70 CO 3/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Michala Ryšky ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec o snížení výživného na zletilého, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. září 2021, č. j. 36 C 223/2019-243,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku potvrzuje ve znění: Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal snížení výživného stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 5. 2003, č. j. Nc 133/2002-57 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 37 Co 180/2003, částkou 8 000 Kč měsíčně pro žalovaného na částku 500 Kč měsíčně za období od 18. 1. 2017 do 31. 12. 2017, a zrušení výživného za období od 1. 1. 2018 do budoucna ve výši dalších 4 000 Kč měsíčně, zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve III., IV. a V. výroku potvrzuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 19 120 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně snížil žalobci výživné pro žalovaného z 8 000 Kč měsíčně na 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2018, čímž změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 5. 2003, č. j. Nc 133/2002-57 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 37 Co 180/2003, kterým bylo o výživném pro žalovaného rozhodováno naposledy (I. výrok), ve zbývajícím rozsahu návrh žalobce zamítl (II. výrok), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok), každému z účastníků uložil povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně částku 453,75 Kč (IV., V. výrok).

2. Proti výroku II., III., IV. a V. rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když měl zato, že soud prvního stupně bez dostatečného zdůvodnění zamítl návrh na provedení důkazu daňovou evidencí žalovaného tak, aby bylo možné zjistit, z čeho sestávají zjevně vysoké výdaje, kdy tato skutečnost má přímý vliv na posouzení jeho příjmů žalovaného z podnikání za období 2018 2020. Vytkl rovněž soudu prvního stupně, že sice žalovaného vyzval k předložení výpisů z jeho bankovních účtů, avšak poté, co žalovaný výpisy odmítl předložit, na tento jeho postoj adekvátně nereagoval. Rovněž nezohlednil osobní, majetkové a výdělkové poměry žalobce, který je evidován na Úřadu práce, je vážně nemocen a má další vyživovací povinnost k dceři, narozené dne 2. 6. 2018, o kterou se stará, pobírá na ni rodičovský příspěvek, na její péči je zcela sám.

3. Výrok I. rozsudku nebyl napaden odvoláním žalovaného a je pravomocný.

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázal na rozsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně, který následně provedené důkazy náležitě vyhodnotil a rozsudek řádně odůvodnil. Uvedl, že žalobce svým postojem zabránil dostatečně zjistit jeho majetkové poměry a zdůraznil, že pokud má žalobce dostatek finančních prostředků na založení nové rodiny, měl by mít dostatek finančních prostředků na výživné pro žalovaného, aby tento se mohl dostatečně připravovat na budoucí povolání.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž jsou přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. 9. 2019 se žalobce domáhal snížení výživného, které mu bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 5. 2003, č. j. Nc 133/2002-57 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 37 Co 180/2003 částkou 8 000 Kč měsíčně pro žalovaného na částku 500 Kč měsíčně za období od 18. 1. 2017 do 31. 12. 2017 a od 1. 1. 2018 do budoucna se domáhal zrušení vyživovací povinnosti. Uvedl, že od doby, od kdy bylo rozhodováno naposledy, došlo k celé řadě změn poměrů. Důvody pro snížení a zrušení výživného spatřoval zejména v tom, že žalovaný v roce 2016 dosáhl zletilosti a žalobci přibyla další vyživovací povinnost, neboť se mu dne 2. 6. 2018 narodila dcera, žalobce žil s její matkou na Filipínách do listopadu 2018, od 28. 5. 2019 je dcera i s partnerkou v České republice, všichni žijí v pronajatém bytě o velikosti 1+1 ve [obec] u [obec], žalobce je od 28. 11. 2018 evidován na Úřadu práce, je s dcerou na rodičovské dovolené, která mu končí v červnu 2022, má příjmy pouze ze sociálních dávek. V září 2021 se rozešel s matkou dcery, která nyní žije v [obec], doposud nejsou domluveni ohledně výchovy a výživy. Dcera není přihlášena k předškolnímu vzdělávání. Žalovaný je studentem vysoké školy a je osobou samostatně výdělečně činnou s předmětem podnikání finanční poradentství, kdy jeho životní úroveň je vyšší jak životní úroveň žalobce, což vyplývá z jeho daňových přiznání.

7. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhl její zamítnutí, poukázal na skutečnost, že o výživném bylo naposledy rozhodnuto před 19 lety, žalobce nikdy neplnil řádně svou vyživovací povinnost, na studiu jej vždy podporovala matka, musel si vždy přivydělávat na brigádách, následně začal podnikat, je studentem VUT. Žalobce mu na výživném za posledních 16 měsíců zaplatil 8 000 Kč, je přesvědčen, že žalobcův životní styl neodpovídá jeho příjmům, má zato, že žalobce není schopen starat se o nezletilou dceru, rovněž poukázal na žalobcovu trestní minulost. Soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem, kdy žalobě částečně vyhověl a snížil výživné od 1. 1. 2018 na částku 4 000 Kč měsíčně. Dospěl k závěru, že od doby, kdy bylo o výživném rozhodováno naposledy, došlo ke změně poměrů na straně obou účastníků, kdy 2. 6. 2018 se žalobci narodila dcera [jméno] [příjmení] [příjmení], žalobce byl v určitá konkrétní období od roku 2015 doposud evidován na Úřadu práce ČR a nebyla mu poskytována podpora v nezaměstnanosti ani při rekvalifikaci. Od 13. 11. 2019 byl žalobci přiznán rodičovský příspěvek na nezletilou, který původně činil 7 600 Kč měsíčně a byl průběžně zvyšován až do výše 8 635 Kč měsíčně. Dále byl žalobci přiznán příspěvek na bydlení od 25. 3. 2020, který byl průběžně zvyšován až do výše 12 095 Kč měsíčně, žalobce příležitostně pracoval u dvou zaměstnavatelů na základě dohod o provedené práci, bydlí v pronajatém bytě o velikosti 2+kk na adrese [adresa], trpí [anonymizováno] chorobou. Žalobce byl zapsán jako fyzická osoba v živnostenském rejstříku od 20. 10. 2011 s živnostenským oprávněním [číslo] – výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona a tato živnost byla ukončena dne 29. 5. 2020. Od 23. 9. 2011 do 15. 10. 2019 byl žalobce zapsán jako statutární orgán [právnická osoba] s.r.o. Žalovaný v roce 2018 2019 začal studovat VUT v [obec], Fakultu strojního inženýrství, od 15. 1. 2019 byl studentem na Provozně ekonomické fakultě [anonymizováno] univerzity v [obec], od 24. 6. 2019 doposud studuje na VUT v [obec], Fakultu podnikatelskou, formou prezenčního studia, kdy změna vysoké školy v průběhu studia souvisela se zájmem žalovaného o studium na Fakultě podnikatelského zaměření, čemuž koresponduje to, že žalovaný od roku 2018 podniká jako finanční poradce. Od 17. 1. 2018 je zapsán v živnostenském rejstříku na dobu neurčitou s předmětem podnikání – výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona, kdy žalovaný začal podnikat proto, že mu žalobce po celou řadu let neplatil stanovené výživné. Pokud by nepodnikal, nemohl by po skončení střední školy studovat vysokou školu. [obec] měsíční příjmy žalovaného z podnikání činily v roce 2018 4 267 Kč, v roce 2019 16 184 Kč, v roce 2020 18 187 Kč, kdy v tomto příjmu je zohledněno vyplacení pojistného ve výši 255 645 Kč za totální poškození vozidla. Žalovaný do 31. 5. 2020 žil ve společné domácnosti se svou matkou, od 1. 6. 2020 bydlí odděleně, neboť matka žije s přítelem, s nímž si žalovaný nerozumí, a s dalšími jejími dvěma dětmi. Poukázal na životní styl žalobce, který žil s matkou své dcery (státní příslušnicí [příjmení]) od jejích 17 let, žalobci se nepodařilo prokázat, kdo skutečně o nezletilou dceru žalobce pečuje, neboť bez součinnosti žalobce toto nebylo možné. Přestože žalobce měl dle svých tvrzení ukončit podnikání, pořídil si s o 26 let mladší partnerkou dítě, v květnu 2020 měl letecky cestovat do Turecka, v roce 2019 rovněž letecky cestoval s dcerou a partnerkou na Filipíny za 21 000 Kč. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2020, č. j. [číslo jednací] bylo prokázáno, že žalobce byl opakovaně soudně trestán, a to celkem 5x pro různorodou trestnou činnost, např. pro přečin výroba a jiná nakládání s dětskou pornografií, pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením, pro neplnění vyživovací povinnosti na žalovaného, byl označen za recidivistu. Pokud žalobce tvrdí, že je nemajetný a založil novou rodinu se zcela nemajetnou občankou [příjmení], kdy po narození dcery nastoupil na rodičovskou dovolenou, dospěl soud k závěru, že se žalobce vzdal výhodnějšího zaměstnání, resp. výdělečné činnosti v rámci podnikání, kdy dříve dosahoval vysokých příjmů, navíc ve svém věku zakládá rodinu se ženou, která nemá žádné finanční prostředky, čímž podstupuje nepřiměřená majetková rizika. Žalovanému dluží na výživném částku cca 700 000 Kč. Vůči žalovanému se dopustil trestné činnosti neplněním vyživovací povinnosti, kdy takové chování žalobce je vůči žalovanému i vůči společnosti v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat právní ochranu. Soudu prvního stupně se v průběhu řízení podařilo zjistit osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného, u žalobce však nikoliv, a to s ohledem na neposkytnutí součinnosti žalobce. Soud prvního stupně však žalobě částečně vyhověl a snížil výživné od 1. 1. 2018 na částku 4 000 Kč měsíčně, neboť shledal důvody ke snížení výživného v tom, že se žalobci narodilo další dítě, že trpí [anonymizováno] chorobou a žalovaný v důsledku neplnění vyživovací povinnosti byl nucen začít podnikat.

8. Podle § 2 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

9. Podle § 6 odst. 1 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle odst. 2 cit. ust. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

10. Podle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

11. Podle § 913 odst. 1 o.z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 cit. ust. při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

12. Oba účastníci před odvolacím soudem uvedli, že na jejich straně nedošlo od rozhodnutí soudu prvního stupně k podstatným změnám, které by měly vliv na výsledek sporu. Žalobce do konce června pobírá rodičovský příspěvek, poté si chce najít zaměstnání. Uvedl, že s matkou nezletilé dcery již nevedou společnou domácnost, tato se přibližně v září 2021 odstěhovala do [obec], kde nyní žije, nejsou spolu dohodnuti o výchově a výživě nezletilé dcery, tato není přihlášena do mateřské školy. Žalovaný je stále studentem VUT, Fakulty podnikatelské, a při studiu podniká. Odvolací soud v tomto směru doplnil dokazování, kdy z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2021 vyplynulo, že dílčí základ daně u žalovaného činil 117 999 Kč, potvrzením o studiu bylo prokázáno, že žalovaný studuje ve 3. ročníku prezenční formy studia. Oznámeními o změně výše dávek státní sociální podpory bylo prokázáno, že žalobci je aktuálně vyplácen příspěvek na bydlení ve výši 12 095, rodičovský příspěvek ve výši 8 047 Kč měsíčně a přídavek na nezletilou [jméno] ve výši 630 Kč měsíčně. Odvolací soud dále k návrhu žalobce vyžádal výpis z účtu žalovaného vedený u [anonymizována dvě slova], organizační složka č. [bankovní účet], z něhož nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro dané řízení. Prostřednictvím tohoto důkazu se snažil žalobce prokázat, že žalovaný má příjmy z odměn za členství v dozorčích radách, což však z tohoto důkazu nevyplývá.

13. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, na jehož základě učinil přiléhavé právní závěry, a současně ani řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro stručnost a výstižnost lze na skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho posouzení věci po právní stránce plně odkázat. Veškeré námitky, které vznesl žalobce ve svém odvolání, považuje odvolací soud za nedůvodné.

14. V této souvislosti je vhodné doplnit, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zastávají shodně stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí,„ nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud„ se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu“ (z mnoha srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 31/12 ze dne 21. 12. 2012 s poukazem na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci Garcia Ruiz proti Španělsku).

15. Pokud žalobce u jednání odvolacího soudu upozorňoval na určité chyby v psaní a zřejmé nesprávnosti, např. v bodě 28. odůvodnění napadeného rozsudku, kde je chybně uvedeno např. datum narození nezletilé [jméno] apod., odvolací soud konstatuje, že tato nedopatření nemají žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí dle ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř., dle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že odůvodnění rozsudku závazné není, čemuž odpovídá i to, že odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 202 odst. 3 o.s.ř.).

16. Ke zdůraznění správnosti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud dále doplňuje následující. O výživném pro žalovaného, tehdy čtyřletého nezletilého, bylo rozhodováno soudem naposledy před takřka 19 lety, kdy žalovaný navštěvoval mateřskou školu a žalobce podnikal, zabýval se maloobchodním prodejem zboží, měl obrat v roce 2002 cca 14 milionů Kč, za leasing 3 osobních vozidel a motorky platil 27 507 Kč měsíčně, matka žalovaného byla po skončení rodičovské dovolené evidována na Úřadu práce, měla příjem pouze z dávek státní sociální podpory. Žalovaný žil sám s matkou v rodinném domě rodičů matky a žalobce vlastnil ½ rodinného domu, v němž žil. Za tohoto skutkového stavu bylo žalobci stanoveno výživné ve výši 8 000 Kč, z toho 3 000 Kč bylo splatných k rukám matky žalovaného a 5 000 Kč mělo sloužit k tvorbě úspor. Nyní je žalovaný studentem 3. ročníku prezenční formy studia bakalářského studijního programu Ekonomika podniku na Fakultě podnikatelské [obec] učení technického v [obec], při studiu podniká s předmětem podnikání činnosti zástupců pojišťovny a makléřů, žije v pronajatém bytě. Žalobce ukončil podnikání, přibyla další vyživovací povinnost k [jméno] [příjmení] [příjmení], v červnu 2022 mu končí rodičovská dovolená, má příjem ze sociálních dávek a asi si bude hledat zaměstnání.

17. Žalovaný ani jeho matka od doby, kdy bylo o výživném rozhodováno naposledy, nepodali návrh na zvýšení výživného, naopak žalobce po celou dobu trvání vyživovací povinnosti k žalovanému tuto řádně neplní, za což byl odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2020, č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 6. 2020, č. j. [číslo jednací] k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 60 měsíců a nad žalobcem (obžalovaným) byl vysloven dohled. Soudy obou stupňů v trestním řízení dospěly po provedeném dokazování k závěru, že výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně je žalobce (pětkrát soudně trestaný obecný i speciální recidivista) schopen hradit. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce měl k ukončení podnikání vážný důvod, ani to, že by mu [anonymizováno] nemoc bránila ve výdělečné činnosti. Žalobce žádným spolehlivým způsobem nevysvětlil, proč byl na rodičovské dovolené s dcerou [jméno] on a nebyla s ní její matka, a proč žalobce rodinu nezajišťoval po ekonomické stránce. Pokud si žalobce za situace, kdy měl vyživovací povinnost k žalovanému, rozhodl počít dítě s o 26 mladší partnerkou, státní občankou [příjmení], musí si být vědom toho, že vznik další vyživovací povinnosti jej nezbavuje vyživovací povinnosti k žalovanému. Skutečnost, že žalobce na tom není finančně tak špatně, jak opakovaně uvádí, prokazují to i jeho zahraniční cesty, k nimž došlo v průběhu tohoto řízení i trestního řízení, a které byly důvodem jeho žádostí o odročení jednání. Pokud žalovaný podniká a u toho je studentem prezenčního studia vysoké školy, nemůže mu jít tato skutečnost k tíži, navíc s ohledem na okolnosti tohoto případu, kdy z provedeného dokazování lze dovodit, že žalovaný si byl nucen začít přivydělávat s ohledem na protiprávní jednání žalobce spočívající v neplnění zákonné vyživovací povinnosti, jinak by nebyl schopen zaplatit náklady spojené se studiem. Žalobce nemůže těžit ze svého protiprávního jednání (§ 2 odst. 3, § 6, § 8 o.z.). Pokud soud prvního stupně snížil výživné počínaje 1. 1. 2018 na částku 4 000 Kč měsíčně (131 Kč denně) a žalovaný nenapadl odvoláním I. výrok rozsudku, nemohl odvolací soud správnost vyhovujícího výroku, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, přezkoumat. Je v možnostech žalobce takto snížené výživné platit, a to i při existenci další vyživovací povinnosti žalobce a jeho onemocnění.

18. S ohledem na shora uvedené odvolací soud v souladu s ust. § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném II. výroku jako věcně správný potvrdil, v upraveném znění, když soud prvního stupně uvedl špatný počátek dne, od kterého požadoval žalobce zrušit výživné (chybně bylo uvedeno 1. 1. 2000 místo správného 1. 1. 2018 – viz usnesení na č. l. 237). Odvolací soud potvrdil jako věcně správné závislé výroky III., IV. a V. o nákladech řízení.

19. V řízení o zrušení výživného je tarifní hodnota stanovena dle § 8 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), a to v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2108/21. Žalobce se v odvolacím řízení domáhal snížení výživného na částku 500 Kč měsíčně od 18. 1. 2017 do 31. 12. 2017, zrušení výživného sníženého soudem prvního stupně na částku 4 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2018, tarifní hodnota pak činí 5 x 12 x 4 000, tj. 240 000 Kč. V souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud přiznal úspěšnému žalovanému vůči neúspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 19 120 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby po 9 260 Kč (za písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání před odvolacím soudem dle ust. § 7 bod 6, § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. g), k) AT), dvou režijních paušálů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT).