70 CO 152/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci manžela: ; Ing. jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa a manželky: ; jméno příjmení, narozená dne datum bytem adresa, PSČ obec zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno. sídlem adresa o rozvod manželství, o odvolání manželky proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2021, č. j. 36 C 234/2019-97,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozvedl manželství účastníků a rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že manželství je rozvráceno, příčina rozvratu je na obou stranách, spočívá v rozdílnosti povah účastníků, hádali se již v době, kdy byla dcera malá. Další příčinou rozvratu je společné požívání alkoholu, kdy po jeho požití se hádali, usínali na různých místech v domě. Poslední příčinou je rozdílný názor na bydlení přítele dcery v rodinném domě, kdy jim bylo doporučeno, aby v domě žila dcera s otcem a matka na určitou dobu odešla. obec rozvratu nespočívala výlučně v chování jednoho nebo druhého z manželů, manžel na manželku křičel a používal vulgárních výrazů, manželka však manžela dle nahrávky ze dne 16. 11. 2019 evidentně popichovala, provokovala a křičela na něj. Rozvod není v rozporu se zájmem manželky na stabilitě rodinných poměrů a zaopatření s tím, že jí způsobí zvlášť závažnou újmu spočívající ve ztrátě bydlení a zhoršení bytové situace. Požadovala poskytnutí přiměřené lhůty, aby se připravila na rozvod a zajistila si bydlení, k tomu jí byl dán prostor, neboť řízení trvalo dva roky. Když byla dotazována, zda učinila něco pro zachování manželství, pak uvedla, že se snažila o uzavření dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a ohledně bydlení, toto není jednáním směřujícím k zachování manželského vztahu. Po celou dobu řízení nedala nájemci svého bytu výpověď.

2. Proti rozsudku se odvolala manželka. Uvedla, že soud nezohlednil vulgární a násilné jednání manžela, které vyvrcholilo v roce 2019, kdy došlo k rozvratu manželství, nebylo jeho výlučnou, ale dominantní příčinou. Z výpisu ze zdravotní dokumentace a rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne 21. 11. 2019 vyplývá, že byla pod vlivem nátlaku manžela na opuštění rodinné domácnosti nucena vyhledat lékařskou pomoc, dne 7. 11. 2019 jí lékařka diagnostikovala akutní depresivní reakci, její zdravotní stav vyžadoval pracovní neschopnost a psychoterapii (docházela do anonymizováno). Soud vyslechl dceru, která je závislá co do výživy a bydlení na manželovi, matka manžela je na něm rovněž existenčně co do bydlení i péče závislá. Soud zamítl návrh na výslech sestry manželky příjmení jméno příjmení. Porušil rovnost stran, když vyslechl jen svědky, kteří byli navrženi manželem. Dne 11. 1. 2022 bylo vydáno rozhodnutí přestupkové komise obec část obce, manžel byl shledán vinným z přestupků – ublížení na zdraví (odhození do rohu místnosti) a jiné hrubé jednání (slovní napadení, dva údery pěstí). Převážnou příčinou rozvratu bylo chování manžela vůči manželce, manželka se na rozvratu manželství nepodílela převážnou příčinou. Soud nesprávně posoudil existenci zvlášť závažné újmy. Rozvodem přijde o možnost v domě bydlet a nebyla jí ze strany manžela učiněna žádná nabídka na vypořádání, která by jí umožnila zajistit slušné bydlení bezprostředně po rozvodu, veškeré úspory investovala do rodinného domu, který byl pořízen před uzavřením manželství na jméno manžela. Soud nesplnil poučovací povinnost dle § 118a odst. 3 o.s.ř.

3. Manžel k odvolání uvedl, že jde o obstrukční jednání, neboť manželce status Quo vyhovuje. Manželka opakovaně potvrdila, že manželství je rozvráceno, je nefunkční, jak vyplynulo z výslechu svědkyň, je tomu z viny na obou stranách. Manželka akcentovala lásku k domu manžela s tím, že rozvodem by se z domu musela odstěhovat. Manželka vlastní byt v obec, který dlouhodobě pronajímá. Pokud manželka tvrdí, že manžel je násilník, pak správně právní obvinění byla vyvrácena, když manžel byl všech skutků zproštěn, či v jednom případě došlo k prekluzi.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen do nákladových výroků.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že návrhem doručeným soudu dne 20. 12. 2019 se manžel domáhal rozvodu manželství s tím, že příčinou rozvratu je skutečnost, že manželka si začala žít vlastním životem, s manželem komunikuje jen v hádkách, nepřispívá do rodinného rozpočtu, na provoz domácnosti, stravu a výživu dcery jméno. Vše vyvrcholilo scénou z listopadu 2019, která skončila jeho odchodem z domu a zhroucením jméno.

6. Manželka s rozvodem nesouhlasila s poukazem na § 755 odst. 2 písm. b) o.z., neboť by došlo na její straně ke ztrátě bydlení a zhoršení její bytové situace. Příčinou rozvratu je nevhodné chování manžela vůči ní. V domě žije 15 let, byl pořízen v době, kdy již byli partneři, ale nikoliv manželé (partneři byli 25 let). Nemá žádné úspory. Rozvrat nastal v září 2019, manžel po ní žádal, aby se odstěhovala, přestal jí zasílat peníze na chod domácnosti. Manželé spolu do září 2019 žili a vedli rodinnou domácnost. Nyní spolu nežijí půl roku (podání ze dne 16. 4. 2020 na č. l. 19), potřebuje čas pro překlenutí krize a pro vyrovnání se, ať již psychicky, tak i ekonomicky, se současnou situací (č. l. 30).

7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, na jehož základě učinil přiléhavé právní závěry, a současně ani řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro stručnost a výstižnost lze na skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho posouzení věci po právní stránce plně odkázat. V této souvislosti je vhodné doplnit, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zastávají shodně stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (z mnoha srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 31/12 ze dne datum s poukazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci příjmení příjmení proti země).

8. Odvolací soud doplnil dokazování o rozhodnutí Komise pro projednávání přestupků městské části obec – část obce ze dne 2. 12. 2021, č. j. 22-00684/VV (č. l. 109-116), z něhož zjistil, že manžel byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, kterého se měl dopustit tím, že 5. 11. 2019 úmyslně fyzicky napadl manželku tak, že ji odhodil do rohu místnosti a dále 16. 11. 2019 slovně poté fyzicky napadl manželku tak, že jídlo, které ohřívala v mikrovlnce, vyhodil a řekl jí, že je„ blbá kráva a má vypadnout“, přitom ji měl uhodit dvěma údery pěstí do tváře.

9. Dále doplnil dokazování o usnesení Komise pro projednávání přestupků městské části obec – část obce ze dne datum (č. l. 152-153), kterým bylo zastaveno řízení o přestupku vedené proti manželovi pro podezření z pokračujícího přestupku proti občanskému soužití, kterého se měl dopustit tím, že od září 2019 do 18. 11. 2019 měl opakovaně hrubě slovně a fyzicky napadat manželku a v části pro podezření z pokračujícího přestupku proti občanskému soužití, kterého se měl dopustit tím, že od září 2019 nejméně do 18. 11. 2019 měl opakovaně činit naschvály své manželce, spočívající v tom, že jí měl brát ovladač na TV, vypínat TV apod. a slovně ji vyhazovat z domu, neboť odpovědnost za skutek zanikla. Dle odůvodnění rozhodnutí bylo rozhodnutí citované pod bodem 8. odůvodnění tohoto rozsudku napadeno odvoláním, pokud jde o výrok I. v rámci odvolacího řízení, bylo rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno. Výrok II. nebyl odvoláním napaden, nastala však stejná vada, tedy rozhodnutí bylo vydáno v době po zániku odpovědnosti za přestupek, Odbor vnitřních věcí Magistrátu města Brna rozhodl v této části z úřední povinnosti rozhodnutím ve zkráceném přezkumném řízení dne 12. 5. 2022 a pravomocný výrok II. rozhodnutí specifikovaného v bodě 8. odůvodnění tohoto rozsudku zrušil. Uložil orgánu I. stupně, aby v této věci bylo následně řízení zastaveno, což se stalo právě uvedeným rozhodnutím.

10. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že účastníci žijí neutěšeně, když si nerozumí, manželka manžela provokuje k násilnému jednání (viz nahrávka). Neutěšenost soužití popsala zejména dcera účastníků. V podstatě ji tvrdí oba účastníci. Manželé spolu 3 roky nežijí, nevedou společnou domácnost (sama manželka v rámci vyjádření k návrhu uvedla, že spolu manželé žili do září 2019). Manželka vlastní bytovou jednotku číslo v domě na ulici ulice v obec, zapsaném na list vlastnictví (společné části domu na list vlastnictví) v KN část obce. Bytovou jednotku manželka pronajímá.

11. Manželka vytýkala soudu prvního stupně, že nevyslechl její sestru, coby svědkyni. Její sestra však nebyla přímo přítomna soužití účastníků. Soud vyslechl svědkyně, které s účastníky žily. Jejich výpovědi nepůsobily jednostranně, matka manžela např. uvedla k požadavku manžela na nošení roušek:„ při konfliktu jí vysvětloval, jak důležité je mít roušku, mně to připadalo, jako školení CO“. Dcera účastníků pak např. uvedla:„ Táta uměl být verbálně vulgární, když přetekla jeho trpělivost“ nebo„ poté se k ní choval ve věci odchodu tak, že se nechoval vhodně.“ Výpověď další svědkyně, která navíc nebyla přítomna soužití účastníků, by tak byla nadbytečná.

12. Podle § 755 odst. 1 o.z., manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let.

13. Z použité dikce plyne, že kvalifikovanost rozvratu je dána, jsou-li naplněna tři kritéria týkající se rozvrácení manželského soužití, a to konkrétně hloubka, trvalost a nenapravitelnost. Pokud text zákona ještě uvádí kritérium„ a nelze očekávat jeho obnovení“, nelze toto vyložit jinak než jako nadbytečné opakování nenapravitelnosti rozvratu. Shodně např. příjmení 2016 nebo příjmení in Melzer/Tégl Komentář příjmení příjmení Leges s. 720.

14. Na hloubku rozvratu lze usuzovat zejména ze skutečnosti, zda spolu manželé žijí či nikoliv, což není vázáno na existenci společného bydliště. Manželé mohou bydlet v jednom bytě, ale nežijí spolu, mohou bydlet odděleně z různých příčin (pracovní uplatnění nebo studium jednoho z manželů, nemožnost obstarání společného bydlení apod.), ale přesto spolu žijí (viz komentář k § 687).

15. Společné žití manželů je otázka jejich osobního (včetně intimního), ale i majetkového společenství, tj. společné sdílení radostí i problémů, společné trávení volného času, osobní péče o druhého manžela, společného nakládání s finančními prostředky apod.

16. Trvalost rozvratu je možné odvodit zejména z toho, po jakou dobu je již manželské soužití rozvráceno, případně zda vůbec manželé spolu žít začali. Zároveň ale platí, že v obecné rovině není stanovena žádná konkrétní doba odluky proto, aby bylo možné manželství rozvést (s výjimkou domněnky rozvratu, viz komentář k § 757 a tzv. tvrdostní klauzule ve prospěch manžela, viz níže).

17. Nenapravitelnost bude posuzována s ohledem na vůli a ochotu konkrétních manželů v budoucnu manželské soužití obnovit. Tedy nebudou zjištěny okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že stav rozvratu může odeznít. Znamená proto zejména prokázání definitivního ukončení osobního společenství manželů a společného hospodaření bez naděje na smíření. K definici pojmu„ manželé spolu nežijí“ srov. komentář k § 758.

18. K tomu, aby se tato tzv. tvrdostní klauzule mohla uplatnit, musí být podmínky uvedené v odst. 2 písm. b) naplněny kumulativně. Rozvod manželství tedy musí být v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství.

19. Další podmínkou je skutečnost, že manželovi, který se rozvodu brání, by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma. Tuto újmu je třeba chápat především jako újmu osobní, a to zejména v rovině citové nebo v rovině ekonomické (srov. II. ÚS 1852/11). Zvlášť závažná újma může spočívat např. v tom, že bránící se manžel je invalidní, odkázaný na pomoc druhého manžela, nebo se u něj v tomto období projevila závažná choroba, jejíž prognóza je nepříznivá. Stejně tak může jít o skutečnost, že bránící se manžel ztratí po rozvodu možnost bydlení a možnost opatření jiného bydlení je z nejrůznějších důvodů značně ztížená.

20. Mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství mohou spočívat např. v délce trvání manželského soužití, zdravotním stavu druhého manžela, ale i v mnoha jiných skutečnostech, případně výjimečně i majetkového charakteru.

21. Nemožnost rozvodu však nemůže být absolutní. Proto i uplatnění tzv. tvrdostní klauzule je časově omezeno, a nelze ji tak aplikovat, pokud spolu již manželé nežijí alespoň po dobu tří let. Rozhodný je přitom faktický stav, který bude tvrzen a zjištěn (Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 426 – 433).

22. V posuzovaném případě je manželství jednoznačně hluboce rozvráceno, když manželé spolu nežijí od září 2019 (opakované tvrzení manželky, ve výpovědi pak uvedla:„ máme v domě každý svůj prostor“), oba rozvrat tvrdí, intimně se nestýkají, nehospodaří spolu (sama manželka ve výpovědi uvedla:„ manžel hospodaří se svými rodiči, já hospodařím s dcerou“„ Od září mi přestal posílat peníze“), nesdílí spolu radosti a problémy, netráví spolu volný čas, nemají k sobě citový vztah (manželka uvedla:„ teď k němu citový vztah nemám“). Rozvrat je rovněž trvalý, když trvá tři roky. Odvolací soud vidí rozvrat rovněž jako nenapravitelný, když manžel opakovaně uvádí, jak ve svých podáních, tak v rámci jednání před soudy obou stupňů, že se chce rozvést, jeho názor je tak bezpochyby definitivní. Dále odvolací soud dospívá k závěru, že nejsou splněny kumulativně podmínky uvedené v § 755 odst. 2 písm. b) o.z., předně manželé spolu aktuálně 3 roky nežijí, na rozvratu se porušením manželských povinností podíleli oba (očividně si nerozuměli, hádali se, a to takovým způsobem, že věc řešil OSPOD – viz výpověď dcery, rozhodnutí o přestupku, na něž odkazovala v odvolání manželka, bylo odstraněno, řízení zastaveno – viz body 8., 9. odůvodnění rozsudku). Manželce rozvodem nebude způsobena zvlášť závažná újma, když neztratí možnost bydlení, má vlastní byt (o čemž mezi účastníky řízení není sporu). Odvolací soud nepřehlédl, že na dotaz soudu prvního stupně, co udělala pro to, aby bylo manželské soužití zachováno, manželka uvedla, že se snažila o dohodu o vypořádání majetkových vztahů. Pokus o takovou dohodu není snahou o zachování manželského soužití, spíše krokem, který následuje po ukončení soužití.

23. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 23 z.ř.s. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).