70 Co 49/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované Mandátem sídlem Adresa advokáta o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2024, č. j. 42 C 166/2019-330,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v II. a III. výroku mění tak, že žalobkyni se přiznává náhrada nákladů řízení odpovídající plné výši odměny a náhrady hotových výdajů přiznané ustanovené zástupkyni žalobkyně za řízení samostatným usnesením soudu prvního stupně. Žalovaná je povinna tuto náhradu zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně.

III. Žalobkyni se přiznává náhrada nákladů odvolacího řízení odpovídající plné výši odměny a náhrady hotových výdajů přiznané ustanovené zástupkyni žalobkyně za odvolací řízení samostatným usnesením soudu prvního stupně. Žalovaná je povinna tuto náhradu zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď z nájmu rodinného domu , číslo, postaveného na pozemku p. , číslo, , k. ú. , adresa, , na adrese , adresa, , daná ze strany žalované vůči žalobkyni dne 15. 5. 2019, je neoprávněná (I. výrok). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ustanoveného zástupce České republice – Městskému soudu v Brně, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením (III. výrok).

2. Soud prvního stupně uvedl, že v souladu s judikaturou je namístě v rámci širšího přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu ve smyslu § 2290 o.z. posoudit i možnou otázku zjevného rozporu výpovědi s dobrými mravy, resp. zda výpověď nepředstavuje zjevné zneužití práva. Dospěl k závěru, že důvodem a motivací veškerého počínání žalované nebylo žádné nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti, uhrazení kupní ceny žalobkyni a následná realizace vlastnického práva, ale slíbený zisk provize od , jméno FO, za vytvoření předpokladů pro načerpání finančních prostředků od banky v souvislosti s podvodným uzavřením úvěrové smlouvy a načerpání úvěru ke koupi domu, vše dle pokynů a za pomoci , jméno FO, . Navazující nájemní smlouva k domu měla být pouze důsledkem popsaného jednání, jakousi dočasnou smluvní úpravou ve vztahu k užívání domu žalobkyní. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná se po žalobkyni nedomáhala hrazení nájemného až do doby, kdy bylo zcela zřejmé, že původní plány financování splácení načerpaného úvěru žalovanou, jak to bylo zosnováno , jméno FO, , se nenaplnily a že ustalo hrazení splátek úvěru ze zdrojů , jméno FO, , které byly předtím podvodně vylákány z žalobkyně. Soud prvního stupně konstatoval, že jednáním žalované při uzavření kupní smlouvy došlo k rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, poněvadž zásadně nelze schvalovat, aby požívalo právní ochrany smluvní jednání tvořící vědomě podpůrné procesy k páchání systémové trestné činnosti (byť páchané jinou osobou, ale při vědomí a akceptaci takových podvodných procesů spolupracujícími osobami, zde např. žalovanou). Jednání učiněné v rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu se zákonem je nutno považovat za absolutně neplatné. Je-li absolutně neplatná kupní smlouva, nemohla být platně sjednána ani navazující nájemní smlouva k domu a nemohlo tak ani platně dojít k výpovědi z nájmu předmětného domu. Dále soud prvního stupně odkázal na § 6 o.z., dle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Sjednání kupní smlouvy lze považovat za zastírací právní akt sloužící k vytvoření podmínek pro možnost realizace podvodného úvěrového vztahu žalované s hypoteční bankou, který v konečném důsledku vedl k obohacení , jméno FO, a s tím spojenému obohacení žalované o slíbenou provizi (potažmo o vlastnictví předmětného domu), vše na úkor žalobkyně. Navazující nájemní smlouva představovala právní jednání, které mělo navenek validovat tento protiprávní stav a formalizovat vztah mezi žalobkyní a žalovanou ve vztahu k předmětnému domu.

3. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhla jeho zrušení či případně změnu. Dle názoru žalované soud prvního stupně ve věci provedl celou řadu důkazů, často šlo ale o důkazy, které se týkaly spíše jiných skutečností, než samotné nájemní smlouvy a důvodů pro výpověď nájmu. Zcela nadbytečné bylo zabývat se závazkem žalobkyně vyplývajícím z ručení žalobkyně za úvěr dlužníka , jméno FO, vůči společnosti , právnická osoba, Žalobkyně dosud nezpochybnila vlastnictví žalované k předmětné nemovitosti. V čl. V. odst. 5 kupní smlouvy se konstatuje, že smlouva byla sepsána na základě pravdivých údajů, pravé svobodné vůle a nebyla sjednána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně v tomto ohledu neprovedl žádné dokazování, které by toto tvrzení prodávajících (žalobkyně a její matky) vyvrátilo. Prodejem domu si žalobkyně vyřešila své vlastní závazky, které převzala zcela dobrovolně. Soud prvního stupně ve svém hodnocení důkazů přehlédl, byť mu tato skutečnost byla známa, že žalobkyně sama za účelem získání úvěru vystavila potvrzení o úhradě části kupní ceny na 470 250 Kč, tedy se sama na protiprávním jednání žalované dost významnou měrou podílela vlastním protiprávním jednáním. Dále žalovaná poukázala na čl. VII. odst. 3 nájemní smlouvy, dle kterého pronajímatel a nájemce po přečtení smlouvy prohlašují, že smlouva je výrazem jejich pravé a svobodné vůle. Soud prvního stupně ani v této věci neprovedl dokazování, které by tvrzení obsažené ve smlouvě vyvracelo. Důkazy k vyvrácení tohoto tvrzení navíc měla předložit sama žalobkyně. Zcela nesporné je, že nebylo placeno žádné nájemné. Žalovaná tudíž v bytě s dalšími osobami bydlí zcela zdarma, pouze si hradí vlastní provozní náklady. Po formální stránce jsou tedy důvody výpovědi po právu. Závěr soudu prvního stupně o tom, že po určité době budou oběma prodávajícím nemovitosti vráceny, se opírá o neurčité tvrzení samotné žalobkyně. Dále žalovaná měla za to, že ve skutečnosti z celé situace více vytěžila žalobkyně.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku a uvedla, že celý vztah mezi účastnicemi řízení byl důsledkem rozsáhlé trestné činnosti , jméno FO, . Žalobkyně byla v obtížné osobní a finanční situaci, a proto přivolila postupu , jméno FO, podrobně popsaném ve výroku pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 52 T 10/2018-12705. Výsledkem tohoto postupu byl převod vlastnictví domu, aniž by žalobkyně cokoliv získala jako protiplnění. Žalovaná naopak v důsledku svého nepoctivého jednání získala dům, provizi a částku odpovídající dvanácti splátkám hypotéky. Na hypotéku by přitom žalovaná bez podvodného jednání nedosáhla.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i nad rámec odvolacích důvodů, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou ze dne 2. 8. 2019 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu domu , číslo, , č. or. , číslo, na , adresa, , umístěného na pozemku p. , číslo, , k. ú. , adresa, . Žalobkyně uvedla, že dne 10. 5. 2013 uzavřela se žalovanou kupní smlouvu, kterou na ni převedla předmětný dům. Učinila tak v omylu a pod nátlakem ze strany , jméno FO, , na jejíž doporučení předmětný dům za provizi zastavila v souvislosti s dluhem třetí osoby (, jméno FO, ) u společnosti , právnická osoba, , jméno FO, přitom slibovala brzkou úhradu dluhu. V obavě, že přijde o střechu nad hlavou, když třetí osoba dluh nesplácela, přistoupila na nabídku , jméno FO, , aby prodala předmětný dům žalované, která byla známou , jméno FO, . Žalovaná následně za provizi 100 000 Kč od , jméno FO, uzavřela hypoteční úvěr ke koupi předmětného domu. Po více než půl roce od koupě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena nájemní smlouva. Žalobkyně uvedla, že obě smlouvy byly fingované, jejich obsah odporuje dobrým mravům a veřejnému pořádku, jelikož se jednalo o úkony směřující k zastření trestné činnosti. Kupní cenu za dům převzala , jméno FO, , která dle dohody měla z těchto peněz platit nájemné, resp. platit za žalovanou splátky hypotečního úvěru a dále investovat. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a tvrdila, že kupní i nájemní smlouva jsou platné. Uvedla, že zaplatila kupní cenu k rukám žalobkyně, a to z načerpaného hypotečního úvěru, k jehož poskytnutí si banka v rámci zajištění vyžádala vznik zástavního práva k předmětnému domu. Žalobkyně přitom dala k jeho zřízení souhlas. Žalovaná hradí řádně splátky hypotečního úvěru, zatímco žalobkyně v domě reálně bydlí, ale oproti dohodě nic nehradí. Žalobu žalovaná považovala za obstrukční jednání žalobkyně s cílem zajistit si nadále bydlení v předmětném domě.

7. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí velmi důkladně a podrobně vylíčil skutkové okolnosti projednávané věci, které vyplynuly z provedeného dokazování a zejména z listin z trestního spisu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2018. Na obsah odůvodnění soudu prvního stupně lze tudíž v tomto ohledu odkázat. Lze jen ve stručnosti shrnout, že byl v řízení před soudem prvního stupně zjištěn následující skutkový stav:2012, jméno FO, přesvědčila žalobkyni a její matku, aby za úplatu 300 000 Kč ručily domem za úvěr dlužníka , jméno FO, ve výši 1 100 000 Kč.22. 6. 2012, jméno FO, vyjednala u společnosti , právnická osoba, úvěr pro , jméno FO, , který byl téhož dne schválen.3. 5. 2013Uzavření hypotečního úvěru žalovanou – poskytnut úvěr ve výši 2 664 750 Kč; s touto částkou bylo naloženo následovně: částka ve výši 1 380 000 Kč byla využita na splacení dluhu , jméno FO, u společnosti , právnická osoba, ; částku ve výši 129 000 Kč předala , jméno FO, žalobkyni na úhradu daně z převodu nemovitosti; částku ve výši dvanáctinásobku měsíční splátky hypotečního úvěru předala , jméno FO, žalované; částku ve výši 85 500 Kč sama uhradila , jméno FO, na splátkách na hypoteční úvěr; zbylé finanční prostředky , jméno FO, vylákala od žalobkyně pod záminkou investice a použila na nezjištěný účel.10. 5. 2013Uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a její matkou (, jméno FO, ), jako prodávajícími, a žalovanou, jako kupující, přičemž předmětem převodu byl rodinný dům , číslo, , postavený na pozemku p. , číslo, a pozemek p. , číslo, , k. ú. , adresa, , a to za kupní cenu ve výši 3 135 000 Kč (č. l. 26-29). Uzavření zástavní smlouvy k výše uvedeným nemovitostem, a to za účelem zajištění poskytnutého hypotečního úvěru (č. l. 152-153).Není datovánaUzavření nájemní smlouvy od 1. 1. 2014 na dobu neurčitou mezi žalovanou, jako pronajímatelkou, a žalobkyní, jako nájemkyní, přičemž předmětem nájmu byla výše specifikovaná nemovitost (č. l. 36-37).14. 1. 2016Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně rozhodl pod sp. zn. 1 ZT 156/2015 dle § 307 odst. 1 t. ř. o podmíněném zastavení trestního stíhání žalované (č. l. 279).15. 5. 2019Výpověď z nájmu bytu (přílohová obálka žalobkyně, listina č. 2), podána k poštovní přepravě dne 31. 5. 2019.18. 6. 2019Datovány námitky z výpovědi (č. l. 206); potvrzení o dodání dne 19. 6. 2019 (č. l. 209).2. 8. 2019Podání žaloby (č. l. 1-3).10. 9. 2019Rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 52 T 10/2018-1278; , jméno FO, shledána vinnou ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) t. z. a zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a odst. 5 písm. c) t. z.; právní moc rozsudku dne 24. 2. 2020.24. 2. 2020Usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 1 To 64/2019-13045, kterým bylo zamítnuto odvolání , jméno FO, .20. 8. 2020Rozsudek Městského soudu v Brně, č. j. 52 C 1/2020-73 (č. l. 47-51), kterým byl zamítnut návrh žalované na vyklizení výše specifikovaných nemovitostí. Žalovaná následně podala odvolání. Řízení bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2021, č. j. 19 Co 235/2020-105 (č. l. 170) do pravomocného skončení tohoto řízení přerušeno.14. 10. 2020Usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 8 Tdo 783/2020-13421, kterým bylo dovolání , jméno FO, odmítnuto.9. 2. 2021Rozsudek Městského soudu v Brně, č. j. 244 C 26/2018-158, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení 100 000 Kč (č. l. 155-162). Žalované bylo vyhověno a žalobkyni byla uložena povinnosti zaplatit žalované částku 95 366 Kč. Rozsudek byl následně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2022, č. j. 70 Co 107/2021-212, a řízení zastaveno, a to z důvodu zpětvzetí žaloby.

8. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval kupní a nájemní smlouvou, a to především jejich neplatností, výpověď z nájmu však nemohla obstát již jen z důvodu, že žalovaná v ní nedostála všem povinnostem, které pronajímateli ukládá § 2286 odst. 2 o.z., což bez dalšího vede k absolutní neplatnosti výpovědi.

9. Platí totiž, že výpověď z nájmu bytu ze strany pronajímatele, která neobsahuje poučení o právu navrhnout soudní přezkum oprávněnosti výpovědi a poučení o lhůtě, v jaké má nájemce žalobu podat, je neplatná absolutně (§ 588 o.z.), neboť porušení § 2286 odst. 2 o.z. je nejen v rozporu se zákonem, ale zjevně narušuje i veřejný pořádek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2029/2023).

10. Po zopakování předmětného listinného důkazu přitom odvolací soud zjistil, že výpověď nájemní smlouvy, kterou zaslala žalovaná žalobkyni, obsahovala jen poučení o možnosti domáhat se soudního přezkumu (konkrétně v ní bylo uvedeno: „…Vás dále poučuji o Vašem právu vznést proti této výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi příslušným soudem.“), avšak zcela v ní absentovalo poučení o lhůtě k podání žaloby.

11. Žalovaná tudíž nedostála povinnosti pronajímatelky poučit žalobkyni o tom, že žalobu je třeba podat do dvou měsíců ode dne, kdy výpověď žalobkyni došla (§ 2290 o.z.), což vede ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu k závěru o absolutní neplatnosti dané výpovědi. K tomu nutno přihlédnout z úřední povinnosti a účastníci byli o takovém závěru v zájmu předvídatelnosti předem poučeni odvolacím soudem.

12. Odvolací soud nad rámec výše uvedeného přihlédl také k neplatnosti kupní a nájemní smlouvy a v konečném důsledku tedy i k neoprávněnosti výpovědi z nájmu pro rozpor s dobrými mravy.

13. Jak již správně konstatoval soud prvního stupně, s ohledem na účel a smysl § 2290 o.z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o.z. chápat v širším smyslu. Při přezkumu výpovědi z nájmu bytu tudíž soud přihlíží nejen k tomu, zda byl naplněn ve výpovědi uvedený výpovědní důvod, ale musí také zohlednit, zda není výpověď zdánlivá, absolutně neplatná nebo zda se nájemce oprávněně dovolal její relativní neplatnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017; Janoušková, M. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, výklad k § 2290, marg. č. 6.). Neoprávněná výpověď proto bude i výpověď neplatná či zdánlivá (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). V rámci úvahy o oprávněnosti výpovědi tudíž soud musí zkoumat i otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o.z.), popř. zda nejde o zjevné zneužití práva (§ 8 o.z.), (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, nebo ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016).

14. Ve vztahu k nájemní smlouvě sice není z důvodu chybějící datace zřejmé, který konkrétní den byla uzavřena, avšak vzhledem k tomu, že byla sjednána doba nájmu od 1. 1. 2014 a strany výslovně uvedly, že předmětnou nájemní smlouvu uzavírají v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., posoudí se tato nájemní smlouva podle o.z.

15. Naopak kupní smlouva byla uzavřena dne 10. 5. 2013, tedy ještě předtím, než nabyl účinnosti v současnosti platný občanský zákoník, a okolnosti jejího uzavření se proto posoudí podle obč. zák., tedy zákona č. 40/1964 Sb. (§ 3028 odst. 2 o.z.).

16. Dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

17. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

18. Právní úkon není učiněn vážně ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb. za situace, kdy je podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují; takto učiněný projev vůle je absolutně neplatný (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, výklad k § 37.).

19. Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalovaná kupní smlouvu uzavírala nikoliv proto, aby se stala vlastníkem nemovitosti, ale aby dostala přislíbenou provizi od , jméno FO, . Žalovaná se nechovala jako vlastník nemovitosti (neusilovala o převzetí nakoupené nemovitosti; neučinila kroky k přepisu energií k domu na svou osobu, byť se k tomu zavázala v kupní smlouvě). Žalobkyně nikdy žádné nájemné na základě předmětné nájemní smlouvy neplatila a žalovaná až do února 2017 žádné nájemné po žalobkyni nepožadovala (v té době přestala , jméno FO, hradit splátky hypotéky). V případě, že by bylo úmyslem žalované nemovitost koupit, zcela jistě by nečekala, že jí budou splátky hypotéky hrazeny ze strany , jméno FO, , a to z prostředků, které byly získány z hypotečního úvěru, který si vzala na úhradu kupní ceny. Stejně tak žalovaná neměla v úmyslu nemovitost prodat, za takové situace by nepředávala kupní cenu , jméno FO, k úhradě hypotečních splátek hypotéky, kterou si brala žalovaná na pořízení nemovitosti, a neplatila by částku 1 380 000 Kč na dluh třetí osoby u , právnická osoba20. Předmětná kupní smlouva je tak neplatná z důvodu absence vážné vůle (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Smluvní strany fakticky neměly v úmyslu nemovitost převést; kupní smlouva byla uzavřena pouze „naoko“ a jejím primárním účelem bylo umožnění načerpání hypotečního úvěru.

21. Prostředky z hypotečního úvěru (2 664 750 Kč) nebyly použity na uhrazení kupní ceny, tak jak bývá v těchto případech běžné, nýbrž část šla na úhradu dluhu třetí osoby (, jméno FO, ) u , právnická osoba, , část vylákala , jméno FO, od žalobkyně za účelem investování a zbytek (vyjma platby na úhradu na daň z převodu nemovitosti) byl využit na splácení hypotečního úvěru. Žalobkyně tak za „prodej“ nemovitosti fakticky neobdržela žádné adekvátní protiplnění. , jméno FO, takto využila nezkušenosti a naivity žalobkyně. Kupní smlouvu uzavřenou za těchto okolností je nutné posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatnou (§ 39 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Následně uzavřená nájemní smlouva byla pouze vyústěním a pokusem navenek zlegalizovat stav vzniklý po uzavření kupní smlouvy. Výpověď z nájmu bytu za takové situace nemůže být pro rozpor s dobrými mravy (§ 588 o.z.) považována za oprávněnou. Žalobkyně by v jejím důsledku přišla o možnost nadále využívat předmětnou nemovitost k naplňování bytových potřeb, a to za situace, kdy k převodu této nemovitosti (bez poskytnutí adekvátního protiplnění) došlo z důvodu podvodného jednání , jméno FO, . Nelze opomenout ani skutečnost, že dle trestního rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, č. j. 52 T 10/2018-1278, to byla žalobkyně, kdo byl v důsledku machinací , jméno FO, , na kterých se do určité míry podílela i žalovaná, poškozen (vznikla jí škoda ve výši 835 605 Kč).

22. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Odvolací soud dle § 220 odst. 1 o.s.ř. toliko změnil nákladové výroky tak, aby odpovídaly § 142 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř., dle kterého zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování. Této zákonné konstrukci totiž nákladové výroky soudu prvního stupně ne zcela odpovídaly.

23. Stejným způsobem pak odvolací soud podle výsledku odvolacího řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 149 odst. 2 a § 224 odst. 1 o.s.ř. o náhradě nákladů odvolacího řízení.