70 Co 65/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudců Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ondřeje Sekvarda, Ph.D., ve věci zástavní věřitelky: Jméno zástavní věřitelky ., IČO IČO zástavní věřitelky sídlem Adresa zástavní věřitelky zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti zástavnímu dlužníkovi: Jméno zástavního dlužníka , narozený rodné přijmení Datum narození zástavního dlužníka , adresa o nařízení soudního prodeje zástavy, o odvolání zástavního dlužníka proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 19. listopadu 2024, č. j. 15 C 216/2024-69, Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně nařídil k uspokojení specifikované pohledávky zástavní věřitelky, jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení a nákladů, které prodejem zástavy vzniknou, vůči zástavnímu dlužníkovi soudní prodej zástavy – specifikovaných nemovitostí.

2. Soud prvního stupně dovodil splnění předpokladů pro nařízení prodeje zástavy ve smyslu § 358 odst. 1 z. ř. s.

3. Proti tomuto usnesení podal zástavní dlužník odvolání s tím, že s věřitelem je vedeno jednání o mimosoudním vyrovnání a soudní řešení by tuto dohodu znemožňovalo.

4. Zástavní věřitelka navrhla potvrzení napadeného usnesení. V minulosti sice mimosoudní jednání probíhala, ale nyní nikoli, a na majetek obligačních dlužníků , právnická osoba, a , právnická osoba, . byl prohlášen konkurs, čímž dle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona zaniklo jejich dispoziční oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a přešlo na insolvenčního správce. Jakákoli případná mimosoudní jednání ztratila svůj smysl, neboť by byla v rozporu s účinky insolvenčního řízení.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž je coby řádný opravný prostředek objektivně přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), že ho zástavní dlužník podal z pozice účastníka řízení jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.) a že tak učinil včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je nutno upřít jakoukoli důvodnost.

6. Odvolací soud věc projednal na jednání dne 10. 9. 2025 v nepřítomnosti zástavního dlužníka v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. a § 211 o. s. ř. Zástavní dlužník sice doručil dne 9. 9. 2025 odvolacímu soudu neschopenku ze dne 8. 9. 2025, avšak nepožádal o odročení jednání. Z pouhého doručení neschopenky nelze dle obsahu podání dosledovat, zda neschopenka byla zástavním dlužníkem předložena za účelem omluvy z jednání či za účelem případné žádosti o odročení jednání. Zástavní dlužník o odročení jednání ani slovem nepožádal a odvolací soud může jen stěží domýšlet, který z obou možných účelů zástavní dlužník doručením své neschopenky těsně před odvolacím jednáním vlastně sledoval. I kdyby však hypoteticky byla neschopenka doručena za účelem případné žádosti o odročení jednání, jednalo by se v kontextu dané věci (nařízení soudního prodeje zástavy, které je ryze formální fází řízení – viz odst. 10) i kontextu zcela irelevantní odvolací argumentace (viz opět odst. 10) o procesní obstrukci zástavního dlužníka, které nelze poskytovat procesní ochranu.

7. Práva účastníka řízení, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nejsou v ústavněprávním významu absolutní (neomezitelná), a mohou tudíž být na základě zákona přiměřeně omezena z legitimního důvodu. Účastníkovi řízení nevzniká automaticky právní nárok na odročení nařízeného jednání soudem, který by bylo možno dovozovat paušálně a mechanicky na základě každé omluvy z jednání a žádosti od odročení jednání bez ohledu na okolnosti, za nichž jsou tyto úkony účastníka činěny. Vždy je naopak nutno (jak konstatoval i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007) hodnotit důležitost důvodu, pro který účastník řízení o odročení jednání žádá (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, a to zejména z toho hlediska, zda není využíván k záměrným procesním obstrukcím.

8. Pro tyto účely lze poukázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, dle nějž důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (v tomto případě zdravotní neschopnost), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2778/08). Nadto ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou (srov. formulaci z důležitého důvodu), neboť hypotéza právní normy zde není stanovena přímo právním předpisem, ale přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V rámci posuzování důležitosti důvodu omluvy tak lze vedle existence lékařské zprávy o pracovní neschopnosti (předložené v této věci) zohlednit celou řadu skutečností významných pro rozhodnutí o tom, je-li omluva důvodná. Protože však zákon přenechává řešení na úvaze soudu, pak zdůvodní-li soud řádným způsobem, proč nepovažuje neúčast u jednání za omluvitelnou, zpochybní dovolací soud takovou úvahu učiněnou v nalézacím řízení, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 149/2017, a další).

9. Povinností soudu je dbát, aby nebylo v řízení zneužíváno procesních práv (§ 2 o. s. ř.), a vykládat a používat ustanovení o. s. ř. tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání (§ 6 o. s. ř.). I dle judikatury Nejvyššího soudu není třeba k obstrukčním úkonům přihlížet (vedle výše uvedených rozhodnutí dále např. usnesení ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSČR 104/2017; usnesení ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008).

10. Jde-li o přezkum napadeného rozhodnutí samého, pak odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně uzavřel, že podmínky pro nařízení prodeje zástavy ve smyslu § 358 odst. 1 z. ř. s. jsou dány, neboť zástavní věřitelka doložila zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Zástavní dlužník tyto skutečnosti v odvolání ani nijak nerozporuje a jeho odvolací argumentace je zcela irelevantní, k čemuž lze pro stručnost odkázat na vyjádření zástavního věřitele k odvolání a akcentovat, že řízení o soudním prodeji zástavy je velmi specifickým druhem řízení, neboť není řízením zcela samostatným, ale tvoří jeden celek s navazujícím vykonávacím řízením. Zatímco v první fázi jde pouze o opatření exekučního titulu pro zástavního věřitele, až teprve ve druhé fázi – vykonávacím řízení – se soud může zabývat námitkami zástavního dlužníka vůči pohledávce zajištěné zástavním právem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06). Povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy) určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2019).

11. Toliko pro úplnost odvolací soud uvádí pro účely toho, zda případně jiné právní předpisy neumožňují soudní prodej zástavy (§ 354 z. ř. s.), že skutečnost, že se oba obligační dlužníci nacházejí v insolvenci, nemá ve vztahu k postupu vůči zástavnímu dlužníkovi žádný význam. Ustanovení § 183 odst. 1 insolvenčního zákona totiž zakládá výjimku ze zákazu formulovaného v § 5 písm. d), podle něhož jsou věřitelé povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení svých pohledávek mimo insolvenční řízení. Každý (nejen přihlášený) věřitel tak má právo domáhat se uspokojení své pohledávky na třetí osobě, která pro jeho pohledávku poskytla věcné nebo osobní zajištění [viz komentář k § 183 in Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023].

12. Se zřetelem k uvedenému bylo proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno dle § 219 o. s. ř.

13. Soud prvního stupně současně správně nijak nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, neboť o nich bude rozhodováno teprve při skončení vykonávacího řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, či ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 28/14). Ze stejného důvodu odvolací soud nijak nerozhodoval o náhradě nákladů odvolacího řízení.