70 Co 25/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , datum narození bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o ochranu osobnosti, o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. června 2023, č. j. 5 C 186/2019-375,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku mění tak, že žaloba, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaslání písemné omluvy opatřené vlastnoručním podpisem v následujícím znění:: „Omlouvám se žalobci, že jsem o něm nepravdivě a smyšleně ve svém písemném podání adresovaném , právnická osoba, v , adresa, ve správním řízení , spisová značka, ze dne 7. 5. 2019 uvedl, že je psychicky labilní a omezené inteligence, že konvertuje k islámu, že je závislý na alkoholu a lécích, a že účelově oddaluje soudní a jiná řízení“, se zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III. výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 55 900,66 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu opatřenou vlastnoručním podpisem v následujícím znění „Omlouvám se žalobci, že jsem o něm nepravdivě a smyšleně ve svém písemném podání adresovanému , právnická osoba, v , adresa, ve správním řízení , spisová značka, dne 7. 5. 2019 uvedl, že je psychicky labilní a omezené inteligence, že konvertuje k islámu, že je závislý na alkoholu a lécích, a že účelově oddaluje soudní a jiná řízení“ (I. výrok). Naopak zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo omluvit se žalobci za nepravdivá a smyšlená tvrzení, že měl úmyslně poškodit jeho osobní motorové vozidlo, že měl do něj úmyslně motorovým vozidlem najíždět, a že žalobce neoprávněně natáčel na svůj mobilní telefon a následně mu vyhrožoval se sekyrou v ruce (II. výrok). Právě tak zamítl žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč (III. výrok). Odmítl žalobu, aby žalovanému soud zakázal, šířit o žalobci nepravdivé a smyšlené údaje, a to ať už jakoukoliv formou, zejména pak prostřednictvím podání a podnětů subjektům příslušným k projednání takových podání a podnětů (IV. výrok). Současně žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 18 513 Kč (V. výrok).

2. V nyní relevantním rozsahu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se v písemném vyjádření vůči správnímu orgánu dopustil excesu ze zákonné licence, neboť jediným cílem předmětných výroků, za které nařídil omluvu, bylo dotknout se cti a vážnosti žalobce, když neobsahují žádné konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k projednávaným přestupkům. Jde o výrazně negativní hodnocení, které je nepřiléhavé a nepřiměřené. Za přiměřenou satisfakci pokládal soud prvního stupně přiznání písemné omluvy a nárok na peněžitou satisfakci proto zamítl, přičemž zdůraznil i to, že mezi účastníky probíhají letité sousedské spory, které postupně přerostly ve vzájemné intenzivní obviňování v širokém spektru vytýkaných jednání, kdy iniciativu v oznámeních a podnětech vyvíjely obě strany letitých sporů a zjevně tak realizovaly svépomocnou satisfakci podáváním oznámení a podnětů.

3. Proti III. a V. výroku rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání a dle obsahu odvolání se domáhal jejich změny přiznáním požadované či nižší peněžité satisfakce, případně jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že pro nepřiznání finanční satisfakce neobstojí argumentace soudu prvního stupně ohledně vzájemné nevraživosti a osočování, když naopak podle nálezů Ústavního soudu nelze lavinu výpadů z obou stran tolerovat. Případnou nemajetkovou újmu žalobce pak nelze redukovat toliko na újmu společenskou a průměrný člověk by nepochybně nesl úkorně, pokud by byl nepodloženě vláčen v přestupkových řízeních. Žalobce žil ve svém rodinném domě poklidným životem do doby, než žalovaný zdědil nemovitost v sousedství, začal zde pořádat různé kulturní akce a tím odstartoval eskapády vzájemných osočování. Žalobce nesouhlasil ani s povinností hradit žalovanému náklady řízení, když žalovaný se dopustil excesu a není přezkoumatelné, jakou část nákladů řízení žalovaného má žalobce vlastně hradit.

4. Žalovaný podal odvolání proti I. výroku rozsudku soudu prvního stupně a navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu zamítnutím žaloby i v této části. Soudu prvního stupně vytkl neprovedení některých listinných důkazů, včetně již existujících znaleckých posudků z psychiatrie na žalobce, a neprovedení výslechu navrhovaných svědků. Cílem tvrzení žalovaného nebylo dotknout se cti a vážnosti žalobce bez souvislosti s projednávaným přestupkem, ale osvětlit správnímu orgánu důvody, které žalobce vedou k protiprávnímu jednání, a to v návaznosti na výroky samotného žalobce o sobě, žalovaném i jeho rodině, což nebylo soudem prvního stupně vůbec vzato v potaz.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána k tomu oprávněnými subjekty (§ 201 o.s.ř.), směřují proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustná (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a byla podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v odvoláním napadaném rozsahu i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že zatímco odvolání žalobce je zcela nedůvodné, odvolání žalovaného nelze upřít důvodnost.

6. Odvolací soud předesílá, že spis mu byl s odvoláními účastníků do rozsudku soudu prvního stupně předložen teprve dne 3. 2. 2025 a že věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobce, který byl k jednání řádně obeslán a z účasti na jednání se omluvil.

7. Odvolací soud je nucen konstatovat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám vyplývajícím ze skutečnosti, že v rozsahu nárokované finanční satisfakce mělo být řízení přerušeno dle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona, což se nestalo. Odvolacím soudem bylo totiž z insolvenčního rejstříku zjištěno, že u žalobce byl usnesením Krajského soudu , adresa, ze dne 11. 4. 2017, , insolvenční spisová značka, , zjištěn úpadek, byl prohlášen jeho konkurs (tento výrok byl však posléze zrušen usnesením Vrchního soudu , adresa, ze dne 20. 7. 2017, , číslo jednací, ) a insolvenčním správcem byla ustanovena společnost , právnická osoba, Usnesením Krajského soudu , adresa, ze dne 29. 1. 2019, , insolvenční spisová značka, , bylo povoleno oddlužení dlužníka. Dne 26. 7. 2019 podal žalobce předmětnou žalobu na ochranu osobnosti. Usnesením Krajského soudu , adresa, ze dne 29. 11. 2022, , insolvenční spisová značka, bylo ovšem rozhodnuto o neschválení oddlužení a byl prohlášen konkurs. Usnesením Vrchního soudu , adresa, ze dne 31. 5. 2023, , číslo jednací, , bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Oproti požadované omluvě má požadovaný nárok na finanční zadostiučinění majetkový charakter a týká se tudíž majetkové podstaty žalobce jako dlužníka v insolvenčním řízení. K tomu lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2023, sp. zn. 29 NSČR 89/2022, dle kterého pohledávka na náhradu nemajetkové újmy (v daném případě za ztížení společenského uplatnění) náleží do majetkové podstaty dle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalobce nebyl v době podání žaloby v konkursu, nýbrž v oddlužení, a byl tudíž ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dle § 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona. Poté, co oddlužení nebylo schváleno a byl prohlášen konkurs, tak tomu již ovšem není a touto osobou je insolvenční správce dle § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona.

8. Za dané situace učinil odvolací soud v daném rozsahu výzvu na insolvenčního správce dle § 264 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť řízení bylo v tomto rozsahu ze zákona přerušeno dle § 263 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční správce podáním ze dne 13. 11. 2025 sdělil, že nenavrhuje pokračovat v řízení v části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200 000 Kč. V souladu s § 264 odst. 2 insolvenčního zákona ovšem navrhl pokračovat v řízení žalovaný, a věc proto bylo možno odvolacím soudem projednat a rozhodnout, přičemž žalobce sám zůstal ve smyslu daného ustanovení účastníkem řízení.

9. Byť tedy došlo v řízení před soudem prvního stupně v rozsahu týkajícím se nárokované finanční satisfakce k výše uvedené vadě, bylo by za situace, kdy žaloba je z níže uvedených důvodů zcela bezdůvodná a kdy došlo k určité nápravě odvolacím soudem dle § 264 odst. 2 insolvenčního zákona, ryze samoúčelné, formalistické a nehospodárné rozsudek soudu prvního stupně z tohoto důvodu v daném rozsahu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, neboť zamítnutí finanční satisfakce je ve výsledku správné a v řízení lze pokračovat.

10. V případě posuzovaného zásahu do práva na ochranu osobnosti (§ 81 a násl. o.z.), který byl učiněn v rámci vyjádření žalovaného k odvolání žalobce proti přestupkovému rozhodnutí, jde svým charakterem o specifický typ zásahu do práva na ochranu osobnosti, u nějž je dle ustálené judikatury neoprávněnost zásahu bez přítomnosti excesu zásadně vyloučena. Již soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák., která je pro dané účely plně využitelná i v režimu o.z., bylo dlouhodobě a konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Tyto ustálené závěry vycházejí primárně již ze Sborníku stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydal Nejvyšší soud ČSSR v roce 1980 (S III, str. 196). Skutečnost, že vzhledem k institutu tzv. zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních vyloučena s výhradou excesu, je stvrzena bohatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále z mnoha např. i usnesení ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3453/2011, či ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1225/2013), a to dokonce včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007, k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem.

11. K otázce excesu ze zákonné licence jako výjimky ze zásady vyloučení neoprávněnosti zásahu přitom nutno v souladu se zásadou singularia non sunt extendenda přistupovat restriktivně tak, aby se výjimka nestala pravidlem. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nelze současně odhlédnout ani od toho, že výroky byly učiněny v souvislosti s atmosférou napjatých vztahů mezi účastníky (k významu takového kontextu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, ohledně absence excesu u výroků o tom, že účastnice řízení je zlodějka, krade a lže, užitých emotivně při výpovědi před soudem v občanském soudním řízení).

12. Soud prvního stupně ovšem v rozporu s těmito východisky nepřihlédl ke kontextu učiněných výroků a k otázce excesu ze zákonné licence přistoupil v rozporu se zásadou singularia non sunt extendenda přespříliš rozšiřujícím způsobem.

13. Nezohlednil, že předmětné vyjádření žalovaného jako poškozeného k odvolání žalobce proti přestupkovému rozhodnutí, kterým byl uznán vinným, bylo reakcí na dosti obskurní argumentaci žalobce samotného, obsaženou v rámci žalobcem podaného odvolání proti rozhodnutí, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupků. Předmětným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným jednak ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kterého se úmyslně dopustil tím, že dne 22. 7. 2018 vulgárním gestem (vztyčený prostředníček na ruce) urazil žalovaného, jednak ze spáchání přestupku proti majetku, kterého se úmyslně dopustil tím, že dne 1. 7. 2018 poškodil vozidlo žalovaného nastříkáním montážní pěny do výfuku vozidla. Žalobce v odvolání proti tomuto rozhodnutí označoval tvrzení žalovaného za hlouposti, nesmysly a lži a ve vztahu k prvnímu skutku poněkud obskurně argumentoval tím, že šlo pouze o upozornění žalovaného, že bude jistě pánem bohem potrestán, kdy jej symbolicky odkazoval do pravděpodobného sídla vyšší autority, tedy k bohu, což je k obloze. Uvedl, že pokud v tom někdo shledává podobnost s gestem spjatým se západní kulturou, je to pouze jeho subjektivní dojem. Při popírání skutku druhého pak užil na adresu referenta přestupkového úřadu ofenzivní a ironizující výrazivo, když při zpochybňování závěru, že na nahrávce je zachycen žalobce, např. uváděl, že takový závěr znamená, že , tituly před jménem, , jméno FO, je geniální choreograf s dlouholetou praxí, znalec pohybů a typů chůze nebo minimálně několik let působil v baletu nebo v „baletové“ škole, ale ani na jedno nevypadá a z celé kauzy udělal spíše odporný kabaret a zahrál si na „nadpolicistu“.

14. Pokud na takovou argumentaci žalobce reagoval žalovaný způsobem, za který se žalobce domáhá satisfakce, nedošlo ze strany žalovaného z obsahové hlediska k věcnému excesu (tedy k výrokům zcela bez souvislosti s žalobcem podaným odvoláním, na které žalovaný svým vyjádřením reagoval) a co do formy nešlo o výroky vulgární či takové, které by již jako nepřiměřené nešlo pro dané účely vzhledem k míře expresivity tolerovat (nedošlo k tzv. intenzivnímu excesu). V souladu se zásadou singularia non sunt extendenda nutno opětovně poukázat na nutnost zdrženlivého přístupu při dovození excesu a na vypjaté vztahy mezi účastníky (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006). Ostatně i odvolací správní orgán, byť přestupkové rozhodnutí zrušil, k argumentaci žalobce ohledně prvního skutku posléze uvedl, že z doložené fotografie je zcela jednoznačně poznatelné, že na ruce obviněného je vztyčen pouze prostředníček, kdy dle společenských norem v naší zemi jde o gesto hrubě vulgární, jehož obsah je všeobecně znám, a pokud mu obviněný přikládá jiný význam, není možné, aby jej tento jeho subjektivní pohled na význam gesta vyvinil z odpovědnosti za hrubou urážku. Právě tak soud prvního stupně ve vztahu ke skutku druhému dovodil, že se nejedná o smyšlenky žalovaného.

15. Nadto platí, že žalovaný důkazy, navrženými již před soudem prvního stupně a provedenými odvolacím soudem, prokázal v podstatné části pravdivost skutkových tvrzení, respektive skutkový základ hodnotícího úsudku o žalobci.

16. Nejde zde o obecný typ zásahu, při kterém by důkaz pravdivosti skutkových tvrzení či existence skutkového základu úsudků nesl sám původce výroků, nýbrž jde naopak o specifický typ zásahu, u něhož je dle výše zmíněné ustálené judikatury neoprávněnost zásadně vyloučena a je dána právě jen v případě excesu z výkonu licence jako výjimky z pravidla. K tomu nutno odvolacím soudem opětovně poukázat na nezbytnost restriktivního přístupu k dovození excesů z licence, neboť při interpretaci a aplikaci práva je obecně respektováno, že výjimka z pravidla musí být vykládána restriktivně tak, aby se výjimka nestala pravidlem (zásada singularia non sunt extendenda). Z uvedené argumentace se logicky podává, že důkazní břemeno o excesu z výkonu předmětné zákonné licence tíží žalobce jako toho, kdo exces žalovaného dovozuje, neboť prokázání excesu by mu bylo z hlediska hmotného práva ku prospěchu, a to jako výjimka z obecně jinak daného pravidla vyloučení neoprávněnosti zásahu. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu leží důkazní břemeno v obecné rovině ohledně určitých skutečností na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000).

17. Se zřetelem k tomu, že ve věci nejde o stav skutkové nejistoty (stav non liquet) se však pravidla o důkazním břemeni neuplatní, neboť žalovaný prokázal, že podstatná část jeho napadených výroků měla svou skutkovou oporu nejen v poněkud obskurní argumentaci žalobce v odvolání proti přestupkovému rozhodnutí, který své vulgární gesto vůči žalovanému účelově hájil argumentací vedenou z údajných náboženských pozic, ale také v jiných listinách. Pravdivost skutkových tvrzení žalovaného o psychickém stavu žalobce totiž vyplývá i z dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu , adresa, ze dne 24. 7. 2019, , číslo jednací, , ve kterém žalobce sám uvedl a blíže popsal, že již delší dobu (minimálně od roku 2016) trpí periodickou duševní poruchou, jeho psychická onemocnění jsou velmi vážná a projevují se výpadky paměti, ztrátou sebereflexe a sebevražednými myšlenkami. V odvolání proti usnesení Krajského soudu , adresa, ze dne 11. 4. 2017, , insolvenční spisová značka, , pak žalobce sám uvedl, že z jednání ze dne 1. 3. 2017 si takřka vůbec nic neuvědomuje a své odpovědi na otázky by neřekl, kdyby nebyl pod vlivem opiátu. Hodnotící úsudek o činění obstrukcí žalobcem má oporu nejen v poněkud obskurní argumentaci žalobce v přestupkovém řízení, ale také v řízení insolvenčním, jak vyplývá i z obdobných závěrů insolvenčního soudu, který v usnesení ze dne 27. 5. 2019, , insolvenční spisová značka, podrobně popsal jednání žalobce a zhodnotil jej jako neustálé pokusy obstrukčním jednáním docílit oddálení soudních rozhodnutí.

18. Odvolací soud tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím I. výroku změnil zamítnutím žaloby (§ 220 odst. 1 o.s.ř.) a v zamítavém III. výroku jako ve výsledku věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

19. Protože došlo k částečné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně dle § 224 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud o nákladech řízení rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 55 900,66 Kč, sestávající z:- odměny za zastoupení advokátem v řízení před soudem prvního stupně za 9 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 4. 2. 2021, účast na jednání dne 6. 5. 2021, účast na jednání 6. 4. 2022, vyjádření k doplnění žaloby, účast na jednání dne 2. 11. 2022, účast na jednání dne 1. 3. 2023, účast na jednání dne 1. 6. 2023) á 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024] s 9 režijními paušály á 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024),- odměny za zastoupení advokátem v odvolacím řízení za 1 úkon právní služby (odvolání žalovaného ze dne 3. 8. 2023) ve výši 2 500 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. d), § 11 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024] s 1 režijními paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024),- odměny za zastoupení advokátem v odvolacím řízení za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu dne 26. 11. 2025) ve výši 9 100 Kč [§ 7, § 9a odst. 1 písm. a), § 11 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025] s 1 režijními paušálem 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025),- náhrady cestovních výdajů za cestu dne 26. 11. 2025 na jednání , adresa, a zpět ve výši 996 Kč (§ 13 odst. 1 AT, vyhl. č. 475/2024 Sb.),- náhrady za promeškaný čas 600 Kč, tedy 4 půlhodiny á 150 Kč (§ 14 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025),- náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 9 354,66 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.],- zaplaceného soudního poplatku za odvolání žalovaného ve výši 2 000 Kč.

20. Odvolací soud nepřiznal žalovanému pro neúčelnost náhradu nákladů řízení za vyjádření k odvolání žalobce. Odvolání žalobce bylo zástupci žalovaného spolu s výzvou k vyjádření do 15 dnů doručeno soudem prvního stupně již dne 13. 1. 2025, avšak vyjádření k odvolání bylo učiněno teprve dne 24. 11. 2025, tedy bezprostředně před jednáním odvolacího soudu dne 26. 11. 2025. Za této situace již mohlo být vyjádření k odvolání učiněno stejně tak dobře až při odvolacím jednání.