu správního). O věci rozhodl bez jednání, protože tu k takovému postupu byly zákonné podmínky (§ 51 odst. 1 soudního řádu správního).

III. Napadené změny územního plánu

8. Změnou územního plánu obec doplnila do části o plochách smíšených obytných [kapitola F)2.] pro stabilizované plochy výškovou regulaci „max. 2 NP“, tedy nejvýše dvě nadzemní podlaží. Zároveň dovolila, aby vlastníci původních dvoupodlažních domů využili půdní prostor (například k bydlení), pokud dům dále nezvýší.

9. Do téže části obec vložila pravidlo o výměře stavebních pozemků pro rodinné domy: ve stabilizovaných plochách má pozemek měřit od 600 m2. Hned k tomu ale připojila výjimku – tam, kde tuto výměru dodržet nelze, se přiměřeně použije výměra okolních srovnatelných pozemků. Pro jeden konkrétní blok zástavby severozápadně od obecního úřadu obec žádnou minimální výměru nestanovila.

10. Na úvod kapitoly o veřejné infrastruktuře (kapitola D) obec doplnila obecnou podmínku pro výstavbu: „Napojení na dopravní a technickou infrastrukturu – výstavba je podmíněna vybudováním komunikací a technické infrastruktury s přednostním budováním oddílné splaškové kanalizace s napojením na centrální ČOV. Do doby vybudování centrální likvidace splaškových vod, dle v ÚP stanovené koncepce, je možná likvidace decentrální.“ 11. Z výpisu z katastru nemovitostí, který navrhovatelé doložili k návrhu (a soud ho přeposlal odpůrci), plyne, že jejich pozemek p.č. XA s rodinným domem měří 576 m2. Pozemek p.č. XB s garáží měří 66 m2. Oba pozemky katastr vede jako zastavěnou plochu a nádvoří. Odpůrce ve vyjádření k návrhu pak uvedl, že nejbližší pozemky, které obklopují pozemek navrhovatelů, mají výměru 78 m2 (p.č. XC), 501 m2 (p.č. XD), 259 m2 (p.č. XE), 282 m2 (p.č.XF), 257 m2 a 159 m2 (funkční celek p.č. XG a XH), a 140 m2 (p.č. XI). Navrhovatelé na tato tvrzení odpůrce nezareagovali tak, že by neodpovídala skutečnosti. Soud z nich proto vychází a bere uvedené údaje jako nesporné skutečnosti (viz Kühn, Z. § 52. In: Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 425).

IV. Posouzení věci samé

12. Soud odůvodnění uspořádal podle jednotlivých námitek. U každé z nich nejprve shrne, co namítají navrhovatelé, poté připojí názor obce a nakonec vysvětlí, jak věc posoudil sám. Podstatné skutkové okolnosti popisuje tam, kde je to relevantní. Spor se totiž týká hlavně otázek právních. IV. 1 Obecná východiska přezkumu 13. Územní plán vždy určitým způsobem omezuje vlastníky – každý smí svůj pozemek využívat jen tak, jak územní plán připouští. Samo o sobě to ještě neznamená, že plán zasahuje do vlastnického práva nedovoleně. Soud proto neposuzuje, zda obec zvolila nejlepší možné řešení. Ptá se pouze, zda omezení sleduje rozumný a zákonný cíl, zda je s ohledem na tento cíl přiměřené, zda nikoho bezdůvodně nezvýhodnila a zda nejednala svévolně (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120).

14. Vlastník nemá právo na to, aby mu územní plán přiřkl zrovna takové využití pozemku, jaké by si přál (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, čj. 2 Ao 1/2008-51). Jak obec rozvrhne zátěž ve svém území, patří k jejímu právu na samosprávu – tedy k rozhodnutí, které za ni činí volení zastupitelé a nesou za ně politickou odpovědnost. Soud do těchto rozhodnutí zasahuje jen výjimečně, pokud regulace území je v rozporu se zákonem. Veškeré nezákonnosti napadených opatření obecné povahy je přitom třeba posuzovat i z pohledu proporcionality mezi namítanou nezákonností a důsledky případného vyhovění návrhu. Jak vysvětlil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 2. 2. 2011, čj. 6 Ao 6/2010-103 (bod 90): „V řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. soud hodnotí opatření obecné povahy jako celek. K jeho zrušení by měl přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Zrušení napadeného opatření obecné povahy nastupuje tehdy, když pochybení (…) překročila mez, kterou je možno vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě přijatelnou. K překročení takové meze může dojít jediným závažným pochybením stejně jako větším počtem relativně samostatných (povětšinou procesních) pochybení, která by mohla být jednotlivě vnímána jako marginální, ale ve svém úhrnu představují podstatný zásah do veřejných subjektivních práv navrhovatelů.“ Z toho dodnes plyne, že správní soudy musí při přezkumu územně plánovací dokumentace ctít zásadu zdrženlivosti. Mají bránit jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) jen před excesy v územním plánování a extrémními zásahy do práv jednotlivce (ze dne 7. 2. 2023, čj. 7 As 232/2022-25, bod 15).

15. Výrok územního plánu (tedy jeho závazná pravidla) a jeho odůvodnění přitom tvoří jeden celek. Soud je proto čte společně a vykládá ve vzájemných souvislostech. Totéž platí pro odůvodnění rozhodnutí o námitkách proti návrhu územního plánu (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, čj. 1 Ao 5/2010-169).

16. Navrhovatelé své výhrady uplatnili už při pořizování změny územního plánu. Soud proto může posoudit i to, zda je napadená úprava přiměřená – tedy zda přínos, který obci a jejím obyvatelům dává, převažuje nad omezením navrhovatelů. IV. 2 Výšková regulace zástavby (max. 2 nadzemní podlaží)

17. Navrhovatelé namítají, že jejich dům výškový limit dvou podlaží už dnes překračuje a že v lokalitě nejde o ojedinělý případ. Odpůrce podle nich stanovené omezení dostatečně nevysvětlil. Nesleduje rozumný cíl. Vyšší dům sám o sobě neznamená víc obyvatel ani větší nároky na vodu, kanalizaci či dopravu. Dopady konkrétní nástavby lze podle navrhovatelů posoudit až v řízení o povolení stavby.

18. Odpůrce oponuje, že limit dvou nadzemních podlaží platil pro stabilizované plochy smíšené obytné už v předchozím územním plánu z roku 2013 (bez možnosti využít půdu). Změna územního plánu tento limit jen převzala. Navíc nově dovolila u dvoupodlažních domů využít půdní prostor. Regulaci tak podle odpůrce spíše zmírnila. Dům navrhovatelů, dvoupodlažní s obytným podkrovím, limitu vyhovuje.

19. Soud dává odpůrci za pravdu. Porovnal starý a nový územní plán (starý územní plán odpůrce připojil ke svému vyjádření k návrhu a soud ho přeposlal navrhovatelům). Už plán z roku 2013 stanovil pro plochy smíšené obytné výškovou regulaci „maximálně 2 nadzemní podlaží“ [kapitola F)1.11. textové části]. Změna z roku 2025 tuto hodnotu nezvýšila ani nesnížila – ponechala ji beze změny. Jediné, co k ní přidala, je vstřícný krok vůči vlastníkům – u domů, které už dvě podlaží mají, nově výslovně dovoluje využít i půdu, například k bydlení, pokud dům dál neporoste do výšky.

20. Změna územního plánu tedy navrhovatelům nezakázala, co by jim předchozí plán dovoloval – přípustnou výšku nechala stejnou a možnosti využití domu spíše rozšířila. Jejich právní postavení se tedy nezhoršilo, naopak mírně zlepšilo. A jejich dům, jak potvrzuje i obec, limitu dvou podlaží s podkrovím vyhovuje. Namítají-li, že dům limit překračuje, brojí ve skutečnosti proti pravidlu, které v obci platí nezměněně od roku 2013. Takové pravidlo ale touto změnou nevzniklo.

21. I kdyby ovšem šlo o pravidlo nové, obstálo by. Obec jím sleduje srozumitelný a legitimní cíl zachovat venkovský ráz Šebrova i Svaté Kateřiny a zabránit stavbám, které by svou hmotou vyčnívaly z okolní zástavby. Takové rozhodnutí o podobě obce patří k jejímu právu na samosprávu a obec je v odůvodnění změny (kapitola 10.2.5) vysvětlila. To, že stejné pravidlo obsahoval už dřívější plán, obci nebrání je zachovat. Kontinuita v územním plánování totiž působí oběma směry – nebrání změně, ale ani setrvání u osvědčeného řešení.

22. Námitky proti výškové regulaci proto nejsou důvodné. IV. 3 Rozmezí výměry stavebních pozemků (od 600 m2)

23. Navrhovatelé namítají, že jejich pozemky nedosahují 600 m2, takže nesplní nový limit, což je může omezit při větší přestavbě. Z odůvodnění podle nich neplyne, proč obec zvolila právě 600 m2. Namítají také, že minimální výměra k deklarovanému cíli (bránit zahušťování) nevede – i na velkém pozemku lze stavět hustě a hustotu obvykle řídí jiné nástroje, třeba indexy zastavěnosti či zeleně. Vadí jim i to, že pro blok severozápadně od obecního úřadu obec žádnou minimální výměru nestanovila, ačkoli tam jsou menší pozemky. Výjimku o „srovnatelných plochách“ pokládají za tak neurčitou, že jim nedává žádnou jistotu.

24. Odpůrce především namítá, že se navrhovatelů toto pravidlo vůbec netýká. Platí jen pro stavbu rodinného domu, takže na garáž na pozemku p.č. XB nedopadá. A pozemek p.č. XA sice 600 m2 těsně nedosahuje (má 576 m2), obklopují ho ale mnohem menší pozemky. Proto se na něj uplatní výjimka a rozhodne výměra okolních srovnatelných pozemků. I kdyby navrhovatelé dům zbořili a stavěli nový, tak jim v tom napadené pravidlo nebrání.

25. Cíl pravidla obec spatřuje v tom, aby se stávající pozemky nedělily na stále menší a zástavba se nezahušťovala. Výměru 600 m2 pokládá za velikost, na niž se vejde dům, zahrada i vsakování dešťové vody. Důvodem je omezená kapacita obecní infrastruktury – jediný vodní zdroj nenapojený na okolní obce, omezená kapacita kanalizace a čistírny, úzké komunikace, které nelze rozšířit – a ochrana venkovského rázu. Odlišný přístup k bloku u obecního úřadu obec vysvětlila tím, že jde o okrajovou lokalitu se zahradami, kam se ještě vejdou další domy a kterou obsluhují dostatečně široké komunikace ústící na silnici II. třídy.

26. Soud se ztotožnil s pohledem odpůrce. Napadané pravidlo na navrhovatele dopadá velmi slabě. Garáže na pozemku p.č. XB se netýká vůbec. A u domu na pozemku p.č. XA se prakticky jistě uplatní výjimka. Dům má 576 m2, tedy jen těsně pod hranicí, a všechny sousední pozemky jsou menší. Výjimka přitom hraje ve prospěch navrhovatelů. Právě proto, že okolní pozemky jsou malé, staví srovnávací měřítko nízko a navrhovatelům umožní na jejich pozemku dům postavit i do budoucna, včetně případné náhrady stávajícího domu novým, jak trefně tvrdí odpůrce.

27. Cíl pravidla je z odůvodnění (kapitola 10.2.5) srozumitelný a legitimní. Snaha zabránit dělení pozemků a zahušťování zástavby kvůli omezené kapacitě sítí a kvůli ochraně venkovského rázu spadá do úkolů územního plánování i do práva obce na samosprávu. Po obci nelze žádat, aby matematicky prokázala, že „správná“ hranice je zrovna 600 m2, a ne o něco méně či více. Soud ověřuje jen to, zda zvolená hodnota není zjevně nepřiměřená a zda ji obec rozumně vysvětlila – to odpůrce učinil.

28. Neobstojí ani výtka, že minimální výměra nevede ke stanovenému cíli. Pokud pozemek nelze rozdělit tak, aby takto vzniklé nové pozemky měly méně něž 600 m2, tak nelze z jedné zahrady „ukrojit“ nový stavební pozemek pro další dům. Právě takovému dělení a houstnutí zástavby chce obec zabránit. Že by téhož cíle šlo dosáhnout i jinými nástroji (indexy zastavěnosti či zeleně), neznamená, že zvolený nástroj je nezpůsobilý. Který nástroj obec použije, patří k její urbanistické úvaze, do níž soudu nepřísluší zasahovat, pokud nejde o zjevný exces.

29. Důvodná není ani námitka nerovného zacházení. Rovnost neznamená zacházet stejně se vším, nýbrž stejně se srovnatelným. Aby šlo o nerovnost, musely by být obě lokality v podstatných rysech obdobné. To nejsou. Blok u obecního úřadu je podle tvrzení odpůrce, která navrhovatelé věcně nevyvrátili, okrajová klidná lokalita samostatných domů se zahradami, na něž se ještě vejdou další domy. Obsluhují ji ze všech stran dostatečně široké komunikace ústící na silnici II. třídy k asi 30 domům. Pozemky navrhovatelů naopak leží v centrálním, plně zastavěném bloku bez zahrad pro další výstavbu. Tamní komunikace obsluhují kolem 80 domů a denně je navíc zatěžuje provoz velkého zahradnictví. Rozdílné řešení obou míst tak má rozumný základ a není svévolí. Že navrhovatelé pokládají za rozhodující jiné hledisko (šířku komunikace), na tom nic nemění. Které hledisko bude určující, je opět věcí úvahy obce.

30. Konečně ani výjimka o „výměře okolních srovnatelných ploch“ není tak neurčitá, jak navrhovatelé tvrdí. Mnohé právní texty nebývají úplně jednoznačné a jistou míru neurčitosti odstraňuje výklad. Samotná možnost sporu o výklad pak není důvodem ke zrušení územního plánu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2025, čj. 6 As 155/2024- 57; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, čj. 64 A 2/2025-160). Co jsou „okolní srovnatelné plochy“, lze podle běžného významu slov a smyslu pravidla rozumně určit, a na konkrétní záměr se tento konstrukt použije až ve stavebním řízení. Zrušit toto pravidlo by bylo namístě jen tehdy, kdyby bylo tak nejasné, že by mátlo každého rozumně uvažujícího člověka. Tak tomu zde ale není.

31. Dopad pravidla na navrhovatele je tedy nízký, jeho cíl legitimní a zvolený prostředek rozumný. Ve vztahu k jejich pozemkům je pravidlo přiměřené. Ani námitky proti minimální výměře pozemků proto nejsou důvodné. IV. 4 Obecná podmínka napojení na dopravní a technickou infrastrukturu 32. Navrhovatelé namítají, že obecná podmínka, podle níž výstavba předpokládá vybudování dopravní a technické infrastruktury a přednostně kanalizace napojené na centrální čistírnu, je neurčitá a nepřiměřená. Poukazují na rozpor spočívající v tom, že odůvodnění (bod 14.1.7, kapitola 10.2.16) říká, že podmínka platí jen pro rozvojové plochy, ale výrok ji formuluje obecně a žádné takové omezení z něj neplyne. Odpůrce podle nich vložil do výroku něco, co neodpovídá jeho záměru. Neurčité pravidlo je proto třeba zrušit aspoň pro stabilizované plochy.

33. Odpůrce potvrzuje, že podmínka míří na rozvojové (zastavitelné) plochy. Odkazuje na odůvodnění (kapitoly 10.2.16 a 10.2.17), které opakovaně a výslovně říká, že podmínka platí pro rozvojové plochy a že ve stabilizovaných plochách se napojení na infrastrukturu vyřeší až v navazujících řízeních. Připouští, že vhodnější by bylo napsat toto omezení přímo do výroku. Má ale za to, že výrok a odůvodnění čtené společně o dosahu podmínky nenechávají pochyb. Dodává, že navrhovatelů se podmínka stejně nedotýká. Jejich pozemky leží ve stabilizované ploše, kde je veškerá infrastruktura dávno hotová.

34. Soud uznává, že navrhovatelé mají zčásti pravdu. Výrok obecné podmínky skutečně žádné omezení na rozvojové plochy neobsahuje – zní bez rozlišení, že „výstavba je podmíněna vybudováním komunikací a technické infrastruktury“. Odpůrci proto lze vytknout, že svůj záměr nevepsal rovnou do výroku. Sama tato nepřesnost ale ke zrušení této části plánu nestačí.

35. Závazným jádrem územního plánu je jeho výrok. Odůvodnění výrok nenahrazuje ani nemění, pomáhá ho však pochopit a správně vyložit (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 64 A 2/2025-160). Zde odůvodnění mluví jasně: v kapitolách 10.2.16 a 10.2.17 odpůrce opakovaně uvádí, že podmínka platí pro rozvojové plochy a že ve stabilizovaných plochách se napojení vyřeší až v navazujícím řízení. Čte-li soud výrok ve světle tohoto odůvodnění – jak mu ukládá ustálená judikatura (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, čj. 1 Ao 5/2010-169) – je dosah podmínky dostatečně určitý. Dopadá na plochy rozvojové, ne na stabilizované.

36. Důležité je, že tento výklad povinnost z výroku zužuje – jde tedy vlastníkům ku prospěchu, ne k tíži. A navrhovatelů se podmínka nedotýká vůbec. Jejich pozemky leží ve stabilizované, dávno zastavěné části obce, kde už komunikace, vodovod i oddílná splašková kanalizace existují. Nemá proto smysl uvažovat, že by měli budovat infrastrukturu, která tu dávno je.

37. Nepřesná formulace výroku tak nedosahuje takové závažnosti, aby kvůli ní soud územní plán ani jeho část rušil. Nejde o vadu, kvůli níž by nebylo jasné, jaké pravidlo obec chtěla zavést, ani která by mátla každého rozumně uvažujícího člověka (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 155/2024-57, a stejně tak výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně čj. 64 A 2/2025-160). Do vlastnického práva navrhovatelů podmínka nezasahuje. Ani tato námitka proto není důvodná.

38. Soud přesto odpůrci doporučuje, aby omezení této podmínky na rozvojové plochy při nejbližší příležitosti napsal přímo do výroku územního plánu. Předejde tím podobným sporům o výklad do budoucna.

V. Závěr a náklady řízení

39. Soud neshledal důvodnou žádnou z námitek a nenarazil ani na vadu, k níž by musel přihlédnout sám od sebe. Návrh proto zamítl (§ 101d odst. 2 věta druhá soudního řádu správního).

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního. Navrhovatelé ve věci neuspěli, náhrada jim proto nenáleží. Právo na ni má naopak úspěšná obec. Soud vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014-47. Podle něj správní orgán, který se nechá zastoupit advokátem, dostane náhradu jen za náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Rozšířený senát ale jako typický příklad, kdy taková náhrada náleží, výslovně uvedl právě řízení o zrušení územního plánu vydaného malou obcí, která nemá odborný personál ani prostředky na vedení složitého soudního sporu.

41. Odpůrce je přesně takovou malou obcí. Nemá vlastní odborný aparát, který by územní plán před soudem obhájil. Svůj územní plán si dokonce ani sám nepořizuje – dělá to za něj Městský úřad Blansko jako úřad obce s rozšířenou působností. Za této situace soud pokládá náklady obce na advokáta za účelně vynaložené, a náhradu jí proto přiznal.

42. Náhrada se skládá z odměny advokáta za dva úkony právní služby – převzetí a přípravu zastoupení a písemné vyjádření k návrhu – po 4 620 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu] a z paušální náhrady hotových výdajů 450 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 10 140 Kč. Tuto částku navrhovatelé zaplatí obci společně a nerozdílně k rukám jejího advokáta do 30 dnů od právní moci rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 27. července 2026 Petr Šebek, v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje: E. D.