70 Co 128/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ing. Daniela Bartoně ve věci žalobců: a) jméno FO , narozený dne datum bytem adresa b) jméno FO , narozený dne datum bytem adresa c) jméno FO , narozený dne datum bytem adresa zastoupeni advokátem právnická osoba sídlem adresa proti žalovanému: právnická osoba IČO sídlem adresa zastoupený advokátem právnická osoba sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2025, č. j. 17 C 302/2022-80,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. až III. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve IV. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci a) částku 40 595,50 Kč, žalobci b) částku 40 208,30 Kč a žalobci c) částku 40 208,30 Kč, a to k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) částku 18 755 Kč, žalobci b) částku 17 980,60 Kč a žalobci c) částku 17 980,60 Kč, a to k rukám jejich zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně do 15 dnů od právní moci rozsudku na soudních poplatcích z žaloby částku 7 000 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2022 do zaplacení (I. výrok) a každému z žalobců b) a c) shodně po částce 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 21. 1. 2022 do zaplacení (II. a III. výrok). Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům a) – c) k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení částku 323 614,50 Kč k rukám jejich zástupce (IV. výrok).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě jednotlivých žalobců na náhradu nemajetkové újmy vzniklé usmrcením , jméno FO, , narozené dne , datum, a zemřelé dne , datum, (dále též „primární poškozená“), matky žalobce a) a babičky žalobců b) a c).

3. Soud prvního stupně zjistil, že dne 7. 2. 2021 primární poškozená uklouzla na chodníku na , adresa, při venčení psa, a to na ledovce, která představovala závadu ve schůdnosti. Svědkem pádu primární poškozené byla sousedka , jméno FO, , která jako svědkyně uvedla, že ošetření chodníku nebylo provedeno, a která pořídila fotografie stavu chodníku. V řízení byly předloženy fotografie i video z následujícího dne , datum, a bylo zjištěno, že zachycují chodník na , adresa, včetně místa, kde došlo k pádu, který pokrývá souvislá vrstva ledu bez jakýchkoli známek posypu, ať již pískem či drtí. Příčinou pádu primární poškozené byla závada ve schůdnosti, za kterou je odpovědný žalovaný, který se své odpovědnosti nezprostil, neboť neprokázal, že by závadu na schůdnosti chodníku alespoň zmírnil ani že by mu v tom bránily objektivní překážky. Nebyl prokázán mechanismus pádu, a to ani způsobem naznačeným žalovaným, tedy že by snad primární poškozená byla strhnuta svým psem. Primární poškozená nemohla předpokládat, že v obydlené oblasti, a to i při hlášené ledovce, nebudou chodníky nijak ošetřeny, přičemž se jednalo o hlavní chodník. Primární poškozená volila oblečení a obuv adekvátní příslušnému ročnímu období a k úrazu došlo až při její cestě zpět k bydlišti, kdy celou předchozí trasu zvládla bez jakékoli újmy, přičemž zvolila hlavní chodník vedoucí k bytovým domům.

4. Soud prvního stupně dále zjistil, že v důsledku svého pádu utrpěla primární poškozená dne 7. 2. 2021 úraz, který byl primární příčinou následného vývoje, kdy posléze u ní došlo k oslabení organismu a v důsledku dalších komplikací ke smrti. K ošetření byla dne 7. 2. 2021 přijata pro úraz hlavy a zlomená žebra, následně byl dne 10. 2. 2021 objeven na CT pneumothorax na levé plíci, byla zavedena drenáž a od 13. 2. 2021 došlo ke zhoršení dýchání, bylo provedeno kontrolní CT a zahájena léčba antibiotiky. Dne 15. 2. 2021 byl zjištěn zápal plic, došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu, 20. 2. 2021 i ke ztrátě vědomí a byl zaznamenán hemoragický šok. Dne 21. 2. 2021 byl po vyšetřeních zjištěn nález masivního hematomu v oblasti břišní stěny a stehna, a proto dne 21. 2. 2021 byla provedena operační revize s evakuací 2 hematomů a dočasnou tamponádou a ponechána drenáž. Dne 22. 2. 2021 je uvedena fibrilace síní, eufrekvenční bez známek akutní ischémie. Následně dle RTG došlo k progresi nálezu a dne 24. 2. 2021 byl potvrzen pozitivní výsledek britské mutace viru SARS-COV 19. Postupně došlo k rozvoji pneumonie, byla zahájena kyslíková terapie, dne 27. 2. 2021 byla napojena na dýchací okruh na maximální kapacitu, dne 28. 2. 2021 došlo k další progresi. Rozvinula se také nekorigovatelná porucha srdečního rytmu, rozvinula se urosepse, došlo k dalšímu progresu plicního nálezu a rozvoji soporodního stavu s následným úmrtím dne 3. 3. 2021.

5. Soud prvního stupně proto dovodil, že prvotní příčinou byl úraz na zledovatělém chodníku, následně došlo k postupnému zhoršování zdravotního stavu, kdy návazně v takovém oslabení se toliko přidružila nákaza virem SARS-COV 19, přičemž příčinou úmrtí nebyla nákaza virem, ale celkové selhání organismu. Prvotní příčina (úraz) vyvolala další nastupující příčiny (pneumothorax, hemoragický šok, srdeční selhání), což mělo ve svém důsledku za následek smrt primární poškozené. Onemocnění daným virem, a to i v nemocničním prostředí, bylo jevem běžným a nelze je považovat za abnormální nepředvídatelnou událost, v důsledku které by došlo k přetržení kauzálního řetězce. U primární poškozené byla tato nákaza diagnostikována až v okamžiku selhávání jejího organismu a primární poškozená nezemřela na covid, ale toliko s covidem. Nebylo prokázáno ani to, že by ke zhoršení zdravotního stavu nebo ke smrti došlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi.

6. Soud prvního stupně proto dovodil existenci odpovědnosti žalované za smrt primární poškozené (ať již dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích či § 2910 o. z.) a žalobcům jako pozůstalým osobám blízkým přiznal náhrady nemajetkové újmy dle § 2959 o. z. ve výše uvedených částkách.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho změny zamítnutím žaloby. Namítl, že kvalita fotografií a videa pořízených svědkyní , jméno FO, není dostatečná na to, aby z nich bylo možno seznat, v jakém stavu byl povrch chodníku. Nadto z nich nevyplývá místo pořízení, které je dokládáno pouze výslechem svědkyně , jméno FO, , a byly pořízeny až následující den 8. 2. 2021. Nejsou tak způsobilé prokázat stav chodníku k okamžiku pádu primární poškozené. Svědkyně , jméno FO, dlouhodobě a silně kritizuje žalovaného a údržbu chodníků , název, primární poškozená byla její kamarádkou, a lze tak pochybovat o objektivitě a nezaujatosti svědkyně. Nadto z videa, které měla svědkyně , jméno FO, natočit 8. 2. 2021 a které nebylo provedeno k důkazu, plyne, že minimálně 7. 2. 2021 muselo dojít k údržbě chodníku alespoň ručně, přičemž svědkyně nemohla být s takovými informacemi konfrontována, neboť její výslech se uskutečnil dne 12. 6. 2024 a žalovaný se o existenci videa dozvěděl až na jednání dne 13. 1. 2025, kam jej přinesl zástupce žalobců. Žalovaný proto odvolacímu soudu navrhl provést dokazování dalším výslechem svědkyně , jméno FO, a neprovedeným videem ze dne , datum, . Uvedl, že naproti tomu byli vyslechnutí svědci , jméno FO, a , jméno FO, kdy minimálně z výpovědi prvního z nich vyplývá, že se nemohlo stát, že by předmětný chodník nebyl dne 7. 2. 2021 ošetřen proti ledovce, což podporují i další dva svědci, byť se nevyjádřili tak rezolutně.

8. Z rozsudku není dle odvolání žalovaného možno zjistit, proč se soud přiklonil k svědkyni , jméno FO, , nikoli ke svědkovi , jméno FO, přičemž důkazní břemeno ohledně existence závady schůdnosti tíží žalobce. Žalobci ve svém vyjádření ze dne 17. 4. 2024 uvádějí, že primární poškozená měla v době pádu pravděpodobně běžeckou obuv, a soud prvního stupně se měl proto zabývat i otázkou spoluzavinění primární poškozené, jejíž výběr obuvi byl zcela excesivní. Žalovaný měl dle vyhlášky statutárního města , název, ve znění zejména nařízení č. 29/2005 a 14/2009 zahájit zmírňování závady ve schůdnosti chodníku do 20 hodin od vzniku závady, což učinil. Z nastíněné časové osy plynou otázky, kdy u primární poškozené vznikl pneumothorax, masivní hematom břišní stěny a stehna, fluidothorax a kdy propukla nemoc COVID-19, zda byly diagnostikovány včas, zda byla dodržena veškerá technická a organizační opatření pro zamezení šíření pandemie COVID-19 a zda by primární poškozená zemřela, kdyby se virem nenakazila. Došlo k přetržení kauzálního řetězce a izolaci škodlivého následku v podobě její smrti. I kdyby faktická kauzalita byla dána, nebyla by pro nepřičitatelnost dána kauzalita právní. Na začátku roku 2021, kdy k úmrtí primární poškozené došlo, patřilo riziko onemocnění britskou mutací onemocnění COVID-19 k běžným životním rizikům, a byť se jím nakazila v nemocnici, kam se v souvislosti s pádem na chodníku dostala, mohla se jím v té době nakazit úplně stejně kdekoli jinde. Soud prvního stupně nemůže vědět, jak by se tělo primární poškozené vypořádalo s onemocněním COVID-19 za normálního stavu. Dalším důvodem absence právní kauzality je překvapivost následku, který představuje rozpor s teorií adekvátnosti. Nezávislý průměrný pozorovatel nemohl očekávat, že pád primární poškozené na chodníku způsobí její smrt na onemocnění COVID-19.

9. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Výslechem svědkyně , jméno FO, bylo jednoznačně prokázáno, že předmětný chodník závadou ve schůdnosti v době pádu primární poškozené trpěl, když byl pokryt souvislou vrstvou ledovky. Svědkyně byla v době pádu na místě přítomna a byla očitým svědkem toho, v jakém stavu se chodník nacházel. Fotografie a video z následujícího dne dokreslují jako nepřímé důkazy, že chodník nebyl ošetřen ani předchozího dne, a zpochybňují výslechy svědků navržených žalovaným. Tomu, že chodník trpěl v době pádu primární poškozené závadou ve schůdnosti v podobě ledovky, nasvědčují i další důkazy, jako např. výzva Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 6. 2. 2021 a záznam o výjezdu záchranné služby ze dne 7. 2. 2021, ve které se uvádí, že příčinou pádu bylo uklouznutí na náledí. V řízení nevyplynulo nic, na základě čeho by bylo možno usuzovat na nevěrohodnost svědkyně , jméno FO, . Z jejího výslechu nevyplývá, že by s primární poškozenou byly kamarádky, pouze že bydlely v jednom domě a znaly se. Skutečnost, že svědkyně dlouhodobě kritizuje žalovaného za údržbu chodníků v , název, , nečiní její výpověď nevěrohodnou. Pokud se žalovaný domáhá provedení důkazu dalším videem ze dne 8. 2. 2021, pak tento důkaz tvrzení svědkyně , jméno FO, jen podporuje. Výslechem svědků , jméno FO, a , jméno FO, nelze mít za prokázané, že by chodník byl v inkriminovanou dobu ošetřen, neboť svědci se zpravidla vyjadřovali jen genericky a povšechně v duchu toho, že všechny chodníky musely být řádně ošetřeny. Polemika žalovaného o vhodnosti obuvi primární poškozené je čistě subjektivní a nepodložená a volbu obuvi za neadekvátní rozhodně považovat nelze. Ve vztahu k vyhlášce žalovaného č. 16/1998 ve znění nařízení č. 29/2005 a 14/2009 není soud obsahem těchto podzákonných předpisů vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Z provedeného dokazování nevyplývá, že by v rámci hospitalizace primární poškozené došlo k pochybení a žalovaný to ani konkrétně netvrdil a neprokázal. V průběhu hospitalizace a léčby primární poškozené v nemocnici tedy nedošlo k přetržení kauzálního řetězce. Argumentací běžným životním rizikem nelze ospravedlnit, že primární poškozená utrpěla při pádu zlomeniny žeber, vnitřní krvácení a pneumotorax, přičemž uvedené diagnózy byly ošetřujícími lékaři shledány předtím, než došlo k jejímu nakažení virovým onemocněním COVID-19. Primární poškozená nezemřela na covid, ale toliko s covidem.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je v meritu věci správný.

11. Odvolací soud předesílá, že posouzení, zda věc podléhá právnímu režimu speciální odpovědnosti dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích či právnímu režimu obecné odpovědnosti dle § 2910 o. z., se primárně odvíjí od toho, jak vyložit pojem závady ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Při výkladu tohoto pojmu se i po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, rozhodl velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, interperetovat daný pojem tak, že jde o kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému stavu okolní komunikace, které je pro uživatele nenadálé (nepředvídatelné), s tím, že speciální úpravou není vyloučena obecná odpovědnost podle o. z.

12. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného v obou právních režimech, přičemž minimálně odpovědnost žalovaného v režimu § 2910 o. z. (optikou zmíněné judikatury Nejvyššího soudu) je dle názoru odvolacího soudu vzhledem k celkovému neošetřenému stavu chodníku v době pádu dána.

13. Soud prvního stupně vyšel v rámci zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) opodstatněně nikoli z výpovědí svědků , jméno FO, a , jméno FO, (kteří se v principu jen v obecné rovině dušovali, že z jejich strany bylo při ošetření chodníků vše v pořádku), nýbrž z výpovědi přímé svědkyně stavu chodníku v době pádu primární poškozené, tedy , jméno FO, , která nadto neošetřený stav chodníku posléze i zdokumentovala. Svědkyně ke stavu chodníku v době pádu primární poškozené uvedla, že bylo velké náledí, chodník byl úplně jako sklínka, všechno bylo zamrzlé, úraz se stal o víkendu (7. 2. 2021 byla opravdu neděle), tak volala na úřad druhý den, kdy chodník nebyl vůbec ošetřen a posypán ani druhý den. Chodník byl jeden led, bylo to počasí, kdy pršelo a mrzlo, chodník vypadal jako sklínka. Pokud žalovaný namítá nevěrohodnost svědkyně , jméno FO, , pak soud prvního stupně dle § 126 odst. 2 o. s. ř. na začátku výslechu svědkyni řádně poučil o trestních následcích křivé výpovědi, a svědkyně proto vypovídala s vědomím hrozby trestního postihu za uvedení nepravd. Při posuzování věrohodnosti svědka je samozřejmě nutné posuzovat jeho objektivitu, respektive vztah k účastníkům řízení i k projednávané věci (např. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 524/05), nicméně v soudní praxi obecně platí, že skutečnost, že svědek je příbuzným, zaměstnancem či spolupracovníkem některého z účastníků řízení, sama o sobě nemůže vést k závěru, že jeho výpověď je nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 12 Cmo 193/2014). Svědkyně krom toho nikde neuvedla, že by byla kamarádkou primární poškozené, nýbrž její sousedkou z domu, a skutečnost, že je rozhořčená z neudržování stavu chodníku žalovaným, ji nijak nediskvalifikuje. Náledí na chodníku ostatně zmiňuje i záznam o výjezdu zdravotnické záchranné služby, která na místě jen několik minut po pádu zasahovala (pád 8:25, na místě 8:41, transport 8:50) a do záznamu uvedla, že primární poškozená uklouzla „na náledí“ při venčení psa.

14. Odvolací soud nadto zopakoval dokazování videozáznamem pořízeným svědkyní , jméno FO, dne 8. 2. 2021 v 15 hodin (tedy druhý den po pádu primární poškozené) tak, aby způsob provedení důkazu odpovídal judikatorním požadavkům Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, dle kterých je po provedení takového důkazu nutno sdělit, jaká z něj soud učinil zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 389/2021). Z videozáznamu je patrný stále neošetřený stav chodníku, bez jakýchkoli známek posypu, autenticky a kriticky hodnocený svědkyní , jméno FO, („tak takhle vypadají udržované chodníky ve tři hodiny odpoledne, jedno velký kluziště; takže aby mohl zase někdo tvrdit, že máme posypáno“). Pokud by byl chodník v době pádu opravdu posypán, nepochybně by vykazoval známky posypu i následující den, čemuž tak ovšem nebylo.

15. Soud prvního stupně opodstatněně pro rozpor s principem koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř. neprovedl důkaz dalším videozáznamem ze dne , datum, , což i řádně odůvodnil. Šlo přitom o důkaz navržený žalobci, nikoli tedy žalovaným, který u jednání dne 13. 1. 2025 naopak uváděl, že provedení důkazu je nepřípustné z důvodu nastalé koncentrace řízení. Žalovaný tak o existenci dalšího videa věděl již před skončením řízení u soudu prvního stupně, proti jeho provedení k důkazu brojil a pokud až v odvolání navrhl provedení tohoto důkazu odvolacím soudem spolu s opětovným výslechem svědkyně , jméno FO, , jde již o opožděné důkazní návrhy, nepřípustné pro rozpor s principem neúplné apelace odvolacího řízení dle § 205a a § 213 odst. 5 o. s. ř. Argumentuje-li žalovaný možností provedení důkazu dle § 205a písm. c) a § 211 o. s. ř., pak přehlíží, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků může být např. tvrzení a prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky ze strany některého z účastníků nebo jiných osob, že listina je ve skutečnosti falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem apod. Věrohodnost důkazních prostředků oproti tomu nelze zpochybnit např. tím, že účastník navrhne jiné důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (viz komentář k danému ustanovení in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Toliko nad rámec uvedené argumentace lze zmínit, že i pokud by byl důkaz dalším videozáznamem proveden, výše učiněné skutkové závěry by jen podporoval a nebyl by s nimi v rozporu. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že žalovaným odkazované ustanovení § 211a o. s. ř. se zde ohledně daného problému vůbec neaplikuje, neboť nejde o uplatnění nových důkazů jiným účastníkem řízení než odvolatelem, jak dané ustanovení předpokládá, nýbrž právě odvolatelem.

16. Vzhledem k celkovému neošetřenému stavu chodníku v době pádu, jak vyplývá z výše uvedených důkazů, nebylo místo pádu primární poškozené kvalitativně zhoršené a nepředvídatelné oproti celku, což dle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020) vede k potřebě věc řešit v režimu odpovědnosti dle § 2910 o. z. Je v tomto směru správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nezajistil stav chodníku tak, aby byl umožněn bezpečný stav osob, čímž je i ve smyslu citované judikatury dán znak protiprávnosti, spočívající v porušení povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny), ze samotného smyslu a účelu právní úpravy zákona o pozemních komunikacích a z jeho § 9 odst.

3. Je v tomto směru správný i závěr soudu prvního stupně, že místo nebylo ošetřeno vůbec, přestože bylo v možnostech žalovaného závadu ve schůdnosti alespoň zmírnit ve stanoveném dvacetihodinovém intervalu (silná ledovka byla hlášena pro období od, Anonymizováno, 6. 2. 2021 do 8. 2. 2021 do 12:00 hodin a k pádu na neošetřeném chodníku došlo dne 7. 2. 2021 v 8:25 hodin). Nadto takto benevolentně žalovaným samotným stanovená (a v konkrétním případě překročená) lhůta (chodník nebyl ošetřen dokonce ani dne 8. 2. 2021 v 15 hodin), byť má formálně oporu v § 27 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, je nepřiměřeně dlouhá a jako taková obchází smysl a účel zákona o pozemních komunikacích, spočívající v porušení povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Žalobci mají pravdu, že ve vztahu k vyhlášce žalovaného č. 16/1998 ve znění nařízení č. 29/2005 a 14/2009 není soud obsahem těchto podzákonných předpisů vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Je iluzorní a nebezpečná představa, že by žalovaný mohl vystavit obyvatele druhého největšího města v České republice prakticky po celý den rizikům vyplývajícím z neošetřených chodníků, aniž by za to nesl právní odpovědnost, což platí tím spíše v případě hlavního chodníku před bytovým domem na jednom z největších brněnských sídlišť, kde se pohybuje množství osob.

17. Soud prvního stupně se přiléhavě vypořádal i s absencí případné spoluodpovědnosti primární poškozené za vzniklou újmu (§ 2918 o. z.) z hlediska volby obuvi, volby trasy a způsobu pohybu. Odvolací soud na podporu těchto závěrů doplňuje, že jakkoli by nevhodně zvolená obuv chodce typu sportovní obuvi s hladkou podrážkou bez vzorku, zvyšující riziko pádu, měla zásadní dopad do spoluodpovědnosti chodce za pád, taková skutečnost nebyla ve vztahu k primární poškozené zjištěna. Žalovaná v tomto směru staví svou obranu pouze na tvrzení žalobců, že primární poškozená měla sportovní obuv, ovšem nereflektuje již, že žalobci bylo současně tvrzeno, že obuv měla podrážku se vzorkem, který byl schopen zachytit běžné podklouznutí, přičemž v řízení nebyl zjištěn opak. Opak neuvedla ani svědkyně , jméno FO, , která byla v době pádu primární poškozené na místě přítomna, bezprostředně po pádu na chodník jí pomáhala, a uvedla, že paní s pejskem chodila po chodníku opatrně.

18. Dle ustálené rozhodovací praxe platí, že o vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za újmu na zdraví, se jedná, vznikla-li újma na zdraví následkem protiprávního jednání škůdce. Byla-li příčinou vzniku újmy jiná skutečnost, odpovědnost za újmu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (z mnoha srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99). Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).

19. Existenci příčinné souvislosti mezi pádem primární poškozené a její následnou smrtí, k níž došlo v důsledku následků pádu pro starý organismus primární poškozené, soud prvního stupně dovodil náležitě, přesvědčivě a v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí. Je správný závěr, že ke smrti primární poškozené došlo v důsledku postupného zhoršování zdravotního stavu, kdy následně v takovém oslabení se toliko přidružila nákaza virem SARS-COV 19, přičemž příčinou úmrtí nebyla nákaza virem, ale celkové selhání organismu po následcích pádu. Pád primární poškozené byl pro její úmrtí příčinou podstatnou, důležitou a značnou, neboť vyvolal další nastupující příčiny (pneumothorax, hemoragický šok, srdeční selhání), což mělo ve svém důsledku za následek smrt primární poškozené. Onemocnění daným virem, a to i v nemocničním prostředí, bylo jevem běžným a nelze je považovat za abnormální nepředvídatelnou událost, v důsledku které by došlo k přetržení kauzálního řetězce. U primární poškozené byla tato nákaza diagnostikována až v okamžiku selhávání jejího organismu a primární poškozená nezemřela na covid, ale toliko s covidem. Nebylo prokázáno ani to, že by ke zhoršení zdravotního stavu nebo ke smrti došlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi.

20. Z hlediska předvídatelnosti následků pro žalovaného (tedy tzv. právní kauzality či – jinými slovy - adekvátnosti kauzálního nexu), není nutné, aby vznik následku byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik následku vysoce nepravděpodobný (např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009). Optimálním pozorovatelem je myšlena osoba, které zahrnuje veškerou zkušenost své doby, tedy také informace, které optimálně znát může. Optimální pozorovatel jistě ví, že pád těla na tvrdém chodníku může mít pro poškozeného fatální následky, a tyto následky pro něj v žádném případě nejsou a nemohou být vysoce nepravděpodobné. V souladu s přístupem moderní nauky se pro účely adekvátnosti kauzálního nexu nevychází ze statistických zjištění, nýbrž z hodnotové úvahy, přičemž čím cennější statek je ve hře, tím menší stupeň pravděpodobnosti poškození (nebezpečí) postačí (srov. i Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, s. 220-221, odst. 285). Zdraví člověka je spolu se životem člověka nejvýznamnější hodnotou a pro tyto účely zde platí nepřímá úměra, že čím cennější je poškozený statek, s tím menším stupněm pravděpodobnosti poškození (stupněm nebezpečí) se lze spokojit. Toto pojetí, které lze označit za projev tzv. pohyblivého systému, je dnes obecně uznávané (viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 288, marg. č. 2910 141, a zdroje tam uvedené).

21. Nadto lze ve vztahu k fatálním následkům pádu pro starý organismus primární poškozené poukázat na pravidlo známé v zahraniční literatuře jako eggshell skull nebo egshell plaintiff, dle kterého škůdce musí brát poškozeného takového, jaký je. Z hlediska stanovení rozsahu újmy slouží toto pravidlo k tomu, aby bylo možno činit škůdce odpovědným i za újmu, která byla nepředvídatelná, a je tedy jakousi výjimkou z teorie adekvátnosti (viz Doležal, A., Doležal, T. Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 107-108).

22. Žalobci jako osoby blízké zemřelé (sekundární oběti) tedy mají vůči žalovanému právo na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z., přičemž i ohledně výše jednotlivých náhrad nemajetkové újmy dospěl soud prvního stupně při vázanosti žalobním petitem k adekvátním závěrům. Při vázanosti žalobním petitem nedosahuje i s poukazem na kritérium vysokého věku zemřelé v případě žalobce a) jako pozůstalého syna přiznaná náhrada ve výši 300 000 Kč ani polovinu dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti primární poškozené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019). V případě žalobců b) a c) jako pozůstalých vnuků zemřelé byl při vázanosti žalobním petitem současně zohledněn i vyšší stupeň příbuzenství (odst. 31 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Ostatně samotná výše přiznaných náhrad není žalovaným nijak argumentačně napadána.

23. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř.

24. Soud prvního stupně ovšem pochybil v nákladovém výroku. Nerespektoval, že žalobci nemají postavení nerozlučných společníků, neboť každý z nich uplatňuje ochranu svého vlastního práva osobní povahy, a tudíž o náhradě nákladů řízení je nutno rozhodnout ve vztahu ke každému z nich zvlášť. Současně přitom podle sbírkové judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2024 platí, že ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. se pro účely určení tarifní hodnoty postupuje podle § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2022. Odvolací soud si je ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2024 velmi dobře vědom existence střetu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta v řízeních o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tedy toho, zda v těchto případech vycházet z § 8 odst. 1 AT, jak požaduje Ústavní soud, nebo z § 9 odst. 4 písm. a) AT, jak dovozuje Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, kterým se Nejvyšší soud vědomě odklání od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23). V tomto řízení se ovšem o náhradu nemajetkové újmy na zdraví vůbec nejedná a uplatní se rozdíl spočívající v tom, že zde oproti újmě na zdraví nehraje roli znalecký posudek, zohledňující medicínské aspekty újmy. Proto zde má pro účely odlišení (tzv. distinguishing) význam i teze, obsažená v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 3004/24 (odst. 12), že prostor pro uvážení soudu při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu na zdraví je užší než v jiných sporech o ochranu osobnosti, jelikož je významně determinován posouzením skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Jedná se totiž v tomto kontextu právě o onen jiný spor, v němž se potřeba odborného posouzení újmy vůbec neuplatní. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2025 se pak již použije § 9a odst. 1 písm. a) AT.

25. V případě žalobce a) tak správná výše účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně představuje částku 40 595,50 Kč, sestávající z:- odměny za zastoupení u 10 úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 (vše dle specifikace úkonů v odst. 106 odůvodnění napadeného rozsudku) při společném zastoupení jedním advokátem po částce 2 480 Kč, tedy částce 3 100 Kč snížené o 20 % [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2022], tj. celkem 24 800 Kč,- 1/3 z 10 režijních paušálů za tyto úkony á 300 Kč, tj. celkem 1 000 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),- odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby učiněného po 1. 1. 2025 (dle specifikace úkonu v odst. 106 odůvodnění napadeného rozsudku) při společném zastoupení jedním advokátem v částce 7 600 Kč, tedy částce 9 500 Kč snížené o aritmetický průměr hodnot při 3 účastnících o 20 % [§ 7, § 9 odst. 1 písm. a), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2026),- 1/3 z režijního paušálu 450 Kč za tento úkon, tj. celkem 150 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),- náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 7 045,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

26. U každého z žalobců b) a c) pak správná výše účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně představuje shodně vždy částku 40 208,30 Kč, sestávající z:- odměny za zastoupení u 10 úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024 (vše dle specifikace úkonů v odst. 106 odůvodnění napadeného rozsudku) při společném zastoupení jedním advokátem po částce 2 480 Kč, tedy částce 3 100 Kč snížené o 20 % [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2022], tj. celkem 24 800 Kč,- 1/3 z 10 režijních paušálů za tyto úkony á 300 Kč, tj. celkem 1000 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),- odměny za zastoupení u 1 úkonu právní služby učiněného po 1. 1. 2025 (dle specifikace úkonu v odst. 106 odůvodnění napadeného rozsudku) při společném zastoupení jedním advokátem v částce 7 280 Kč, tedy částce 9 100 Kč snížené o aritmetický průměr hodnot při 3 účastnících o 20 % [§ 7, § 9 odst. 1 písm. a), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2026),- 1/3 z režijního paušálu 450 Kč za tento úkon, tj. celkem 150 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),- náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 6 978,30 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

27. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně způsobem tomu korespondujícím.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto na základě § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že každý z úspěšných žalobců má vůči žalovanému právo na jejich náhradu k rukám svého zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

29. V případě žalobce a) činí účelně vynaložené náklady odvolacího řízení částku 18 755 Kč, sestávající z:- odměny za zastoupení u 2 úkonů právní služby učiněných po 1. 1. 2025 (písemné vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) při společném zastoupení jedním advokátem po částce 7 600 Kč, tedy částce 9 500 Kč snížené o aritmetický průměr hodnot při 3 účastnících o 20 % [§ 7, § 9 odst. 1 písm. a), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2026), tj. celkem 15 200 Kč,- 1/3 ze 2 režijních paušálů á 450 Kč za tyto úkony, tj. celkem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),- náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 3 255 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

30. U každého z žalobců b) a c) pak účelně vynaložené náklady odvolacího řízení činí shodně vždy částku 17 980,60 Kč, sestávající z:- odměny za zastoupení u 2 úkonů právní služby učiněných po 1. 1. 2025 (písemné vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) při společném zastoupení jedním advokátem po částce 7 280 Kč, tedy částce 9 100 Kč snížené o aritmetický průměr hodnot při 3 účastnících o 20 % [§ 7, § 9 odst. 1 písm. a), § 12 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2026), tj. celkem 14 560 Kč,- 1/3 ze 2 režijních paušálů á 450 Kč za tyto úkony, tj. celkem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014),- náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 3 120,60 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

31. Vzhledem k tomu, že úspěšní žalobci byli od placení soudních poplatků z žaloby ze zákona osvobozeni dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích, došlo dle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích k přechodu poplatkové povinnosti na žalovanou. Podle položky 3 Sazebníku činí poplatková povinnost za žalobu žalobce a) částku 3 000 Kč a za žalobu každého z žalobců b) a c) po částce 2 000 Kč, celkem tedy 7 000 Kč.