70 Co 235/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 27 043,43 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. července 2024, č. j. 4 C 133/2024-76,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 120,31 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2023 do zaplacení, 4 223,12 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 3. 5. 2023 do zaplacení a 100 Kč (I. výrok), zamítl žalobu na zaplacení částky 9 600 Kč (II. výrok) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 963 Kč (III. výrok).

2. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne 31. 8. 2020 uzavřena smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny, jejíž součástí byly obchodní podmínky, touto smlouvu se žalobkyně v postavení podnikatele zavázala dodávat žalovanému v postavení spotřebitele, elektřinu do odběrného místa , adresa, a žalovaný se zavázal za dodanou elektřinu žalobkyni zaplatit jeho cenu, výše zálohy byla sjednána na 500 Kč měsíčně; jedná se o smlouvu ve smyslu § 50 zákona č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon). Smlouva byla sjednána na dobu určitou v trvání 30 měsíců, tj. do 14. 3. 2023 s automatickou prolongací o dalších 24 měsíců. Jelikož ani jedna ze stran neoznámila, že trvá na ukončení smlouvy, došlo k jejímu automatickému prodloužení o 24 měsíců, tj. do 14. 3. 2025. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s platbami ceny za dodanou elektřinu a poskytování služeb distribuční soustavy, odstoupila žalobkyně od smlouvy dopisem ze dne 10. 4. 2023. Nároky žalobkyně na zaplacení vyúčtované ceny elektřiny a poskytnutí služeb distribuční soustavy, které žalobkyně žalovanému vyúčtovala, fakturou VS , var. symbol, na částku 13 120,31 Kč, splatnou dne 1. 2. 2023, fakturou VS , var. symbol, na částku 4 223,12 Kč (z toho cena elektřiny 4 023,12 Kč, smluvní pokuta za prodlení s placením záloh 200 Kč), splatnou 2. 5. 2023, shledal důvodnými, stejně jako nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč, jako smluvní pokuty za prodlení s platbou faktury , číslo, Naopak nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 600 Kč za předčasné ukončení smlouvy (24 měsíců po 400 Kč) považoval za nepřiměřený, když k takovému ujednání se v souladu s § 1815 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 8 o. z. a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, nepřihlíží. Zdůraznil, že smluvní pokuta byla sjednána pouze ve prospěch žalobkyně, nikoli žalovaného, čímž byla založena nerovnováha v právech a povinnostech účastníků smlouvy. Měl zato, že k prolongaci smlouvy nemuselo dojít, neboť žalobkyně před uplynutím původně sjednání trvání smlouvy (15. 3. 2023) již věděla, že žalovaný je v prodlení již počátkem února 2023, když žalobkyně následně 10. 4. 2023, tedy necelý měsíc po konci původně sjednané doby trvání závazku, od smlouvy odstoupila, kdy takové právo považoval soud za zjevně zneužívající, kdy výkon tohoto práva nemůže požívat právní ochrany.

3. Proti II. a III. výroku rozsudku podala odvolání žalobkyně, ve kterém uvedla, že závěr soudu o tom, že by ujednání o prolongaci bylo zneužívající a nemělo by požívat právní ochrany, není správný, neboť k prolongaci nedošlo 15. 3. 2023, ale již 40 dní před tímto datem, tedy 3. 2. 2023, což je pouhé 2 dny po splatnosti jedné z dlužných pohledávek a 2 týdny před splatností dlužné pohledávky. Žalobkyně tudíž nemohla na prodlení žalovaného reagovat ukončením smlouvy k 15. 3. 2023. Uvedla, že není schopna vzhledem na množství smluv, které má uzavřeny, v každém jednotlivém případě posuzovat vhodnost prolongace, což ani není v jejích faktických možnostech. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v napadených výrocích změnil a žalobě i ve zbývajícím rozsahu vyhověl.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Výrok I. nebyl odvoláním napaden a již je pravomocný.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud v rámci předvídatelnosti odvolacího soudu seznámil žalobkyni se svým názorem, podle něhož je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, byť žalobkyni přisvědčil v její námitce týkající se nesprávného právního hodnocení ujednání obsaženého ve smlouvě a týkajícího se prolongace smlouvy. Podle smluvních ujednání upravujících prolongaci by k automatickému prodloužení smlouvy o 24 měsíců nedošlo pouze v případě, pokud by některá ze stran smlouvy nejpozději 40 dní před 14. 3. 2023 zaslala druhé straně písemné právní jednání, z něhož by bylo zřejmé, že trvá na ukončení smlouvy. Je tudíž správný názor žalobce, že v době, kdy mohla žalobkyně prolongaci zamezit, byl žalovaný v prodlení se zaplacením první pohledávky pouze pár dní a se zaplacením druhé pohledávky v prodlení ještě nebyl. Výše uvedené však nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který navíc své rozhodnutí nezaložil pouze na úvaze o tom, že žalobkyně zneužila sjednané právo tím, že od smlouvy odstoupila pouhý měsíc po její prolongaci pro prodlení žalovaného, k němž došlo před uplynutím původně sjednané doby trvání smlouvy, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Dle rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, ochrana poskytovaná Směrnicí Rady 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

9. Odvolací soud poukázal na rozhodovací praxi odvolacího soudu (např. rozsudek ze dne 13. 10. 2021, č. j. 70 Co 106/2021-132, ze dne 17. 12. 2024, č. j. 37 Co 197/2024-87, ze dne 11. 3. 2025, č. j. 21 Co 283/2024-68), která totožné nároky žalobkyně vždy považovala za nedůvodné, neboť se opírají o smluvní ujednání, které hodnotí jako zneužívající (§ 1813 o. z.), k nimž se nepřihlíží (§ 1815 o. z.). Žalobkyně s tímto názorem nesouhlasila a setrvala na podaném odvolání.

10. Podle § 1815 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „o. z.“) se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Podle § 1811 odst. 1 o. z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

12. Podle ust. § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. V projednávané věci žalobkyně vystupuje jako podnikatelka a žalovaný jako příjemce nabízených služeb, jedná se o spotřebitelskou smlouvu. Pro spotřebitelské smlouvy obecně platí vyšší ochrana spotřebitele, která se projevuje už v samotném kontraktačním procesu. Spotřebiteli je v tomto případě nabízena k podpisu formulářová smlouva, její obsah, co se např. týče ujednání o smluvních pokutách, nemůže ovlivnit. Do smlouvy jsou vpisovány jen údaje týkající se zákazníka, výběru služby, nastavení platebního styku, odběrného místa, započetí dodávky apod.

16. Smluvní pokuta není cenou služby, jedná se o sankci za porušení povinností, a to sankci smluvní. Účelem smluvní pokuty, jejíž právní úprava je obsažena v ust. § 2048 až 2052 o. z. jako jednoho ze zajišťovacích prostředků, je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce ke splnění smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Smluvní pokuta má funkci prevenční, reparační a sankční.

17. Předmětem odvolacího řízení zůstal pouze nárok žalobkyně na zaplacení smluvních pokut ve výši 9 600 Kč (tj. 400 Kč za 24 měsíců) za předčasné ukončení smlouvy.

18. Ochrana spotřebitele sice není v ústavním pořádku České republiky zakotvena v podobě samostatného ústavně zaručeného práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 či ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13), Ústavní soud ovšem ve své judikatuře vychází z toho, že se spotřebitelé ve vztazích s podnikateli nacházejí v nerovném postavení vzhledem k odbornému zázemí podnikatele, jeho větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb pro podnikatele. Tato faktická nerovnost je důvodem k tomu, aby byla spotřebiteli jako slabší straně poskytnuta zvýšená míra právní ochrany. Jinak vyjádřeno, ochrana spotřebitele je jedním z projevů zásady ochrany slabší strany, která je součástí ústavního principu rovnosti dle čl. 1 Listiny, a to v materiálním pojetí (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 615/17 či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3399/14).

19. Dle judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11) má být text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Tento požadavek však není, podle přesvědčení odvolacího soudu, v případě projednávané adhezní smlouvy, resp. v ní obsažených ujednání o smluvních pokutách naplněn, neboť obsah a vizuální forma smlouvy je tvořena kombinací takových praktik, které ujednání účastníků ve svém souhrnu činí nepřehledným.

20. Za takové praktiky lze považovat především vytvoření dojmu, že smlouva začíná a končí na straně 2/2, a to zejména umístěním grafického loga žalobkyně na str. 2/2, označením účastníků na straně 2/2, jakož i umístěním individuálních ujednání (označení produktu) a místa pro podpis na straně 2/2, což v souhrnu na spotřebitele jako laika vytváří dojem, že právě jen na této straně smlouvy je vše podstatné (je zde uvedeno kdo a co bude poskytovat, resp. odebírat a kolik budou činit měsíční zálohy). K uvedenému se pak přidává fakt, že strana 1/2 smlouvy je psána velmi malým písmem, na rozdíl od str. 2/2 není přehledně členěna, text je tvořen z dlouhých odstavců a dlouhých souvětí, obsahuje málo přehledné a graficky neoddělené vsuvky a závorky, vizuálně působí spíše jako obchodní podmínky a zcela nelogicky předchází konkrétním údajům o účastnících smlouvy, místě spotřeby apod., nejsou do ní uváděny žádné údaje za součinnosti zákazníka. Toto vše dohromady činí stranu 1/2 smlouvy nepřehlednou a spotřebitelsky nepřívětivou a v kombinaci s dojmem navozeným ze strany 2/2 smlouvy to fakticky odrazuje spotřebitele od pozorného čtení veškerého textu smlouvy (tj. zejména dlouhého textu na str. 1/2 smlouvy). Ujednání o smluvní pokutě není v textu přehledně uvedeno, není nijak zvýrazněno, je zahrnuto do části nazvané „Ostatní ujednání“, zákazník není nikterak upozorněn na to, že tento závazek nad rámec závazku plynoucího ze smlouvy o sdružených dodávkách energií, na sebe přebírá, přestože např. cenovým podmínkám věnuje žalobkyně samostatný oddíl, a to za situace, kdy se jedná o smlouvu formulářovou, jejíž znění nemá možnost spotřebitel ovlivnit. V tomto směru neposkytuje dostatečnou informaci ani Informace pro zákazníka k návrhu smlouvy/dodatku (dále jen „Informace“ viz č. l. 15). Zákazník je sice informován, že případné smluvní pokuty mohou být zakotveny ve smlouvě/dodatku. Nicméně ani tady informace není uvedena přehledně, je zahrnuta do závěru textu odstavce, ve kterém je zákazník seznamován s jednotlivými složkami ceny. I samotná Informace je psána velmi malým písmem, hustým řádkováním. Smluvní pokuta, přestože není součástí ceny služby, ale sankcí za nesplnění povinností zákazníka, není uvedena např. v části věnované povinnostem zákazníka, Informace neobsahuje oddíl o tom, jaké povinnosti zákazníku nad rámec povinností ze zákona vznikají, pokud nesplní své smluvní povinnosti. Navíc pokud v Informaci je spotřebiteli dána informace o „případné“ smluvní pokutě v rámci informace o ceně služby, zákazník by snad mohl případné ujednání o smluvní pokutě očekávat v logice struktury Informace koncipované dodavatelem maximálně v části nazvané Cenové podmínky, když sám podnikatel informaci o případné smluvní pokutě sám zahrnul do informace o ceně služby. Navíc smluvní pokuta není v rámci Informace pro zákazníka uvedena jako ujednání sjednávané formulářovou smlouvou vždy, ale jen jako ujednání případné. Informace tak navozuje dojem, že se nemusí v textu formuláře smlouvy vůbec vyskytovat. Oproti tomu obchodní podmínky žalobkyně (č. l. 8) jsou přehledně členěny, jednotlivé články jsou zvýrazněny a označeny tím, co obsahují a jsou očíslovány.

21. Ujednání o té smluvní pokutě, která byla dohodnuta pro případ, že žalovaný jako zákazník opakovaně poruší kteroukoliv platební povinnost podle smlouvy (tj. o smluvní pokutě sjednané ve výši 400 Kč x počet měsíců následujících od ukončení smlouvy do konce sjednaného trvání smlouvy na dobu určitou, zahrnující případnou náhradu škody vzniklou neodebráním pro zákazníka nasmlouvané elektřiny), je zneužívající ujednání ve smyslu § 1813 o. z., k němuž se v souladu s § 1815 o. z. nepřihlíží. Zneužívajícím ustanovením ve smyslu § 1813 o. z. je takové ujednání, jenž v rozporu s požadavkem poctivosti zakládá významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Označeným ujednáním o smluvní pokutě přitom žalobkyně (jako podnikatelka) na úkor žalovaného (jako spotřebitele) výrazně eliminuje své podnikatelské riziko, když si sjednává trvání příjmu z daných smluv i pro případ, že bude ukončena dodávka energií, tj. i pro případ, kdy do odběrného místa zákazníka začne zajišťovat dodávku energií jiný dodavatel, nebo zde nebude docházet k žádnému odběru. Uzavřením smlouvy na dobu určitou zákazník (spotřebitel) sice získává výhodu nezvýšení sjednaných cen elektřiny po dobu trvání dané smlouvy, tato výhoda je však vyvážena rizikem zákazníka (a výhodou žalobkyně), že po dobu trvání dané smlouvy nedojde ani k adekvátnímu snížení cen. elektřiny v závislosti na pohyby trhu. Výše smluvní pokuty sjednané jen ve prospěch žalobkyně je dále pro veškeré zákazníky typu „domácnost“ stanovena paušálně částkou 400 Kč/měsíc, a to bez zohlednění skutečného objemu předchozího odběru energií daným zákazníkem, a to přesto, že adekvátní odstupňování výše smluvní pokuty by bylo možné koncipovat již při uzavření smlouvy, neboť součástí posuzovaných smluv účastníků je mj. i kvalifikovaný odhad plánované spotřeby elektřiny.

22. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že k ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě v části nazvané „Ostatní ujednání“ nelze s ohledem na ust. § 1813 a § 1815 o. z. přihlížet, kdy formulace, že k zneužívajícímu ujednání "se nepřihlíží" má za důsledek, že se na něj nahlíží jako by nebylo vůbec učiněno, nemá žádné právní účinky. Jde o ujednání zdánlivé (§ 551 o. z.)

23. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. v napadeném zamítavém výroku II. a závislém nákladovém III. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

24. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná a žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.