70 Co 59/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ing. Daniela Bartoně ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 105 489 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. září 2024, č. j. 2116 C 15/2021-182, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2025, č. j. 2116 C 15/2021-193,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14 011,80 Kč.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 105 489 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 28. 1. 2021 do zaplacení (I. výrok). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 68 244 Kč (II. výrok) a nahradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady znalečného ve výši 63 475 Kč (III. výrok) a náklady znalečného ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (IV. výrok). Opravným usnesením provedl v daném směru opravu III. a IV. výroku rozsudku, neboť původně zde došlo ke zjevné nesprávnosti v označení osoby povinné k náhradě znalečného.

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce vadu předmětného automobilu řádně vytkl. Žalobce sice reklamoval vadu spočívající ve vyšší než deklarované spotřebě ve velkém technickém průkazu, nicméně jako spotřebitel a laik nemusel specifikovat přesný důvod vyšší spotřeby. Soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou ani námitku nepřistavení vozidla k prohlídce. Vzhledem k tomu, že se žalobce opakovaně v servise dožadoval informací ohledně spotřeby a častějšího servisu, měl žalovaný dostatek příležitostí příčinu zjistit a prověřit. Prostřednictvím vypracovaného znaleckého posudku bylo prokázáno, že vyšší spotřeba je dána nikoli vadou motoru, ale důsledkem častého přerušení a nedokončení regenerace filtru pevných částic v návaznosti na krátké jízdy, které žalobce s vozem jezdí. Obecně platí, že dieselové motory nejsou pro krátké cesty vůbec vhodné; řídící jednotka se v případě nedokončené regenerace ihned při dalším nastartování motoru pokusí o dokončení a vstřikuje do motoru více paliva, aby došlo k rychlému prohřátí výfukového systému i motoru, což zdvojnásobuje spotřebu paliva. Soud prvního stupně tudíž na základě těchto zjištěných skutečností žalobu jako nedůvodnou zamítl.

3. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl jeho změnu vyhověním žalobě. Odkázal na záruční podmínky společnosti Peugeot, konkrétně na výčet skutečností, které představují provoz ve ztížených podmínkách. Provoz ve ztížených podmínkách je totiž hlavní příčinou častých servisních intervalů (zkrácených) a vyšší spotřeby. Žalobce však zjevně nesplňuje žádnou ze skutečností uvedených v záručním podmínkách společnosti Peugeot. V případě žalobce je častá regenerace způsobena zejména častou jízdou do práce, která se nachází ve vzdálenosti 15 km od žalobcova bydliště. Při dotazu na znalce, proč je v rámci definice krátkých jízd v záručních podmínkách společnosti Peugeot uvedeno 10 km, bylo ze strany znalce uvedeno, že se „nebude vyjadřovat, co za nesmysly automobilky píšou do svých propagačních materiálů.“ Konkrétní spor tak spočívá v rozporu mezi definicí ztížených podmínek, zejména pak definicí krátkých jízd, jež uvádí žalovaný ve svých materiálech, a skutečným stavem (vlastnostmi) předmětného automobilu. Za takové situace se nelze spokojit s konstatováním, že je obecně známo, že automobily neodpovídají vlastnostem, jež uvádějí prodejci ve svých materiálech. Pro případ, že by odvolací soud shledal důkaz (záruční podmínky společnosti Peugeot) za předložený opožděně, žalobce uvedl, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla uvedená definice krátkých jízd žalobcem zmíněna a rovněž s ní byl konfrontován soudní znalec při výslechu. Dále měl žalobce za to, že uvedený důkaz nemohl být vznesen dříve, jelikož problematika regenerace filtru pevných částic a její časté přerušení, na základě čehož byla žaloba zamítnuta, byla zjištěna až po koncentraci řízení; v případě předložení tohoto důkazu tak platila výjimka z koncentrace dle § 118b o. s. ř.

4. Soud prvního stupně tudíž dle názoru žalobce neúplně zjistil skutkový stav a nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem. Automobil má vadu nejen, pokud se jedná o technickou vadu, ale i pokud vlastnosti automobilu neodpovídají vlastnostem, které deklaruje žalovaný, a na jejichž základě došlo ke koupi předmětného automobilu. Dále se soud prvního stupně nedostatečně zabýval skutečností týkající se informování ohledně spotřeby dle protokolu NECD a WLTP. Je sice pravdou, že do velkého technického průkazu prodejce udává hodnoty, které mu přikazují předpisy a které byly závazné v době uzavření kupní smlouvy, nicméně v rámci marketingových materiálů mu nic nebrání uvést hodnoty dle protokolu WLTP, pokud jsou mu známé. Je nesporné, že žalovaný hodnoty spotřeby předmětného automobilu dle protokolu WLTP měl k dispozici a znal, ačkoliv je úmyslně neuváděl, jelikož z marketingového pohledu nebyly tak výhodné jako dle protokolu NECD. Závěrem žalobce konstatoval, že se v projednávané věci kloubí dohromady několik specifických a nestandardních vlastností předmětného vozidla, jež všechny vycházejí z charakteristického způsobu proběhu regenerace filtru pevných částic ve spojení s opakovaným provozem automobilu na vzdálenost 15 km. Zásadním rozporem je fakt, že žalobce nepovažoval vzhledem k informacím od výrobce vzdálenost 15 km za vzdálenost krátkou, zatímco znalec jako hlavní důvod nedokončené regenerace uvedl právě jízdy na onu vzdálenost 15 km, přičemž definicí krátkých jízd se dále nezabýval.

5. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že argumentace žalobce ohledně toho, že samotný rozpor skutečné spotřeby a spotřeby uvedené v technickém průkazu je vadou automobilu, je nesprávná. Údaje o spotřebě jsou regulovány na evropské úrovni. Systém zjišťování spotřeby byl v době prodeje automobilu založen na tzv. metodice NEDC, která byla regulována na základě nařízení Komise (ES) č. 962/2008. Předmětná metodika stanovuje údaj spotřeby z naměřených emisí, nikoliv z reálné skutečné spotřeby vozidla. Hodnoty z metodiky jsou získány za přísných zkušebních podmínek (konstantní teplota, hmotnost i vlastnost zkušební stanice) a profil testovaného řidiče odpovídá klidné jízdě. Zhoršené povětrnostní podmínky, náklad a zatížení vozidla, tlak v pneumatikách, přítomnost střešního nosiče, používání klimatizace, vytápění nebo technický stav vozidla, to vše může vést k rozdílné spotřebě oproti uvedeným hodnotám. Výrobci v žádném případě neuvádí a ani nemohou uvádět údaje o skutečné spotřebě vozidel v reálném provozu. Věc je postavena najisto i judikatorně (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 12 Cmo 31/2013-186). Ve vztahu k rozdílu mezi reálnou spotřebou a spotřebou uvedenou v osvědčení o technickém stavu vozidla se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 2. 2020, č. j. II. ÚS 4163/19. Vyšší faktická provozní spotřeba automobilu oproti údaji v technickém průkazu tudíž není sama o sobě vadou kupované věci. Znalecký posudek vyvrátil, že by automobil měl jakoukoliv vadu. Současně zde bylo uvedené, že je běžné, že reálná spotřeba je až o 70 % vyšší oproti údajům ve velkém technickém průkazu, přičemž asistent znalce dosáhl při zkušebním testu reálné spotřeby vyšší pouze o 25 %. Jízdní test v běžném provozu potvrdil tvrzení o významném vlivu na spotřebu v reálném provozu mimo samotný automobil, v tomto případě různých řidičů a různých stylů řízení. Při srovnávací jízdě manželky žalobce, která automobil užívá, a asistenta znalce došlo k velmi rozdílným hodnotám (průměrná spotřeba manželky žalobce činila 7,2 l/100 km, průměrná spotřeba asistenta činila 4,9 l/100 km). Ve vztahu k vadě spočívající ve zkrácených servisních intervalech – výměny oleje, žalovaný uvedl, že limity pro výměnu oleje 15 000 km/30 000 km jsou limity mezní, a že pokud příslušné čidlo vyhodnotí potřebu výměny oleje dříve, je nutno jej vyměnit dle aktuálních pokynů dle příslušné palubní diagnostiky. I v tomto případě nelze stanovit pro běžný provoz závazné standardizované limity (jiné než mezní) pro výměnu oleje. Četnost výměny oleje je podmíněna různými vlivy, zejména způsobem řízení a délkou jednotlivých tras. Znalecký posudek uvedl, že častější výměna oleje je dána kratším proběhem regenerací, přičemž se jedná o standardní jev tohoto modelu. Žádná závada na automobilu projevující se častější výměnou oleje nebyla zjištěna. Nadto měl žalovaný za to, že tato vada neměla být vůbec projednávána, poněvadž nebyla nijak kvantifikována do nároku na přiměřenou slevu. Žalovaný závěrem konstatoval, že event. vyšší potřeba pohonných hmot či oleje by pro posuzovanou věc byla významná jen tehdy, pokud by byla projevem technické závady vozidla. Znalecký posudek však prokázal, že automobil žádnou vadu nemá. Dále žalovaný uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že měl možnost vadu prověřit při jiných servisních úkonech. Žalovaný může činit servisní úkony pouze v rozsahu objednávky; při převzetí automobilu k reklamačnímu řízení se jedná o jiný režim, navíc se zřejmou nutností delšího času pro vyřízení než u běžného servisního úkonu. Žalobce v tomto ohledu vycházel z nesprávného právního názoru, že samotná jím tvrzená existence o rozdílu ve spotřebách je vadou vozidla bez nutnosti dalšího zkoumání.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích důvodů, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud věc projednal a rozhodl přes žádost žalobce o odročení jednání, neboť ji žalobce nijak nedoložil, ale především osobní účast žalobce u jednání nebyla nezbytná a žalobce mohl realizovat svá procesní práva prostřednictvím svého zástupce (advokáta). K tomu odvolací soud odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, dle kterého účastníku, který byl v řízení zastoupen, nebyla odňata možnost jednat před soudem, i když se sám k soudu nedostavil, jestliže mohl realizovat procesní práva prostřednictvím svého zástupce. V případě, že žádosti o odročení jednání soud nevyhoví, není povinen účastníka o nevyhovění vyrozumět, a je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda jeho návrhu na odročení bylo vyhověno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003).

8. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce žalobou ze dne 28. 4. 2021 domáhal zaplacení částky 105 489 Kč s příslušenstvím z titulu práva z vadného plnění ve smyslu § 2099 o. z., a to konkrétně uplatněním nároku na přiměřenou slevu z kupní ceny zakoupeného automobilu. Uvedl, že uzavřel dne 27. 9. 2019 s žalovaným kupní smlouvu č. 9195150430, jejímž předmětem byl prodej automobilu označeného PEUGEOT 5008 ALLUER 1.5 Blue HDI. Nízká spotřeba automobilu, deklarovaná v marketingových materiálech i v nabídce, přičemž byla několikrát ze strany žalovaného potvrzena, byla pro žalobce jedním z hlavních důvodu pro rozhodnutí koupě uvedené značky, modelu a motorizace. V průběhu prvních šesti měsíců užívání automobilu žalobce zjistil, že automobil trpí skrytými vadami. Zejména šlo o vyšší spotřebu paliva, která byla oproti deklarované kombinované spotřebě (3,9 l/100 km) uvedené ve velkém technickém průkazu vyšší až o 72 %. Automobil si dále zažádal o servisní interval již po ujetí 6 000 km místo společností uváděných 30 000 km, resp. 15 000 km za nepříznivých podmínek. Další servisní interval si automobil vyžádal v cca 11 500 km. Žalobce na vady žalovaného upozorňoval, ten však při servisu a provedené diagnostice ve vyžádaných 6 000 km neshledal žádnou závadu. Při druhém intervalu v 11 500 km pak žalovaný nechal pouze aktualizovat software automobilu. Žalobce proto následně automobil reklamoval (uplatnil slevu z kupní ceny), avšak žalovaný reklamaci neuznal.

9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 4. 2023, č. j. 2116 C 15/2021-109, uložil , tituly před jménem, , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , znalci z oboru ekonomika a strojírenství, aby vyhotovil písemný znalecký posudek, a to především za účelem zjištění, zda jsou zvýšená spotřeba paliva a zkrácený servisní interval důsledkem vad automobilu a případně v čem tyto vady spočívají.

10. Následně soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem.

11. Odvolací soud se nejprve vypořádal s novou argumentací žalobce, tj. že konkrétní spor spočívá v rozporu definice ztížených podmínek, zejména pak definice krátkých jízd, jež uvádí žalovaný ve svých materiálech, a skutečným stavem automobilu, a s tím souvisejícím navrženým důkazem (záruční podmínky Peugeot).

12. Odvolací řízení je ve věcech sporných založeno na systému neúplné apelace. Účastníci řízení jsou tudíž povinni tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti a označit všechny dostupné důkazy. V případě, že nastane koncentrace řízení lze tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008).

13. Žalobci nic nebránilo, aby výše uvedenými tvrzeními argumentoval již v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Stejně tak mohl navrhnout provedení důkazu záručními podmínkami Peugeot. Nejpozději tak mohl učinit na jednání před soudem prvního stupně dne 12. 9. 2024. Soud prvního stupně účastníky ve smyslu § 118b o. s. ř. o této skutečnosti po provedení výslechu znalce poučil, přičemž ani jeden z účastníků netvrdil žádné další skutečnosti a nenavrhoval doplnění dokazování. Se závěry obsaženými ve znaleckém posudku se účastníci mohli seznámit samozřejmě již před jednáním dne 12. 9. 2024, jelikož jim byl soudem prvního stupně zaslán k vyjádření. Námitka žalobce, že uvedený důkaz nemohl být vznesen dříve, jelikož problematika regenerace filtru pevných částic a její časté přerušení byla zjištěna až po koncentraci řízení, tudíž neobstojí. Stejně tak není relevantní skutečnost, že byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně definice krátkých jízd zmíněna. V civilním sporném řízení to jsou účastníci, koho tíží povinnost tvrzení a důkazní břemeno. Úkolem soudu není domýšlet si argumentaci účastníků a z vlastní iniciativy provádět důkazy.

14. Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrzeními, která podrobně rozvedl v odvolání, nijak neargumentoval a nenavrhl provedení příslušných důkazů, byť k tomu měl prostor. V průběhu řízení zejména tvrdil, že nejde o situaci, kdy je reálná spotřeba odlišná od té uváděné ve velkém technickém průkazu, nýbrž že je vadný samotný automobil a je pravděpodobná vada motoru. Žalobce svůj postoj nezměnil ani poté, co měl možnost prostudovat znalecký posudek. Odvolací soud proto k žalobcem uváděným tvrzením a k navrženému důkazu za situace, kdy účastníci řízení byli soudem prvního stupně poučeni, že veškeré skutečnosti musí být uvedeny a důkazy k nim musí být označeny dříve, než ve věci bude vyhlášeno rozhodnutí, a nebyla dána žádná z výjimek uvedených v § 205a o. s. ř., nemohl přihlédnout.

15. Odvolací soud se dále zabýval posouzením věci samé a dospěl k závěru, že soud prvního stupně nijak nepochybil a rozhodl správně.

16. V projednávané věci byly podstatné především závěry obsažené ve znaleckém posudku č. , číslo, ze dne 12. 11. 2023. Ukázalo se, že předmětný automobil žádné vady nemá; nebyla zjištěna žádná vada motoru a ani žádná jiná příčina degradace oleje. Zvýšenou spotřebu paliva a zkrácení servisního intervalu zapříčinilo opakované přerušování regenerace filtru pevných částic (řídící jednotka vstřikovala do motoru skrze vstřikovače více paliva, aby došlo k rychlému prohřátí výfukového systému i motoru samotného, což v daném okamžiku zdvojnásobilo spotřebu paliva; zkrácení servisního intervalu bylo způsobeno nadměrným ředěním oleje nespálenou naftou), tj. fakticky způsob jakým žalobce užíval automobil. Žalobce automobil totiž využíval především k cestě z domova do zaměstnání a zpět, tj. průměrný proběh „na jedno nastartování“ byl zjištěn v délce 15 km. Vzhledem k tomu, že zjištěná vzdálenost mezi regeneracemi filtru pevných částic činila 164 km, byla takto regenerace přerušena 13x.

17. Znalec poukázal také na to, že v reálném provozu je spotřeba vždy vyšší, než je uvedená v technickém průkaze. Tato problematika byla řešena i v judikatuře. Ústavní soud v obdobné věci zdůraznil, že deklarovaná spotřeba odpovídá podmínkám stanoveným konkrétní legislativou EU (tzv. cyklus NEDC) a nelze ji zaměňovat se spotřebou reálnou, mj. proto, že skutečná spotřeba odvisí od mnoha různorodých faktorů (přístup řidiče, styl jízdy, trasa, zatížení atd.) a není možné ji standardizovat; ve stručnosti lze tedy konstatovat, že deklarovaná a skutečná spotřeba jsou dvě odlišné veličiny, přičemž tato skutečnost je v podstatě notorietou (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 4163/19). Skutečnost, že reálná spotřeba se může zásadně lišit i v závislosti na stylu jízdy, dobře ilustruje i fakt, že jízdní zkoušky provedené při znaleckém zkoumání vykázaly spotřebu pod 5 l na 100 km.

18. Vyšší spotřeba paliva v reálném provozu oproti spotřebě uvedené ve velkém technickém průkazu tudíž nepředstavuje vadu automobilu, nýbrž obecně známou a očekávatelnou skutečnost. Nerealističnost cyklu NEDC ostatně vedla k zavedení postupu WLTP, jehož cílem bylo přiblížit deklarovanou spotřebu skutečnosti. Namístě je však zdůraznit, že žalovaný v době prodeje předmětného automobilu měl povinnost uvést spotřebu paliva pouze podle cyklu NEDC, nikoliv dle postupu WLTP. Chyba tedy byla v nerealistických kritériích cyklu NEDC (což však není možné přičítat žalovanému k tíži), nikoliv v postupu žalovaného, který podle všeho nijak nemanipuloval s hodnotami deklarované spotřeby.

19. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému přiznal jejich náhradu proti neúspěšnému žalobci v částce 14 011,80 Kč, sestávající z odměny právního zástupce určené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), v celkové částce 10 680 Kč, kdy za tarifní hodnotu je dle § 8 odst. 1 AT považována částka 105 489 Kč a sazba za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bodu 5 AT částku 5 340 Kč, tj. 2 úkony právní služby á 5 340 Kč (vyjádření k odvolání žalobce ze dne 4. 3. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne 14. 1. 2026 nepřesahující dvě hodiny), z 2 režijních paušálů á 450 Kč, tj. celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 AT), a ze náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 2 431,80 Kč, když zástupce žalovaného je plátcem DPH.