70 Co 41/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Ivy Krejčířové a soudců JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., a JUDr. Michala Ryšky v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 1 020 746,08 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. října 2024, č. j. 6 C 256/2023-264,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 305,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 020 746,08 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že u žalované jako rezidentního rodiče pečujícího o nezletilého společného syna Marka nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně žalobce. Na straně matky nebyla zjištěna žádná manipulace s nezletilým, a to žádným ze znaleckých posudků, které byly v řízení provedeny k důkazu, byť s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodného období či období úzce souvisejícího se týkal pouze posudek , jméno FO, Naopak všechny posudky se shodují v tom, že příčinou nefunkčního nastavení úpravy styku z rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 10. 2019, č. j. 16 Co 165/2018-897, je intenzivní rodičovský konflikt a neschopnost rodičů spolu komunikovat. Z posudku , jméno FO, plyne vliv obou rodičů na postoje nezletilého, zejména na jeho negativní nastavení. Znalkyně sice neshledala znaky manipulace, nicméně komunikace rodičů je nastavená na vzájemné nenaslouchání a nepřijímání jiného názoru. Dílčí náznak manipulace matky z roku 2019 soud posoudil s ohledem na časový odstup i s přihlédnutím k posudku jako nevhodný, avšak příčinou změny náhledu nezletilého na styk s otcem může mít tři příčiny, z nichž emoční působení matky je pouze jednou z nich, nikoli však jediná. Mohlo jí být i to, že se s matkou tehdy neviděl tak často, neboť byl v péči otce, jehož požadavky na školní přípravu vnímal jako přísné, zatímco pobyt u matky byl bez přítomnosti všednodenních povinností. Mohl mít rovněž vliv negativní zážitek s otcem. V již citovaném rozsudku Krajského soudu naopak byly shledány znaky manipulace ze strany otce, byť neuměle a nepřímo. Posudek , jméno FO, rovněž neučinil zjištění stran manipulace, popsal však obavu nezletilého plynoucí ze strachu z chování otce a kritiky jeho osoby, ať již výsledků ve škole nebo vzhledu či stylu života.

3. Závěry znalce navazují na období, jež je předmětem žaloby (1. 1. 2021 až 13. 6. 2021, resp. 1. 4. 2022 až 16. 4. 2023), kdy jeho počátek je spojen s incidentem z 28. 12. 2020. Tehdy měl žalobce v průběhu pobytu nezletilého u něj o Vánočních svátcích dotyčného fyzicky napadnout. Skutečnosti, že se konflikt odehrál, nasvědčovala černobílá fotografie, jakož i záznam z jednání na OSPOD 18. 1. 2021, kde byl uvedený útok popsán nezletilým samým. Právě tato událost odstartovala sérii neuskutečněných styků s nezletilým, jež jsou předmětem žaloby. V návaznosti na vyhodnocení nezletilého jako ohroženého dítěte byl navázán styk s psychologem a rovněž svolána případová konference, kde byla řešena otázka postupného navazování přerušeného stýkání se. Dohoda tam učiněná ovšem nebyla ze strany žalobce dodržena, když na sjednanou schůzku dovezl místo spolužáka dospělou osobu. Následně styk probíhal za spolupráce OSPOD , adresa, . Další část předmětného období byla poznamenána oznámením žalobce na Policii ČR, že mu nezletilý měl odcizit doma hotovost, přičemž současně přiměl nezletilého přiznat se, že hotovost odcizil svojí babičce. Nezletilý i údajná poškozená to následně popřeli. Tato událost měla jednoznačně negativní vliv na vztah nezletilého s otcem. Příčinu k omezení kontaktů tak zavdal jednoznačně žalobce. Následně byla setkávání realizována za asistence Centra sociálních služeb, p. o., když atmosféra se postupně začala uvolňovat a nezletilý opět počal být se žalobcem samostatně, což žalovaná umožnila. Soud nedospěl k závěru, že by žalovaná vytvářela podmínky pro odcizení nezletilého a žalobce. Je sice povinností pečujícího rodiče podporovat vztah dítěte k druhému rodiči, pokud však tato snaha neuspěje, je třeba přistoupit k institucionálnímu rámci. Přesto rodič není povinen podporovat vztah s druhým rodičem neomezeně. Kromě dalších okolností je třeba zohlednit i vztah samotného dítěte s druhým z rodičů, i schopnost takového rodiče při realizaci styku s dítětem dostát svým povinnostem. Ty totiž nelze shledat pouze na straně jednoho z rodičů ale obou. Spočívají ve schopnosti vytvořit podmínky pro realizaci styku. Žalobce neprokázal žádným z důkazů, že by nezletilý byl naváděn žalovanou k odmítání styku s ním, nebo že žalovaná styku bránila. Slyšený svědek seděl vždy v autě, na nezletilého ani žalovanou přitom neviděl, přesto jednoznačně uvedl, že žalovaná zájem o odjezd nezletilého neměla. Ze samotného neotevření dveří však tento zájem dovodit nelze.

4. Žalobce podal proti citovanému rozsudku odvolání. Na straně žalované je dána objektivní odpovědnost za nerealizaci styku v soudem určeném režimu. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil důkazní břemeno, když jej shledal na straně žalobce. Je to přitom žalovaná, kdo měl prokazovat, že realizaci styku nebránila a nezletilého k němu řádně připravila. Bylo prokázáno, že styky realizovány nebyly, přičemž v důsledku této okolnosti cítil žalobce beznaděj, nejistotu a smutek, neboť tak byl vyloučen z možnosti předat nezletilému svoje životní zkušenosti a podílet se na jeho výchově.

5. Žalovaná k odvolání žalobce sdělila, že od dubna 2022 nebyl styk realizován dle rozsudku opatrovnického soudu, ale dle dohody účastníků prostřednictvím krizového centra. Nesouhlasila s názorem žalobce na rozložení důkazního břemene. Chování žalobce nelze považovat za vytváření výchovného prostředí, když nezletilého donutil jít na policii přiznat se k něčemu, co nespáchal, kromě toho jej fyzicky napadl.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal v celém rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle § 81 o. z. „chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“.

8. Podle § 82 odst. 1 o. z. „člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek“.

9. Podle § 2894 odst. 1 o. z. „povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody)“. Podle odstavce 2 „nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu“.

10. Podle § 2910 o. z. „škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva“.

11. S ohledem na níže uvedené právní posouzení v zásadě nebylo nutné rekapitulovat ustanovení občanského zákoníku, která se týkají formy náhrady majetkové nebo nemajetkové újmy. Jejich uvádění zde by bylo nadbytečné.

12. Pro účely projednávané věci bylo podstatné, že žalobce uplatnil dva nároky. Jeden (náhrada majetkové újmy) spočíval v nákladech na dopravu do místa bydliště nezletilého (a žalované) a zpět, když jejich vynaložení ve dnech plánovaného styku bylo marné, neboť k realizaci styku s nezletilým nedošlo. Druhý nárok spočíval v náhradě nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách, úzkostech a smutku z toho, že nemohl být se synem, nemohl mu předávat svoje životní zkušenosti a podílet se tak na jeho výchově. Takto vymezený druhý nárok lze po právní stránce nepochybně zahrnout do práva na ochranu osobnosti, jehož dílčím segmentem je právo na rodinný život (resp. právo na soukromí) a právo na formování vztahů s rodinnými příslušníky, jež jsou součástí prvně zmíněného práva. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na nález Ústavního soudu z 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99.

13. Přestože oba dílčí nároky pocházejí ze stejného skutkového základu, tím je neumožnění žalovanou realizovat styky žalobce s nezletilým synem, každý z nich se projevuje v právech žalovaného, jenž namítal jejich dotčení, jiným způsobem. I přes tyto odlišnosti je však v zásadě pro posouzení tvrzeného zásahu do dotčených práv na místě vyhodnotit obdobné skutečnosti. Jak pro nárok z titulu náhrady majetkové újmy, tak pro nárok plynoucí z práva na ochranu osobnosti je třeba splnit několik společných podmínek.

14. Mezi uvedené podmínky patří porušení povinnosti ze strany žalované, následek v podobě majetkové újmy (zde pro účely náhrady marně vynaložených cestovních výdajů) a nemajetkové újmy (smutek, duševní útrapy, úzkost, narušení práva na formování rodinného života), a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a tvrzeným následkem.

15. S ohledem na rozsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně, k němuž odvolací soud nemá výhrady, je možné odkázat stran skutkových zjištění pro stručnost již na jeho závěry (body 60 až 70 napadeného rozsudku), jež byly v rámci odvolacího řízení doplněny o rozsudek Krajského soudu v Brně z 27. 5. 2025, č. j. 15 Co 195/2024-2079, z něhož bylo zjištěno, že řízení o odvolání nynějšího žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí v opatrovnické věci bylo zastaveno. Tím přitom bylo rozhodnuto tak, že styk nezletilého s otcem nebude nadále upraven pro jeho nezájem se s ním stýkat. Odkázat lze i na přiléhavé právní závěry soudu prvního stupně z jím zjištěného skutkového stavu logicky vyvozené. Dále nicméně odvolací soud dodává následující.

16. Na straně žalované by jako základní podmínka pro založení odpovědnostního vztahu vůči žalovanému muselo figurovat porušení zákonné (resp. na základě zákona rozsudkem soudu uložené) povinnosti spočívající v přípravě nezletilého ke styku a umožnění tohoto styku s žalobcem a při výkonu tohoto práva s ním spolupracovat (§ 888 o. z.). Již z rozsudku soudu prvního stupně lze vyvodit, byť explicitně je to stanoveno pro účely příčinné souvislosti, že na straně žalované porušení povinnosti shledáno nebylo. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

17. Je zcela nepochybné, že žalovaná měla povinnost podle již citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 10. 2019, č. j. 16 Co 165/2018-897, jako pečující rodič umožnit styk nezletilého s žalobcem každý lichý týden od pátku do neděle. Stejně tak je nepochybné, že tento styk v časech specifikovaných žalobcem v žalobě v plném rozsahu realizován nebyl, byť je možné učinit dílčí závěr, že částečně došlo k překrytí se setkáními v krizovém centru, avšak pouze časově velmi omezeně. I za tato období od května 2022 do dubna 2023 nicméně žalobce náhradu újmy požadoval. Klíčovou otázkou tak bylo posouzení, zda důsledek v podobě nerealizace uvedeného styku ve stanoveném rozsahu lze přičíst žalované s ohledem na její jednání, či nikoli. Odpověď zní, že nikoli.

18. Mezi účastníky v zásadě není sporné, že jednou ze základních povinností pečujícího rodiče je připravit dítě ke styku s druhým rodičem a tomuto styku nebránit, resp. neklást překážky k tomu, aby byl realizován, ostatně tato povinnost plyne i ze zákona. V projednávané věci byla absence realizovaného styku namítána od ledna 2021, když do té doby nejspíše mezi účastníky přes nedobré vztahy nepanoval problém v tom, zda styk umožnit či ne a překážky kladeny nebyly (nikdo je netvrdil). Rovněž tak nebyly žádné problémy tvrzeny stran období od června 2021 do března 2022. Problémy nicméně byly spjaty s údajným fyzickým útokem žalobce na žalovaného o Vánocích 2020, po němž nezletilý začal odmítat k otci docházet. Tato okolnost je patrná nejen z opakovaných úředních záznamů, jež si žalobce neopomněl nechat vystavit, ale i ze záznamu z OSPOD ze dne 18. 1. 2021, kde je útok na nezletilého dotyčným popsán. Odvolací soud se zde zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně, že prvotní příčinou neochoty nezletilého realizovat styk s ním v intencích citovaného opatrovnického rozsudku, je právě onen fyzický útok na něj. V tomto směru je zcela jedno, jaká byla motivace žalobce, který na svou obranu uváděl, že se tak stalo kvůli kopání ze strany nezletilého do kamaráda ležícího na zemi, nebo je pravdivá skutková verze nezletilého, že se tak stalo z malicherných důvodů. Podstatné je, že se nelze příliš divit, že se nezletilému dále k otci docházet nechtělo.

19. U druhého z kritických a soudem prvního stupně pečlivě posuzovaných momentů je možné rovněž souhlasit s jeho závěry. Zde bylo podstatné, že žalobce dovedl v březnu 2022 nezletilého na policii, kde byl nezletilý v podstatě donucen se přiznat k odcizení prostředků babičce i otci. Oba dílčí majetkové útoky přitom nezletilý později dle úředního záznamu popřel, stejně tak krádež vyloučila údajná poškozená. Ani zde se tedy nelze pozastavit nad tím, že se nezletilému k otci na návštěvu nechtělo v období od dubna 2022 nadále až do dubna 2023.

20. Obě období jsou od sebe oddělena časovým úsekem, v němž nepochybně k dílčímu styku mezi žalobcem a nezletilým docházelo, přičemž se tak dělo prostřednictvím krizového centra, po předchozích návštěvách psycholožky a případové studii.

21. K žádné z uvedených realizací, byť za asistence krizového centra a v omezeném rozsahu, by nedošlo, kdyby nespolupracovala žalovaná. Jednak tím, že začala s nezletilým navštěvovat psycholožku, dále cestováním do krizového centra, jednak snahou o realizaci pravidel pro styk žalobce s nezletilým postupným opětným navazováním vztahu mezi nimi. Není přitom třeba v uvedených krocích spatřovat ostentativně najevo dávaný zájem z její strany – ten ostatně nebylo i s ohledem na dřívější znalecké posudky možné očekávat, ale zcela jistě v těchto krocích nelze vidět snahu styky mařit, klást jim překážky, případně z ničeho neplyne, že by nezletilý byl k obstrukcím ponoukán právě žalovanou.

22. V této souvislosti je třeba souhlasit se soudem prvního stupně i s posouzením otázky, koho tíží důkazní břemeno stran prokázání porušení povinnosti žalovanou. Tíží toho, kdo z tvrzené skutečnosti dovozuje pro sebe pozitivní výsledek, tedy v projednávané věci žalobce, který tvrdí, že byl na svých právech krácen (rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018). Ten musí prokázat, že žalovaná porušila konkrétním jednáním svoji povinnost, přičemž toto břemeno důkazní žalobce neunesl, jak zhodnotil i soud prvního stupně při posouzení výpovědi svědka Koláčka (bod 71 napadeného rozsudku).

23. Přestože na straně pečujícího rodiče odvolací soud shledává povinnost dítě ke styku připravit, což nepochybně v sobě obsahuje i určitou motivaci dítěte k tomu, aby styk s druhým z rodičů neodmítal, a spolupráci s tímto rodičem, za porušení povinnosti nelze považovat, když rodič nedonutí za každou cenu svoje dítě ke styku, pokud bylo předtím druhým z rodičů fyzicky napadeno, případně dovlečeno na policii a tam se přiznalo k činu, který později popřelo, a to za podpory poškozeného. Obě zkušenosti musí být nepochybně do určité míry traumatizující a neposilují pozitivní vazbu mezi nezletilým dítětem a uvedeného jednání se dopustivším rodičem. Byť je snaha rodiče o vštípení morálních hodnot typu nepokradeš chvályhodná, nelze již kvitovat metodu, která byla v projednávané věci žalobcem zvolena, a to bez předchozí konzultace s matkou nezletilého. Snaha o výchovu se tak minula účinkem a posílila i tak přítomné negativní tendence nezletilého k žalobci. Ty byly vysledovány již znalci v dřívějších etapách opatrovnického řízení a opět zjištěny i znalcem , jméno FO, Ten ostatně zmiňuje i narážky žalobce na vzhled, životní styl a školní výsledky nezletilého ze strany otce. Negativní vztah nezletilého k žalobci ostatně vygradoval do definitivního odmítnutí otce, jak plyne z poslední úpravy (resp. neúpravy) styku dle rozsudku opatrovnického soudu citovaného v bodu 15 tohoto rozsudku).

24. Jakkoli odvolací soud chápe motivaci žalobce stran snahy o zdravý životní styl, ostatně od lékaře by bylo na místě to očekávat, stejně jako o vzhled, který životní styl odráží, a výsledky ve škole, jež mohou v řadě případů umožnit docílit v životě spokojenosti nebo i dobrého pracovního zařazení, opět je zde problém, že nejspíše nezvolil tu správnou metodu pro osobu, která se v rozhodné době nacházela v poměrně citlivém období počínající puberty. Ze všech těchto dílčích aktů, byť dobře míněných, avšak necitlivě podaných, a fyzického jednání vůči nezletilému, nelze vytvořit tmel pevného vztahu mezi rodičem a dítětem. Nebylo by možné tak učinit ani tehdy, kdyby vztahy mezi rodiči nebyly tak vyhrocené jako v projednávané věci.

25. Na straně žalované, když již ne optimální nadšení pro budování vztahu s druhým rodičem, lze shledat i přes všechny uvedené okolnosti opakovanou snahu nenechat celou záležitost usnout, ale řešit ji prostřednictvím nezávislého subjektu – nejprve návštěvami psychologa, s účastí krizového centra, přípravou plánu postupného navazujícího obnovení vztahu a omezeného styku a následně možná styku v intencích rozsudku opatrovnického soudu. Kdyby měla skutečnou snahu vše mařit, případně házet klacky pod nohy žalobci, dalo se tak učinit přímější cestou, která by byla méně náročná na trpělivost i čas a investované prostředky. Ostatně po určitou dobu realizace styku podle dřívější úpravy opatrovnickým soudem probíhala, což je patrné z absence zmínky o opaku, pokud jde o období do Vánoc 2020.

26. Pokud jde o jednání žalované, ohledně něhož měl důkazní břemeno žalobce, bylo zjištěno pouze to, že „nevyhodila“ nezletilého před dům v časech plánovaného vyzvednutí si dotyčného se sbalenými věcmi, případně neotevřela dveře k odchodu nezletilého za otcem v okamžiku jeho příjezdu. V situaci, kdy však nezletilý měl zažít s otcem zjištěné události, nelze od matky očekávat, že bude s nadšením nezletilého rvát ode dveří proti jeho vůli, případně žalobci pomáhat rychle zabouchnout dveře od auta za vzpouzejícím se synem, když on sám na návštěvu nechce, s vědomím, že jej možná čeká další víkend, kdy s otcem navštíví policii nebo zažije jiný nepříjemný zážitek. Nezletilý, přestože nedospělý, jistě byl schopen projevit svoji vůli a neochotu otce navštívit, aniž by jej matka musela navádět. I nerespektování schopnosti nezletilého se projevit vlastním názorem ze strany žalobce může být projevem jeho nedůvěry v dílčím segmentu nepochybně samostatně se projevující inteligence syna, který je schopen projevit svoje přání, aniž by mu musel někdo radit. To jen potvrzuje úvahy znalce o kritice studijních výsledků a podceňování nezletilého a nerespektování jeho názoru. I kdyby matka byla schována za záclonou a celou komunikaci s otcem vždy poslouchala, není na tom nic špatného. Který rodič by nechtěl vidět či slyšet komunikaci s druhým z rodičů v situaci, jaká nastala v projednávané věci, kde je pravidlem každých 14 dnů opakovaná návštěva žalobce na policii, úřední záznam, donucení nezletilce k návštěvě tamtéž a přiznání se ke spáchání činu, o němž jsou značné pochybnosti.

27. Z žádného ze znaleckých posudků, byť s výhradou jejich vypracování již v dřívější době, nelze dovodit snahy žalované mařit či bránit styku otce s nezletilým, naopak opatrovnický soud v minulosti dospěl k závěru opačnému (bod 62 napadeného rozsudku). Dílčí zmínka o matce a jejím vyjádření v roce 2019 pak nebyla shledána jako příčina odmítání otce nezletilým, byla pouze jednou z možných příčin daného stavu.

28. V takto vymezeném skutkovém základu nelze u matky shledat jakýkoli nedostatek v plnění povinnosti dítě ke styku s druhým rodičem připravit a umožnit jej. Sama, jak výše uvedeno, pomáhala vytvářet podmínky pro řešení závadného stavu kooperací s příslušnými orgány.

29. Výsledek hodnocení podmínek existence odpovědnostního vztahu tedy dle odvolacího soudu ztroskotává již na nenaplnění té první. Není prokázáno porušení povinnosti žalovanou, což logicky způsobuje nemožnost prokázat příčinnou souvislost k následku. Žalobce byl řádně poučen soudem prvního stupně stran splnění této procesní povinnosti, když mu bylo dáno na srozuměnou, jaké budou v takovém případě následky. Samotný následek nerealizace styku s nezletilým vytýkaný žalobcem sice nastal – marné náklady na dopravu, případně mohl nastat – smutek, úzkost a ovlivnění rodinného života žalobce negativním způsobem, nikoli však jako důsledek protiprávního jednání žalované, ale minimálně dílem chování samotného žalobce. Ten nemohl s ohledem na svoje, byť možná dobře míněné, avšak zcela nesprávně realizované chování, očekávat, že mu matka bude vycházet více vstříc a nebude stát na straně nezletilého syna.

30. Soud prvního stupně na projednávanou věc aplikoval přiléhavě i dostupnou judikaturu. Tu přitom neaplikoval zcela mechanicky, aniž by současně zohlednil nuance skutkového stavu, který se od věcí jím citovaných v podstatných okolnostech liší. Tak ve věci, do níž Nejvyšší soud vstoupil rozsudkem z 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2289/2002, bylo konstatováno, že matka porušila práva otce na realizaci styku s nezletilým tím, že na dobu, kdy se k němu mělo dojít, měl dle matky nezletilý sportovní soustředění, jinak nebyla žádná objektivní překážka styku. V nyní projednávané věci matka žádné takové více či méně naléhavé překážky otci do možnosti styk realizovat nekladla, resp. žalobce neunesl důkazní břemeno stran prokázání této skutečnosti. Naopak nezletilého tížila negativní zkušenost s otcem, pročež sám vyjádřil vůli k němu nejít.

31. V současnosti jde rovněž o odlišný skutkový základ, než ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 70 Co 243/2018, v níž sice rovněž nezletilý k druhému z rodičů nechtěl, avšak nebyl schopen sdělit relevantní důvody pro tento svůj odmítavý postoj. Současně nebyl u matky dožadující se ochrany zjištěn žádný negativní aspekt, který by dal důvod pochybovat o její výchovné způsobilosti či naznačoval existenci negativních rysů její osobnosti. Bylo tak dovozeno, že k odmítání matky musel být do značné míry nezletilý přesvědčován druhým z rodičů, čímž byl styk mařen. Z jeho strany byl vůči druhému rodiči v nezletilém posilován odmítavý postoj a tím pocit odcizení. Současně nebyl povinný rodič nijak nápomocen k řešení negativní situace. Opět se jedná o zcela odlišný skutkový děj od věci nyní projednávané, v níž matka navštívila psychologa, následně krizové centrum a v rámci své omezené ochoty s žalobcem nastavit alespoň parciálně fungující kontakt nebránila, dá se říci vlažně podporovala, jeho obnovení v omezeném rozsahu, nejprve asistovaného, posléze samostatného, jakkoli krátce trvajícího. V jeho rámci posléze nezletilý sám vyjádřil názor, že se se žalobcem stýkat nechce. Respekt k názoru dítěte je přitom závazkem státu, který je třeba zohlednit i podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č 104/1991 Sb.). Závěry rozsudku zdejšího soudu v dané věci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 243/2018-172, byly potvrzeny i Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 795/2020.

32. Na podporu přezkoumávaného rozhodnutí lze zmínit i závěry dovozené zdejším soudem v rozsudku z 16. 6. 2023, č. j. 70 Co 126/2022-99. V dané věci se žalobce požadující ochranu svých práv dopouštěl vůči nezletilému mnohem horšího jednání než ve věci nyní projednávané. Matka neumožnila styk nezletilého dítěte s otcem, protože byla vedena obavou, jak by takový styk mohl dopadnout. Byla vedena dobrými úmysly chránit dítě před potenciálně závadným chováním styku se domáhajícího rodiče, jakkoli byl později dotyčný obvinění v probíhajícím trestním řízení zproštěn. Její obavy nicméně do doby konečného potvrzení takového závěru nebyly iracionální a odmítání styku za takové situace bylo jednáním naopak racionálním a vedeným domněnkou o naplnění nejlepšího zájmu dítěte. Přestože v projednávané věci jednání žalobce zdaleka nedosahovalo takové míry závadnosti, přesto nelze na straně žalované shledat cokoli, čím by styku bránila. Odvolací soud znovu poukazuje na jí iniciované návštěvy psychologa a krizového centra, tedy i přes výtky k chování žalobce a odmítání styku nezletilým, přesto vycházela do jisté míry žalobci vstříc, a to přes negativní projevy žalobce vůči nezletilci reprezentované narážkami na vzhled, váhu, studijní výsledky, fyzický útok a obvinění z odcizení peněz. Snaha uchránit nezletilého před opakováním traumatizujícího jednání nepochybně je v nejlepším zájmu dítěte.

33. Současně nelze opomenout i závěry vyslovené v poněkud jiné věci nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14, podle kterého nemá být exekuční řízení cestou ke změně názoru nezletilého. Sice jde nyní o odlišnou situaci, ale i zde je na místě uvést, že když nezletilý je schopen projevit svůj negativní názor na to, zda se s otcem chce setkat, cestou ke změně tohoto odmítavého názoru není soudní řízení o ochranu osobnosti či náhradu škody vůči matce. Řízení samo nezmění názor nezletilého, současně postihne matku, u níž nebylo zjištěno, že by se dopustila jednání, jímž by styk žalobce s nezletilcem mařila, když sama vytvářela podmínky pro omezenou realizaci.

34. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně v meritu za věcně správný, proto jej potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na to, že předmětem řízení byly dva nároky, byla celková tarifní hodnota sporu (520 746,08) dána součtem jejích dílčích částí (20 746,08 Kč a 500 000 Kč) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když odměna náleží ve výši 10 420 Kč za každý z úkonů právní služby v podobě vyjádření k odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu 19. 11. 2025, celkem tedy 20 840 Kč. K tomu je třeba přičíst i paušální náhradu výdajů ve výši 450 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za citované úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu v celkové výši 900 Kč. Dále je součástí náhrady daň z přidané hodnoty, jejíž je zástupkyně žalované plátcem, podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4 565,40 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů odvolacího řízení částku 26 305,40 Kč, jíž je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám její zástupkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.