70 CO 36/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2022, č. j. 112 C 212/2021-63,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 114 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaslání omluvného dopisu ve znění:„ Já, níže podepsaná [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], se tímto výslovně omlouvám MUDr. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], za to, že jsem úmyslně zakládala do řízení vedených u orgánů veřejné moci znalecký posudek vypracovaný MUDr. [jméno] [příjmení] dne [datum], který pojednává o duševním zdraví MUDr. [příjmení]. Plně si uvědomuji veškerá rizika, která mohla MUDr. [příjmení] vzniknout v důsledku mého závadného chování, zejména s ohledem na to, že zveřejňovaný znalecký posudek obsahuje velmi citlivé osobní údaje o zdravotní stavu MUDr. [příjmení]. Stejně tak se omlouvám za veškeré nepříjemnosti, které měl MUDr. [příjmení] s tím, aby napravil závadný stav a dosáhnul tak vynětí zdravotnického posudku z předmětných spisů.“ (I. výrok). Žalobu zamítl i ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč (II. výrok) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč (III. výrok).

2. Soud prvního stupně takto zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal předmětných satisfakčních nároků z důvodu tvrzených neoprávněných zásahů žalované do práva na ochranu osobnosti žalobce, jichž se měla žalovaná dopustit doložením předmětného znaleckého posudku o duševní poruše žalobce do dědického spisu, vedeného notářem JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. 41 D 731/2019, a do svého insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [insolvenční spisová značka].

3. Soud prvního stupně zjistil, že předmětný znalecký posudek byl žalovanou do pozůstalostního řízení i do insolvenčního řízení opravdu předložen, nicméně šlo o výkon jejích subjektivních práv a povinností. V pozůstalostním řízení totiž posudek dokládala v souvislosti se zpochybněním validity závěrů notáře ohledně listiny pokládané notářem za závěť a dovozovala, že žalobce se měl vůči otci dopouštět jednání zapříčiněného i jeho zdravotním stavem. Žalovaná takto hájila svá práva v daném řízení, přičemž tak nečinila excesivním způsobem. V insolvenčním řízení pak nejprve žalobce svými podáními zpochybňoval legální nabytí prostředků použitých k plnění oddlužení žalovanou a žalovaná následně reagovala doložením posudku týkajícího se jeho zdravotního stavu. Taková forma obrany je legitimní, neboť žalovaná hájila svoje práva proti nařčení ze strany žalobce. Zveřejnění listiny v insolvenčním rejstříku nebylo výsledkem činnosti žalované, ale insolvenčního soudu, jehož úkolem bylo postupovat v intencích 422 odst. 2 insolvenčního zákona a zveřejnit případně pouze jméno a příjmení, nikoli další identifikační údaje. Žalobce následně dosáhl vynětí listiny z rejstříku.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že znalecký posudek neměl po mnoha letech žádnou vypovídací hodnotu a jeho předložením nemohlo dojít k jakékoli obraně subjektivních práv žalované. Jediným důvodem, pro který žalovaná posudek do předmětných řízení zakládala, bylo zpochybnit žalobce jako osobu s duševním onemocněním, jejíž sdělení nelze brát vážně v důsledku diagnostikovaného duševního onemocnění. Posudek byl zcela jednoznačně způsobilý poškodit žalobce a znevážit jeho osobu, přičemž žalované muselo být známo, že insolvenční rejstřík je veřejný. Doložením znaleckého posudku nemohlo dojít ani k relevantnímu znevěrohodnění listiny obsahující závěť otce účastníků, neboť tato listina je novějšího data než znalecký posudek. I kdyby snad bylo konstatováno jakékoli nevhodné chování žalobce vůči otci, z následného úkonu otce je evidentní, že tento si onemocnění žalobce uvědomoval, veškeré závadné jednání mu odpustil, z dědictví jej nevyloučil a naopak mu odkázal veškerý majetek. Jediným cílem žalované tedy bylo znevážit osobu žalobce. Žalobce k důkazu navrhoval výslech notáře JUDr. [příjmení] ohledně průběhu a okolností dědického řízení (včetně toho, jak po jeho předložení nahlíží na žalobce), avšak soud prvního stupně tento důkaz neprovedl. Obdobně neprovedl výslech JUDr. [příjmení] jako insolvenčního správce ani účastnický výslech, přičemž neprovedení výslechu žalobce nijak neodůvodnil.

5. Žalobce současně v průběhu odvolacího řízení specifikoval, že ze souhrnně požadované finanční satisfakce nárokuje za první zásah v podobě doložení znaleckého posudku do pozůstalostního řízení částku 10 000 Kč a za druhý zásah v podobě doložení znaleckého posudku do insolvenčního řízení částku 40 000 Kč.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Poukázala na skutečnost, že v rozporu s koncentrací řízení před soudem prvního stupně zahltil žalobce odvolací soud množstvím tvrzení a listin, většinově zcela nesouvisejících s předmětem řízení. V meritu věci se plně ztotožnila s napadeným rozhodnutím.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, který náležitě skutkově zhodnotil, a současně řízení nezatížil procesními vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze proto odvolacím soudem primárně odkázat a ke zdůraznění jeho věcné správnosti uvést následující:

9. Již soudní praxí ve věcech ochrany osobnosti dle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“), která je plně využitelná i v režimu o.z., bylo dlouhodobě a konstantně dovozováno, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je vyloučena tam, kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva či povinnosti stanovených zákonem (jako je např. výkon práv účastníka v řízení nebo výkon svědecké či znalecké povinnosti) s výjimkou případů, kdy se ten, kdo právo či povinnost vykonává, dopustí excesu. Např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, Nejvyšší soud dovodil, že pokud osoba vypovídající v soudním řízení zasáhne do osobnostních práv jiného, nejde o zásah neoprávněný, s výjimkou případu, kdy se ten, kdo výpověď před soudem činí, dopustí excesu; o neoprávněný zásah zejména nejde, stal-li se přiměřeným způsobem a není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba trvat s ohledem na zajištění základní úcty k její důstojnosti. V rozsudku ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 795/2002, Nejvyšší soud shodně dovodil, že neoprávněným zásahem do práv chráněných ustanoveními § 11 a násl. obč. zák. nejsou projevy, které podle svého obsahu, formy a cíle je možno považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit.

10. Tyto dlouhodobé a konstantní závěry vycházejí primárně již ze [příjmení] stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydal Nejvyšší soud ČSSR v roce 1980 (S III, str. 196). Skutečnost, že vzhledem k institutu tzv. zákonné licence je obecně neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ve vztahu k výkonu procesních podání a výpovědí svědků, účastníků řízení a jejich zástupců v jiných řízeních vyloučena s výhradou excesu, je stvrzena bohatou judikaturou Nejvyššího soudu (dále z mnoha např. usnesení ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3453/2011, či ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1225/2013), a to dokonce včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 13/2007.

11. Se zřetelem na tato obecná východiska, přenesená na posuzovaný případ, lze proto konstatovat, že vytýkané zásahy žalované, dotýkající se práva na ochranu osobnosti žalobce (§ 81 a násl. o.z.), učiněné v rámci soudních řízení (přičemž pověřený notář zde vystupuje v pozici tzv. soudního komisaře), jsou kryty předmětnou okolností vylučující neoprávněnost zásahu v podobě realizace subjektivních procesních práv a povinností žalované, jak soud prvního stupně přiléhavě a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí ohledně tohoto specifického typu zásahů dovodil. Jde-li o otázku případného excesu z výkonu procesních práv a povinností v jiných řízeních, pak úkolem soudu v řízení na ochranu osobnosti nemůže být ingerence do hodnocení důkazů předkládaných účastníky v jiných řízeních, a proto je argumentace žalobce ohledně údajné absence vypovídací hodnoty letitého znaleckého posudku pro účely těchto jiných řízení, činěná v řízení na ochranu osobnosti, zcela irelevantní. Hodnocení vypovídací hodnoty důkazů předložených v jiných řízeních pro účely těchto řízení je v souladu se zásadami přímosti a volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) vyhrazeno orgánům rozhodujících v těchto řízeních. Pro rozhodnutí soudu v řízení na ochranu osobnosti je určující toliko existence určité věcné souvislosti důkazu předloženého v jiných řízeních se skutečnostmi tam projednávanými, tedy absence obsahového excesu při výkonu procesních práv žalované v těchto řízeních, která je přitom dána, jak soud prvního stupně přiléhavě dovodil. Vzhledem k absenci takového obsahového excesu není opodstatněný odvolací argument žalobce, že jediným cílem žalované bylo znevážit osobu žalobce [příjmení] tomto rámci nutno odvolacím soudem poukázat rovněž na nezbytnost restriktivního přístupu k dovození excesů z licence, neboť při interpretaci a aplikaci práva je obecně respektováno, že výjimka z pravidla musí být vykládána restriktivně tak, aby se výjimka nestala pravidlem (zásada singularia non sunt extendenda). Zmínit lze dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, ohledně absence excesu dokonce u výroků o tom, že žalobkyně v dané kauze je„ zlodějka“,„ krade“ a„ lže“, užitých při účastnické výpovědi před soudem v občanském soudním řízení. Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího soudu nejde současně ani v nyní posuzovaném případě odhlédnout od toho, že listina byla předložena v souvislosti s atmosférou napjatých vztahů mezi žalobcem a žalovanou, jejímž důsledkem je, inter alia, právě i tato žaloba na ochranu osobnosti.

12. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že zveřejnění listiny v insolvenčním rejstříku je přičitatelné insolvenčnímu soudu, jehož úkolem bylo v tomto směru postupovat na základě § 422 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy zveřejnit pouze jméno a příjmení, nikoli další osobní údaje. I komentářová literatura k § 422 odst. 2 insolvenčního zákona zde stvrzuje, že u každého podání, které bude insolvenčnímu soudu doručeno, musí insolvenční soud provést úpravu znemožňující v insolvenčním rejstříku zveřejnit údaje o fyzické osobě, která není autorem podání. Výjimku tvoří její jméno a příjmení. O takovou ochranu údajů nemusí označená fyzická osoba žádat, insolvenční soud tak činí automaticky (srov. komentář k danému ustanovení in [příjmení], J., BROŽ, J., [příjmení], A., [jméno], A., STRNAD, Z., [příjmení], L., [příjmení], M. aj. Insolvenční zákon. Komentář. Wolters Kluwer. [obec], 2008). Ve vztahu k žalované není vůbec rozhodné, zda se žalobci podařilo docílit vynětí listiny z insolvenčního rejstříku, jak toto skutkové zjištění soudu prvního stupně žalobce v odvolacím řízení zpochybňoval.

13. Vytýká-li žalobce soudu prvního stupně neprovedení některých důkazů, lze soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav považovat pro rozhodnutí ve věci za naprosto dostatečný, přičemž soud prvního stupně se s důvody, pro které další důkazy opodstatněně neprovedl, řádně vypořádal, na což odvolací soud pro stručnost odkazuje. Není pravdivá odvolací námitka, že by se soud prvního stupně nevypořádal s návrhem na výslech žalobce (k tomu srov. odst. 6 uprostřed odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně). Lze poukázat i na skutečnost, že důkaz výslechem účastníka je ve smyslu § 131 odst. 1 o.s.ř. důkazem toliko podpůrným, který lze nařídit, jen jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Bylo by přitom zcela nehospodárné a samoúčelné dokazovat takto nemajetkovou újmu žalobce, absentuje-li zde protiprávnost jednání žalované jako základní předpoklad odpovědnostního vztahu mezi účastníky.

14. Pro opožděnost a bezpředmětnost neprovedl odvolací soud množství žalobcem v souvislosti s odvoláním navržených nepřípustných nových důkazů (§ 213 odst. 5 ve spojení s § 205a o.s.ř.), které nadto ve vztahu k předmětu řízení nemohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí. V podmínkách neúplné apelace odvolacího řízení je zde přiléhavé konstatování žalované, že v rozporu s koncentrací řízení před soudem prvního stupně zahltil žalobce odvolací soud množstvím tvrzení a listin, většinově zcela nesouvisejících s předmětem řízení.

15. Lze tudíž opodstatněně uzavřít, že ze strany žalované nedošlo žádným z obou žalovaných skutků (v podobě předložení znaleckého posudku na žalobce do pozůstalostního a do insolvenčního řízení) k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, chráněného § 81 a násl. o.z., a žalobci proto nenáleží vůči žalované požadované satisfakční nároky formou omluvného dopisu a formou peněžité náhrady nemajetkové újmy (§ [číslo], § 2951 odst. 2 o.z.). Ze strany žalované totiž nedošlo k zaviněnému neoprávněnému zásahu do absolutního práva žalobce, a chybí tak předpoklady odpovědnosti žalované dle § 2910 o.z.

16. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, o které soud prvního stupně správně rozhodl na základě zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a správně ji i vyčíslil.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že s odvoláním neúspěšný žalobce je k jejich náhradě povinen žalované k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.) Náklady odvolacího řízení vynaložené účelně žalovanou činí celkem částku 4 114 Kč a představují odměnu za 1 úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) 3 100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 AT) s 1 režijním paušálem 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhradu DPH v částce 714 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Vyjádření k odvolání nelze v daném případě považovat za účelné, neboť bylo učiněno značně opožděně teprve den před jednáním odvolacího soudu a za této situace už mohlo být stejně dobře učiněno až v rámci jednání. Z tohoto důvodu ostatně zástupce žalované daný úkon právní služby ani nenárokoval k náhradě.